1

Svým kasačním opravným prostředkem se OC domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 4. května 2022, OC v. Komise (T‑384/20, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2022:273), kterým Tribunál zamítl její žalobu podanou na základě článku 268 SFEU a znějící na náhradu újmy, která jí údajně vznikla v důsledku tiskové zprávy Evropského úřadu pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“) č. 13/2020 ze dne 5. května 2020, nazvané „Vyšetřování vedené úřadem OLAF odhalilo podvod v souvislosti s financováním výzkumu v Řecku“ (OLAF investigation uncovers research funding fraud in Greece) (dále jen „sporná tisková zpráva“) v rozsahu, v němž v ní byly protiprávně zpracovány její osobní údaje a byly o ní sděleny nepravdivé informace.

2

Článek 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 883/2013 ze dne 11. září 2013 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF) a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/1999 a nařízení Rady (Euratom) č. 1074/1999 (Úř. věst. 2013, L 248, s. 1), nadepsaný „Zahájení vyšetřování“, v odstavci 1 stanoví:

„Generální ředitel může zahájit vyšetřování v případě, že existuje dostatečně závažné podezření, které může být založeno i na informacích od třetí osoby nebo na anonymních informacích, že došlo k podvodu, úplatkářství nebo jinému protiprávnímu jednání ohrožujícímu finanční zájmy [Evropské] [u]nie. Rozhodnutí generálního ředitele zahájit nebo nezahájit vyšetřování zohledňuje priority politiky v oblasti vyšetřování a roční plán řízení úřadu [OLAF] stanovené podle čl. 17 odst. 5. Toto rozhodnutí rovněž zohledňuje potřebu účinného využívání zdrojů úřadu [OLAF] a přiměřenosti použitých prostředků. V případě vnitřních vyšetřování je třeba brát zvláštní ohled na to, který orgán, instituce nebo jiný subjekt se nachází v nejvýhodnější pozici k jejich vedení, a to zejména na základě povahy skutečností, skutečného nebo potenciálního finančního dopadu případu a pravděpodobnosti následných soudních opatření.“

3

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Procesní záruky“, v odstavci 1 stanoví:

„Úřad [OLAF] v rámci svého vyšetřování shromažďuje důkazy ve prospěch i v neprospěch dotčené osoby. Vyšetřování musí být prováděna objektivně a nestranně a v souladu se zásadou presumpce neviny a procesními zárukami stanovenými v tomto článku.“

4

Článek 10 uvedeného nařízení, nadepsaný „Důvěrnost a ochrana údajů“, stanoví:

„1.   Informace předané nebo získané v rámci vnějšího vyšetřování v jakékoli formě jsou chráněny podle předpisů, které se na tato vyšetřování vztahují.

2.   Na informace předané nebo získané v rámci vnitřního vyšetřování v jakékoli formě se vztahuje služební tajemství a jsou chráněny podle předpisů použitelných pro orgány Unie.

[…]

5.   Generální ředitel zajistí, aby byly veškeré informace veřejnosti poskytovány neutrálním a nestranným způsobem a při zveřejňování byla dodržena důvěrnost vyšetřování a soulad se zásadami stanovenými v tomto článku a v čl. 9 odst. 1.

[…]“

5

Článek 11 nařízení č. 883/2013, nadepsaný „Zpráva o vyšetřování a opatření, jež mají být přijata po vyšetřování“, v odstavci 1 stanoví:

„Po dokončení vyšetřování vypracuje úřad [OLAF] pod vedením generálního ředitele zprávu. V této zprávě jsou uvedeny právní základ pro vyšetřování, procesní úkony, zjištěné skutečnosti a jejich předběžná právní kvalifikace, odhadovaný finanční dopad zjištěných skutečností, dodržení procesních záruk v souladu s článkem 9 a závěry vyšetřování.

Ke zprávě budou připojena doporučení generálního ředitele, zda je třeba přijmout opatření, či nikoliv. V těchto doporučeních jsou v příslušných případech uvedena veškerá disciplinární, správní, finanční nebo soudní opatření dotčených orgánů, institucí a subjektů a příslušných orgánů dotčených členských států, a zejména upřesněny odhadované částky, které mají být vymáhány, a předběžná právní kvalifikace zjištěných skutečností.“

6

Článek 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1, dále jen „GDPR“), nadepsaný „Věcná působnost“, v odstavci 3 stanoví:

„Na zpracování osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie se vztahuje nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (ES) č. 45/2001 [ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 2001, L 8, s. 1; Zvl. vyd. 13/26, s. 102)]. Nařízení (ES) č. 45/2001 a další právní akty Unie týkající se takového zpracování osobních údajů jsou uzpůsobeny zásadám a pravidlům tohoto nařízení podle článku 98.“

7

Článek 4 GDPR, nadepsaný „Definice“, zní takto:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]“

8

Článek 98 GDPR, nadepsaný „Přezkum jiných právních aktů Unie v oblasti ochrany údajů“, stanoví:

„Bude-li to vhodné, předloží [Evropská] [k]omise legislativní návrhy s cílem změnit jiné právní akty Unie v oblasti ochrany osobních údajů, a zajistit tak jednotnou a soudržnou ochranu fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Jedná se zejména o pravidla týkající se ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a pravidla týkající se volného pohybu těchto údajů.“

9

Body 4, 5 a 16 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst 2018, L 295, s. 39) znějí takto:

[…]

10

Článek 2 nařízení 2018/1725, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví, že se toto nařízení „vztahuje na zpracování osobních údajů všemi orgány a subjekty Unie“.

11

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

12

Články 4 a 5 nařízení 2018/1725 stanoví zásady zpracování osobních údajů a podmínky zákonnosti zpracování. Článek 6 tohoto nařízení stanoví prvky, které musí správce zohlednit v zájmu zjištění toho, zda je zpracování pro jiný účel, než pro který byly osobní údaje původně shromážděny, slučitelné s tímto původním účelem. Konečně článek 15 uvedeného nařízení stanoví seznam informací poskytovaných v případě, že jsou osobní údaje získány od subjektu údajů.

13

Skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 1 až 8 napadeného rozsudku, lze pro potřeby tohoto řízení shrnout následovně.

14

Navrhovatelka, řecká státní příslušnice, je univerzitní výzkumná pracovnice v oblastech nanotechnologických aplikací, ukládání energie a biomedicíny.

15

V roce 2007 předložila Evropské radě pro výzkum návrh výzkumu týkající se projektu nazvaného „Studie přechodu z mikro na nano: základy, simulace a teoretické a experimentální aplikace“ (dále jen „projekt“).

16

Dne 30. září 2008 podepsaly Komise Evropských společenství a Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis (Aristotelova univerzita v Soluni, Řecko) (dále jen „Aristotelova univerzita“) grantovou dohodu č. 211166 (dále jen „dohoda“) týkající se projektu. Aristotelova univerzita byla určena jako hostitelská instituce projektu. Dne 15. července 2009 vstoupil v platnost dodatek k této dohodě, podle kterého byla Komise jakožto smluvní partner této univerzity nahrazena Výkonnou agenturou Evropské rady pro výzkum (ERCEA).

17

Dohoda stanovila grant na realizaci projektu v maximální výši 1128400 eur, který byl udělen Aristotelově univerzitě jakožto hlavnímu příjemci, žalobkyni jakožto hlavní výzkumné pracovnici, jakož i jiné výzkumné instituci se sídlem v Řecku, která byla dne 25. února 2012 nahrazena jinou výzkumnou institucí se sídlem v Německu. Projekt byl uskutečněn v laboratoři této univerzity, kterou řídil otec žalobkyně.

18

Vzhledem k tomu, že projekt skončil dne 30. září 2013, Aristotelova univerzita vykázala u ERCEA výdaje v celkové výši 1116189,21 eura, včetně personálních výdajů ve výši 255219,37 eura, jakož i částku 15020,54 eura z titulu cestovních výdajů. Tuto částku požadovala vyplatit na základě dohody.

19

Po následném finančním auditu učinila ERCEA závěr, že výdaje na zaměstnance ve výši 245525,43 eura nejsou způsobilé a rozhodla se tuto částku po Aristotelově univerzitě vymáhat, přičemž za tímto účelem vydala výzvu k úhradě. Aristotelova univerzita zpochybnila opodstatněnost této výzvy k úhradě u Tribunálu. V rozsudku ze dne 17. ledna 2019, Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis v. ERCEA (T‑348/16 OP, EU:T:2019:14), Tribunál rozhodl, že pohledávka uvedená ve výzvě k úhradě vydané ERCEA, aby tato univerzita uhradila částku 245525,43 eura, je neopodstatněná ve výši 233611,75 eura odpovídající způsobilým výdajům. Tento rozsudek byl následně potvrzen Soudním dvorem v řízení o kasačním opravném prostředku v rozsudku ze dne 14. ledna 2021, ERCEA v. Aristoteleio Panepistimio Thessalonikis (C‑280/19 P, EU:C:2021:23).

20

Vzhledem k tomu, že ERCEA rovněž informovala úřad OLAF o výsledcích svého auditu, generální ředitel úřadu OLAF dne 29. května 2015 v souladu s článkem 5 nařízení č. 883/2013 rozhodl o zahájení vyšetřování případných nesrovnalostí či podvodu při provádění projektu.

21

Ve své závěrečné zprávě o vyšetřování ze dne 11. listopadu 2019 uvedl úřad OLAF několik zjištění. Na základě těchto zjištění doporučil ERCEA přijmout vhodná opatření k navrácení částek považovaných za neoprávněně vyplacené Aristotelově univerzitě. Dále předal tuto zprávu vnitrostátním soudním orgánům a doporučil jim zahájit řízení pro podvod, jakož i pro padělání a používání padělaných dokumentů proti navrhovatelce, jejímu otci a některým zaměstnancům této univerzity.

22

Dne 5. května 2020 zveřejnil úřad OLAF na svých internetových stránkách spornou tiskovou zprávu. Tato tisková zpráva, která se týkala vyšetřování uvedeného v bodech 20 a 21 tohoto rozsudku, zněla následovně:

„Ochrana rozpočtu Unie pro výzkum měla pro [úřad OLAF] vždy zvláštní význam. Vyšetřovatelé [úřadu OLAF] odhalili komplexní podvod, do kterého byla zapojena řecká vědecká pracovnice a její síť mezinárodních výzkumných pracovníků.

Věc se týká grantu ve výši přibližně 1,1 milionu eur, který poskytla [ERCEA] řecké univerzitě. Tyto prostředky byly určeny k financování výzkumného projektu vedeného mladou nadějnou vědeckou pracovnicí, jejíž otec pracoval na dotčené univerzitě. Projekt zahrnoval síť více než 40 výzkumných pracovníků z celého světa pod vedením řecké vědecké pracovnice.

Úřad OLAF začal mít podezření, když zjistil způsob, jakým byli údajně placeni mezinárodní výzkumní pracovníci. Šeky byly vydávány na jména jednotlivých výzkumných pracovníků, ale následně byly uloženy na bankovní účty více majitelů. Podezření se znásobila, když se ukázalo, že šeky byly ukládány na bankovní účty vedoucí vědeckou pracovnicí.

Tým vyšetřovatelů úřadu OLAF se tedy rozhodl provést kontrolu na místě na dotčené univerzitě. Navzdory pokusům hlavní výzkumné pracovnice mařit vyšetřování se úřadu OLAF podařilo díky pomoci řeckých vnitrostátních donucovacích orgánů, které poskytly přístup k bankovním účtům, a prostřednictvím vlastního digitálního forenzního vyšetřování rekonstruovat skutečný příběh na pozadí podvodu.

Byly nalezeny konkrétní důkazy, které prokazují, že hlavní vědecká pracovnice založila bankovní účty využívané k ‚placení‘ mezinárodních výzkumných pracovníků a za účelem přístupu k finančním prostředkům byla vedena jako spolumajitelka těchto účtů. Úřad OLAF sledoval pohyby finančních prostředků a podařilo se mu prokázat, že vědecká pracovnice vybírala značné částky v hotovosti nebo je převáděla na svůj osobní účet. Úřad OLAF kontaktoval některé výzkumné pracovníky, kteří se údajně účastnili výzkumného projektu. Žádný z nich nevěděl, že jsou jejich jména spojena s projektem, a nevěděli ani o bankovních účtech založených na jejich jména či o jakékoli platbě v jejich prospěch.

[…]

Vyšetřování bylo ukončeno vloni v listopadu s doporučeními vyzývajícími jednak ERCEA k vymáhání přibližně 190000 eur (tedy části grantu ve výši 1,1 milionu eur, který byl údajně vyplacen mezinárodním výzkumným pracovníkům), a jednak vnitrostátní orgány, aby zahájily soudní řízení proti zapojeným osobám.“

23

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 16. června 2020 podala navrhovatelka žalobu na základě článku 268 SFEU, kterou se domáhala, aby byla Komisi uložena náhrada nemajetkové újmy, kterou jí údajně způsobila sporná tisková zpráva.

24

Na podporu své žaloby navrhovatelka tvrdila, že zveřejněním sporné tiskové zprávy úřad OLAF hrubě porušil ustanovení nařízení 2018/1725 týkající se ochrany osobních údajů, zásadu presumpce neviny stanovenou v čl. 48 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013, povinnost respektovat důvěrnost vyšetřování stanovenou v čl. 10 odst. 5 posledně uvedeného nařízení, právo na řádnou správu uvedené v článku 41 Listiny, jakož i zásadu proporcionality.

25

Napadeným rozsudkem Tribunál zamítl všechny výtky vznesené navrhovatelkou proti úřadu OLAF a zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou podala.

26

Kasačním opravným prostředkem navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr:

27

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

28

Na podporu svého kasačního opravného prostředku navrhovatelka uplatňuje tři důvody, z nichž první vychází z nesprávného výkladu pojmu „identifikovatelná fyzická osoba“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, druhý z nesprávného výkladu čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 a čl. 48 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), týkajícího se rozsahu presumpce neviny a třetí ze zkreslení důkazů v souvislosti s porušením článku 41 Listiny týkajícího se práva na řádnou správu.

29

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, který se dělí na čtyři části, navrhovatelka tvrdí, že Tribunál porušil unijní právo, když v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku učinil závěr, že navrhovatelka neprokázala, že sporná tisková zpráva sama o sobě, ale ani pomocí prostředků, o nichž lze rozumně předpokládat, že je čtenář použije, umožnila identifikaci navrhovatelky, takže informace obsažené v této zprávě nespadají pod pojem „osobní údaje“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725 a toto nařízení se nepoužije.

30

V rámci první a druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, které je třeba zkoumat společně, navrhovatelka Tribunálu vytýká, že pro účely výkladu pojmu „identifikovatelná fyzická osoba“ uvedeného v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725 použil nesprávná právní kritéria.

31

Pokud jde o první část, navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že její identifikace musí vyplývat ze sporné tiskové zprávy a nemůže vyplývat z externích nebo doplňujících informací, které nesouvisejí s jednáním vytýkaným úřadu OLAF. Podle judikatury Soudního dvora je pojmu „nepřímá identifikace“ vlastní, že k identifikaci jsou nezbytné dodatečné informace, přičemž takové informace může mít k dispozici jiná osoba než správce (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Breyer, C‑582/14, EU:C:2016:779, body 39 a 41).

32

Tribunál tak podle navrhovatelky měl v bodě 76 napadeného rozsudku nesprávně za to, že fyzická osoba, které se informace týká, je „identifikovatelná“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725 pouze tehdy, pokud její totožnost může zjistit „průměrný čtenář“, který sám nemá k dispozici dodatečné informace, jež by mu umožnily zjistit totožnost osoby, které se informace týká. Toto ustanovení se podle ní naopak týká jakékoli jiné osoby než správce, který má takové informace k dispozici. Tribunál tudíž v bodech 81, 82 a 87 napadeného rozsudku neprávem odmítl zohlednit okolnost, že ji německý novinář uvedený v bodě 77 napadeného rozsudku identifikoval jako osobu, o níž pojednává sporná tisková zpráva. Tribunál měl rozhodnout, že mohla být identifikována čtenářem, který má k dispozici dodatečné informace, podobně jako tento německý novinář, a že identifikátory uvedené v této tiskové zprávě mohly v každém případě vést k její identifikaci jejími rodinnými příslušníky a kolegy, kteří znali její profesní dráhu a věděli o jejím zapojení do projektu na pozici vedoucí výzkumné pracovnice.

33

V rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že se Tribunál v bodech 65, 67 a 68 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že pod pojem „prostředky, o nichž lze rozumně předpokládat, že budou použity“ pro identifikaci osoby, jíž se osobní údaje týkají, spadají pouze méně důležité nebo nevýznamné prostředky, které mohou snadno a rychle prokázat totožnost osoby, jíž se osobní údaje týkají. Bod 16 odůvodnění nařízení 2018/1725 totiž pouze uvádí, že ke stanovení toho, zda lze rozumně předpokládat použití prostředků k identifikaci určité osoby, je třeba vzít v úvahu náklady a čas, které si identifikace vyžádá, aniž by bylo vyžadováno, aby tyto náklady nebo čas byly minimální nebo nevýznamné.

34

Komise navrhuje zamítnout první a druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

35

Pokud jde o první část, tento orgán uvádí, že nařízení 2018/1725 používá jako kritérium pro vymezení možnosti identifikace „riziko identifikace“, a odkazuje na nutnost zohlednit „všechny objektivní faktory“ ke stanovení tohoto rizika. Pouhá hypotetická možnost rozeznat osobu tak nepostačuje k tomu, aby byla považována za „identifikovatelnou“. Komise připomíná, že kasační opravný prostředek je omezen na právní otázky, a uvádí, že Tribunál přezkoumal skutková tvrzení navrhovatelky, aby určil, zda ji lze přímo či nepřímo identifikovat, přičemž zdůraznila, že je na navrhovatelce, aby předložila důkaz o tom, že podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie podle článku 340 SFEU byly splněny. Soud přitom v bodě 73 napadeného rozsudku učinil závěr, že navrhovatelka neprokázala, že ji čtenář sporné tiskové zprávy mohl s jistotou identifikovat pomocí prostředků, o nichž lze rozumně předpokládat, že budou použity.

36

Komise dále vysvětluje, že Tribunál dospěl v bodě 58 napadeného rozsudku k závěru, že navrhovatelka neprokázala existenci jakéhokoli konkrétního případu, ve kterém by byla identifikována z pouhého znění sporné tiskové zprávy. Navrhovatelka tak nemůže platně argumentovat tím, že mohla být identifikována rodinnými příslušníky nebo kolegy. Kromě toho, jak vyplývá z bodů 73 a 78 až 81 napadeného rozsudku, před Tribunálem bylo prokázáno, že jedinou osobou, která zjistila a odhalila veřejnosti totožnost navrhovatelky, je německý novinář, který však již znal její profesní dráhu a profesní dráhu jejího otce a měl k dispozici velké množství informací. Ve fázi kasačního opravného prostředku přitom nelze zpochybnit, že uvedený novinář měl o navrhovatelce „subjektivní externí znalosti“.

37

Pokud jde o druhou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, Komise tvrdí, že z bodů 65 až 68 napadeného rozsudku nevyplývá, že pouze „méně důležité nebo nevýznamné“ prostředky odpovídají definici „prostředků, o nichž lze rozumně předpokládat, že budou použity“. Konkrétně argumentace navrhovatelky spočívá na nesprávném a izolovaném výkladu poslední věty bodu 65 napadeného rozsudku, která musí být vykládána ve spojení se zbývající částí tohoto bodu 65 a s body 61 až 68 tohoto rozsudku, ve kterých Tribunál přezkoumal argumentaci navrhovatelky. Právní test použitý Tribunálem se týkal právě toho, zda navrhovatelka byla ve sporné tiskové zprávě identifikovatelná pomocí prostředků, o nichž lze rozumně předpokládat, že budou použity.

38

V rámci první a druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka Tribunálu v podstatě vytýká, že se dopustil několika nesprávných právních posouzení, když rozhodl, že informace uvedené ve sporné tiskové zprávě nespadají pod pojem „osobní údaje“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, a tudíž se na ni toto nařízení nevztahuje.

39

Komise má za to, že některé argumenty předložené na podporu první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku spadají do posouzení skutkového stavu Tribunálem, a z tohoto důvodu nepodléhají přezkumu Soudního dvora v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku.

40

V tomto ohledu je třeba připomenout, že právní kvalifikace skutkového stavu nebo aktu provedená Tribunálem je právní otázkou, která může být vznesena v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 12. května 2022, Klein v. Komise, C‑430/20 P, EU:C:2022:377, bod 41 a citovaná judikatura).

41

Z formulace první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i ze všech argumentů vznesených na její podporu přitom vyplývá, že navrhovatelka Tribunálu vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když vycházel z nesprávných právních kritérií při výkladu pojmu „identifikovatelná fyzická osoba“ a na tomto základě nesprávně právně kvalifikoval informace uvedené ve sporné tiskové zprávě jako informace, které nespadají pod pojem „osobní údaje“ uvedený v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725.

42

Z toho plyne, že první část prvního důvodu kasačního opravného prostředku je přípustná.

43

Úvodem je třeba poukázat na to, že definice pojmu „osobní údaje“ uvedená v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725 je v podstatě totožná s definicí obsaženou v čl. 4 bodě 1 GDPR. Kromě toho, jak vyplývá z bodů 4 a 5 odůvodnění nařízení 2018/1725, jakož i z čl. 2 odst. 3 a článku 98 GDPR, unijní normotvůrce zamýšlel zavést režim ochrany osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, který je rovnocenný režimu GDPR, za účelem zajištění jednotné a soudržné ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním jejich osobních údajů v Unii. Je tedy třeba zajistit totožný výklad čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725 a čl. 4 bodu 1 GDPR.

44

Článek 3 bod 1 nařízení 2018/1725 stanoví, že osobními údaji jsou „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě“.

45

Soudní dvůr přitom rozhodl, že použití výrazu „veškeré informace“ v definici pojmu „osobní údaje“ uvedené v čl. 4 bodě 1 GDPR odráží cíl unijního normotvůrce přiznat tomuto pojmu široký význam, který potenciálně zahrnuje všechny druhy informací, a to jak objektivní, tak subjektivní ve formě názoru nebo hodnocení pod podmínkou, že jsou „o“ dotčené osobě. Informace je o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osoby, pokud vzhledem ke svému obsahu, účelu nebo účinku souvisí s identifikovatelnou osobou (rozsudek ze dne 4. května 2023, Österreichische Datenschutzbehörde a CRIF, C‑487/21, EU:C:2023:369, body 23 a 24).

46

Pokud jde o „identifikovatelnost“ fyzické osoby, čl. 3 bod 1 nařízení 2018/1725 upřesňuje, že identifikovatelnou fyzickou osobou je „fyzická osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na určitý identifikátor, například jméno, identifikační číslo, lokační údaje, síťový identifikátor nebo na jeden či více zvláštních prvků fyzické, fyziologické, genetické, psychické, ekonomické, kulturní nebo společenské identity této fyzické osoby“.

47

Skutečnost, že unijní normotvůrce použil výraz „nepřímo“, naznačuje, že k tomu, aby mohla být informace kvalifikována jako osobní údaj, není nutné, aby tato informace sama o sobě umožňovala identifikovat subjekt údajů (obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Breyer, C‑582/14, EU:C:2016:779, bod 41).

48

Bod 16 odůvodnění nařízení 2018/1725 v tomto ohledu upřesňuje, že při určování, zda je fyzická osoba identifikovatelná, by se mělo přihlédnout ke „všem prostředkům, o nichž lze rozumně předpokládat“, že je správce nebo „jiná osoba“ použijí pro „přímou či nepřímou“ identifikaci dané fyzické osoby. K tomu, aby určitý údaj mohl být kvalifikován jako „osobní údaj“, není tedy požadováno, aby se všechny informace umožňující identifikovat subjekt údajů musely nacházet v rukách jediné osoby (obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Breyer, C‑582/14, EU:C:2016:779, bod 43).

49

Zejména platí, že skutečnost, že k identifikaci subjektu údajů jsou nezbytné dodatečné informace, nemůže vyloučit, že dotčené údaje mohou být kvalifikovány jako osobní údaje (obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Breyer, C‑582/14, EU:C:2016:779, bod 44).

50

Je však ještě třeba, aby možnost kombinovat dotčené údaje s dodatečnými informacemi představovala prostředek, o němž lze rozumně předpokládat, že bude použit k identifikaci subjektu údajů. Ke stanovení toho, zda lze rozumně předpokládat použití prostředků k identifikaci fyzické osoby, by měly být podle bodu 16 odůvodnění nařízení 2018/1725 vzaty v úvahu všechny objektivní faktory, jako jsou náklady a čas, které si identifikace vyžádá, s přihlédnutím k technologii dostupné v době zpracování i k technologickému rozvoji.

51

V tomto ohledu již Soudní dvůr rozhodl, že prostředek nelze rozumně použít pro identifikaci subjektu údajů, pokud je identifikace tohoto subjektu zakázána zákonem nebo prakticky neproveditelná, například z důvodu skutečnosti, že by vyžadovala nepřiměřené úsilí z časového hlediska a z hlediska ekonomických a lidských zdrojů, takže riziko identifikace se ve skutečnosti jeví bezvýznamné (obdobně viz rozsudek ze dne 19. října 2016, Breyer, C‑582/14, EU:C:2016:779, bod 46).

52

V projednávané věci Tribunál v rámci přezkumu, zda sporná tisková zpráva obsahuje osobní údaje ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, v bodě 49 napadeného rozsudku připomněl, že pouze akty nebo jednání přičitatelné orgánu nebo instituci Unie mohou založit odpovědnost Unie. V tomto bodě 49 z toho Tribunál vyvodil, že identifikace žalobkyně musí vyplývat ze sporné tiskové zprávy a nemůže vyplývat z vnějších skutečností nesouvisejících s jednáním vytýkaným úřadu OLAF, takže při svém přezkumu vycházel pouze z informací obsažených v této zprávě, které mohly případně umožnit jejím čtenářům identifikovat žalobkyni.

53

Pokud jde dále o odhalení totožnosti navrhovatelky německým novinářem, který zveřejnil na sociálních sítích (Twitter) článek o obviněních úřadu OLAF obsažených ve sporné tiskové zprávě, která se jí týkala, Tribunál měl v bodech 82 a 87 napadeného rozsudku za to, že k tomuto odhalení nemůže být přihlíženo, neboť tento novinář nebyl schopen identifikovat navrhovatelku pouze na základě identifikátorů obsažených ve sporné tiskové zprávě a musel k tomu použít identifikační údaje, které byly ze zdrojů mimo uvedenou tiskovou zprávu a doplňovaly ji. K tomu, aby dospěl k tomuto závěru, měl Tribunál v bodech 76 a 81 napadeného rozsudku zejména za to, že uvedený novinář není průměrným čtenářem, ale profesionálním investigativním novinářem specializovaným v oblasti vědy, který měl o navrhovatelce subjektivní externí znalosti.

54

Otázku, zda informace obsažené v tiskové zprávě unijního orgánu nebo instituce spadají pod pojem „osobní údaje“ ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, však nelze zaměňovat s otázkou týkající se podmínek nezbytných pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie. Tato první otázka musí být posuzována výlučně s ohledem na podmínky stanovené tímto ustanovením, a na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál v bodě 49 napadeného rozsudku, tedy nemůže záviset na úvahách týkajících se přičitatelnosti aktu Unii.

55

V posledně uvedeném ohledu, jak vyplývá z úvah uvedených v bodech 48 až 51 tohoto rozsudku, je „nepřímé identifikaci“ osoby vlastní, že za účelem identifikace uvedené osoby musí být dodatečné informace zkombinovány s dotčenými údaji. Z toho rovněž vyplývá, že skutečnost, že tyto dodatečné informace pocházejí od jiné osoby nebo zdroje než od správce dotčených údajů, nijak nevylučuje – na rozdíl od toho, jak rozhodl Tribunál v bodech 49 a 87 napadeného rozsudku – identifikovatelnost osoby.

56

Nařízení 2018/1725 kromě toho nestanoví žádnou podmínku, pokud jde o osoby, které mohou identifikovat osobu, s níž je informace spjata, neboť bod 16 odůvodnění tohoto nařízení odkazuje nejen na správce, ale rovněž na „jinou osobu“.

57

Pokud jde konkrétně o tiskovou zprávu vydanou vyšetřovacím orgánem za účelem informování veřejnosti o výsledku vyšetřování, je tato zpráva svou povahou určena zejména pro novináře, takže je nelze odlišovat od „průměrného čtenáře“, na kterého odkazuje bod 76 napadeného rozsudku.

58

Okolnost, že investigativní novinář stejně jako v projednávané věci uveřejnil totožnost osoby uvedené v tiskové zprávě, však sama o sobě neumožňuje učinit závěr, že informace obsažené v této zprávě musí být nutně kvalifikovány jako osobní údaje ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, a zprostit se povinnosti provést přezkum identifikovatelnosti dotčené osoby.

59

Pokud jde o otázku, zda se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při právní kvalifikaci skutkového stavu, pokud jde o identifikovatelnost navrhovatelky, obsahuje sporná tisková zpráva, jak v podstatě uvedl Tribunál v bodech 53 až 55 napadeného rozsudku, některé informace týkající se navrhovatelky, které mohou umožnit její identifikaci, a sice její pohlaví, státní příslušnost a povolání, údaj o tom, že se jedná o mladou osobu a je odpovědná za dotčený financovaný výzkumný projekt, stejně jako zmínku o výši grantu, udělující instituci, tedy ERCEA, o povaze subjektu, který projekt hostil, a zemi, v níž se nachází, tedy o univerzitě v Řecku, odkaz na otce dotčené osoby a na skutečnost, že posledně uvedený vykonává své povolání v rámci tohoto subjektu, stejně jako přibližný počet výzkumných pracovníků pracujících na uvedeném projektu pod vedením dotčené osoby.

60

Na rozdíl od závěru, ke kterému dospěl Tribunál v bodě 68 napadeného rozsudku, přitom informace týkající se pohlaví osoby uvedené v tiskové zprávě, její státní příslušnosti, činnosti jejího otce, výše grantu na vědecký projekt a zeměpisné polohy subjektu hostícího tento vědecký projekt, posuzované společně, obsahují informace, které mohou umožnit identifikaci osoby uvedenou v této tiskové zprávě, a to zejména osobám, které pracují ve stejné vědecké oblasti a znají její profesní dráhu.

61

V této souvislosti judikatura Soudního dvora připomenutá v bodě 51 tohoto rozsudku neumožňuje kvalifikovat riziko identifikace subjektu údajů jako zanedbatelné. V tomto ohledu mohou pro osoby pracující ve stejné vědecké oblasti takové informace, jako jsou informace uvedené v předchozím bodě tohoto rozsudku, ve svém celku umožnit identifikaci dotčené osoby, aniž by tato identifikace zahrnovala nepřiměřené úsilí z hlediska času, nákladů a pracovní síly. Kromě toho na rozdíl od toho, co tvrdila Komise, navrhovatelka nebyla povinna předložit důkaz o tom, že byla skutečně identifikována jednou z těchto osob, neboť taková podmínka není v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725, jenž se omezuje na požadavek, aby byla osoba „identifikovatelná“, stanovena.

62

Kromě toho, jak vyplývá z bodu 66 napadeného rozsudku, popis přibližně 70 projektů financovaných ERCEA, jejichž hostitelské instituce se nacházely v Řecku, na internetových stránkách ERCEA obsahoval několik klíčových prvků umožňujících uživateli internetu nalézt požadované informace, jako je jméno osoby odpovědné za projekt nebo jméno hostitelské instituce nebo také výši financování.

63

Tisková zpráva týkající se údajně protiprávních jednání, jako jsou podvody nebo korupce, přitom může vyvolat určitý zájem u veřejnosti a přimět její čtenáře, zejména novináře, k tomu, aby si vyhledali informace o osobě uvedené ve zprávě. V takovém kontextu úsilí spočívající v takovém vyhledávání na internetových stránkách, jako jsou internetové stránky ERCEA, procházením popisů přibližně 70 financovaných projektů uvedených na těchto stránkách ve spojení s jinými vyhledáváními na internetu, které pravděpodobně umožní získat jméno a jiné identifikátory osoby uvedené ve sporné tiskové zprávě, není nijak nepřiměřené, takže riziko identifikace navrhovatelky novináři nebo jinými osobami, které neznají její profesní dráhu, nelze kvalifikovat jako nevýznamné ve smyslu judikatury citované v bodě 51 tohoto rozsudku.

64

Z výše uvedených úvah vyplývá, že se Tribunál v bodech 49 a 87 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že identifikace navrhovatelky nemohla být výsledkem externích nebo doplňujících informací, které nevyplývají z jednání vytýkaného úřadu OLAF. Kromě toho se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při právní kvalifikaci skutečností, které mu byly předloženy, když v bodě 68 tohoto rozsudku rozhodl, že identifikátory uvedené ve sporné tiskové zprávě neumožňují rozumně identifikovat navrhovatelku buď na základě pouhého objektivního přečtení této zprávy, nebo pomocí prostředků, „o nichž lze rozumně předpokládat, že budou použity“ některým z jejích čtenářů.

65

Tribunál tudíž v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku rovněž nesprávně rozhodl, že informace obsažené ve sporné tiskové zprávě nespadají pod pojem „osobní údaje“ uvedený v čl. 3 bodě 1 nařízení 2018/1725 a že se toto nařízení v projednávané věci nepoužije.

66

Za těchto podmínek musí být první a druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku vyhověno.

67

S ohledem na to, co bylo rozhodnuto v bodě 65 tohoto rozsudku, není třeba zkoumat třetí a čtvrtou část prvního důvodu kasačního opravného prostředku, jelikož se rovněž týkají opodstatněnosti závěrů uvedených v bodech 91 a 92 napadeného rozsudku.

68

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje závěr Tribunálu uvedený v bodě 106 napadeného rozsudku, podle kterého se nemohla dovolávat porušení zásady presumpce neviny stanovené v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 a zakotvené v čl. 48 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 2 EÚLP, jelikož nebyla ve sporné tiskové zprávě identifikována ani identifikovatelná. Navrhovatelka má za to, že se Tribunál v každém případě dopustil nesprávného právního posouzení, když použil kritéria čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725 v rámci přezkumu existence případného porušení této zásady. Stačí totiž, aby určitá osoba mohla být identifikována jakýmkoli prostředkem, nezávisle na čase a nákladech nezbytných k této identifikaci.

69

Komise navrhuje zamítnout druhý žalobní důvod zejména z důvodu, že porušení presumpce neviny předpokládá, že osoba, která se dovolává takového porušení, je identifikovanou nebo identifikovatelnou osobou, což není případ projednávané věci.

70

S ohledem na závěr uvedený v bodě 65 tohoto rozsudku se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 106 napadeného rozsudku rozhodl, že navrhovatelka nebyla ve sporné tiskové zprávě identifikována či identifikovatelná, a proto nemohla prokázat porušení své presumpce neviny.

71

Druhému důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba vyhovět, aniž je nutné zkoumat ostatní argumenty vznesené v rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku.

72

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že Tribunál v bodech 157 a 169 napadeného rozsudku zjevně zkreslil důkaz týkající se porušení práva na řádnou správu zakotveného v článku 41 Listiny.

73

Zaprvé navrhovatelka poznamenává, že na rozdíl od konstatování učiněného Tribunálem v bodě 157 napadeného rozsudku z prostého přečtení závěrečné zprávy úřadu OLAF vyplývá, že všichni výzkumní pracovníci – a nikoli jen někteří – prohlásili, že se projektu zúčastnili. V bodě 2.3.3.2 této zprávy je totiž výslovně uvedeno, že „deset výzkumných pracovníků, kteří odpověděli na dotazníky úřadu OLAF, potvrdilo, že se zúčastnili projektu MINATRAN“. Stejně tak z tohoto bodu 2.3.3.2., podle kterého „[n]ěkteří výzkumní pracovníci nicméně nepotvrdili ani výdaje, které byly vykázány [Aristotelovou univerzitou] jejich jménem, ani vlastnictví řeckého bankovního účtu“, jakož i ze shrnutí odpovědí výzkumných pracovníků obsaženého v uvedené zprávě, vyplývá, že většina výzkumných pracovníků skutečně věděla, že bankovní účty byly založeny na jejich jména a v jejich prospěch byly provedeny platby. Ačkoli tedy ze všech odpovědí výzkumných pracovníků vyplývá, že všichni věděli, že jsou jejich jména spojena s projektem, sporná tisková zpráva nepřesně uvádí, že žádný z výzkumných pracovníků o tom nevěděl. Kromě toho posouzení Tribunálu, podle kterého použitím výrazu „žádný“ tato zpráva chtěla říci „někteří“ z výzkumných pracovníků, představuje zkreslení této zprávy.

74

Zadruhé, pokud jde o bod 169 napadeného rozsudku, navrhovatelka poznamenává, že z bodu 2.3.3.1 závěrečné zprávy úřadu OLAF vyplývá, že jediným, co jí bylo vytknuto jakožto pokus o maření vyšetřování, bylo zaslání jediné elektronické zprávy jednomu výzkumnému pracovníkovi. I za předpokladu, že by zaslání této jediné zprávy, v níž uvedeného výzkumného pracovníka pouze upozornila, že není povinen odpovědět na dotazník úřadu OLAF, mohlo být kvalifikováno jako pokus o maření vyšetřování, konstatování obsažené v bodě 169 napadeného rozsudku, podle kterého „opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky“, představuje zjevné zkreslení skutkového stavu.

75

Podle Komise Tribunál v bodě 157 napadeného rozsudku právem rozhodl, že úřad OLAF ve sporné tiskové zprávě nezveřejnil nepřesné informace, které by zkreslily závěry jeho závěrečné zprávy. V každém případě pouze dostatečně závažné porušení zásady řádné péče může založit mimosmluvní odpovědnost Unie.

76

Kromě toho argumenty navrhovatelky směřující proti bodu 169 napadeného rozsudku musí být rovněž odmítnuty. Na podporu údajného zkreslení se totiž navrhovatelka dovolává určitých konkrétních skutečností obsažených v závěrečné zprávě úřadu OLAF, aniž by zohlednila to, že z jiných skutečností obsažených v téže zprávě vyplývá, že rovněž kontaktovala určitého výzkumného pracovníka, aby ho informovala, že není povinen odpovědět úřadu OLAF, a jiného výzkumného pracovníka, aby opravil své původní odpovědi. Kromě toho měl úřad OLAF za to, že skutečnost, že někteří výzkumní pracovníci ve stejném období spontánně stáhli nebo změnili své odpovědi, které původně poskytli, je známkou toho, že tito výzkumní pracovníci obdrželi e-maily podobného obsahu.

77

V bodě 157 napadeného rozsudku Tribunál zejména rozhodl, že ze spisu vyplývá, že úřad OLAF tím, že v pátém odstavci sporné tiskové zprávy použil výraz „[ž]ádný z těchto výzkumných pracovníků“ k označení „některých výzkumných pracovníků“, nezveřejnil nepřesné informace, které by zkreslily závěry jeho závěrečné zprávy. Pokud jde o zmínku o údajných „pokusech“ navrhovatelky o maření vyšetřování ve čtvrtém odstavci této zprávy, měl Tribunál v bodě 169 tohoto rozsudku za to, jak vyplývá ze závěrečné zprávy úřadu OLAF, že tento úřad v průběhu svého vyšetřování zjistil, že navrhovatelka opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky, a tyto činy považoval za překážky svého vyšetřování.

78

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že zkreslení musí být zjevné z písemností ve spisu, aniž by bylo nutné provést nové hodnocení skutkového stavu a důkazů (rozsudek ze dne 25. července 2018, Orange Polska v. Komise, C‑123/16 P, EU:C:2018:590, bod 75 a citovaná judikatura). O zkreslení se jedná, pokud, aniž by byly uplatněny nové důkazy, se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné (rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise, C‑413/08 P, EU:C:2010:346, bod 17 a citovaná judikatura).

79

Nadto je třeba podotknout, že i když zkreslení může spočívat ve výkladu dokumentu v rozporu s jeho obsahem, musí zjevně vyplývat ze spisu předloženého Soudnímu dvoru a předpokládá, že Tribunál zjevně překročil meze přiměřeného posouzení důkazů. V tomto ohledu nestačí prokázat, že dokument může být vykládán jinak, než jak jej vyložil Tribunál (rozsudek ze dne 16. února 2023, Komise v. Itálie a Španělsko, C‑635/20 P, EU:C:2023:98, bod 127, jakož i citovaná judikatura).

80

S ohledem na tuto judikaturu by skutková zjištění učiněná Tribunálem v bodě 157 a 169 napadeného rozsudku mohla být zpochybněna pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že z písemností předložených Tribunálu zjevně vyplývá, že tato zjištění jsou nesprávná.

81

Pokud jde zaprvé o bod 157 napadeného rozsudku, navrhovatelka Tribunálu vytýká, že zkreslil jak spornou tiskovou zprávu, tak závěry závěrečné zprávy úřadu OLAF.

82

V tomto ohledu je třeba připomenout, že úřad OLAF ve třetí větě pátého odstavce sporné tiskové zprávy uvedl, že „kontaktoval některé výzkumné pracovníky, kteří se údajně účastnili výzkumného projektu“. Konstatování obsažené v následující větě, podle kterého „[ž]ádný z nich nevěděl, že jsou jejich jména spojena s projektem, a nevěděli ani o bankovních účtech založených na jejich jména či o jakékoli platbě v jejich prospěch“, je tedy třeba chápat v tom smyslu, že se vztahuje na všechny výzkumné pracovníky, které úřad OLAF kontaktoval.

83

Tribunál tudíž tím, že v uvedeném bodě 157 vyložil posledně uvedenou větu sporné tiskové zprávy v tom smyslu, že úřad OLAF měl v úmyslu konstatovat, že někteří z výzkumných pracovníků, které kontaktoval, nevěděli, že jsou jejich jména spojena s projektem, ani nevěděli o bankovních účtech založených na jejich jména nebo o platbách v jejich prospěch, ačkoli spornou tiskovou zprávu lze chápat pouze v tom smyslu, že se vztahuje na všechny výzkumné pracovníky kontaktované úřadem OLAF, zkreslil obsah této zprávy.

84

Pokud jde dále o údajné zkreslení závěrů závěrečné zprávy úřadu OLAF, je třeba uvést, že z uvedených závěrů v bodě 2.3.3.2 této zprávy vyplývá, že deset výzkumných pracovníků, kteří se údajně účastnili výzkumného projektu, odpovědělo na dotazník úřadu OLAF a „potvrdilo, že se zúčastnili projektu MINATRAN“. Rovněž z něj vyplývá, že „[n]ěkteří výzkumní pracovníci nicméně nepotvrdili ani výdaje, které byly vykázány [Aristotelovou univerzitou] jejich jménem, ani vlastnictví řeckého bankovního účtu“. Za těchto podmínek je zjevné, že na rozdíl od toho, co vyplývá z tiskové zprávy, není pravda, že všichni výzkumní pracovníci, které úřad OLAF kontaktoval, nevěděli nic o tom, že jsou jejich jména spojena s výzkumným projektem, o bankovních účtech založených na jejich jména nebo o platbách v jejich prospěch. Tribunál tedy zkreslil závěry uvedené závěrečné zprávy, když v bodě 157 napadeného rozsudku rozhodl, že úřad OLAF v pátém odstavci sporné tiskové zprávy nezveřejnil nepřesné informace.

85

Pokud jde zadruhé o bod 169 napadeného rozsudku, ze znění bodu 2.3.3.1 závěrečné zprávy úřadu OLAF, na který odkazuje navrhovatelka, vyplývá, že jí jako pokus o maření vyšetřování bylo vytýkáno, že zaslala e-mail jedinému výzkumnému pracovníkovi, zatímco sporná tisková zpráva abstraktně uvádí několik pokusů o maření. Není však zjevné, že by měl úřad OLAF v úmyslu v tomto bodě závěrečné zprávy vyčerpávajícím způsobem zahrnout pokusy o maření vytýkané navrhovatelce.

86

Není tedy zjevné, že by Tribunál zkreslil závěrečnou zprávu úřadu OLAF tím, že v bodě 169 napadeného rozsudku rozhodl, že, jak vyplývá z této zprávy, úřad OLAF během svého vyšetřování zjistil, že navrhovatelka opakovaně kontaktovala některé výzkumné pracovníky, a tyto akty považoval za překážky svého vyšetřování.

87

Z toho vyplývá, že třetímu důvodu kasačního opravného prostředku je třeba vyhovět v rozsahu, v němž Tribunál zamítl žalobní důvod vycházející z porušení práva na řádnou správu, pokud jde o pátý odstavec sporné tiskové zprávy.

88

Vzhledem k tomu, že prvnímu a druhému důvodu kasačního opravného prostředku, jakož i části třetího důvodu kasačního opravného prostředku bylo vyhověno, je třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž jím Tribunál zamítl návrhová žádání žaloby směřující k tomu, aby byla Komisi uložena náhrada újmy vyplývající z toho, že úřad OLAF porušil své povinnosti podle nařízení 2018/1725, zásadu presumpce neviny a právo na řádnou správu.

89

Ve zbývající části je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.

90

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě, že zruší rozhodnutí Tribunálu, vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

91

V projednávaném případě tomu tak není.

92

Tribunál totiž neověřil, zda úřad OLAF zveřejněním sporné tiskové zprávy porušil presumpci neviny stanovenou v čl. 9 odst. 1 nařízení č. 883/2013 a zakotvenou v čl. 48 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 2 EÚLP, ani zda jsou v případě takového porušení splněny podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie podle článku 340 SFEU.

93

Za těchto okolností soudní řízení nedovoluje rozhodnout ve věci.

94

Vzhledem k tomu, že věc se vrací zpět Tribunálu, je třeba stanovit, že o nákladech řízení souvisejících s řízením o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: