–

za M. M.: G. Falso a E. Iorio, avvocati,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: L. Fiandaca a F. Sclafani, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann a D. Recchia, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 288 SFEU, článků 17, 31, 34 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04, s. 381), ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, uzavřené dne 6. června 1997 (dále jen „rámcová dohoda o částečném pracovním úvazku“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 97/81/ES ze dne 15. prosince 1997 o Rámcové dohodě o částečném pracovním úvazku uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1998, L 14, s. 9; Zvl. vyd. 05/03, s. 267), jakož i ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 (dále jen „rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou“), která je obsažena v příloze směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi M. M., náměstkyní honorárního státního zástupce, na jedné straně a Presidenza del Consiglio dei ministri (předsednictví Rady ministrů, Itálie), Ministero della Giustizia (ministerstvo spravedlnosti, Itálie) a Ministero dell’Economia e delle Finanze (ministerstvo hospodářství a financí, Itálie) na straně druhé ve věci žádosti M. M. o vyplacení částek, které jí údajně náleží z titulu výkonu funkce honorární státní zástupkyně.

3

Ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, v bodě 1 stanoví:

„Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci na částečný úvazek zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci na plný úvazek pouze z toho důvodu, že pracují na částečný úvazek, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.“

4

Ustanovení 2 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, nadepsané „Oblast působnosti“, v bodě 1 stanoví:

„Tato dohoda se vztahuje na zaměstnance s pracovním poměrem na dobu určitou, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovním poměru vymezeném platnými právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi v každém členském státě.“

5

Ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, nadepsané „Zásada zákazu diskriminace“, v bodě 1 stanoví:

„Pokud jde o pracovní podmínky, nesmí být se zaměstnanci v pracovním poměru na dobu určitou zacházeno méně příznivě než se srovnatelnými zaměstnanci v pracovním poměru na dobu neurčitou pouze z toho důvodu, že mají pracovní smlouvu nebo pracovní poměr na dobu určitou, pokud odlišné zacházení nelze ospravedlnit objektivními důvody.“

6

Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, nadepsané „Opatření k předcházení zneužití“, zní:

„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření pro předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:

7

Článek 7 směrnice 2003/88, nadepsaný „Dovolená za kalendářní rok“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi.“

8

Článek 29 odst. 1 až 3 a odst. 5 decreto legislativo n. 116 – Riforma organica della magistratura onoraria e altre disposizioni sui giudici di pace, nonché disciplina transitoria relativa ai magistrati onorari in servizio, a norma della legge 28 aprile 2016, n. 57 (legislativní nařízení č. 116 o organické reformě honorárních soudců a státních zástupců, dalších ustanoveních týkajících se smírčích soudců a právní úpravě použitelné na honorární soudce a státní zástupce na základě zákona č. 57 ze dne 28. dubna 2016), ze dne 13. července 2017 (GURI č. 177 ze dne 31. července 2017, s. 1, dále jen „legislativní nařízení č. 116“), ve znění nahrazeném článkem 1 odst. 629 legge n. 234 – Bilancio di previsione dello Stato per l’anno finanziario 2022 e bilancio pluriennale per il triennio 2022–2024 (zákon č. 234 o předběžném rozpočtu státu na rozpočtový rok 2022 a víceleté rozvaze na období 2022–2024 ze dne 30. prosince 2021 (GURI č. 310 ze dne 31. prosince 2021, s. 1) (dále jen „článek 29 legislativního nařízení č. 116“), stanoví:

„1.   Honorární soudci [a státní zástupci], kteří jsou ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost v činné službě, mohou být na základě žádosti potvrzeni ve funkci do dosažení 70 let věku.

2.   Honorární soudci [a státní zástupci], kteří jsou ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost v činné službě a nejsou ve funkci potvrzeni z důvodu, že nepodali žádost nebo neuspěli v hodnoticím řízení podle odstavce 3, mají, aniž je dotčena jejich možnost odmítnout, nárok na náhradu ve výši 2500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se alespoň po 80 dní účastnili jednání, a 1500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se účastnili jednání po dobu kratší než 80 dní, a to v každém případě maximálně ve výši celkem 50000 eur před zdaněním. Doba výkonu služby přesahující šest měsíců se pro účely výpočtu náhrady uvedené v předchozí větě považuje za jeden rok. Přijetí náhrady má za následek vzdání se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z ukončení funkce honorárního soudce [nebo státního zástupce].

3.   Pro účely potvrzení uvedeného v odstavci 1 Vysoká rada pro soudnictví a státní zastupitelství rozhodnutím zorganizuje tři samostatná hodnoticí řízení, která se budou každoročně konat během tříletého období 2022–2024. Týkají se honorárních soudců [a státních zástupců], kteří ke dni vstupu tohoto nařízení v platnost dosáhli:

[…]

5.   Žádost o účast v hodnoticích řízeních podle odstavce 3 má za následek vzdání se veškerých dalších nároků jakékoli povahy vyplývajících z dřívějšího výkonu funkce honorárního soudce [nebo státního zástupce], aniž je tím dotčen nárok na náhradu uvedenou v odstavci 2, která přísluší v případě, že nedojde k potvrzení ve funkci.“

9

M. M. je honorární státní zástupkyní, která od 4. dubna 2001 vykonává funkci náměstkyně honorárního státního zástupce. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že funkce M. M. je srovnatelná s funkcí řádného justičního úředníka vykonávajícího činnost státního zástupce a že M. M. má stejné právní postavení a má s ní být zacházeno stejně jako s honorárními smírčími soudci. Od nástupu do služby byla funkce této státní zástupkyně několikrát obnovena, naposledy rozhodnutím Vysoké rady pro soudnictví a státní zastupitelství ze dne 29. dubna 2020.

10

Od 4. dubna 2001 se M. M. zúčastnila zejména deseti jednání v trestních věcech, která jsou předmětem sporu v původním řízení, jakožto zástupkyně státního zastupitelství, za která obdržela náhradu ve výši 98 eur za jednání, z níž byly odvedeny daně. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že za M. M. nebyly odvedeny žádné příspěvky na sociální zabezpečení, čímž byla zbavena jakékoli sociální ochrany. Naproti tomu hrubá denní odměna řádného soudce nebo státního zástupce, který vykonává funkce na dobu neurčitou, činí 248 eur a stát odvádí za každého řádného soudce nebo státního zástupce příspěvky příslušným orgánům za účelem zajištění jejich sociální ochrany.

11

M. M. měla za to, že byla obětí protiprávního rozdílného zacházení, pokud jde o odměnu za výkon funkce, a proto podala žalobu k Tribunale di Roma (soud v Římě, Itálie), kterou se domáhala náhrady škody, která jí údajně vznikla v důsledku neprovedení směrnic 1999/70 a 2003/88 a směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. 1992, L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110) do italského právního řádu. Usnesením ze dne 13. ledna 2021 tento soud uložil Presidenza del Consiglio dei ministri (předsednictví Rady ministrů), aby nahradilo majetkovou a nemajetkovou újmu způsobenou M. M. z důvodu neprovedení uvedených směrnic, ačkoli ke dni podání předkládacího rozhodnutí jí ještě nebyla vyplacena žádná náhrada škody na základě výše uvedeného usnesení.

12

Následně M. M. podala k Giudice di pace di Fondi (smírčí soudce ve Fondi, Itálie), který je předkládajícím soudem, žalobu, kterou se v souvislosti s uvedenými soudními jednáními domáhala zaplacení dodatečné částky 150 eur za každé jednání, tedy celkem 1500 eur jako náhrady škody z důvodu trvajícího neprovedení uvedených směrnic. Na podporu své žaloby uvádí, že rozdílné zacházení existující mezi hospodářským zacházením s její osobou a hospodářským zacházením s řádnými soudci nebo státními zástupci představuje diskriminaci zakázanou směrnicemi 1999/70, 97/81 a 2003/88.

13

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že M. M. je názoru, že byť vykonávala funkci honorární státní zástupkyně nepřetržitě od 4. dubna 2001, byla nucena podat žádost o účast na hodnoticím řízení podle článku 29 legislativního nařízení č. 116, aby předešla okamžitému ukončení této funkce dne 28. června 2022.

14

Podle tohoto článku může honorární soudce ve službě požádat o účast na postupu hodnocení a stabilizace, který mu v případě úspěchu v hodnotícím postupu umožní setrvat ve službě až do věku 70 let. Má rovněž možnost nepodat žádost o účast v tomto řízení, a v důsledku toho ukončit výkon funkce. V tomto případě si může v maximální výši 50000 eur před zdaněním činit nárok na náhradu ve výši 1500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se účastnil jednání po dobu kratší než 80 dnů, nebo na náhradu ve výši 2500 eur před zdaněním za každý rok služby, během něhož se účastnil jednání po dobu nejméně 80 dnů. Tato náhrada se přiznává i honorárním soudcům nebo státním zástupcům, kteří sice o účast v uvedeném řízení požádali, avšak neuspěli v něm.

15

Žádost o účast na procesu stabilizace nebo pobírání uvedené náhrady přitom pro takovou honorární státní zástupkyni, jako je M. M., vede k tomu, že se ex lege vzdává všech ostatních nároků jakékoli povahy vyplývajících z dřívějšího výkonu funkce honorární státní zástupkyně. Jedinou možností nevzdat se takového nároku je ukončit výkon služby bez jakékoli náhrady.

16

Proto M. M. před předkládajícím soudem tvrdí, že jí italské právní předpisy neumožňují nárokovat si částky, na které by měla nárok za neprovedení směrnic 1999/70, 2003/88 a 92/85, takže tyto právní předpisy jsou v rozporu s unijním právem a tomuto soudu přísluší uvedené právní předpisy nepoužít.

17

Uvedený soud uvádí, že Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 16. července 2020, Governo della Repubblica italiana (Postavení italských smírčích soudců) (C‑658/18, EU:C:2020:572), a ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců) (C‑236/20, EU:C:2022:263), rozhodl, že členské státy musí zajistit provedení směrnic uvedených v bodě 16 tohoto rozsudku, pokud jde o smírčí soudce, jejichž funkci staví italské právo na roveň funkci náměstků honorárních státních zástupců.

18

V projednávané věci by přitom byla M. M. v případě, že by se na ní vztahoval článek 29 legislativního nařízení č. 116, povinna vzdát se jakékoli pohledávky, která by vyplývala z výkonu funkce honorární státní zástupkyně, a byla by tak zbavena ochrany svých práv zaručené těmito směrnicemi.

19

Kromě toho předkládající soud v podstatě uvádí, že v zájmu boje proti nejistému postavení honorárních soudců a státních zástupců italské právní předpisy tímto vnitrostátním ustanovením stanovily prostřednictvím jejich účasti na hodnoticím řízení a postupu potvrzení ve funkci nejistou stabilizaci jejich funkce nebo vyplacení nicotné náhrady vzhledem k újmě vzniklé v souvislosti s ukončením výkonu funkce.

20

Za těchto podmínek se Giudice di pace di Fondi (smírčí soudce ve Fondi) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 288 [SFEU], články 17, 31, 34 a 47 [Listiny] a článek 7 [směrnice 2003/88], ustanovení 4 [rámcové dohody o částečném pracovním úvazku] a ustanovení 4 [rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou] vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava uvedená [v článku 29 legislativního nařízení č. 116], která stanoví automatické ex lege vzdání se všech nároků souvisejících s prováděním směrnic [1999/70, 97/81 a 2003/88], přičemž dochází ke ztrátě veškeré další ochrany v oblasti odměňování, zaměstnanosti a sociální ochrany zaručené unijním právem:

21

Předkládající soud požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu své žádosti předkládající soud uvádí, že podle článku 29 legislativního nařízení č. 116 je žalobkyně v původním řízení povinna zvolit si mezi vzdáním se veškerých nároků, které by mohla uplatnit vůči italskému státu, a okamžitým ukončením své justiční funkce bez náhrady škody vzniklé v důsledku neprovedení směrnic 97/81, 1999/70 a 2003/88 Italskou republikou. Tato volba představuje závažný zásah do nezávislosti soudců a státních zástupců, což by odůvodňovalo projednání této věci bez zbytečného odkladu.

22

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v čl. 105 odst. 1 jednacího řádu je stanoveno, že předseda Soudního dvora může k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu, po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

23

V projednávané věci předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generální advokátky dne 30. září 2022 rozhodl, že se žádost uvedená v bodě 21 tohoto rozsudku zamítá.

24

Předkládací rozhodnutí totiž neumožňuje Soudnímu dvoru pochopit následky, které by M. M. nesla v případě, že by uvedená žádost nebyla projednána ve zrychleném řízení, ani jak by toto neprojednání mohlo konkrétně narušit nezávislost soudnictví.

25

V každém případě je třeba připomenout, že při neexistenci důkazů, které by naznačovaly, že projednání věci ve zrychleném řízení umožňuje vyhnout se takovým následkům, nemůže právní nejistota postihující žalobkyni v původním řízení sama o sobě odůvodnit použití tohoto řízení (v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 27. června 2016, S., C‑283/16, EU:C:2016:482, bod 11).

26

Podle stálené judikatury je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které mají tyto soudy rozhodnout (rozsudek ze dne 22. února 2024, Ente Cambiano società cooperativa per azioni, C‑660/22, EU:C:2024:152, bod 20 a citovaná judikatura).

27

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí slouží jako základ pro toto řízení, je nezbytné, aby vnitrostátní soud přímo v předkládacím rozhodnutí vysvětlil skutkový a právní rámec sporu v původním řízení a podal minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i ke vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu, který mu byl předložen (rozsudek ze dne 22. února 2024, Ente Cambiano società cooperativa per azioni, C‑660/22, EU:C:2024:152, bod 21 a citovaná judikatura).

28

V tomto ohledu je nutno rovněž zdůraznit, že informace obsažené v předkládacích rozhodnutích mají Soudnímu dvoru nejen umožnit, aby podal užitečné odpovědi na otázky položené vnitrostátním soudem, ale mají také poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru, aby zajistil zachování této možnosti s ohledem na to, že na základě tohoto ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (rozsudek ze dne 22. února 2024, Ente Cambiano società cooperativa per azioni, C‑660/22, EU:C:2024:152, bod 22 a citovaná judikatura).

29

Tyto požadavky na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu, který má předkládající soud v rámci spolupráce zavedené článkem 267 SFEU znát a který je povinen náležitě dodržovat. Kromě toho jsou připomenuty v bodech 13, 15 a 16 doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1) (rozsudek ze dne 22. února 2024, Ente Cambiano società cooperativa per azioni, C‑660/22, EU:C:2024:152, bod 23 a citovaná judikatura).

30

Je třeba podotknout, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 288 SFEU, články 17, 31, 34 a 47 Listiny, článek 7 směrnice 2003/88, ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku a ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že k tomu, aby mohli honorární soudci nebo státní zástupci pokračovat ve výkonu funkce, musí se účastnit hodnoticího řízení, které jim v případě pozitivního výsledku umožňuje dosáhnout přeměny jejich pracovního poměru na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, a to až do věku 70 let, a dále v případě negativního výsledku těmto soudcům nebo státním zástupcům umožňuje pobírat náhradu, pokud jak úspěch, tak neúspěch hodnocení s přijetím náhrady vede ke vzdání se ex lege všech nároků, které by mohli uplatnit na základě těchto ustanovení, v souvislosti s funkcí honorárního soudce nebo státního zástupce, kterou vykonávali dříve.

31

V tomto ohledu je zaprvé třeba uvést, že předkládající soud nežádá o samostatný výklad článku 288 SFEU nebo článků 17, 31, 34 a 47 Listiny, jelikož tato ustanovení jsou uplatňována pouze na podporu žádosti o výklad směrnice 2003/88, rámcové dohody o částečném pracovním úvazku a rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou [obdobně viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Ministero della Giustizia a další (Postavení italských smírčích soudců), C‑236/20, EU:C:2022:263, bod 26].

32

Pokud jde zadruhé o článek 7 směrnice 2003/88, je třeba konstatovat, že tento článek není relevantní pro řešení sporu v původním řízení, jelikož v rámci tohoto sporu se M. M. nedovolává dodržování práva na placenou dovolenou za kalendářní rok zakotveného v uvedeném ustanovení, ale v podstatě vyplacení odměny rovnající se odměně, kterou pobírá řádný soudce nebo státní zástupce.

33

Pokud jde zatřetí o ustanovení 4 rámcové dohody o částečném pracovním úvazku, je třeba uvést, že z předkládacího rozhodnutí nevyplývá nic, co by umožnilo prokázat, že M. M. pracuje na částečný úvazek ve smyslu této rámcové dohody.

34

Pokud jde začtvrté o ustanovení 4 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, je třeba konstatovat, že předkládající soud se svou otázkou v podstatě táže na legalitu mechanismu stanoveného v článku 29 legislativního nařízení č. 116 z hlediska tohoto ustanovení v rozsahu, v němž toto vnitrostátní ustanovení sice umožňuje přeměnu pracovního poměru honorárního soudce nebo státního zástupce na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou, avšak tomuto soudci nebo státnímu zástupci brání v získání stejné odměny, jakou pobírají řádní soudci nebo státní zástupci vykonávající srovnatelné funkce, jelikož tato přeměna by znamenala, že se ex lege vzdá jakéhokoli nároku vyplývajícího ze skončení funkce honorárního soudce nebo státního zástupce vykonávané dříve.

35

Pro účely odpovědi na tuto otázku je nejprve nutno určit, zda uvedené ustanovení rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou ukládá povinnost přiznat stejnou odměnu za vykonávané funkce honorárním soudcům nebo státním zástupcům i řádným soudcům nebo státním zástupcům. V tomto ohledu je zaprvé zejména třeba posoudit, zda lze honorárního soudce nebo státního zástupce, který se nachází ve stejné situaci jako M. M., kvalifikovat jako „zaměstnan[ce]“ s pracovním poměrem na dobu určitou ve smyslu ustanovení 2 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, zadruhé, zda se tvrzené rozdílné zacházení týká „pracovní podmínky“ ve smyslu ustanovení 4 této rámcové dohody, zatřetí, zda se tento soudce nebo státní zástupce nachází v situaci srovnatelné se situací řádného soudce nebo státního zástupce, a začtvrté, zda a případně v jakém rozsahu může být toto odlišné zacházení ospravedlněno „objektivním důvodem“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2024, Peigli, C‑41/23, EU:C:2024:554, body 39 až 50).

36

Je přitom třeba konstatovat, že i za předpokladu, že by byly první tři podmínky uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku splněny, Soudní dvůr nemá k dispozici informace, které by mu umožnily posoudit případnou existenci „objektivního důvodu“ ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 uvedené rámcové dohody. V této souvislosti nemá Soudní dvůr k dispozici informace, které by umožnily objasnit, zda případné rozdíly týkající se zejména druhu a hodnoty sporů, které mají tyto kategorie soudců nebo státních zástupců řešit, nebo podmínek přijímání uvedených soudců nebo státních zástupců do zaměstnání, umožňují odůvodnit legalitu takového rozdílného zacházení, o které jde v projednávané věci. Konečně informace, které má Soudní dvůr k dispozici, neumožňují posoudit rozdíly v odměňování mezi honorárními soudci nebo státními zástupci a řádnými soudci nebo státními zástupci.

37

Je třeba rovněž uvést, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že byť se M. M. domáhá stejné „denní odměny“, jako je odměna pobíraná řádným soudcem nebo státním zástupcem, dovolává se rozdílného zacházení s odkazem na odměnu, kterou by pobírala nikoli za jeden pracovní den, ale za účast na soudních jednáních nepřesahujících pět hodin. Za těchto podmínek nemá Soudní dvůr k dispozici informace, které by mu umožnily zjistit, zda se nároky žalobkyně v původním řízení týkají stejného druhu výkonu práce jako v případě řádných soudců nebo státních zástupců.

38

Z bodů 34 a 36 stanoviska generální advokátky ostatně v podstatě vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neumožňuje zjistit, zda nebo v jakém rozsahu musí být odměna pobíraná žalobkyní v původním řízení, která je nižší než odměna řádných soudců nebo státních zástupců, považována za neodůvodněné méně příznivé zacházení ve smyslu ustanovení 4 bodu 1 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou.

39

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba dovodit, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nesplňuje požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu, a musí být tudíž prohlášena za nepřípustnou.

40

Je však třeba připomenout, že předkládající soud má nadále možnost podat novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce s tím, že poskytne Soudnímu dvoru veškeré informace, které mu umožní rozhodnout (rozsudek ze dne 22. února 2024, Ente Cambiano società cooperativa per azioni, C‑660/22, EU:C:2024:152, bod 35).

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Giudice di pace di Fondi (smírčí soudce ve Fondi, Itálie) rozhodnutím ze dne 18. srpna 2022, je nepřípustná.