Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona (Španělsko) dne 19. května 2022 – HM, VD v. Generalitat de Catalunya

(Věc C-332/22)

(2022/C 472/31)

Jednací jazyk: španělština

Předkládající soud

Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 17 de Barcelona

Účastnice původního řízení

Žalobkyně: HM, VD

Žalovaná: Generalitat de Catalunya

Předběžné otázky

PRVNÍ. Jsou opatření stanovená v rozsudcích Nejvyššího soudu č. 1425/2018 a 1426/2018 ze dne 26. září 2018, jejichž kritérium je zachováno až do dnešního dne (30. listopadu 2021) – spočívající v ponechání státního zaměstnance, poškozeného zneužitím [po sobě jdoucích smluv na dobu určitou], ve stejném režimu zneužívajícího využití smluv na dobu určitou, dokud zaměstnavatel-veřejná správa neurčí, zda existuje strukturální potřeba, a nevyhlásí příslušná výběrová řízení na obsazení místa stálými nebo kariérními státními zaměstnanci – opatřeními, která splňují sankční požadavky ustanovení 5 rámcové dohody připojené ke směrnici 1999/70 (1)?

Anebo se naopak, pokud tato opatření vedou k udržování poměru na dobu určitou a nedostatku ochrany do doby, než se zaměstnavatel-veřejná správa nahodile rozhodne vyhlásit výběrové řízení na obsazení pracovního místa stálým zaměstnancem, jehož výsledek je nejistý, neboť tato řízení jsou otevřena i uchazečům, kteří se nestali poškozenými v důsledku takového zneužití, jedná o opatření, která nelze chápat jako odrazující sankční opatření ve smyslu ustanovení 5 rámcové dohody, ani jako opatření zaručující splnění jejích cílů?

DRUHÁ. Pokud vnitrostátní soud v souladu se svou povinností sankcionovat, v každém případě, zjištěné zneužití (sankce je „nezbytná“ a „okamžitá“), dospěje k závěru, že zásada konformního výkladu neumožňuje zajistit užitečný účinek směrnice, aniž dojde k výkladu vnitrostátního práva „contra legem“, a to právě proto, že vnitrostátní právo členského státu nezavedlo žádné sankční opatření k provedení ustanovení 5 rámcové dohody ve veřejném sektoru; Musí uplatnit úvahy uvedené v rozsudku ze dne 17. dubna 2018, [C-414/16], Egenberger (2), nebo rozsudku (velkého senátu) ze dne 15. dubna 2008, C-268/2006 (3), [Impact], tedy že články 21 a 47 Listiny základních práv Evropské unie umožňují upuštění od uplatnění ustanovení vnitrostátního práva, která brání zajištění plné účinnosti směrnice 1999/70/ES, i když mají ústavní sílu?

Musí být v důsledku toho zneužívající dočasný pracovní poměr přeměněn na stálý pracovní poměr, který je stejný nebo srovnatelný s pracovním poměrem srovnatelných stálých státních zaměstnanců, čímž by se zaměstnanci poškozenému zneužíváním poskytla stabilita zaměstnání, aby se zabránilo tomu, že zneužívání zůstane nepotrestáno a že bude ohrožovat cíle a užitečný účinek ustanovení 5 dohody, i když je takováto přeměna zakázána vnitrostátním právem, judikaturou Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) nebo by mohla být v rozporu se španělskou Ústavou?

TŘETÍ. S ohledem na to, že SDEU v rozsudcích ze dne 25. října 2018, C-331/17 (4), a ze dne 13. ledna 2022, C-[2]82/19 (5) rozhodl, že ustanovení 5 rámcové dohody brání takové vnitrostátní právní úpravě, která vylučuje některé státní zaměstnance z působnosti pravidel, jež sankcionují zneužívání využití po sobě jdoucích smluv na dobu určitou, pokud ve vnitrostátním právním řádu neexistuje žádné jiné účinné opatření postihující uvedené zneužití, a že ve španělském právu neexistuje žádné opatření postihující zneužívání ve veřejném sektoru, které by se vztahovalo na dočasné zaměstnance-žalobkyně,

ukládá uplatnění této judikatury SDEU a unijní zásady rovnosti povinnost přeměnit dočasné státní zaměstnance, kteří jsou poškození takovýmto zneužitím, na stálé nebo kariérní státní zaměstnance, tak aby se na ně vztahovali stejné důvody pro ukončení a zánik pracovního poměru, které se vztahují na tyto stálé nebo kariérní zaměstnance, když v soukromém sektoru článek 15 zákoníku práce ukládá povinnost přeměnit dočasné zaměstnance, kteří pracovali pro téhož zaměstnavatele déle než 24 měsíců v období 30 měsíců, na stálé zaměstnance, a když čl. 83 odst. 3 zákona č. 40/2015 o právním režimu veřejného sektoru, ve znění zákona č. 11/2020 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2021, při uplatnění vnitrostátního práva, umožňuje zaměstnancům soukromých společností a subjektů, kteří přecházejí do veřejného sektoru, vykonávat stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci s podmínkou zániku, a tudíž podléhají stejným důvodům pro ukončení pracovního poměru jako tito kariérní státní zaměstnanci?

ČTVRTÁ. V případě záporné odpovědi na předchozí otázku a s přihlédnutím k tomu, že podmínky související s ukončením pracovního poměru a náležitosti ukončení pracovní smlouvy jsou podle rozsudků SDEU ze dne 13. března 2014, C-38/13 (6), Nierodzik, body 27 a 29; a ze dne 14. září 2016, C-596/14 (7), de Diego Porras body 30 a 31) součástí „pracovních podmínek“ obsažených v bodě 4 rámcové dohody,

je stabilizace dočasných státních zaměstnanců, kteří se stali poškozenými tímto zneužitím, tím, že se na ně uplatní stejné důvody pro ukončení pracovního poměru a propuštění jako na srovnatelné kariérní nebo stálé státní zaměstnance, aniž získají toto postavení, opatřením, které jsou vnitrostátní orgány povinny uplatnit podle ustanovení 4 a 5 rámcové dohody směrnice 1999/70 a zásady konformního výkladu, neboť vnitrostátní právní úprava pouze zakazuje získat postavení stálého nebo kariérního zaměstnance osobám, které nesplňují určité podmínky, a stabilizace těchto zaměstnanců za uvedených podmínek nevede k získání tohoto postavení?

PÁTÁ. Je vzhledem k tomu, že článek 15 zákoníku práce stanoví maximální dobu trvání smluv na dobu určitou na dva roky s tím, že po uplynutí této doby již není potřeba, na kterou se smlouva vztahuje, dočasná nebo výjimečná, ale běžná a stabilní, což zaměstnavatele v soukromém sektoru zavazuje k přeměně dočasného poměru na poměr na dobu neurčitou, a vzhledem k tomu, že článek 10 EBEP ve veřejném sektoru ukládá povinnost zahrnout volná pracovní místa obsazená dočasnými zaměstnanci do veřejné nabídky zaměstnání v roce jmenování, a pokud to není možné, tedy ve lhůtě maximálně dvou let, do nabídky následujícího roku, aby mohlo být místo obsazeno stálým nebo kariérním státním zaměstnancem,

třeba dospět k závěru, že ke zneužívání po sobě jdoucích smluv na dobu určitou ve veřejném sektoru dochází od okamžiku, kdy zaměstnavatel-veřejná správa neobsadí pracovní místo, které zastává dočasný státní zaměstnanec, stálým nebo kariérním zaměstnancem ve lhůtách stanovených vnitrostátními předpisy, tedy zahrnutím do veřejné nabídky zaměstnání v maximální lhůtě dvou let od jmenování dočasného zaměstnance, s povinností propustit jej prostřednictvím realizace této veřejné nabídky zaměstnání v maximální lhůtě tří let stanovené v článku 70 EBEP?

ŠESTÁ. Je španělský zákon č. 20/2021 ze dne 28. prosince 2021 v rozporu s unijními zásadami legality a zákazu zpětné účinnosti sankčních ustanovení obsaženými mimo jiné v článku 49 Listiny základních práv EU, neboť stanoví jako sankci za zneužití dočasného zaměstnání výběrová řízení, která se uplatní, i když jednání nebo opomenutí, které představují protiprávní jednání – – a tedy zneužití – a jejich namítnutí, byly uskutečněny a došlo k nim několik let před přijetím zákona č. 20/2021?

SEDMÁ. Je zákon č. 20/2021 tím, že stanoví jako sankční opatření vyhlášení výběrového řízení a odškodnění pouze ve prospěch osob poškozených zneužitím, které v tomto výběrovém řízení neuspějí, v rozporu s ustanovením 5 rámcové dohody a směrnicí 1999/70/ES, neboť ponechává bez sankce zneužití, k němuž dochází u dočasných státních zaměstnanců, kteří byli úspěšní v tomto výběrovém řízení, ačkoli je sankce vždy nezbytná a úspěšné absolvování tohoto výběrového řízení není sankčním opatřením, které by splňovalo požadavky směrnice, jak uvádí SDEU v usnesení ze dne 2. června 2021, C-103/2019 (8)?

Nebo je zákon č. 20/2021 tím, že omezuje přiznání odškodnění na zaměstnance, kteří byli poškozeni tímto zneužíváním a kteří neuspěli ve výběrovém řízení, a vylučuje z tohoto práva zaměstnance, kteří byli poškození zneužíváním a kteří následně získali postavení stálého zaměstnance na základě takového výběrového řízení, v rozporu se směrnicí 1999/70/ES, a zejména usnesením SDEU ze dne 2. června 2021, bodem 45, podle něhož organizace výběrových řízení otevřených státním zaměstnancům, kteří byli zneužívajícím způsobem jmenováni v rámci po sobě jdoucích pracovních poměrů na dobu určitou, sice umožňuje těmto zaměstnancům usilovat o získání stálého a stabilního pracovního místa a v důsledku toho o přístup k postavení stálého zaměstnance, nezbavuje to však členské státy povinnosti stanovit vhodné opatření k řádnému postihu zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv a pracovních poměrů na dobu určitou?

OSMÁ. Je zákon č. 20/2021 tím, že stanoví, že výběrová řízení zaměřená na snížení počtu dočasně zaměstnaných osob ve veřejném sektoru musí proběhnout ve lhůtě tří let, tedy do 31. prosince 2024, a tím, že stanoví jako sankci odškodnění, které má být obdrženo v okamžiku ukončení pracovního poměru nebo propuštění osoby, která byla poškozena zneužíváním, v rozporu s ustanovení 5 rámcové dohody s ohledem na usnesení SDEU ze dne 9. února 2017, C-446/16 (9) nebo rozsudky SDEU ze dne 14. prosince 2016, C-16/15 (10) nebo ze dne 21. listopadu 2018, C-619/17 (11), neboť tím u zaměstnance, který je poškozený zneužíváním, dochází k udržování nebo prodlužování této situace zneužívání, nedostatečné ochrany a nejistoty v zaměstnání, což oslabuje užitečný účinek směrnice 1999/70 až do doby, kdy je tento zaměstnanec nakonec propuštěn a může obdržet uvedené odškodnění?

DEVÁTÁ. Porušuje zákon č. 20/2021 zásadu rovnocennosti, jelikož přiznává práva podle směrnice, která jsou nižší než práva vyplývající z vnitrostátního práva, neboť:

—

Zákon č. 11/2020 o souhrnném státním rozpočtu na rok 2021, který změnil čl. 87 odst. 3 zákona č. 40/[2015], při uplatnění vnitrostátního práva, umožňuje zaměstnancům soukromých společností, kteří přechází do veřejného sektoru, vykonávat stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci, přičemž se na ně vztahují stejné důvody pro ukončení pracovního poměru, i když se neúčastnili výběrového řízení, s podmínkou zániku, zatímco zákon č. 20/2021 při uplatnění unijního práva neumožňuje, aby státní zaměstnanci, kteří byli vybráni na základě výběrových řízení podléhajících zásadám rovnosti, veřejnosti a volné soutěže, nadále vykonávali stejné funkce jako kariérní státní zaměstnanci, přičemž se na ně vztahují stejné důvody pro propuštění.

—

Článek 15 zákoníku práce ve znění zákona č. 1/1995 ze dne 24. března 1995, tedy před přijetím směrnice 1999/70, umožňuje – při uplatnění vnitrostátního práva – přeměnu zaměstnanců v soukromém sektoru, kteří pracují u téhož zaměstnavatele déle než dva roky, na stálé zaměstnance, zatímco při uplatnění směrnice jsou zaměstnanci ve veřejném sektoru, kteří jsou poškozeni zneužíváním, odškodněni pouze 20 dny mzdy za rok služby s limitem 12 měsíčních mezd a přeměna je zakázána.

—

Články 32 a násl. zákona č. 40/2015 o veřejném sektoru, které zakotvují zásadu plného odškodnění, která veřejné správě ukládá povinnost nahradit veškerou škodu, kterou svým jednáním způsobila poškozeným, a přesto je při použití unijního práva odškodnění ve prospěch zaměstnanců poškozených zneužíváním a priori omezeno, a to jak co do výše – 0 dnů mzdy za rok služby – tak časově 12 měsíčních mezd.

DESÁTÁ. Je zákon č. 20/2021 tím, že stanoví jako jediné skutečné sankční opatření odškodnění ve výši 20 dnů mzdy za rok služby ve prospěch zaměstnanců poškozených zneužitím, kteří nebyli úspěšní ve výběrovém řízením, v rozporu s judikaturou SDEU stanovenou v rozsudku ze dne 7. března 2018, Santoro (12), podle níž ve veřejném sektoru, k dosažení souladu se směrnicí, nepostačuje odškodnění, ale musí jej doprovázet další dodatečná, účinná, přiměřená a odrazující sankční opatření?

JEDENÁCTÁ. Je zákon č. 20/2021 tím, že stanoví odškodnění pro zaměstnance poškozené zneužitím, kteří neuspěli ve výběrovém řízení, ve výši 20 dní mzdy za rok služby s limitem 12 měsíčních mezd, v rozporu s unijními zásadami týkajícími se přiměřeného odškodnění v plné výši a proporcionality, neboť vylučuje ztrátu výdělku a další odškodňovací nebo kompenzační pojmy, jako jsou například pojmy vyplývající z ušlé příležitosti (pojem použitý v rozsudku SDEU ve věci Santoro); nemožnost získat postavení stálého zaměstnance z důvodu neuskutečněných výběrových řízení ve lhůtách stanovených vnitrostátními předpisy nebo nemožnost dosáhnout povýšení; nemajetková újma vzniklá v důsledku nedostatečné ochrany vyplývající z celkové situace nejistoty zaměstnání; ukončení pracovního poměru zaměstnance poškozeného zneužitím, který má určitý věk a pohlaví (například ženy starší 50 let), kdy neexistuje alternativní trh práce; nebo snížení starobního důchodu?

DVANÁCTÁ. Je zákon č. 20/2021 tím, že stanoví horní hranici odškodnění ve výši 20 dnů mzdy za rok služby a 12 měsíčních mezd, v rozporu s unijním právem, s ohledem na rozsudek SDEU ze dne 2. srpna 1993, C-271/91 (13), Marshall, a rozsudek ze dne 17. prosince 2015, C-407/14 (14), Arjona Camacho, podle nichž unijní právo brání tomu, aby náhrada újmy, kterou osoba utrpěla v důsledku propuštění, byla omezena předem stanovenou horní hranicí?

---

(1)  Směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o práci na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS – Úř. věst. 1999, L 175, s. 43

(2)  Rozsudek ze dne 17. dubna 2018, Egenberger (C-414/16, EU:C:2018:257)

(3)  Rozsudek ze dne 15. dubna 2008, Impact (C-268/06, EU:C:2008:223)

(4)  Rozsudek ze dne 25. října 2018, Sciotto (C-331/17, EU:C:2018:859)

(5)  Rozsudek ze dne 13. ledna 2022, MIUR a Ufficio Scolastico Regionale per la Campania (C-282/19, EU:C:2022:3)

(6)  Rozsudek ze dne 13. března 2014, Nierodzik (C-38/13, EU:C:2014:152)

(7)  Rozsudek ze dne 14. září 2016, De Diego Porras (C-596/14, EU:C:2016:683)

(8)  Usnesení ze dne 2. června 2021, SUSH a CGT Sanidad de Madrid (C-103/19, nezveřejněné, EU:C:2021:460)

(9)  Usnesení ze dne 9. února 2017, Rodrigo Sanz (C-443/16, EU:C:2017:109)

(10)  Rozsudek ze dne 14. září 2016, Pérez López (C-16/15, EU:C:2016:679)

(11)  Rozsudek ze dne 21. listopadu 2018, de Diego Porras (C-619/17, EU:C:2018:936)

(12)  Rozsudek ze dne 7. března 2018, Santoro (C-494/16, EU:C:2018:166)

(13)  Rozsudek ze dne 2. srpna 1993, Marshall (C-271/91, EU:C:1993:335)

(14)  Rozsudek ze dne 17. prosince 2015, Arjona Camacho (C-407/14, EU:C:2015:831)