—

zrušil rozhodnutí Komise oznámené žalobci dopisem ze dne 1. dubna 2022, kterým považovala jeho žádost ze dne 1. dubna 2022 směřující k internímu přezkumu za nepřípustnou, z důvodu, že porušuje Smlouvy,

—

mimoto nebo podpůrně, prohlásil, že Komise protiprávně nekonala podle článku 265 SFEU,

—

určil, že nizozemský národní plán v oblasti energetiky a klimatu (dále jen „PNEC“), který nerespektuje Aarhuskou úmluvu, byl Komisí protiprávně hodnocen, přijat nebo zveřejněn, a porušil tak unijní a mezinárodní právo nebo je protiprávní,

—

určil, že Komise nesplnila pozitivní povinnosti přijmout nezbytná a vhodná opatření k řešení nebo nápravě nesouladu nizozemského PNEC s Aarhuskou úmluvou, které pro ni vyplývají z unijního a mezinárodního práva,

—

určil, že nařízení 2018/1999 (1) neprovádí ustanovení Aarhuské úmluvy, včetně jejího článku 7, a není tak v souladu s unijním ani s mezinárodním právem v oblasti životního prostředí, a je tudíž protiprávní,

—

vzhledem k tomu, že PNEC, a zejména nizozemský PNEC nedodržují Aarhuskou úmluvu, určil, že nesplnění povinností Komise, které pro ni vyplývají z nařízení 2018/1999, představuje porušení tohoto nařízení, porušení úmluvy a navíc i porušení Smluv,

—

uložil Komisi náhradu nákladů řízení žalobce.

1.

První žalobní důvod vychází z toho, že rozhodnutí Komise oznámené žalobci dopisem ze dne 1. dubna 2022 musí být zrušeno, jelikož představuje porušení Smluv, jakož i porušení práva životního prostředí. V prosinci 2021 žalobce Komisi předložil žádost, aby provedla interní přezkum otázek týkajících se práva životního prostředí. V odpovědi na tuto žádost ji Komise považovala za nepřípustnou. Žalobce tvrdí, že rozhodnutí Komise je v tomto ohledu zásadně chybné, představuje porušení unijního a mezinárodního práva v oblasti životního prostředí, jakož i porušení Smluv. Žalobce tvrdí, že Komise porušila pozitivní povinnosti, které pro ni vyplývají ze Smluv a mezinárodního práva, zejména z článků 3, 6 a 7 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (Aarhuské úmluvy). Žalobce mimoto tvrdí, že sporné rozhodnutí Komise porušilo sekundární unijní právo, včetně článků 9 a 10 nařízení č. 1367/2006 (2), nebo povinnosti, které pro tuto vyplývají z nařízení 2018/1999. Žalobce dále tvrdí, že rozhodnutí Komise porušuje jeho právo na přístup k soudu podle Aarhuské úmluvy a Aarhuského nařízení (ve znění pozdějších předpisů).

2.

Druhý žalobní důvod vychází z toho, že Komise nejednala ve smyslu článku 265 SFEU, pokud jde o Komisí hodnocené, schválené a zveřejněné PNEC, včetně zejména sporného nizozemského PNEC. Tím, že Komise nejednala, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze Smluv a mezinárodního práva, zejména z článků 3, 6 a 7 Aarhuské úmluvy. Žalobce mimoto tvrdí, že nečinnost Komise porušila sekundární unijní právo, včetně článků 9 a 10 nařízení č. 1367/2006 (ve znění pozdějších předpisů).

3.

Třetí žalobní důvod vychází z toho, že skutečnost, že Komise nezajistila plný soulad nizozemského PNEC s Aarhuskou úmluvou, znamená, že tento PNEC je a během celého relevantního období byl hodnocen, schvalován a zveřejňován ve zjevném rozporu s unijním a mezinárodním právem, a je tedy protiprávní. V tomto ohledu žalobce mimoto tvrdí, že to, že Komise neschválila nebo nepřijala vhodná opatření k řešení a nápravě výše uvedených problémů, představuje opomenutí Komise, které je v rozporu s článkem 265 SFEU.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vychází z toho, že nařízení 2018/1999 neprovádí ustanovení Aarhuské úmluvy, včetně jejího článku 7, a není tak v souladu s unijním ani s mezinárodním právem v oblasti životního prostředí. Kromě toho, nebo podpůrně, žalobce tvrdí, že nařízení 2018/1999 porušuje Smlouvy. V důsledku toho žalobce tvrdí, že nařízení 2018/1999 musí být prohlášeno za protiprávní.