–

za maďarskou vládu: M. Z. Fehér a R. Kissné Berta, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a J. Hoogveld, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: M. Wasmeier a I. Zaloguin, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení (Úř. věst. 2012, L 142, s. 1), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody (Úř. věst. 2013, L 294, s. 1) a článků 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i zásady legality a zásady efektivity.

2

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti AB za držení nedovolených látek nalezených u této osoby při osobní prohlídce, což vedlo k zajištění těchto látek.

3

Body 14 a 36 odůvodnění směrnice 2012/13 uvádějí:

[…]

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech.“

5

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 uvádí:

„Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“

6

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Právo na informace o právech“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

2.   Členské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“

7

Článek 8 směrnice 2012/13, nadepsaný „Kontrola a opravné prostředky“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby každé poskytnutí informací podezřelému nebo obviněnému podle článků 3 až 6 bylo zaznamenáno postupem uvedeným v právních předpisech daného členského státu.

2.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány.“

8

Body 12, 20 a 50 odůvodnění směrnice 2013/48 uvádějí:

[…]

[…]

9

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Tato směrnice stanoví minimální pravidla týkající se práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení a osob, které jsou účastníkem řízení podle rámcového rozhodnutí [2002/584] […], na přístup k obhájci, na informování třetí strany o zbavení osobní svobody a na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody.“

10

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 uvádí:

„Tato směrnice se použije na podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení od okamžiku, kdy je příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody. Použije se až do okamžiku ukončení řízení, čímž se má na mysli pravomocné rozhodnutí o tom, zda podezřelá nebo obviněná osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsouzení a rozhodnutí o opravném prostředku.“

11

Článek 3 téže směrnice zní následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na přístup k obhájci dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly dotčené osoby prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

2.   Podezřelé nebo obviněné osoby mají přístup k obhájci bez zbytečného prodlení. V každém případě mají podezřelé nebo obviněné osoby přístup k obhájci počínaje od toho z následujících okamžiků, který nastane dříve:

3.   Právo na přístup k obhájci znamená, že:

[…]

6.   Ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování práv stanovených v odstavci 3 v rozsahu, v němž je to s ohledem na zvláštní okolnosti případu opodstatněno jedním či několika z těchto přesvědčivých důvodů:

[…]

12

Článek 12 směrnice 2013/48, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení, jakož i vyžádané osoby v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, měly podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice.

2.   Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby v rámci trestního řízení při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo důkazních prostředků získaných při porušení jejího práva na obhájce nebo v případech, kdy byla v souladu s čl. 3 odst. 6 povolena odchylka od tohoto práva, byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivé řízení.“

13

Podle článku 54 trestního řádu (Nakazatelno procesualen kodeks, DV č. 86 ze dne 28. října 2005), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „trestní řád“), se za obviněného považuje osoba, které bylo za podmínek stanovených tímto zákonem a v souladu se stanoveným postupem sděleno obvinění.

14

Článek 55 trestního řádu, nadepsaný „Práva obviněného“, stanoví:

„(1)   Obviněný má následující práva: dozvědět se, pro jaký trestný čin bylo zahájeno jeho trestní stíhání a na základě jakých důkazů; vypovídat k obvinění, nebo to odmítnout; získat přístup ke spisu, včetně informací získaných zvláštními vyšetřovacími prostředky, a pořizovat si potřebné výpisy; předkládat důkazy; účastnit se trestního řízení; podávat návrhy, připomínky a námitky; pronést poslední slovo; podat opravný prostředek proti úkonům, které porušují jeho práva a oprávněné zájmy; a mít obhájce. Obviněný má právo, aby se jeho obhájce účastnil vyšetřovacích úkonů a jiných procesních úkonů, které vyžadují jeho účast, ledaže se tohoto práva výslovně vzdá. […]

(2)   Obviněný má právo obdržet obecné informace, které mu usnadní volbu obhájce. Má právo svobodně komunikovat se svým obhájcem, setkávat se s ním bez přítomnosti třetích osob, obdržet právní poradenství a právní pomoc, a to i před zahájením a v průběhu výslechu a jakéhokoli jiného procesního úkonu, jehož se obviněný účastní.

[…]“

15

Článek 164 tohoto trestního řádu, nadepsaný „Prohlídka“, stanoví:

„(1)   Prohlídka určité osoby v přípravném řízení bez soudního příkazu vydaného příslušným soudem prvního stupně nebo soudem prvního stupně, v jehož obvodu se daný úkon provádí, je přípustná:

(2)   Prohlídku provádí osoba stejného pohlaví v přítomnosti svědků prohlídky stejného pohlaví.

(3)   Protokol o provedeném vyšetřovacím úkonu se bezodkladně, nejpozději však do 24 hodin, předloží soudu ke schválení.“

16

Článek 212 uvedeného trestního řádu, nadepsaný „Přípravné řízení“, stanoví:

„(1)   Přípravné řízení se zahajuje na základě rozhodnutí státního zástupce.

(2)   Provádí-li se ohledání včetně prohlídky těla, prohlídky, zajištění věci a výslechu svědků, považuje se přípravné řízení za zahájené vyhotovením protokolu o prvním vyšetřovacím úkonu, pokud je jeho neodkladné provedení jedinou možností, jak lze shromáždit a zajistit důkazy, jakož i pokud je provedena prohlídka podle článku 164.

(3)   Vyšetřovací orgán, který provedl úkon podle odstavce 2, o tom bezodkladně, nejpozději však do 24 hodin, informuje státního zástupce.“

17

Článek 219 téhož trestního řádu, nadepsaný „Zahájení trestního stíhání obviněného a usnesení o zahájení trestního stíhání“, stanoví:

„(1)   Je-li shromážděn dostatek důkazů o vině určité osoby na spáchání trestného činu podle obecného práva, a neexistují důvody pro zastavení trestního řízení, podá vyšetřovací orgán zprávu státnímu zástupci a dotčenou osobu obviní, o čemž vydá usnesení.

(2)   Vyšetřovací orgán může trestní stíhání dané osoby jako obviněného zahájit i vyhotovením protokolu o prvním vyšetřovacím úkonu prováděném vůči ní, o čemž podá zprávu státnímu zástupci.

(3)   V usnesení o zahájení trestního stíhání a v protokolu o vyšetřovacím úkonu podle odstavce 2 se uvede:

[…]

(8)   Vyšetřující orgán nesmí provést žádné vyšetřovací úkony za účasti obviněného, dokud nesplní své povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 7.“

18

Dne 8. února 2022 tři policejní inspektoři z okresního oddělení policejní správy v Lukovitu (Rajonno upravlenie Lukovit, Bulharsko) zastavili a zkontrolovali vozidlo řízené IJ, ve kterém se nacházeli rovněž AB a KL.

19

Ještě předtím, než byl řidič vozidla otestován na přítomnost omamných látek, AB a KL policejním inspektorům sdělili, že mají v držení omamné látky. Tato informace byla sdělena ústně vyšetřovateli, který měl právě službu na okresním oddělení policejní správy v Lukovitu a jenž zaznamenal tato prohlášení do protokolu jako ústní oznámení trestného činu.

20

Vzhledem k tomu, že řidič měl pozitivní výsledek testu, jeden z policejních inspektorů provedl prohlídku vozidla.

21

Kromě toho byl AB podroben osobní prohlídce provedené vyšetřovatelem konajícím službu, který sepsal protokol „o prohlídce a zajištění věci v naléhavých případech s dodatečným schválením soudu“. Skutečnost, že tato prohlídka byla provedena bez předchozího schválení soudce, byla v tomto protokolu odůvodněna existencí „dostatečných důkazů o přechovávání předmětů zakázaných zákonem uvedených v protokolu o ústním oznámení trestného činu“.

22

Při této osobní prohlídce byly u AB nalezeny omamné látky. Vyšetřovatel konající službu informoval téhož dne státního zástupce okresního státního zastupitelství v Lovči územního oddělení v Lukovitu (Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit, Bulharsko) o výsledcích této prohlídky a o tom, že byla provedena v rámci „přípravného řízení“ ve smyslu článku 212 trestního řádu zahájeného okresním oddělení policejní správy v Lukovitu.

23

Stále v rámci tohoto přípravného řízení, ale po provedení prohlídky, byl během výslechu na policejní stanici AB požádán o písemná vysvětlení. AB tak uvedl, že látky, které u něj byly nalezeny, byly omamné látky pro jeho osobní spotřebu.

24

Dne 9. února 2022 zaslal státní zástupce okresního státního zastupitelství v Lovči územního oddělení v Lukovitu (Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit) na základě čl. 164 odst. 3 trestního řádu žádost k okresnímu soudu v Lukovitu (Rajonen sad Lukovit, Bulharsko), který je předkládajícím soudem, o schválení protokolu o osobní prohlídce, které byl podroben AB, a zajištění věci, jež po ní následovalo. Spor v původním řízení se týká této žádosti o dodatečné schválení této prohlídky a zajištění věci.

25

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda soudní kontrola donucovacích opatření při shromažďování důkazů v přípravné fázi trestního řízení, kterou stanoví vnitrostátní právo, představuje dostatečnou záruku dodržování práv podezřelých a obviněných osob, jak je stanoveno ve směrnicích 2012/13 a 2013/48.

26

Tento soud především uvádí, že vnitrostátní právo neobsahuje jasné pravidlo o rozsahu soudního přezkumu donucovacích prostředků ke shromažďování důkazů v přípravném řízení a podle vnitrostátní judikatury se přezkum prohlídek, osobních prohlídek a zajištění věcí týká jejich formální zákonnosti. V tomto ohledu připomíná, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně prohlásil, že Bulharská republika porušila články 3 a 8 EÚLP.

27

Předkládající soud poté upřesňuje, že bulharské právo nezná pojem „podezřelého“ uvedený v těchto směrnicích, nýbrž pouze pojem „obviněného“. Posledně uvedená kvalifikace vyžaduje rozhodnutí státního zástupce nebo vyšetřujícího orgánu. Existuje však ustálená praxe policie a úřadu státního zastupitelství spočívající v oddálení okamžiku, od kterého je dotyčná osoba považována za „obviněného“, což by ve skutečnosti mělo za následek obcházení povinností týkajících se dodržování práva této osoby na obhajobu.

28

Konečně z právní nauky i vnitrostátní judikatury podle informací předkládajícího soudu vyplývá, že i když je příslušný soud přesvědčen, že nebylo dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu, nemůže přezkoumat obvinění nebo obžalobu dotčené osoby, neboť by tím porušil ústavní výsadu státního zástupce zahájit trestní řízení. V takovém případě soud, který přezkoumává donucovací opatření přijatá v rámci přípravného řízení, musí vyšetřovací úkon akceptovat, pokud byl proveden v naléhavém případě, i když to znamená porušení práva na obhajobu.

29

V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že ačkoli vnitrostátní právo nezná pojem „podezřelého“, mohl by čl. 219 odst. 2 trestního řádu v zásadě zaručit právo na obhajobu osobám, u nichž neexistují dostatečné důkazy o vině, ale kterým bude z důvodu nutnosti provést vyšetřovací úkony s jejich účastí přiznáno postavení „obviněného“, a budou tedy moci využít práv uvedených v článku 55 trestního řádu, které splňují požadavky směrnic 2012/13 a 2013/48.

30

Toto procesní ustanovení je však nejasné. Krom toho je aplikováno nejednoznačně a protichůdně, či dokonce není vůbec uplatňováno. Podle předkládajícího soudu přitom není pochyb o tom, že v projednávaném případě má AB postavení osoby „obviněné z trestného činu“ ve smyslu EÚLP, jak je vykládána judikaturou ESLP, bez ohledu na právní kvalifikaci jeho situace podle vnitrostátního práva. Podle tohoto práva však bude moci daná osoba využít svého práva na obhajobu pouze tehdy, pokud získá postavení „obviněného“, což závisí na vůli orgánu, který vede vyšetřování pod dohledem státního zástupce.

31

V tomto ohledu se předkládající soud domnívá, že neposkytnutí informací a neumožnění přístupu k obhájci v raném stadiu trestního řízení představuje nezhojitelnou procesní vadu, která může mít vliv na spravedlivou povahu celého následného trestního řízení.

32

Za těchto podmínek se okresní soud v Lukovitu (Rajonen sad Lukovit) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/13 a čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že se tyto směrnice použijí na situaci, kdy u osoby, o které existují informace, že přechovává nedovolené látky, je provedena osobní prohlídka a zajištění těchto látek, i když vnitrostátní právo nezná pojem „podezřelý“ uvedený v těchto směrnicích a uvedená osoba nebyla úředně uvědomena o svém postavení „obviněného“.

34

Společným cílem směrnic 2012/13 a 2013/48 je stanovit minimální pravidla týkající se některých práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení. Směrnice 2012/13 se konkrétně týká práva na informace o právech a směrnice 2013/48 se vztahuje na právo na přístup k obhájci, právo na informování třetí strany o zbavení osobní svobody, jakož i právo na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody. Kromě toho z bodů odůvodnění uvedených směrnic vyplývá, že se tyto směrnice za tímto účelem opírají o práva stanovená zejména v článcích 47 a 48 Listiny a usilují o podporu těchto práv ve vztahu k podezřelým a obviněným osobám v trestním řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, body 36 a 37).

35

Pokud jde o oblast působnosti směrnice 2012/13, Soudní dvůr již rozhodl, že z jejího článku 1 a čl. 2 odst. 1 vyplývá, že tato směrnice stanoví pouze pravidla týkající se práva podezřelých nebo obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění, které proti nim bylo vzneseno, od okamžiku, kdy příslušné orgány osobu uvědomí, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu (usnesení ze dne 6. září 2022, Delgaz Grid, C‑95/22, EU:C:2022:697, bod 25).

36

Pokud jde o oblast působnosti směrnice 2013/48, její čl. 2 odst. 1 uvádí, že tato směrnice se použije na podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení od okamžiku, kdy je příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody.

37

V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že znění čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/48, zejména slovní spojení „kdy je příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí“, naznačuje, že pro účely použitelnosti této směrnice je dostačující informování dotčené osoby příslušnými orgány členského státu, a to jakýmkoliv způsobem, přičemž způsob, kterým je této osobě taková informace doručena, je irelevantní [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2020, VW (Právo na přístup k obhájci v případě nedostavení se k soudnímu jednání), C‑659/18, EU:C:2020:201, body 25 a 26].

38

Vzhledem k tomu, že příslušné oblasti působnosti směrnic 2012/13 a 2013/48 jsou definovány téměř totožně v článku 2 obou z těchto směrnic, je třeba mít za to, že se v zásadě překrývají. Toto konstatování je v souladu se společným cílem obou směrnic, kterým je zajištění ochrany práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení. Z toho vyplývá, jak uvedl generální advokát v bodě 38 svého stanoviska, že dodatečné upřesnění uvedené v článku 2 novější z obou směrnic, tedy směrnice 2013/48, podle kterého mohou být informace poskytnuty „úředním oznámením nebo jiným způsobem“, musí být považováno za použitelné na směrnici 2012/13.

39

Z těchto úvah zaprvé vyplývá, že k tomu, aby situace spadala do oblasti působnosti těchto směrnic, jsou vyžadovány dvě okolnosti. Je tedy nezbytné, aby zaprvé příslušné vnitrostátní orgány měly podezření, že dotyčná osoba spáchala trestný čin nebo aby z tohoto důvodu byla trestně stíhána a zadruhé aby jí tyto orgány o tomto uvědomily prostřednictvím úředního oznámení či jiným způsobem.

40

Pro účely použití směrnic 2012/13 a 2013/48 je tedy třeba, aby uvedené orgány zajistily, aby se dotyčná osoba dozvěděla o tom, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu.

41

Zadruhé je třeba uvést, že za účelem zajištění řádného průběhu trestního vyšetřování musí mít příslušné vnitrostátní orgány určitý prostor pro uvážení ke zvolení okamžiku, kdy uvědomí dotyčnou osobu o tom, že je podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu, avšak za podmínky, že nedojde k nepřiměřenému prodlení při poskytnutí této informace, které by dotyčné osobě bránilo v účinném výkonu práva na obhajobu, jehož ochrana je cílem směrnic 2012/13 a 2013/48.

42

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že předmět původního řízení se týká žádosti státního zástupce okresního státního zastupitelství v Lovči územního oddělení v Lukovitu (Rajonna prokuratura Loveč, teritorialno otdelenie Lukovit), aby byla dodatečně schválena prohlídka osoby AB a zajištění nedovolených látek objevených při této prohlídce. Tato prohlídka byla nařízena a provedena v návaznosti na to, že tato osoba se policistům přiznala, že přechovává takové látky.

43

Pokud osoba, jako je AB, učiní přiznání tohoto druhu před policisty, vystavuje se tomu, že bude považována za podezřelou ze spáchání trestného činu. Pokud příslušníci, kteří vyvozují důsledky z tohoto přiznání, provedou osobní prohlídku dotyčné osoby a zajištění toho, o čem tato osoba prohlásila, že přechovává, tyto úkony jednak prokazují, že příslušný orgán tuto osobu od daného okamžiku podezřívá, a jednak se jimi implicitně, avšak nutně informuje uvedená osoba o tomto podezření. Za takových okolností se obě podmínky pro použití směrnic 2012/13 a 2013/48 jeví jako splněné.

44

V tomto ohledu se pro účely použití těchto směrnic jeví skutečnost, že právo dotyčného členského státu nestanoví, že určitá osoba může mít postavení „podezřelého“, a skutečnost, že AB nebyl úředně uvědomen o tom, že je „obviněným“, jako irelevantní. Působnost směrnic 2012/13 a 2013/48 musí být totiž vykládána jednotně ve všech členských státech, a nemůže tedy záviset na proměnlivých významech, které práva těchto států dávají pojmům „podezřelý“ a „obviněný“, ani na podmínkách, za nichž dochází k získání těchto postavení podle těchto práv.

45

Na první a druhou otázku je tudíž třeba odpovědět tak, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/13 a čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že se tyto směrnice použijí na situaci, kdy u osoby, o které existují informace, že přechovává nedovolené látky, je provedena osobní prohlídka, jakož i zajištění těchto látek. Skutečnost, že vnitrostátní právo nezná pojem „podezřelý“ a že uvedená osoba nebyla úředně uvědomena o svém postavení „obviněného“, není v tomto ohledu relevantní.

46

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat před třetí otázkou, je, zda čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 ve spojení s články 47 a 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž soud, kterému byla na základě použitelného vnitrostátního práva předložena žádost o dodatečné schválení osobní prohlídky a následného zajištění nedovolených látek, které byly vykonány v přípravné fázi trestního řízení, není příslušný k přezkumu, zda byla při této příležitosti dodržena práva podezřelého nebo obviněného zaručená těmito směrnicemi.

47

V projednávaném případě předkládající soud uvádí, že ačkoli podle čl. 164 odst. 3 trestního řádu musí být osobní prohlídka provedená v přípravné fázi trestního řízení předmětem dodatečného soudního přezkumu, podle příslušné vnitrostátní judikatury se tento přezkum týká pouze formálních náležitostí, na nichž závisí zákonnost tohoto opatření a z něj vyplývajícího zajištění, a neumožňuje příslušnému soudu přezkoumat dodržení práv zaručených směrnicemi 2013/48 a 2012/13.

48

Je třeba uvést, že podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 musí členské státy zajistit, aby podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány.

49

S ohledem na význam práva na účinný procesní prostředek chráněného v článku 47 Listiny a na jasné, bezpodmínečné a přesné znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 brání posledně uvedené ustanovení veškerým vnitrostátním opatřením, která jsou na překážku využívání účinných procesních prostředků v případě porušení práv chráněných touto směrnicí (rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, bod 57).

50

Stejný výklad se uplatní ve vztahu k článku 12 směrnice 2013/48, podle něhož „podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení […] [mají] podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice“ (rozsudek ze dne 19. září 2019, Rajonna prokuratura Lom, C‑467/18, EU:C:2019:765, bod 58).

51

Z toho vyplývá, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 ukládají členským státům povinnost zajistit dodržování práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 47 Listiny a práva na obhajobu zakotveného v čl. 48 odst. 2 Listiny tím, že stanoví účinnou právní ochranu umožňující každému podezřelému nebo obviněnému obrátit se na soud, který posoudí, zda nebyla porušena jeho práva vyplývající z těchto směrnic.

52

Článek 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 však stanoví, že právo napadnout případné porušení těchto práv je přiznáno v souladu s „postupem podle vnitrostátního práva“, respektive „podle vnitrostátního práva“. Tato ustanovení tedy neurčují způsob, jakým by mělo být porušení těchto práv namítáno, ani okamžik, kdy tak lze učinit v trestním řízení, a ponechávají tak členským státům určitý prostor pro uvážení při stanovení konkrétních postupů, které bude možné k tomuto účelu použít.

53

Záměr unijního normotvůrce přiznat takový prostor pro uvážení je potvrzen body odůvodnění směrnic 2012/13 a 2013/48. Podle bodu 36 odůvodnění směrnice 2012/13 totiž právo na konstatování toho, že příslušné orgány neposkytly nebo odmítly poskytnout informace anebo přístup k určitým materiálům k případu v souladu s touto směrnicí, „neukládá členským státům povinnost stanovit zvláštní odvolací postup, zvláštní mechanismus ani postup pro podávání stížností, jehož prostřednictvím lze takové neposkytnutí nebo odmítnutí napadnout“. Dále bod 50 odůvodnění směrnice 2013/48 v podstatě uvádí, že povinností členských států zajistit dodržování práva na obhajobu a práva na spravedlivé řízení nejsou dotčena vnitrostátní pravidla nebo systémy pro přípustnost důkazních prostředků a „členským státům by to nemělo bránit v zachování systému, kdy lze soudu či soudci předložit veškeré existující důkazní prostředky, aniž by se zvlášť či předběžně posuzovala jejich přípustnost“.

54

Kromě toho články 47 a 48 Listiny nebrání tomu, aby členské státy nebyly povinny vytvářet samostatné právní prostředky, které by podezřelé nebo obviněné osoby mohly podat za účelem ochrany práv, která jim přiznávají směrnice 2012/13 a 2013/48. Podle ustálené judikatury totiž unijní právo, včetně ustanovení Listiny, nenutí členské státy k tomu, aby zavedly jiné právní prostředky než ty, které stanoví vnitrostátní právo, ledaže by ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývalo, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Randstad Italia, C‑497/20, EU:C:2021:1037, bod 62 a citovaná judikatura).

55

Z toho vyplývá, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát omezil soudní přezkum donucovacích opatření provedených za účelem shromáždění důkazů o trestném činu na jejich formální zákonnost, pokud je následně soud v rámci trestního řízení schopen ověřit, že byla dodržena práva obviněného uvedená ve směrnicích 2012/13 a 2013/48 vykládaných ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

56

V projednávané věci předkládající soud uvádí, že z ustálené vnitrostátní judikatury vyplývá, že informace získané od osob, které byly ohledně svých činů vyslechnuty jako svědci, nelze považovat za důkazy, jelikož tyto osoby jsou ve skutečnosti podezřelými.

57

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, tato judikatura podle všeho umožňuje přinejmenším v některých případech vyloučit informace a důkazy získané při nedodržení předpisů unijního práva, v projednávané věci článku 3 směrnice 2012/13, který se týká poučení podezřelého o jeho právech, a článku 3 směrnice 2013/48, který se týká přístupu k obhájci.

58

Není však možné určit pouze na základě spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, zda jsou v projednávaném případě relevantní vnitrostátní ustanovení v souladu s požadavky uvedenými v bodě 55 tohoto rozsudku. Za tímto účelem je třeba, aby se předkládající soud ujistil o tom, že uvede-li obviněný či obžalovaný v trestním řízení nesrovnalosti v řízení související s porušováním práv vyplývajících z jedné z těchto dvou směrnic, může soud rozhodující ve věci samé vždy konstatovat tyto nesrovnalosti a je povinen vyvodit veškeré důsledky, které z těchto porušení vyplývají, zejména pokud jde o nepřípustnost nebo důkazní hodnotu důkazů získaných za těchto podmínek.

59

V případě, že by soud rozhodující ve věci samé neměl možnost toto zjištění učinit a z těchto porušení vyvodit důsledky, je třeba připomenout ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva ukládá zásada přednosti vnitrostátním soudům zejména povinnost, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem [rozsudek ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek), C‑205/20, EU:C:2022:168, bod 35 a citovaná judikatura].

60

Ze zásady přednosti plyne, že pokud nelze vyložit vnitrostátní právní úpravu v souladu s požadavky unijního práva a vzhledem k tomu, že – jak vyplývá z bodů 49 až 51 tohoto rozsudku – mají čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 přímý účinek, má vnitrostátní soud, jenž má v rámci svých pravomocí uplatnit tato ustanovení unijního práva, povinnost zajistit plný účinek požadavků vyplývajících z uvedených ustanovení ve sporu, jenž mu byl předložen, tak, že na základě své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy, i když je pozdějšího data, která je v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem, aniž musí nejprve žádat o odstranění této vnitrostátní právní úpravy legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 108, jakož i citovaná judikatura].

61

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 ve spojení s články 47 a 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní judikatuře, podle níž soud, kterému byla na základě použitelného vnitrostátního práva předložena žádost o dodatečné schválení osobní prohlídky a následného zajištění nedovolených látek, které byly vykonány v přípravné fázi trestního řízení, není příslušný zkoumat, zda byla při této příležitosti dodržena práva podezřelého nebo obviněného zaručená těmito směrnicemi, pokud se tato osoba může následně u soudu rozhodujícího ve věci samé domáhat určení, že došlo k případnému porušení práv vyplývajících z uvedených směrnic, a pokud je tedy tento soud povinen vyvodit důsledky z takového porušení, zejména pokud jde o nepřípustnost nebo důkazní hodnotu důkazů získaných za těchto podmínek.

62

Třetí předběžná otázka se týká výkladu zásad legality a zákazu svévolného výkonu pravomoci, jakož i čl. 3 odst. 3 písm. b) směrnice 2013/48 v rámci vnitrostátní právní úpravy, podle níž práv vyplývajících z této směrnice požívají pouze osoby, které jsou formálně stíhány jako „obviněné“, přičemž okamžik této kvalifikace je ponechán na uvážení vyšetřujícího orgánu.

63

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 24. března 2023, Direktor na Teritorialno podelenie na Nacionalnia osiguritelen institut-Veliko Tarnovo, C‑30/22, EU:C:2023:259, bod 33 a citovaná judikatura).

64

Dále přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu v původním řízení třeba vyložit [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, TL (Nepřítomnost tlumočníka a chybějící překlad), C‑242/22 PPU, EU:C:2022:611, bod 37, jakož i citovaná judikatura].

65

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce přitom vyplývá, že se spor v původním řízení týká žádosti o dodatečné schválení osobní prohlídky a následného zajištění nezákonně držených věcí, které byly provedeny v přípravné fázi trestního řízení, soudem a že za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na třetí otázku je ve skutečnosti třeba v takovém případě zkoumat rozsah a povahu práva na přístup k obhájci stanoveného v článku 3 směrnice 2013/48.

66

Je tudíž třeba mít za to, že podstatou této otázky předkládajícího soudu je, zda článek 3 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že podezřelá nebo obviněná osoba může být v přípravné fázi trestního řízení podrobena osobní prohlídce a zajištění nezákonně držených věcí, aniž má tato osoba právo na přístup k obhájci.

67

Směrnice 2013/48 podle svého článku 1 stanoví minimální pravidla týkající se zejména práva podezřelých a obviněných osob v trestním řízení na přístup k obhájci a na informování třetí strany o zbavení osobní svobody.

68

V tomto ohledu čl. 3 odst. 1 této směrnice konkrétně ukládá členským státům povinnost zajistit, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na přístup k obhájci dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

69

Toto základní pravidlo je upřesněno v odstavci 2 téhož článku 3, který stanoví, že tento přístup musí být umožněn „bez zbytečného prodlení“, a v každém případě počínaje od prvního ze čtyř konkrétních okamžiků uvedených v písmenech a) až d) odstavce 2.

70

Kromě toho čl. 3 odst. 3 písm. c) směrnice 2013/48 stanoví, že podezřelé nebo obviněné osoby mají právo na to, aby byl jejich obhájce přítomen přinejmenším při vyšetřovacích úkonech nebo úkonech prováděných za účelem shromáždění důkazních prostředků uvedených v tomto ustanovení, pokud jsou tyto úkony stanoveny vnitrostátním právem a pokud se vyžaduje nebo umožňuje, aby byla podezřelá nebo obviněná osoba dotčenému úkonu přítomna.

71

Je přitom třeba uvést, že osobní prohlídka a zajištění nedovolených látek nejsou uvedeny mezi okamžiky uvedenými v čl. 3 odst. 2 písm. a) až d) a odst. 3 písm. c) této směrnice.

72

Pokud jde konkrétně zaprvé o právo podezřelých nebo obviněných stanovené v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/48 na přístup k obhájci před výslechem ze strany policie nebo jiného orgánu činného v trestním řízení či justičního orgánu, je třeba zdůraznit, že z bodu 20 odůvodnění směrnice 2013/48 vyplývá, že podle záměru unijního normotvůrce předběžný výslech policejním orgánem, jehož účelem je zejména zjistit, zda je třeba zahájit vyšetřování, například v průběhu silniční kontroly, nepředstavuje „výslech“ ve smyslu této směrnice, a není tedy uveden v jejím čl. 3 odst. 2 písm. a) s tím, že podezřelým a obviněným osobám přiznávají v každém případě právo na přístup k obhájci.

73

Pokud jde zadruhé o právo podezřelých nebo obviněných osob stanovené v čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48 na přístup k obhájci „bez zbytečného prodlení“ od zbavení osobní svobody, je třeba zdůraznit, že toto právo nutně neznamená, že se přístup k obhájci okamžitě konkretizuje, tedy v okamžiku tohoto zbavení osobní svobody.

74

V tomto ohledu z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 6 EÚLP, na kterou odkazuje bod 12 odůvodnění směrnice 2013/48, vyplývá, že pokud jde o právo na pomoc obhájce ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, osobní prohlídka během silniční kontroly, při níž byla učiněna sebeobviňující prohlášení, nesvědčí o žádném významném omezení svobody jednání dotčené osoby, které by mohlo být dostatečné k tomu, aby byla právní pomoc povinná již v této fázi řízení (v tomto smyslu viz ESLP, 18. února 2010, Zajčenko v. Rusko, CE:ECHR:2010:0218JUD003966002, body 47 a 48).

75

Obecně platí, že za účelem určení, zda absence přístupu k obhájci během osobní prohlídky a zajištění nezákonně držených věcí zbavil podezřelou či obviněnou osobu práva zaručeného v článku 3 směrnice 2013/48, je třeba zohlednit ustanovení odstavce 1 tohoto článku, který vyžaduje přezkoumat, zda byl tento přístup poskytnut dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohla podezřelá či obviněná osoba prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

76

V projednávaném případě je na příslušném soudu, aby v souladu s vnitrostátním právem provedl nezbytná ověření s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem v tomto ohledu. Konkrétně mu přísluší ověřit, zda přítomnost advokáta v okamžiku osobní prohlídky provedené u AB a zajištění nedovolených látek, které po ní následovalo, byla objektivně nezbytná k tomu, aby bylo účinně zajištěno právo této osoby na obhajobu.

77

V tomto ohledu je třeba upřesnit, že s výhradou ověření příslušným vnitrostátním soudem se opatření, kterým byl AB podroben, a priori nejeví být přijata v takovém kontextu, že by v okamžiku, kdy byla prováděna, měla mít dotčená osoba právo na přístup k obhájci ve smyslu článku 3 směrnice 2013/48.

78

Z výše uvedených úvah vyplývá, že článek 3 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že podezřelá nebo obviněná osoba může být v přípravné fázi trestního řízení podrobena osobní prohlídce a zajištění nezákonně držených věcí, aniž má tato osoba právo na přístup k obhájci, za podmínky, že ze zkoumání všech relevantních okolností vyplyne, že takový přístup není nezbytný k tomu, aby uvedená osoba mohla prakticky a účinně uplatnit svá práva na obhajobu.

79

Podstatou páté otázky předkládajícího soudu je, zda zásady právního státu musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě a judikatuře, podle nichž vnitrostátní soud „nemá pravomoc přezkoumat zahájení trestního stíhání určité osoby jako obviněného, ačkoli […] na tomto formálním úkonu závisí, zda této osobě bude přiznáno právo na obhajobu v případě, že jsou proti ní pro účely vyšetřování prováděna donucovací opatření“.

80

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, který mají rozhodnout (usnesení ze dne 27. března 2023, Belgische Staat, C‑34/22, EU:C:2023:263, bod 43 citovaná judikatura).

81

Vzhledem k tomu, že předkládací rozhodnutí slouží jako základ pro toto řízení před Soudním dvorem, je nezbytné, aby vnitrostátní soud poskytl minimální vysvětlení k důvodům volby ustanovení unijního práva, o jejichž výklad žádá, jakož i k souvislosti, kterou spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor, který mu byl předložen (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 27. března 2023, Belgische Staat, C‑34/22, EU:C:2023:263, bod 44 a citovaná judikatura).

82

V projednávané věci pátá otázka odkazuje obecně na „zásady právního státu“, aniž by žádost o rozhodnutí o předběžné otázce kromě toho obsahovala uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud v rámci této otázky pochybnosti o výkladu těchto „zásad“, takže Soudní dvůr nemůže posoudit, v jakém rozsahu je odpověď na uvedenou otázku nezbytná k tomu, aby tento soud mohl vydat rozhodnutí v rámci sporu v původním řízení.

83

Z toho vyplývá, že pátá otázka je nepřípustná.

84

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: