(Věc T‑112/22)

Ideella föreningen Svenska Bankföreningen med firma Svenska Bankföreningen, Näringsverksamhet
a
Länsförsäkringar Bank AB

p r o t i

Evropské komisi

Rozsudek Tribunálu (čtvrtého rozšířeného senátu) ze dne 17. dubna 2024

„Státní podpory – Švédské daňové právní předpisy – Daň ze systémového rizika úvěrových institucí – Rozhodnutí nevznášet námitky – Selektivní povaha – Cíl opatření – Odchylka od referenčního systému

Podpory poskytované státy – Přezkum Komisí – Předběžná fáze a kontradiktorní fáze řízení – Povinnost Komise zahájit kontradiktorní řízení v případě závažných obtíží – Okolnosti umožňující potvrdit existenci těchto obtíží – Soudní přezkum – Důkazní břemeno

(Články 107 a 108 SFEU; nařízení Rady 2015/1589, čl. 4 odst. 3 a 4)

(viz body 21–26)
Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní povaha opatření – Opatření poskytující daňové zvýhodnění – Referenční rámec pro určení existence výhody – Hmotněprávní vymezení – Opatření, které představuje svůj vlastní referenční rámec – Podmínky – Jasně vymezený daňový režim, který sleduje specifické cíle

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 30–32, 46, 47)
Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní povaha opatření – Opatření poskytující daňové zvýhodnění – Daň ze systémového rizika úvěrových institucí – Daň, která má poskytnout rozpočtovou marži pro řešení budoucích finančních krizí – Vyměřovací základ daně založený na dluzích úvěrové instituce – Vyměřovací základ daně určený v souladu s cílem této daně – Možnost Komise dospět k závěru, že daň není selektivní, aniž by zahájila formální vyšetřovací řízení

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 56–61)
Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní povaha opatření – Opatření poskytující daňové zvýhodnění – Daň ze systémového rizika úvěrových institucí – Daň, která má poskytnout rozpočtovou marži pro řešení budoucích finančních krizí – Instituce, která podléhá dani – Úvěrová instituce, která akumulovala objem dluhů překračující prahovou hodnotu stanovenou zákonem – Identifikace osob povinných k dani a stanovení prahové hodnoty zdanění, které spadá do vlastních pravomocí členského státu – Identifikace osob povinných k dani a stanovení prahové hodnoty zdanění v souladu s cílem daně – Možnost Komise dospět k závěru, že daň není selektivní, aniž by zahájila formální vyšetřovací řízení

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 71–82, 88–99)
Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní povaha opatření – Opatření poskytující daňové zvýhodnění – Daň ze systémového rizika úvěrových institucí – Daň, která má poskytnout rozpočtovou marži pro řešení budoucích finančních krizí – Instituce, která podléhá dani – Úvěrová instituce, která akumulovala objem dluhů překračující prahovou hodnotu stanovenou zákonem – Zohlednění dluhů poboček pro účely kontroly uvedené prahové hodnoty – Přípustnost – Možnost Komise dospět k závěru, že daň není selektivní, aniž by zahájila formální vyšetřovací řízení

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 103–106)
Podpory poskytované státy – Pojem – Selektivní povaha opatření – Odchylka od obecného daňového režimu – Rozlišování mezi podniky, které jsou ve srovnatelné faktické i právní situaci – Kritéria pro posouzení – Srovnání s ohledem na cíl sledovaný společným daňovým systémem jako celkem

(Článek 107 odst. 1 SFEU)

(viz body 116–124, 127)

Shrnutí

Tribunál rozhodující v rozšířeném senátu zamítl žalobu na neplatnost podanou proti rozhodnutí Evropské komise, kterým Komise rozhodla, že švédská daň ze systematického rizika, které nesou úvěrové instituce, nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ( 1 ). Tribunál tak podrobně zkoumal závěr Komise, podle kterého tato daň nesplňovala kritérium selektivity stanovené tímto ustanovením.

V roce 2021 oznámilo Švédské království Komisi návrh zákona o dani ze systémového rizika úvěrových institucí (dále jen „daň“), kterou musí uhradit všechny švédské úvěrové instituce, jejichž celková výše dluhu přesahuje prahovou hodnotu 150 miliard švédských korun (SEK) za zdaňovací období od roku 2022. Pro daňová období začínající od roku 2023 nebo později se tato prahová hodnota vynásobí koeficientem. Oznámený návrh kromě toho stanoví zdanění zahraničních úvěrových institucí, pokud mají dluhy vyplývající z obchodních činností vykonávaných švédskou pobočkou, jejichž součet překračuje výše uvedené prahové hodnoty. Celkem devět úvěrových institucí má objem dluhů, který překračuje stanovené prahové hodnoty.

Pro zdaňovací období 2022 byla sazba daně stanovena na 0,05 % celkové výše dluhů úvěrových institucí podléhajících dani. Pro zdaňovací období 2023 měla být tato sazba zvýšena na 0,06 %.

Aniž Komise zahájila formální vyšetřovací řízení, měla za to, že tato daň nepředstavuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU z důvodu, že nesplňuje kritérium selektivity.

Vzhledem k tomu, že švédské bankovní sdružení a finanční entita, která je členem tohoto sdružení, měly za to, že Komise porušila jejich procesní práva tím, že přijala toto rozhodnutí bez zahájení formálního vyšetřovacího řízení, podali k Tribunálu žalobu na neplatnost.

Závěry Tribunálu

Vzhledem k tomu, že Komise je povinna zahájit formální vyšetřovací řízení stanovené v čl. 108 odst. 2 SFEU, pokud se ve světle informací získaných během fáze předběžného přezkumu i nadále setká se závažnými obtížemi při posuzování oznámeného opatření s ohledem na čl. 107 odst. 1 SFEU, žalobkyně tvrdí, že Komise měla čelit takovým závažným obtížím, pokud jde o selektivní povahu daně.

Podle ustálené judikatury musí Komise za účelem kvalifikace vnitrostátního daňového opatření jako selektivního ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nejprve identifikovat referenční systém, a sice „obvyklý“ daňový režim uplatňovaný v dotyčném členském státě, a zadruhé prokázat, že se dotčené daňové opatření od tohoto referenčního systému odchyluje v rozsahu, v němž zavádí rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl tohoto referenčního systému nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci. Zatřetí musí ověřit, zda je zavedené rozlišování odůvodněné, protože vyplývá z povahy nebo systematiky systému, do něhož toto opatření patří.

Pokud jde o první dvě fáze uvedené výše, z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Komise nesporným způsobem definovala referenční systém jako omezený na daň.

Na tomto základě dospěla k závěru, že referenční systém nebyl koncipován zjevně diskriminačním způsobem a dále, že skutečnost, že některé druhy hospodářských subjektů, jakož i hospodářské subjekty, jejichž kumulované dluhy byly nižší než prahová hodnota stanovená v návrhu zákona, nepodléhají dani, nepředstavuje odchylku od referenčního systému.

Na podporu své žaloby žalobkyně tento závěr Komise zpochybňují.

Pokud jde zaprvé o konstatování Komise, že referenční systém, a proto daň, nebyly koncipovány zjevně diskriminačním způsobem, Tribunál odmítl jednotlivé argumenty žalobkyň, podle kterých Komise měla v tomto ohledu čelit závažným obtížím, jelikož parametry daně zjevně nebyly slučitelné s jejím cílem.

V tomto ohledu Tribunál nejprve upřesnil, že z návrhu švédského zákona vyplývá, že cílem daně je posílit veřejné finance, aby se poskytla marže pro řešení budoucích finančních krizí tím, že se uloží povinnost platit daň velkým úvěrovým institucím, jejichž selhání nebo vážné poruchy by individuálně a z důvodu jejich velikosti a významu pro fungování finančního systému vyvolalo systémové riziko a mělo by velmi negativní dopad na finanční systém a hospodářství obecně, což by společnosti způsobilo značné nepřímé náklady.

Po tomto upřesnění Tribunál zaprvé odmítl argumenty, podle kterých volba švédského zákonodárce založit základ daně na dluzích úvěrových institucí byla v rozporu s cílem této daně. V tomto ohledu Tribunál zdůraznil, že daň má posílit vnitrostátní veřejné finance za účelem poskytnutí marže pro řešení budoucích finančních krizí, přičemž čím vyšší je úroveň dluhů úvěrové instituce, tím vyšší je riziko pro finanční systém. Z toho vyplývá, že definice základu daně v závislosti na výši dluhu institucí povinných k dani, aby se rozlišovalo mezi úvěrovými institucemi podle toho, zda je jejich dopad na finanční systém více či méně silný, je v souladu se sledovaným cílem.

Zadruhé Tribunál odmítl argumenty žalobkyň zpochybňující určení institucí podléhajících dani.

Vzhledem k tomu, že se žalobkyně v tomto rámci dovolávaly nesoudržnosti mezi identifikací institucí podléhajících dani a režimy zavedenými směrnicí 2014/59 ( 2 ) a nařízením č. 575/2013 ( 3 ), Tribunál uvedl, že cíle sledované těmito režimy se liší od cíle sledovaného oznámenou daní.

Podle Tribunálu není přesvědčivá ani kritika výběru institucí povinných k dani vycházející ze soutěžního prostředí švédského finančního odvětví a skutečnosti, že mnohé finanční instituce nepodléhající dani, které konkurují úvěrovým institucím povinným k dani, rovněž způsobují společnosti nepřímé náklady.

V tomto ohledu Tribunál zaprvé připomněl, že Švédské království bylo oprávněno určit prostřednictvím výkonu svých vlastních pravomocí v oblasti přímých daní a při dodržení své daňové autonomie a unijního práva skutečnost vedoucí ke vzniku daňové povinnosti a základ této daně. Zadruhé žalobkyně nezpochybnily schopnost pouze velkých úvěrových institucí individuálně vyvolat svým selháním systémové riziko, mít velmi negativní dopad na finanční systém a hospodářství obecně a způsobit společnosti značné nepřímé náklady. Kromě toho neprokázaly ani to, že by selhání provozoven, které nejsou osobami povinnými k dani, i kdyby byly posuzovány společně, mělo stejné důsledky.

Zatřetí má Tribunál za to, že žalobkyně nepředložily ani argumenty, které by umožnily mít za to, že prahová hodnota stanovená pro to, aby úvěrové instituce podléhaly dani, je zjevně nepřiměřená s ohledem na cíle této daně.

Vzhledem k tomu, že stanovení prahové hodnoty zdanění a způsobů výpočtu základu daně spadá rovněž do prostoru pro uvážení vnitrostátního zákonodárce, nelze Švédskému království bránit zaprvé v zavedení daně s prahovou hodnotou zdanění a zadruhé ve stanovení úpravy směřující až k osvobození úvěrových institucí nacházejících se pod uvedenou prahovou hodnotou, za předpokladu, že tyto prvky nejsou v rozporu s cílem daně. Podle Tribunálu je přitom prahová hodnota 150 miliard SEK, která není zjevně diskriminační, v souladu s cílem daně, a to tím spíše, že použití této prahové hodnoty zajišťuje, aby osoby povinné k dani představovaly 90 % celkové souhrnné rozvahy všech úvěrových institucí ve Švédsku. Kromě toho ze spisu vyplývá, že neexistovala žádná úvěrová instituce, která by nepodléhala dani a jejíž výše dluhů by se blížila prahové hodnotě 150 miliard SEK.

Začtvrté Tribunál odmítl argumenty žalobkyň zpochybňující mechanismus konsolidace stanovený pro situace v rámci skupiny, podle kterého jsou dluhy poboček zohledňovány pro účely výpočtu prahové hodnoty zdanění úvěrových institucí. Vzhledem k tomu, že pobočky švédské úvěrové instituce jsou spojeny s touto institucí, a tudíž jejich selhání vyvolává účinky i ve Švédsku, není namístě mít za to, že Komise měla mít o tomto mechanismu pochybnosti.

Pokud jde zadruhé o konstatování Komise, že skutečnost, že určité druhy finančních subjektů, jakož i úvěrové instituce, jejichž kumulované dluhy byly nižší než prahová hodnota 150 miliard SEK, nepodléhají dani, nepředstavuje odchylku od referenčního systému, Tribunál připomíná, že selektivní povaha daně neexistuje, pokud rozdíly ve zdanění a výhody, které z toho mohou vyplývat, vychází z čistého a jednoduchého, neodchylujícího se použití „obvyklého režimu“, pokud je se srovnatelnými situacemi zacházeno stejně a prostředky pro úpravu neopomíjejí cíl dotčené daně.

Pokud jde přitom o skutečnost, že úvěrové instituce, jejichž dluhy nepřesahovaly prahovou hodnotu 150 miliard SEK, nepodléhají dani, Tribunál uvádí, že žalobkyně neprokázaly existenci souboru shodujících se nepřímých důkazů, které by mohly prokázat, že úvěrové instituce, jejichž dluhy překračovaly tuto prahovou hodnotu, se nacházely s ohledem na cíl daně ve skutkové a právní situaci srovnatelné se situací úvěrových institucí, jejichž dluhy nepřesahovaly tuto prahovou hodnotu. Pokud jde o skutečnost, že jiné finanční instituce, jako jsou hypoteční fondy, nepodléhají dani, Tribunál mimoto zdůraznil, že pouhý soutěžní vztah nemůže sám o sobě vést k závěru, že se tyto instituce nacházejí s ohledem na cíl daně ve skutkové a právní situaci srovnatelné se situací úvěrových institucí podléhajících této dani.

Argumenty žalobkyň týkající se existence odchylek od referenčního systému tedy neumožňují prokázat, že Komise měla v rámci svého posouzení v tomto ohledu čelit závažným obtížím.

S ohledem na všechna výše uvedená posouzení Tribunál dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázaly, že Komise měla mít pochybnosti o kvalifikaci daně ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, které ji měly vést k zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Tribunál proto zamítl žalobu v plném rozsahu.

( 1 ) – Rozhodnutí Evropské komise COM(2021) 8637 final ze dne 24. listopadu 2021 o státní podpoře SA.56348 (2021/N) – Švédsko: švédská daň z úvěrových institucí (dále jen „napadené rozhodnutí“).

( 2 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013 ze dne 26. června 2013 o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky a o změně nařízení (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2013, L 176, s. 1).