–

za ALD Automotive s.r.o.: J. Melkus, advokát,

–

za českou vládu: A. Edelmannová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: G. Gattinara a P. Ondrůšek, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností ALD Automotive s.r.o. (dále jen „ALD“) a DY, insolvenčním správcem dlužnice GEDEM-STAV a.s. (dále jen „Gedem“), ve věci návrhu na paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním, které vznikly společnosti ALD v důsledku opožděných plateb z pěti smluv s postupným plněním, které tato společnost uzavřela se společností Gedem.

3

Body 3 a 19 odůvodnění směrnice 2011/7 uvádějí:

[...]

4

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků.

2.   Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.“

5

Článek 2 uvedené směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[...]

[...]

[...]“

6

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Transakce mezi podniky“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích mezi podniky má věřitel nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud jsou splněny tyto podmínky:

7

Článek 6 směrnice 2011/7, nadepsaný „Náhrada nákladů spojených s vymáháním“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle článku 3 nebo 4 zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 [eur].

2.   Členské státy zajistí, že pevná částka uvedená v odstavci 1 je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním.

3.   Věřitel má nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky.“

8

Článek 7 této směrnice, nadepsaný „Nespravedlivé smluvní podmínky a praxe“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy stanoví, že každá smluvní podmínka či praxe týkající se dne nebo lhůty splatnosti, sazby úroku z prodlení nebo náhrady nákladů spojených s vymáháním je buď nevymahatelná, nebo zakládá nárok na náhradu škody, pokud je hrubě nespravedlivá vůči věřiteli.

Při určení, zda je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli ve smyslu prvního pododstavce, se zváží všechny okolnosti případu, včetně:

[...]

[...]“

9

Ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, stanoví:

„Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

10

Ustanovení § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích (dále jen „nařízení č. 351/2013“), stanoví:

„Jde-li o vzájemný závazek podnikatelů nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem podle zákona upravujícího veřejné zakázky povinnost dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1200 Kč.“

11

ALD a Gedem, společnosti založené podle českého práva, uzavřely pět smluv o nájmu movité věci (dále jen „smlouvy dotčené v původním řízení“). Podle všeobecných podmínek platných pro tyto smlouvy byla společnost ALD povinna vystavovat jednotlivé faktury pro předepsané platby za služby, které byly na základě těchto smluv poskytnuty společnosti Gedem. Posledně uvedená měla povinnost tyto částky uhradit ve lhůtě splatnosti uvedené ve fakturách.

12

Ve stanovených lhůtách splatnosti však společnost Gedem nezaplatila 25 částek dlužných dle smluv dotčených v původním řízení v celkové výši 206799,13 Kč (přibližně 8750 eur) za jednotlivá období mezi 27. dubnem 2016 a 30. zářím 2016.

13

Usnesením ze dne 12. dubna 2017 Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (Česká republika) zjistil úpadek společnosti Gedem, prohlásil na její majetek konkurs a ustanovil DY jejím insolvenčním správcem.

14

V rámci daného řízení se společnost ALD domáhala zaplacení své pohledávky spolu s úroky z prodlení a z titulu nákladů spojených s vymáháním pak požadovala zaplacení pevné částky ve výši 1200 Kč za každou z 25 částek dlužných dle smluv dotčených v původním řízení, tedy celkově 30000 Kč (přibližně 1250 eur), na základě § 3 nařízení č. 351/2013.

15

Poté, co DY popřel pohledávku týkající se této pevné částky, podala společnost ALD u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích žalobu na určení svého nároku na paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním, které jí vznikly v souvislosti s každou z 25 částek dlužných dle pěti smluv dotčených v původním řízení.

16

Rozsudkem ze dne 28. května 2018 uvedený soud žalobě společnosti ALD částečně vyhověl, když jí přiznal paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním ve výši 1200 Kč za pohledávky plynoucí z každé z pěti smluv, tedy celkově 6000 Kč (přibližně 250 eur), a ve zbývající části žalobu zamítl.

17

Společnost ALD podala proti uvedenému rozsudku odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (Česká republika), který je předkládajícím soudem a který uvedený rozsudek potvrdil. Předkládající soud měl za to, že v projednávaném případě má být paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním zaplacena pouze jednou za každou z pěti smluv bez ohledu na počet plateb, které nebyly provedeny ve lhůtě splatnosti.

18

Společnost ALD podala proti těmto rozsudkům ústavní stížnost k Ústavnímu soudu (Česká republika), který nálezem ze dne 24. listopadu 2020 zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, vrátil mu věc k dalšímu řízení a ve zbývající části tuto ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud měl za to, že jelikož se předkládající soud nezabýval nutností položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku na základě článku 267 SFEU, ačkoli společnost ALD apelovala na eurokonformní výklad vnitrostátní právní úpravy, porušil právo této společnosti na spravedlivý proces zaručené českou ústavou.

19

Vzhledem k tomu, že smlouvy dotčené v původním řízení zahrnují postupné úhrady, klade si předkládající soud otázku, zda k dosažení účelu směrnice 2011/7 musí věřitel obdržet pevnou částku stanovenou v čl. 6 odst. 1 této směrnice za každou opožděnou platbu plynoucí z jedné smlouvy, i kdyby dlužné platby dosahovaly pouze nízkých částek, či dokonce nižších, než je tato pevná částka, nebo zda postačuje, aby tento věřitel obdržel jedinou pevnou částku za všechny opožděné platby plynoucí z této smlouvy. Uvedený soud se rovněž zamýšlí nad tím, zda může vnitrostátní soud nepřiznat nárok uplatněný na základě prvního výkladu, je-li tento nárok „v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 [zákona č. 89/2012])“.

20

Za těchto podmínek se Vrchní soud v Praze rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

21

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, ve spojení s jejím článkem 3, vykládán v tom smyslu, že pokud jedna a tatáž smlouva stanoví pravidelné platby, z nichž každá musí být provedena v určité lhůtě, musí být pevná minimální částka ve výši 40 eur z titulu náhrady nákladů věřitele spojených s vymáháním, stanovená v tomto čl. 6 odst. 1, zaplacena za každou opožděnou platbu, nebo musí být tato pevná částka zaplacena pouze jednou v rámci plnění jedné smlouvy bez ohledu na počet plateb, které nebyly v této lhůtě provedeny.

22

Zaprvé je třeba uvést, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 ukládá členským státům povinnost zajistit, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích ve smyslu čl. 2 bodu 1 této směrnice zaplacen úrok z prodlení, bude mít věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 eur. Tento článek 6 dále v odstavci 2 stanoví povinnost členských států zajistit, že tato pevná minimální částka bude splatná automaticky i bez upomínky dlužníka a že bude představovat náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním. Konečně v odstavci 3 uvedený článek přiznává věřiteli nárok obdržet od dlužníka kromě pevné minimální částky 40 eur přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka.

23

Pojem „opožděná platba“, v němž tkví původ nároku věřitele na to, aby od dlužníka obdržel nejen úrok podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2011/7, ale také pevnou minimální částku ve výši 40 eur podle čl. 6 odst. 1 této směrnice, je definován v čl. 2 bodě 4 uvedené směrnice jako platba, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti. Vzhledem k tomu, že tato směrnice se podle čl. 1 odst. 2 vztahuje na „veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce“, je tento pojem „opožděná platba“ použitelný na každou jednotlivou obchodní transakci (rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, bod 21 a citovaná judikatura).

24

Zadruhé je třeba podotknout, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7 definuje podmínky vzniku nároku na pevnou minimální částku ve výši 40 eur tak, že v případě obchodních transakcí mezi podniky odkazuje na článek 3 této směrnice. Posledně uvedený článek v odstavci 1 stanoví, že členské státy zajistí, že v těchto obchodních transakcích bude mít věřitel, který splnil své povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný (rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, bod 22 a citovaná judikatura).

25

Z toho plyne, že stejně jako nárok na úrok z prodlení upravený v čl. 3 odst. 1 směrnice 2011/7 se i nárok na pevnou minimální částku upravený v čl. 6 odst. 1 této směrnice, který rovněž vzniká v důsledku „opožděné platby“ ve smyslu čl. 2 bodu 4 uvedené směrnice, vztahuje k jednotlivým „obchodním transakcím“. Tento úrok se stejně jako tato pevná částka stanou automaticky splatnými uplynutím lhůty splatnosti stanovené v čl. 3 odst. 3 až 5 téže směrnice za předpokladu, že jsou splněny podmínky uvedené v odstavci 1 tohoto článku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, bod 23 a citovaná judikatura).

26

Článek 6 odst. 1 a 2 směrnice 2011/7 proto musí být vykládán v tom smyslu, že minimální pevná částka ve výši 40 eur jako náhrada nákladů spojených s vymáháním náleží věřiteli, který splnil své povinnosti, za každou platbu, která nebyla provedena ve lhůtě splatnosti a která je úhradou za obchodní transakci, doloženou fakturou nebo jiným rovnocenným dokumentem vyzývajícím k provedení platby, a to i v případě několika opožděných pravidelných plateb na základě jedné a téže smlouvy, ledaže dlužník není za tato prodlení odpovědný (rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, body 24 až 26 a citovaná judikatura).

27

Zatřetí je třeba poukázat na to, že tento výklad článku 6 směrnice 2011/7 je potvrzen cílem této směrnice. Z článku 1 odst. 1 této směrnice ve spojení s jejím bodem 3 odůvodnění totiž vyplývá, že jejím cílem je nejen odradit od opožděných plateb tím, že zabrání tomu, aby byly finančně zajímavé pro dlužníka z důvodu nízké úrovně nebo neexistence úroků účtovaných v takové situaci, ale také účinně chránit věřitele před takovými opožděnými platbami tím, že mu zajistí co možná nejúplnější náhradu nákladů spojených s vymáháním, které vynaložil. Bod 19 odůvodnění této směrnice v tomto ohledu upřesňuje, že náklady spojené s vymáháním by měly zahrnovat rovněž náklady spojené s vymáháním administrativních nákladů a náhradu za interní náklady vzniklé v důsledku opožděné platby a dále že by náhrada ve formě pevné částky měla omezit administrativní a interní náklady spojené s vymáháním (rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, bod 27 a citovaná judikatura).

28

Skutečnost, že je dlužník v prodlení s několika pravidelnými platbami při plnění jedné a téže smlouvy, tedy nemůže mít za následek snížení pevné minimální částky, která má být z titulu náhrady nákladů spojených s vymáháním zaplacena za každou opožděnou platbu, na jedinou pevnou částku. Toto snížení by zbavilo užitečného účinku článek 6 směrnice 2011/7, jehož cílem je – jak bylo zdůrazněno v předchozím bodě tohoto rozsudku – nejen odradit od těchto opožděných plateb, ale i poskytnout těmito částkami „náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním“, přičemž tyto náklady mají tendenci se v závislosti na počtu plateb a částkách, které dlužník neuhradí ve stanovené lhůtě, zvyšovat. Uvedené snížení by navíc znamenalo, že by dlužníkovi byla přiznána možnost odchýlit se od čl. 6 odst. 1 této směrnice, v důsledku čehož by byl dlužník zproštěn části finančních nákladů vyplývajících z jeho povinnosti, aby za každou platbu neprovedenou ve lhůtě splatnosti zaplatil pevnou částku ve výši 40 eur, aniž je tato odchylka odůvodněna jakýmkoli „objektivním důvodem“ ve smyslu čl. 7 odst. 1 druhého pododstavce písm. c) uvedené směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software, C‑370/21, EU:C:2022:947, bod 28 a citovaná judikatura).

29

Česká vláda však v písemném vyjádření uvádí, že kumulace několika pevných částek věřitelem v případě opoždění více pravidelných plateb plynoucích z jediné smlouvy by byla v rozporu s cílem čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7, kterým je nabídnout spravedlivou náhradu skutečných nákladů tohoto věřitele, která odrazuje od opožděných plateb. Podle této vlády by taková kumulace znamenala přiznat věřiteli za celkové náklady spojené s vymáháním několika pohledávek vůči jedinému dlužníkovi plynoucích ze stejné smlouvy paušální náhradu přesahující skutečně vynaložené administrativní a interní náklady spojené s vymáháním. Náhrada ve formě pevné částky, která je stanovena v tomto ustanovení, má přitom podle uvedené vlády odrážet skutečně vynaložené náklady věřitele a nemá sankční charakter.

30

Soudní dvůr již v tomto ohledu upřesnil, že nárok podle čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 na „přiměřenou“ náhradu „za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka“, se týká jakýchkoli nákladů spojených s vymáháním, které přesahují minimální částku 40 eur, na kterou má věřitel automaticky nárok podle čl. 6 odst. 1 této směrnice v případech, kdy má být z titulu obchodní transakce zejména podle článku 3 zaplacen úrok z prodlení. Taková náhrada tedy nemůže zahrnovat tu část těchto nákladů, která již je hrazena v rámci pevné minimální částky ve výši 40 eur, ani náklady, které se jeví jako nadměrné s ohledem na všechny okolnosti projednávané věci (rozsudek ze dne 20. října 2022, BFF Finance Iberia, C‑585/20, EU:C:2022:806, bod 39).

31

Z toho plyne, že se nelze dovolávat čl. 6 odst. 3 směrnice 2011/7 za účelem omezení nároku věřitele na pevnou částku stanovenou v čl. 6 odst. 1 této směrnice. V mezích uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku lze nicméně za účelem posouzení přiměřenosti náhrady ostatních nákladů spojených s vymáháním, které vznikly v důsledku opožděné platby dlužníka, zohlednit zejména skutečnost, že úplaty za obchodní transakce, které dlužník nezaplatil ve lhůtě splatnosti, byly požadovány v rámci jediného uplatněného nároku (rozsudek ze dne 20. října 2022, BFF Finance Iberia, C‑585/20, EU:C:2022:806, bod 40).

32

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, ve spojení s jejím článkem 3, musí být vykládán v tom smyslu, že pokud jedna a tatáž smlouva stanoví pravidelné platby, z nichž každá musí být provedena v určité lhůtě, musí být pevná minimální částka ve výši 40 eur z titulu náhrady nákladů věřitele spojených s vymáháním, stanovená v tomto čl. 6 odst. 1, zaplacena za každou opožděnou platbu.

33

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, ve spojení s odstavcem 3 tohoto článku a čl. 7 odst. 1 druhým pododstavcem písm. c) této směrnice, vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud na základě obecných principů vnitrostátního soukromého práva nepřiznal nebo snížil pevnou částku stanovenou v prvním z těchto ustanovení, pokud se opožděné platby plynoucí z jedné a téže smlouvy týkají zejména nízkých částek, či dokonce částek nižších než tato pevná částka.

34

Evropská komise má pochybnosti o přípustnosti druhé otázky, neboť je podle jejího názoru hypotetická. Má totiž za to, že ve věci v původním řízení je celková částka jistiny mnohem vyšší než celková částka paušální náhrady požadované na základě § 3 nařízení č. 351/2013, kterým se do vnitrostátního práva provádí čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7.

35

V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy založené článkem 267 SFEU je pouze věcí vnitrostátního soudu, jemuž byl spor předložen a který musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Týkají-li se tedy položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout [rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Google (Odstranění odkazu na údajně nepravdivý obsah), C‑460/20, EU:C:2022:962, bod 41 a citovaná judikatura].

36

Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny [rozsudek ze dne 8. prosince 2022, Google (Odstranění odkazu na údajně nepravdivý obsah), C‑460/20, EU:C:2022:962, bod 42 a citovaná judikatura].

37

Je pravda, že v projednávaném případě – jak poznamenává Komise – je celková částka jistiny vyšší než celková částka požadované paušální náhrady. Z toho však ještě nevyplývá, že je položená otázka hypotetická. Vzhledem k tomu, že se předkládací rozhodnutí k tomuto bodu výslovně nevyjadřuje, nelze totiž vyloučit, že některé z 25 plateb dotčených ve věci v původním řízení, které nebyly provedeny ve lhůtě splatnosti, jsou nízké, či dokonce nižší než pevná částka, která je stanovena v § 3 výše uvedeného nařízení v souladu s čl. 6 odst. 1 této směrnice.

38

Tuto otázku je tudíž třeba přezkoumat po meritorní stránce.

39

Je třeba bez dalšího připomenout, že zásada přednosti unijního práva v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva ukládá vnitrostátním soudům zejména to, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing, C‑106/89, EU:C:1990:395, bod 8, a rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 26).

40

Konkrétně vnitrostátní soud, kterému byl stejně jako v projednávaném případě předložen spor probíhající výlučně mezi jednotlivci, je při aplikaci ustanovení vnitrostátního práva přijatých za účelem provedení směrnice povinen je vykládat ve světle znění a účelu této směrnice, aby mohlo být dosaženo výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí, aniž jsou dotčeny jisté meze, mezi něž patří mimo jiné zákaz výkladu vnitrostátního práva contra legem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, body 27 a 28 a citovaná judikatura).

41

V projednávaném případě sice předkládající soud poukázal na obecné principy vnitrostátního soukromého práva, mezi něž patří zejména princip zakazující vykládat a aplikovat právní ustanovení v rozporu s dobrými mravy, avšak neuvedl, že by tyto principy bránily tomu, aby použitelná ustanovení vnitrostátního práva vyložil v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, ve spojení s odstavcem 3 tohoto článku a čl. 7 odst. 1 druhým pododstavcem písm. c) této směrnice.

42

Pokud bychom za těchto podmínek připustili, aby vnitrostátní soud mohl nepřiznat nebo snížit pevnou částku uvedenou v čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, znamenalo by to, že by se mohl odchýlit od povinnosti zajistit plný účinek tohoto ustanovení, jak ho vyložil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 20. října 2022, BFF Finance Iberia (C‑585/20, EU:C:2022:806), a v rozsudku ze dne 1. prosince 2022, DOMUS-Software (C‑370/21, EU:C:2022:947).

43

S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na druhou otázku odpovědět, že čl. 6 odst. 1 směrnice 2011/7, ve spojení s odstavcem 3 tohoto článku a čl. 7 odst. 1 druhým pododstavcem písm. c) této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní soud na základě obecných principů vnitrostátního soukromého práva nepřiznal nebo snížil pevnou částku stanovenou v prvním z těchto ustanovení, a to i v případě, že se opožděné platby plynoucí z jedné a téže smlouvy týkají zejména nízkých částek, či dokonce částek nižších než tato pevná částka.

44

Vzhledem k odpovědi na druhou otázku není namístě na třetí otázku odpovídat.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto: