Věc C‑8/22

XXX

Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d’État (Belgie)]

Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 6. července 2023

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2011/95/EU – Normy týkající se podmínek přiznávání postavení uprchlíka nebo statusu doplňkové ochrany – Článek 14 odst. 4 písm. b) – Odnětí postavení uprchlíka – Státní příslušník třetí země odsouzený pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin – Nebezpečí pro společnost – Přezkum přiměřenosti“

Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Odnětí, ukončení platnosti nebo zamítnutí prodloužení platnosti postavení uprchlíka – Nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu – Nebezpečí určené na základě pouhého odsouzení dotyčné osoby pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin – Nepřípustnost

[Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, bod 12 odůvodnění a čl. 1, čl. 12 odst. 2 písm. b), čl. 13, čl. 14 odst. 4 písm. a) a b), čl. 17 odst. 1 písm. b) a písm. d) a čl. 21 odst. 2 písm. b)]

(viz body 30–33, 37–45, výrok 1)
Kontroly na hranicích, azyl a přistěhovalectví – Azylová politika – Postavení uprchlíka nebo status doplňkové ochrany – Směrnice 2011/95 – Podmínky použití – Nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu – Nebezpečí, které musí být skutečné, aktuální a dostatečně závažné – Povinnost příslušného orgánu provést posouzení všech okolností daného případu – Odnětí postavení uprchlíka, jež musí představovat opatření přiměřené nebezpečí – Kritéria pro posouzení

[Článek 78 odst. 1 SFEU; Listina základních práv Evropské unie, článek 18; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95, čl. 2 písm. d), čl. 12 odst. 2 písm. b), čl. 14 odst. 4 písm. b) a odst. 6, čl. 21 odst. 2, čl. 23 odst. 4, čl. 24 odst. 1 a čl. 25 a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32, čl. 45 odst. 3]

(viz body 48–50, 52–71, výrok 2)

Shrnutí

V rámci věci Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Uprchlík, který spáchal vážný zločin) (C‑663/21) bylo v prosinci 2015 AA přiznáno postavení uprchlíka v Rakousku. V období od března 2018 do října 2020 byl dotyčný několikrát odsouzen k trestům odnětí svobody a k peněžitému trestu za různé trestné činy zahrnující mimo jiné trestné činy nebezpečného vyhrožování, poškozování cizí věci a nedovoleného zacházení s omamnými látkami, obchodování s návykovými látkami, ublížení na zdraví a agresivního jednání vůči orgánu veřejného dozoru.

Rozhodnutím vydaným v září 2019 příslušný rakouský orgán odňal AA postavení uprchlíka, vydal vůči němu rozhodnutí o navrácení spojené se zákazem pobytu, stanovil mu lhůtu k dobrovolnému opuštění území, přičemž však prohlásil, že jeho vyhoštění se nepovoluje.

Na základě žaloby podané AA zrušil Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Rakousko) rozsudkem vydaným v květnu 2021 výše uvedené rozhodnutí ze září 2019. Tento soud určil, že AA byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný trestný čin a představuje nebezpečí pro společnost. Měl však za to, že je třeba poměřit zájmy hostitelského členského státu a zájmy dotyčného na získání mezinárodní ochrany s přihlédnutím k opatřením, kterým by byl vystaven v případě odnětí této ochrany. Vzhledem k tomu, že by AA byl v případě navrácení do své země původu vystaven riziku mučení nebo smrti, uvedený soud rozhodl, že jeho zájmy převažují nad zájmy Rakouska. Rakouský příslušný orgán podal proti tomuto rozsudku opravný prostředek „Revision“ k Verwaltungsgerichtshof (Správní soudní dvůr, Rakousko).

V rámci věci Commissaire général aux réfugiés et aux apatrides (Uprchlík, který spáchal vážný zločin) (C‑8/22) bylo v únoru 2007 XXX přiznáno postavení uprchlíka v Belgii. Rozsudkem vydaným v prosinci 2010 byl dotyčný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 25 let, a to zejména za loupež týkající se několika movitých věcí a úmyslné zabití s cílem usnadnění této loupeže nebo zajištění beztrestnosti.

Rozhodnutím vydaným v květnu 2016 mu příslušný belgický orgán odňal postavení uprchlíka. XXX podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Conseil du contentieux des étrangers (Soud pro cizinecké spory, Belgie), který ji rozsudkem vydaným v srpnu 2019 zamítl. Tento soud měl za to, že nebezpečí, které XXX představuje pro společnost, vyplývá z jeho odsouzení za zvlášť závažný trestný čin, takže uvedenému orgánu nepříslušelo prokázat, že dotyčný představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro společnost. Naopak příslušelo posledně uvedenému, aby prokázal, že navzdory tomuto odsouzení již toto nebezpečí nepředstavuje. XXX podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Conseil d’État (Státní rada, Belgie).

Ve věci Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Zvlášť závažný trestný čin) (C‑402/22) podal M. A. v červenci 2018 žádost o mezinárodní ochranu v Nizozemsku. Nizozemský příslušný orgán tuto žádost v červnu 2020 zamítl z důvodu, že žadatel byl v průběhu roku 2018 odsouzen pravomocným rozsudkem k trestu odnětí svobody v délce 24 měsíců za tři případy sexuálního napadení, pokus o sexuální napadení a krádež mobilního telefonu, jichž se dopustil ve stejný večer.

Na základě žaloby podané M. A. bylo rozhodnutí z června 2020 zrušeno soudem prvního stupně pro nedostatečné odůvodnění. Nizozemský příslušný orgán podal proti tomuto rozsudku odvolání k Raad van State (Státní rada, Nizozemsko). Uvedený orgán zaprvé tvrdí, že na skutky vytýkané M. A. je třeba nahlížet jako na jediné protiprávní jednání, které představuje zvlášť závažný trestný čin, a zadruhé že odsouzení za zvlášť závažný trestný čin v zásadě prokazuje, že M. A. představuje nebezpečí pro společnost.

V těchto třech věcech se předkládající soudy Soudního dvora v podstatě dotazují na podmínky, kterým podléhá odnětí postavení uprchlíka na základě čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 ( 1 ), jakož i na poměření zájmů hostitelského členského státu a zájmů dotyčné osoby na získání mezinárodní ochrany v tomto kontextu. Těmito třemi rozsudky vydanými téhož dne Soudní dvůr na tyto otázky odpověděl, když upřesnil jednak pojmy „zvlášť závažný trestný čin“ a „nebezpečí pro společnost“, a jednak rozsah přezkumu přiměřenosti, který musí být v tomto rámci proveden. Vysvětlil rovněž vztah mezi odnětím postavení uprchlíka a přijetím rozhodnutí o navrácení.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve konstatoval, že použití čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 podléhá splnění dvou samostatných podmínek, a to zaprvé, že dotyčný státní příslušník třetí země byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný trestný čin, a zadruhé že bylo prokázáno, že tento státní příslušník třetí země představuje nebezpečí pro společnost členského státu, v němž se nachází. Nelze tedy dovodit, že okolnost, že je splněna první z těchto dvou podmínek, postačuje k prokázání, že je splněna i druhá podmínka. Takový výklad uvedeného ustanovení vyplývá z jeho znění, jakož i z jeho srovnání se zněním čl. 12 odst. 2 písm. b) ( 2 ) a čl. 17 odst. 1 směrnice 2011/95 ( 3 ).

Pokud jde o první z těchto podmínek, neexistuje-li výslovný odkaz na právo členských států za účelem vymezení jeho smyslu a dosahu musí být pojem „zvlášť závažný trestný čin“ obvykle vykládán autonomním a jednotným způsobem v celé Unii. Na jedné straně výraz „trestný čin“ označuje podle svého obvyklého smyslu v tomto rámci jednání nebo opomenutí, které představuje závažné porušení právního řádu dotčené společnosti, a je z tohoto důvodu jako takové v rámci této společnosti trestně postihováno. Na druhé straně výraz „zvlášť závažný“, který tento pojem „trestný čin“ doplňuje o dvě kvalifikace, odkazuje na trestný čin výjimečné závažnosti.

Stran kontextu, v němž je použit výraz „zvlášť závažný trestný čin“, je nejprve třeba přihlédnout k judikatuře Soudního dvora týkající se čl. 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95, který odkazuje na „vážný nepolitický zločin“, a článku 17 odst. 1 písm. b) této směrnice, který se týká „vážného zločinu“, neboť účelem těchto článků je rovněž zbavení mezinárodní ochrany státního příslušníka třetí země, který se dopustil trestného činu vykazujícího určitý stupeň závažnosti. Ze srovnání článků 12, 14, 17 a 21 směrnice 2011/95 dále vyplývá, že unijní normotvůrce stanovil rozdílné požadavky, pokud jde o stupeň závažnosti zločinů, kterých se lze dovolávat k odůvodnění uplatnění důvodu vyloučení nebo odnětí mezinárodní ochrany nebo navrácení uprchlíka. Článek 17 odst. 3 směrnice 2011/95 v tomto ohledu zmiňuje spáchání „jednoho nebo více zločinů“ a čl. 12 odst. 2 písm. b) a čl. 17 odst. 1 písm. b) této směrnice odkazují na spáchání „vážného zločinu“. Z toho vyplývá, že použití výrazu „zvlášť závažný trestný čin“ v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 svědčí o rozhodnutí unijního normotvůrce podmínit použití tohoto ustanovení mimo jiné splněním zvláště přísné podmínky spočívající v pravomocném odsouzení za trestný čin vykazující výjimečnou závažnost, jež přesahuje míru závažnosti trestných činů, které mohou odůvodnit použití výše uvedených ustanovení této směrnice.

Pokud jde o posouzení stupně závažnosti trestného činu z hlediska čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95, toto posouzení musí být zajisté provedeno na základě společných standardů a kritérií. Avšak vzhledem k tomu, že trestní právo členských států není předmětem obecných harmonizačních opatření, je při tomto posouzení třeba zohlednit volbu učiněnou v rámci trestního systému dotyčného členského státu, týkající se určení trestných činů, které s ohledem na své specifické rysy vykazují výjimečnou závažnost v tom smyslu, že nejvíce narušují právní řád dané společnosti.

Každopádně vzhledem k tomu, že toto ustanovení odkazuje na pravomocné odsouzení za „zvlášť závažný trestný čin“ v jednotném čísle, stupně závažnosti trestného činu nelze dosáhnout kumulací různých trestných činů, z nichž žádný sám o sobě nepředstavuje zvlášť závažný trestný čin.

Konečně za účelem posouzení stupně závažnosti takového trestného činu musí být posouzeny všechny okolnosti daného případu. V tomto ohledu jsou významné zejména odůvodnění odsuzujícího rozsudku, povaha a výše hrozícího trestu a uloženého trestu, povaha spáchaného trestného činu, všechny okolnosti spáchání trestného činu, úmyslná či nedbalostní povaha tohoto trestného činu, jakož i povaha a rozsah škod způsobených uvedeným trestným činem.

Pokud jde o druhou podmínku, a sice že bylo prokázáno, že státní příslušník třetí země představuje nebezpečí pro společnost hostitelského členského státu, Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že opatření uvedené v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 může být přijato pouze tehdy, představuje-li dotyčný státní příslušník třetí země skutečné, aktuální a dostatečně závažné nebezpečí pro některý ze základních zájmů společnosti tohoto členského státu. V tomto ohledu Soudní dvůr zejména upřesnil, že ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že se použije pouze tehdy, když dotyčný státní příslušník třetí země „představuje“ nebezpečí pro společnost, což naznačuje, že toto nebezpečí musí být skutečné a aktuální. Čím více je tudíž rozhodnutí na základě tohoto ustanovení přijato v době vzdálené od pravomocného odsouzení za zvlášť závažný trestný čin, tím více je na příslušném orgánu, aby zohlednil zejména vývoj po spáchání takového trestného činu za účelem určení, zda ke dni, kdy má rozhodnout o případném odnětí postavení uprchlíka, existuje skutečné a dostatečně závažné nebezpečí. Soudní dvůr v tomto ohledu rovněž vychází ze skutečnosti, že ze srovnání různých ustanovení směrnice 2011/95 s jejím čl. 14 odst. 4 písm. b) vyplývá, že použití posledně uvedeného ustanovení podléhá přísným podmínkám.

Pokud jde zadruhé o úlohy příslušného orgánu a dotyčného státního příslušníka třetí země v rámci posouzení existence takovéhoto nebezpečí, je na příslušném orgánu, aby při uplatňování čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 provedl pro každý jednotlivý případ posouzení všech okolností daného případu. Tento orgán musí v této souvislosti disponovat všemi relevantními informacemi a provést vlastní posouzení těchto okolností s cílem určit význam svého rozhodnutí a plně jej odůvodnit.

Konečně musí být možnost členského státu přijmout opatření stanovené v čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 využita zejména při dodržení zásady proporcionality, která vyžaduje zvážení nebezpečí, které dotyčný státní příslušník třetí země představuje pro společnost členského státu, v němž se nachází, na jedné straně a práv, která musí být zaručena osobám splňujícím hmotněprávní podmínky článku 2 písm. d) uvedené směrnice na straně druhé. V rámci tohoto posouzení musí příslušný orgán rovněž zohlednit základní práva zaručená unijním právem, a zejména ověřit možnost přijmout jiná opatření, která by méně zasahovala do práv zaručených uprchlíkům a do základních práv, která by byla stejně účinná k zajištění ochrany společnosti hostitelského členského státu.

Při přijímání takového opatření však uvedený orgán není povinen navíc ověřovat, zda veřejný zájem na navrácení státního příslušníka třetí země do země jeho původu převažuje nad zájmem téhož státního příslušníka na zachování mezinárodní ochrany s ohledem na rozsah a povahu opatření, kterým by byl vystaven v případě návratu do země svého původu. Důsledky případného navrácení dotyčného státního příslušníka třetí země do země jeho původu vyplývající pro tohoto státního příslušníka nebo pro společnost členského státu, ve kterém se tento státní příslušník třetí země nachází, se proto nemají zohledňovat při přijímání rozhodnutí o odnětí postavení uprchlíka, ale případně tehdy, pokud příslušný orgán zamýšlí přijmout rozhodnutí o navrácení uvedeného státního příslušníka třetí země.

Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 částečně odpovídá důvodům vyloučení uvedeným v článku 33 Ženevské úmluvy ( 4 ). Je však třeba podotknout, že jelikož prvně zmíněné ustanovení upravuje v situacích tam uvedených možnost členských států odejmout postavení uprchlíka, kdežto druhé zmíněné ustanovení umožňuje navrácení uprchlíka nacházejícího se v jedné z těchto situací do země, v níž by jeho život nebo svoboda byly ohroženy, stanoví unijní právo vyšší úroveň mezinárodní ochrany dotyčných uprchlíků, než jakou zajišťuje Ženevská úmluva. Z toho vyplývá, že podle unijního práva může být příslušný orgán na základě čl. 14 odst. 4 písm. b) směrnice 2011/95 oprávněn odejmout postavení uprchlíka přiznané státnímu příslušníkovi třetí země, aniž by však byl nutně oprávněn jej vyhostit do země jeho původu. Z procesního hlediska by takovéto vyhoštění kromě toho předpokládalo přijetí rozhodnutí o navrácení v souladu s hmotněprávními a procesními zárukami stanovenými směrnicí 2008/115 ( 5 ), která v článku 5 mimo jiné stanoví, že členské státy jsou při provádění této směrnice povinny dodržovat zásadu nenavracení. Na odnětí postavení uprchlíka podle čl. 14 odst. 4 směrnice 2011/95 proto nelze nahlížet tak, že znamená zaujetí stanoviska k odlišné otázce, a sice zda tato osoba může být vyhoštěna do země svého původu. Soudní dvůr v této souvislosti rovněž upřesnil, že článek 5 směrnice 2008/115 brání přijetí rozhodnutí o navrácení státního příslušníka třetí země, pokud je prokázáno, že jeho vyhoštění do země, do níž má být navrácen, je na základě zásady nenavracení vyloučeno na dobu neurčitou.

( 1 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (Úř. věst. 2011, L 337, s. 9). Článek 14 odst. 4 písm. b) této směrnice uvádí, že „[č]lenské státy mohou odejmout, ukončit nebo zamítnout prodloužení platnosti postavení přiznaného uprchlíkovi vládním, správním, soudním nebo kvazisoudním orgánem, jestliže […] jako osoba odsouzená pravomocným rozsudkem za zvlášť závažný trestný čin představuje nebezpečí pro společnost dotyčného členského státu“.

( 2 ) – Článek 12 odst. 2 písm. b) směrnice 2011/95 výslovně stanoví, že státní příslušník třetí země je vyloučen z postavení uprchlíka, pokud se dopustil vážného nepolitického zločinu mimo zemi svého azylu dříve, než byl uznán uprchlíkem, aniž vyžaduje, aby tento státní příslušník třetí země představoval nebezpečí pro společnost členského státu, ve kterém se nachází.

( 3 ) – Článek 17 odst. 1 směrnice 2011/95 týkající se přiznání doplňkové ochrany, která může poskytnout omezenější ochranu než postavení uprchlíka, v písmeni b) odkazuje na spáchání vážného zločinu a v písm. d) na existenci nebezpečí pro společnost, přičemž tyto prvky jsou výslovně prezentovány jako alternativní podmínky, z nichž každá samostatně vede k vyloučení z nároku na doplňkovou ochranu.

( 4 ) – Článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, podepsané v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], jež vstoupila v platnost dne 22. dubna 1954 a byla doplněna Protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků, který byl uzavřen v New Yorku dne 31. ledna 1967 (dále jen „Ženevská úmluva“), stanoví: „1. Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení. 2. Výhody tohoto ustanovení však nemohou být požadovány uprchlíkem, který z vážných důvodů může být považován za nebezpečného v zemi, v níž se nachází, nebo který poté, co byl usvědčen konečným rozsudkem ze zvláště těžkého trestného činu, představuje nebezpečí pro společnost této země“.

( 5 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98).