1.

Po úmrtí elektrikáře při provádění práce na elektrickém zařízení bylo zahájeno správní řízení proti společnosti, která oběť zaměstnávala, a současně bylo zahájeno trestní řízení proti elektrikářskému mistrovi pracujícímu pro tuto společnost pro nedodržení právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a pro usmrcení z nedbalosti, přičemž rodina zesnulého elektrikáře uplatnila v tomto řízení občanskoprávní nárok proti uvedené společnosti a mistrovi.

2.

Na konci správního řízení správní soud v pravomocném rozsudku rozhodl, že tato práce nepředstavuje „pracovní úraz“, v důsledku čehož byly správní sankce uložené téže společnosti zrušeny. Kromě toho vnitrostátní právní úprava, jak ji vykládá Ústavní soud dotčeného členského státu, stanoví, že pravomocné rozsudky jiných než trestních soudů o předběžné otázce v trestním řízení představují před trestním soudem překážku věci pravomocně rozsouzené. Kvalifikace této práce jako „pracovního úrazu“ přitom představuje takovou předběžnou otázku.

3.

Brání směrnice 89/391/EHS ( 2 ), jejímž cílem je zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci, takové vnitrostátní právní úpravě, která brání tomu, aby trestní soud zkoumal otázku, zda lze tž práci kvalifikovat jako „pracovní úraz“, a proto uložil mistrovi a zaměstnavateli trestní nebo občanskoprávní sankce? To je v podstatě otázka, kterou položil Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko), trestní soud v původním řízení.

4.

Projednávaná věc, která je bezprecedentní povahy, poskytuje Soudnímu dvoru příležitost objasnit, jak mají být uspořádány vnitrostátní opravné prostředky, aby v rámci provádění směrnice 89/391 bylo zaručeno dodržování zásady efektivity unijního práva pro dotčené strany, a zejména ochrana práva na obhajobu.

5.

Oddíl I směrnice 89/391, nadepsaný „Obecná ustanovení“, obsahuje články 1 až 4. Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Účel“, uvádí:

„1.   Účelem této směrnice je zavádět opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci.

2.   K tomuto účelu obsahuje obecné zásady týkající se prevence pracovních rizik, bezpečnosti a ochrany zdraví, odstranění rizikových a úrazových faktorů, informování, projednávání, vyvážené účasti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi a školení zaměstnanců a jejich zástupců, a také obecná pravidla pro uskutečňování zmíněných zásad.

3.   Touto směrnicí nejsou dotčeny současné nebo budoucí předpisy členských států a Společenství, které jsou pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci příznivější.“

6.

Článek 4 uvedené směrnice stanoví:

„1.   Členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na zaměstnavatele, zaměstnance a zástupce zaměstnanců vztahovaly právní předpisy nezbytné k provedení této směrnice.

2.   Členské státy zejména zajistí náležitou kontrolu a dozor.“

7.

Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Obecné ustanovení“, který se nachází v oddíle II směrnice, nadepsaném „Povinnosti zaměstnavatelů“, stanoví:

„1.   Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce.

[…]

3.   Povinnostmi zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není dotčena zásada odpovědnosti zaměstnavatele.

4.   Tato směrnice neomezuje právo členských států vyloučit nebo snížit odpovědnost zaměstnavatele při událostech, které nastaly za neobvyklých a nepředvídatelných okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele, nebo při mimořádných situacích, jejichž následkům by nebylo možné zabránit ani při náležité péči.

Členské státy nejsou povinny uplatnit právo uvedené v prvním pododstavci.“

8.

Článek 192 Legea nr. 286/2009 privind Codul penal (zákon č. 286/2009 o trestním zákoníku) ze dne 17. července 2009 ( 3 ), ve znění platném ke dni skutkového stavu v původním řízení (dále jen „trestní zákoník“), nadepsaný „Usmrcení z nedbalosti“, v odstavci 2 stanoví:

„Usmrcení z nedbalosti v důsledku nedodržení právních předpisů nebo preventivních opatření stanovených pro výkon povolání nebo živnosti nebo pro výkon určité činnosti bude potrestáno odnětím svobody na dvě léta až sedm let. Pokud porušení právních předpisů nebo preventivních opatření samo o sobě představuje trestný čin, použijí se pravidla týkající se souběhu trestných činů.“

9.

Článek 350 tohoto zákoníku, nadepsaný „Nedodržení právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochraně zdraví při práci“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1)   Nedodržení povinností a opatření stanovených v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vznikne-li bezprostřední nebezpečí pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, bude potrestáno odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo pokutou.

[…]

(3)   Skutky uvedené v odstavcích 1 a 2 budou potrestány odnětím svobody na tři měsíce až jeden rok nebo pokutou, jsou-li spáchány z nedbalosti.“

10.

Článek 52 Legea nr. 135/2010, privind Codul de procedură penală (zákon č. 135/2010 o trestním řádu) ze dne 1. července 2010 ( 4 ), ve znění platném ke dni skutkového stavu v původním řízení (dále jen „trestní řád“), nadepsaný „Předběžné otázky“, stanoví:

„1)   Trestní soud je příslušný k projednání jakékoli předběžné otázky pro rozhodnutí věci, i když tato otázka svou povahou spadá do pravomoci jiného soudu, s výjimkou situací, kdy není dána pravomoc soudů k jejímu rozhodnutí.

2)   Předběžnou otázku musí trestní soud posoudit podle pravidel a důkazů týkajících se věci, které se tato otázka týká.

3)   Pravomocné rozsudky jiných než trestních soudů o předběžné otázce v trestním řízení mají před trestním soudem účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, s výjimkou okolností týkajících se existence trestného činu.“

11.

Legea nr. 319/2006 a securităţii şi sănătăţii în muncă (zákon č. 319/2006 o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci) ze dne 14. července 2006 ( 5 ) (dále jen „zákon č. 319/2006“), provádí směrnici 89/391 do rumunského právního řádu. Článek 5 písm. g) tohoto zákona stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí:

[…]

12.

Článek 7 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona stanoví:

„Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení tohoto zákona, je zaměstnavatel s přihlédnutím k povaze činnosti podniku nebo jednotky povinen:

[…]

13.

Článek 20 odst. 1 písm. b) téhož zákona stanoví:

„Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby všichni zaměstnanci byli dostatečně a vhodně proškoleni v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména formou informací a pokynů specifických pro jejich pracoviště a práci:

[…]

b) při změně zaměstnání nebo přeložení.“

14.

Článek 22 zákona č. 319/2006 stanoví:

„Každý zaměstnanec je povinen vykonávat svou práci v souladu se svým vzděláním a přípravou a s pokyny, které obdržel od zaměstnavatele, tak, aby nevystavil sebe ani jiné osoby, které by mohly být jeho jednáním nebo opomenutím při výkonu práce vystaveny nebezpečí úrazu nebo nemoci z povolání.“

15.

Příloha I Hotărârea Guvernului nr. 1146/2006 privind cerințele minime de securitate și sănătate pentru utilizarea în muncă de către lucrători a echipamentelor de muncă (rozhodnutí vlády č. 1146/2006 o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví při používání pracovních prostředků zaměstnanci při práci) ze dne 30. srpna 2006 ( 6 ) (dále jen „rozhodnutí č. 1146/2006“), zní takto:

„[…]

3.3.2.1. V elektrických instalacích a pracovních zařízeních je ochrana před úrazem elektrickým proudem přímým dotykem zajištěna technickými opatřeními doplněnými organizačními opatřeními.

[…]

3.3.2.3. Ochrana před úrazem elektrickým proudem přímým dotykem je zajištěna následujícími organizačními opatřeními:

[…]

[…]

3.3.2.4. Práce na instalacích, strojích, zařízeních a přístrojích využívajících elektrickou energii jsou povoleny pouze na základě následujících forem práce:

[…]

[…]

3.3.23.1. U elektrických instalací nebo pracovních zařízení, na kterých se pracuje s odpojením nebo bez odpojení napětí, musí být použity elektroizolační ochranné prostředky.

[…]

3.3.23.4. Práce na elektrických instalacích a zařízeních bez odpojení napětí musí provádět pracovníci oprávnění k práci pod napětím.

[…]“

16.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dne 5. září 2017 zemřel elektrikář pracující pro společnost Energotehnica (dále jen „oběť“) na následky úrazu elektrickým proudem při provádění práce spočívající ve výměně vnějšího svítidla na sloupu nízkého napětí na farmě zvířat nacházející se v obci Ticușu, okres Brašov (Rumunsko) (dále jen „dotčená práce“).

17.

V rámci správního řízení provedl Inspectoratul Teritorial de Muncă Brașov (Územní inspektorát práce v Brašově, Rumunsko, dále jen „ÚIP“) šetření, včetně výslechu svědků a zajištění příslušných dokumentů týkajících se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na základě tohoto šetření vypracoval ÚIP dne 9. září 2019 zprávu o šetření (dále jen „zpráva o šetření“), v jejímž závěru kvalifikoval dotčenou práci jako „smrtelný pracovní úraz“.

18.

V rámci této zprávy ÚIP uložil společnosti Energotehnica správní pokuty za to, že schválila práci na provozovaném zařízení bez odpojení od napětí, který prováděli neoprávnění a neproškolení pracovníci, a za to, že neinformovala zaměstnance o materiálech, které byly předmětem konkrétních témat školení. Tyto sankce nebyly účinně uplatněny, neboť byly pozastaveny do skončení trestního řízení. Osobě zaměstnané v této společnosti nebyla uložena žádná správní sankce, neboť podle čl. 39 odst. 1 zákona č. 319/2006 jsou správními delikty pouze jednání, kterých se dopustí zaměstnavatel v některé ze situací stanovených tímto zákonem, a nikoliv jednání, kterých se dopustí zaměstnanci.

19.

Společnost Energotehnica podala proti ÚIP správní žalobu k Tribunalul Sibiu (soud prvního stupně v Sibiu, Rumunsko), kterou se domáhala zrušení zprávy o šetření. Byli vyslechnuti pouze dva svědci, kolegové oběti. Rozsudkem ze dne 10. února 2021 uvedený soud této žalobě vyhověl a zrušil část této zprávy, pokud jde o zjištění týkající se společnosti Energotehnica. V tomto ohledu uvedený soud rozhodl, že zaprvé k dotčené práci došlo mimo pracovní dobu a zadruhé neexistuje žádný důkaz, který by potvrzoval, že k provedení dotčené práce byl oběti dán ústní příkaz. ÚIP podal proti tomuto rozsudku kasační opravný prostředek ke Curtea de Apel Alba Iulia (odvolací soud v Alba Iulia, Rumunsko), který rozsudkem ze dne 14. června 2021 vyhověl námitce neplatnosti podané společností Energotehnica, a uvedl, že se kasační opravný prostředek zamítá jako neodůvodněný.

20.

Souběžně se správním řízením zahájil státní zástupce Parchetul de pe lângă Judecătoria Rupea (státní zastupitelství při soudu prvního stupně v Rupee, Rumunsko) trestní řízení. Na základě obžaloby státního zástupce ze dne 31. července 2020 bylo proti MG, jakožto mistru elektrotechniky zaměstnanému u společnosti Energotehnica, zahájeno soudní řízení u Judecătoria Rupea (soud prvního stupně v Rupee) pro následující trestné činy: zaprvé nedodržení právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podle čl. 350 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a zadruhé usmrcení z nedbalosti podle čl. 192 odst. 2 trestního zákoníku při použití čl. 38 odst. 1 tohoto zákoníku, který se týká souběhu trestných činů. V této obžalobě bylo uvedeno, že dne 5. září 2017 kolem 18. hodiny, po skončení pracovní doby, MG, osoba odpovědná za pracoviště, k jejímž konkrétním úkolům patřila organizace práce, školení zaměstnanců, kteří ji vykonávali, a přijímání opatření, která zajistí, aby byla na pracovišti použita bezpečnostní zařízení a ochranné prostředky stanovené ve zvláštních pokynech pro každé pracoviště, předal oběti, která byla pod jeho dohledem, ústní pracovní příkaz spočívající v provedení dotčené práce, aniž přijal požadovaná opatření v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (a sice svěření této práce pouze osobě kvalifikované v oboru elektrikář, oprávněné a vyškolené k provádění dotčené práce, pod dohledem mistra) a za podmínek, kdy byla taková práce provedena bez odpojení provozovaného elektrického zařízení od napětí a bez použití ochranných elektroizolačních rukavic.

21.

V rámci tohoto trestního řízení proti MG byli vyslechnuti očití svědci a do spisu byly založeny příslušné dokumenty týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Rovněž byl předložen vyšetřovací spis týkající se dotčeného zásahu, včetně zprávy o šetření. V rámci uvedeného trestního řízení dále uplatnili LV, CRA a LCM, tedy manželka, dcera a syn oběti, své občanskoprávní nároky (dále jen „poškození“) a domáhali se, aby byla MG a společnosti Energotehnica uložena povinnost k náhradě škody za úmrtí oběti. Proti společnosti Energotehnica nebylo vedeno žádné trestní stíhání, tato společnost je pouze v postavení občanskoprávně odpovědné osoby v tom smyslu, že podle rumunského občanského práva má tato společnost zákonnou nebo smluvní povinnost nahradit zcela nebo zčásti, sama nebo společně a nerozdílně, škodu způsobenou trestným činem a nese v rámci řízení odpovědnost.

22.

V trestním rozsudku ze dne 24. prosince 2021 rozhodl Judecătoria Rupea (soud prvního stupně v Rupee), že MG musí být zproštěn obžaloby z trestných činů nedodržení právních předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a usmrcení z nedbalosti. Uvedený soud rovněž zamítl jako neopodstatněnou občanskoprávní žalobu podanou poškozenými proti MG a společnosti Energotehnica. V tomto ohledu uvedený soud ve věci samé nejprve konstatoval, že nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že MG vydal ústní pracovní příkaz, vzhledem k tomu, že jedinou výpovědí, která tento pracovní příkaz přímo potvrzuje, je výpověď očitého svědka, která však není potvrzena žádným jiným přímým důkazem, a vzhledem k tomu, že ostatní pracovníci, kteří byli rovněž přítomni, popřeli, že by tento pracovní příkaz slyšeli. Zadruhé tentýž soud konstatoval, že k dotčené práci došlo mezi 18:30 a 18:40, tj. po skončení pracovní doby (za kterou je považována doba mezi 17:00 až 18:00), a proto ji nelze kvalifikovat jako „pracovní úraz“.

23.

Státní zástupce a poškození se proti tomuto rozsudku odvolali ke Curtea de Apel Brașov (odvolací soud v Brašově), předkládajícímu soudu. Před uvedeným soudem státní zástupce tvrdil, že existují důkazy, které nade vši pochybnost potvrzují ústní příkaz, který MG vydal oběti, aby provedla dotčenou práci, přičemž se odvolával na výpověď očitého svědka, která byla potvrzena výpověďmi dalších zaměstnanců přítomných na místě. Poškození tvrdili, že existují důkazy na podporu obžaloby, a dovolávali se výpovědi téhož očitého svědka a zprávy o šetření.

24.

Předkládající soud uvádí, že vzhledem k tomu, že je mu předloženo odvolání v trestním řízení proti MG, je povinen přezkoumat všechny právní a skutkové aspekty věci, neboť odvolání je opravným prostředkem s plně devolutivním účinkem. Za těchto podmínek by mohl tento soud znovu přezkoumat důkazy provedené v prvním stupni a provést nové důkazy, jakož i znovu vyhodnotit důkazy jako celek. Uvedený soud nicméně uvádí, že Tribunalul Sibiu (soud prvního stupně v Sibiu) již rozhodl o skutkovém stavu v původním řízení, když měl za to, že dotčená práce nepředstavuje pracovní úraz. Předkládající soud zdůrazňuje, že tato úvaha by pro něj mohla být závazná s účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, vzhledem k tomu, že tato procesní situace představuje „předběžnou otázku“ v trestním řízení ve smyslu článku 52 trestního řádu.

25.

V tomto ohledu uvedený soud uvádí, že Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) ve svém rozsudku č. 102/2021 ze dne 17. února 2021 vyhověl námitce neústavnosti týkající se čl. 52 odst. 3 trestního řádu, podle něhož pravomocné rozsudky jiných než trestních soudů o předběžné otázce v trestním řízení mají před trestním soudem účinky překážky věci pravomocně rozsouzené, s výjimkou okolností týkajících se existence trestného činu. Curtea Constituțională (Ústavní soud) tak shledal, že výraz „s výjimkou okolností týkajících se existence trestného činu“ obsažený v tomto ustanovení je protiústavní. V této souvislosti Curtea Constituțională (Ústavní soud) zejména rozhodl, že předběžné otázky představují aspekty věci mimotrestní povahy, které musí být vyřešeny před vyřešením otázek týkajících se merita trestní věci a které se týkají existence podstatného znaku skutkové podstaty trestného činu, jako je situace před spácháním trestného činu nebo podstatný prvek obsahu trestného činu.

26.

V projednávané věci představuje podle předkládajícího soudu kvalifikace dotčené práce jako „pracovního úrazu“ podstatný znak skutkové podstaty trestného činu, který má povahu skutkové nebo právní okolnosti, jejíž existence musí být ověřena, aby mohla být trestní věc spravedlivě vyřešena, a který lze tudíž považovat za „předběžnou otázku“ ve smyslu čl. 52 odst. 3 trestního řádu.

27.

Předkládající soud rovněž zdůrazňuje, že ve věci v původním řízení mohly Tribunalul Sibiu (soud v prvním stupni v Sibiu) nebo Curtea de Apel Alba Iulia (odvolací soud v Alba Iulia) nařídit přerušení řízení z různých procesních důvodů, zejména za použití pravidla, že trestní řízení má přednost před řízením občanskoprávním, jak je stanoveno v rumunském občanském soudním řádu. V projednávané věci však přerušení řízení z důvodu probíhajícího trestního řízení nebylo před správními soudy navrženo, a to bez jakékoliv procesní sankce, neboť přerušení řízení je podle ustanovení tohoto občanského soudního řádu pro civilní soud fakultativní.

28.

Předkládající soud dodává, že za situace, kdy se poškození v trestním řízení neúčastnili správního řízení a kdy zaměstnavatel byl v tomto řízení úspěšný pouze vůči příslušnému správnímu orgánu (konkrétně ÚIP), by měl nařídit, aby byl MG zproštěn obžaloby z trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, v důsledku čehož by musela být občanskoprávní žaloba podaná poškozenými zamítnuta jako neopodstatněná, pokud by, jak to vyžaduje rozsudek Curtea Constituțională (Ústavní soud) č. 102/2021, přiznal účinek překážky věci pravomocně rozsouzené rozhodnutí správního soudu, kterým byla dotčená práce kvalifikována jako práce „mimo pracoviště“. Taková situace by však porušovala zásadu ochrany zaměstnanců a zásadu odpovědnosti zaměstnavatele zakotvené v čl. 1 odst. 1 a 2 a v čl. 5 odst. 1 směrnice 89/391, ve světle čl. 31 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

29.

Za těchto podmínek se rozhodl Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

30.

Písemné vyjádření předložily Soudnímu dvoru Parchetul de pe lângă Judecătoria Rupea (státní zastupitelství při soudu prvního stupně v Rupee), rumunská vláda a Evropská komise.

31.

Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko zaměří na analýzu první předběžné otázky.

32.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být směrnice 89/391 vykládána v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž může správní soud pravomocným rozsudkem, který představuje před trestním soudem překážku věci pravomocně rozsouzené, rozhodnout, že určitá událost nepředstavuje „pracovní úraz“, což má za následek, že trestnímu soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, je znemožněno uložit trestní nebo občanskoprávní sankce zaměstnanci odpovědnému za pracoviště a zaměstnavateli.

33.

Rumunská vláda ve svém písemném vyjádření namítla nepřípustnost první předběžné otázky a proto i nepřípustnost druhé předběžné otázky z toho důvodu, zaprvé, že ustanovení vnitrostátního práva, o jehož soulad se směrnicí 89/391 se jedná, konkrétně článek 52 trestního řádu, se týká otázky věci pravomocně rozsouzené. Zadruhé čl. 5 odst. 1 této směrnice zakotvuje obecnou povinnost bezpečnosti, kterou má zaměstnavatel, aniž stanoví konkrétní formu odpovědnosti. Předmětem sporu v původním řízení je přitom založení trestní odpovědnosti zaměstnance za úmrtí jiného zaměstnance, zatímco uvedená směrnice, jejíž výklad je požadován, se týká povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Proto nemá předkládající soud podle názoru rumunské vlády rozhodnout o právním vztahu, který spadá do působnosti téže směrnice.

34.

V projednávané věci je třeba poznamenat, že rodina oběti uplatnila občanskoprávní nárok v rámci trestního řízení u předkládajícího soudu proti MG a společnosti Energotehnica. Proto je u předkládajícího soudu podána žaloba proti zaměstnavateli, jehož občanskoprávní odpovědnost může být založena, pokud by byla dotčená práce kvalifikována jako „pracovní úraz“. Otázka uložení občanskoprávních sankcí zaměstnavateli je mimoto spojena s dosahem zásady překážky věci pravomocně rozsouzené rozsudku vydaného správním soudem. Procesní podmínky soudních řízení stanovené dotčenou vnitrostátní právní úpravou tedy mají souvislost s odpovědností zaměstnavatele, pokud dotčený členský stát při provádění směrnice 89/391 nezajistil bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci.

35.

Domnívám se proto, že první předběžná otázka je přípustná.

36.

Je třeba připomenout, že směrnice 89/391 byla přijata na základě článku 118a Smlouvy o EHS (nyní, po změně, článek 153 SFEU), podle něhož se členské státy zavazují podporovat zlepšování bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci a stanovují si za cíl pokrok v harmonizaci stávajících podmínek v této oblasti. Článek 1 odst. 1 a 2 této směrnice tak stanoví, že účelem této směrnice je zavádět opatření ke zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci a k tomuto účelu obsahuje obecné zásady týkající se prevence pracovních rizik, bezpečnosti a ochrany zdraví, odstranění rizikových a úrazových faktorů, informování, projednávání, vyvážené účasti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi a školení zaměstnanců a jejich zástupců, a také obecná pravidla pro uskutečňování zmíněných zásad.

37.

Kromě toho čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření k zajištění toho, aby se na zaměstnavatele, zaměstnance a zástupce zaměstnanců vztahovaly právní předpisy nezbytné k provedení této směrnice, a čl. 4 odst. 2 stanoví, že členské státy zejména zajistí náležitou kontrolu a dozor ( 7 ). Článek 5 odst. 1 směrnice 89/391 rovněž stanoví, že zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců s ohledem na všechna hlediska týkající se práce. Podle judikatury Soudního dvora však není možné tvrdit, že zaměstnavatel musí nést objektivní odpovědnost pouze na základě čl. 5 odst. 1 této směrnice, neboť toto ustanovení pouze zakotvuje obecnou povinnost zajistit bezpečnost, již nese zaměstnavatel, aniž by upřesňovalo, o jakou formu odpovědnosti se jedná ( 8 ).

38.

Odstavce 3 a 4 tohoto článku 5 upřesňují, že povinnostmi zaměstnanců v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci není dotčena zásada odpovědnosti zaměstnavatele a tato směrnice neomezuje právo členských států vyloučit nebo snížit odpovědnost zaměstnavatele při událostech, které nastaly za neobvyklých a nepředvídatelných okolností, jež jsou mimo kontrolu zaměstnavatele, nebo při mimořádných situacích, jejichž následkům by nebylo možné zabránit ani při náležité péči.

39.

Ze znění směrnice 89/391 vyplývá, že ačkoli odkazuje na zásadu odpovědnosti zaměstnavatele a stanoví obecné povinnosti týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců ve všech aspektech práce, neobsahuje žádné konkrétní ustanovení týkající se sankcí, které členské státy uplatňují vůči zaměstnavatelům, kteří tyto povinnosti nedodržují. Unijní normotvůrce kromě toho přijal řadu zvláštních směrnic ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391 ( 9 ), zejména směrnice 89/654/EHS ( 10 ), 89/656/EHS ( 11 ) a 2009/104/ES ( 12 ). Ani tyto směrnice však neobsahují žádná zvláštní ustanovení týkající se ukládání sankcí zaměstnavatelům, kteří nezajistí bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců ( 13 ).

40.

Kromě toho článek 31 Listiny, nadepsaný „Slušné a spravedlivé pracovní podmínky“ v odstavci 1 stanoví, že „[k]aždý pracovník má právo na pracovní podmínky respektující jeho zdraví, bezpečnost a důstojnost“. Toto ustanovení, které uvádí předkládající soud ve své první předběžné otázce, se tedy netýká sankcí, které mohou být uloženy v případě, že není zajištěna bezpečnost a ochrana zdraví zaměstnanců.

41.

Pokud jde konkrétněji o dotčenou práci, jejíž kvalifikace jako „pracovního úrazu“ je předmětem věci v původním řízení, podotýkám, že podle čl. 34 odst. 1 Listiny Unie uznává a respektuje nárok na přístup k dávkám sociálního zabezpečení a k sociálním službám zajišťujícím ochranu v takových případech, jako jsou pracovní úrazy. Unijní právo naproti tomu v současné době neupravuje kritéria pro kvalifikaci události jako „pracovního úrazu“, ani sankce, které se vztahují na zaměstnavatele v důsledku takového úrazu, ani pravidla pro stanovení odškodnění, které má být přiznáno oběti.

42.

V projednávané věci se předkládající soud zabývá otázkou, zda je v souladu s unijním právem procesní pravidlo stanovené vnitrostátní právní úpravou, podle kterého pravomocný rozsudek správního soudu, který rozhodl, že dotčená práce není „pracovním úrazem“, má před ním, a sice trestním soudem, sílu překážky věci pravomocně rozsouzené, což mu brání uložit trestní sankci MG, jakož i občanskoprávní sankce MG a společnosti Energotehnica ( 14 ).

43.

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že neexistuje-li unijní právní úprava v dané oblasti, přísluší každému členskému státu, aby na základě zásady procesní autonomie členských států stanovil pravidla týkající se správního a soudního řízení určeného k zajištění vysoké úrovně ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva ( 15 ). Tato pravidla totiž nesmějí být méně příznivá než ta, která se týkají podobných procesních prostředků stanovených na ochranu práv vyplývajících z vnitrostátního právního řádu (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) ( 16 ). Kromě toho, zejména pokud jde o překážku věci pravomocně rozsouzené, neexistuje-li unijní právní úprava v této oblasti, jsou pravidla provedení zásady překážky věci pravomocně rozsouzené rovněž záležitostí vnitrostátního právního řádu členských států na základě zásady jejich procesní autonomie, avšak za podmínky dodržení zásad rovnocennosti a efektivity ( 17 ).

44.

Podle judikatury Soudního dvora platí, pokud jde o zásadu efektivity, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na procesní obranu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení ( 18 ).

45.

Jinými slovy, vymezují-li členské státy procesní podmínky soudních řízení určených k ochraně práv přiznaných směrnicí 89/391, musí zajistit dodržování práva na účinnou právní ochranu a přístup k nestrannému soudu zakotveného v článku 47 Listiny, které je potvrzením zásady účinné soudní ochrany ( 19 ).

46.

Při volbě sankcí jsou proto členské státy povinny dodržovat zásadu efektivity, která vyžaduje stanovení účinných a odrazujících sankcí, aniž by nicméně v zásadě ukládala, že tyto sankce musí mít specifickou povahu ( 20 ). Tyto sankce mohou být trestní nebo občanskoprávní povahy. Pokud by nebyly uplatněny sankce vůči zaměstnavateli, který nedodržuje vnitrostátní předpisy provádějící směrnici 89/391, a sice v projednávané věci zákon č. 319/2006, byl by zpochybněn užitečný účinek a účinná ochrana práv zaručených touto směrnicí, přestože cílem čl. 153 odst. 1 písm. a) SFEU je zlepšování pracovního prostředí za účelem ochrany zdraví a bezpečnosti zaměstnanců.

47.

Ve věci v původním řízení se jedná o možnost uložení trestních a občanskoprávních sankcí ve vztahu nikoli k zásadě ne bis in idem ( 21 ), ale k zásadě překážky věci pravomocně rozsouzené, jelikož správní soud již rozhodl, že dotčenou práci nelze kvalifikovat jako „pracovní úraz“. V této souvislosti uvádím, že uplatnění zásady „trestní řízení má přednost před řízením občanskoprávním“ civilnímu soudu ukládá v případě, že jsou občanskoprávní a trestní řízení vedena pro tytéž skutky, řízení přerušit až do vydání pravomocného rozhodnutí v trestním řízení ( 22 ). V projednávané věci rumunské právo uplatňuje opačnou zásadu, tj. že občanské řízení ( 23 ) má přednost před řízením trestním. Z předkládacího rozhodnutí totiž vyplývá, že správní soud mohl ve věci v původním řízení přerušit řízení do doby pravomocného rozhodnutí trestního soudu, avšak takové přerušení řízení je pro správní soud fakultativní, v důsledku čehož se použije čl. 52 odst. 3 trestního řádu, podle něhož pravomocné rozsudky jiných než trestních soudů o předběžné otázce v trestním řízení mají před trestním soudem účinky překážky věci pravomocně rozsouzené ( 24 ).

48.

S ohledem na judikaturu Soudního dvora je třeba konstatovat, že takové ustanovení není v rozporu s unijním právem, neboť umožňuje zabránit přijímání rozporných rozhodnutí, která by mohla narušit právní jistotu ( 25 ), pokud je dodržena zásada efektivity unijního práva, jak bylo uvedeno v bodě 43 tohoto stanoviska.

49.

Dodávám, že pokud správní soud provádí přezkum ve věci samé a podrobně posuzuje všechny důkazy týkající se kvalifikace události jako „pracovního úrazu“, pouhá skutečnost, že správní soud má přednost před trestním soudem, neznamená sama o sobě horší výkon spravedlnosti. Trestní řízení totiž nelze již pojmově považovat za příznivější pro oběť nebo poškozené než správní řízení, neboť jak uvádí čl. 48 odst. 1 Listiny, jehož obsah odpovídá obsahu čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950, každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem ( 26 ). Osoba stíhaná před trestním soudem proto musí požívat práva na presumpci neviny.

50.

V projednávané věci předkládající soud zdůrazňuje, že správní řízení probíhalo výhradně mezi společností Energotehnica a ÚIP, aniž se ho účastnil státní zástupce a poškození, zatímco v trestním řízení jsou tyto osoby zastoupeny.

51.

V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí jasně nevyplývá, zda poškození měli reálnou možnost vstoupit do řízení před správním soudem, aby zejména předložili důkazy na podporu kvalifikace dotčené práce jako „pracovního úrazu“. Pokud tomu tak bylo, a i kdyby v praxi do řízení nevstoupili, směrnice 89/391 nebrání právní úpravě, podle níž může správní soud pravomocně rozhodnout, že událost nepředstavuje pracovní úraz, na základě rozhodnutí, které představuje pro trestní soud překážku věci pravomocně rozsouzené.

52.

Naproti tomu v případě, že by poškození byli zbaveni možnosti vstoupit do řízení před správním soudem, se domnívám, že zásada efektivity unijního práva není dodržena. Jak bylo uvedeno v bodě 44 tohoto stanoviska, tato zásada vyžaduje, aby bylo dodrženo právo na obhajobu, a zejména, aby dotčeným zúčastněným stranám bylo umožněno užitečně uplatnit své stanovisko. V tomto ohledu je v projednávané věci podle všeho nemyslitelné, aby rodina oběti neměla právo na účinnou soudní ochranu zaručené článkem 47 Listiny, tedy aby jí byl odepřen přístup k soudům ( 27 ).

53.

V tomto případě, jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření, musí mít proto poškození záruku, že budou moci před trestním soudem předložit nové důkazy, které nemohly být projednány před správním soudem, zejména pokud jde o otázku kvalifikace dotčené práce jako „pracovního úrazu“. Pravomocný rozsudek správního soudu nemůže za těchto podmínek představovat před trestním soudem překážku věci pravomocně rozsouzené a tento soud musí dát poškozeným možnost vstoupit do řízení, které je před ním vedeno, i když je tato situace v konečném důsledku obtížně slučitelná s dodržením zásady právní jistoty, neboť takový vstup do řízení může vést k rozporným rozsudkům správního a trestního soudu. V takovém případě je na dotyčném členském státě, aby si zvolil procesní mechanismy, které považuje za nejvhodnější pro sladění takových rozporných rozsudků ( 28 ).

54.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že směrnice 89/391 musí být vykládána v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž může správní soud rozhodnout pravomocným rozsudkem, který představuje před trestním soudem překážku věci pravomocně rozsouzené, že určitá událost nepředstavuje „pracovní úraz“, v důsledku čehož trestní soud nemůže uložit trestní nebo občanskoprávní sankce zaměstnanci odpovědnému za pracoviště a zaměstnavateli, pokud je zaručeno dodržení zásady efektivity unijního práva, což znamená, že poškození musí mít reálnou možnost předložit před trestním soudem důkazy ohledně kvalifikace takové události jako „pracovního úrazu“, pokud byli zbaveni jakékoli možnosti předložit takové důkazy před správním soudem.

55.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první předběžnou otázku položenou Curtea de Apel Braşov (odvolací soud v Brašově, Rumunsko) takto:

„Směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci

musí být vykládána v tom smyslu, že

nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž může správní soud rozhodnout pravomocným rozsudkem, který představuje před trestním soudem překážku věci pravomocně rozsouzené, že určitá událost nepředstavuje „pracovní úraz“, v důsledku čehož trestní soud nemůže uložit trestní nebo občanskoprávní sankce zaměstnanci odpovědnému za pracoviště a zaměstnavateli, pokud je zaručeno dodržení zásady efektivity unijního práva, což znamená, že poškození musí mít reálnou možnost předložit před trestním soudem důkazy ohledně kvalifikace takové události jako „pracovního úrazu“, pokud byli zbaveni jakékoli možnosti předložit takové důkazy před správním soudem.“