Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Sigmaringen (Německo) dne 23. března 2022 – A.A. v. Spolková republika Německo

(Věc C-216/22)

(2022/C 244/22)

Jednací jazyk: němčina

Předkládající soud

Verwaltungsgericht Sigmaringen

Účastníci původního řízení

Žalobce: A.A.

Žalovaná: Spolková republika Německo

Předběžné otázky

Je s ustanoveními čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 směrnice 2013/32/EU (1) slučitelné vnitrostátní ustanovení, podle něhož je následná žádost o azyl přípustná pouze v případě, že se skutkový nebo právní stav, na němž bylo založeno původní zamítavé rozhodnutí, následně změnil ve prospěch žadatele?

Je s ustanoveními čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 směrnice 2013/32/EU v rozporu vnitrostátní ustanovení, podle něhož rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (v tomto případě: v řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU) není „novým prvkem“, respektive „novou skutečností“ nebo „novým zjištěním“, pokud v tomto rozhodnutí není konstatována neslučitelnost vnitrostátního ustanovení s unijním právem, ale uvedené rozhodnutí se omezuje pouze na výklad unijního práva? Jaké podmínky musí být případně splněny k tomu, aby rozsudek Soudního dvora Evropské unie, v němž je pouze vykládáno unijní právo, bylo třeba zohlednit jako „nový prvek“, resp. „novou skutečnost“ nebo „nové zjištění“?

Budou-li otázky 1a a 1b zodpovězeny kladně: Mají být ustanovení čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 směrnice 2013/32/EU vykládána v tom smyslu, že rozsudek Soudního dvora Evropské unie, podle nějž existuje silná domněnka, že odepření výkonu vojenské služby za podmínek uvedených v čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2011/95/EU (2) souvisí s některým z pěti důvodů uvedených v článku 10 uvedené směrnice, je třeba zohlednit jako „nový prvek“, respektive „novou skutečnost nebo „nové zjištění“?

Mají být ustanovení čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu ii) směrnice 2013/32/EU vykládána v tom smyslu, že se opravný prostředek podaný k soudu směřující proti rozhodnutí rozhodujícího orgánu o nepřípustnosti ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 5 směrnice 2013/32/EU omezuje na přezkoumání, zda rozhodující orgán správně uznal splnění podmínek nezbytných k tomu, aby bylo možné následnou žádost o azyl považovat za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a odst. 5 směrnice 2013/32/EU?

Bude-li otázka 3a zodpovězena záporně: Mají být ustanovení čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu ii) směrnice 2013/32/EU vykládána v tom smyslu, že opravný prostředek podaný k soudu směřující proti rozhodnutí o nepřípustnosti zahrnuje i posouzení, zda byly splněny podmínky pro přiznání mezinárodní ochrany ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 2011/95/EU, pokud soud po vlastním přezkoumání zjistí, že nebyly splněny podmínky nezbytné k tomu, aby byla následná žádost o azyl zamítnuta jako nepřípustná?

Bude-li otázka 3b zodpovězena kladně: Vyžaduje takové rozhodnutí soudu, aby byly žadateli předem poskytnuty zvláštní procesní záruky podle čl. 40 odst. 3 věty třetí směrnice 2013/32/EU ve spojení s ustanoveními kapitoly II uvedené směrnice? Může soud toto řízení provést sám, nebo jím musí – po případném přerušení soudního řízení – pověřit rozhodující orgán? Může se žadatel vzdát dodržení těchto procesních záruk?

(1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (Úř. věst. 2013, L 180, s. 60).

(2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9).