–

za A: T. Gønge, T. Kári Kristjánsson a J. Nymand Hounsgaard, advokater,

–

za B: C. Bachmann a P. Hansen, advokater,

–

za Foreningen C: C. Holberg, advokat,

–

za dánskou vládu: D. Elkan a C. Maertens, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: B. Søes Petersen, advokat,

–

za francouzskou vládu: R. Bénard, A. Daniel a O. Duprat-Mazaré, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: J. Jokubauskaitė a U. Nielsen, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 odst. 1 písm. c) a článku 370 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1, dále jen „směrnice o DPH“) ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi A, B a Foreningen C na jedné straně a Skatteministeriet (ministerstvo pro daňové záležitosti, Dánsko) na straně druhé ve věci žádosti prvně uvedených o vrácení daně z přidané hodnoty (DPH) z poplatku, který platí držitelé zařízení způsobilých přijímat audiovizuální vysílání.

3

Článek 1 odst. 1 směrnice o DPH stanoví:

„Tato směrnice zavádí společný systém [DPH].“

4

Článek 2 odst. 1 písm. c) této směrnice stanoví, že předmětem DPH je poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková.

5

Článek 370 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy, které k 1. lednu 1978 zdaňovaly plnění uvedená v části A přílohy X, mohou ve zdaňování těchto plnění pokračovat.“

6

Článek 378 téže směrnice v odstavci 1 stanoví:

„Rakousko může pokračovat ve zdaňování plnění uvedených v části A bodě 2 přílohy X.“

7

Část A bod 2 přílohy X směrnice o DPH se týká „činnost[í] veřejnoprávního rozhlasu a televize s výjimkou činností obchodní povahy“.

8

Od roku 1926 byl v Dánsku vybírán poplatek za držení rozhlasových přijímačů, který byl určen k financování instituce, jež je dnes známá pod názvem „Danmarks Radio (DR)“. Od roku 1951, kdy DR začala vysílat televizní pořady, se tento poplatek vztahoval i na televizní přijímače. Na základě lov nr. 215 om radiospredning (zákon č. 215 o rozhlasovém vysílání) ze dne 11. června 1959 byl uvedený poplatek přeměněn na „audiovizuální poplatek“, který se platil v případě držení televizního nebo rozhlasového přijímače. Posledně uvedený zákon byl zrušen a nahrazen lov nr. 421 om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 421 o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 15. června 1973, který zachoval audiovizuální poplatek, nyní označovaný jako „poplatek za používání rozhlasových a televizních přijímačů“.

9

Na základě lov nr. 589 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 589, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 19. prosince 1985 bylo „výlučné právo“ na vysílání rozhlasových a televizních pořadů široké veřejnosti, kterým disponovala DR, přeměněno na pouhé „právo“. Mimoto na základě bekendtgørelse nr. 640 (vyhláška č. 640) ze dne 20. prosince 1985 bylo označení poplatku uvedeného v předchozím bodě změněno na „rozhlasový a televizní poplatek (audiovizuální poplatek)“.

10

Na základě lov nr. 335 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 335, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 4. června 1986 bylo nové veřejnoprávní televizní stanici nazvané TV2 a částečně financované z příjmů z audiovizuálního poplatku také povoleno vysílat audiovizuální pořady pro širokou veřejnost.

11

V bekendtgørelse nr. 15 (vyhláška č. 15) ze dne 11. ledna 1995 bylo upřesněno, že audiovizuální poplatek se platí nezávisle na užívání daného přijímače a způsobu, jakým je vysílání přijímáno, pokud toto zařízení může reprodukovat audiovizuální pořady.

12

Lov nr. 1208 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 1208, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 27. prosince 1996 stanovil, že výnos z audiovizuálního poplatku může za podmínek stanovených příslušným ministrem sloužit nejen k financování DR a de TV 2, ale i k „případným dalším cílům souvisejícím s médii“.

13

Lov nr. 1569 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 1569, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 20. prosince 2006 nahradil audiovizuální poplatek „mediálním poplatkem“ vztahujícím se na „zařízení způsobilá přijímat a reprodukovat audiovizuální pořady nebo služby vysílané pro širokou veřejnost“, včetně rozhlasových přijímačů.

14

Lov nr. 513 om ændring af lov om radio – og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 513, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 27. května 2013 zrušil mediální poplatek v rozsahu, v němž se vztahoval na rozhlasové přijímače. Lov nr. 1517 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 1517, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 27. prosince 2014 zrušil mediální poplatek v případě obchodních podniků a zachoval jej pouze pro soukromé domácnosti. A konečně lov nr. 1548 om ændring af lov om radio- og fjernsynsvirksomhed (zákon č. 1548, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání) ze dne 18. prosince 2018 stanovil postupné zrušení mediálního poplatku v průběhu tří let, a to od roku 2019 do roku 2021, v důsledku čehož byl tento poplatek zcela zrušen dne 1. ledna 2022.

15

Od zavedení DPH v Dánsku v roce 1967 dánská právní úprava týkající se DPH stanoví, že předmětem DPH jsou „rozhlasová a televizní vysílání“. Poplatek zmíněný v bodech 8 až 14 tohoto rozsudku proto podléhal DPH až do svého zrušení.

16

A a B, které jsou fyzickými osobami, a Foreningen C, která je skupinou fyzických osob podávajících hromadnou žalobu, podaly k Østre Landsret (Odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), který je předkládajícím soudem, žaloby směřující proti ministerstvu pro daňové záležitosti a znějící na vrácení zaplacených částek DPH z mediálního poplatku za roky 2007 až 2017. Na podporu svých žalob v podstatě tvrdí, že možnost Dánska uplatnit článek 370 směrnice o DPH s cílem podrobit tento poplatek DPH předpokládá existenci poskytnutí služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice, k němuž v projednávaném případě nedošlo.

17

Ministerstvo pro daňové záležitosti tvrdí, že článek 370 směrnice o DPH představuje zvláštní ustanovení opravňující Dánské království zachovat vnitrostátní daňový režim platný k 1. lednu 1978, a to bez ohledu na působnost harmonizovaného všeobecného systému DPH.

18

Předkládající soud vychází ze zásady, že s ohledem na závěry vyplývající z rozsudku ze dne 22. června 2016, Český rozhlas (C‑11/15, EU:C:2016:470), nepředstavuje mediální poplatek protiplnění za poskytnutí služeb za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH. Uvedený soud je tedy toho názoru, že hlavní právní otázkou vznesenou ve věci, která mu byla předložena, je otázka, zda článek 370 směrnice o DPH musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům vybírat DPH z poplatku, který nepředstavuje takové protiplnění a jehož výběr závisí pouze na pouhém držení rozhlasového nebo televizního přijímače.

19

V případě kladné odpovědi na tuto otázku má předkládající soud pochybnosti o použitelnosti článku 370 směrnice o DPH na mediální poplatek, a to s ohledem na změny vnitrostátní právní úpravy týkající se tohoto poplatku, k nimž došlo v období, jehož se týká spor v původním řízení. Poplatek vybíraný na základě držení rozhlasových a televizních přijímačů byl totiž nahrazen poplatkem vybíraným z důvodu držení jakéhokoli zařízení způsobilého přímo přijímat pořady a obrazové služby. Uvedená právní úprava dále umožňovala, aby byla malá část výnosu z mediálního poplatku dle uvážení příslušného ministra použita zaprvé na financování provozovatelů vysílání, kteří sice nejsou veřejnoprávními provozovateli vysílání, ale vykonávají činnost veřejné služby a podléhají obdobným omezením jako veřejnoprávní provozovatelé vysílání, a zadruhé na financování Danske Filminstitut (Dánský filmový institut), který je veřejným ústavem, jehož cílem je podporovat v Dánsku filmové umění a kulturu, a filmové školy pro děti a mládež, kterou spravuje nezisková nadace založená veřejnoprávními provozovateli rozhlasového a televizního vysílání ve spolupráci s dalšími subjekty.

20

Za těchto podmínek se Østre Landsret (Odvolací soud pro východní oblast) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 20. ledna 2023 bylo řízení v projednávané věci přerušeno až do vyhlášení rozsudku ze dne 26. října 2023, GIS (C‑249/22, EU:C:2023:813). Po vyhlášení uvedeného rozsudku bylo v řízení pokračováno.

22

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 odst. 1 písm. c) a článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost bez ohledu na to, zda uvedená činnost spadá pod pojem „poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 písm. c).

23

Je třeba uvést, že čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice o DPH, který se nachází v hlavě I této směrnice, nadepsané „Účel a oblast působnosti“, stanoví, že předmětem DPH jsou poskytnutí služby za úplatu uskutečněné v rámci členského státu osobou povinnou k dani, která jedná jako taková.

24

Pokud je tedy činnost kvalifikována jako plnění uskutečněné „za úplatu“ ve smyslu tohoto ustanovení, spadá z tohoto důvodu do oblasti působnosti směrnice o DPH. Naproti tomu činnost, která není takto kvalifikována, do oblasti působnosti této směrnice nespadá (rozsudek ze dne 26. října 2023, GIS, C‑249/22, EU:C:2023:813, bod 34 a citovaná judikatura).

25

Článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A přílohy X této směrnice však umožňuje členským státům, které ke dni 1. ledna 1978 zdaňovaly nekomerční činnosti veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, odchýlit se od čl. 2 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice, neboť jim umožňuje i nadále tyto činnosti zdaňovat.

26

Mimoto je třeba uvést, že tato výjimka je v podstatě totožná s výjimkou stanovenou ve prospěch Rakouské republiky v čl. 378 odst. 1 směrnice o DPH.

27

V tomto ohledu již Soudní dvůr v podstatě v bodech 36, 37, 42 a 51 rozsudku ze dne 26. října 2023, GIS (C‑249/22, EU:C:2023:813), rozhodl, že čl. 378 odst. 1 směrnice o DPH umožňuje Rakouské republice odchýlit se mimo jiné od ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice a zachovat již existující systém zdaňování dotčených činností za předpokladu, že podmínky tohoto zdanění zůstanou v podstatě nezměněny. To odráží postupnou a zatím pouze částečnou harmonizaci vnitrostátních právních předpisů v oblasti DPH. Z povahy takového ustanovení, jako je tento čl. 378 odst. 1, mimoto vyplývá, že zavádí výjimky z oblasti působnosti právní úpravy, jejíž je součástí. Zdaňování povolené tímto ustanovením není harmonizovaným zdaňováním, které tvoří nedílnou součást režimu DPH upraveného uvedenou směrnicí. Naopak na základě možnosti, která je stanovena v uvedeném ustanovení, si uvedený členský stát může ponechat své právní předpisy týkající se zdaňování dotyčných služeb, aniž by rozdíly, které na základě toho mohou existovat mezi tímto státem a jinými členskými státy, byly v rozporu s unijním právem.

28

Zejména na základě těchto důvodů Soudní dvůr v bodě 52 rozsudku ze dne 26. října 2023, GIS (C‑249/22, EU:C:2023:813), rozhodl, že čl. 2 odst. 1 písm. c) a čl. 378 odst. 1 směrnice o DPH musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby Rakouská republika podrobila DPH činnost veřejnoprávního vysílání financovanou povinným poplatkem placeným na základě zákona každou osobou užívající přijímač rozhlasového nebo televizního vysílání uvnitř budovy nacházející se v oblasti pokryté pozemním vysíláním dotyčného veřejnoprávního provozovatele vysílání, bez ohledu na to, zda dotyčná činnost veřejnoprávního vysílání spadá pod pojem „poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 písm. c).

29

S ohledem na konstatování uvedené v bodě 26 tohoto rozsudku platí obdobný výklad v případě článku 370 směrnice o DPH.

30

Na první otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 2 odst. 1 písm. c) a článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost bez ohledu na to, zda uvedená činnost spadá pod pojem „poskytnutí služby za úplatu“ ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 1 písm. c).

31

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem rozhlasového nebo televizního přijímače, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že uvedený poplatek je vybírán na základě držení jakéhokoli zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, a to včetně chytrého telefonu nebo počítače.

32

Tato ustanovení podle svého znění umožňují členským státům i nadále zdaňovat „činnosti veřejnoprávního rozhlasu a televize, s výjimkou činností obchodní povahy“, pokud je tyto státy podrobovaly DPH k 1. lednu 1978.

33

Podle znění uvedených ustanovení jsou tudíž členské státy, kterých se tato ustanovení týkají, oprávněny pouze zachovat již existující systém zdaňování výše uvedených činností, a nikoli zavést nové zdaňování těchto činností, což znamená, že podmínky zdaňování uvedených činností platné od 1. ledna 1978 musí zůstat v podstatě nezměněny, aby se na toto zdanění i nadále vztahovala výjimka stanovená v článku 370 směrnice o DPH (obdobně viz rozsudek ze dne 26. října 2023, GIS, C‑249/22, EU:C:2023:813, body 42 a 43).

34

Změna podmínek uvedeného zdanění, která pouze zohledňuje technologické inovace, k nimž došlo od 1. ledna 1978, aniž mění skutečnost zakládající povinnost platit poplatek určený k financování činnosti veřejnoprávního vysílání, nemá za následek vyloučení použití takového odchylného ustanovení, kterým je článek 370 směrnice o DPH (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. října 2023, GIS, C‑249/22, EU:C:2023:813, bod 45).

35

Tak je tomu v případě takové změny těchto podmínek, jako je změna dotčená v původním řízení, v jejímž důsledku je povinnost platit poplatek určený na financování činnosti veřejnoprávního vysílání spojena nejen s držením rádiového nebo televizního přijímače, ale i s držením jakéhokoli zařízení způsobilého přijímat pořady veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, včetně chytrých telefonů nebo počítačů. Taková změna totiž odráží technologický vývoj, k němuž došlo od zavedení dotyčné výjimky.

36

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 27 až 29 svého stanoviska, úvahy uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku nejsou ani zpochybněny skutečností, že rozšíření kategorie zařízení, jejichž držení s sebou nese povinnost platit poplatek určený k financování činností veřejnoprávního vysílání, mohlo současně znamenat rozšíření okruhu osob podléhajících tomuto poplatku, ani skutečností, že příjem rozhlasových nebo televizních pořadů může být kvalifikován jako doplňková funkce takových zařízení, jako jsou chytré telefony nebo počítače.

37

Je třeba uvést, že článek 370 směrnice o DPH nevyžaduje, aby počet nebo objem plnění zdaňovaných členským státem ke dni 1. ledna 1978 zůstal nezměněn. Je totiž třeba poznamenat, že i beze změny povahy zařízení, jejichž držení s sebou nese povinnost platit poplatek určený k financování činností veřejnoprávního vysílání, by se počet osob podléhajících povinnosti platit tento poplatek mohl zvýšit v závislosti na nárůstu počtu rozhlasových a televizních přijímačů v držení jednotlivců, a to v důsledku větší dostupnosti a snížení pořizovací ceny takových zařízení.

38

Dále je třeba uvést, že jelikož skutečnost vedoucí ke vzniku povinnosti platit takový poplatek, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, není spjata s užíváním služby veřejnoprávního vysílání osobami, které mají tuto povinnost, ale je spjata pouze s držením zařízení způsobilého přijímat pořady provozovatele vysílání, je irelevantní, že některé z těchto zařízení, jako jsou chytré telefony nebo počítače, plní také jiné funkce, které mohou být případně považovány za jejich hlavní funkce.

39

Kromě toho je třeba v tomto ohledu poznamenat, že rozhlasové a televizní přijímače mohou být používány také k jiným funkcím, než je příjem pořadů veřejnoprávních provozovatelů vysílání, jako je například příjem komerčních rozhlasových nebo televizních pořadů nebo přehrávání disků či jiných digitálních nosičů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2016, Český rozhlas, C‑11/15, EU:C:2016:470, bod 26).

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět, že článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona každým vlastníkem rozhlasového nebo televizního přijímače, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že uvedený poplatek je vybírán na základě držení jakéhokoli zařízení způsobilého přijímat rozhlasové a televizní vysílání, a to včetně chytrého telefonu nebo počítače.

41

Na úvod je třeba poznamenat, že ačkoli se třetí otázka podle svého znění týká toho, jaký vliv má na použitelnost článku 370 směrnice o DPH mimo jiné skutečnost, že malá část takového poplatku, o jaký se jedná v původním řízení, je použita k financování „mediálních a kinematografických podniků, které přispívají k rozhlasové a televizní činnosti, ale samy takovou činnost nevykonávají“, z informací poskytnutých předkládajícím soudem, které jsou shrnuty v bodě 19 tohoto rozsudku, vyplývá, že uvedený soud se zajímá konkrétně o případ takových podniků, které jsou veřejnoprávními entitami nebo byly zřízeny veřejnoprávními provozovateli vysílání, případně společně s dalšími subjekty.

42

Je také třeba mít za to, že podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že umožňuje, aby malá část příjmů z tohoto poplatku byla použita na financování jednak provozovatelů vysílání, kteří nejsou veřejnoprávními subjekty, ale vykonávají činnost veřejnoprávního vysílání, a jednak mediálních a kinematografických podniků, které jsou veřejnoprávními entitami nebo byly zřízeny veřejnoprávními provozovateli vysílání a přispívají k činnosti vysílání, aniž samy takovou činnost vykonávají.

43

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak v podstatě vyplývá z bodů 32 a 33 tohoto rozsudku, článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice umožňuje členským státům pouze zachovat systém zdaňování nekomerčních činností veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, který existoval ke dni stanovenému v tomto článku 370, což znamená, že podmínky zdaňování těchto činností musí zůstat v podstatě nezměněny.

44

Z toho plyne, že takový poplatek, o jaký se jedná v původním řízení, mohl podléhat DPH na základě článku 370 směrnice o DPH během období, kterého se týká spor v původním řízení, pouze pod podmínkou, že sloužil k financování činnosti těchto subjektů (obdobně viz rozsudek ze dne 26. října 2023, GIS, C‑249/22, EU:C:2023:813, body 46 až 49).

45

Nelze z toho však dovodit, že článek 370 směrnice o DPH brání zdanění takového poplatku, o jaký se jedná v původním řízení, pouze z toho důvodu, že příjmy z tohoto poplatku nejsou v plné výši vypláceny veřejnoprávním provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání.

46

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávaném případě vyplývá, že změna vnitrostátní právní úpravy zavádějící poplatek dotčený v původním řízení, k níž došlo k 1. lednu 1978, umožnila použít malou část příjmů z tohoto poplatku na financování jiných entit než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Tato část příjmů byla konkrétně přidělena zaprvé provozovateli rozhlasového a televizního vysílání, který byl sice soukromou entitou, ale plnil takové poslání, jaké plní veřejnoprávní sdělovací prostředky, podléhal obdobným právním omezením jako veřejnoprávní provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání a byl financován převážně z příjmů pocházejících z tohoto poplatku, zadruhé entitě, jejíž úlohou bylo finančně podporovat filmovou produkci, a zatřetí kinematografické škole pro děti a mládež spravované nadací, jejímiž zakladateli jsou mimo jiné veřejnoprávní provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání.

47

Přitom skutečnost, že malá část takového poplatku, o jaký se jedná v původním řízení, je vyplácena jiným veřejnoprávním entitám nebo entitám zřízeným samotnými veřejnoprávními provozovateli vysílání, případně společně s dalšími subjekty, za účelem financování takových činností, jako je filmová produkce, které jsou prováděny před činností vysílání a jsou s ní úzce spojeny, neumožňuje mít za to, že tento poplatek již neslouží k financování činnosti veřejnoprávních provozovatelů vysílání.

48

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 37 a 38 svého stanoviska, článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice nestanoví právní formu, kterou musí mít dotčené veřejnoprávní subjekty, ani se nevztahuje pouze na činnosti vysílání těchto subjektů, neboť druhé z těchto ustanovení nepoužívá pojem „provozovatel vysílání“, ale širší pojem „subjekt“. Z toho plyne, že tato ustanovení musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání tomu, aby se výjimka stanovená v uvedených ustanovení vztahovala i na jiné druhy činností, jako jsou činnosti vyjmenované v předchozím bodě tohoto rozsudku, pokud tyto činnosti spadají pod úkoly svěřené veřejnoprávním provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání a jsou financovány z takového povinného poplatku, jako je poplatek dotčený v původním řízení.

49

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět, že článek 370 směrnice o DPH ve spojení s částí A bodem 2 přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby členský stát, který ke dni 1. ledna 1978 vybíral DPH z činnosti veřejnoprávního vysílání, která byla financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona, mohl i nadále zdaňovat tuto činnost, pokud právní úprava tohoto poplatku byla po tomto datu změněna takovým způsobem, že umožňuje, aby malá část příjmů z tohoto poplatku byla použita na financování jednak provozovatelů vysílání, kteří nejsou veřejnoprávními subjekty, ale vykonávají činnost veřejnoprávního vysílání, a jednak mediálních a kinematografických podniků, které jsou veřejnoprávními entitami nebo byly zřízeny veřejnoprávními provozovateli vysílání a přispívají k činnosti vysílání, aniž samy takovou činnost vykonávají.

50

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: