Spojené věci C-771/22 a C-45/23

Bundesarbeitskammer

v.

HDI Global SE

a

A,
B,
C,
D

v.

MS Amlin Insurance SE

[žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které podaly Bezirksgericht für Handelssachen Wien (obvodní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko) a Nederlandstalige Ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie)]

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 29. července 2024

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice (EU) 2015/2302 – Souborné cestovní služby a spojené cestovní služby – Článek 12 – Právo na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty – Nárok na vrácení veškerých uskutečněných plateb ve prospěch souborných služeb – Nevyhnutelné a mimořádné okolnosti – Pandemie covidu-19 – Článek 17 – Platební neschopnost pořadatele – Záruka vrácení všech uskutečněných plateb – Vysoká úroveň ochrany spotřebitelů – Zásada rovného zacházení“

Sbližování právních předpisů – Souborné cestovní služby a spojené cestovní služby – Směrnice 2015/2302 – Ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty – Ochrana proti riziku platební neschopnosti nebo úpadku pořadatele – Záruka vrácení všech uskutečněných plateb na základě uvedené smlouvy – Pojem – Ukončení smlouvy z důvodu nevyhnutelných a mimořádných okolností před platební neschopností pořadatele – Zahrnutí

(Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2015/2302, čl. 12 odst. 2 a čl. 17 odst. 1)

(viz body 56–64, 67, 68, 71, 74, 75, 81–91, výrok)

Shrnutí

Soudní dvůr, kterému byla předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ( 1 ), upřesňuje rozsah záruky pro cestující v případě platební neschopnosti pořadatele zájezdu ( 2 ) a uvádí, že se tato záruka vztahuje na cestujícího, který ukončil smlouvu o souborných službách pro cesty z důvodu takových mimořádných okolností ( 3 ), jako je pandemie covidu-19, pokud se pořadatel dostal po tomto ukončení do platební neschopnosti a tomuto cestujícímu nebyly vráceny veškeré platby, které uskutečnil za tento zájezd před tím, než nastala tato platební neschopnost.

V obou dotčených sporech stojí proti sobě orgán, jehož předmětem činnosti je zejména ochrana spotřebitelů, na něhož spotřebitel převedl svůj nárok na vrácení ceny za zájezd, kterou zaplatil pořadateli (věc C‑771/22), a cestující, kteří uzavřeli smlouvy o souborných službách pro cesty s pořadatelem (C‑45/23), na straně jedné, a pojišťovny, u nichž jsou tito pořadatelé pojištěni pro případ platební neschopnosti, na straně druhé. Tyto pojišťovny odmítly těmto spotřebitelům vrátit cenu zaplacenou na základě uzavřených smluv, které byly ukončeny z důvodu pandemie covidu-19, přičemž tvrdily, že pojištěním je kryto pouze riziko neposkytnutí souborných služeb z důvodu platební neschopnosti pořadatelů.

Předkládající soudy se Soudního dvora táží na rozsah záruky, která má být poskytnuta cestujícímu v případě platební neschopnosti pořadatele, stanovené v článku 17 směrnice o souborných cestovních službách. Zejména chtějí zjistit, zda tato záruka zahrnuje vrácení částek, na která má tento cestující nárok, když ukončí smlouvu o souborných službách pro cesty z důvodu takových nevyhnutelných a mimořádných okolností, jako je pandemie covidu-19, předtím, než je vyhlášen úpadek pořadatele.

Závěry Soudního dvora

Úvodem Soudní dvůr konstatuje, že smysl čl. 17 odst. 1 směrnice o souborných cestovních službách jednoznačně nevyplývá z jeho znění, takže je třeba zkoumat jeho kontext, cíle této směrnice, jakož i případně historii jejího vzniku.

Pokud jde v první řadě o kontext tohoto článku, Soudní dvůr uvádí, že s ohledem zejména na formulace „je-li poskytování souborných služeb dotčeno platební neschopností pořadatele“ a „cestovní služby, jež nebyly poskytnuty“ uvedené v čl. 17 odst. 4 a 5 této směrnice, mohou tato ustanovení podpořit výklad čl. 17 odst. 1 uvedené směrnice, podle kterého pojem „příslušné služby“ zahrnuje pouze cestovní služby. Záruka stanovená v tomto článku se tedy použije pouze v případě, že existuje příčinná souvislost mezi neposkytnutím těchto služeb a platební neschopností pořadatele.

Článek 17 odst. 2 směrnice o souborných cestovních službách však stanoví, že tato záruka musí být účinná a musí se vztahovat na důvodně předvídatelné náklady. Musí se tedy konkrétně vztahovat na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo jejich jménem, jakož i odhadované náklady na repatriaci v případě platební neschopnosti pořadatele.

Jakékoliv vrácení platby, které musí pořadatel provést v návaznosti na ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty ze své strany nebo ze strany cestujícího, je přitom předvídatelnou částkou platby, která je zasažena platební neschopností pořadatele.

S ohledem na výše uvedené může tedy čl. 17 odst. 2 směrnice o souborných cestovních službách svědčit ve prospěch takového výkladu odstavce 1 tohoto článku, podle kterého se záruka upravená v posledně uvedeném ustanovení vztahuje na veškeré vrácení částek, které pořadatel dluží cestujícímu, pokud smlouva o souborných službách pro cesty byla ukončena v některém z případů uvedených v této směrnici předtím, než se tento pořadatel dostal do platební neschopnosti.

Pokud jde ve druhé řadě o cíl uvedené směrnice, jejím cílem je přizpůsobit rozsah ochrany poskytované cestujícím směrnicí 90/314 ( 4 ) vývoji na trhu a přispět k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitelů ( 5 ). Výklad čl. 17 odst. 1 směrnice o souborných cestovních službách, který by ze záruky pro případ platební neschopnosti pořadatele vylučoval ta vrácení plateb, která cestujícím náleží v důsledku ukončení smlouvy předtím, než nastane tato platební neschopnost, by znamenal snížení ochrany posledně uvedených ve srovnání s ochranou, kterou jim přiznává směrnice 90/314.

S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr zdůrazňuje, že znění čl. 17 odst. 1 směrnice o souborných cestovních službách umožňuje jak výklad, který ze své působnosti vylučuje pohledávky z titulu vrácení částek vzniklé v důsledku ukončení smlouvy o souborných službách pro cesty, k němuž došlo v některé ze situací uvedených v této směrnici před tím, než se pořadatel stal platebně neschopným, tak výklad, který tytéž pohledávky zahrnuje do této oblasti působnosti. Je-li možný více než jeden výklad znění sekundárního unijního práva, je přitom třeba dát přednost výkladu, v rámci něhož je dotyčné ustanovení v souladu s primárním právem, včetně zásady rovného zacházení. Za účelem posouzení dodržení této zásady musí být srovnatelnost situací posouzena s ohledem na cíl sledovaný dotčeným aktem.

V projednávané věci je cílem směrnice o souborných cestovních službách dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele a článek 17 této směrnice přispívá k dosažení tohoto cíle tím, že směřuje k ochraně cestujících před finančním rizikem spojeným s platební neschopností pořadatele. S ohledem na tento cíl musí být tedy referenčním bodem pro srovnání situace cestujícího, který ukončí svoji smlouvu o souborných službách pro cesty poté, co uhradil celou cenu zájezdu nebo její část, která však nebyla vrácena z důvodu, že se pořadatel ocitl po tomto ukončení smlouvy v platební neschopnosti, se situací cestujícího, jehož zájezd nebyl uskutečněn a kterému nebyla vrácena částka z důvodu platební neschopnosti tohoto pořadatele, riziko finančních ztrát dotyčného cestujícího. Situace obou těchto cestujících je tedy srovnatelná. V obou případech je totiž cestující vystaven finančnímu riziku, že z důvodu platební neschopnosti pořadatele nebude moci získat zpět částky, které mu zaplatil.

Na základě zásady rovného zacházení se musí tedy jak na cestujícího, jehož zájezd nelze uskutečnit z důvodu platební neschopnosti pořadatele, tak na cestujícího, který ukončil svou smlouvu o souborných službách pro cesty ( 6 ), vztahovat záruka pro případ platební neschopnosti pořadatele, pokud jde o vrácení částek, které jim náleží, ledaže by rozdílné zacházení s těmito dvěma kategoriemi cestujících bylo objektivně odůvodněno. V projednávané věci se nejeví, že by rozdílné zacházení mezi těmito kategoriemi cestujících bylo možné odůvodnit.

( 1 ) – Bezirksgericht für Handelssachen Wien (obvodní soud pro obchodní věci ve Vídni, Rakousko) ve věci C‑771/22 a Nederlandstalige Ondernemingsrechtbank Brussel (nizozemskojazyčný obchodní soud v Bruselu, Belgie) ve věci C‑45/23.

( 2 ) – Jak je stanoveno v článku 17 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/2302 ze dne 25. listopadu 2015 o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU a o zrušení směrnice Rady 90/314/EHS (Úř. věst. 2015, L 326, s. 1, dále jen „směrnice o souborných cestovních službách“).
Toto ustanovení stanoví: „1. Členské státy zajistí, aby pořadatelé usazení na jejich území poskytli záruku vrácení veškerých plateb uskutečněných cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem], nejsou-li příslušné služby poskytnuty v důsledku platební neschopnosti pořadatele. Je-li součástí smlouvy o souborných službách pro cesty i přeprava osob, poskytnou pořadatelé záruku rovněž pro repatriaci cestujících. Lze nabídnout pokračování souborných služeb.
[…]
2. Záruka uvedená v odstavci 1 musí být účinná a musí se vztahovat na důvodně předvídatelné náklady. Musí se vztahovat na částky plateb uskutečněné cestujícími nebo v jejich prospěch [jejich jménem] za souborné služby, přičemž se zohlední období mezi obdržením záloh a konečných plateb a dokončením souborných služeb, jakož i odhadované náklady na repatriaci v případě platební neschopnosti pořadatele.“

( 3 ) – Podle čl. 12 odst. 2 směrnice o souborných cestovních službách.

( 4 ) – Směrnice Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy (Úř. věst. 1990, L 158, s. 59; Zvl. vyd. 13/10, s. 132).

( 5 ) – Jak vyžaduje článek 169 SFEU.

( 6 ) – Zejména podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2015/2302.