Věc T‑669/22

(zveřejnění formou výňatků)

Evropská komise

Rozsudek Tribunálu (devátého senátu) ze dne 2. října 2024

„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Disciplinární řízení – Disciplinární sankce – Ukončení smlouvy bez výpovědní doby – Vyšetřování úřadu OLAF – Náhrada léčebných výdajů – Článek 266 SFEU – Rozhodnutí přijaté ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku Tribunálu – Opatření vyplývající ze zrušujícího rozsudku – Překážka věci pravomocně rozsouzené – Vada řízení – Článek 12 přílohy IX služebního řádu – Projednání s disciplinární komisí – Právo na obhajobu – Odpovědnost – Majetková a nemajetková újma“

Soudní řízení – Předložení důkazů – Předložení podkladů vyhotovených v jiném než jednacím jazyce – Povinnost poskytnout překlad do jednacího jazyka – Porušení – Důsledky – Nepodání žádosti protistranou o odstranění vad – Přípustnost

(Jednací řád Tribunálu, čl. 46 odst. 2)

(viz body 33, 34, 36, 37)
Úředníci – Rozhodnutí nepříznivě zasahující do právního postavení – Disciplinární sankce – Povinnost uvést odůvodnění – Rozsah

(Článek 296 SFEU; služební řád úředníků, článek 25 a příloha IX, článek 22)

(viz body 43–45)
Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Zrušení rozhodnutí, kterým se ukládá disciplinární sankce – Zrušení založené na zohlednění některých skutečností jako opakovaného porušení služebních povinností – Přijetí nového rozhodnutí bez zohlednění uvedených skutečností – Porušení překážky věci pravomocně rozsouzené – Neexistence

(Článek 266 SFEU; služební řád úředníků, příloha IX, článek 10)

(viz body 63, 66–69)
Úředníci – Disciplinární režim – Sankce – Zásada ne bis in idem – Uplatnění sankce za tytéž skutky, jako jsou skutky, za které byla uložena dřívější sankce zrušená unijním soudem – Porušení – Neexistence

(Listina základních práv Evropské unie, článek 50; služební řád úředníků, příloha IX, čl. 9 odst. 3)

(viz body 76, 77, 79, 82, 83)
Žaloby úředníků – Zrušující rozsudek – Účinky – Povinnost přijmout opatření k výkonu rozsudku – Rozsudek zrušující akt, kterým se ukončuje administrativní řízení zahrnující několik fází – Znovuzahájení řízení v okamžiku, kdy došlo k protiprávnosti – Přípustnost

(Článek 266 SFEU)

(viz body 106, 114)
Úředníci – Disciplinární režim – Řízení – Disciplinární komise – Stanovisko – Závazná povaha – Neexistence – Povinnost orgánu oprávněného ke jmenování projednat věc s komisí – Rozsah – Nedodržení dřívějšího rozhodnutí v rámci řízení o přijetí sankce po zrušení unijním soudem – Nepřípustnost – Podstatná procesní vada, která odůvodňuje zrušení sankce

(Článek 266 SFEU; služební řád úředníků, příloha IX, čl. 6 odst. 1, čl. 12 odst. 2, článek 13, čl. 16 odst. 1, články 18, 22 a 25)

(viz body 121–131, 135, 139, 140)

Shrnutí

Tribunál, ke kterému podal IP, bývalý smluvní zaměstnanec Evropské komise, žalobu, zrušil rozhodnutí tohoto orgánu, kterým mu byla uložena disciplinární sankce ve formě ukončení pracovní smlouvy bez výpovědní doby (dále jen „napadené rozhodnutí“).

V tomto kontextu se Tribunál vyjádřil k otázce, zda je administrativa při pokračování disciplinárního řízení, které následuje po zrušení předchozího rozhodnutí o uložení sankce přijatého administrativou, povinna znovu věc projednat s disciplinární komisí v případě, že tato komise ve svém stanovisku doporučila přijetí sankce na základě důvodů stižených nesprávným právním posouzením, které odůvodnilo zrušení uvedeného rozhodnutí. Kromě toho Tribunál ve svém rozsudku objasnil v oblasti práva veřejné služby možnost soudu neutralizovat procesní vadu kvalifikovanou jako „podstatná formální náležitost“.

V projednávané věci přijala Komise dne 21. srpna 2019 vůči IP rozhodnutí, kterým mu byla uložena disciplinární sankce ve formě ukončení pracovní smlouvy bez výpovědní doby, v němž mu vytkla, že předložil dvě žádosti o náhradu léčebných výdajů, které ve skutečnosti neodpovídaly zaplaceným částkám nebo poskytnuté péči (dále jen „rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019“). Při stanovení této disciplinární sankce Komise vycházela, co se týče opakovaného porušení služebních povinností, z existence dřívější sankce ve formě důtky, která byla žalobci uložena v roce 2010. V tomto ohledu Komise poté, co konstatovala, že se žalobce dopustil skutků podobných těm, které odůvodňovaly tuto sankci, měla za to, že tak prokázal, že se z ní nepoučil a nadále upřednostňoval své osobní zájmy před zájmy orgánu.

Tribunál, na který se IP poprvé obrátil, zrušil rozsudkem ze dne 6. října 2021 ( 1 ) (dále jen „původní rozsudek“) rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019, přičemž upřesnil, že disciplinární orgán, který, co se týče opakovaného porušení služebních povinností, vychází z disciplinární sankce, na niž neexistuje žádný odkaz v osobním spise dotyčného úředníka poté, co bylo vyhověno žádosti podané tímto úředníkem v tomto smyslu na základě článku 27 přílohy IX služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), porušuje práva, která tento služební řád úředníkům zaručuje.

Poté, co Komise vyslechla IP na novém slyšení, přijala napadené rozhodnutí, kterým mu znovu uložila disciplinární sankci ve formě ukončení pracovní smlouvy bez výpovědní doby, v němž mu vytkla, že předložil dvě žádosti o náhradu léčebných výdajů, o které se jednalo v rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019 a ve skutečnosti neodpovídaly zaplaceným částkám nebo poskytnuté péči, a kvalifikovala tyto skutky jako pokus o podvod týkající se rozpočtu Evropské unie, což podle ní představuje zvlášť závažné pochybení.

V tomto kontextu se tak IP obrátil na Tribunál za účelem zrušení napadeného rozhodnutí.

Závěry Tribunálu

Tribunál zaprvé připomněl, že za účelem splnění povinnosti, kterou mu ukládá článek 266 SFEU, přísluší orgánu, jehož akt je unijním soudem prohlášen za neplatný, určit opatření požadovaná pro vykonání zrušujícího rozsudku tím, že využije posuzovací pravomoci, kterou za tímto účelem disponuje, přičemž se řídí použitelnými ustanoveními unijního práva, jakož i výrokem a odůvodněním rozsudku, který je povinen vykonat. Konkrétně je orgán povinen respektovat nejen výrok rozsudku, ale i odůvodnění, které k němu vedlo a tvoří jeho nezbytnou oporu v tom smyslu, že je nezbytné pro určení přesného smyslu toho, co bylo ve výroku rozhodnuto. Přesné důvody protiprávnosti konstatované ve výroku, které musí dotyčný orgán zohlednit při nahrazení zrušeného aktu, totiž ukazuje toto odůvodnění.

Mimoto článek 266 SFEU zavazuje orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, pouze v míře nezbytné k zajištění splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku.

V projednávané věci bylo rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019 zrušeno z důvodu nesprávného právního posouzení, které se vyznačovalo tím, že Komise zohlednila pro účely opakovaného porušení služebních povinností skutečnosti, k nimž došlo před vytýkanými skutky, a obeznámení, která vyplývala z dokumentu obsaženého v osobním spisu žalobce, jež však v tomto spisu být neměla. V původním rozsudku se Tribunál naproti tomu nevyjádřil k věcné podstatě skutků vytýkaných žalobci, za které byly postupně uloženy dvě disciplinární sankce, ani k legalitě ostatních důvodů tohoto rozhodnutí.

Výrok původního rozsudku a odůvodnění, které tvoří jeho nezbytnou oporu, jež zakládají překážku věci pravomocně rozsouzené, tedy nebránily pokračování disciplinárního řízení a uložení nové sankce na základě vytýkaných skutečností, které nebyly tímto rozsudkem zpochybněny. Komise tak neporušila překážku věci pravomocně rozsouzené, kterou zakládá původní rozsudek, tím, že pokračovala v disciplinárním řízení, ani tím, že přijala nové rozhodnutí o uložení sankce, které není založeno na důvodech rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019, jež spočívaly na kritériu opakovaného porušení služebních povinností.

Zadruhé Tribunál podotkl, že postup nahrazení zrušeného aktu musí pokračovat od okamžiku, kdy nastala protiprávnost. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla zpráva o předložení věci disciplinární komisi a stanovisko disciplinární komise dotčeny protiprávností, která odůvodnila zrušení rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019, byla Komise povinna pokračovat v řízení ve fázi předložení věci disciplinární komisi, a nemohla tedy v tomto řízení pokračovat v pozdější fázi.

Třebaže disciplinární orgán není vázán stanoviskem disciplinární komise, která je poradním orgánem, stran nepopíratelnosti vytýkaných skutečností, projednání s touto komisí je přesto procesní povinností.

Zaprvé, pokud s ohledem na ustanovení článků 3 a 11 přílohy IX služebního řádu zahájí administrativa disciplinární řízení s tím, že toto řízení může vést k uložení přísnější sankce, než je písemné upozornění nebo důtka, je účast disciplinární komise podstatnou náležitostí řízení, neboť představuje okamžik důkladné kontradiktorní diskuze případně doprovázené šetřením, které doplňuje dřívější řízení, a dále administrativa následně rozhoduje s ohledem na práci disciplinární komise, tedy s ohledem na její většinové odůvodněné stanovisko, a i na případné rozdílné názory jednotlivých členů, jak vyplývá z článků 12 až 18 téže přílohy. Pokud se tedy administrativa od stanoviska disciplinární komise odchýlí, musí to podrobně odůvodnit. Zapojení disciplinární komise proto představuje, je-li jí třeba věc předložit, podstatnou náležitost řízení, přičemž úředník, jemuž je na základě tohoto řízení ukládána sankce, musí mít v zásadě možnost zpochybnit stanovisko disciplinární komise, pokud administrativa přihlíží k jejímu posouzení skutkového stavu.

Zadruhé právo každého zaměstnance na to, aby disciplinární komise prošetřila jeho disciplinární spis a seznámila se se všemi vytýkanými skutečnostmi a okolnostmi, za kterých k nim došlo, je základní zárukou dodržování práva na obhajobu.

V projednávané věci Tribunál dospěl k závěru, že Komise porušila podstatnou formální náležitost s ohledem na článek 12 přílohy IX služebního řádu tím, že po zrušení rozhodnutí ze dne 21. srpna 2019 věc znovu nepředložila disciplinární komisi a nezajistila tak splnění povinností vyplývajících z původního rozsudku, jak k tomu byla povinna na základě článku 266 SFEU.

Komise totiž neumožnila, aby se důkladná kontradiktorní diskuze, právo na níž zakládá řízení před disciplinární komisí, konala při plné znalosti skutečností, které měla tato komise k dispozici, a zbavila žalobce možnosti využít záruk, které mu umožňují zajistit dodržování jeho práva na obhajobu.

Kromě toho Komise zbavila disciplinární komisi možnosti doporučit sankci na základě posouzení přesných skutkových okolností, které odůvodňovaly předložení věci této komisi. Disciplinární komise tedy nemohla doporučit Komisi sankci zohledňující odůvodnění původního rozsudku a uvedené okolnosti.

Porušení podstatné formální náležitosti vede ke zrušení vadného aktu bez ohledu na to, zda toto porušení způsobilo újmu tomu, kdo se jej dovolává, nebo zda správní řízení mohlo vést k jinému výsledku. Žalobce tedy nebyl povinen prokázat, že nové projednání s disciplinární komisí mohlo změnit výsledek dotčeného disciplinárního řízení.

( 1 ) – Rozsudek ze dne 6. října 2021, IP v. Komise (T‑121/20, EU:T:2021:665).