Věc C‑112/22

CU

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Tribunale di Napoli)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 29. července 2024

„Řízení o předběžné otázce – Postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Směrnice 2003/109/ES – Článek 11 odst. 1 písm. d) – Rovné zacházení – Opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany – Podmínka pobytu po minimální dobu deseti let, z toho poslední dva roky nepřetržitě – Nepřímá diskriminace“

Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Přistěhovalecká politika – Postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty – Směrnice 2003/109 – Právo na rovné zacházení v oblasti sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany – Vnitrostátní právní úprava, která podřizuje přiznání sociální dávky podmínce pobytu po minimální dobu deseti let, z toho posledních dvou let nepřetržitě, a stanoví v případě nepravdivého prohlášení trestní sankci – Nepřípustnost

[Listina základních práv Evropské unie, článek 34; směrnice Rady 2003/109, body 6 a 12 odůvodnění a čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 písm. d) a odst. 2]

(viz body 35, 38, 46, 50–52, 55–61 a výrok)

Shrnutí

Soudní dvůr, jemuž Tribunale di Napoli (Soud prvního stupně v Neapoli, Itálie) předložil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, se vyjadřuje k zásadě rovného zacházení mezi státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a tuzemskými státními příslušníky stanovené v článku 11 směrnice 2003/109 ( 1 ), a konkrétně k otázce, zda přístup k opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory nebo sociální ochrany ve smyslu tohoto čl. 11 odst. 1 písm. d) může podléhat podmínce pobytu v dotyčném členském státě po dobu nejméně deseti let, z toho posledních dvou let nepřetržitě.

V roce 2020 CU a ND, které jsou státními příslušnicemi třetích zemí a dlouhodobě pobývajícími rezidenty v Itálii, požádaly o přiznání „všeobecného základního příjmu“, který je sociální dávkou určenou k zajištění životního minima. Následně byly stíhány za to, že ve svých žádostech nepravdivě prohlásily, že splňují podmínky pro přiznání této dávky, včetně podmínky nejméně desetiletého pobytu v Itálii, z toho dvou let nepřetržitě.

V této souvislosti se Soud prvního stupně v Neapoli dotázal na slučitelnost této podmínky pro přiznání nároku, která se vztahuje rovněž na italské státní příslušníky, s unijním právem. Uvedený soud má za to, že tento požadavek zavádí nepříznivé zacházení se státními příslušníky třetích zemí, včetně těch, kteří jsou držiteli povolení k dlouhodobému pobytu, oproti tuzemským státním příslušníkům.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve připomíná, že jestliže takové ustanovení unijního práva, jako je čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109, odkazuje výslovně na vnitrostátní právní předpisy, nepřísluší mu autonomně a jednotně definovat dotčené pojmy na základě unijního práva. Neexistence autonomní a jednotné definice pojmů „sociální zabezpečení, sociální podpora a sociální ochrana“ na základě unijního práva a odkaz na vnitrostátní právní předpisy obsažený v tomto ustanovení, týkající se výše uvedených pojmů však neznamenají, že členské státy mohou při uplatňování zásady rovného zacházení stanovené v tomto ustanovení narušit užitečný účinek směrnice 2003/109. Kromě toho musí členské státy při stanovení opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany podle svých vnitrostátních právních předpisů dodržovat práva a respektovat zásady stanovené v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), zejména zásady stanovené v článku 34.

Vzhledem k tomu, že jak článek 34 Listiny, tak čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 odkazují na vnitrostátní právní předpisy, je na předkládajícím soudu, aby určil, zda „všeobecný základní příjem“, o který se jedná v původních řízeních, představuje sociální dávku, která spadá pod dávky obsažené v uvedené směrnici.

Soudní dvůr dále uvádí, že systém vytvořený směrnicí 2003/109 podřizuje získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta přiznaného na základě této směrnice zvláštnímu postupu a mimo jiné povinnosti splnit určité podmínky včetně oprávněného a nepřetržitého pobytu po dobu pěti let na území členského státu. Vzhledem k tomu, že toto právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta odpovídá nejvyššímu stupni integrace státních příslušníků třetích zemí, odůvodňuje, aby jim bylo zaručeno rovné zacházení se státními příslušníky hostitelského členského státu, zejména v oblastech sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany.

Pokud jde dále o podmínku pobytu v délce deseti let, z toho posledních dvou let nepřetržitě, Soudní dvůr má za to, že tato podmínka je v rozporu s čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109.

V první řadě totiž rozdílné zacházení mezi státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a tuzemskými státními příslušníky, které vyplývá ze skutečnosti, že vnitrostátní právní úprava stanoví takovou podmínku pobytu, zakládá nepřímou diskriminaci. Tato podmínka se dotýká především osob, které nejsou tuzemskými státními příslušníky, mezi něž patří zejména státní příslušníci třetích zemí, ale má dopad rovněž na zájmy italských státních příslušníků, kteří se po pobytu v jiném členském státě vrátí do Itálie. Určité opatření však může být kvalifikováno jako nepřímo diskriminační, aniž je nutné, aby mělo za účinek zvýhodnění všech tuzemských státních příslušníků nebo aby znevýhodňovalo pouze státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, s vyloučením tuzemských státních příslušníků.

Ve druhé řadě je taková diskriminace v zásadě zakázána, ledaže je objektivně odůvodněná.

Článek 11 odst. 2 směrnice 2003/109 však taxativně vyjmenovává situace, kdy se členské státy mohou, pokud jde o pobyt, odchýlit od rovného zacházení mezi státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a vlastními státními příslušníky. V ostatních situacích představuje tedy rozdílné zacházení s těmito dvěma kategoriemi státních příslušníků samo o sobě porušení čl. 11 odst. 1 písm. d) této směrnice.

Rozdílné zacházení mezi státními příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, a státními příslušníky dotyčného členského státu nemůže být konkrétně odůvodněno skutečností, že se nacházejí v odlišné situaci z důvodu jejich vazeb k tomuto členskému státu.

Doba oprávněného a nepřetržitého pobytu v délce pěti let stanovená směrnicí 2003/109 pro získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta totiž svědčí o „usídlení dotyčné osoby v zemi“. Musí být proto považována za dostatečnou k tomu, aby tato osoba měla po získání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta právo na rovné zacházení se státními příslušníky uvedeného členského státu, zejména v oblasti sociálního zabezpečení, sociální podpory a sociální ochrany, v souladu s čl. 11 odst. 1 písm. d) uvedené směrnice.

Členský stát tedy nemůže jednostranně prodloužit dobu pobytu nezbytnou k tomu, aby dlouhodobě pobývající rezident mohl požívat práva zaručeného tímto ustanovením.

A konečně, pokud jde o trestní sankci stanovenou vnitrostátní právní úpravou v případě nepravdivého prohlášení, pokud jde o podmínky přiznání dotyčné sociální dávky, Soudní dvůr připomíná, že vnitrostátní mechanismus sankcí není slučitelný s ustanoveními směrnice 2003/109, pokud je uložen k zajištění splnění povinnosti, která sama není s těmito ustanoveními v souladu. S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr rozhodl, že čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 ve spojení s článkem 34 Listiny brání právní úpravě členského státu, která k tomu, aby se na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, vztahovalo opatření sociálního zabezpečení, sociální podpory nebo sociální ochrany, vyžaduje splnění podmínky, jež se vztahuje rovněž na státní příslušníky tohoto členského státu, aby měli v uvedeném členském státě pobyt po dobu nejméně deseti let, z toho poslední dva roky nepřetržitě, a která za jakékoli nepravdivé prohlášení týkající se této podmínky pobytu ukládá trestní sankci.

( 1 ) – Směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272).