I. Právní rámec

A. Mezinárodní právo

B. Unijní právo

1. Primární právo

a) Smlouva o EU

b) Smlouva o FEU

c) Listina

2. Sekundární právo

a) Směrnice 2000/31

b) Směrnice 2006/123

c) Směrnice 2010/13

d) Směrnice 2015/1535

e) Směrnice 2018/1808

f) GDPR

C. Maďarské právo

1. Základní zákon Maďarska

2. Maďarský občanský zákoník

3. Zákon o ochraně dětí

4. Zákon o komerční reklamě

5. Zákon o mediálních službách

6. Zákon o rejstříku trestů

7. Zákon o veřejném vzdělávání

II. Postup před zahájením soudního řízení a řízení před Soudním dvorem

III. K žalobě

A. K prvnímu až třetímu a pátému žalobnímu důvodu, které vycházejí z porušení směrnice 2000/31, směrnice 2006/123, směrnice 2010/13, článku 56 SFEU a článků 1, 7, 11 a 21 Listiny

1. K prvnímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení směrnice 2010/13

a) K porušení čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

b) K porušení článku 2 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2010/13

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

c) K porušení čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

d) Závěr

2. Ke druhému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31

a) K existenci omezení ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31

1) K § 6/A zákona o ochraně dětí

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

2) K § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

b) K odůvodnění omezení podle čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

c) Závěr

3. Ke třetímu žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i článku 56 SFEU

a) K existenci omezení ve smyslu článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i článku 56 SFEU

1) K § 6/A zákona o ochraně dětí

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

2) K § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

3) K § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

b) K odůvodnění omezení ve smyslu článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i článku 56 SFEU

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

c) Závěr

2. K pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článků 1, 7, 11 a 21 Listiny

a) K použitelnosti Listiny na § 6/A zákona o ochraně dětí a na § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání

b) K existenci nesplnění povinností vyplývajících z článku 21 Listiny

c) K existenci omezení práv a svobod zaručených v článcích 7 a 11 Listiny

1) K existenci omezení práva na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v článku 7 Listiny

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

2) K existenci omezení svobody projevu zaručené v článku 11 Listiny

i) Argumentace účastníků řízení

ii) Závěry Soudního dvora

d) K odůvodnění omezení práv a svobod zaručených v článcích 7 a 11 Listiny

e) K existenci porušení článku 1 Listiny

1) Argumentace účastníků řízení

2) Závěry Soudního dvora

f) Závěr

B. K šestému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 2 SEU

1. Argumentace účastníků řízení

2. Závěry Soudního dvora

a) K závazné povaze článku 2 SEU

b) K porušení povinností vyplývajících z článku 2 SEU

C. Ke čtvrtému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení článku 10 GDPR a čl. 8 odst. 2 Listiny

1. Argumentace účastníků řízení

2. Závěry Soudního dvora

II. K nákladům řízení

1

Evropská komise se žalobou domáhá, aby Soudní dvůr:

2

Článek 4 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi, podepsané ve Štrasburku dne 5. května 1989, stanoví:

„Smluvní strany zajistí svobodu projevu a právo na informace v souladu s článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [podepsané v Říme dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)] zaručí svobodu příjmu a nebudou na svém území omezovat převzaté vysílání programů, které jsou v souladu s touto Úmluvou.“

3

Článek 7 odst. 2 této úmluvy stanoví:

„Všechny části programů, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nesmějí být zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat.“

4

Článek 2 SEU stanoví:

„Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

5

Článek 4 odst. 2 a 3 SEU stanoví:

„2.   Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.

3.   Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv.

Členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.

Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“

6

V článku 7 SEU je uvedeno:

„1.   Na odůvodněný návrh jedné třetiny členských států, Evropského parlamentu nebo Evropské komise může Rada většinou čtyř pětin svých členů po obdržení souhlasu Evropského parlamentu rozhodnout, že existuje zřejmé nebezpečí, že některý členský stát závažně poruší hodnoty uvedené v článku 2. Před přijetím tohoto rozhodnutí vyslechne Rada daný členský stát a může stejným postupem podat tomuto státu doporučení.

Rada pravidelně přezkoumává, zda důvody, které ji k takovému rozhodnutí vedly, stále trvají.

2.   Na návrh jedné třetiny členských států nebo Evropské komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu může Evropská rada jednomyslně rozhodnout, že došlo k závažnému a trvajícímu porušení hodnot uvedených v článku 2 ze strany členského státu, poté co tento členský stát vyzve, aby se k této věci vyjádřil.

3.   Bylo-li učiněno zjištění uvedené v odstavci 2, může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout, že určitá práva, která pro dotyčný stát vyplývají z použití Smluv, včetně hlasovacích práv zástupců jeho vlády v Radě, budou pozastavena. Přitom přihlédne k možným důsledkům takového pozastavení pro práva a povinnosti fyzických a právnických osob.

Povinnosti dotyčného členského státu vyplývající ze Smluv jsou pro tento stát v každém případě i nadále závazné.

[...]“

7

Článek 19 odst. 1 první pododstavec SEU zní:

„Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.“

8

Článek 49 SEU stanoví:

„Každý evropský stát, který uznává hodnoty uvedené v článku 2 a zavazuje se k jejich podpoře, může požádat o členství v Unii. [...]

[...]“

9

V článku 16 odst. 1 SFEU je uvedeno:

„Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se jej týkají.“

10

Článek 34 SFEU stanoví:

„Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou mezi členskými státy zakázána.“

11

Článek 36 SFEU stanoví:

„Články 34 a 35 nevylučují zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněné veřejnou mravností, veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností, ochranou zdraví a života lidí a zvířat, ochranou rostlin, ochranou národního kulturního pokladu, jenž má uměleckou, historickou nebo archeologickou hodnotu, nebo ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví. Tyto zákazy nebo omezení však nesmějí sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.“

12

Článek 56 SFEU zní:

„Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb.

Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozšířit použitelnost této kapitoly též na poskytovatele služeb, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří jsou usazeni v Unii.“

13

Článek 57 SFEU zní:

„Za služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.

[...]“

14

Článek 165 SFEU stanoví:

„1.   Unie přispívá k rozvoji kvalitního vzdělávání podporou spolupráce mezi členskými státy, a je-li to nezbytné, podporováním a doplňováním činnosti členských států při plném respektování jejich odpovědnosti za obsah výuky a za organizaci vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykové rozmanitosti.

[...]“

15

V článku 166 odst. 1 SFEU je uvedeno:

„Unie provádí politiku odborného vzdělávání, jež podporuje a doplňuje činnost členských států při plném respektování jejich odpovědnosti za obsah a organizaci odborného vzdělávání.“

16

Článek 258 SFEU stanoví:

„Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj ze Smluv vyplývá, vydá o tom odůvodněné stanovisko poté, co umožní tomuto státu podat vyjádření.

Nevyhoví-li tento stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru Evropské unie.“

17

Článek 1 Listiny zní:

„Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“

18

V článku 7 Listiny je uvedeno:

„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

19

Článek 8 Listiny zní:

„1.   Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají.

2.   Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. Každý má právo na přístup k údajům, které o něm byly shromážděny, a má právo na jejich opravu.

[...]“

20

Článek 11 Listiny stanoví:

„1.   Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.

2.   Svoboda a pluralita sdělovacích prostředků musí být respektována.“

21

V článku 14 odst. 3 Listiny je uvedeno:

„Svoboda zakládat vzdělávací zařízení při náležitém respektování demokratických zásad a právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením musí být respektovány v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují jejich výkon.“

22

Článek 20 Listiny zní:

„Před zákonem jsou si všichni rovni.“

23

Článek 21 Listiny zní:

„1.   Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.

[...]“

24

Článek 24 Listiny stanoví:

„1.   Děti mají právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho. Mohou svobodně vyjadřovat své názory. V záležitostech, které se jich dotýkají, se k těmto názorům musí přihlížet s ohledem na jejich věk a vyspělost.

2.   Při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnými orgány nebo soukromými institucemi, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte.

[...]“

25

V článku 52 Listiny je uvedeno:

„1.   Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

[...]

3.   Pokud tato listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným [EÚLP], jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva. Toto ustanovení nebrání tomu, aby právo Unie poskytovalo širší ochranu.

[...]“

26

V bodech 8, 10, 18, 21 a 22 odůvodnění směrnice 2000/31 je uvedeno:

[...]

[...]

[...]

27

Článek 1 směrnice 2000/31 v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Cílem této směrnice je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu tím, že zajistí volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy.

2.   Je-li to pro dosažení cíle uvedeného v odstavci 1 potřebné, dbá tato směrnice o sblížení některých vnitrostátních ustanovení platných pro služby informační společnosti, která se týkají vnitřního trhu, usazování poskytovatelů služeb, obchodních sdělení, elektronických smluv, odpovědnosti zprostředkovatelů, kodexů chování, mimosoudního urovnávání sporů, soudních postupů [prostředků soudní ochrany] a spolupráce mezi členskými státy.“

28

Článek 2 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

29

Článek 3 uvedené směrnice zní:

„1.   Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.

2.   Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.

3.   Odstavce 1 a 2 se neuplatní v oblastech uvedených v příloze.

4.   Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:

5.   Členské státy se mohou v naléhavých případech odchýlit od podmínek uvedených v odst. 4 písm. b). V tomto případě oznámí opatření co nejdříve Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 s uvedením důvodů, na základě kterých se členský stát domnívá, že se jedná o naléhavý případ.

6.   Aniž je dotčena možnost členských států přijímat a uplatňovat dotčená opatření, musí Komise co nejdříve posoudit, zda jsou oznámená opatření v souladu s právem Společenství; dojde-li k závěru, že opatření není slučitelné s právem Společenství, požádá dotčený členský stát, aby od přijetí plánovaných opatření upustil nebo aby dotčená opatření neprodleně ukončil.“

30

Článek 4 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy dbají, aby přístup k činnosti poskytovatele služeb informační společnosti a její výkon nepodléhal povinnosti předchozího povolení ani žádnému jinému požadavku se stejným [s rovnocenným] účinkem.

2.   Odstavcem 1 nejsou dotčena povolovací řízení, která se netýkají zvláště a výhradně služeb informační společnosti [...]“

31

V bodech 7, 9 a 27 odůvodnění směrnice 2006/123 je uvedeno:

[...]

[...]

32

Článek 1 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice stanoví obecná ustanovení k usnadnění výkonu svobody usazování pro poskytovatele služeb a volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb.“

33

Článek 2 odst. 1 a 2 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě.

2.   Tato směrnice se nevztahuje na tyto činnosti:

[...]

[...]

[...]

[...]“

34

Článek 3 odst. 1 téže směrnice zní:

„V případě rozporu ustanovení této směrnice s ustanoveními jiných předpisů Společenství, které upravují zvláštní aspekty přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích nebo pro konkrétní profese, mají tato ustanovení jiných předpisů Společenství přednost a použijí se na dotyčná konkrétní odvětví nebo profese. Jedná se zejména o tyto předpisy:

35

V článku 4 bodu 1 směrnice 2006/123 je pojem „služba“ definován jako jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná zpravidla za úplatu ve smyslu článku 57 SFEU a v bodě 7 tohoto článku je pojem „požadavek“ definován jako jakákoli povinnost, zákaz, podmínka nebo omezení vyplývající z právních a správních předpisů členských států nebo z judikatury, správní praxe, pravidel profesních subjektů nebo kolektivních pravidel profesních sdružení nebo jiných profesních organizací přijatých v rámci výkonu jejich právní autonomie.

36

Článek 16 této směrnice zní:

„1.   Členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni.

Členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí volný přístup k činnosti poskytování služeb a volný výkon této činnosti na svém území.

Členské státy nesmějí podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují tyto zásady:

2.   Členské státy nesmějí omezovat volný pohyb služeb v případě poskytovatele usazeného v jiném členském státě stanovením kteréhokoliv z těchto požadavků:

3.   Členskému státu, do něhož se poskytovatel přemístí, nelze bránit ve stanovení požadavků pro poskytování služeb v případech opodstatněných důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví nebo ochrany životního prostředí a v souladu s odstavcem 1. Tomuto členskému státu nelze rovněž bránit v uplatňování, v souladu s právem Společenství, jeho podmínek zaměstnávání, včetně podmínek stanovených v kolektivních smlouvách.

[...]“

37

Článek 19 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy nesmí na příjemce klást požadavky, jež omezují využívání služby poskytované poskytovatelem, který je usazen v jiném členském státě, zejména pak tyto požadavky:

38

V bodech 11, 18, 31, 33, 41, 60, 83 a 104 odůvodnění směrnice 2010/13 je uvedeno:

[...]

[...]

[...]

[...]

[...]

[...]

[...]

39

Článek 1 odst. 1 směrnice 2010/13 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]

[...]“

40

Článek 2 této směrnice stanoví:

„1.   Každý členský stát zajistí, aby veškeré audiovizuální mediální služby šířené poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jeho pravomoci byly v souladu s právními pravidly vztahujícími se na audiovizuální mediální služby určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

[...]“

41

Článek 3 odst. 1 a 2 uvedené směrnice zní:

„1.   Členské státy zajistí svobodu příjmu a nebrání dalšímu přenosu audiovizuálních mediálních služeb z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

2.   Členský stát se může prozatímně odchýlit od odstavce 1 tohoto článku, pokud audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb spadajícím do pravomoci jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 6 odst. 1 písm. a) nebo čl. 6a odst. 1, anebo ohrožuje veřejné zdraví nebo představuje závažné a značné riziko jeho ohrožení.

Odchylka uvedená v prvním pododstavci musí splňovat tyto podmínky:

Do tří měsíců po obdržení oznámení opatření přijatých dotčeným členským státem a poté, co požádala skupinu [evropských regulačních orgánů pro audiovizuální mediální služby (ERGA)] o poskytnutí stanoviska v souladu s čl. 30b odst. 3 písm. d), přijme Komise rozhodnutí o tom, zda jsou uvedená opatření slučitelná s právem Unie. [...]“

42

Článek 4 téže směrnice zní:

„1.   Členské státy mohou uplatňovat vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech koordinovaných touto směrnicí podrobnější nebo přísnější pravidla za předpokladu, že tato pravidla jsou v souladu s právem Unie.

2.   Pokud některý členský stát:

může požádat členský stát, do jehož pravomoci poskytovatel mediálních služeb spadá, aby vyřešil jakékoli potíže zjištěné ve vztahu k tomuto odstavci. Oba členské státy loajálně a urychleně spolupracují s cílem dosáhnout oboustranně uspokojivého řešení.

Po obdržení odůvodněné žádosti podle prvního pododstavce požádá členský stát, který má pravomoc, poskytovatele mediálních služeb, aby dodržoval příslušná pravidla obecného veřejného zájmu. Členský stát, který má pravomoc, pravidelně informuje dožadující členský stát o krocích, které byly pro řešení uvedených zjištěných problémů přijaty. Členský stát, který má pravomoc, informuje dožadující členský stát a Komisi do dvou měsíců od obdržení žádosti o výsledcích, kterých bylo dosaženo, a vysvětlí důvody v případě, že nemohlo být nalezeno řešení.

Kterýkoli z těchto členských států může kdykoli vyzvat kontaktní výbor, aby daný případ posoudil.

3.   Dotčený členský stát může přijmout vhodná opatření proti dotyčnému poskytovateli mediálních služeb, pokud:

Tato opatření musí být objektivně nezbytná, uplatňovaná nediskriminačním způsobem a přiměřená ve vztahu k cílům, které sledují.

4.   Členský stát může přijmout opatření podle odstavce 3, pouze pokud jsou splněny tyto podmínky:

5.   Komise rozhodne do tří měsíců po obdržení oznámení uvedeného v odst. 4 písm. a), zda jsou tato opatření slučitelná s právem Unie. Pokud Komise rozhodne, že tato opatření nejsou slučitelná s právem Unie, nařídí dotčenému členskému státu, aby se jejich přijetí zdržel.

Pokud Komise nemá k dispozici informace nezbytné k přijetí rozhodnutí podle prvního pododstavce, požádá dotčený členský stát do jednoho měsíce od obdržení oznámení o všechny informace nezbytné k dosažení uvedeného rozhodnutí. Lhůta, v níž Komise má přijmout rozhodnutí, se pozastaví, dokud daný členský stát tyto informace neposkytne. Pozastavení lhůty nesmí trvat déle než jeden měsíc.

6.   Členské státy zajistí vhodnými prostředky v rámci svého vnitrostátního práva, aby poskytovatelé mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, tuto směrnici účinně dodržovali.

7.   Nestanoví-li tato směrnice jinak, použije se směrnice [2000/31]. V případě rozporu mezi směrnicí [2000/31] a touto směrnicí má přednost tato směrnice, nestanoví-li sama jinak.“

43

Článek 6 odst. 1 písm. a) směrnice 2010/13 stanoví:

„Aniž jsou dotčeny povinnosti členských států respektovat a chránit lidskou důstojnost, členské státy vhodnými prostředky zajistí, aby audiovizuální mediální služby poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci neobsahovaly žádné:

44

Článek 6a této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy přijmou vhodná opatření, která zajistí, aby audiovizuální mediální služby poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci, které by mohly narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, byly dostupné pouze tak, aby je nezletilé osoby neměly běžně možnost vidět nebo slyšet. Tato opatření mohou zahrnovat volbu doby vysílání, nástroje pro ověřování věku nebo jiná technická opatření. Musí být úměrná možné újmě vyplývající z daného pořadu.

Nejškodlivější obsah, jako je bezdůvodné násilí nebo pornografie, musí podléhat nejpřísnějším opatřením.

[...]“

45

Článek 9 odst. 1 písm. c) a g) uvedené směrnice zní:

„Členské státy zajistí, aby audiovizuální obchodní sdělení poskytovaná poskytovateli mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, splňovala tyto požadavky:

[...]

[...]

46

Článek 28b téže směrnice zní:

„1.   Aniž jsou dotčeny články 12 až 15 směrnice [2000/31], členské státy zajistí, aby poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek spadající do jejich pravomoci přijali vhodná opatření s cílem chránit:

2.   Členské státy zajistí, aby poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek spadající do jejich pravomoci splnili požadavky stanovené v čl. 9 odst. 1, pokud jde o audiovizuální obchodní sdělení, se kterými tito poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek obchodují, které prodávají a které sjednávají.

Členské státy zajistí, aby poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek spadající do jejich pravomoci přijali vhodná opatření pro splnění požadavků uvedených v čl. 9 odst. 1 s ohledem na audiovizuální obchodní sdělení, se kterými neobchodují, které neprodávají nebo které nesjednávají uvedení poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek, při zohlednění omezené kontroly, kterou nad uvedenými audiovizuálními obchodními sděleními dané platformy pro sdílení videonahrávek vykonávají.

Členské státy zajistí, aby poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek jasně informovali uživatele, pokud pořady a videonahrávky vytvořené uživateli obsahují audiovizuální obchodní sdělení, jsou-li tato sdělení oznámena podle odst. 3 třetího pododstavce písm. c), nebo se o této skutečnosti poskytovatel dozví.

Členské státy podporují využívání koregulace a samoregulace prostřednictvím kodexů chování, jak je stanoveno v čl. 4a odst. 1, zaměřených na účinné snížení vystavení dětí audiovizuálním obchodním sdělením týkajícím se potravin a nápojů obsahujících živiny a látky s výživovým nebo fyziologickým účinkem, zejména tuk, nasycené tuky, transmastné kyseliny, sůl nebo sodík a cukry, jejichž nadměrný příjem v celkové stravě se nedoporučuje. Cílem uvedených kodexů musí být zajistit, aby audiovizuální obchodní sdělení nezdůrazňovala kladné vlastnosti nutričních aspektů takovýchto potravin a nápojů.

3.   Pro účely odstavců 1 a 2 se stanoví vhodná opatření s ohledem na povahu příslušného obsahu, na újmu, kterou může způsobit, na charakteristiku kategorie osob, které mají být chráněny, a rovněž na práva a legitimní zájmy, o něž se jedná, včetně zájmů poskytovatelů platforem pro sdílení videonahrávek a uživatelů, kteří daný obsah vytvořili nebo nahráli, stejně jako veřejného zájmu.

Členské státy zajistí, aby uvedená opatření uplatňovali všichni poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek v jejich pravomoci. Tato opatření musí být proveditelná a přiměřená, s přihlédnutím k velikosti služby platformy pro sdílení videonahrávek a povahu služby, která je poskytována. Tato opatření nesmějí vést k žádným předběžným kontrolním opatřením ani k filtrování nahrávaného obsahu, jež není v souladu s článkem 15 směrnice [2000/31]. Pro účely ochrany nezletilých osob, stanovené v odst. 1 písm. a) tohoto článku, musí nejškodlivější obsah podléhat nejpřísnějším opatřením ke kontrole přístupu.

Tato opatření musí zahrnovat, je-li to vhodné:

Osobní údaje nezletilých osob shromážděné či jinak získané poskytovateli platforem pro sdílení videonahrávek podle třetího pododstavce písm. f) a h) nesmějí být zpracovávány pro obchodní účely, jako je přímý marketing, profilování a reklamy zaměřené na základě chování.

4.   Pro účely provádění opatření uvedených v odstavcích 1 a 3 tohoto článku členské státy podporují využívání koregulace, jak je stanoveno v čl. 4a odst. 1.

5.   Členské státy zavedou mechanismy potřebné k posouzení vhodnosti opatření uvedených v odstavci 3, která přijali poskytovatelé platforem pro sdílení videonahrávek. Členské státy svěří posouzení těchto opatření vnitrostátním regulačním orgánům nebo subjektům.

6.   Členské státy mohou poskytovatelům platforem pro sdílení videonahrávek uložit opatření, která jsou podrobnější nebo přísnější než opatření uvedená v odstavci 3 tohoto článku. Při přijímání těchto opatření členské státy splní požadavky stanovené v platných právních předpisech Unie, například v článcích 12 až 15 směrnice [2000/31] nebo v článku 25 směrnice [2011/93].

7.   Členské státy zajistí, aby byly k dispozici mimosoudní mechanismy řešení sporů mezi uživateli a poskytovateli platforem pro sdílení videonahrávek ohledně uplatňování odstavců 1 a 3. Tyto mechanismy umožní, aby spory byly řešeny nestranně, a nezbavují uživatele právní ochrany zajišťované vnitrostátním právem.

8.   Členské státy zajistí, aby uživatelé mohli uplatnit svá práva u soudu vůči poskytovatelům platforem pro sdílení videonahrávek podle odstavců 1 a 3.

9.   Komise vybízí poskytovatele platforem pro sdílení videonahrávek k výměně osvědčených postupů týkajících se kodexů chování založených na koregulaci uvedených v odstavci 4.

10.   Členské státy a Komise mohou podporovat samoregulaci prostřednictvím kodexů chování Unie uvedených v čl. 4a odst. 2.“

47

Článek 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535 stanoví, že „službou“ se rozumí „jakákoli služba informační společnosti, tj. každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“.

48

Článek 5 odst. 1 této směrnice stanoví:

„S výhradou článku 7 sdělí členské státy neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy se jedná pouze o úplné převzetí mezinárodní nebo evropské normy, a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

Je-li to vhodné a nebylo-li tak již učiněno předchozím sdělením, oznámí členské státy současně Komisi znění základních právních předpisů, které jsou zásadně a přímo dotčeny, pokud je znalost těchto znění nezbytná pro posouzení účinků navrhovaného technického předpisu.

Členské státy sdělí Komisi v souladu s podmínkami uvedenými v prvním a druhém pododstavci tohoto odstavce znovu návrh technického předpisu, provedou-li v něm změny, které zásadně změní oblast jeho působnosti, zkrátí původně předpokládanou dobu jeho zavedení nebo doplní či zpřísní specifikace nebo požadavky.

[...]

Komise neprodleně oznámí ostatním členským státům návrh technického předpisu a všechny dokumenty, které jí byly předány; může tento návrh předložit rovněž výboru uvedenému v článku 2 této směrnice a popřípadě výboru příslušnému pro danou oblast, aby se k němu vyjádřily.

U technických specifikací nebo jiných požadavků nebo předpisů pro služby uvedených v čl. 1 odst. 1 písm. f) druhém pododstavci bodě iii) této směrnice se podrobné připomínky nebo stanoviska Komise nebo členských států mohou týkat pouze toho hlediska opatření, které může bránit obchodu nebo v případě předpisů pro služby volnému pohybu služeb nebo svobodě usazování poskytovatelů služeb, nikoli jeho hlediska daňového nebo finančního.“

49

V bodě 20 odůvodnění směrnice 2018/1808 je uvedeno:

„Vhodná opatření na ochranu nezletilých osob platná pro služby televizního vysílání by se měla vztahovat rovněž na audiovizuální mediální služby na vyžádání. To by mělo zvýšit úroveň ochrany. Přístup spočívající v minimální harmonizaci umožní členským státům vyvinout vyšší stupeň ochrany [proti] obsahu, který může narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob. Nejškodlivější obsah, který může narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, ale není nutně trestným činem, by měl být předmětem nejpřísnějších opatření, jako je šifrování a účinná rodičovská kontrola, aniž je dotčeno přijetí přísnějších opatření členskými státy.“

50

V bodech 1, 4, 10 a 154 odůvodnění GDPR je uvedeno:

[...]

[...]

[...]

51

Článek 1 GDPR stanoví:

„1.   Toto nařízení stanoví pravidla týkající se ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a pravidla týkající se volného pohybu osobních údajů.

2.   Toto nařízení chrání základní práva a svobody fyzických osob, a zejména jejich právo na ochranu osobních údajů.

3.   Volný pohyb osobních údajů v Unii není z důvodu ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů omezen ani zakázán.“

52

Článek 5 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Osobní údaje musí být:

[...]

[...]“

53

Článek 6 uvedeného nařízení zní:

„1.   Zpracování je zákonné, pouze pokud je splněna nejméně jedna z těchto podmínek a pouze v odpovídajícím rozsahu:

První pododstavec písm. f) se netýká zpracování prováděného orgány veřejné moci při plnění jejich úkolů.

[...]“

54

Článek 10 téhož nařízení zní:

„Zpracování osobních údajů týkajících se odsouzení v trestních věcech a trestných činů či souvisejících bezpečnostních opatření na základě čl. 6 odst. 1 se může provádět pouze pod dozorem orgánu veřejné moci, nebo pokud je povoleno právem Unie nebo členského státu poskytujícím vhodné záruky, pokud jde o práva a svobody subjektů údajů. Jakýkoli souhrnný rejstřík trestů může být veden pouze pod dozorem orgánu veřejné moci.“

55

Článek 24 GDPR stanoví:

„1.   S přihlédnutím k povaze, rozsahu, kontextu a účelům zpracování i k různě pravděpodobným a různě závažným rizikům pro práva a svobody fyzických osob zavede správce vhodná technická a organizační opatření, aby zajistil a byl schopen doložit, že zpracování je prováděno v souladu s tímto nařízením. Tato opatření musí být podle potřeby revidována a aktualizována.

2.   Pokud je to s ohledem na činnosti zpracování přiměřené, zahrnují opatření uvedená v odstavci 1 uplatňování vhodných koncepcí v oblasti ochrany údajů správcem.

3.   Jedním z prvků, jimiž lze doložit, že správce plní příslušné povinnosti, je dodržování schválených kodexů chování uvedených v článku 40 nebo schválených mechanismů pro vydávání osvědčení uvedených v článku 42.“

56

Článek 86 tohoto nařízení stanoví:

„Osobní údaje v úředních dokumentech, které jsou v držení orgánu veřejné moci či veřejného nebo soukromého subjektu za účelem plnění úkolu ve veřejném zájmu, může tento orgán či subjekt zpřístupnit v souladu s právem Unie nebo členského státu, kterému podléhá, aby tak zajistil soulad mezi přístupem veřejnosti k úředním dokumentům a právem na ochranu osobních údajů podle tohoto nařízení.“

57

Článek XV odst. 5 Magyarország Alaptörvénye (základní zákon Maďarska), ve znění použitelném na projednávaný spor, stanoví:

„Maďarsko zvláštními opatřeními chrání rodiny, děti, ženy, starší osoby a zdravotně postižené osoby.“

58

Článek XVI tohoto základního zákona stanoví:

„1. Každé dítě má právo na ochranu a péči nezbytnou pro jeho zdravý tělesný, duševní a mravní vývoj. Maďarsko chrání právo dětí na sebeidentifikaci odpovídající jejich pohlaví při narození a zajišťuje vzdělání založené na hodnotách vycházejících z ústavní identity naší vlasti a její křesťanské kultury.

2. Rodiče mají právo si zvolit, jaké vzdělání bude poskytnuto jejich dětem.“

59

Ustanovení § 4:146 a polgári törvénykönyvről szóló 2013. évi V. törvény (zákon č. V z roku 2013, občanský zákoník, dále jen „maďarský občanský zákoník“) stanoví:

„1.   Nezletilé dítě podléhá rodičovské odpovědnosti nebo poručenství.

2.   Rodičovská odpovědnost zahrnuje právo a povinnost zvolit si jméno pro nezletilé dítě, rozhodovat o tom, jak o něj bude pečováno, jak bude vychováváno a kde bude bydlet, spravovat jeho majetek a zajišťovat jeho právní zastupování, jakož i právo na jmenování poručníka a na vyloučení některých osob z možnosti vykonávat funkci poručníka.“

60

V ustanovení § 4:224 tohoto zákoníku je uvedeno:

„Nestanoví-li tento zákon jinak, poručník o poručence pečuje, vychovává jej, spravuje jeho majetek a je jeho zákonným zástupcem.“

61

Ustanovení § 8:1 odst. 1 uvedeného zákoníku zní:

„Pro účely tohoto zákona se:

[...]

[...]“

62

V ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. XXXI z roku 1997 o ochraně dětí a o poručenství, ve znění novelizačního zákona (dále jen „zákon o ochraně dětí“), je uvedeno:

„Účelem tohoto zákona je stanovit základní pravidla, podle nichž stát, nižší územní celky a fyzické a právnické osoby zajišťující ochranu dětí, jakož i jiné organizace bez právní osobnosti poskytují prostřednictvím specifických činností a opatření pomoc při uplatňování zákonem stanovených práv a zájmů dětí a při plnění rodičovských povinností, snaží se předcházet situacím, v nichž se děti ocitají v ohrožení, a tyto situace řešit, nahrazují rodičovskou péči, není-li vykonávána, a zajišťují sociální začlenění mladých dospělých, kteří opustili systém ochrany dětí.“

63

Ustanovení § 4 tohoto zákona zní:

„1.   Tento zákon se vztahuje:

[...]

3.   Kromě osob uvedených v odstavci [1] se tento zákon vztahuje i na poskytování ochrany dítěti, které nemá maďarskou státní příslušnost a pobývá na území Maďarska, za situace, kdy by nenařízení dočasného umístění, nenařízení výchovného dohledu nebo nejmenování poručníka vedlo k ohrožení dítěte nebo ke vzniku nevyhnutelné újmy.“

64

V ustanovení § 5 písm. s) zákona o ochraně dětí je pojem „provozovatel“ definován následovně:

65

Ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí zní:

„Ve snaze zajistit dosažení cílů tohoto zákona a zaručit práva dítěte je zakázáno zpřístupňovat osobám mladším osmnácti let pornografický obsah nebo obsah, který samoúčelně prezentuje sexualitu či propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.“

66

V ustanovení § 8 odst. 1 a 1a zákona č. XLVIII z roku 2008 o základních podmínkách a některých omezeních činností komerční reklamy ve znění novelizačního zákona (dále jen „zákon o komerční reklamě“) je uvedeno:

„1.   Je zakázána reklama, která může narušit tělesný, duševní, emoční nebo mravní vývoj dětí a mladistvých.

1a.   Je zakázáno zpřístupňovat osobám mladším osmnácti let reklamy, které samoúčelně prezentují sexualitu či propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.“

67

Ustanovení § 9 zákona č. CLXXXV z roku 2010 o mediálních službách a masové komunikaci ve znění novelizačního zákona (dále jen „zákon o mediálních službách“) zní:

„1.   Poskytovatel lineárních mediálních služeb zařadí před vysíláním všechny pořady, které chce odvysílat, a to s výjimkou zpravodajských pořadů, politických zpravodajských pořadů, sportovních pořadů, upoutávek na pořady, politických reklam, teleshoppingu, osvětových sdělení a oznámení ve veřejném zájmu, do některé z kategorií uvedených v odstavcích 2 až 7.

[...]

6.   Pořady, které by mohly mít negativní vliv na tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména proto, že jejich dominantním prvkem je propagace a znázorňování násilí, sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality, jakož i přímé, naturalistické nebo bezdůvodné znázorňování sexuality, musí být zařazeny do kategorie V. Tyto pořady jsou zařazeny do kategorie: nevhodné pro osoby mladší osmnácti let.

7.   Pořady, které by mohly vážně narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména kvůli svému pornografickému obsahu, příliš násilnému charakteru nebo proto, že znázorňují bezdůvodné násilí, musí být zařazeny do kategorie VI.

8.   Rada pro sdělovací prostředky zveřejní v rámci doporučení hlavní zásady své praxe při používání podrobných kritérií pro zařazování podle odstavců 2 až 7, upozornění, která je třeba používat před odvysíláním každého pořadu a během něj, a způsob, jakým se o zařazení informuje, je-li to odůvodněno veřejným zájmem na ochraně nezletilých osob nebo potřebou zajistit jednotnou ochranu nezletilých osob.

[...]“

68

V ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona je uvedeno, že pořad kategorie V lze vysílat pouze mezi 22:00 a 5:00 hod.

69

Ustanovení § 24 odst. 1 uvedeného zákona zní:

„Obchodní sdělení zveřejňovaná v rámci mediálních služeb [...] nesmí obsahovat ani podporovat diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, občanství, státní příslušnosti, náboženského vyznání nebo filozofického přesvědčení, fyzického nebo duševního postižení, věku nebo sexuální orientace.“

70

V ustanovení § 32 odst. 4a tohoto zákona je uvedeno:

„Pořady, které by mohly narušit zdravý tělesný, duševní a mravní vývoj dětí zejména proto, že jejich dominantním prvkem je samoúčelné znázorňování sexuality, pornografie a propagace a znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality, nelze klasifikovat jako oznámení ve veřejném zájmu nebo osvětové sdělení.“

71

Ustanovení § 179 zákona o mediálních službách zní:

„[...]

2.   Jsou-li zjištěny problémy související s ustanovením obsaženým v odstavci 1 a jsou-li porušena relevantní ustanovení tohoto zákona a [a sajtószabadságról és a médiatartalmak alapvető szabályairól szóló 2010. évi CIV. törvény (zákon č. CIV z roku 2010 o svobodě tisku a základních pravidlech vztahujících se na obsah zpřístupňovaný sdělovacími prostředky)], je Rada pro sdělovací prostředky povinna požádat členský stát, do jehož pravomoci poskytovatel mediálních služeb uvedený v odstavci 1 spadá, aby přijal účinná opatření. V této souvislosti Rada pro sdělovací prostředky členský stát požádá, aby podnikl kroky za účelem ukončení protiprávního jednání, na které Rada pro sdělovací prostředky upozornila.

[...]

4.   Rada pro sdělovací prostředky může vůči poskytovateli mediálních služeb uvedenému v odstavci 1 uplatnit právní důsledky podle § 187 odst. 3 písm. b) a c) a odst. 4, pokud:

72

V ustanovení § 187 odst. 3 tohoto zákona je uvedeno:

„Rada pro sdělovací prostředky a Kancelář [Národního úřadu pro sdělovací prostředky a telekomunikace] jsou s přihlédnutím k odstavcům 2 a 8 oprávněny vyvodit tyto právní důsledky:

73

Ustanovení § 67 odst. 1 zákona č. XLVII z roku 2009 o rejstříku trestů, registru rozsudků vydaných soudy členských států Evropské unie ve vztahu k maďarským občanům a o zaznamenávání biometrických údajů pro trestní a policejní účely, ve znění novelizačního zákona (dále jen „zákon o rejstříku trestů“), zní:

„Orgán spravující rejstřík trestů činí na základě informačního systému rejstříku trestů v souladu s ustanoveními tohoto zákona následující úkony:

[...]“

74

Ustanovení § 75/B odst. 1 a 3 tohoto zákona zní:

„1.   Za účelem zajištění ochrany dětí a prevence trestných činů v sexuální oblasti a sexuálně motivovaných trestných činů spáchaných na dětech nebo s využitím dětí, a to ve snaze zajistit dohled nad osobami, které jsou v přímém kontaktu s dětmi, poskytne orgán spravující rejstřík trestů za podmínek stanovených v odstavcích 2 a 3 a v § 75/C – prostřednictvím rozhraní, jež lze použít po identifikaci v rámci služby elektronické identifikace, kterou povinně poskytuje vláda v souladu se zákonem o obecných pravidlech pro elektronickou správu a důvěryhodné služby (dále jen: ‚rozhraní‘) – přístup k [následujícím údajům týkajícím se subjektu údajů:]

[...]

3.   Postup zpřístupňování údajů týkajících se subjektu údajů prostřednictvím rozhraní může být zahájen, jestliže:

75

Ustanovení § 9 odst. 12 zákona č. CXC z roku 2011 o národním veřejném vzdělávání ve znění novelizačního zákona (dále jen „zákon o veřejném vzdělávání“) zní:

„Při aktivitách organizovaných pro žáky, které souvisejí se sexuální kulturou, sexuálním životem, sexuální orientací a sexuálním vývojem je věnována zvláštní pozornost ustanovením čl. XVI odst. 1 [maďarského] základního zákona. Cílem těchto aktivit nesmí být propagace sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality.“

76

Dne 15. června 2021 přijalo Maďarsko novelizační zákon, který nabyl účinnosti dne 8. července 2021.

77

Dne 15. července 2021 zaslala Komise tomuto členskému státu formální upozornění, ve kterém uvedla, že v důsledku přijetí tohoto zákona uvedený členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 2, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 4 odst. 1, článku 6a, čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) a článku 28b směrnice 2010/13, z článku 3 směrnice 2000/31, z čl. 5 odst. 1 směrnice 2015/1535, z článků 16 a 19 směrnice 2006/123, z článků 6 a 10 GDPR, z článků 34, 36 a 56 SFEU, z článků 1, 7, 8, 11 a 21 Listiny a z článku 2 SEU.

78

Dopisem ze dne 15. září 2021 Maďarsko tvrzené nesplnění povinností zpochybnilo.

79

Dne 2. prosince 2021 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž setrvala na názoru, že novelizační zákon je v rozporu s ustanoveními unijního práva uvedenými v bodě 77 tohoto rozsudku. Komise proto Maďarsko vyzvala k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto odůvodněnému stanovisku vyhovělo ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

80

Maďarsko odpovědělo na zmíněné odůvodněné stanovisko dopisem ze dne 2. února 2022, v němž zopakovalo, že novelizační zákon je podle jeho názoru v souladu s unijním právem.

81

Dne 19. prosince 2022 podala Komise projednávanou žalobu.

82

Rozhodnutími předsedy Soudního dvora z 20. března, 4. května a 29. června 2023 bylo povoleno vedlejší účastenství Belgického království, Dánského království, Spolkové republiky Německo, Estonské republiky, Irska, Řecké republiky, Španělského království, Francouzské republiky, Lucemburského velkovévodství, Republiky Malta, Nizozemského království, Rakouské republiky, Portugalské republiky, Republiky Slovinsko, Finské republiky, Švédského království a Evropského parlamentu na podporu návrhových žádání Komise.

83

Komise uplatňuje na podporu žaloby šest žalobních důvodů: první vychází z porušení článku 2, čl. 3 odst. 1, čl. 6a odst. 1 a čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13, druhý z porušení čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, třetí z porušení článků 16 a 19 směrnice 2006/123 a článku 56 SFEU, čtvrtý z porušení článku 10 GDPR a čl. 8 odst. 2 Listiny, pátý z porušení článků 1, 7, 11 a 21 Listiny a šestý z porušení článku 2 SEU.

84

Úvodem je třeba podotknout, že i když Komise namítla porušení článku 21 Listiny, v němž je zakotvena obecná zásada zákazu diskriminace, v rámci pátého žalobního důvodu, poukazuje na toto porušení i v argumentaci, kterou uvádí na podporu prvních tří žalobních důvodů – dle jejího názoru přispívá k porušení směrnice 2000/31, směrnice 2006/123, směrnice 2010/13 a článku 56 SFEU, jež namítá v rámci posledně uvedených žalobních důvodů. Tyto žalobní důvody je proto třeba posoudit s ohledem na celou argumentaci Komise, která má prokázat existenci přímé diskriminace zakázané článkem 21 Listiny, jakož i argumentaci Maďarska, která existenci takové diskriminace v projednávané věci zpochybňuje.

85

První žalobní důvod se skládá ze tří částí: první vychází z porušení čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13, druhá z porušení článku 2 a čl. 3 odst. 1 této směrnice a třetí z porušení čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) uvedené směrnice.

86

V první části prvního žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13, podle kterého členské státy přijmou vhodná opatření, která zajistí, aby audiovizuální mediální služby poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci, které by mohly narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, byly dostupné pouze tak, aby je nezletilé osoby neměly běžně možnost vidět nebo slyšet.

87

Tento orgán v tomto ohledu uvádí, že podle § 9 odst. 1 zákona o mediálních službách jsou poskytovatelé lineárních mediálních služeb povinni zařadit pořady, které vysílají, v souladu s § 9 odst. 2 až 7 tohoto zákona. Podle § 9 odst. 6 uvedeného zákona platí, že do kategorie V, do které patří programy „nevhodné pro osoby mladší osmnácti let“, se zařazují pořady, které by mohly mít negativní vliv na tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob zejména proto, že jejich dominantním prvkem je propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví či homosexuality. V ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona je pak uvedeno, že pořad kategorie V lze vysílat pouze mezi 22:00 a 5:00 hod.

88

Komise v této souvislosti tvrdí, že omezení vysílání, které je stanoveno v § 9 odst. 1 a 6 zákona o mediálních službách, se nevztahuje na několik konkrétních kategorií pořadů, zejména na oznámení ve veřejném zájmu a osvětová sdělení. Oznámení ve veřejném zájmu je dle tohoto orgánu krátký informační spot, který má upoutat pozornost veřejnosti na nějakou důležitou otázku. Za osvětové sdělení pak lze považovat oznámení nebo sdělení vytvořené ve veřejném zájmu, které je vysíláno bez obchodního zájmu, pro nereklamní účely, za úplatu či bez úplaty a jehož cílem je ovlivnit diváka nebo posluchače mediální služby ve snaze dosáhnout určitého cíle obecného zájmu.

89

Komise uvádí, že podle § 32 odst. 4a tohoto zákona jsou však z působnosti pojmů „oznámení ve veřejném zájmu“ a „osvětové sdělení“ ve smyslu § 9 odst. 1 tohoto zákona výslovně vyloučeny pořady, „které by mohly narušit zdravý tělesný, duševní a mravní vývoj dětí zejména proto, že jejich dominantním prvkem je [...] propagace a znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality“. Přístup k pořadům, které mají povahu veřejné služby, je tak v případě pořadů, jež obsahují scény propagující nebo znázorňující sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, značně omezen.

90

Komise má tedy za to, že se těmito opatřeními omezuje poskytování audiovizuálních služeb v rozporu s čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13.

91

Toto omezení nelze dle názoru tohoto orgánu zdůvodnit cílem spočívajícím v prevenci narušení tělesného, duševního nebo mravního vývoje nezletilých osob, jelikož pouhé znázorňování homosexuality nebo života osob, které nejsou cisgender, takový vývoj nenarušuje. Tato opatření nejsou k odvrácení takového rizika vhodná a nejsou ani přiměřená, jelikož Maďarsko neprokázalo existenci příčinné souvislosti mezi dotčenými omezeními a uváděným obecným zájmem.

92

V tomto ohledu Komise podotýká, že pokud neexistují důkazy o tom, že by nezletilým osobám mohla vzniknout nějaká újma, členské státy nemohou zcela bez omezení tvrdit, že určitý obsah je potenciálně škodlivý. K odlišnému závěru nevede skutečnost, že čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 provádí jen minimální harmonizaci, zásada obezřetnosti, ani zásada subsidiarity.

93

Komise v tomto rámci tvrdí, že pokud se omezení poskytování audiovizuálních služeb týká obsahu souvisejícího právě s pohlavím nebo sexuální orientací, v žádném případě se o čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 nemůže opírat, jelikož takové omezení je již ze své podstaty v rozporu se zásadou zákazu diskriminace, která je obecnou zásadou unijního práva zakotvenou v článku 21 Listiny. V tomto směru Komise připomíná ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že se členské státy nemohou opírat o výklad sekundárního práva, který je v rozporu zejména se základními právy chráněnými unijním právním řádem.

94

V tomto ohledu je třeba dle Komise konstatovat, že judikatura vycházející z rozsudku ze dne 27. dubna 2006, Richards (C‑423/04, EU:C:2006:256, bod 24 a citovaná judikatura), podle které se směrnice 2010/13 použije i na diskriminaci, která má původ ve změně pohlaví dotyčné osoby, se vztahuje i na diskriminaci založenou na sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození.

95

Komise přitom uvádí, že bude-li omezeno vysílání pořadů, jejichž dominantním prvkem je propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví či homosexuality, přestanou se v těchto pořadech objevovat osoby, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, a jejich životní styl, přestože jsou tyto osoby nedílnou součástí společnosti vyznačující se – v souladu s hodnotami uvedenými v článku 2 SEU – rozmanitostí a pluralismem. Ustanovení § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách tak představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví nebo sexuální orientace, která je zakázána čl. 21 odst. 1 Listiny.

96

Na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, nemůže být tato diskriminace dle názoru Komise odůvodněna na základě čl. 24 odst. 2 a čl. 14 odst. 3 Listiny.

97

Pokud jde zaprvé o čl. 24 odst. 2 Listiny, Komise tvrdí, že nezletilé osoby lze chránit před obsahem nevhodným pro jejich věk i bez přímé diskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace. Je navíc zcela jistě možné prezentovat genderovou rozmanitost způsobem odpovídajícím věku. Z toho vyplývá, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách nepředstavuje nezbytný ani vhodný prostředek k zajištění ochrany nezletilých osob.

98

Komise je naopak toho názoru, že rozdílné zacházení na základě pohlaví a sexuální orientace, které je zavedeno tímto ustanovením, může u dotčených osob, a to zejména mladých lidí a dospívajících, jejichž pohlavní identita nebo sexuální orientace neodpovídají „tradičním společenským normám“, podporovat pocity stigmatizace a odcizení, neboť tato omezení způsobují větší újmu, než které předcházejí, a to zejména u nezletilých osob.

99

Pokud jde v tomto ohledu o relevanci judikatury vycházející z rozsudku ESLP ze dne 20. června 2017, Bajev a další v. Rusko (CE:ECHR:2017:0620JUD006766709), kterou Maďarsko zpochybňuje, Komise tvrdí, že ESLP v tomto rozsudku odmítl tvrzení, že by pouhá zmínka o homosexualitě či otevřená veřejná diskuse o sexuálních menšinách mohla nepříznivě ovlivnit děti nebo zranitelné dospělé, přičemž zdůraznil, proč jsou informace a diskuse skutečným přínosem pro společenskou soudržnost. Ochrana před rizikem zneužívání a mravního ohrožování nezletilých osob kvůli jejich zranitelnosti se nemůže omezovat na vztahy mezi osobami stejného pohlaví. Tato pozitivní povinnost musí v zásadě platit i ve vztazích mezi osobami opačného pohlaví.

100

Komise dodala, že Evropský soud pro lidská práva tuto judikaturu potvrdil v rozsudku ze dne 23. ledna 2023, Macatė v. Litva (CE:ECHR:2023:0123JUD006143519, bod 210), v němž zdůraznil, že neexistují žádné vědecké důkazy ani sociologická data nasvědčující tomu, že otevřená veřejná diskuse o společenském postavení sexuálních menšin by mohla děti nepříznivě ovlivnit, a že pokud jsou nezletilým osobám, které se setkávají s formami podpory práv osob, jež nejsou cisgender nebo heterosexuální, prezentovány myšlenky rozmanitosti, rovnosti a tolerance, akceptace těchto názorů může pouze podpořit společenskou soudržnost.

101

Komise však podotýká, že z § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách v daném případě vyplývá, že pouhé znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality je stejně škodlivé jako bezdůvodné znázorňování násilí, pornografie nebo sexuality. Maďarsko neprokázalo ani to, že je v nejlepším zájmu dětí zajistit, aby jim byl přístup ke znázorňování obsahu týkajícího se osob, které nejsou cisgender, nebo jejich stylu života umožněn až od 18 let.

102

Pokud jde zadruhé o čl. 14 odst. 3 Listiny, Komise zpochybňuje, že by byla v § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách chráněna svoboda rodičů vychovávat své děti ve shodě s jejich osobním náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením, jelikož Maďarsko neposkytlo přesvědčivé vysvětlení toho, jak se by se toto omezení obsahu, resp. jeho absence, měla dotýkat práva rodičů svobodně vychovávat své děti.

103

Práva rodičů podle čl. 14 odst. 3 Listiny musí být dle Komise vykládána ve světle ustanovení článku 24 Listiny, jakož i ochrany práv dítěte. Tento článek 14 vychází z práva na vzdělání zakotveného v článku 2 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP.

104

Komise však uvádí, že právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením, které je zakotveno v čl. 14 odst. 3 Listiny, nelze vykládat tak, že by členské státy mohly na jeho základě přijímat právní předpisy, které diskriminačním způsobem zasahují do svobody projevu a lidské důstojnosti jiných osob, včetně nezletilých.

105

Z rozsudku ESLP ze dne 7. prosince 1976, Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen v. Dánsko (CE:ECHR:1976:1207JUD000509571, bod 50), kromě toho podle Komise vyplývá, že druhá věta článku 2 tohoto dodatkového protokolu má chránit možnost plurality ve vzdělávání, která je zásadní pro zachování „demokratické společnosti“, jak ji chápe EÚLP.

106

Komise ostatně zdůrazňuje, že § 9 odst. 1 a 6 ani § 32 odst. 4a zákona o mediálních službách nelze považovat za „podrobnější nebo přísnější pravidla“ ve smyslu článku 4 směrnice 2010/13, jelikož taková podrobnější nebo přísnější pravidla jsou přípustná pouze tehdy, pokud jsou v souladu s unijním právem, čemuž tak ale v projednávané věci není.

107

Maďarsko uvádí, že podle čl. 7 odst. 2 Evropské úmluvy o přeshraniční televizi mají poskytovatelé mediálního obsahu povinnost zajistit, aby programy, které by mohly poškozovat fyzický, psychický či morální vývoj dětí a dospívajících, nebyly zařazovány do vysílání v čase, kdy je pravděpodobné, že by je tyto osoby mohly sledovat. Poskytovatelé mediálních služeb pak nesou podobnou odpovědnost i podle ustanovení směrnice 2010/13. V článku 6a a bodu 60 odůvodnění této směrnice je v této souvislosti konkrétně zdůrazněna nezbytnost a význam ochrany nezletilých osob a za tímto účelem jsou v nich upravena příslušná opatření.

108

Tento členský stát v tomto ohledu zpochybňuje předpoklad, z něhož vycházejí úvahy Komise a podle kterého lze opatření na základě čl. 6a odst. 1 uvedené směrnice přijmout pouze tehdy, je-li prokázáno, že dotčený mediální obsah je pro vývoj nezletilých osob skutečně škodlivý.

109

Vzhledem k tomu, že je nemožné posoudit skutečný dopad takového mediálního obsahu, je podle Maďarska na členských státech, aby s ohledem na minimální povahu harmonizace provedené článkem 6a odst. 1 téže směrnice a v souladu se zásadou obezřetnosti vymezily, jaký mediální obsah, programové prvky nebo způsoby prezentace jsou potenciálně škodlivé pro tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob. Co se týče zásady obezřetnosti, Maďarsko uvádí, že pojem „lidské zdraví“ zahrnuje duševní zdraví a zdravý psychický vývoj. Této zásady se tedy lze dovolávat na podporu tvrzení, že neexistují spolehlivé vědecké důkazy o tom, že zpřístupňování obsahu, který je pro nezletilé osoby potenciálně škodlivý, nemůže narušit jejich zdravý vývoj.

110

Ve směrnici 2010/13 přitom není harmonizováno, jakým způsobem má být tento mediální obsah, který je považován za škodlivý, vymezen a vykládán, a to na základě kulturních a morálních hodnot a smýšlení členských států, ani jaká úroveň ochrany má být poskytnuta; tyto otázky tak dle názoru Maďarska spadají do výlučné pravomoci členských států.

111

Každý členský stát kromě toho může na základě zásady subsidiarity vymezovat a prosazovat ochranu dětí a právo rodičů vychovávat své děti dle svého osobního přesvědčení.

112

Co se zaprvé týče obsahu pravidel, kterými se – pokud jde o kategorii V – řídí zařazení pořadů podle věku, Maďarsko tvrdí, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách nelze vykládat v tom smyslu, že by byl určitý obsah zařazován do této kategorie bezpodmínečně nebo že by byl tento obsah považován za nevhodný nebo škodlivý pro tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob.

113

Zařazení určitého pořadu do uvedené kategorie totiž závisí na kumulativních podmínkách uvedených v tomto ustanovení. Předně je nutné, aby mohl mít tento pořad negativní vliv na tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob. Tento negativní vliv pak může mít pouze tehdy, pokud potenciálně škodlivé prvky v uvedeném pořadu dominují.

114

Maďarsko v této souvislosti podotýká, že pokud homosexualita nebo život osob, které nejsou cisgender, nejsou ústředním tématem daného pořadu, pouhé znázorňování těchto jevů takovou dominantní povahu nemá.

115

Co se zadruhé týče opodstatněnosti a přiměřenosti dotčených opatření, Maďarsko připomíná, že hlavním cílem obecného zájmu, který sledují tato opatření, je ochrana nezletilých osob před škodlivým mediálním obsahem, jehož potenciální nepříznivé dopady samy nejsou schopny posoudit.

116

Vzhledem k tomu, že dle názoru Maďarska bylo vědecky uznáno, že vývoj pohlavní identity a sexuální orientace je ovlivňován vzděláním, kulturou, sdělovacími prostředky a společností, je třeba vzdělávání, informace a výchovu přizpůsobit věku a kognitivnímu a emočnímu vývoji dané věkové skupiny.

117

Dále Maďarsko uvádí, že na základě omezení vyplývajícího z § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách nedochází k vyloučení určitých osob nebo určitých stylů života z veřejného prostoru, a toto omezení tedy nevede k přímé diskriminaci na základě sexuální orientace nebo pohlavní identity. Maďarsko zdůrazňuje, že cílem tohoto ustanovení není vyloučit z veřejných sdělení „osoby a životní příběhy“ prezentující homosexualitu, změnu pohlaví nebo identitu, která neodpovídá pohlaví při narození. Jeho účelem je ochrana nezletilých osob – na dospělé se proto žádná omezení ani zákazy nevztahují.

118

Z tohoto důvodu tento členský stát zpochybňuje relevanci rozsudku ESLP ze dne 20. června 2017, Bajev a další v. Rusko (CE:ECHR:2017:0620JUD006766709), jelikož v projednávané věci nelze na rozdíl od situace dotčené v posledně uvedeném rozsudku hovořit o nedostatečné konkrétnosti přijatých opatření. V této souvislosti Maďarsko zdůrazňuje, že v dotčených opatřeních, zejména v § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách, je výslovně vymezena jejich působnost – týkají se životních poměrů, které mohou mít v běžném životě dopad na zdravý vývoj nezletilých osob, zejména pokud jde o vzdělávací a mediální prostředí. Pokud jde o relevanci rozsudku ESLP ze dne 23. ledna 2023, Macatė v. Litva (CE:ECHR:2023:0123JUD006143519), Maďarsko tvrdí, že těmito opatřeními se v obecné rovině nezakazuje pořizování zboží nebo služeb, které představují nebo propagují určitý obsah, a není jimi dotčeno právo rodičů nebo poručníků poučit nezletilé o těchto otázkách a diskutovat o nich.

119

Dle názoru Maďarska je tedy třeba vzít do úvahy rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, které uznávají nejlepší zájem nezletilého a prostor pro uvážení, který mají členské státy při regulaci citlivých otázek. V důsledku uznání tohoto prostoru pro uvážení, jak byl upřesněn v rozsudku ESLP ze dne 7. prosince 1976, Handyside v. Spojené království (CE:ECHR:1976:1207JUD000549372, bod 48), je členským státům umožněno určit, zda existuje naléhavá společenská potřeba omezit určité právo, a pokud ano, jaká opatření lze za tímto účelem přijmout.

120

Maďarsko proto tvrdí, že omezení vysílání některých pořadů zavedené v § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách je odůvodněno nejvlastnějším zájmem dítěte chráněným v čl. 24 odst. 2 Listiny, přičemž taková opatření na ochranu dětí musí být v případě obsahu, o němž lze předpokládat, že má negativní dopad na zdravý vývoj nezletilých osob, považována za odůvodněná s ohledem na zásadu obezřetnosti.

121

Toto omezení je odůvodněno i s ohledem na čl. 14 odst. 3 Listiny. Maďarsko se domnívá, že z judikatury vycházející z rozsudku ze dne 15. července 2021, WABE a MH Müller Handel (C‑804/18 a C‑341/19, EU:C:2021:594), v tomto ohledu vyplývá, že právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením představuje objektivní důvod, z něhož může vycházet omezení práv zakotvených v Listině.

122

Maďarsko dodává, že se opatřeními dotčenými v rámci této části prvního žalobního důvodu neukládá všeobecné omezení vysílání mediálního obsahu pro všechny druhy sdělovacích prostředků a pro všechny komunitní a veřejné platformy, ale pouze pro lineární mediální služby, takže v jejich důsledku nemůže dojít k tomu, že by bylo z veřejného prostoru vyloučeno určité téma nebo určitá osoba.

123

Pokud jde o zákaz klasifikovat dotčený obsah jako oznámení ve veřejném zájmu a osvětová sdělení podle § 32 odst. 4a zákona o mediálních službách, Maďarsko tvrdí, že osvětová sdělení v obecném zájmu jsou formou propagace prostřednictvím reklamy, která slouží k dosažení cílů obecného zájmu nebo sociální politiky, jež sledují různé veřejné i nevládní orgány nebo organizace. Za oznámení ve veřejném zájmu nebo osvětové sdělení tudíž nelze považovat pořad, jehož dominantním prvkem je znázorňování nebo propagace obsahu, který může být škodlivý pro nezletilé osoby. Tento § 32 odst. 4a přitom nevylučuje, aby byly jakožto oznámení ve veřejném zájmu nebo osvětové sdělení klasifikovány pořady, které daný obsah pouze znázorňují nebo propagují, avšak tento obsah není v rámci dotčeného pořadu dominantním prvkem. Uvedený § 32 odst. 4a ostatně nestanoví obecný zákaz vysílání uvedeného obsahu.

124

Úvodem je třeba uvést, že jak vyplývá z názvu a bodu 11 odůvodnění směrnice 2010/13, jejím cílem je koordinace některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb za účelem dotvoření skutečného vnitřního trhu s těmito službami. Za tímto účelem tato směrnice stanoví minimální soubor koordinovaných pravidel použitelných na všechny audiovizuální mediální služby, z nichž některá, jak vyplývá z bodu 18 odůvodnění této směrnice, se týkají obsahu těchto služeb (rozsudek ze dne 26. června 2025, Makeleio a Zougla, C‑555/23 a C‑556/23, EU:C:2025:484, bod 60).

125

Jak je dále uvedeno v bodě 20 odůvodnění směrnice 2018/1808, kterou byla pozměněna směrnice 2010/13, a to tak, že na jejím základě byl do posledně uvedené směrnice vložen čl. 6a odst. 1, jehož porušení je namítáno v rámci první části prvního žalobního důvodu, tento přístup spočívající v minimální harmonizaci umožní členským státům vyvinout vyšší stupeň ochrany obsahu, který může narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob.

126

Podle prvního pododstavce tohoto článku 6a odst. 1 platí, že členské státy přijmou vhodná opatření, která zajistí, aby audiovizuální mediální služby poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci, které by mohly narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, byly dostupné pouze tak, aby je nezletilé osoby neměly běžně možnost vidět nebo slyšet. Tato opatření mohou zahrnovat volbu doby vysílání, nástroje pro ověřování věku nebo jiná technická opatření. Musí být úměrná možné újmě vyplývající z daného pořadu.

127

V tomto ohledu je třeba uvést – jak bylo zdůrazněno v bodě 125 tohoto rozsudku – že cílem tohoto ustanovení není úplná, nýbrž minimální harmonizace. Dále je třeba podotknout, že při neexistenci harmonizace pravidel použitelných na klasifikaci a označování audiovizuálních pořadů na úrovni Unie je na členských státech, aby určily úroveň, na které chtějí zajistit ochranu nezletilých osob před audiovizuálními obsahy, které mohou být škodlivé pro jejich blaho a vývoj. Opatření přijatá členským státem na ochranu nezletilých osob před audiovizuálními obsahy, které mohou narušit jejich tělesný, duševní či mravní vývoj, tedy nemusí nezbytně odpovídat pojetí sdílenému všemi členskými státy, pokud jde o úroveň a způsob této ochrany, jelikož se toto pojetí může mezi členskými státy lišit zejména z důvodů mravní či kulturní povahy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 2020, ZW, C‑454/19, EU:C:2020:947, bod 42 a citovaná judikatura, a ze dne 23. března 2023, Booky.fi, C‑662/21, EU:C:2023:239, body 56 a 57).

128

Jak tedy tvrdí Maďarsko, při uplatňování čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 mají členské státy za účelem vymezení audiovizuálních mediálních služeb poskytovaných poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jejich pravomoci, které mohou narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, určitý prostor pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. září 2020, Vivendi, C‑719/18, EU:C:2020:627, bod 47), jestliže vhodná opatření, která na tomto základě přijmou, jsou v souladu s tímto ustanovením úměrná možné újmě vyplývající z daného pořadu. Posledně uvedený požadavek znamená, že tato opatření nepřekračují meze toho, co je nezbytné k ochraně tohoto vývoje, a nejsou ve vztahu k tomuto cíli nepřiměřená (obdobně viz rozsudek ze dne 5. prosince 2024, Network One Distribution, C‑506/23, EU:C:2024:1003, bod 35 a citovaná judikatura).

129

Podle ustálené judikatury kromě toho platí, že členské státy musí při uplatňování unijních právních předpisů dodržovat požadavky plynoucí z ochrany základních práv – jsou tedy povinny tyto předpisy používat za podmínek, které nejsou s uvedenými požadavky v rozporu. V této souvislosti musí členské státy zejména dbát na to, aby se neopíraly o výklad znění předpisu sekundárního práva, který koliduje s těmito základními právy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. června 2007, Ordre des barreaux francophones et germanophone a další, C‑305/05, EU:C:2007:383, bod 28; ze dne 29. dubna 2015, Léger, C‑528/13, EU:C:2015:288, bod 41, a ze dne 3. června 2025, Kinsa, C‑460/23, EU:C:2025:392, bod 69 a citovaná judikatura).

130

Soudní dvůr totiž opakovaně rozhodl, že ustanovení unijního práva musí být vykládána ve světle základních práv, která tvoří nedílnou součást obecných zásad unijního práva, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje a která jsou nyní zakotvena v Listině (rozsudky ze dne 13. května 2014, Google Spain a Google, C‑131/12, EU:C:2014:317, bod 68; ze dne 25. května 2016, Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 45, a ze dne 21. prosince 2021, Bank Melli Iran, C‑124/20, EU:C:2021:1035, bod 70).

131

Z toho vyplývá, že členské státy při přijímání opatření na základě čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 nemohou porušit mimo jiné ani zákaz diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace zakotvený v čl. 21 odst. 1 Listiny, jelikož tento zákaz má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu (rozsudek ze dne 25. listopadu 2025, Wojewoda Mazowiecki, C‑713/23, EU:C:2025:917, bod 70 a citovaná judikatura). Tato obecná zásada brání zejména tomu, aby se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno odlišně, pokud toto rozdílné zacházení nemůže být objektivně odůvodněno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. března 2011, Association belge des Consommateurs Test-Achats a další, C‑236/09, EU:C:2011:100, bod 28, jakož i citovaná judikatura).

132

V tomto ohledu je třeba uvést, že zakázaná diskriminace může být důsledkem mimo jiné i urážlivé nebo stigmatizující povahy vnitrostátních ustanovení ve vztahu k dotčeným osobám (pokud jde o diskriminaci na základě etnického původu, viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Slagelse Almennyttige Boligselskab, Afdeling Schackenborgvænge, C‑417/23, EU:C:2025:1017, bod 126 a citovaná judikatura).

133

Co se konkrétně týče diskriminace na základě pohlaví, tato diskriminace se podle ustálené judikatury nemůže omezovat na diskriminaci vyplývající z příslušnosti k jednomu či druhému pohlaví. Článek 21 odst. 1 Listiny se s ohledem na svůj cíl a povahu práv, která má chránit, nevztahuje jen na diskriminaci, která má původ ve změně pohlaví dotyčné osoby, tj. konverzi pohlaví, ale i na diskriminaci založenou na sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 27. dubna 2006, Richards, C‑423/04, EU:C:2006:256, bod 24; ze dne 26. června 2018, MB (Změna pohlaví a starobní důchod), C‑451/16, EU:C:2018:492, bod 35, a ze dne 9. ledna 2025, Mousse, C‑394/23, EU:C:2025:2, bod 62 a citovaná judikatura].

134

V projednávané věci je třeba konstatovat, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona stanoví, že do kategorie V se zařazují pořady, které spadají do působnosti uvedeného zákona a jejichž dominantním prvkem je propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví či homosexuality; tyto pořady lze proto vysílat pouze mezi 22:00 a 5:00 hod. V ustanovení § 32 odst. 4a tohoto zákona je kromě toho uvedeno, že takové pořady nelze zařadit mezi oznámení ve veřejném zájmu nebo osvětová sdělení, kterých se omezení vyplývající z tohoto § 9 odst. 6 nemusí dotýkat. Maďarsko tvrdí, že taková opatření sledují cíl spočívající v ochraně tělesného, duševního nebo mravního vývoje nezletilých osob, jakož i práva rodičů vychovávat své děti dle svého osobního přesvědčení.

135

Je nicméně nutno konstatovat, že těmito ustanoveními zákona o mediálních službách se provádí rozlišování přímo na základě pohlaví a sexuální orientace, jelikož tyto vysílací časy se vztahují pouze na tyto pořady, a nikoliv na pořady, jejichž dominantním prvkem je propagace nebo znázorňování pohlavní identity a sexuální orientace cisgender a heterosexuálních osob. Takové rozdílné zacházení tedy představuje diskriminaci, kterou čl. 21 odst. 1 Listiny v zásadě zakazuje.

136

Vzhledem k tomu, že jsou uvedená ustanovení založena výlučně na hlediscích souvisejících s pohlavní identitou a sexuální orientací, které jsou znázorňovány v těchto pořadech, vycházejí navíc z předpokladu, že jakékoli znázornění nebo propagace sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality, může bez ohledu na svůj konkrétní obsah ohrozit nejlepší zájem dítěte, což svědčí o upřednostňování určitých pohlavních identit a sexuálních orientací na úkor jiných, a přispívá tak ke stigmatizaci posledně uvedených (obdobně viz rozsudek ESLP ze dne 23. ledna 2023, Macatė v. Litva, CE:ECHR:2023:0123JUD006143519, body 214 až 216).

137

V této souvislosti nemůže obstát argument Maďarska, podle kterého § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona a § 32 odst. 4a uvedeného zákona nezakazují vysílání uvedených pořadů obecně.

138

Je totiž třeba uvést, že v čl. 21 odst. 1 Listiny je zakázána „jakákoli“ diskriminace založená mimo jiné i na pohlaví nebo sexuální orientaci.

139

Na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, kromě toho diskriminaci plynoucí z dotčených ustanovení nelze odůvodnit prosazováním nejvlastnějšího zájmu dítěte podle čl. 24 odst. 2 Listiny, ani právem rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením, které je zakotveno v čl. 14 odst. 3 Listiny.

140

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení těchto práv a svobod zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.

141

V projednávané věci je přitom třeba s ohledem na úvahy uvedené v bodě 136 tohoto rozsudku konstatovat, že pokud dotčená vnitrostátní ustanovení vycházejí z předpokladu, že nejvlastnější zájem dítěte může ohrozit jakékoli znázorňování nebo propagace sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality nehledě na jejich konkrétní obsah, a svědčí tak o upřednostňování určitých pohlavních identit a sexuálních orientací na úkor jiných, které jsou tak stigmatizovány, jsou tato ustanovení zjevně v rozporu s požadavky, které ve společnosti založené na pluralismu vyplývají ze zákazu diskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace zaručeného v čl. 21 odst. 1 Listiny, a zasahují tudíž do podstaty tohoto ustanovení.

142

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 1 první věty Listiny v žádném případě nelze odůvodnit zásah do podstaty práva zaručeného Listinou (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. září 2024, Ordre des avocats du Barreau de Luxembourg, C‑432/23, EU:C:2024:791, bod 74, jakož i ze dne 13. března 2025, Deldits, C‑247/23, EU:C:2025:172, body 45 a 50).

143

Co se pak zaprvé týče argumentace Maďarska vycházející z čl. 24 odst. 2 Listiny, je třeba připomenout, že toto ustanovení potvrzuje základní povahu práv dítěte [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. ledna 2021, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Navrácení nezletilé osoby bez doprovodu),C‑441/19, EU:C:2021:9, bod 45].

144

Je pravda – jak tvrdí Maďarsko – že členské státy musí při uplatňování čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 zohlednit článek 24 Listiny, který v odstavci 1 stanoví, že děti mají právo mimo jiné na ochranu nezbytnou pro jejich blaho, a v odstavci 2 uvádí, že při všech činnostech týkajících se dětí, uskutečňovaných mimo jiné i veřejnými orgány, musí být prvořadým hlediskem nejvlastnější zájem dítěte, přičemž tyto požadavky se odrážejí v cíli této směrnice, kterým je – jak vyplývá z bodů 60 a 104 jejího odůvodnění – zajistit vysokou úroveň ochrany tělesného, duševního a mravního vývoje nezletilých osob.

145

Při takovém uplatňování je tedy na členských státech, aby posoudily, zda jsou pořady poskytovatelů mediálních služeb spadajících do jejich pravomoci nevhodné pro všechny nebo některé nezletilé osoby s ohledem na specifickou míru citlivosti kvůli jejich věku a na okolnost, že ještě nebyl ukončen jejich tělesný, duševní nebo mravní vývoj.

146

To ovšem nic nemění na tom, že nezletilé osoby lze náležitě chránit před pořady nevhodnými pro jejich věk, aniž by tím docházelo k takové přímé diskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace, jako je diskriminace plynoucí v projednávané věci z § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona a z § 32 odst. 4a uvedeného zákona.

147

Pokud totiž určitý obsah toliko propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, tato skutečnost sama o sobě nemůže prokázat potenciální škodlivost takového obsahu.

148

Na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, nemůže být tento závěr zpochybněn tím, že členské státy mají za účelem ochrany nezletilých osob před mediálními službami, které jsou pro ně nevhodné, určitý prostor pro uvážení, připomenutý v bodě 128 tohoto rozsudku, jelikož tento prostor pro uvážení musí být podle judikatury připomenuté v bodě 129 tohoto rozsudku využíván při dodržení základních práv zaručených Listinou.

149

Co se zadruhé týče argumentace Maďarska vycházející z čl. 14 odst. 3 Listiny, z vysvětlení k Listině vyplývá, že tento článek 14 je založen na společných ústavních tradicích členských států a na článku 2 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP, podle kterého „[n]ikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání“ a „[p]ři výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením“. Z těchto vysvětlení rovněž vyplývá, že právo rodičů zakotvené v čl. 14 odst. 3 Listiny musí být vykládáno ve spojení s článkem 24 Listiny.

150

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 2 dodatkového protokolu č. 1 k EÚLP kromě toho vyplývá, že právo rodičů uvedené ve druhé větě tohoto článku 2 navazuje na základní právo na vzdělání, ale že cílem této druhé věty je zejména zachovat možnost plurality ve vzdělávání, která je zásadní pro zachování „demokratické společnosti“, jak ji chápe EÚLP [ESLP, 7. prosince 1976, Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen v. Dánsko, CE:ECHR:1976:1207JUD000509571, bod 50, a ESLP, 25. června 2024, Ukrajina v. Rusko (Krym), CE:ECHR:2024:0625JUD002095814, bod 138].

151

Pokud jde o tuto „pluralitu ve vzdělávání“ ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, je třeba zdůraznit, že z ní rovněž vyplývá, že „by bylo nereálné očekávat, že náboženské nebo filozofické přesvědčení rodičů bude systematicky považováno za prioritu v každé situaci, a to zejména mimo školu“. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti připomněl, že „[EÚLP] nezaručuje právo jednotlivce nebýt konfrontován s názory, které jsou v rozporu s jeho vlastním přesvědčením“. Orgány tedy „musí v tak citlivých oblastech, jako je veřejná diskuse o sexuální výchově, při níž musí být v rovnováze názory rodičů, vzdělávací politika a právo třetích stran na svobodu projevu, postupovat podle kritérií objektivity, plurality a vědecké správnosti a konec konců i užitečnosti konkrétního druhu informace pro mládež“ (ESLP, 20. června 2017, Bajev a další v. Rusko, CE:ECHR:2017:0620JUD006766709, body 81 a 82).

152

Jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 127 svého stanoviska, právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich přesvědčením, zakotvené v čl. 14 odst. 3 Listiny, je tedy logickým důsledkem práva na vzdělání ve smyslu tohoto článku 14, který rodičům umožňuje zajišťovat vzdělání svých dětí ve shodě s jejich náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením.

153

Toto právo rodičů zajišťovat vzdělání a výchovu svých dětí ve shodě s jejich přesvědčením však na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, nelze vykládat tak, že může být obecně důvodem pro to, aby členský stát mohl přijímat opatření, která představují přímou diskriminaci na základě pohlaví nebo sexuální orientace v důsledku omezení možnosti vysílat ve veřejné sféře obsahy, které se vyznačují pouze tím, že propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu. Takové omezení vysílání by naopak mohlo rodiče připravit o svobodu volby v souvislosti se vzděláváním a výchovou jejich dětí.

154

Kromě toho je třeba podotknout, že pokud je dominantním prvkem pořadů vysílaných poskytovateli lineárních mediálních služeb propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví či homosexuality ve smyslu tohoto § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách, tato skutečnost rodičům nikterak nebrání uplatňovat vůči svým dětem svou výchovnou odpovědnost nebo je vést takovým směrem, který odpovídá jejich vlastnímu náboženskému nebo filozofickému přesvědčení.

155

S ohledem na všechny tyto úvahy nelze § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona ani § 32 odst. 4a uvedeného zákona považovat za vhodná opatření ve smyslu čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13 vykládaného ve světle článku 21 Listiny, která zajistí, aby audiovizuální mediální služby poskytované poskytovateli mediálních služeb spadajícími do pravomoci Maďarska, které by mohly narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob, byly dostupné pouze tak, aby je nezletilé osoby neměly běžně možnost vidět nebo slyšet.

156

Tento závěr nemůže být zpochybněn zásadou obezřetnosti, které se Maďarsko dovolává, jelikož tato zásada v žádném případě nemůže odůvodnit přijetí opatření představujících přímou diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace v rozporu se zákazem stanoveným v čl. 21 odst. 1 Listiny.

157

Nemůže být zpochybněn ani na základě zásady subsidiarity, které se Maďarsko dovolává, jelikož – jak poznamenává Komise – tento členský stát na základě této zásady nezpochybnil legalitu tohoto čl. 6a odst. 1 žalobou na neplatnost podle článku 263 SFEU, aby se vyhnul jeho uplatňování.

158

Z toho vyplývá, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s čl. 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona ani § 32 odst. 4a uvedeného zákona nemohou představovat opatření, která by naplňovala požadavky stanovené v uvedeném čl. 6a odst. 1 vykládaném ve světle čl. 21 odst. 1 Listiny.

159

Nadto je třeba konstatovat – jak tvrdí Komise – že tento § 9 odst. 6 ve spojení s tímto § 10 odst. 1 písm. d) ani tento § 32 odst. 4a nelze považovat ani za podrobnější nebo přísnější pravidla ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13.

160

Podle posledně uvedeného ustanovení, vykládaného ve světle bodů 41 a 83 odůvodnění této směrnice, totiž platí, že k zajištění úplné a odpovídající ochrany zájmů spotřebitelů, jimiž jsou televizní diváci, mohou členské státy uplatňovat vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech, na které se vztahuje uvedená směrnice, podrobnější nebo přísnější pravidla a v některých případech rozdílné podmínky za předpokladu, že tato pravidla jsou v souladu s unijním právem, a zejména s jeho obecnými zásadami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. června 2025, Makeleio a Zougla, C‑555/23 a C‑556/23, EU:C:2025:484, bod 77 a citovaná judikatura).

161

Z toho vyplývá, že i když čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13 umožňuje členským státům stanovit v oblastech koordinovaných touto směrnicí podrobnější nebo přísnější pravidla, taková pravidla musí být na základě tohoto ustanovení v souladu s unijním právem a zejména se základními právy zaručenými Listinou.

162

Z výše uvedených úvah však plyne, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona a § 32 odst. 4a uvedeného zákona odporují podstatě čl. 21 odst. 1 Listiny, a proto tato ustanovení maďarských právních předpisů v žádném případě nelze považovat za podrobnější nebo přísnější pravidla ve smyslu čl. 4 odst. 1 této směrnice.

163

Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že první část prvního žalobního důvodu je opodstatněná.

164

V rámci druhé části prvního žalobního důvodu Komise tvrdí, že Maďarsko porušilo zásadu země původu uvedenou v článku 2 a čl. 3 odst. 1 směrnice 2010/13.

165

Uvádí, že § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách – který v případě, že vyvstane problém související s ustanoveními tohoto zákona, ukládá Radě pro sdělovací prostředky povinnost požádat členský stát, do jehož pravomoci spadá dotyčný poskytovatel mediálních služeb, aby přijal účinná opatření a podnikl kroky za účelem ukončení protiprávního jednání, na které Rada pro sdělovací prostředky upozornila – vede k omezení svobody příjmu ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice.

166

Komise zaprvé tvrdí, že tento § 179 odst. 2 v podstatě pozměňuje zásadu země původu, jelikož zavádí mechanismus, kterým se členský stát určení snaží členský stát původu přimět k tomu, aby zajistil dodržování pravidel členského státu určení za jiných podmínek, než jaké stanoví uvedená směrnice.

167

Dle názoru Komise je pravda, že v čl. 3 odst. 2 téže směrnice je obsažen právní rámec, který členským státům umožňuje se od svobody přijímat audiovizuální služby z jiných členských států výjimečně odchýlit. Členský stát nicméně nemůže ve svém vnitrostátním právu zakotvit souběžné zvláštní ustanovení ve snaze rozšířit působnost vlastních předpisů na poskytovatele služeb spadající do pravomoci jiného členského státu a uplatňovat nižší práh pro přijetí příslušných opatření, než jaký je uveden v tomto ustanovení.

168

Podle Komise nelze mít ani za to, že by všeobecná povinnost Rady pro sdělovací prostředky podle § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách mohla spadat pod pojem „podrobnější nebo přísnější pravidla“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2010/13, jelikož toto ustanovení nelze vykládat tak, že by členským státům umožňovalo odchýlit se od povinnosti dodržovat ustanovení harmonizovaná touto směrnicí. Tento čl. 4 odst. 1 navíc vyžaduje, aby bylo posouzení provedeno v každém jednotlivém případě, zatímco § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách ukládá Radě pro sdělovací prostředky všeobecnou povinnost.

169

Komise dodává, že jelikož se povinnost Rady pro sdělovací prostředky podle § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách vztahuje zejména na případy, kdy jsou zjištěny problémy při klasifikaci pořadů v souladu s § 9 odst. 6 tohoto zákona, vychází uvedená povinnost z diskriminačních kritérií, a to ze stejného důvodu, který je uveden v bodě 93 tohoto rozsudku. Uvedený orgán v tomto směru podotýká, že maďarské orgány použily § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách už v mnoha případech.

170

Komise zadruhé poznamenává, že jsou-li v případě, že poskytovatel mediálních služeb žádosti Rady pro sdělovací prostředky ve lhůtě dvou měsíců nevyhoví, uloženy v souladu s § 179 odst. 4 zákona o mediálních službách sankce stanovené v § 187 odst. 3 tohoto zákona, tato skutečnost může za okolností, které nespadají do působnosti čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/13, omezit svobodu příjmu a dalšího přenosu podle této směrnice.

171

Co se zatřetí týče argumentu Maďarska vycházejícího z údajného prostoru členských států pro uvážení, který plyne z rozsudku ze dne 22. září 2011, Mesopotamia Broadcast a Roj TV (C‑244/10 a C‑245/10, EU:C:2011:607), Komise uvádí, že se zmíněný rozsudek týká výkladu směrnice 89/552, zatímco vnitrostátní opatření dotčená v daném případě spadají do oblasti koordinované směrnicí 2010/13, a proto se uplatní zásada země původu.

172

Komise podotýká, že Soudní dvůr v bodě 53 zmíněného rozsudku uvedl, že taková opatření musí respektovat požadavek, podle něhož nesmí bránit dalšímu přenosu televizního vysílání uskutečňovaného subjektem vysílání z jiného členského státu na území členského státu, v němž je uvedené vysílání přijímáno, jako takovému. Tento požadavek ale není v projednávané věci naplněn, jelikož sankce mohou být přijaty vůči všem poskytovatelům mediálních služeb, včetně přeshraničních poskytovatelů mediálních služeb.

173

Maďarsko oponuje s tím, že zásada země původu zaručená směrnicí 2010/13 porušena není.

174

Zaprvé uvedlo, že právním základem postupu podle § 179 zákona o mediálních službách není článek 3, nýbrž článek 4 této směrnice. Tento § 179 obsahuje ustanovení, díky nimž lze bojovat proti pokusům o obcházení pravidel stanovených v zákoně o mediálních službách ze strany poskytovatelů mediálních služeb, kteří nejsou usazeni v Maďarsku, ale na maďarském území poskytují všechny své služby nebo jejich převážnou část.

175

Zadruhé Maďarsko podotýká, že novelizačním zákonem nebyl do zákona o mediálních službách vložen nový § 179 odst. 2, ale že tímto zákonem bylo toto ustanovení pouze pozměněno; upřesnilo přitom, že pokud se poskytovatel služeb, který nespadá do pravomoci Maďarska, dopustil protiprávního jednání, má Rada pro sdělovací prostředky povinnost požádat o přijetí účinných opatření členský stát, který má v dané věci pravomoc.

176

Tímto § 179 odst. 2 tak podle názoru Maďarska došlo k uplatnění mechanismu loajální spolupráce ve snaze nalézt v souladu s čl. 4 odst. 2 směrnice 2010/13 oboustranně uspokojivé řešení.

177

Zatřetí z rozsudku ze dne 22. září 2011, Mesopotamia Broadcast a Roj TV (C‑244/10 a C‑245/10, EU:C:2011:607, bod 37), podle Maďarska vyplývá, že členské státy mají na základě hledisek veřejného pořádku, dobrých mravů nebo veřejné bezpečnosti určitý rozhodovací prostor, pokud jde o pravidla obecně použitelná na jejich území pro televizní vysílání z jiného členského státu.

178

Úvodem je třeba připomenout, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2010/13 ukládá každému členskému státu povinnost zajistit, aby veškeré audiovizuální mediální služby šířené poskytovateli mediálních služeb spadajícími do jeho pravomoci byly v souladu s právními pravidly vztahujícími se na audiovizuální mediální služby určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

179

Článek 3 odst. 1 této směrnice pak ukládá členským státům povinnost zajistit svobodu příjmu a nebránit dalšímu přenosu audiovizuálních mediálních služeb z jiných členských států na svém území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí.

180

V odstavci 2 tohoto článku 3 je nicméně členským státům umožněno se od odstavce 1 uvedeného článku 3 prozatímně odchýlit, pokud audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb spadajícím do pravomoci jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje čl. 6 odst. 1 písm. a) nebo čl. 6a odst. 1 této směrnice, anebo ohrožuje veřejné zdraví nebo představuje závažné a značné riziko jeho ohrožení.

181

Jak je kromě toho uvedeno v bodě 33 odůvodnění směrnice 2010/13, zásada země původu, která se odráží v čl. 2 odst. 1 a v čl. 3 odst. 1 této směrnice, je podstatná pro vytvoření vnitřního trhu. Uvedená zásada se musí vztahovat na všechny audiovizuální mediální služby, aby poskytovatelé mediálních služeb měli právní jistotu, která je nezbytným základem pro nové obchodní modely a pro zavedení těchto služeb. Zmíněná zásada je rovněž podstatná pro zajištění volného toku informací a audiovizuálních pořadů na vnitřním trhu.

182

Zaprvé je třeba ověřit, zda § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách brání dalšímu přenosu audiovizuálních mediálních služeb z jiných členských států na maďarském území z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí, v rozporu s pravidlem zakotveným v čl. 3 odst. 1 této směrnice.

183

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Evropská úmluva o přeshraniční televizi, která byla vypracována ve stejné době jako směrnice 89/552 a na niž tato směrnice, jakož i směrnice 2010/13 odkazují, stanoví v článku 4, který je ustanovením obdobným čl. 3 odst. 1 posledně uvedené směrnice, že strany této úmluvy „zaručí svobodu příjmu“ a „nebudou na svém území omezovat převzaté vysílání programů“, které spadají do působnosti uvedené úmluvy a jsou v souladu s jejími podmínkami (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2019, Baltic Media Alliance, C‑622/17, dále jen „rozsudek Baltic Media Alliance, EU:C:2019:566, bod 69).

184

Soudní dvůr v této souvislosti ve vztahu ke směrnici 89/552, jejíž čl. 2a odst. 1 a 2 v podstatě odpovídá článku 3 odst. 1 a 2 směrnice 2010/13, rozhodl, že prvně jmenovaná směrnice zavádí zásadu, že přijímající členský stát uznává kontrolní roli členského státu původu u audiovizuálních mediálních služeb poskytovatelů spadajících do jeho pravomoci (rozsudek Baltic Media Alliance, bod 71 a citovaná judikatura).

185

Rovněž zdůraznil, že kontrola uplatňování práva členského státu původu na audiovizuální mediální služby a dodržování ustanovení směrnice 89/552 přísluší pouze členskému státu, z něhož tyto služby pochází, a že přijímající členský stát není oprávněn vykonávat vlastní kontrolu z důvodů, které spadají do oblastí upravených touto směrnicí (rozsudek Baltic Media Alliance, bod 72 a citovaná judikatura).

186

Směrnice 2010/13 naproti tomu v zásadě nebrání uplatnění vnitrostátní právní úpravy, která obecně sleduje cíl obecného zájmu, aniž přitom zavádí druhou kontrolu televizního vysílání vedle kontroly, kterou je povinen provádět členský stát, z něhož se vysílá (rozsudek Baltic Media Alliance, bod 73 a citovaná judikatura).

187

Vnitrostátní opatření sledující cíl obecného zájmu, kterým se řídí některé aspekty šíření a distribuce audiovizuálních mediálních služeb, tudíž nespadá do působnosti čl. 3 odst. 1 a 2 této směrnice, ledaže zavádí druhou kontrolu televizního vysílání vedle kontroly, kterou je povinen provádět členský stát, z něhož se vysílá (rozsudek Baltic Media Alliance, bod 74 a citovaná judikatura).

188

Bráněním ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice tedy není vnitrostátní opatření, které obecně sleduje cíle veřejného pořádku a které upravuje podmínky distribuce televizního kanálu spotřebitelům v přijímajícím členském státě, pokud takové podmínky nebrání dalšímu přenosu uvedeného kanálu jako takovému a pokud takové opatření nelze považovat za opatření, které by zavádělo druhou kontrolu vysílání dotčeného kanálu vedle kontroly, kterou je povinen provádět členský stát, z něhož se vysílá (v tomto smyslu viz rozsudek Baltic Media Alliance, bod 77)

189

V projednávané věci je třeba konstatovat, že § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách stanoví, že Rada pro sdělovací prostředky je mimo jiné v případě porušení příslušných ustanovení tohoto zákona povinna požádat členský stát, z něhož se vysílá a do jehož pravomoci spadá dotyčný poskytovatel mediálních služeb, o přijetí účinného opatření. V této souvislosti Rada pro sdělovací prostředky tento členský stát požádá, aby podnikl kroky za účelem ukončení protiprávního jednání, na které Rada pro sdělovací prostředky upozornila.

190

Podle § 179 odst. 4 uvedeného zákona platí, že Rada pro sdělovací prostředky může vyvodit mimo jiné i právní důsledky uvedené v § 187 odst. 3 písm. c) téhož zákona, což může v případě závažného a opakovaného protiprávního jednání vést k pozastavení výkonu práva poskytovat mediální služby na dobu až jednoho týdne.

191

Jak kromě toho uvádí Komise, tento § 179 se vztahuje na pořady, které by mohly mít negativní vliv na tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob ve smyslu § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách. Toto zjištění postačuje k prokázání toho, že uvedený § 179 spadá do oblastí upravených směrnicí 2010/13, o čemž svědčí její článek 6a, jehož cílem je právě ochrana tělesného, duševního nebo mravního vývoje nezletilých osob tím, že je chrání před audiovizuálním obsahem nevhodným pro jejich věk.

192

Je tudíž třeba konstatovat, že § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách může zavádět druhou kontrolu televizního vysílání vedle kontroly, kterou je povinen provádět členský stát, z něhož se vysílá. Tato druhá kontrola v zásadě odporuje směrnici 2010/13, neboť brání dalšímu přenosu audiovizuálních mediálních služeb z jiných členských států na maďarském území jako takovému ve smyslu čl. 3 odst. 1 této směrnice.

193

Zadruhé je nutno konstatovat, že výjimku ze zásady země původu, kterou zavádí § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách, nelze odůvodnit na základě čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice.

194

Podle posledně uvedeného ustanovení platí, že se členský stát může prozatímně odchýlit od odstavce 1 tohoto článku 3, pokud audiovizuální mediální služba poskytovaná poskytovatelem mediálních služeb spadajícím do pravomoci jiného členského státu zřejmým, závažným a hrubým způsobem porušuje mimo jiné i čl. 6a odst. 1 této směrnice, anebo ohrožuje veřejné zdraví nebo představuje závažné a značné riziko jeho ohrožení.

195

Jak ovšem bylo konstatováno v bodech 135 až 155 tohoto rozsudku, pokud je dominantním prvkem audiovizuálních mediálních služeb ve formě audiovizuálních pořadů propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví či homosexuality, tato skutečnost nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby byla ve vztahu k těmto pořadům přijatá vhodná opatření ve smyslu čl. 6a odst. 1 směrnice 2010/13, protože by tyto pořady mohly narušit tělesný, duševní nebo mravní vývoj nezletilých osob.

196

Dále je třeba podotknout, že podle zásad vyplývajících z judikatury připomenuté v bodech 127 až 133 tohoto rozsudku musí být výraz „závažné a značné riziko [...] ohrožení [veřejného zdraví]“ použitý v čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/13 vykládán mimo jiné v souladu s čl. 21 odst. 1 Listiny, který zakazuje jakoukoli formu diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace. Z důvodů obdobných těm, které jsou uvedeny zejména v bodech 135 až 154 tohoto rozsudku, je přitom třeba konstatovat, že takové audiovizuální mediální služby, jako jsou služby uvedené v § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách, nemohou vést ani k tomuto závažnému a značnému riziku ohrožení veřejného zdraví ve smyslu čl. 3 odst. 2 této směrnice, a to pouze proto, že jejich dominantním prvkem je propagace nebo znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality.

197

Za těchto okolností se Maďarsko nemůže za účelem zdůvodnění výkonu pravomoci Rady pro sdělovací prostředky podle § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách ve spojení s § 179 odst. 4 písm. a) a § 187 odst. 3 písm. c) tohoto zákona – a to ve snaze bránit dalšímu přenosu audiovizuálních mediálních služeb, které by vykazovaly znaky uvedené v § 9 odst. 6 uvedeného zákona, z jiných členských států jako takovému – s úspěchem dovolávat ani hledisek veřejného pořádku, dobrých mravů nebo veřejné bezpečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. září 2011, Mesopotamia Broadcast a Roj TV, C‑244/10 a C‑245/10, EU:C:2011:607, bod 37).

198

Zatřetí je třeba na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, konstatovat, že § 179 odst. 2 zákona o mediálních službách nemá oporu ani v článku 4 směrnice 2010/13.

199

Jak vyplývá z bodu 160 tohoto rozsudku, členské státy mohou podle odstavce 1 tohoto článku 4 uplatňovat vůči poskytovatelům mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, v oblastech koordinovaných touto směrnicí podrobnější nebo přísnější pravidla a v některých případech rozdílné podmínky za předpokladu, že tato pravidla jsou v souladu s unijním právem a zejména s jeho obecnými zásadami.

200

Článek 4 odst. 2 této směrnice kromě toho výjimečně umožňuje v podstatě to, aby se uplatňování takových podrobnějších nebo přísnějších pravidel přijatých členským státem vztahovalo na poskytovatele mediálních služeb, jenž sice spadá do pravomoci jiného členského státu, ale poskytuje audiovizuální mediální služby, které jsou zcela nebo převážně zaměřeny na území prvního členského státu.

201

Pravomoc, kterou má Rada pro sdělovací prostředky na základě ustanovení zákona o mediálních službách uvedených v bodě 197 tohoto rozsudku, pokud jde o pořady, které vykazují znaky popsané v § 9 odst. 6 tohoto zákona, nicméně v žádném případě nelze považovat za přípustné provedení čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice.

202

Ze samotného znění posledně uvedeného ustanovení totiž vyplývá, že se jej členský stát může dovolávat pouze tehdy, pokud podle čl. 4 odst. 1 téže směrnice využil možnosti přijmout podrobnější nebo přísnější pravidla v obecném veřejném zájmu v souladu s unijním právem.

203

V bodě 162 tohoto rozsudku ovšem bylo konstatováno, že § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách ve spojení s § 10 odst. 1 písm. d) tohoto zákona nemůže představovat pravidlo, které by takové kvalifikaci odpovídalo, jelikož toto ustanovení odporuje podstatě čl. 21 odst. 1 Listiny.

204

Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že druhá část prvního žalobního důvodu je opodstatněná.

205

V rámci třetí části prvního žalobního důvodu Komise tvrdí, že Maďarsko porušilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13.

206

Uvádí, že v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě se zakazuje zpřístupňovat osobám mladším 18 let reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

207

Komise zaprvé tvrdí, že toto opatření porušuje zákaz diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. c) bodě ii) směrnice 2010/13, v němž je vyjádřena obecná zásada zákazu diskriminace jakožto obecná zásada unijního práva, která je nyní zakotvena v článku 21 Listiny. Zákaz obchodních sdělení, jež prezentují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, nebo propagují či znázorňují změnu pohlaví nebo homosexualitu, totiž povede k tomu, že se v těchto sděleních fakticky přestanou znázorňovat osoby, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, a jejich život, přestože jsou tyto osoby nedílnou součástí společnosti vyznačující se – v souladu s hodnotami uvedenými v článku 2 SEU – rozmanitostí a pluralismem.

208

Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury týkající se výkladu směrnice Rady 79/7/EHS ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení (Úř. věst. 1979, L 6, s. 24; Zvl. vyd. 05/01, s. 215) se nemůže diskriminace na základě pohlaví omezovat na diskriminaci vyplývající z příslušnosti k jednomu či druhému pohlaví, jelikož tato směrnice se vzhledem ke svému cíli a povaze práv, která chrání, vztahuje i na diskriminaci, která má původ ve změně pohlaví dotyčné osoby (rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Richards, C‑423/04, EU:C:2006:256, bod 24 a citovaná judikatura). Tato judikatura se přitom musí vztahovat i na diskriminaci založenou na sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození.

209

Komise zadruhé uvádí, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě zdůrazňuje, ba dokonce vyžaduje rozdílné zacházení v závislosti na pohlavní identitě a sexuální orientaci, jelikož nad rámec ustanovení, jehož cílem je chránit nezletilé osoby před jakýmikoliv formami sexuality, stanoví zákaz reklamy propagující nebo znázorňující sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

210

Zatřetí Komise podotýká, že čl. 9 odst. 1 písm. c) bod ii) směrnice 2010/13 nepředstavuje právní základ, který by umožňoval odchýlit se od zásady zákazu diskriminace. Neexistuje totiž žádné ustanovení, které by členským státům umožňovalo zdůvodnit přímou diskriminaci mimo jiné na základě pohlaví nebo sexuální orientace.

211

Ustanovení § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, které zavádí diskriminaci na základě pohlaví nebo sexuální orientace, nemůže být podle Komise odůvodněno ani na základě čl. 9 odst. 1 písm. g) této směrnice jakožto opatření, jehož cílem je předcházet psychickému nebo mravnímu ohrožování nezletilých osob.

212

Začtvrté Komise uvádí, že porušování čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13 ustanovením § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě nemůže sama o sobě odůvodnit ani skutečnost, že v § 24 odst. 1 zákona o mediálních službách se zakazuje diskriminační obsah v obchodních sděleních.

213

Maďarsko zaprvé oponuje s tím, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě nemůže být se směrnicí 2010/13 v rozporu, neboť reklama dostupná v rámci mediálních služeb je považována za obchodní sdělení ve smyslu zvláštních ustanovení zákona o mediálních službách, a věcná působnost zákona o komerční reklamě se tudíž nepřekrývá s věcnou působností této směrnice.

214

Obchodní sdělení v rámci mediálních služeb se kromě toho z hlediska ochrany nezletilých osob nikterak neliší od jiného mediálního obsahu, takže se ochranná opatření vztahují stejným způsobem na všechny pořady. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by možné dosáhnout cíle obecného zájmu spočívajícího v ochraně nezletilých osob. Pokud jde přitom o mediální služby, ustanovení zákona o komerční reklamě je třeba dle názoru Maďarska vykládat ve spojení s ustanoveními zákona o mediálních službách a zákona č. CIV z roku 2010 o svobodě tisku a základních pravidlech vztahujících se na obsah zpřístupňovaný sdělovacími prostředky. Z takového společného výkladu vyplývá, že na obchodní sdělení prezentovaná v mediálních službách se vztahují pouze zvláštní ustanovení zákona o mediálních službách.

215

Tento členský stát zadruhé tvrdí, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě nepředstavuje zákaz vysílání, ale na základě zásady přiměřeného zasahování musí být spíše považován za právní úpravu, která je odůvodněná a nezbytná pro účely ochrany nezletilých osob.

216

Zatřetí Maďarsko uvádí, že sám § 24 odst. 1 zákona o mediálních službách stanoví zákaz diskriminace ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13.

217

Z toho vyplývá, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě není s tímto čl. 9 odst. 1 písm. c) bodem ii) v rozporu.

218

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 písm. a) bodu ii) směrnice 2010/13 spadají audiovizuální obchodní sdělení pod pojem „audiovizuální mediální služba“ ve smyslu této směrnice.

219

Článek 1 odst. 1 písm. h) uvedené směrnice definuje pojem „audiovizuální obchodní sdělení“ široce, jak je uvedeno v bodě 31 odůvodnění téže směrnice. Tímto pojmem se rozumí „obrazová sekvence se zvukem nebo bez něj, která je určena k přímé či nepřímé propagaci zboží, služeb či obrazu na veřejnosti fyzické či právnické osoby vykonávající hospodářskou činnost“, přičemž tato obrazová sekvence „doprovází pořad [...] nebo je do [něj] zahrnuta za úplatu nebo obdobnou protihodnotu nebo pro účely vlastní propagace“ a audiovizuální obchodní sdělení „mají mimo jiné podobu televizní reklamy, sponzorství, teleshoppingu a umístění produktu“.

220

Článek 9 odst. 1 písm. c) bod ii) směrnice 2010/13 kromě toho stanoví, že členské státy zajistí, aby audiovizuální obchodní sdělení poskytovaná poskytovateli mediálních služeb, kteří spadají do jejich pravomoci, neobsahovala nebo nepodporovala diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, státní příslušnosti, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

221

V tomto čl. 9 odst. 1 písm. c) bodě ii) unijní normotvůrce vymezil důvod zákazu vycházející mimo jiné z diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace, který je logickým důsledkem povinnosti dodržovat zásadu zákazu diskriminace (obdobně viz rozsudek ze dne 26. června 2025, Makeleio a Zougla, C‑555/23 a C‑556/23, EU:C:2025:484, bod 70).

222

Uvedený čl. 9 odst. 1 písm. c) bod ii) tedy v oblasti, na niž se vztahuje, konkretizuje obecnou zásadu zákazu diskriminace, jež je nyní zakotvena v článku 21 Listiny, který zakazuje jakoukoli diskriminaci mimo jiné na základě pohlaví nebo sexuální orientace; tento zákaz přitom má jakožto obecná zásada unijního práva – jak bylo připomenuto v bodě 131 tohoto rozsudku – imperativní povahu.

223

V projednávané věci je třeba uvést, že podle § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě „[j]e zakázáno zpřístupňovat osobám mladším osmnácti let reklamy, které samoúčelně prezentují sexualitu či propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu“.

224

V tomto ohledu musí být zaprvé odmítnut argument Maďarska, že reklama dostupná v rámci mediálních služeb, uvedená v tomto § 8 odst. 1a, musí být nahlížena ve světle zákona o mediálních službách a zákona č. CIV z roku 2010 o svobodě tisku a základních pravidlech vztahujících se na obsah zpřístupňovaný sdělovacími prostředky, takže toto ustanovení nespadá do věcné působnosti směrnice 2010/13.

225

S ohledem na velmi široký rozsah pojmu „reklama“ použitého v uvedeném § 8 odst. 1a je totiž třeba konstatovat, že tento pojem může spadat pod pojem „audiovizuální obchodní sdělení“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. h) této směrnice, přičemž toto sdělení může mít – jak bylo připomenuto v bodě 219 tohoto rozsudku – mimo jiné i podobu televizní reklamy a umístění produktu.

226

Tvrzení Maďarska, že se na obchodní sdělení prezentovaná v mediálních službách vztahují výlučně zvláštní ustanovení zákona o mediálních službách, v těchto souvislostech nemůže obstát.

227

Zadruhé je třeba ověřit, zda § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě odporuje čl. 9 odst. 1 písm. c) bodu ii) směrnice 2010/13.

228

Jak vyplývá z ustálené judikatury připomenuté v bodě 133 tohoto rozsudku, diskriminace na základě pohlaví se nemůže omezovat na diskriminaci vyplývající z příslušnosti k jednomu či druhému pohlaví. Posledně uvedený článek se s ohledem na svůj cíl a povahu práv, která má chránit, nevztahuje jen na diskriminaci, která má původ ve změně pohlaví dotyčné osoby, tj. konverzi pohlaví, ale i na diskriminaci založenou na sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození.

229

Vzhledem k tomu, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě bezpodmínečně vylučuje, aby byly reklamy propagující nebo znázorňující sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu zpřístupňovány osobám mladším 18 let, je nutno mít za to, že toto ustanovení vede k přímé diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace. Zákaz, který je v tomto ustanovení obsažen, totiž fakticky vede k tomu, že poskytovatelé audiovizuálních mediálních služeb spadající do jeho působnosti jsou nuceni k diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, neboť jsou na jeho základě připraveni o veškerou možnost zpřístupňování takových reklam.

230

Zákaz zpřístupňování takových reklam nezletilým osobám podle tohoto § 8 odst. 1a je tudíž v rozporu s čl. 9 odst. 1 písm. c) bodem ii) směrnice 2010/13, vykládaným ve světle zákazu jakékoli diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace stanoveného v čl. 21 odst. 1 Listiny.

231

Tuto diskriminaci nelze odůvodnit s ohledem na cíl obecného zájmu, kterého se tento členský stát dovolává, a sice ochranu nezletilých osob před reklamou obsahující údajně škodlivý obsah.

232

Je pravda, že jak vyplývá z bodu 104 odůvodnění směrnice 2010/13, unijní normotvůrce zdůraznil, že ochrana nezletilých osob před audiovizuálním obsahem, který by pro ně mohl být škodlivý, představuje cíl obecného zájmu hodný vysoké úrovně ochrany (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2023, Booky.fi,C‑662/21, EU:C:2023:239, bod 40).

233

Obdobně k tomu, co bylo konstatováno v bodech 135 až 162 tohoto rozsudku je nicméně třeba uvést, že nezletilé osoby lze před obsahem nevhodným pro jejich věk náležitě chránit, aniž tím dochází k takové přímé diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, jako je diskriminace vyplývající z § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, který odporuje podstatě čl. 21 odst. 1 Listiny.

234

Ze stejných důvodů nemůže být tento § 8 odst. 1a opatřením, jehož cílem je předcházet psychickému nebo mravnímu ohrožování nezletilých osob ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. g) této směrnice.

235

Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že třetí část prvního žalobního důvodu je opodstatněná.

236

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že první žalobní důvod je opodstatněný.

237

V rámci první části druhého žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31.

238

Uvádí, že se v § 6/A zákona o ochraně dětí zakazuje zpřístupňovat osobám mladším 18 let obsah, který propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

239

Tento orgán v prvé řadě tvrdí, že se na tento § 6/A vztahuje zákaz uvedený v čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, jelikož toto ustanovení nevyžaduje, aby se vnitrostátní pravidlo vztahovalo výslovně nebo výlučně na služby informační společnosti.

240

V tomto ohledu Komise zaprvé podotýká, že ustanovení zákona o ochraně dětí mohou mít přímý dopad na služby informační společnosti, jelikož čl. 2 písm. a) této směrnice definuje tyto služby široce.

241

Zadruhé, jak podle Komise vyplývá z judikatury vycházející z rozsudku ze dne 14. července 2022, ASADE (C‑436/20, EU:C:2022:559, bod 63 a citovaná judikatura), služby zajišťované ve veřejném zájmu a bez účelu dosažení zisku, které konkurují službám nabízeným subjekty usilujícími o dosažení zisku, jsou považovány za hospodářské činnosti ve smyslu článku 57 SFEU.

242

Komise je zatřetí toho názoru, že v tomto ohledu je irelevantní okolnost uváděná Maďarskem, že subjekty, na které se vztahuje § 6/A zákona o ochraně dětí, mohou vykonávat i některé nehospodářské činnosti, jelikož tyto subjekty stále mohou vykonávat jiné činnosti, které jsou službami informační společnosti. Tomu, aby byly činnosti uvedených subjektů kvalifikovány jako poskytování služeb, nemůže bránit ani skutečnost, že tyto subjekty jsou soukromými poskytovateli služeb.

243

Komise se začtvrté domnívá, že s ohledem na judikaturu vycházející z rozsudků ze dne 11. září 2014, Papasavvas (C‑291/13, EU:C:2014:2209, bod 28), a ze dne 15. září 2016, Mc Fadden (C‑484/14, EU:C:2016:689, bod 41), je irelevantní i okolnost, že za danou službu platí třetí osoba, a nikoli její příjemce.

244

A konečně zapáté Komise uvádí, že v projednávané věci je zcela irelevantní čl. 4 odst. 2 směrnice 2000/31, jelikož § 6/A zákona o ochraně dětí představuje požadavek, a nikoli povolovací řízení.

245

Ve druhé řadě Komise tvrdí, že § 6/A zákona o ochraně dětí spadá pod pojem „koordinovaná oblast“ ve smyslu čl. 2 písm. h) této směrnice – posledně uvedeným ustanovením se přitom rozumí požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.

246

Ve třetí řadě Komise podotýká, že podle § 1 odst. 1 zákona o ochraně dětí se tento zákon vztahuje na širokou škálu veřejných i soukromých organizací, fyzických a právnických osob zajišťujících ochranu dětí, jakož i na jiné organizace bez právní osobnosti, které poskytují pomoc při uplatňování zákonem stanovených práv a zájmů dětí a při plnění rodičovských povinností. Tento zákon se vztahuje na soukromé organizace na základě svého § 5 písm. s) bodů sc) až se), v němž se odkazuje na „nestátní“ provozovatele.

247

Z toho podle Komise vyplývá, že široké škále veřejných i soukromých organizací a fyzických a právnických osob je znemožňováno poskytování nebo využívání takových služeb informační společnosti, jako je on-line nákup knih nebo elektronických médií s obsahem, který propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu. Tito poskytovatelé musí tento obsah z uvedených služeb buď odstranit, nebo od poskytování těchto služeb zcela upustit.

248

Ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí tudíž může dle názoru Komise v rozporu s čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 zakazovat poskytování služeb informační společnosti z jiného členského státu, bránit mu nebo jej činit méně atraktivním.

249

Maďarsko v prvé řadě oponuje s tím, že působnost zákona o ochraně dětí nedopadá na poskytování služeb informační společnosti ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31, jelikož služby, na které se tento zákon vztahuje, nemají hospodářskou povahu – pojem „služba“ ve smyslu unijního práva přitom vyžaduje, aby byla taková služba poskytována za úplatu v rámci hospodářské činnosti.

250

Zaprvé Maďarsko uvádí, že se zákon o ochraně dětí vztahuje na služby, u nichž není rozhodujícím faktorem jejich hospodářská povaha – tento zákon se totiž týká služeb poskytovaných státem v sociální oblasti.

251

Zadruhé § 6/A zákona o ochraně dětí se dle Maďarska vztahuje na služby, které nejsou poskytovány elektronickou cestou, a sice na základní služby týkající se péče o děti a na odborné služby v oblasti ochrany dětí, mezi něž patří poskytování peněžitých dávek, jakož i materiální a osobní péče. Komise přitom neprokázala existenci konkurenčních služeb ve smyslu článku 57 SFEU, ani neuvedla, na kterou část základních služeb týkajících se péče o děti a odborných služeb v oblasti ochrany dětí by se toto ustanovení mohlo vztahovat.

252

Maďarsko se tedy domnívá, že mezi směrnicí 2000/31 a zákonem o ochraně dětí neexistuje žádná souvislost, jelikož tímto zákonem se neomezují nákupy on-line jakožto služby informační společnosti, nýbrž zpřístupňování potenciálně škodlivého obsahu dětem a používání takového obsahu v rámci vzdělávacích činností. Vzdělávací činnost a vymezování jejího obsahu přitom v souladu s článkem 165 SFEU spadají do výlučné pravomoci členských států. Tento zákon tedy nemůže odporovat této směrnici ani porušovat její čl. 3 odst. 2.

253

Maďarsko zatřetí uvádí, že stanovisko Komise, podle kterého do působnosti zmíněné směrnice spadají i zákazy, které se netýkají zvláště služeb informační společnosti, je nesprávné. Právě uvedené potvrzuje čl. 4 odst. 2 této směrnice, který stanoví, že zákazem předchozího povolení uvedeným v jejím čl. 4 odst. 1 nejsou dotčena povolovací řízení, která se netýkají zvláště a výhradně služeb informační společnosti.

254

Maďarsko ve druhé řadě uvádí, že i kdyby se § 6/A zákona o ochraně dětí na „služby informační společnosti“ ve smyslu směrnice 2000/31 vztahoval, toto ustanovení by nebylo součástí koordinované oblasti této směrnice.

255

Podle čl. 2 písm. h) bodu ii) třetí odrážky uvedené směrnice totiž koordinovaná oblast nezahrnuje „požadavky na služby, které nejsou poskytovány elektronickou cestou“. Mají-li tedy omezení volného pohybu služeb informační společnosti ve smyslu této směrnice spadat do její působnosti, musí se týkat zvláště a výhradně uvedených služeb. Služby uvedené v tomto § 6/A však elektronickou cestou poskytovány nejsou.

256

Ve třetí řadě Maďarsko uvádí, že § 6/A zákona o ochraně dětí nevede k tomu, že by poskytovatelé uvedení v tomto ustanovení museli dotčený obsah odstranit nebo upustit od poskytování těchto přeshraničních služeb, jelikož ve zmíněném ustanovení je uvedeno pouze to, že organizace a osoby spadající do jeho působnosti nemohou v rámci právních vztahů, které tento zákon upravuje, prezentovat takový obsah nezletilým osobám.

257

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 1 odst. 1 a 2 směrnice 2000/31 ve spojení s bodem 8 odůvodnění této směrnice je jejím cílem přispět k řádnému fungování vnitřního trhu, a to tím, že vytváří právní rámec pro zajištění volného pohybu služeb informační společnosti mezi členskými státy a sbližuje některá vnitrostátní ustanovení platná pro tyto služby, je-li to potřebné pro dosažení tohoto cíle.

258

Článek 2 písm. a) uvedené směrnice ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535 definuje „služby informační společnosti“ jako „každ[ou] služb[u] poskytovan[ou] zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“, přičemž se rozumí – jak plyne z bodu 18 odůvodnění směrnice 2000/31 – že tyto služby zahrnují širokou škálu hospodářských činností, které probíhají on-line.

259

Ústředním ustanovením ve struktuře a systému zavedeném směrnicí 2000/31 je její článek 3, jelikož zakotvuje zásadu dohledu v členském státě původu, která je rovněž uvedena v bodě 22 odůvodnění této směrnice, který uvádí, že „dohled nad službami informační společnosti probíhá na místě původu činnosti“ (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další, C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 40).

260

Podle č. 3 odst. 1 uvedené směrnice každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti, přičemž touto oblastí se – jak stanoví čl. 2 písm. h) téže směrnice – rozumí požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.

261

Podle čl. 2 písm. h) bodu i) druhé odrážky směrnice 2000/31 souvisí „koordinovaná oblast“ s požadavky, které se týkají výkonu činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby včetně „požadavků na reklamu“.

262

Článek 3 odst. 2 této směrnice kromě toho stanoví, že členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.

263

Uvedená směrnice tedy spočívá na uplatňování zásady dohledu v členském státě původu a zásady vzájemného uznávání, takže v rámci koordinované oblasti definované v čl. 2 písm. h) této směrnice jsou služby informační společnosti regulovány pouze v členském státě, na jehož území jsou usazeni poskytovatelé těchto služeb (rozsudek ze dne 9. listopadu 2023, Google Ireland a další, C‑376/22, EU:C:2023:835, bod 42 a citovaná judikatura).

264

V projednávaném případě je v § 6/A zákona o ochraně dětí stanoveno, že „[v]e snaze zajistit dosažení cílů [tohoto zákona] a zaručit práva dítěte je zakázáno zpřístupňovat osobám mladším osmnácti let pornografický obsah nebo obsah, který samoúčelně prezentuje sexualitu či propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu“.

265

Za účelem posouzení toho, zda toto ustanovení zavádí omezení volného pohybu služeb informační společnosti z jiného členského státu ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, je třeba v prvé řadě ověřit, zda služby uvedené v tomto § 6/A spadají pod pojem „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a) této směrnice.

266

V tomto ohledu není pochyb o tom, že obsah uvedený v tomto § 6/A lze poskytovat na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb ve smyslu tohoto čl. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535.

267

Co se dále týče podmínky, podle které musí být tento obsah poskytován „zpravidla za úplatu“, je třeba připomenout, že služby poskytované zpravidla za úplatu jsou hospodářskými činnostmi, přičemž základní charakteristika úplaty spočívá ve skutečnosti, že úplata představuje hospodářské protiplnění za příslušné plnění, aniž musí být placena příjemcem této služby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2016, Mc Fadden,C‑484/14, EU:C:2016:689, bod 41, a ze dne 14. července 2022, ASADE,C‑436/20, EU:C:2022:559, bod 60 a citovaná judikatura).

268

Za hospodářské činnosti mimoto mohou být považovány služby poskytované za úplatu, které přestože nejsou výkonem výsad veřejné moci, jsou zajišťovány ve veřejném zájmu a bez účelu dosažení zisku a zároveň konkurují činnostem nabízeným subjekty usilujícími o dosažení zisku (rozsudek ze dne 14. července 2022, ASADE,C‑436/20, EU:C:2022:559, bod 63 a citovaná judikatura).

269

Jak dále uvedla generální advokátka v bodě 323 svého stanoviska, volný pohyb služeb informační společnosti svědčí jak poskytovateli, tak příjemci služeb (obdobně viz rozsudky ze dne 6. října 2009, Komise v. Španělsko,C‑153/08, EU:C:2009:618, bod 29, a ze dne 2. března 2023, Recreatieprojecten Zeeland a další, C‑695/21, EU:C:2023:144, bod 13, jakož i citovaná judikatura).

270

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se § 6/A zákona o ochraně dětí může vztahovat na širokou škálu osob, nelze – na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko – vyloučit, že některé z nich poskytují v rámci činností podle tohoto § 6/A služby hospodářské povahy, a že takové služby tedy spadají pod pojem „služby informační společnosti“ ve smyslu směrnice 2000/31.

271

Proto nemůže obstát argument tohoto členského státu, podle kterého se zákon o ochraně dětí vztahuje i na obsah používaný v rámci vzdělávacích činností, které podle článku 165 SFEU spadají do výlučné pravomoci členských států.

272

Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že unijní právo sice nezasahuje do pravomoci členských států, co se týče jednak obsahu výuky a organizace vzdělávacích systémů a jejich kulturní a jazykové rozmanitosti a jednak obsahu a organizace odborného vzdělávání, jak vyplývá z čl. 165 odst. 1 a čl. 166 odst. 1 SFEU, avšak to nemění nic na tom, že členské státy musejí při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo, mimo jiné ustanovení týkající se volného pohybu služeb [v tomto smyslu a obdobně viz rozsudky ze dne 25. července 2018, A (Osobní asistence pro zdravotně postiženou osobu), C‑679/16, EU:C:2018:601, bod 58, a ze dne 7. září 2022, Cilevičs a další, C‑391/20, EU:C:2022:638, bod 59, jakož i citovaná judikatura].

273

Ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí kromě toho může vést k tomu, že osobám spadajícím do jeho působnosti bude znemožněno, aby například pro vzdělávací účely využívaly v rámci činností uvedených v tomto ustanovení služby informační společnosti, třebaže tyto služby samy neposkytují. S ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 269 tohoto rozsudku musí být takové služby považovány za „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31, a tudíž za služby, které spadají do působnosti této směrnice.

274

Ve druhé řadě je třeba posoudit, zda § 6/A zákona o ochraně dětí spadá pod pojem „koordinovaná oblast“ ve smyslu čl. 2 písm. h) uvedené směrnice.

275

Jak vyplývá z bodů 260 a 261 tohoto rozsudku, koordinovanou oblastí ve smyslu čl. 2 písm. h) téže směrnice ve spojení s bodem 21 jejího odůvodnění se rozumí požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené, pokud tyto požadavky splňují podmínky uvedené v tomto článku.

276

Podle čl. 2 písm. h) bodu i) druhé odrážky směrnice 2000/31 souvisí „koordinovaná oblast“ s požadavky, které se týkají výkonu činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na chování poskytovatele služby, kvalitu nebo obsah služby.

277

V tomto ohledu je třeba uvést, že požadavky stanovené v § 6/A zákona o ochraně dětí – které vylučují, aby se nezletilým osobám prezentoval určitý obsah, a je proto nutno mít za to, že stanoví omezení obsahu služeb, jež mohou být poskytovány jako služby informační společnosti – se v souladu s tímto čl. 2 písm. h) bodem i) druhou odrážkou týkají výkonu činnosti služby informační společnosti, a to např. požadavků na obsah služby. Spadají tedy do koordinované oblasti ve smyslu uvedeného čl. 2 písm. h).

278

Tuto úvahu nezpochybňuje okolnost, kterou namítá Maďarsko, že se tento zákon netýká zvláště právní úpravy služeb informační společnosti. Tato okolnost je totiž s ohledem na obecnou povahu požadavků stanovených v uvedeném zákoně, které – jak bylo uvedeno v předchozím bodě – spadají pod tento čl. 2 písm. h), irelevantní.

279

Přijmout nelze ani argument tohoto členského státu, podle kterého se zákon o ochraně dětí vztahuje na služby, které se neposkytují elektronickou cestou, nýbrž na služby materiální a osobní péče, jelikož uvedený členský stát neprokázal, že navzdory velmi široké formulaci § 6/A tohoto zákona nelze tyto služby v žádném případě poskytovat elektronickou cestou.

280

Je proto třeba dospět k závěru, že se v široké škále služeb, na které se vztahuje zákaz stanovený ve zmíněném § 6/A, mohou vyskytovat i služby poskytované elektronickou cestou.

281

Ve třetí řadě je nutno konstatovat, že se tímto zákazem omezuje volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, jelikož uvedený zákaz omezuje možnost poskytovatelů služeb usazených v jiném členském státě poskytovat služby s obsahem, na který se vztahuje uvedený zákaz, svým potenciálním zákazníkům s bydlištěm v Maďarsku, a snižuje tak atraktivitu činnosti spočívající v nabízení takových služeb v posledně uvedeném členském státě.

282

V rámci druhé části druhého žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31.

283

Uvádí, že v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě se zakazuje zpřístupňovat osobám mladším 18 let reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

284

Komise podotýká, že toto ustanovení ukládá inzerentům, a to i těm, kteří jsou usazeni v jiných členských státech, nové povinnosti, které omezují jejich svobodu poskytovat služby. Má-li se v tomto ohledu jednat o omezení ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, postačuje, aby se právní úprava vztahovala na služby informační společnosti a aby mohla zakazovat volný pohyb služeb, bránit mu nebo jej činit méně atraktivním. Vnitrostátní právní úprava, která zakazuje určitý obsah, byť nestanoví zákaz reklamy, přitom volný pohyb služeb ve vztahu k poskytovatelům a příjemcům může omezovat.

285

Komise v projednávané věci uvádí, že se § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě vztahuje na služby informační společnosti ve smyslu této směrnice.

286

Dále podotýká, že jelikož jsou v čl. 2 písm. h) bodě i) druhé odrážce uvedené směrnice výslovně uvedeny požadavky „na reklamu“, spadá do koordinované oblasti ve smyslu téže směrnice i tento § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě.

287

Podle Komise je pravda, že směrnicí 2000/31 jsou harmonizovány pouze některé aspekty poskytování služeb informační společnosti. Použije se však zásada země původu uvedená v článku 3 této směrnice, a to včetně jejích procesních a hmotněprávních pravidel. Kdyby se uplatňovala pouze na oblasti upravené v článcích 6 až 8 uvedené směrnice, které se týkají obchodních sdělení, odporovalo by to znění, cíli i systematice obecného zákazu omezení volného pohybu služeb informační společnosti stanoveného v jejím čl. 3 odst. 2.

288

Maďarsko zaprvé připomíná, že směrnice 2000/31 provádí – jak vyplývá z bodu 10 jejího odůvodnění – pouze minimální harmonizaci, která nemá vliv na úroveň ochrany cílů obecného zájmu, zejména ochrany nezletilých osob, o niž zákon o komerční reklamě usiluje.

289

Skutečnost, že se na reklamu v celé řadě členských států vztahují v souvislosti s nezletilými osoby zvláštní pravidla a zákazy, prokazuje, že tato pravidla nemohou snížit atraktivitu přeshraničního poskytování služeb v oblasti informací a komunikace; takový výklad ostatně potvrzuje i čl. 3 odst. 4 této směrnice.

290

Maďarsko zadruhé podotýká, že se pojem „koordinovaná oblast“ ve smyslu čl. 2 písm. h) uvedené směrnice nevztahuje na požadavky týkající se služeb informační společnosti, které nemají vůči těmto službám doplňkový a neoddělitelný vztah. Tato směrnice tudíž nemůže členským státům bránit v tom, aby přijímaly opatření na ochranu nezletilých osob.

291

Zaprvé je třeba konstatovat, že Maďarsko v projednávané věci nezpochybňuje, že reklamní služby uvedené v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě mohou představovat „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535, a spadají tak do působnosti směrnice 2000/31.

292

Zadruhé je třeba s ohledem na rozsah pojmu „koordinovaná oblast“ ve smyslu čl. 2 písm. h) bodu i) druhé odrážky směrnice 2000/31, který je připomenut v bodě 261 tohoto rozsudku, zdůraznit, že zákaz zpřístupňovat nezletilým osobám reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, uvedený v tomto § 8 odst. 1a, pod tento pojem skutečně spadá, jelikož tento pojem se výslovně vztahuje na „požadavky na [...] kvalitu nebo obsah služby včetně požadavků na reklamu“.

293

V těchto souvislostech nemůže obstát argument Maďarska, podle kterého se uvedený § 8 odst. 1a netýká zvláště služeb informační společnosti a není součástí „koordinované oblasti“, jelikož do této oblasti nespadají požadavky týkající se služeb informační společnosti, které nemají vůči těmto službám doplňkový a neoddělitelný vztah.

294

Podle čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31 totiž pod pojem „koordinovaná oblast“ spadají požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.

295

Z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že není vyžadováno, aby regulace služeb informační společnosti byla „konkrétním záměrem a cílem“ všech aspektů určitého požadavku, jelikož stačí, aby tento záměr nebo cíl měly některé aspekty tohoto požadavku (obdobně viz rozsudek ze dne 12. září 2019, VG Media,C‑299/17, EU:C:2019:716, bod 32 a citovaná judikatura).

296

Zatřetí je třeba uvést, že § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě omezuje volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu ve smyslu čl. 3 odst. 2 této směrnice, jelikož toto ustanovení snižuje atraktivitu výkonu volného pohybu služeb, protože zakazuje zpřístupňovat nezletilým osobám reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

297

Komise tvrdí, že se Maďarsko nemůže na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 odchýlit od zákazu omezení služeb informační společnosti z jiných členských států stanoveného v odstavci 2 tohoto článku.

298

Podle Komise nelze mít za to, že zákaz zpřístupňovat nezletilým osobám obsah nebo reklamy, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, jenž je stanoven v § 6/A zákona o ochraně dětí a v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, je nezbytný s ohledem na cíle obecného zájmu uvedené v tomto čl. 3 odst. 4.

299

Ačkoli je ochrana dítěte nebo ochrana práva rodiče vychovávat své dítě legitimním veřejným zájmem, jeho namítání samo o sobě dle názoru Komise nepostačuje jako důvod k odchýlení se od zákazu omezení volného pohybu služeb informační společnosti, jelikož členské státy nemohou pojmy „veřejný pořádek“, „veřejná bezpečnost“ nebo „veřejné zdraví“ definovat dle vlastního uvážení. S ohledem na rozsudek ze dne 14. února 2019, Milivojević (C‑630/17, EU:C:2019:123), je třeba v souvislosti s okolnostmi projednávaného případu konkrétně prokázat skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu dotýkající se některého základního zájmu společnosti.

300

Maďarsko tvrdí, že sama Komise v žalobě připustila, že cíl ochrany nezletilých osob je výslovně uveden mezi cíli obecného zájmu, které mohou být důvodem pro omezení poskytování služeb informační společnosti z jiného členského státu, které je v čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 v zásadě zakázáno. Tohoto cíle přitom nelze účinně dosáhnout méně omezujícími opatřeními.

301

Zákon o ochraně dětí a zákon o komerční reklamě jsou nezbytné k dosažení cíle obecného zájmu spočívajícího v ochraně nezletilých osob a práva rodičů rozhodovat o výchově svých dětí.

302

Pokud jde o existenci skutečné a dostatečně závažné hrozby dotýkající se některého základního zájmu společnost, Maďarsko podotýká, že členské státy mají v souvislosti s opatřeními přijímanými na ochranu daného cíle i s přísností těchto opatření prostor pro uvážení.

303

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 mohou členské státy pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2 tohoto článku, pokud jsou tato opatření nezbytná k zajištění veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochrany spotřebitelů, pokud jsou přijata vůči určité službě informační společnosti, která skutečně poškozuje tyto cíle nebo která představuje závažné a podstatné ohrožení těchto cílů, a konečně pokud jsou uvedeným cílům úměrná (rozsudek ze dne 27. února 2025, Apothekerkammer Nordrhein,C‑517/23, EU:C:2025:122, bod 78 a citovaná judikatura).

304

Podle samotného znění tohoto čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu i) první odrážky se pojmem „veřejný pořádek“ uvedeným v tomto ustanovení rozumí „zejména ochrana mladistvých“, což odpovídá cíli, kterého se Maďarsko v projednávané věci především dovolává, a to ve snaze odůvodnit omezení volného pohybu služeb informační společnosti dotčená v rámci druhého žalobního důvodu.

305

Podle judikatury připomenuté v bodech 129 až 133 tohoto rozsudku se však členský stát nemůže opírat o výklad tohoto ustanovení směrnice 2000/31, který by odporoval zákazu jakékoli diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace zakotvenému v čl. 21 odst. 1 Listiny, jelikož tento zákaz má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu.

306

Z důvodů obdobných těm, které jsou uvedeny v bodech 135 až 162, jakož i v bodech 229 až 233 tohoto rozsudku, je přitom třeba konstatovat, že jak § 6/A zákona o ochraně dětí, tak § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě vedou k přímé diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, neboť odporují podstatě čl. 21 odst. 1 Listiny.

307

Omezení volného pohybu služeb informační společnosti z jiného členského státu, která jsou zavedena v § 6/A zákona o ochraně dětí a v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, tudíž nelze považovat za nezbytná – ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu i) směrnice 2000/31 – k tomu, aby bylo dosaženo legitimního cíle ochrany mladistvých.

308

Kromě toho je třeba v každém případě zdůraznit, že jak vyplývá ze samotného znění čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu ii) této směrnice, toto ustanovení se může vztahovat pouze na opatření „přijat[á] vůči určité službě informační společnosti“.

309

Toto ustanovení přitom musí být vykládáno v tom smyslu, že pod pojem opatření „přijat[á] vůči určité službě informační společnosti“, který je v něm použit, nespadají obecná a abstraktní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, která se použijí bez rozdílu na každého poskytovatele této kategorie služeb (rozsudek ze dne 30. května 2024, Airbnb Ireland a Amazon Services Europe, C‑662/22 a C‑667/22, EU:C:2024:432, bod 70 a citovaná judikatura).

310

V projednávané věci je třeba konstatovat, že ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí a § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě jsou obecná a abstraktní opatření, takže nesplňují podmínku stanovenou v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodě ii) směrnice 2000/31.

311

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že druhý žalobní důvod je opodstatněný.

312

V první části třetího žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i z článku 56 SFEU.

313

V této souvislosti připomíná, že § 6/A zákona o ochraně dětí stanoví zákaz zpřístupňovat osobám mladším 18 let obsah, který propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, a že toto ustanovení tudíž může mít dopad na přeshraniční poskytování služeb.

314

Tento § 6/A se použije na poskytování služeb informační společnosti a vztahuje se nejen na služby poskytované veřejnými subjekty, ale též na služby poskytované fyzickými a právnickými osobami, jakož i organizacemi bez právní osobnosti. Uvedený § 6/A je totiž určen veřejným nebo soukromým subjektům, které přispívají k uplatňování práv a k ochraně zákonem stanovených zájmů dětí a plnění rodičovských povinností.

315

Vzhledem k tomu, že tyto služby mohou být poskytovány i za úplatu, spadají pod pojem „služba“ ve smyslu Smlouvy o FEU a směrnice 2006/123. Nezisková povaha služby spadající do působnosti § 6/A zákona o ochraně dětí, byť poskytované soukromými subjekty, v tomto ohledu nebrání tomu, aby byla kvalifikována jako „služba“ ve smyslu unijního práva. To rovněž vyplývá z jasného znění § 5 písm. s) bodu se) zákona o ochraně dětí, který se týká „podmín[ek] nezbytn[ých] pro výkon činnosti spočívající v poskytování služeb v oblasti péče o děti a jejich ochrany“.

316

Poskytovatelé služeb usazení v jiném členském státě tedy mohou v Maďarsku nabízet služby v oblasti péče o děti komukoli, a sice v zařízeních denní péče, mateřských školách, nebo v podobě individuální výuky, výpomoci v rodině (au pair) či vzdělávacích kurzů.

317

Služeb, na které se tento § 6/A vztahuje, mimoto mohou využívat státní příslušníci jiných členských států během svého pobytu v Maďarsku, protože § 4 odst. 1 zákona o ochraně dětí se vztahuje též na děti cizích státních příslušníků, kteří na základě práva volného pohybu v tomto členském státě pobývají po dobu delší než tři měsíce.

318

Přeshraniční povaha těchto služeb není zpochybněna bodem 114 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. února 2014 o zadávání veřejných zakázek a o zrušení směrnice 2004/18/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 65), jelikož tento bod odůvodnění neslouží k vymezení působnosti směrnice 2006/123 ani článku 56 SFEU.

319

Ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí kromě toho nelze považovat za výjimku ve smyslu čl. 2 odst. 2 směrnice 2006/123, jelikož tento § 6/A omezuje jak svobodu poskytování, tak svobodu přijímání přeshraničních služeb ve smyslu článků 16 a 19 této směrnice a článku 56 SFEU.

320

Konkrétně uvedený § 6/A nemůže spadat pod výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 písm. j) uvedené směrnice, kterým ze své působnosti vyjímá sociální služby v oblasti péče o děti poskytované státem. Tato výjimka se nevztahuje na služby poskytované soukromými subjekty v této oblasti ani na péči o děti obecně.

321

Maďarsko oponuje s tím, že § 6/A zákona o ochraně dětí se použije pouze v rámci institucionálního systému ochrany dětí. Mimoto se služby a opatření na ochranu dětí nepovažují za služby hospodářské povahy poskytované za úplatu a každopádně spadají pod výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 písm. j) směrnice 2006/123.

322

Skutečnost, že tyto služby poskytují fyzické a právnické osoby, jakož i jiné organizace bez právní osobnosti, nemění nic na jejich neziskové povaze, neboť § 5 písm. s) zákona o ochraně dětí určuje osoby a organizace, které jsou oprávněny vykonávat činnosti pro blaho a ochranu dětí.

323

I kdyby tedy uvedené služby poskytovali státem pověření poskytovatelé nebo státem uznané charitativní organizace, spadalo by takové poskytování služeb pod výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 písm. j) směrnice 2006/123. Toto poskytování služeb je totiž podle Maďarska rovnocenné poskytování sociálních služeb v oblasti péče o děti a podpory rodin ve smyslu této směrnice. Tento členský stát dodává, že soukromých organizací, které vykonávají činnosti sociální povahy mimo rámec tohoto zákona, se tedy § 6/A uvedeného zákona netýká. Kromě toho nelze hovořit o porušení článku 19 této směrnice, tj. o omezení využívání služby poskytované poskytovatelem se sídlem v jiném členském státě, jelikož služby, na které se vztahuje zákon o ochraně dětí, lze poskytovat pouze v Maďarsku.

324

V tomto ohledu je třeba zohlednit bod 114 odůvodnění směrnice 2014/24, který připomíná, že „[n]ěkteré kategorie služeb mají i nadále ze své podstaty omezený přeshraniční rozměr, zejména služby známé pod označením osobní služby, jako jsou některé sociální, zdravotní a vzdělávací služby“.

325

Každopádně § 6/A téhož zákona nezasahuje do svobody přístupu poskytovatelů na maďarský trh, avšak v rámci služeb jím upravených omezuje přístup nezletilých osob k obsahu, na který se toto ustanovení vztahuje.

326

Úvodem je třeba připomenout, pokud jde o volný pohyb služeb uvedený v článku 56 SFEU, rozsah této svobody je konkretizován zejména směrnicí 2006/123 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. května 2024, Airbnb Ireland a Amazon Services Europe, C‑662/22 a C‑667/22, EU:C:2024:432, bod 47).

327

Podle judikatury Soudního dvora z bodu 7 odůvodnění této směrnice v podstatě vyplývá, že uvedená směrnice provádí cílenou harmonizaci za účelem stanovení obecného právního rámce prospěšného pro širokou řadu služeb, přičemž zohledňuje odlišnosti každého druhu činnosti a příslušného systému jejich regulace. Dále je třeba připomenout, že každé vnitrostátní opatření v oblasti, jež byla předmětem harmonizace, musí být posuzováno z hlediska ustanovení tohoto harmonizačního předpisu [rozsudek ze dne 19. června 2025, Komise v. Polsko (Reklama na lékárny),C‑200/24, EU:C:2025:459, bod 65 a citovaná judikatura].

328

Jak uvádí čl. 1 odst. 1 směrnice 2006/123, tato směrnice stanoví obecná ustanovení zejména k usnadnění výkonu volného pohybu služeb při zachování vysoké kvality služeb.

329

Uvedená směrnice se podle čl. 2 odst. 1 vztahuje na služby poskytované poskytovateli usazenými v některém členském státě, přičemž pojem „služba“ je v jejím čl. 4 bodě 1 definován jako „jakákoli samostatná výdělečná činnost poskytovaná zpravidla za úplatu ve smyslu článku [57 SFEU]“.

330

Odstavec 2 tohoto článku 2 však z oblasti působnosti směrnice 2006/123 vylučuje řadu činností, zejména podle písmen a), i) a j) tohoto ustanovení služby obecného zájmu nehospodářské povahy, činnosti spojené s výkonem veřejné moci, jakož i sociální služby v oblasti péče o děti a podpory rodin.

331

Tato směrnice se podle čl. 3 odst. 1 ani nepoužije, pokud jsou její ustanovení v rozporu s ustanovením jiného aktu Unie upravujícího specifické aspekty přístupu k činnosti v oblasti služeb nebo k jejímu výkonu ve zvláštních odvětvích nebo pro zvláštní profese (rozsudek ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App,C‑62/19, EU:C:2020:980, bod 78 a citovaná judikatura). Z toho vyplývá, jak uvedla generální advokátka v bodě 330 svého stanoviska, že uvedená směrnice stanoví obecná pravidla, která umožňují uplatňování vzájemného uznávání v oblasti jiných služeb, než jsou audiovizuální služby či služby informační společnosti.

332

Článek 16 odst. 1 též směrnice mimoto v prvních dvou pododstavcích stanoví, že členské státy respektují právo poskytovatelů poskytovat služby v jiném členském státě, než je stát, v němž jsou usazeni, a dále že členský stát, v němž je služba poskytována, zajistí mimo jiné volný výkon činnosti poskytování služeb na svém území. Podle tohoto čl. 16 odst. 1 třetího pododstavce nesmějí členské státy podmiňovat přístup k činnosti poskytování služeb nebo její výkon na svém území žádnými požadavky, které nedodržují zásady nepřípustnosti diskriminace, nezbytnosti a přiměřenosti.

333

Podle čl. 16 odst. 3 dané směrnice má členský stát, do něhož se poskytovatel přemístí, aby tam poskytoval své služby, možnost stanovit požadavky pro poskytování služeb v případech opodstatněných mimo jiné důvody veřejného pořádku v souladu s odstavcem 1 tohoto článku 16.

334

Podle článku 19 směrnice 2006/123 nesmí členské státy na příjemce služby klást požadavky, jež omezují využívání služby poskytované poskytovatelem, který je usazen v jiném členském státě, zejména na základě tohoto čl. 19 písm. a) povinnost získat povolení od jejich příslušných orgánů nebo povinnost učinit u nich prohlášení.

335

V prvé řadě je třeba na základě čl. 3 odst. 1 této směrnice a s ohledem na judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App (C‑62/19, EU:C:2020:980), ověřit, zda okolnost, že § 6/A zákona o ochraně dětí představuje, jak bylo rozhodnuto v bodech 266 až 273 tohoto rozsudku, právní úpravu použitelnou na „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a), směrnice 2000/31, může bránit použití požadavků vyplývajících ze směrnice 2006/123 a z článku 56 SFEU na tento § 6/A, jelikož směrnice 2000/31 volný pohyb služeb informační společnosti výslovně upravuje.

336

V tomto ohledu je nutno konstatovat, jak vyplývá z týchž bodů tohoto rozsudku, že s ohledem na širokou škálu osob, na které se § 6/A zákona o ochraně dětí vztahuje, zahrnující nejen poskytovatele, ale i příjemce služeb využívaných v rámci činností spadajících do působnosti tohoto ustanovení, nelze – jak v podstatě uvedla generální advokátka v bodě 331 svého stanoviska – vyloučit, že se zákaz zpřístupňování obsahu uvedeného v témže ustanovení vztahuje na poskytování služeb jiných než služeb informační společnosti ve smyslu směrnice 2000/31.

337

S ohledem na čl. 4 bod 1 směrnice 2006/123, podle něhož pojem „služba“ zahrnuje jakoukoli samostatnou výdělečnou činnost poskytovanou zpravidla za úplatu ve smyslu článku 57 SFEU, mohou takové služby spočívat v poskytování základních služeb v oblasti ochrany dětí v Maďarsku, jako je denní péče o děti.

338

Je pravda, že § 6/A zákona o ochraně dětí se vztahuje rovněž na veřejné nebo soukromé subjekty, které přispívají k uplatňování práv a k ochraně zákonem stanovených zájmů dětí a plnění rodičovských povinností.

339

Jak však tvrdí Komise, takové služby mohou být poskytovány i za úplatu.

340

Kromě judikatury Soudního dvora uvedené v bodech 267 a 268 tohoto rozsudku je přitom třeba v tomto ohledu připomenout, že není vyloučeno, že veřejná instituce může vykonávat více činností, které jsou zároveň hospodářské a nehospodářské, pokud je vyloučeno jakékoli riziko „křížové“ dotace jejích hospodářských činností z veřejných prostředků, které dostává na své nehospodářské činnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania,C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 51).

341

Hospodářské služby, na které se vztahuje § 6/A zákona o ochraně dětí, tedy spadají pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 směrnice 2006/123.

342

Ve druhé řadě je třeba zkoumat, zda jsou tyto služby vyloučeny z působnosti této směrnice na základě jejího čl. 2 odst. 2 písm. j), podle kterého se uvedená směrnice nevztahuje zejména na sociální služby v oblasti péče o děti.

343

Je pravda, že ze znění tohoto ustanovení ve spojení s bodem 27 odůvodnění téže směrnice vyplývá, že pod tento pojem spadají pouze „sociální služby“ splňující dvě kumulativní podmínky. Zatímco první podmínka se týká povahy vykonávaných činností, druhá podmínka se vztahuje k postavení poskytovatele služeb, které mohou být zajišťovány samotným státem, charitativními organizacemi uznanými za takové státem nebo soukromým poskytovatelem služeb pověřeným státem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2013, Femarbel, C‑57/12, EU:C:2013:517, body 42 až 44).

344

V tomto ohledu je třeba soukromého poskytovatele služeb považovat za poskytovatele pověřeného státem, pokud má „povinnost“ poskytovat sociální služby, které mu byly svěřeny (rozsudek ze dne 11. července 2013, Femarbel, C‑57/12, EU:C:2013:517, bod 46).

345

Maďarsko přitom neprokázalo, že všechny specifické činnosti a opatření spadající do působnosti zákona o ochraně dětí zajišťuje stát, charitativní organizace uznaná za takovou státem nebo soukromý poskytovatel služeb pověřeným státem.

346

Ve třetí řadě je třeba zkoumat, zda zákaz stanovený v § 6/A zákona o ochraně dětí musí být ve smyslu směrnice 2006/123 považován za požadavek, který může omezit volný pohyb služeb.

347

Pojem „požadavek“, který je definován v čl. 4 bodě 7 této směrnice, zahrnuje jakoukoli povinnost, zákaz, podmínku nebo omezení vyplývající z právních a správních předpisů členských států nebo z judikatury, správní praxe, pravidel profesních subjektů nebo kolektivních pravidel profesních sdružení nebo jiných profesních organizací přijatých v rámci výkonu jejich právní autonomie.

348

Tuto definici je třeba vykládat ve světle bodu 9 odůvodnění uvedené směrnice, podle něhož se tato vztahuje pouze na požadavky, které se dotýkají přístupu k činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu, a nevztahuje se tudíž na požadavky, které uvedenou činnost konkrétně neupravují ani se jí konkrétně nedotýkají, avšak které musí poskytovatelé těchto služeb dodržovat stejným způsobem jako jednotlivci jednající jako soukromé osoby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. ledna 2018, X a Visser, C‑360/15 a C‑31/16, EU:C:2018:44, bod 123, a ze dne 22. září 2020, Cali Apartments, C‑724/18 a C‑727/18, EU:C:2020:743, bod 40).

349

Podle ustálené judikatury kromě toho musí být jakékoli požadavky, které zakazují, ztěžují nebo činí výkon volného pohybu služeb méně atraktivním považovány za omezení této svobody [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. června 2025, Komise v. Polsko (Reklama na lékárny),C‑200/24, EU:C:2025:459, bod 71 a citovaná judikatura].

350

Pojem „omezení“ ve smyslu směrnice 2006/123 zahrnuje požadavky přijaté členským státem, které, byť používané bez rozdílu, ovlivňují přístup hospodářských subjektů z jiných členských států na trh [rozsudek ze dne 19. června 2025, Komise v. Polsko (Reklama na lékárny),C‑200/24, EU:C:2025:459, bod 72 a citovaná judikatura], tím, že zakazují, ztěžují nebo činí méně atraktivními činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, ve kterém legálně poskytuje podobné služby (rozsudek ze dne 12. září 2013, Konstantinides, C‑475/11, EU:C:2013:542, bod 44 a citovaná judikatura).

351

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 348 až 350 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že § 6/A zákona o ochraně dětí nejen omezuje možnost poskytovatelů usazených v jiném členském státě poskytovat služby s obsahem, na který se vztahuje toto ustanovení, svým potenciálním zákazníkům s bydlištěm v Maďarsku, ale také činí využívání těchto služeb méně atraktivním pro příjemce služeb spadající do působnosti uvedeného ustanovení.

352

Z toho vyplývá, že zákaz stanovený v uvedeném ustanovení představuje požadavek, který může omezit volný pohyb služeb ve smyslu směrnice 2006/123.

353

V druhé části třetího žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i z článku 56 SFEU.

354

Uvádí, že v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě se zakazuje zpřístupňovat osobám mladším 18 let reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, což vede k omezení volného pohybu přeshraničních reklamních služeb.

355

Komise v prvé řadě tvrdí, že se tento § 8 odst. 1a týká nejen off-line reklamních služeb, jako je návrh a zveřejňování plakátů, inzerátů v tisku nebo letáků, ale také obecně veškeré obchodní činnosti, která využívá reklamu k propagaci zboží a služeb.

356

Uvedený § 8 odst. 1a se tedy vztahuje jak na reklamu šířenou elektronickými prostředky, tak na fyzickou reklamu a reklamu šířenou jinými prostředky, například telefonicky.

357

Služby, na které se tentýž § 8 odst. 1a vztahuje, tudíž spadají do působnosti směrnice 2006/123, jakož i článku 56 SFEU. Článek 3 odst. 1 této směrnice ani výjimka uvedená v jejím čl. 2 odst. 2 písm. c) a g) se v projednávané věci v tomto ohledu nepoužijí.

358

Pokud jde ve druhé řadě o existenci omezení volného pohybu služeb, Komise zaprvé uvádí, že ačkoli § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě obecně nezakazuje šíření reklamy s citlivým obsahem, toto ustanovení vede k zákazu jakékoli reklamy, která odkazuje nebo nepřímo poukazuje na obsah, který propaguje nebo znázorňuje sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

359

Z rozsudku ze dne 12. září 2013, Konstantinides (C‑475/11, EU:C:2013:542, bod 56), přitom vyplývá, že vnitrostátní právní úprava zakazující reklamu s určitým obsahem představuje omezení volného pohybu služeb.

360

Potenciální omezující účinky postačují v tomto ohledu k prokázání existence omezení, mezi něž patří i opatření, která mohou odrazovat od přeshraničního poskytování služeb nebo snižovat jeho atraktivitu, jak vyplývá z rozsudků ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética (C‑500/06, EU:C:2008:421, body 33 a 34), jakož i ze dne 19. prosince 2012, Komise v. Belgie (C‑577/10, EU:C:2012:814, bod 38).

361

Zadruhé se § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě dotýká rovněž přeshraničních služeb, které samy o sobě nepředstavují reklamu, ale jsou doprovázeny reklamou znázorňující nebo propagující homosexualitu, změnu pohlaví nebo sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, a sice „doprovodnou reklamou“.

362

Maďarsko tvrdí, že omezení off-line reklamních služeb podle tohoto § 8 odst. 1a samo o sobě neumožňuje dospět k závěru, že by byl výkon obchodní činnosti ztížen či se stal méně atraktivní.

363

Tento členský stát upřesňuje, že cílem uvedeného § 8 odst. 1a není zavést obecný zákaz, nýbrž omezit dostupnost reklamy propagující nebo znázorňující sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, pro cílovou skupinu osob mladších 18 let. Propagace takového obsahu znamená, že dané formy chování jsou prezentovány jako příznivější či výhodnější než sexuální normy obecně přijímané v dané společnosti. Taková situace nastává například tehdy, když reklama výslovně podněcuje nezletilé osoby k homosexualitě nebo ke změně pohlaví.

364

Tentýž § 8 odst. 1a tedy stanoví pouze zákaz určitého obsahu v reklamě určené nezletilým osobám, neznamená zákaz objednávat, nakupovat nebo nabízet přeshraniční reklamní služby, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

365

V prvé řadě je třeba připomenout, že z bodu 291 tohoto rozsudku vyplývá, že reklamní služby uvedené v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě mohou představovat „služby informační společnosti“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. b) směrnice 2015/1535, a spadají tak do působnosti směrnice 2000/31.

366

Jak přitom zdůraznila generální advokátka v bodě 333 svého stanoviska, s ohledem na zvláště širokou působnost zákazu stanoveného v tomto § 8 odst. 1a, který se týká „reklam [...], které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu“, nelze vyloučit, že se toto ustanovení vztahuje na reklamy zpřístupňované mimo audiovizuální mediální služby nebo elektronicky, například na plakátech, jakož i na jiné formy reklam, včetně doprovodné reklamy.

367

Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 mohou tedy reklamní služby uvedené ve zmíněném § 8 odst. 1a spadat pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 této směrnice, pokud se na ně nevztahuje ustanovení jiného aktu unijního práva, který upravuje zvláštní aspekty přístupu k dané činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu v konkrétních odvětvích a je v rozporu s uvedenou směrnicí.

368

Ve druhé řadě je třeba upřesnit, že reklamní služby jiné než audiovizuální nebo šířené elektronicky, jak jsou uvedeny v bodě 366 tohoto rozsudku, nemohou spadat do působnosti výjimek stanovených v čl. 2 odst. 2 písm. c) a g) téže směrnice, které se týkají služeb a sítí elektronických komunikací a audiovizuálních služeb.

369

Ve třetí řadě je třeba zkoumat, zda zákaz stanovený v § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě musí být považován za požadavek, který může omezit volný pohyb služeb ve smyslu směrnice 2006/123, a v širším smyslu za omezení tohoto volného pohybu ve smyslu článku 56 SFEU.

370

Je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, která všeobecně a absolutně zakazuje veškerou reklamu na určitou činnost, může omezit možnost osob, které tuto činnost vykonávají, informovat svou případnou klientelu a propagovat služby, které této klientele chtějí nabízet. Takovou vnitrostátní právní úpravu je tudíž třeba považovat za omezení volného pohybu služeb [rozsudek ze dne 19. června 2025, Komise v. Polsko (Reklama na lékárny),C‑200/24, EU:C:2025:459, bod 73 a citovaná judikatura].

371

Na druhé straně podle této judikatury platí, že i v případě, že vnitrostátní právní úprava takový obecný a absolutní zákaz reklamy nebo konkrétní formy reklamy neobsahuje, může představovat omezení volného pohybu dotyčných reklamních služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Konstantinides, C‑475/11, EU:C:2013:542, bod 56 a citovaná judikatura).

372

Na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, tedy § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě může omezovat objednávku, nákup nebo přeshraniční poskytování reklamních služeb.

373

S ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 370 a 371 tohoto rozsudku představuje zákaz stanovený v tomto § 8 odst. 1a požadavek omezující volný pohyb služeb ve smyslu směrnice 2006/123, jelikož toto ustanovení omezuje možnost osob, které poskytují reklamní služby, propagovat tyto služby v Maďarsku, pokud reklamy s obsahem uvedeným ve zmíněném ustanovení, které tyto osoby nabízejí, mohou případně vidět nebo slyšet i nezletilé osoby.

374

Ani nemůže obstát argument Maďarska, podle kterého reklama nespadá do harmonizované oblasti, a členské státy proto disponují širokou posuzovací pravomocí při stanovení požadavků, které s sebou nese ochrana nezletilých osob.

375

Z bodu 7 odůvodnění směrnice 2006/123 totiž v podstatě vyplývá, že tato směrnice provádí cílenou harmonizaci za účelem stanovení obecného právního rámce prospěšného pro širokou řadu služeb, přičemž zohledňuje odlišnosti každého druhu činnosti a příslušného systému jejich regulace.

376

Vzhledem k tomu, že uvedená směrnice stanoví, jak vyplývá z jejího čl. 1 odst. 1, obecná ustanovení k odstranění omezení volného pohybu služeb mezi členskými státy s cílem přispět k vytvoření volného a konkurenceschopného vnitřního trhu služeb, jsou členské státy povinny, jak poznamenává Komise, vykonávat svou posuzovací pravomoc v mezích stanovených danou směrnicí.

377

V třetí části třetího žalobního důvodu Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 16 a 19 směrnice 2006/123, jakož i z článku 56 SFEU.

378

Uvádí, že § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání stanoví, že cílem aktivit organizovaných pro žáky, které souvisejí se sexuální kulturou, sexuálním životem, sexuální orientací a sexuálním vývojem, nesmí být propagace sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality.

379

V prvé řadě je Komise toho názoru, že uvedené vzdělávací služby spadají do působnosti směrnice 2006/123 a článku 56 SFEU.

380

V tomto ohledu tento orgán uvádí, že do působnosti této směrnice a tohoto článku spadají služby poskytované soukromými subjekty, stejně jako vzdělávací služby poskytované poskytovateli usazenými v jiných členských státech. Stejně tak veřejná vzdělávací zařízení, jejichž hlavní aktivity do působnosti uvedené směrnice nespadají, mohou vykonávat doplňkové aktivity, které jsou obvykle poskytovány za úplatu, jako je pořádání konferencí.

381

V projednávané věci se však nejedná o maďarské veřejné školství, nýbrž o hospodářské činnosti, na které se vztahují pravidla vnitřního trhu Unie, zejména v oblasti vzdělávání.

382

Vzhledem k tomu, že se § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání vztahuje na aktivity související se „sexuální kulturou, sexuálním životem, sexuální orientací a sexuálním vývojem“, které jsou organizovány ve veřejných vzdělávacích zařízeních, dotýká se externích soukromých poskytovatelů služeb spojených s veřejnými zařízeními, jako jsou třetí osoby, které pořádají vzdělávací kurzy, konference nebo umělecká představení. Působnost tohoto ustanovení se tedy neomezuje pouze na vzdělávání, ale vztahuje se i na jiné aktivity organizované ve školách.

383

Při těchto aktivitách jsou přitom organizace občanské společnosti v Unii ochotny nabízet, často za úplatu, služby v Maďarsku nebo do Maďarska, které jsou na základě tohoto § 9 odst. 12 v podstatě zakázány.

384

Ve druhé řadě je uvedený § 9 odst. 12 nepřiměřený, jelikož není způsobilý zaručit uskutečnění cíle zákona o veřejném vzdělávání, kterým je vytvořit systém veřejného vzdělávání podporující harmonický duševní, tělesný a intelektuální vývoj dětí a mládeže ve smyslu § 1 odst. 1 tohoto zákona. Toto ustanovení nepodporuje rozvoj všech žáků, nýbrž diskriminuje část maďarské a evropské populace. Tentýž § 9 odst. 12 tedy tím, že stanoví takový obecný zákaz, překračuje nezbytnou míru.

385

Maďarsko v prvé řadě oponuje s tím, že se § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání vztahuje pouze na činnosti v oblasti veřejného vzdělávání, včetně školních aktivit a dalších aktivit nabízených v rámci vzdělávání, takže toto ustanovení nespadá do působnosti článku 56 SFEU a směrnice 2006/123.

386

Vzdělávací a kulturní služby poskytované soukromými organizacemi mimoto nespadají do působnosti zákona o veřejném vzdělávání, jelikož § 9 odst. 12 tohoto zákona se na uvedené služby nevztahuje.

387

Toto ustanovení naproti tomu spadá do působnosti čl. 165 odst. 1 SFEU, neboť upravuje obsah výuky, jenž však náleží do pravomoci členských států. V tomto ohledu není skutečnost, že škola poskytuje vzdělávání v několika jazycích, relevantní z hlediska toho, zda tato škola patří do veřejného vzdělávacího systému.

388

Ve druhé řadě § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání nezakazuje znázorňování sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality, nýbrž propagaci tohoto obsahu. Kromě toho Komise nesprávně tvrdí, že některé organizace nejsou oprávněny ve školách v Maďarsku poskytovat služby. Služby, které tuto divergenci znázorňují, totiž mohou poskytovat i jiné osoby než zaměstnanci vzdělávacího zařízení za podmínky, že byly tyto osoby registrovány subjektem určeným zákonem.

389

V prvé řadě je třeba ověřit, zda veřejné vzdělávací služby uvedené v § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání spadají pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 směrnice 2006/123, a pokud ano, zda ustanovení této směrnice nejsou v rozporu s ustanovením jiného aktu unijního práva, který upravuje zvláštní aspekty přístupu k dané činnosti poskytování služeb nebo jejího výkonu ve smyslu čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice.

390

Je pravda, že z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že podstatný znak tohoto pojmu „služba“, a sice úplata představující hospodářské protiplnění za příslušné plnění, chybí v případě, kdy je výuka poskytována v rámci veřejného vzdělávacího systému, jelikož stát v této souvislosti nevykonává výdělečnou činnost (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. září 1988, Humbel a Edel, 263/86, EU:C:1988:451, body 17 a 18, jakož i ze dne 7. prosince 1993, Wirth, C‑109/92, EU:C:1993:916, bod 15 a citovaná judikatura).

391

Naproti tomu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že kurzy pořádané vzdělávacími zařízeními financovanými z podstatné části ze soukromých prostředků, zejména žáky a jejich rodiči, představují „služby“ ve smyslu unijního práva, jelikož tato zařízení sledují cíl, který spočívá v nabízení služeb za úplatu (rozsudek ze dne 20. května 2010, Zanotti, C‑56/09, EU:C:2010:288, bod 32 a citovaná judikatura).

392

Pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 směrnice 2006/123, jakož i článku 56 SFEU tedy spadají vzdělávací činnosti kongregace, jež nejsou financovány dotyčným členským státem a které jsou součástí předškolního a mimoškolního vzdělávání a vzdělávání po ukončení povinné školní docházky (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 27. června 2017, Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania, C‑74/16, EU:C:2017:496, bod 57).

393

V projednávané věci je nutno konstatovat, jak tvrdí Komise, že se § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání vztahuje na širokou škálu vzdělávacích služeb, jelikož velmi obecně stanoví, že cílem aktivit organizovaných pro žáky, které souvisejí se sexuální kulturou, sexuálním životem, sexuální orientací a sexuálním vývojem, nesmí být propagace sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví a homosexuality.

394

Jak uvedla generální advokátka v bodě 337 svého stanoviska, toto ustanovení se tedy podle všeho použije na vzdělávací služby, a sice v projednávané věci na služby zaměřené na vzdělávání nebo poskytování informací nezletilým osobám o sexuální kultuře, sexuálním životě, sexuální orientaci nebo sexuálním vývoji, které, jsou-li poskytovány za úplatu mimo rámec veřejného vzdělávacího systému, popřípadě v rámci uvedeného systému, avšak externími poskytovateli služeb, spadají pod pojem „služba“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 směrnice 2006/123.

395

V tomto ohledu není relevantní argument Maďarska, podle kterého § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání spadá do působnosti čl. 165 odst. 1 SFEU, jelikož tento § 9 upravuje obsah výuky.

396

Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodě 272 tohoto rozsudku, je sice pravda, že členské státy mají podle tohoto čl. 165 odst. 1 pravomoc, co se týče obsahu výuky a organizace vzdělávacích systémů, musejí však při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo, mimo jiné ustanovení Smlouvy o FEU týkající se volného pohybu služeb, konkrétně článek 56 SFEU.

397

Ve druhé řadě je třeba uvést, že jelikož tyto služby mohou být poskytovány i jiným způsobem než prostřednictvím audiovizuální mediální služby nebo elektronicky, čl. 3 odst. 1 směrnice 2006/123 se nepoužije.

398

Ve třetí řadě tyto vzdělávací služby nemohou spadat pod výjimku stanovenou v čl. 2 odst. 2 písm. j) této směrnice, podle níž se uvedená směrnice nevztahuje mimo jiné na „sociální služby“ v oblasti péče o děti.

399

Pod tento pojem „sociální služby“ totiž nespadají vzdělávací služby, které jsou obvykle poskytovány žákům, jako jsou služby uvedené v § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání, jelikož uvedený pojem míří na činnosti nezbytné pro zaručení základního práva na lidskou důstojnost, které mají zabránit tomu, aby se osoby, které jsou jejich příjemci, ocitly na okraji společnosti, a které jsou v tomto smyslu vyjádřením zásad sociální soudržnosti a solidarity (rozsudky ze dne 11. července 2013, Femarbel, C‑57/12, EU:C:2013:517, bod 43, a ze dne 18. prosince 2025, Slagelse Almennyttige Boligselskab, Afdeling Schackenborgvænge, C‑417/23, EU:C:2025:1017, bod 64).

400

Ve čtvrté řadě tento § 9 odst. 12 představuje požadavek, který může omezit volný pohyb služeb zaručený články 16 a 19 směrnice 2006/123, pokud jsou tyto služby, které se týkají činností organizovaných pro žáky v oblasti sexuální kultury, sexuálního života, sexuální orientace a sexuálního vývoje, poskytovány za úplatu mimo rámec veřejného vzdělávacího systému, popřípadě v rámci uvedeného systému, avšak externími poskytovateli služeb.

401

S ohledem na judikaturu citovanou v bodě 349 tohoto rozsudku je tedy třeba uvedený § 9 odst. 12 vykládat tak, že výkon této svobody činí méně atraktivním.

402

Komise připomíná, že podle judikatury Soudního dvora musí omezující vnitrostátní opatření odpovídat naléhavým důvodům obecného zájmu, musí být způsobilá zaručit uskutečnění cíle, jejž sledují, a nesmí překračovat meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.

403

Ustanovení § 6/A zákona o ochraně dětí, § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě ani § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání přitom nelze považovat za odůvodněné a přiměřené.

404

K odůvodnění těchto omezení se nelze dovolávat veřejného pořádku, veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti ani ochrany životního prostředí, jelikož Maďarsko neprokázalo existenci skutečné a dostatečně závažné hrozby pro základní zájem společnosti, jehož se dovolává, a sice ochranu nezletilých osob.

405

Ustanovení uvedená v bodě 403 tohoto rozsudku tudíž nejsou v souladu se zásadami nezbytnosti a přiměřenosti uvedenými v článku 16 směrnice 2006/123, které se vztahují rovněž na požadavky uvedené v článku 19 této směrnice, a současně jsou v rozporu s článkem 56 SFEU.

406

Maďarsko tvrdí, že tato ustanovení jsou způsobilá k dosažení cíle obecného zájmu, jímž je ochrana práva nezletilých osob na zdravý tělesný, duševní, emoční a mravní vývoj, neboť nezletilé osoby jsou – vzhledem k nedostatku kritického uvažování – mnohem více ovlivnitelné škodlivým obsahem než dospělé osoby. Kromě toho uvedená ustanovení nepřekračují meze toho, co je k dosažení cíle ochrany dětí nezbytné.

407

Konkrétně § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě stanoví, že lze reklamu s obsahem, na který se vztahuje toto ustanovení, i nadále šířit na místech, které děti nenavštěvují, nebo v publikacích, k nimž děti nemají přístup, takže podmínky v podstatě připomenuté v rozsudku ze dne 17. července 2008, Corporación Dermoestética (C‑500/06, EU:C:2008:421, bod 35) jsou splněny.

408

Podle čl. 16 odst. 3 směrnice 2006/123 má členský stát, do něhož se poskytovatel přemístí, aby tam poskytoval své služby, možnost stanovit požadavky pro poskytování služeb v případech opodstatněných mimo jiné důvodem veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti v souladu s odstavcem 1 tohoto článku 16.

409

Na základě čl. 16 odst. 1 třetího pododstavce písm. c) této směrnice musí být tyto požadavky v souladu se zásadou přiměřenosti, která znamená, že uvedené požadavky musí být vhodné pro dosažení sledovaného cíle a nesmějí překračovat rámec toho, co je pro dosažení daného cíle nezbytné.

410

Kromě toho dotyčnému členskému státu přísluší prokázat, že jsou tyto podmínky splněny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání),C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 179 a citovaná judikatura].

411

V projednávané věci Maďarsko v tomto ohledu poukazuje na zdravý tělesný, duševní, emoční a mravní vývoj nezletilých osob.

412

Tento cíl však nemůže odůvodnit požadavky a omezení konstatované v bodech 352, 373 a 400 tohoto rozsudku.

413

V souladu s judikaturou připomenutou v bodech 129 až 133 tohoto rozsudku se totiž členský stát nemůže opírat o výklad čl. 16 odst. 3 směrnice 2006/123, který by odporoval zákazu jakékoli diskriminace na základě pohlaví nebo sexuální orientace zakotvenému v čl. 21 odst. 1 Listiny, jelikož tento zákaz má jakožto obecná zásada unijního práva imperativní povahu.

414

Jak již přitom bylo konstatováno v bodě 306 tohoto rozsudku, jak § 6/A zákona o ochraně dětí, tak § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě vedou k přímé diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, která je s tímto zákazem neslučitelná. Tato ustanovení tedy odporují podstatě čl. 21 odst. 1 Listiny. Navíc z důvodů obdobných těm, které jsou uvedeny v tomtéž bodě, je třeba konstatovat, že § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání vede k přímé diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, která je s čl. 21 odst. 1 Listiny rovněž neslučitelná.

415

Je tudíž třeba mít za to, že požadavky stanovené v § 6/A zákona o ochraně dětí, § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, jakož i v § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání nemohou být s ohledem na čl. 16 odst. 3 směrnice 2006/123 ve spojení s čl. 21 odst. 1 Listiny odůvodněné.

416

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že třetí žalobní důvod je opodstatněný, přičemž tento závěr nemůže být s ohledem na to, co je uvedeno v bodech 326 až 352, 365 až 376 a 389 až 401 tohoto rozsudku, zpochybněn tvrzením Maďarska, podle kterého třetí žalobní důvod nesplňuje požadavky na dokazování použitelné na žaloby pro nesplnění povinnosti.

417

V rámci pátého žalobního důvodu, který je třeba zkoumat na čtvrtém místě, Komise Maďarsku vytýká, že nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 1, 7, 11 a 21 Listiny.

418

Uvádí, že § 6/A zákona o ochraně dětí, § 8 odst. 1a zákona o komerční reklamě, § 9 odst. 1 a 6 a § 32 odst. 4a zákona o mediálních službách, jakož i § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání (dále společně jen „sporná ustanovení“) odporují článkům 1, 7, 11 a 21 Listiny tím, že omezují přístup osob mladších 18 let k mediálnímu obsahu nebo k obchodním sdělením, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu.

419

Úvodem je třeba odmítnout argument Maďarska – opírající se o judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Pfleger a další (C‑390/12, EU:C:2014:281, bod 34) – podle něhož vymezení obsahu veřejného vzdělávání spadá do pravomoci členských států, a proto zákon o ochraně dětí ani zákon o veřejném vzdělávání nespadají do působnosti unijního práva, takže se na tyto zákony Listina nepoužije.

420

V tomto ohledu je třeba připomenout, že působnost Listiny je v souvislosti s jednáním členských států definována v jejím čl. 51 odst. 1, podle kterého jsou ustanovení Listiny určena členským státům, výhradně pokud uplatňují unijní právo. V této souvislosti stačí konstatovat, že zejména z bodů 281, 352 a 400 tohoto rozsudku vyplývá, že jak § 6/A zákona o ochraně dětí, tak § 9 odst. 12 zákona o veřejném vzdělávání představují požadavky, které mohou omezit volný pohyb služeb buď ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31, nebo ve smyslu článků 16 a 19 směrnice 2006/123.

421

Podle ustálené judikatury přitom taková opatření musí být v souladu s Listinou, což zejména znamená, že tato opatření s sebou nesmí přinášet omezení práv a svobod zakotvených v Listině, a je-li tomu tak, musí být tato omezení odůvodněná z hlediska požadavků uvedených v čl. 52 odst. 1 Listiny [rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. Maďarsko (Transparentnost sdružování),C‑78/18, EU:C:2020:476, bod 103 a citovaná judikatura].

422

Pátému žalobnímu důvodu je třeba bez dalšího vyhovět v rozsahu, v němž se týká nesplnění povinností Maďarskem, které pro něj vyplývají z čl. 21 odst. 1 Listiny. Takové nesplnění povinností totiž nutně vyplývá z bodů 135 až 162, 196, 203, 230, 306, 414 a 415 tohoto rozsudku, v nichž je v podstatě konstatováno, že každé z ustanovení maďarských právních předpisů, které je předmětem prvních tří žalobních důvodů, odporuje podstatě tohoto ustanovení.

423

Nejprve je třeba posoudit, zda, jak tvrdí Komise, sporná ustanovení omezují práva a svobody zaručené v článcích 7 a 11 Listiny, a pokud ano, zda, jak tvrdí Maďarsko, mohou být tato omezení odůvodněná z hlediska požadavků uvedených v čl. 52 odst. 1 Listiny.

424

Komise tvrdí, že sporná ustanovení, která ve vztahu k osobám mladším 18 let omezují obsah nebo reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, porušují právo na respektování soukromého a rodinného života osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, zakotvené v článku 7 Listiny.

425

Podle čl. 52 odst. 3 Listiny musí být právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené tímto článkem 7 vykládáno v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 8 EÚLP.

426

V souladu s touto judikaturou je třeba pojem „soukromý život“ ve smyslu tohoto článku 8, který nelze vyčerpávajícím způsobem definovat, vykládat široce tak, že zahrnuje fyzickou a morální integritu osoby, jakož i právo na „osobní rozvoj“ nebo sebeurčení.

427

Rovněž podle této judikatury, identita nebo pohlavní identita, jméno, sexuální orientace a sexuální život spadají též do osobní sféry chráněné uvedeným článkem 8, jehož primárním cílem je ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy ze strany orgánů veřejné moci.

428

Při určování, zda výroky týkající se určité skupiny dosahují míry, od níž se použije tento článek 8, Evropský soud pro lidská práva zohledňuje charakteristiky osob tvořících tuto skupinu a konkrétní obsah negativních výroků o uvedené skupině, jakož i formu a rozsah výroků a obecný kontext, v němž byly proneseny.

429

S ohledem na tato kritéria je Komise toho názoru, že sporná ustanovení, jakož i skutečnost, že jejich uplatňováním je vyloučeno znázorňování osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, a jejich života, mohou mít samy o sobě stigmatizující účinek. Tuto stigmatizaci umocňuje skutečnost, že zákon stanoví povinnost chránit děti před znázorňováním sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality. Je ještě zesílena kontextem, do něhož je zasazen novelizační zákon, který může vytvářet spojitost mezi hrozbou plynoucí z pedofilie a rizikem spojeným s pouhou existencí osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, jelikož implicitním poselstvím je, že jsou tyto osoby stejně nebezpečné jako pedofilní pachatelé trestných činů.

430

Tato ustanovení přímo diskriminující osoby, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, vedou k jejich marginalizaci a stigmatizaci v rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života zakotveným v článku 7 Listiny.

431

Maďarsko oponuje s tím, že sporná ustanovení nelze vykládat v tom smyslu, že zasahují do práva na respektování soukromého a rodinného života osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální. Tato ustanovení nemají diskriminační ani stigmatizující cíl a nelze je vykládat tak, že tyto osoby musí být považovány za škodlivé nebo nebezpečné pro společnost.

432

Tento členský stát zajisté uznává, že pojem „soukromý život“ ve smyslu článku 7 Listiny je široký a zahrnuje právo na osobní rozvoj a sebeurčení.

433

Komise však neprokázala, že sporná ustanovení zasahují do práva na respektování soukromého a rodinného života osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, ve smyslu tohoto článku, jelikož se tato ustanovení týkají ochrany nezletilých osob v konkrétních situacích, aniž by měla dopad na celou společnost.

434

Úvodem je třeba připomenout, že podle článku 7 Listiny má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.

435

Soudní dvůr měl příležitost zdůraznit, že toto ustanovení chrání pohlavní identitu a sexuální orientaci osoby jako konstitutivní prvek a jeden z nejintimnějších aspektů jejího soukromého života. Uvedené ustanovení tedy zahrnuje právo každého na zjištění podrobností o jeho identitě jako lidské bytosti, což pojímá právo transsexuálních osob na duševní pohodu a fyzickou a morální integritu a na respektování a uznání jejich pohlavní identity (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Mirin, C‑4/23, EU:C:2024:845, bod 64 a citovaná judikatura).

436

Článek 7 Listiny ukládá za tímto účelem členským státům vedle negativních povinností, jejichž cílem je chránit osoby, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci, také pozitivní povinnosti, které zahrnují zavedení účinných a dostupných řízení zaručujících účinné dodržování jejich práva na pohlavní identitu. S ohledem na zvláštní význam tohoto práva mají mimoto členské státy v této oblasti pouze omezený prostor pro uvážení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Mirin, C‑4/23, EU:C:2024:845, bod 65 a citovaná judikatura).

437

Kromě toho v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny, jehož cílem je zajistit nezbytný soulad mezi právy obsaženými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž je narušena autonomie unijního práva, a zejména aniž to brání tomu, aby unijní právo poskytovalo širší ochranu, zohledňuje Soudní dvůr při výkladu práv zaručených článkem 7 Listiny zejména odpovídající práva zaručená čl. 8 odst. 1 EÚLP, jak je vykládá Evropský soud pro lidská práva, jakožto minimální úroveň ochrany (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. prosince 2022, Orde van Vlaamse Balies a další, C‑694/20, EU:C:2022:963, bod 26, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 25. listopadu 2025, Wojewoda Mazowiecki, C‑713/23, EU:C:2025:917, bod 64 a citovaná judikatura).

438

V tomto ohledu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pojem „soukromý život“ ve smyslu čl. 8 odst. 1 EÚLP je širokým pojmem, který nelze vyčerpávajícím způsobem definovat. Tento pojem zahrnuje fyzickou a morální integritu osoby a v některých případech též aspekty fyzické a sociální identity jednotlivce, včetně práva navazovat a rozvíjet vztahy s jinými lidmi, práva na „osobní rozvoj“ nebo práva na sebeurčení jako takového. Pohlavní identita, jméno, sexuální orientace a sexuální život mimoto spadají rovněž do osobní sféry chráněné tímto čl. 8 odst. 1 (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 23. září 2010, Schüth v. Německo, CE:ECHR:2010:0923JUD000162003, bod 53 a citovaná judikatura).

439

Článek 8 EÚLP rovněž obsahuje a zaručuje právo na „soukromý sociální život“, tj. možnost jednotlivce rozvíjet svou sociální identitu (v tomto smyslu viz rozsudek ESLP ze dne 5. září 2017, Bărbulescu v. Rumunsko, CE:ECHR:2017:0905JUD006149608, bod 70).

440

S ohledem na tuto judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 8 EÚLP má tedy právo na respektování soukromého a rodinného života zakotvené v článku 7 Listiny zvláštní význam, pokud jde o ochranu pohlavní identity a sexuální orientace, a to jak v osobní, tak v sociální sféře (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. ledna 2018, F, C‑473/16, EU:C:2018:36, bod 49 a citovaná judikatura).

441

V projednávané věci sporná ustanovení, která omezují přístup nezletilých osob k obsahu nebo obchodním sdělením, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, spadají do působnosti pojmu „soukromý život“ ve smyslu článku 7 Listiny.

442

Tato ustanovení se totiž týkají vývoje individuální pohlavní identity osoby jako konstitutivního prvku a jednoho z nejintimnějších aspektů jejího soukromého života ve smyslu judikatury uvedené v bodě 435 tohoto rozsudku.

443

S ohledem na skutečnost, že uvedená ustanovení omezují nezletilým osobám přístup pouze k obsahu nebo obchodním sdělením, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, je přitom třeba mít za to, že takové omezení má urážlivou a stigmatizující povahu ve vztahu k členům společnosti, kterých se tatáž ustanovení týkají.

444

Zaprvé tato urážlivá a stigmatizující povaha vyplývá ze skutečnosti, že tito členové společnosti, a sice osoby, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, jsou považovány za škodlivé pro tělesný, duševní a mravní vývoj nezletilých osob pouze na základě své pohlavní identity nebo sexuální orientace.

445

Zadruhé omezení obsahu nebo obchodních sdělení – jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu – které vyplývá ze sporných ustanovení, nejenže marginalizuje osoby, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, ale ve veřejné sféře také přispívá ke stigmatizujícímu vnímání jejich pohlavní identity nebo sexuální orientace.

446

Zatřetí, jak v podstatě tvrdí Komise, skutečnost, že legislativní akt, jako je novelizační zákon, ve svém názvu uvádí, že se jím „zpřísňují opatření vůči pedofilním pachatelům trestných činů“, přičemž stanoví, že nezletilé osoby musí být chráněny před znázorňováním sebeidentifikace, která neodpovídá pohlaví při narození, změny pohlaví nebo homosexuality, může rovněž zesílit urážlivý a stigmatizující účinek sporných ustanovení, ba dokonce podněcovat k šíření nenávistného chování vůči osobám, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, jelikož tyto osoby mohou být takto spojovány s pachateli sexuálních trestných činů.

447

Začtvrté, ačkoli mají členské státy pozitivní povinnost zaručit účinné dodržování práva každé osoby na vývoj pohlavní identity, jak vyplývá z judikatury citované v bodě 436 tohoto rozsudku, tato ustanovení, jak již bylo v podstatě konstatováno v bodě 136 téhož rozsudku, svědčí o upřednostňování určitých kategorií osobní či pohlavní identity, vztahů nebo rodin před jinými, což přispívá ke stigmatizaci identit, vztahů nebo rodin, které mezi uvedené kategorie nepatří.

448

Zákaz zpřístupňovat nezletilým osobám obsah nebo reklamy, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, jenž je stanoven v uvedených ustanoveních, proto představuje zvláště závažné omezení práva na respektování soukromého a rodinného života osob, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, zakotveného v článku 7 Listiny.

449

Komise tvrdí, že sporná ustanovení, která omezují přístup osob mladších 18 let k obsahu nebo reklamám, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, porušují právo na svobodu projevu zakotvené v článku 11 Listiny. Toto porušení se neomezuje pouze na osoby, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, neboť omezuje právo každého občana šířit a přijímat dotčený obsah bez ohledu na jeho pohlaví nebo sexuální orientaci.

450

Konkrétně tento orgán tvrdí, že tato ustanovení omezují právo poskytovatelů mediálních služeb, poskytovatelů reklamních služeb, poskytovatelů využívajících reklamu v rámci své obchodní činnosti, jakož i poskytovatelů vzdělávacích služeb šířit určitý obsah v závislosti na jejich cílech, přesvědčení či osobních rozhodnutích.

451

Uvedená ustanovení mají mimo jiné negativní dopad na schopnost osob, včetně osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, sdělovat nebo přijímat informace stejným způsobem, jako kdyby se chtěly komunikovat o vztazích nebo otázkách týkajících se cisgender nebo heterosexuálních osob.

452

Tatáž ustanovení byla formulována extenzivně a neurčitě, takže pokrývají širokou škálu obsahů a ponechávají velký prostor pro uvážení při rozhodování o tom, jaký typ obsahu lze považovat za „propagaci“ určité sexuální orientace.

453

Maďarsko tvrdí, že sporná ustanovení se bezprostředně nedotýkají práva na svobodu projevu osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, jelikož tyto osoby nejsou adresáty těchto ustanovení a uvedená ustanovení omezují pouze znázorňování nebo propagaci dotyčného obsahu v určitých specifických oblastech života nezletilých osob.

454

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že nezletilé osoby jsou zranitelnější než dospělé osoby, jelikož jejich osobnost ještě není plně vyvinuta, a proto vzhledem ke svému věku potřebují zvláštní ochranu před propagací nebo znázorňováním určitého citlivého obsahu. Cílem uvedených ustanovení je tedy omezit přijímání informací nezletilou osobou ze zdrojů nezávislých na jejích rodičích a nacházejících se zcela mimo jejich kontrolu.

455

Tatáž ustanovení tedy nelze vykládat tak, že omezují právo každého občana sdělovat a přijímat dotčený obsah, jelikož se omezení sdělení týká pouze konkrétních situací a zaměřuje se pouze na nezletilé osoby.

456

Maďarsko upřesňuje, že svoboda projevu není absolutním základním právem, jelikož toto právo podléhá četným omezením, zejména pokud jde o ochranu práv jiných osob, a sice v projednávané věci nezletilých osob, jakož i jejich rodičů nebo poručníků, kteří mají právo sami rozhodovat o výchově svých dětí.

457

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo na svobodu projevu, což zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat nebo rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice.

458

Odstavec 2 tohoto článku stanoví, že musí být respektována svoboda a pluralita sdělovacích prostředků.

459

Jak vyplývá z bodu 437 tohoto rozsudku, v souladu s čl. 52 odst. 3 Listiny Soudní dvůr při výkladu práv zaručených článkem 11 Listiny zohledňuje zejména odpovídající práva zaručená článkem 10 EÚLP, jak jsou vykládána v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jakožto minimální úroveň ochrany.

460

Svoboda projevu je jednou z hlavních podmínek pokroku v demokratické společnosti a rozvoje každého jednotlivce a chrání v zásadě nejen „informace“ nebo „myšlenky“ vnímané příznivě nebo považované za neškodné či neutrální, nýbrž i ty, které zraňují, šokují či znepokojují, aby byla zaručena pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž demokratická společnost nemůže existovat [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Migracijos departamentas (Důvody pronásledování založené na politických názorech),C‑280/21, EU:C:2023:13, bod 30, jakož i citovaná judikatura].

461

S ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která je pro výklad tohoto článku 11 relevantní, je třeba použít široký výklad pojmů „informace“ nebo „myšlenky“ ve smyslu tohoto ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, Migracijos departamentas (Důvody pronásledování založené na politických názorech), C‑280/21, EU:C:2023:13, bod 32].

462

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva totiž článek 10 EÚLP zaručuje každému svobodu projevu a informací a týká se nejen obsahu informací, ale i prostředků jejich šíření, přičemž jakýmkoli omezením těchto prostředků je dotčeno právo přijímat a sdělovat informace (rozsudek ze dne 26. dubna 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑401/19, EU:C:2022:297, bod 46, jakož i citovaná judikatura).

463

Tato svoboda se vztahuje zejména na šíření informací obchodní povahy podnikatelem, zejména pak ve formě reklamních sdělení (rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 81 a citovaná judikatura).

464

Vedle základní svobody přijímat informace zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny je cílem odstavce 2 téhož článku 11 podporovat v Unii pluralitu prostřednictvím rozmanitosti zpravodajské produkce a zpravodajských pořadů (rozsudek ze dne 22. ledna 2013, Sky Österreich, C‑283/11, EU:C:2013:28, bod 51).

465

Z judikatury tedy vyplývá, že vnitrostátní opatření tím, že omezuje možnosti šíření informací nebo zakazuje přístup k určitému obsahu nebo reklamám, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, představuje zásah do svobody projevu dotyčných poskytovatelů zakotvené v článku 11 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. února 2021, Fussl Modestraße Mayr, C‑555/19, EU:C:2021:89, bod 82 a citovaná judikatura).

466

V projednávané věci je nutno v prvé řadě konstatovat, že sporná ustanovení omezují právo poskytovatelů mediálních služeb, poskytovatelů reklamních služeb, poskytovatelů využívajících reklamu v rámci své obchodní činnosti, jakož i poskytovatelů vzdělávacích služeb šířit obsah nebo reklamy, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu. Tato ustanovení tedy omezují právo na sdělování „informací“ zaručené v článku 11 Listiny, a tím pluralitu prostřednictvím rozmanitosti zpravodajské produkce a zpravodajských pořadů v Unii.

467

Ve druhé řadě mají uvedená ustanovení rovněž za následek omezení práva každého přijímat informace, které propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, zaručeného v článku 11 Listiny.

468

Sporná ustanovení tedy omezují svobodu projevu a informací nejen ve vztahu k nezletilým osobám, ale rovněž vůči široké veřejnosti, která si přeje takový obsah přijímat, jakož i ve vztahu k poskytovatelům služeb, kteří tento obsah šíří formou reklam, veřejných oznámení nebo osvětových sdělení ve veřejné sféře.

469

Ve třetí řadě nemůže v této souvislosti obstát argumentace Maďarska, podle které se tato ustanovení bezprostředně nedotýkají práva na svobodu projevu osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, jelikož nejsou adresáty uvedených ustanovení.

470

Článek 11 Listiny se totiž použije, jak vyplývá z bodů 466 až 468 tohoto rozsudku, na jakýkoli zákaz nebo omezení šíření či přijímání obsahu, na který se vztahují tatáž ustanovení, a nikoli pouze na podmínky, za nichž se mohou vyjadřovat osoby, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální.

471

Zákaz zpřístupňovat nezletilým osobám obsah nebo reklamy, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, jenž je stanoven ve sporných ustanoveních, proto představuje zvláště závažný zásah do svobody projevu a informací zaručené článkem 11 Listiny.

472

Komise z důvodů, které jsou v podstatě obdobné důvodům uvedeným v bodech 96 až 105 tohoto rozsudku, tvrdí, že omezení práv a svobod zaručených v článcích 7 a 11 Listiny nelze s ohledem na čl. 52 odst. 1 Listiny považovat za odůvodněná ani přiměřená. Maďarsko z důvodů, které jsou v podstatě obdobné důvodům uvedeným v bodech 115 až 122 tohoto rozsudku, tvrdí, že jsou tato omezení nezbytná a přiměřená cílům, které sledují, a sice nejvlastnějšímu zájmu dítěte, jehož sledování čl. 24 odst. 2 Listiny vyžaduje, a ochraně práva rodičů zajišťovat výchovu svých dětí ve shodě se svým náboženským, filozofickým a pedagogickým přesvědčením, které je zakotveno v čl. 14 odst. 3 Listiny.

473

S ohledem na zjištění učiněná v bodech 135 až 162 tohoto rozsudku, která lze plně použít na posouzení zvláště závažných zásahů do práv a svobod zaručených v článcích 7 a 11 Listiny, které vyplývají z dotčených ustanovení novelizačního zákona, je přitom třeba mít za to, že tyto zásahy nemohou být odůvodněny sledováním těchto cílů.

474

V rámci přezkumu pátého žalobního důvodu Soudnímu dvoru dále přísluší, aby posoudil, zda sporná ustanovení porušují rovněž článek 1 Listiny.

475

Komise tvrdí, že sporná ustanovení porušují článek 1 Listiny, jelikož tato ustanovení nejen že zavádějí diskriminaci na základě pohlaví a sexuální orientace, ale rovněž pro propagaci nebo znázorňování homosexuality či divergence od pohlaví při narození a změny pohlaví stanoví stejná pravidla a omezení, jako jsou ta, která se vztahují na šíření pedofilie, násilí a pornografie mezi nezletilými osobami.

476

Uvedená ustanovení tak spojují homosexualitu, sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, a změnu pohlaví se závažnými trestnými činy, včetně trestných činů zahrnujících projevy krutosti.

477

Důsledkem takové kvalifikace je, že osoby, které nejsou heterosexuální, nebo jejichž pohlaví či pohlavní identita neodpovídají pohlaví při narození, jsou z morálního a právního hlediska považovány za „rovnocenné“ osobám, které představují zásadní hrozbu pro společnost.

478

Spojování osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, s pedofilií, násilím a pornografií v právně závazných právních aktech, má za následek, že se tyto osoby v očích společnosti stávají „nenáviděnými“ nebo jsou považovány za osoby zasluhující ostrakizaci či vyloučení.

479

V tomto ohledu je zásah do lidské důstojnosti ve smyslu článku 1 Listiny ještě umocněn okolnostmi, za nichž byla sporná ustanovení přijata. Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že tato ustanovení byla navržena a přijata orgány členského státu a mají sílu zákona, což v souladu s judikaturou vycházející z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. ledna 2023, Macatė v. Litva (CE:ECHR:2023:0123JUD006143519) posiluje jejich ostrakizující a stigmatizující účinek.

480

Kromě toho argument Maďarska, že název novelizačního zákona, a sice „zákon č. LXXIX z roku 2021, kterým se zpřísňují opatření vůči pedofilním pachatelům trestných činů a mění některé zákony na ochranu dětí“, je pouze souhrnným názvem, který v souladu s maďarskými legislativními pravidly odkazuje na oblasti a normativní úpravu, kterých se změny obsažené v tomto novelizačním zákoně týkají, je zavádějící. Ustanovení tohoto zákona se totiž týkají zejména regulace a omezení obsahu ve vztahu k osobám, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, a k jejich stylu života.

481

S ohledem na tyto úvahy lze přijetí opatření, která na základě jednoho nebo více důvodů uvedených v článku 21 Listiny diskriminují a stigmatizují určitou osobu, vykládat jako zásah do důstojnosti této osoby.

482

Maďarsko zpochybňuje, že se na obsah uvedený ve sporných ustanoveních vztahují stejná omezení, jaká platí pro šíření násilí a pornografie mezi nezletilými osobami. Jejich šíření totiž nespadá do kategorie V uvedené v § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách, nýbrž do kategorie VI v souladu s odstavcem 7 tohoto ustanovení.

483

Kromě toho tento členský stát s odkazem na argument vycházející z názvu novelizačního zákona uvedený v bodě 480 tohoto rozsudku tvrdí, že není opodstatněný závěr, že obsah, který je předmětem sporných ustanovení a jenž je potenciálně škodlivý pro nezletilé osoby, odráží negativní hodnocení Maďarska, stigmatizující záměr či pojetí nebo úmysl zasáhnout do lidské důstojnosti.

484

Pokud jde dále o rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. ledna 2023, Macatė v. Litva (CE:ECHR:2023:0123JUD006143519), uvedený členský stát oponuje s tím, že z něj nelze vyvodit žádný podstatný závěr ohledně souladu sporných ustanovení s Listinou, jelikož tato ustanovení nezakazují zpřístupňování určitých informací nezletilým osobám obecně, nýbrž pouze za konkrétních okolností a z určitých důvodů. Jejich působnost je tedy mnohem užší než v případě vnitrostátního pravidla dotčeného v posledně uvedeném rozsudku.

485

Podle článku 1 Listiny je lidská důstojnost nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.

486

Z vysvětlení k Listině vyplývá, že lidská důstojnost ve smyslu tohoto článku 1 není jen základním právem jako takovým, ale představuje samotný základ základních práv. V tomto ohledu tato vysvětlení odkazují zejména na Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948, která zakotvila lidskou důstojnost v preambuli, v níž se uvádí, že „uznání přirozené důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“. Podle uvedených vysvětlení z toho vyplývá, že žádné z práv stanovených v Listině nesmí být použito na újmu důstojnosti jiného a že lidská důstojnost je součástí podstaty práv stanovených touto Listinou. Musí proto být respektována, a to i tam, kde určité právo omezuje.

487

V projednávané věci, jak vyplývá z bodů 444 a 445 tohoto rozsudku, je nutno konstatovat, že sporná ustanovení mají za následek stigmatizaci a marginalizaci menšinové skupiny osob, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, a to pouze z důvodu jejich pohlavní identity nebo sexuální orientace.

488

Ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 446 tohoto rozsudku, kromě toho z názvu novelizačního zákona ve spojení se stigmatizujícím a marginalizujícím účinkem sporných ustanovení vyplývá, že Maďarsko v rámci právně závazného právního aktu spojilo jinou než cisgender nebo heterosexuální identitu s pedofilní trestnou činností. Takové spojení, které je pro osoby, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, urážlivé a stigmatizují a které navíc může podněcovat k šíření nenávistného chování vůči nim, přitom zasahuje do lidské důstojnosti těchto osob ve smyslu článku 1 Listiny.

489

Jak tvrdí Komise, toto spojení a stigmatizace vedou k tomu, že je se skupinou osob, které jsou nedílnou součástí společnosti vyznačující se pluralismem, zacházeno jako s hrozbou pro tuto společnost, která si zaslouží zvláštní právní zacházení vedoucí ke vzniku, udržování nebo posilování sociální „neviditelnosti“ těchto osob, což odporuje článku 1 Listiny.

490

Tato zjištění nemohou být zpochybněna argumentem Maďarska, podle kterého šíření násilí a pornografie mezi nezletilými osobami podle § 9 odst. 6 zákona o mediálních službách nespadá do kategorie V, ale do kategorie VI v souladu s odstavcem 7 tohoto ustanovení.

491

V tomto ohledu stačí konstatovat, že tímto rozlišením mezi kategoriemi šíření není dotčeno konstatování, že spojení osob, které nejsou cisgender, včetně transgender osob, nebo nejsou heterosexuální, s pedofilními pachateli trestných činů, vyplývá z názvu novelizačního zákona v kombinaci se stigmatizujícím a marginalizujícím účinkem sporných ustanovení.

492

Zákaz zpřístupňovat nezletilým osobám obsah nebo reklamy, jež propagují nebo znázorňují sebeidentifikaci, která neodpovídá pohlaví při narození, změnu pohlaví nebo homosexualitu, jenž je stanoven ve sporných ustanoveních, tudíž porušuje lidskou důstojnost osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, chráněnou článkem 1 Listiny.

493

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba dospět k závěru, že pátý žalobní důvod je opodstatněný, přičemž tento závěr nemůže být s ohledem na to, co je uvedeno v bodech 434 až 448, 457 až 471 a 485 až 492 tohoto rozsudku, zpochybněn tvrzením Maďarska, podle kterého pátý žalobní důvod nesplňuje požadavky na dokazování použitelné na žaloby pro nesplnění povinnosti.

494

V rámci šestého žalobního důvodu, který je třeba zkoumat na pátém místě, Komise Maďarsku vytýká, že přijetím novelizačního zákona nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 2 SEU, jelikož ustanovení tohoto zákona, která jsou předmětem prvních tří žalobních důvodů, jakož i pátého žalobního důvodu, odporují hodnotám úcty k lidské důstojnosti, rovnosti a dodržování lidských práv uvedeným v tomto článku.

495

Uvedený zákon je odrazem a projevem záměrné a koordinované politiky směřující k marginalizaci a vyloučení konkrétní sociální skupiny, která je nedílnou součástí maďarské i evropské společnosti, a sice osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, což je v přímém rozporu se základními hodnotami Unie uvedenými v tomto článku 2, přičemž porušení, k nimž došlo, jsou zvláště závažná, četná a zjevná.

496

Vzhledem k rozsahu nedodržení unijního práva, zejména současnému porušení článků 1, 7, 11 a 21 Listiny, má Komise za to, že tato porušení odrážejí jasný záměr stigmatizovat osoby patřící do této sociální skupiny, což s těmito hodnotami není slučitelné.

497

Komise připomíná, že členské státy jsou na základě zásady loajální spolupráce uvedené v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci SEU povinny zajistit uplatňování a dodržování unijního práva na svém území a za tímto účelem učinit veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.

498

Článek 49, který upravuje možnost každého evropského státu požádat o členství v Unii, rovněž upřesňuje, že Unie je tvořena státy, které se svobodně a dobrovolně hlásí ke společným hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, tyto hodnoty uznávají a zavázaly se k jejich podpoře.

499

Vzhledem k tomu, že uvedené hodnoty definují samotnou identitu Unie jako společný právní řád, Komise připomíná, že podle judikatury Soudního dvora musí být Unie schopna v mezích svých pravomocí stanovených Smlouvami tytéž hodnoty chránit.

500

Postup stanovený v článku 7 SEU přitom není jediným nástrojem k ochraně hodnot uvedených v článku 2 SEU.

501

Soudní dvůr tedy konstatoval, že kromě tohoto postupu četná ustanovení Smluv, často konkretizovaná v aktech sekundárního práva, svěřují orgánům Unie pravomoc přezkoumat, konstatovat, a případně sankcionovat porušování těchto hodnot v členském státě.

502

Uvedený postup se navíc liší od řízení o žalobě pro nesplnění povinnosti v tom smyslu, že se zaprvé neshodují požadavky stanovené relevantními ustanoveními unijních Smluv, jelikož čl. 7 odst. 2 SEU jako podmínku pro jeho použití stanoví, že se členský stát dopustil „závažného a trvajícího“ porušení hodnot uvedených v článku 2 SEU. Zadruhé článek 7 SEU umožňuje pozastavit práva vyplývající z použití těchto Smluv, včetně hlasovacích práv v Radě, zatímco Soudní dvůr takovou sankci v rozsudku, kterým se konstatuje nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU, uložit nemůže.

503

Soudní dvůr tedy musí mít pravomoc zajistit, aby členské státy dodržovaly hodnoty zakotvené v článku 2 SEU. Při neexistenci jakéhokoliv zvláštního a výslovného ustanovení v tomto smyslu přitom není omezení pravomoci Soudního dvora přípustné.

504

Komise je rovněž toho názoru, že se čl. 4 odst. 2 SEU nelze dovolávat za účelem odchýlení se od použití článku 2 SEU. „Národní identita“ ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 2 není obecně důvodem pro odchýlení se od základních zásad a práv platných v unijním právním řádu.

505

Tento orgán tedy s odkazem na judikaturu Soudního dvora tvrdí, že se členský stát může tohoto čl. 4 odst. 2 dovolávat pouze tehdy, pokud může prokázat, že jeho národní identita je skutečně ohrožena a jeho pravidla jsou založena na objektivních kritériích, jsou náležitě odůvodněna, přiměřená a v souladu se základními právy zakotvenými v Listině i s obecnými zásadami unijního práva.

506

Komise dodává, že novelizační zákon, který stanoví, že nezletilé osoby musí být chráněny před znázorňováním a propagací osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, jakož i jejich stylu života, vychází z předpokladu, že je takový obsah škodlivý a svou povahou a dostupností představuje nebezpečí pro společnost. Odvolávání se na zásadu obezřetnosti odráží přístup, podle něhož se genderová rozmanitost rovná potenciálně nebezpečnému „produktu“.

507

Pokud jde mimoto o právní závazky vyplývající z článku 2 SEU, tento orgán je toho názoru, že nic v jeho znění nenasvědčuje tomu, že by tento článek nebyl právně závazný.

508

Z preambule Smlouvy o EU vyplývá, že tento článek 2 není pouhým programovým ustanovením. Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že uvedený článek 2 nepředstavuje pouhé vyjádření politického směrování nebo záměrů, ale obsahuje hodnoty, které jsou součástí samotné identity Unie jako společného právního řádu.

509

Pokud jde dále o obecné zásady unijního práva, jsou definovány obecně a často jsou konkretizovány jinými ustanoveními primárního nebo sekundárního práva, což však neznamená, že by nebyly závazné nebo jednoznačné.

510

Z judikatury Soudního dvora mimo jiné vyplývá, že právně závazná povaha článku 2 SEU je v souladu se vzájemnou důvěrou mezi členskými státy, z nichž každý sdílí se všemi ostatními členskými státy společné hodnoty, na nichž je Unie založena, jak je v tomto článku 2 upřesněno.

511

Komise navíc poznamenává, že na rozdíl od toho, co tvrdí Maďarsko, jí uvedený článek 2 umožňuje konstatovat pouze porušení pravidel unijního práva určité závažnosti nebo horizontální povahy, tj. jako v projednávané věci porušení článků 1, 7, 11 a 21 Listiny.

512

Pokud jde o údajné porušení zásady ne bis in idem, které Maďarsko rovněž tvrdí, Komise uvádí, že v projednávané věci se nejedná o uložení sankce, neboť rozsudek, jímž se konstatuje nesplnění povinnosti státem podle článku 258 SFEU, má čistě deklaratorní povahu. Tento orgán každopádně s odkazem na judikaturu Soudního dvora tvrdí, že použití této zásady je omezeno na fyzické osoby.

513

Maďarsko odvětilo, že článek 2 SEU je ustanovením obecné povahy, které nemůže sloužit jako právní základ pro žalobu pro nesplnění povinnosti, neboť vyjmenovává společné hodnoty Unie. Tento článek Komisi rovněž nedává pravomoc neomezeně přezkoumávat právní řády členských států.

514

Skutečnost, že je tento článek závazný, neznamená, že jeho porušení může být předmětem žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 258 SFEU. Hlavním prostředkem k zajištění dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU je postup podle článku 7 SEU.

515

Z rozsudku ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97, body 157 a 158), vyplývá, že některá ustanovení Listiny a Smlouvy o FEU upřesňují dosah hodnot zakotvených v článku 2 SEU, přičemž tato ustanovení mohou být případně předmětem žaloby pro nesplnění povinnosti, na rozdíl od tohoto článku 2 posuzovaného samostatně. Na závažná porušení hodnot stanovených v uvedeném článku 2 jako takovém se tudíž vztahuje pouze článek 7 SEU.

516

Maďarsko kromě toho tvrdí, že se nedovolávalo respektování své národní identity za účelem ospravedlnění nedodržení unijních smluv, jelikož novelizační zákon neporušuje ani tyto Smlouvy, ani ustanovení sekundárního unijního práva. Naproti tomu uvádí, že členské státy disponují při určování úrovně ochrany základních zájmů společnosti v otázkách úzce spjatých s jejich národní identitou prostorem pro uvážení, na který upozornil generální advokát Collins ve svém stanovisku předneseném ve věci Commune d’Ans (C‑148/22, EU:C:2023:378, bod 45).

517

Konečně může být v rozporu se zásadou ne bis in idem, pokud by byl členský stát odsouzen za porušení jak základních práv zakotvených v Listině, tak článku 2 SEU.

518

Cílem novelizačního zákona v žádném případě není stigmatizace osob, které nejsou cisgender nebo heterosexuální, ani jejich vyloučení ze společnosti.

519

S ohledem na výše uvedené úvahy je šestý žalobní důvod nepřípustný nebo podpůrně neopodstatněný.

520

Pokud jde v prvé řadě o argument Maďarska, podle kterého článek 2 SEU neobsahuje konkrétní požadavky, které by samy o sobě mohly být základem žaloby pro nesplnění povinnosti, je třeba úvodem připomenout, že je Unie nadána ústavním rámcem, který je pro ni specifický. Do tohoto rámce spadají základní hodnoty zakotvené v tomto článku 2, podle kterého je Unie „založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin“, dále obecné zásady unijního práva, ustanovení Listiny a ustanovení Smlouvy o EU a Smlouvy o FEU [v tomto smyslu viz posudek 1/17 (Dohoda CETA EU-Kanada) ze dne 30. dubna 2019, EU:C:2019:341, bod 110 a citovaná judikatura].

521

V souladu s článkem 49 SEU je uznávání těchto hodnot předběžnou podmínkou přistoupení každého evropského státu, který žádá o členství v Unii sdružující státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily k uvedeným hodnotám a které se zavazují je trvale prosazovat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 124; ze dne 16. února 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑157/21, EU:C:2022:98, bod 142, jakož i ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 104 a citovaná judikatura).

522

Jakmile se totiž kandidátská země stane členským státem, připojí se k právní struktuře spočívající na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot zakotvených v tomto článku, na nichž je Unie založena, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí. Tento předpoklad patří ke konkrétním a podstatným rysům unijního práva, které souvisejí s jeho povahou a vyplývají z autonomie, které toto právo požívá ve vztahu k právním řádům členských států a mezinárodnímu právu. Tento předpoklad znamená a odůvodňuje existenci vzájemné důvěry mezi členskými státy v uznání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty uplatňuje (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 125, jakož i ze dne 16. února 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑157/21, EU:C:2022:98, bod 143 a citovaná judikatura).

523

Z toho vyplývá, že dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU členským státem je podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát. Dodržování těchto hodnot totiž nelze omezit na povinnost, kterou je kandidátský stát vázán pro přistoupení k Unii a od níž by se mohl po přistoupení osvobodit (rozsudky ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 126, jakož i ze dne 16. února 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑157/21, EU:C:2022:98, bod 144 a citovaná judikatura).

524

Členský stát ani nemůže změnit své právní předpisy tak, aby to vedlo ke snížení úrovně ochrany hodnot zakotvených v tomto článku 2. Členské státy jsou tedy povinny dbát na to, aby nedošlo ke snížení úrovně jejich ochrany (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, body 63 a 64, jakož i citovaná judikatura).

525

Z toho vyplývá, že uvedený článek 2 nepředstavuje pouhé vyjádření politického směrování nebo záměrů, ale obsahuje hodnoty, které jsou součástí samotné identity Unie jakožto společného právního řádu a které vyžadují, aby je členské státy zachovávaly a prosazovaly. Tyto hodnoty jsou konkretizovány v zásadách a ustanoveních obsahujících konkrétnější povinnosti, které jsou pro členské státy právně závazné (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 232, jakož i ze dne 16. února 2022, Polsko v. Parlament a Rada, C‑157/21, EU:C:2022:98, bod 264).

526

Preambule Listiny zajisté připomíná, že Unie je založena na zásadách demokracie a právního státu a uznává práva, svobody a zásady stanovené v této Listině. Články 1, 6, 7, 10, 11, 20, 21 a 23 Listiny konkretizují zejména dosah hodnot lidské důstojnosti, svobody, rovnosti, dodržování lidských práv, nepřípustnosti diskriminace a rovnosti žen a mužů zakotvených v článku 2 SEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 157).

527

Okolnost, které se dovolává Maďarsko, že hodnoty uvedené v tomto článku 2 jsou konkretizovány v jiných zásadách a ustanoveních unijního práva, které obsahují konkrétnější povinnosti, jež jsou pro členské státy právně závazné, ve smyslu judikatury uvedené v bodě 525 tohoto rozsudku, však nemůže zpochybnit právně závaznou povahu těchto hodnot pro členské státy.