–

za BM a NP: D. Terracciano, avvocata,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: L. Fiandaca a A. Jacoangeli, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: B.-R. Killmann a D. Recchia, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 45 odst. 1 a 2 SFEU, jakož i čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi BM a NP, italskými státními příslušníky, kteří získali odbornou praxi v jiných členských státech než v Italské republice, a Ministero dell’Istruzione, dell’Università e della Ricerca Ricerca – MIUR (ministerstvo školství, univerzit a výzkumu, Itálie) (dále jen „ministerstvo“) ve věci legality ministerského nařízení, které stanoví, že do řízení o zápisu na seznamy pro přijímání zaměstnanců prostřednictvím smluv na dobu neurčitou a na dobu určitou do italských veřejných zařízení vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání jsou připuštěni pouze uchazeči, kteří v těchto zařízeních získali určitou odbornou praxi.

3

Článek 3 odst. 1 nařízení č. 492/2011 stanoví:

„V souladu s tímto nařízením se nepoužijí právní a správní předpisy ani správní postupy členského státu:

[...]

[...]“

4

Ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou, uzavřené dne 18. března 1999 a tvořící přílohu směrnice Rady 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. 1999, L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368), nadepsané „Opatření k předcházení zneužití“, zní následovně:

„1. K předcházení zneužití vznikajícímu využitím po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, pokud žádná právní opatření k předcházení zneužití neexistují, zavedou členské státy po konzultaci se sociálními partnery, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi, nebo sociální partneři, způsobem, který přihlédne k potřebám specifických odvětví nebo kategorií zaměstnanců, jedno nebo více z následujících opatření:

2. Členské státy po konzultaci se sociálními partnery nebo sociální partneři případně stanoví podmínky, za jakých jsou pracovní smlouvy nebo poměry na dobu určitou

5

Článek 1 odstavce 653 a 655 legge n. 205 – Bilancio di previsione dello Stato per l’anno finanziario 2018 e bilancio pluriennale per il triennio 2018-2020 (zákon č. 205 o státním rozpočtu na rok 2018 a víceletý rozpočet na tříleté období 2018‑2020) ze dne 27. prosince 2017 (GURI č. 302 ze dne 29. prosince 2017) (dále jen „zákon č. 205/2017“) stanoví:

„653.   Za účelem odstranění nejistoty zaměstnání v zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání je na rok 2018 vyčleněn 1 milion eur, na rok 2019 6,6 milionu eur, na rok 2020 11,6 milionu euro a na rok 2021 15,9 milionu euro, 16,4 milionu euro na rok 2022, 16,8 milionu eur na každý rok v letech 2023 až 2025, 16,9 milionu eur na rok 2026, 17,5 milionu eur na rok 2027, 18,1 milionu euro na rok 2028 a 18,5 milionu eur na každý rok počínaje rokem 2029. [...]

[...]

655.   Pedagogičtí pracovníci, kteří ještě nemají smlouvu na dobu neurčitou v zařízeních uvedených v bodě 653, kteří prošli výběrovým řízením za účelem zápisu do pořadníků škol a kteří do akademického roku 2020/2021 včetně, odpracovali v posledních osmi akademických letech alespoň tři akademické roky výuky, i když se nejednalo o roky po sobě jdoucí, v jednom z výše uvedených zařízení v kurzech stanovených v článku 3 nařízení uvedeného v dekretu prezidenta republiky č. 212 ze dne 8. července 2005 a ve vzdělávacích kurzech stanovených v čl. 3 odst. 3 prováděcího nařízení k nařízení ministra pro vzdělávání, univerzity a výzkum č. 249 ze dne 10. září 2010, jsou zapsáni do zvláštních národních pořadníků pro přidělování stálých pracovních míst pedagogů a pracovních míst pedagogů na dobu určitou, s výhradou stávajících národních pořadníků na základě kvalifikace a pořadníků uvedených v bodě 653, a to v mezích dostupných volných pracovních míst. Začleňování je stanoveno za podmínek stanovených vyhláškou ministra pro národní vzdělávání, univerzity a výzkum.“

6

Článek 2 odst. 1 decreto ministeriale n. 597 – Costituzione graduatorie riservate per il personale docente delle Istituzioni AFAM (ministerské nařízení č. 597, týkající se vypracování pořadníků vyhrazených pedagogických pracovníkům v zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání) ze dne 14. srpna 2018 (dále jen „ministerské nařízení č. 597/2018“), stanoví, že tohoto řízení se mohou zúčastnit pouze uchazeči, kteří vyučovali alespoň tři akademické roky v kurzech uvedených v článku 3 dekretu prezidenta republiky č. 212 ze dne 8. července 2005 nebo ve vzdělávacích kurzech uvedených v čl. 3 odst. 3 nařízení ministra školství, univerzit a výzkumu č. 249 ze dne 10. září 2010.

7

Článek 8 odst. 1 bod A ministerského nařízení č. 597/2018 stanoví možnost zohlednit pro účely posouzení kvalifikace uchazečů připuštěných k účasti v uvedeném řízení odbornou praxi získanou v zařízeních stejné úrovně jako italská zařízení s vyšším uměleckým, hudebním a choreografickým vzděláním, která se nacházejí v zahraničí.

8

Samostatnými žalobami podanými v průběhu roku 2018 k Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie), jenž je předkládajícím soudem, se žalobci v původním řízení domáhali zrušení ministerského nařízení č. 597/2018, přičemž zejména tvrdili, že uvedené ministerské nařízení tím, že pro účely účasti v řízení o přidělování pracovních míst pedagogů na dobu neurčitou a na dobu určitou v italských veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání, uvedených v čl. 1 odst. 655 zákona č. 205/2017, neuznává odbornou praxi v délce tří nebo více let získanou v zařízeních stejné úrovně, jež se nacházejí v jiných členských státech než v Italské republice, porušuje článek 45 SFEU a článek 3 nařízení č. 492/2011.

9

Ministerstvo tvrdí, že ministerské nařízení č. 597/2018 nelze považovat za protiprávní, neboť bylo přijato na základě zákona č. 205/2017, jehož cílem je, jak vyplývá z jeho čl. 1 odst. 653, odstranit historicky danou nejistotu zaměstnání v odvětví vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání a ministerstvo má přesně stanovenou pravomoc. Kromě toho nedošlo k porušení článku 45 SFEU ani nařízení č. 492/2011, jelikož nedochází k rozdílnému zacházení na základě státní příslušnosti uchazečů, jelikož řízení uvedené v čl. 1 odst. 655 zákona č. 205/2017 je otevřeno jak italským občanům, tak cizincům. Kdyby ostatně bylo umožněno osobám, které získaly zkušenosti v jiných členských státech, aby se tohoto řízení zúčastnily, zkreslilo by to logiku dotčené vnitrostátní právní úpravy, jejímž cílem je podpořit odstranění nejistého zaměstnání v italských veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání vypracováním seznamů pedagogů, kteří získali odbornou praxi v těchto zařízeních, a nikoli v zahraničí.

10

Předkládající soud poznamenává, že při přijímání ministerského nařízení č. 597/2018 muselo ministerstvo vycházet z ustanovení zákona č. 205/2017, aby určilo podmínky účasti na řízení podle čl. 1 odst. 655 tohoto zákona.

11

Podle předkládajícího soudu zákon č. 205/2017 podle všeho představuje omezení volného pohybu pracovníků, jelikož omezuje přístup k řízení o přidělování pracovních míst pro pedagogy na dobu neurčitou i na dobu určitou v italských veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání tím, že jej vyhrazuje pouze pedagogům, kteří mají předchozí zkušenost v těchto zařízeních v délce nejméně tří let.

12

Z rozsudků ze dne 10. října 2019, Krah (C‑703/17, EU:C:2019:850), a ze dne 23. dubna 2020, Land Niedersachsen (Relevantní odpracovaná doba) (C‑710/18, EU:C:2020:299), však podle něj vyplývá, že opatření omezující volný pohyb pracovníků mohou být přípustná, pokud sledují některý z cílů uvedených ve Smlouvě o FEU nebo jsou odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu a dodržují zásadu proporcionality.

13

Pokud jde o otázku, zda cíl „zabránění jevu nejistého zaměstnání“ v italských veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání, uvedený v zákoně č. 205/2017, představuje cíl obecného zájmu, který může odůvodnit toto omezení, a zda je toto omezení přiměřené tomuto cíli, předkládající soud zaprvé podotýká, že z rozsudku ze dne 26. listopadu 2014, Mascolo a další (C‑22/13, C‑61/13 až C‑63/13 a C‑418/13, EU:C:2014:2401), vyplývá, že přijetí členskými státy opatření určených k boji proti jevu nejistého zaměstnání ve veřejné správě, jež vyplývá z opakovaného uzavírání smluv na dobu určitou, má za cíl uspokojit nejen vnitrostátní zájmy, ale i zájmy Evropské unie.

14

Zadruhé účast na řízení podle čl. 1 odst. 655 zákona č. 205/2017 není podle předkládajícího soudu jediným způsobem, jak získat pracovní místo pedagoga na dobu neurčitou nebo na dobu určitou v italských veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání. Až polovina stálých zaměstnanců těchto zařízení je totiž přijímána na základě seznamů se zvláštními národními pořadníky, zatímco zbývající zaměstnanci jsou přijímáni po absolvování veřejných výběrových řízení na základě kvalifikačních předpokladů a zkoušek. Kromě toho jsou pracovní smlouvy na dobu určitou uzavírány přednostně s pedagogy zapsanými na tyto seznamy. Není-li možné obsadit všechna volná místa tímto způsobem, mohou dotčená zařízení vyhlásit výzvy k podávání přihlášek za účelem sestavení zvláštních seznamů pro každé zařízení.

15

Zatřetí z judikatury Corte costituzionale (Ústavní soud, Itálie) údajně vyplývá, že pravidla, která stejně jako pravidla dotčená ve sporu předloženém předkládajícímu soudu stanoví mimořádná výběrová řízení, jsou v zásadě v souladu s italskou ústavou, jelikož jsou stanovena za účelem zajištění řádného fungování správy, zajištění jistoty právních vztahů, jakož i nápravy nejistoty zaměstnání a nepřiměřeně neomezují právo na přístup k zaměstnání ve veřejném sektoru ani zásadu otevřeného výběrového řízení.

16

Za těchto okolností se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 45 odst. 1 a 2 SFEU a čl. 3 odst. 1 písm. b) [nařízení č. 495/2011] vykládány v tom smyslu, že brání takovému pravidlu, jako je pravidlo obsažené v čl. 1 odst. 665 zákona č. 205/2017, podle kterého se pro účast v řízení o zápisu na seznamy za účelem pozdějšího uzavření smluv na dobu neurčitou a na dobu určitou v italských zařízeních [vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání] zohledňuje pouze odborná praxe, kterou uchazeči získali v těchto vnitrostátních zařízeních, a nikoli odborná praxe, kterou získali v zařízeních stejné úrovně v jiných evropských zemích, přičemž zvláštním účelem dotčeného řízení je boj proti jevu nejisté práce v Itálii; v případě, že by tato italská právní úprava nebyla Soudním dvorem obecně považována za právní úpravu, která je v rozporu s evropským legislativním rámcem, lze opatření, která stanoví, považovat za přiměřená in concreto výše uvedenému cíli obecného zájmu?“

17

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda článek 45 SFEU a čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví, že pouze uchazeči, kteří získali určitou odbornou praxi ve vnitrostátních veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání, mohou být připuštěni k řízení o zápisu na seznamy sestavené za účelem přijímání zaměstnanců do těchto zařízení prostřednictvím pracovních smluv na dobu neurčitou a na dobu určitou, a jež tak brání tomu, aby byla pro účely připuštění k tomuto řízení zohledněna odborná praxe získaná v jiných členských státech.

18

V tomto ohledu je třeba připomenout, že cílem všech ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se volného pohybu osob je usnadnit státním příslušníkům členských států výkon veškerých profesních činností na území Unie a tato ustanovení brání přijetí opatření, která by mohla znevýhodňovat tyto státní příslušníky, chtějí-li vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu [rozsudky ze dne 23. dubna 2020, Land Niedersachsen (Relevantní odpracovaná doba), C‑710/18, EU:C:2020:299, bod 24, a ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 21].

19

Z judikatury vyplývá, že do působnosti článku 45 SFEU spadají podmínky přijímání zejména pro jiná pracovní místa ve veřejné správě, než jsou ta, která jsou uvedena v odstavci 4 tohoto ustanovení (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. května 1982, Komise v. Belgie, 149/79, EU:C:1982:195, bod 11, jakož i ze dne 11. února 2021, Katoen Natie Bulk Terminals a General Services Antwerp, C‑407/19 a C‑471/19, EU:C:2021:107, bod 82).

20

Vnitrostátní předpisy, které pracovníkovi, jenž je státním příslušníkem určitého členského státu, brání nebo ho odrazují od toho, aby opustil stát svého původu za účelem výkonu svého práva na volný pohyb, jsou překážkami této svobodě ve smyslu čl. 45 odst. 1 SFEU, i když jsou používány nezávisle na státní příslušnosti dotčených pracovníků (rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 23, jakož i citovaná judikatura).

21

Kromě toho je cílem článku 45 SFEU zejména zabránit tomu, aby s pracovníkem, který využil práva na volný pohyb a zastával pracovní místa v několika členských státech, bylo bez objektivních důvodů zacházeno méně příznivě než s pracovníkem, který absolvoval celou svou kariéru v jediném členském státě (rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 24, jakož i citovaná judikatura).

22

Volný pohyb osob by totiž nebyl realizován v plném rozsahu, pokud by členské státy mohly odepřít uplatnění uvedených ustanovení těm svým státním příslušníkům, kteří využili možností stanovených unijním právem a díky nim získali odbornou kvalifikaci v jiném členském státě, než je členský stát, jehož jsou příslušníky (rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 25, jakož i citovaná judikatura).

23

Soudní dvůr tak rozhodl, že vnitrostátní právní úprava, která nezohledňuje všechny předchozí doby rovnocenné činnosti, které byly získány v jiném členském státě, než je členský stát původu migrujícího pracovníka, může činit volný pohyb pracovníků méně atraktivním v rozporu s čl. 45 odst. 1 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 74; ze dne 10. října 2019, Krah, C‑703/17, EU:C:2019:850, bod 54; ze dne 23. dubna 2020, Land Niedersachsen (Relevantní odpracovaná doba), C‑710/18, EU:C:2020:299, bod 26 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 26].

24

Kromě toho z judikatury vyplývá, že pokud veřejná instituce členského státu při přijímání personálu do zaměstnání na pracovní místa, která nespadají do působnosti čl. 45 odst. 4 SFEU, stanoví zohlednit předchozí profesní činnosti vykonávané uchazeči ve veřejné správě, nemůže tato instituce rozlišovat podle toho, zda tyto činnosti byly vykonávány ve veřejné správě tohoto členského státu nebo ve veřejné správě jiného členského státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. února 1994, Scholz, C‑419/92, EU:C:1994:62, bod 12, a ze dne 12. května 2005, Komise v. Itálie, C‑278/03, EU:C:2005:281, bod 14).

25

Je třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení může odradit pracovníka od výkonu jeho práva na volný pohyb stanoveného v článku 45 SFEU, jelikož pro účely zápisu uchazečů na seznamy sestavené na základě ministerského nařízení č. 597/2018 stanoví podmínku minimální odborné praxe za účelem přijímání zaměstnanců do italských veřejných zařízení vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání prostřednictvím pracovních smluv na dobu určitou a na dobu neurčitou, ale brání k tomuto účelu zohlednit praxi získanou v jiných členských státech než v Italské republice.

26

Takový pracovník totiž může být odrazen od toho, aby za účelem výkonu práce opustil svůj členský stát původu nebo se usadil v jiném členském státě, pokud jej tato okolnost zbavuje možnosti dosáhnout toho, aby po návratu do prvního členského státu byla jeho odborná praxe získaná v druhém členském státě zohledněna pro účely zápisu na tyto seznamy.

27

Kromě toho je třeba připomenout, že čl. 45 odst. 2 SFEU uvádí, že volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 29, jakož i citovaná judikatura).

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada rovného zacházení zakotvená v článku 45 SFEU zakazuje nejen přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, nýbrž i všechny formy nepřímé diskriminace, které v důsledku použití jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 30, jakož i citovaná judikatura).

29

Soudní dvůr v tomto kontextu upřesnil, že ustanovení vnitrostátního práva, přestože se uplatňuje nezávisle na všechny pracovníky bez ohledu na jejich státní příslušnost, musí být považováno za nepřímo diskriminační, pokud se může ze své podstaty dotýkat pracovníků pocházejících z jiných členských států více než tuzemských pracovníků, a v důsledku toho existuje riziko, že prvně uvedení budou obzvláště znevýhodněni, ledaže by takové ustanovení bylo objektivně odůvodněné a přiměřené sledovanému cíli (ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 31, jakož i citovaná judikatura).

30

Aby opatření mohlo být kvalifikováno jako nepřímo diskriminační, není nutné, aby mělo za účinek upřednostňování všech tuzemských státních příslušníků, nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky jiných členských států s vyloučením tuzemských státních příslušníků (ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 32, jakož i citovaná judikatura).

31

V projednávané věci může vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení tím, že odmítá zohlednit rovnocennou praxi získanou migrujícím pracovníkem v zařízení jiného členského státu než Italské republiky, zasáhnout více migrující pracovníky než tuzemské pracovníky tím, že migrující pracovníky zvláště znevýhodňuje, neboť tito pracovníci velmi pravděpodobně získají praxi v jiném členském státě než v Italské republice před nástupem do italských zařízení vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání (obdobně viz rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 33). Tato právní úprava tedy může zavádět rozdílné zacházení nepřímo založené na státní příslušnosti.

32

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že právní úprava dotčená ve věci v původním řízení představuje omezení volného pohybu pracovníků, které je v zásadě zakázáno článkem 45 SFEU.

33

Pokud jde o odůvodnění takového omezení, z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní opatření, která mohou bránit využití základních svobod zaručených Smlouvou nebo jej činit méně přitažlivým, mohou být přípustná jen za podmínky, že sledují cíl obecného zájmu, jsou způsobilá zaručit jeho uskutečnění a nepřekračují meze toho, co je k dosažení sledovaného cíle nezbytné (rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 35, jakož i citovaná judikatura).

34

Z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že cílem vnitrostátní právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení je napravit historicky danou nejistotu zaměstnání v odvětví vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání v Itálii tím, že podporuje odstranění nejistého zaměstnávání v tomto odvětví.

35

V tomto ohledu je třeba uvést, že i kdyby měl být tento cíl považován za legitimní cíl obecného zájmu, který může odůvodnit omezení volného pohybu pracovníků, omezení dotčené ve věci v původním řízení by nebylo způsobilé zaručit uskutečnění uvedeného cíle.

36

Jak totiž správně uvedla Evropská komise, vyloučení uchazečů, kteří získali odbornou praxi v jiném členském státě než v Italské republice, z řízení uvedeného v čl. 1 odst. 665 zákona č. 205/2017, se nejeví být samo o sobě nezbytné k podpoře odstranění nejistého zaměstnání, tedy zvýšení podílu pracovníků v pracovním poměru na dobu neurčitou v odvětví vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání v Itálii, jelikož toto řízení umožňuje, aby zařízení v tomto odvětví přijímala jak tyto pracovníky, tak pracovníky na dobu určitou.

37

Cíle zvýšit podíl první kategorie v dotčeném odvětví by dále mohlo být dosaženo stejně účinně i za předpokladu, že by toto řízení umožňovalo přijmout více pracovníků na dobu neurčitou než pracovníků na dobu určitou, otevřením téhož řízení uchazečům, kteří získali odbornou praxi v jiném členském státě než v Italské republice, aniž byla pracovní místa na dobu neurčitou vyhrazena pro pracovníky, kteří v uvedeném odvětví „dlouhodobě“ pracují na dobu určitou.

38

Takové opatření by rovněž nebránilo Italské republice, aby konkrétně napravila nejistou situaci posledně uvedených pracovníků, která vyplývá, jak upřesňuje předkládající soud, z opakovaného uzavírání smluv na dobu určitou, zejména provedením opatření uvedených v ustanovení 5 rámcové dohody o pracovních poměrech na dobu určitou nebo tím, že by těmto pracovníkům byl poskytnut trvalý pracovní poměr.

39

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že omezení volného pohybu pracovníků, jež způsobuje vnitrostátní právní úprava dotčená v původním řízení, není odůvodněné.

40

Pokud jde o článek 3 nařízení č. 492/2011, jehož odstavec 1 přebírá v nezměněné podobě znění čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. 1968, L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15) (rozsudek ze dne 5. února 2015, Komise v. Belgie, C‑317/14, EU:C:2015:63, bod 2), stačí připomenout, že pouze rozvádí práva, která již vyplývají z článku 45 SFEU, pokud jde konkrétně o přístup k zaměstnání, a musí být tedy vykládán stejným způsobem jako tento posledně uvedený článek (obdobně viz rozsudky ze dne 23. února 1994, Scholz, C‑419/92, EU:C:1994:62, bod 6, jakož i ze dne 12. května 2005, Komise v. Itálie, C‑278/03, EU:C:2005:281, body 3 a 15).

41

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 45 SFEU a čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 492/2011 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví, že pouze uchazeči, kteří získali určitou odbornou praxi ve vnitrostátních veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání, mohou být připuštěni k řízení o zápisu na seznamy sestavené za účelem přijímání zaměstnanců do těchto zařízení prostřednictvím pracovních smluv na dobu neurčitou a na dobu určitou, a jež tak brání tomu, aby byla pro účely připuštění k tomuto řízení zohledněna odborná praxe získaná v jiných členských státech.

42

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Článek 45 SFEU a čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie

musí být vykládány v tom smyslu, že

brání vnitrostátní právní úpravě, jež stanoví, že pouze uchazeči, kteří získali určitou odbornou praxi ve vnitrostátních veřejných zařízeních vyššího uměleckého, hudebního a choreografického vzdělávání, mohou být připuštěni k řízení o zápisu na seznamy sestavené za účelem přijímání zaměstnanců do těchto zařízení prostřednictvím pracovních smluv na dobu neurčitou a na dobu určitou, a jež tak brání tomu, aby byla pro účely připuštění k tomuto řízení zohledněna odborná praxe získaná v jiných členských státech.