1.

Projednávaný kasační opravný prostředek nastoluje dvě otázky týkající se zastupování advokátních kanceláří v rámci přímých žalob podaných k unijnímu soudu. Soudní dvůr tyto otázky považoval za důležité pro jednotu, soulad nebo další vývoj unijního práva ( 2 ).

2.

První otázka se týká rozsahu, v němž může být advokátní kancelář před unijním soudem zastoupena advokátem, který je společníkem této advokátní kanceláře, a nikoliv jejím zákonným zástupcem. V usnesení ze dne 10. října 2022, Studio Legale Ughi e Nunziante v. EUIPO – Nunziante a Ughi (UGHI E NUNZIANTE) ( 3 ), proti němuž směřuje tento kasační opravný prostředek, totiž Tribunál rozhodl, že advokát, který je společníkem zastupujícím advokátní kancelář, v níž vykonává praxi, nesplňuje požadavky nezávislosti stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „statut“), čímž přijal zvláště přísný výklad zmocnění k zastupování, který se liší od pravidel použitelných ve většině právních systémů členských států.

3.

Druhá otázka se týká právních důsledků, které Tribunál spojil s tím, že navrhovatelka nesplnila požadavek nezávislosti svých zástupců. Vyvstává totiž otázka, zda Tribunál tím, že odmítl žalobu jako zjevně nepřípustnou, aniž bylo navrhovatelce umožněno zhojit vady žaloby, nepoužil pravidlo vyplývající z judikatury, které je v rozporu s právem na přístup ke spravedlnosti zaručeným v čl. 47 prvním a druhém pododstavci Listiny základních práv Evropské unie ( 4 ), jakož i se zásadou proporcionality uvedenou v jejím čl. 52 odst. 1.

4.

V tomto stanovisku navrhnu Soudnímu dvoru, aby kasačnímu opravnému prostředku vyhověl, zrušil napadené usnesení a vrátil věc Tribunálu.

5.

Vysvětlím, proč se domnívám, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když předpokládal, že příslušní zástupci nesplňovali požadavek nezávislosti, aniž prokázal, do jaké míry jejich postavení advokátů, kteří jsou společníky, zjevně narušuje jejich schopnost zajistit úkol obhajoby.

6.

Kromě toho navrhnu Soudnímu dvoru, aby zkoumal třetí důvod kasačního opravného prostředku v rozsahu, v němž nastoluje důležitou procesní otázku, o níž je nyní třeba rozhodnout. Domnívám se totiž, že pravidlo, podle kterého nelze zhojit vady žaloby podané osobou, jejíž zástupce nesplňuje požadované podmínky nezávislosti, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, omezuje právo žalobce na přístup ke spravedlnosti za nepřiměřených podmínek, které nejsou slučitelné s požadavky stanovenými v čl. 47 prvním a druhém pododstavci a v čl. 52 odst. 1 Listiny.

7.

Článek 19 první až čtvrtý pododstavec statutu, který se použije na Tribunál na základě čl. 53 prvního pododstavce statutu, stanoví:

„Členské státy a orgány Unie zastupuje před Soudním dvorem zmocněnec jmenovaný pro každou jednotlivou věc; zmocněnci může být nápomocen poradce nebo advokát.

Stejným způsobem jsou zastupovány státy, které jsou stranami Dohody o Evropském hospodářském prostoru [ze dne 2. května 1992 ( 5 )] a nejsou členskými státy, jakož i Kontrolní úřad ESVO uvedený ve zmíněné dohodě.

Jiní účastníci řízení musí být zastoupeni advokátem.

Zastupovat některého účastníka řízení před Soudním dvorem nebo mu být nápomocen může pouze advokát oprávněný k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o [EHP].“

8.

Článek 21 statutu stanoví:

„Žaloba k Soudnímu dvoru se podává prostřednictvím vedoucího soudní kanceláře. Musí obsahovat jméno a bydliště nebo sídlo žalobce, postavení podepsaného, označení strany nebo stran, proti nimž žaloba směřuje, předmět sporu, návrhové žádání a stručný popis žalobních důvodů.

K žalobě musí být v případě potřeby připojen akt, jehož zrušení se požaduje, nebo v případě uvedeném v článku 265 [SFEU] doklad o datu výzvy zmíněné v uvedeném článku. Jestliže tyto písemnosti nebyly k žalobě připojeny, vyzve vedoucí soudní kanceláře žalobce, aby jej v přiměřené lhůtě dodal, přičemž žaloba nesmí být odmítnuta proto, že tato vada byla odstraněna teprve po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby.“

9.

Článek 51 jednacího řádu Tribunálu se týká „povinného zastoupení“ v řízení o přímých žalobách a stanoví:

„1.   Účastníci řízení musí být zastoupeni zmocněncem nebo advokátem v souladu s článkem 19 statutu.

2.   Advokát, který vystupuje jako zástupce nebo poradce účastníka řízení, je povinen v soudní kanceláři uložit potvrzení, že je oprávněn působit jako právní zástupce před soudem členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP, ledaže již byl takový dokument předložen pro potřeby vytvoření přístupového účtu k aplikaci e-Curia.

3.   Advokát zastupující účastníka řízení, který je právnickou osobou soukromého práva, je povinen v soudní kanceláři uložit procesní plnou moc udělenou tímto účastníkem řízení.

4.   Není-li dokument uvedený v odstavci 2 nebo dokument uvedený v odstavci 3 předložen, určí vedoucí soudní kanceláře dotyčnému účastníku řízení přiměřenou lhůtu k tomu, aby uvedený dokument předložil. Nedojde-li v určené lhůtě k předložení požadovaného dokumentu, rozhodne Tribunál, zda nedodržení příslušné formální podmínky činí žalobu nepřípustnou nebo brání předložení spisu účastníka řízení nebo zda vede k tomu, že advokát není považován za zástupce nebo poradce dotyčného účastníka řízení.“

10.

Článek 78 jednacího řádu, nadepsaný „Přílohy k žalobě“, v odstavcích 5 a 6 stanoví:

„5.   K žalobě se přikládají dokumenty uvedené v čl. 51 odst. 2 a 3 tohoto jednacího řádu.

6.   Nesplňuje-li žaloba podmínky stanovené v odstavcích 1 až 5, určí vedoucí soudní kanceláře žalobci přiměřenou lhůtu k předložení výše uvedených písemností. Nedojde-li v určené lhůtě k odstranění této vady, rozhodne Tribunál, zda nedodržení těchto formálních podmínek činí žalobu nepřípustnou.“

11.

Článek 177 jednacího řádu, který se použije na spory z práv duševního vlastnictví (hlava 4), stanoví:

„1.   Žaloba musí obsahovat:

[…]

[…]

5.   K žalobě se přikládají dokumenty uvedené v čl. 51 odst. 2 a 3 tohoto jednacího řádu.

6.   Není-li žaloba v souladu s odstavci 3 až 5, určí vedoucí soudní kanceláře žalobci přiměřenou lhůtu k tomu, aby vady žaloby odstranil. Nedojde-li v určené lhůtě k odstranění vad, rozhodne Tribunál, zda nedodržení dané formální náležitosti činí žalobu nepřípustnou.“

12.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 1. července 2022 podalo Studio Legale Ughi e Nunziante, profesní sdružení advokátů se sídlem v Římě (Itálie) ( 6 ), žalobu na základě článku 263 SFEU, kterou se domáhalo zrušení rozhodnutí pátého odvolacího senátu EUIPO ze dne 8. dubna 2022, kterým tento odvolací senát potvrdil zrušení ochranné známky Evropské unie UGHI E NUNZIANTE pro všechny služby, s výjimkou právních služeb, zařazené do třídy 45 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění pozdějších změn a doplňků.

13.

V souladu s článkem 126 jednacího řádu Tribunál konstatoval, že je vhodné rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení ve věci samé, z důvodu zjevné nepřípustnosti žaloby.

14.

Toto odmítnutí vyplývalo v podstatě ze skutečnosti, že v projednávané věci byla navrhovatelka advokátní kanceláří, která ke svému zastupování před Tribunálem určila tři advokáty, kteří v ní vykonávali činnost jako společníci. V bodech 15 až 17 napadeného usnesení Tribunál rozhodl, že tito advokáti nemají vůči navrhovatelce postavení nezávislých třetích osob, které vyžaduje čl. 19 třetí a čtvrtý pododstavec statutu.

15.

Na podporu tohoto posouzení Tribunál v bodech 6 a 7 napadeného usnesení podal doslovný a kontextuální výklad čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce statutu a v bodech 9 a 10 tohoto usnesení provedl analýzu cílů sledovaných tímto ustanovením.

16.

Kromě toho Tribunál v bodě 12 napadeného usnesení připomněl, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že požadavek nezávislosti advokáta předpokládá neexistenci zaměstnaneckého poměru mezi advokátem a jeho klientem, a to i v případě, že je tímto klientem advokátní kancelář, a dále v bodě 13 tohoto usnesení, že není vyžadována neexistence jakékoli vazby mezi advokátem a jeho klientem, ale pouze vazby, jež zjevně narušuje schopnost advokáta plnit úkol obhajoby tak, že bude sloužit co nejlépe zájmům svého klienta. Kromě toho v bodě 14 uvedeného usnesení uvedl, že povinnost využít třetí osobu k zastupování před unijními soudy staví účastníky řízení do stejných podmínek obhajoby před těmito soudy.

17.

Konečně v bodě 18 napadeného usnesení Tribunál zdůraznil, že nesplnění povinnosti být zastoupen advokátem nepatří mezi podmínky, které lze zhojit po uplynutí lhůty pro podání žaloby v souladu s čl. 21 druhým pododstavcem statutu a čl. 78 odst. 6 jednacího řádu.

18.

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 20. prosince 2022 podala Ughi e Nunziante proti napadenému usnesení projednávaný kasační opravný prostředek. Navrhovatelka je před Soudním dvorem zastoupena čtyřmi advokáty, a to třemi advokáty, kteří ji zastupovali před Tribunálem, a dalším advokátem, který nepracuje v advokátní kanceláři Ughi e Nunziante.

19.

Usnesením ze dne 8. května 2023, Studio Legale Ughi e Nunziante v. EUIPO ( 7 ), Soudní dvůr částečně připustil tento kasační opravný prostředek ohledně jeho druhého a třetího důvodu.

20.

Ughi e Nunziante navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadené usnesení na základě konstatování, že její zastoupení před Tribunálem bylo platné, a aby věc vrátil Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé. Podpůrně navrhuje, aby Soudní dvůr rozhodl, že je oprávněna pokračovat v řízení na základě zastoupení advokátem, který splňuje podmínky čl. 19 třetího a čtvrtého pododstavce statutu, a aby vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí ve věci samé. Rovněž navrhuje, aby byla EUIPO uložena náhrada nákladů řízení.

21.

EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek a uložil společnosti Ughi e Nunziante náhradu nákladů řízení. Evropská komise, jejíž vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání EUIPO bylo povoleno rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. září 2023, rovněž navrhuje, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut a aby byla navrhovatelce uložena náhrada nákladů řízení.

22.

Ve druhém důvodu kasačního opravného prostředku Ughi e Nunziante v podstatě tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil pravidla upravující zastupování neprivilegovaných žalobců před unijními soudy, stanovená v článku 19 statutu a článku 51 jednacího řádu, když rozhodl, že její žaloba byla podepsána advokáty, kteří vůči ní nemají postavení „nezávislé třetí osoby“.

23.

V třetím důvodu kasačního opravného prostředku dále uvádí, že Tribunál tím, že odmítl její žalobu jako zjevně nepřípustnou, aniž by jí umožnil zhojit vady žaloby, použil procesní pravidlo, které nerespektuje ani její právo na přístup ke spravedlnosti zaručené článkem 47 Listiny, ani zásadu proporcionality stanovenou v čl. 52 odst. 1 Listiny.

24.

Z důvodů, které nyní vysvětlím, mám za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný v rozsahu, v němž se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení nezávislosti advokátů zmocněných navrhovatelkou za účelem jejího zastupování před unijním soudem. Domnívám se, že projednávanou věc je třeba vrátit zpět Tribunálu, aby provedl toto posouzení v souladu s judikaturou Soudního dvora.

25.

Mám rovněž za to, že by bylo užitečné a vhodné, aby Soudní dvůr zkoumal třetí důvod kasačního opravného prostředku, jelikož nastoluje důležitou procesní otázku, o níž musí Soudní dvůr podle mého názoru rozhodnout. Domnívám se totiž, že pravidlo použité Tribunálem, podle kterého nejsou vady žaloby zhojitelné a žaloba je odmítnuta jako zjevně nepřípustná, pokud zástupce navrhovatelky nepožívá požadované nezávislosti na navrhovatelce, je v rozporu s čl. 47 prvním a druhým pododstavcem a čl. 52 odst. 1 Listiny.

26.

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Ughi e Nunziante v podstatě tvrdí, že Tribunál v bodech 16 a 17 napadeného usnesení nesprávně vyložil článek 19 statutu a článek 51 jednacího řádu. Navrhovatelka v tomto ohledu vznáší dvě výtky.

27.

První výtka se týká použití čl. 19 čtvrtého pododstavce statutu. Navrhovatelka totiž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že žaloba nebyla podána v souladu s tímto ustanovením, neboť předložila dokumenty prokazující, že advokáti, které si zvolila k zastupování, byli oprávněni k výkonu advokacie před italskými soudy.

28.

Druhá výtka se týká podmínek použití čl. 19 třetího pododstavce statutu, zejména v rozsahu, v němž vyžaduje, aby byl účastník řízení zastoupen třetí osobou splňující podmínky nezávislosti stanovené v judikatuře Soudního dvora.

29.

Zaprvé navrhovatelka tvrdí, že dotčenou situaci nelze stavět na roveň situaci vlastního zastoupení, v níž se advokátní kancelář sama zastupuje prostřednictvím svého zákonného zástupce. V této souvislosti tvrdí, že analogie, kterou Tribunál učinil v bodě 16 napadeného usnesení, s usnesením ze dne 5. října 2017, Hoyng Reimann Osterrieth Köhler Haft Monégier du Sorbier v. EUIPO (We do IP.) ( 8 ), je irelevantní, jelikož žalující advokátní kancelář byla zastoupena advokátem, který měl nejen postavení advokáta, který je společníkem v advokátní kanceláři, ale rovněž postavení jejího zákonného zástupce. Věc, v níž bylo vydáno toto usnesení, se tedy týkala postavení advokáta, který byl společníkem, jako třetí osoby, a nikoli jeho nezávislosti.

30.

Navrhovatelka dodává, že pokud jde o advokátní kancelář Ughi e Nunziante, je založena ve formě „sdružení neuznaného jako právnická osoba“ ve smyslu článku 36 codice civile (občanský zákoník) a je samostatným právním subjektem ve vztahu ke svým členům. Podle judikatury Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie) se jedná o kolektivní subjekt, který představuje autonomní středisko zájmů s majetkem odlišným od majetku jednotlivých členů a který sice nemá právní subjektivitu, ale je subjektem práva, který se řídí dohodami uzavřenými mezi jeho členy.

31.

Zadruhé navrhovatelka v podstatě tvrdí, že advokáti, kteří jsou společníci, které si zvolila pro účely svého zastupování před unijními soudy, splňují požadavek nezávislosti.

32.

Zaprvé připomíná předpoklad, podle kterého je účelem právního zastoupení chránit zájmy klienta, a zejména jeho přístup k soudu, a v této souvislosti je třeba sankcionovat pouze případy, kdy je zjevné, že zástupce není schopen tento úkol plnit.

33.

V tomto ohledu navrhovatelka tvrdí, že volba advokáta zákonným zástupcem advokátní kanceláře, který je odborně kvalifikovaný jako advokát, je soukromou volbou učiněnou s plnou znalostí věci. V projednávané věci bylo rozhodnutí navrhovatelky zmocnit advokáty, kteří jsou společníky v profesním sdružení, které tvoří Ughi e Nunziante, promyšlené a vědomé, neboť navrhovatelka zamýšlela hájit kontinuitu právního zastoupení (zastoupení navrhovatelky před italskými soudy, jakož i před orgány EUIPO nečinilo žádné obtíže) a upřednostnit znalost, jakož i důvěrnost spisu, což představuje oprávněné zájmy.

34.

Zadruhé navrhovatelka Tribunálu vytýká, že své posouzení založil na axiomu, podle něhož advokát, který je společníkem advokátní kanceláře, kterou zastupuje, z povahy věci nesplňuje požadavek nezávislosti.

35.

Navrhovatelka tvrdí, že i když pojem „advokát“ ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu musí být vykládán autonomně, kritéria vyžadovaná k prokázání nezávislosti advokáta, a sice neexistence zaměstnaneckého poměru a odkaz na profesní a etická pravidla, musí být posuzována s ohledem na relevantní vnitrostátní právní předpisy, a to tím spíše při neexistenci pravidel unijního práva v dané oblasti.

36.

Pokud jde o první kritérium, tvrdí, že mezi profesním sdružením založeným, které tvoří Ughi e Nunziante, a advokáty, kteří jsou jeho společníky, neexistuje žádný vztah zaměstnanosti nebo podřízenosti. Navrhovatelka připomíná, že v Itálii je výkon povolání advokáta organicky neslučitelný s placeným zaměstnáním. Projednávanou věc je tedy třeba odlišit od věci, ve které bylo vydáno usnesení ze dne 13. května 2020, Pontinova v. EUIPO – Ponti & Partners (pontinova) ( 9 ), v níž byl zástupce společnosti Ponti & Partners, SLP zaměstnancem této advokátní kanceláře, takže mezi advokátem a jeho klientem existoval pracovněprávní vztah, který byl neslučitelný s požadavkem nezávislosti. V projednávané věci je podle čl. 2 odst. 1 legge n. 247 – Nuova disciplina dell’ordinamento della professione forense (zákon č. 247 o nové právní úpravě povolání advokáta) ( 10 ) ze dne 31. prosince 2012 advokát osobou samostatně výdělečně činnou. Zápis do seznamu advokátů, kterému čl. 2 odst. 3 uvedeného zákona podřizuje výkon povolání advokáta, je neslučitelný s jakýmkoli podřízeným pracovněprávním poměrem.

37.

Pokud jde o druhé kritérium, navrhovatelka tvrdí, že neexistuje žádná vazba, která by zjevně zhoršovala schopnost jejích advokátů vykonávat jejich úkol obhajoby. Především uvádí, že úkol zastupování vykonávaný jejími členy je v souladu s příslušnými vnitrostátními právními předpisy a etickými pravidly tohoto povolání, která ukládají povinnost nezávislosti.

38.

Dále zdůrazňuje, že existence aspektu sdružení není ve smyslu judikatury Soudního dvora dostatečná k tomu, aby bylo možné mít za to, že se dotčení zástupci nacházejí v situaci, která zjevně narušuje jejich schopnost hájit zájmy svého klienta. Členové profesního sdružení, které tvoří Ughi e Nunziante, totiž nepodléhají žádné kontrole nad poskytnutými právními službami, což odlišuje dotčenou věc od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 24. března 2022, PJ a PC v. EUIPO ( 11 ), v níž byl spolupracující advokát podřízen zakládajícímu společníkovi kanceláře a podléhal skutečné kontrole tohoto společníka. Kromě toho postavení spolupracovníka a společníka advokátní kanceláře není srovnatelné a značně se liší z hlediska samostatnosti a nezávislosti, které si společníci zachovávají v plném rozsahu, a to i ve vztahu ke struktuře, kterou zastupují.

39.

Konečně navrhovatelka zdůrazňuje, že postavení člena profesního sdružení, které tvoří Ughi e Nunziante, nevede ke střetu zájmů a vyznačuje se spíše společnými zájmy, což podle judikatury Soudního dvora nezpůsobuje neschopnost zástupce hájit svého klienta. Kromě toho žádná skutečnost nenasvědčuje tomu, že by tito advokáti, kteří jsou společníky tohoto profesního sdružení, které zastupují, byli vystaveni jakémukoli vnějšímu tlaku nebo zásahu ze strany třetích osob, který by mohl ovlivnit jejich autonomii a nezávislost úsudku.

40.

EUIPO, podporovaný Komisí, s tvrzeními navrhovatelky nesouhlasí.

41.

Stejně jako navrhovatelka se domnívám, že se Tribunál v bodě 17 napadeného usnesení dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že „žaloba nebyla podána v souladu s čl. 19 třetím a čtvrtým pododstavcem statutu“, ačkoli není zpochybňováno, že každý z jejích zástupců splňuje podmínku stanovenou v čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu. Tito zástupci byli totiž oprávněni k výkonu advokacie před italskými soudy a předložili Tribunálu dokumenty prokazující jejich způsobilost k výkonu advokacie.

42.

Připomínám, že podle ustálené judikatury jsou podmínky uvedené v čl. 19 třetím pododstavci a v čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu sice kumulativní, ale rovněž odlišné. První podmínka uvedená v čl. 19 třetím pododstavci statutu vyžaduje, aby neprivilegovaní účastníci řízení byli zastoupeni advokátem, zatímco druhá podmínka uvedená v čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu vyžaduje, aby byl advokát oprávněn k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP ( 12 ).

43.

Vzhledem k tomu, že nebylo zpochybněno oprávnění dotčených zástupců vykonávat advokacii podle práva některého členského státu, nemohl Tribunál legitimně založit své rozhodnutí o odmítnutí žaloby z důvodu zjevné nepřípustnosti na čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu.

44.

Druhá výtka nastoluje otázku zastupování advokátních kanceláří před unijními soudy ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu. Soudní dvůr v judikatuře vymezil dvě zásady týkající se úkolu a podmínek právního zastoupení právnických osob: zásadu týkající se potřeby zastoupení třetí osobou a zásadu týkající se potřeby nezávislosti advokáta.

45.

Nebudu se vracet ke vzniku této judikatury ani k mnoha obtížím, které její uplatňování vyvolalo a které dokonale představil generální advokát Michal Bobek ve stanovisku ve spojených věcech Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. ERA ( 13 ). Právě na popud posledně jmenovaného a generálního advokáta Nicholase Emilioua, který přednesl své stanovisko ve věci Universität Bremen v. REA ( 14 ), Soudní dvůr „přeorientoval“ svou judikaturu ( 15 ).

46.

Za současného stavu judikatury musí zastupování účastníka řízení „advokátem“ ve smyslu čl. 19 třetího pododstavce statutu splňovat následující podmínky.

47.

Zaprvé „účastník řízení“ není oprávněn sám jednat před unijním soudem, ale musí využít služeb třetí osoby, a to bez ohledu na své postavení ( 16 ). Jedná se o procesní podmínku, která patří mezi kogentně stanovené podmínky řízení, které je Soudní dvůr povinen zkoumat i bez návrhu ( 17 ). Vzhledem k tomu, že statut ani jednací řád Soudního dvora nestanoví žádnou odchylku nebo výjimku z této povinnosti, má Soudní dvůr za to, že advokát oprávněný jednat před vnitrostátním soudem se nemůže zastupovat sám ( 18 ), a v případě právnické osoby, že ji nemůže zastupovat její zákonný zástupce ( 19 ). Z judikatury Soudního dvora tedy na rozdíl od pravidel použitelných na právní zastoupení advokátních kanceláří před vnitrostátními soudy vyplývá, že advokátní kanceláře nemohou být před unijními soudy zastoupeny svým zákonným zástupcem ( 20 ).

48.

Jak správně uvedl Tribunál v bodě 8 napadeného usnesení, takové zastoupení advokátem musí jednak zabránit tomu, aby soukromé strany samy vystupovaly před soudem bez využití prostředníka, a jednak zajistit, aby na obranu právnických osob vystupoval zástupce, jenž má od právnické osoby, kterou zastupuje, dostatečný odstup, aby byl zajištěn řádný výkon spravedlnosti, ale především aby chránil a hájil co nejlépe zájmy mandanta, zcela nezávisle a v souladu se zákonem a profesními a etickými pravidly ( 21 ).

49.

Zadruhé tento požadavek nezávislosti je definován s ohledem na dvě podmínky ( 22 ).

50.

První podmínka vyžaduje, aby mezi advokátem a jeho klientem neexistoval pracovněprávní vztah („negativní“ definice).

51.

Druhá podmínka se týká profesní etické povinnosti advokáta („pozitivní“ definice). Podle Soudního dvora je třeba tuto nezávislost chápat tak, že neznamená neexistenci jakékoli vazby advokáta s klientem, ale pouze vazby, jež zjevně narušuje schopnost advokáta plnit úkol obhajoby tak, že bude sloužit co nejlépe zájmům svého klienta v souladu se zákonem profesními a etickými pravidly ( 23 ). Soudní dvůr konstatuje, že unijní soud musí v tomto ohledu provádět omezený přezkum a omezit se na prohlášení nepřípustnosti žaloby, u níž je zřejmé, že advokát není schopen vykonávat svou obhajobu. Soudní dvůr hovoří o „vadách při plnění úkolu zastupování“, což vyžaduje, aby byl advokát vyloučen v zájmu účastníka řízení, kterého zastupuje ( 24 ). Podle mého názoru taková judikatura vyžaduje, aby unijní soud odůvodněně prokázal, že existují vážné a legitimní důvody pro pochybnosti o schopnosti advokáta zastupovat klienta. Pouze takové důvody by měly umožnit omezit právo každého jednotlivce na zastoupení advokátem podle své volby ( 25 ).

52.

Opodstatněnost druhé výtky vznesené navrhovatelkou je třeba zkoumat ve světle těchto zásad.

53.

Z odůvodnění bodu 15 napadeného usnesení vyplývá, že navrhovatelka, profesní sdružení advokátů, určila tři advokáty, kteří ji zastupovali před Tribunálem. Plná moc vystavená Ughi e Nunziante byla podepsána zákonným zástupcem tohoto profesního sdružení, panem Roberto Leccesem.

54.

Ughi e Nunziante vysvětluje, že volba, která byla učiněna ohledně jejích právních zástupců, je výběrem soukromé povahy a byla provedena promyšleným a vědomým způsobem ze strany odborníků v oblasti práva s ohledem na oprávněné zájmy, které sledovala. V tomto ohledu tvrdí, že tato volba byla součástí kontinuity právního zastoupení tohoto profesního sdružení a umožnila jí, aby byla před unijním soudem zastoupena advokáty, které považovala za kvalifikované, kteří přesně znali spis, který předtím hájili před italskými soudy a odvolacím senátem EUIPO, a jejichž cílem bylo hájit stejné zájmy. Upřesňuji, že jak před italskými soudy, tak před odvolacím senátem EUIPO se zdá být prokázána řádnost zastoupení advokátní kanceláře jedním z jejích členů ( 26 ).

55.

V bodě 17 napadeného usnesení však Tribunál rozhodl, že žaloba byla podepsána advokáty, kteří nemají postavení „nezávislých třetích osob“ ve vztahu k Ughi e Nunziante. Tribunál vycházel z předpokladu uvedeného v bodě 16 tohoto usnesení, že „postavení advokátů, kteří jsou společníky advokátní kanceláře, žalobkyně v projednávané věci […], není slučitelné s požadavky nezávislosti vyžadovanými k jejímu zastupování před Tribunálem“.

56.

Podle mého názoru však takové obecné a kategorické konstatování, které vede ke zpřísnění podmínek zastupování advokátních kanceláří před unijním soudem, není slučitelné s judikaturou Soudního dvora.

57.

Zatímco Soudní dvůr se opírá o domněnku nezávislosti advokáta ( 27 ), Tribunál zde stanovil domněnku závislosti.

58.

Dále, zatímco Soudní dvůr vyžaduje, aby byla prokázána existence vazeb, které zjevně narušují schopnost advokáta zajistit jeho úkol obhajoby, je nutno konstatovat, že v projednávané věci Tribunál takové prokázání neprovedl, neboť své úvahy založil pouze na jejich postavení advokátů, kteří jsou společníky v profesním sdružení, které tvoří Ughi e Nunziante.

59.

I když Tribunál odkazuje per analogiam na usnesení ze dne 5. října 2017, Hoyng Reimann Osterrieth Köhler Haft Monégier du Sorbier v. EUIPO (We do IP.) ( 28 ), nedomnívám se, že by takový odkaz mohl podložit jeho odůvodnění.

60.

Tribunál v tomto usnesení nejprve rozhodl, že advokát, který je společníkem advokátní kanceláře, kterou zastupuje, nemůže být považován za třetí osobu poskytující zcela nezávisle právní pomoc, kterou klient potřebuje, s ohledem na pojetí úlohy advokáta v unijním právním řádu ( 29 ). Tribunál uvedl, že povinnost účastníka řízení, i když je advokátem, nechat se před unijními soudy zastupovat třetí osobou, staví účastníky řízení do stejných podmínek obhajoby před těmito soudy, bez ohledu na jejich profesní postavení, a je tedy taková, že zaručuje zásadu rovnosti ( 30 ).

61.

S touto argumentací však nesouhlasím. I když cílem, na který odkazuje Tribunál, je zaručit zásadu rovnosti mezi „účastníky řízení“, a zajistit tak stejné podmínky obhajoby před unijním soudem, zdá se mi, že jeho postoj je ve skutečnosti ještě přísnější než postoj, který by byl zaujat ve vztahu k jakémukoli jinému „účastníkovi“ řízení. Tato argumentace totiž opomíjí charakteristiky vlastní advokátním kancelářím, které je podle mého názoru odlišují od všech ostatních právnických osob. Z podstaty věci se advokátní kancelář nenachází ve stejných podmínkách obhajoby nejen z důvodu svého předmětu činnosti, kterým je zajistit obhajobu jednotlivců a zastupování před soudem, ale rovněž z důvodu své struktury, která sdružuje právní odborníky, a zejména advokáty oprávněné vystupovat před vnitrostátními soudy, přičemž podléhají zvláštním profesním a etickým pravidlům.

62.

Zadruhé z procesních písemností ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 5. října 2017, Hoyng Reimann Osterrieth Köhler Haft Monégier du Sorbier v. EUIPO (We do IP.) ( 31 ), vyplývá, že advokát, který byl společníkem, byl rovněž zákonným zástupcem advokátní kanceláře. Judikatura, ze které vycházel Tribunál v tomto usnesení, ostatně odpovídá situacím, kdy se samostatný advokát zastupoval sám.

63.

V projednávané věci k takové záměně postavení nedochází, neboť Ughi e Nunziante není před unijním soudem zastoupena svým zákonným zástupcem.

64.

Analogie, kterou provádí Tribunál, má tudíž za následek, že skutečnost, že advokátní kancelář je zastoupena svým zákonným zástupcem nebo jiným advokátem, který je jejím společníkem, postačuje v obou případech k závěru, že tato advokátní kancelář nesplňuje podmínky zastoupení stanovené v čl. 19 třetím pododstavci statutu.

65.

Jak vyplývá z rešeršní poznámky 24/005, pouze francouzská právní úprava vychází z takto striktního výkladu zmocnění k zastupování advokátních kanceláří. Ustanovení francouzského práva totiž zakazují advokátovi, který je společníkem, aby zastupoval advokátní kancelář, v níž působí a která je účastníkem řízení, z důvodu, že zastává postavení člena statutárního orgánu a akcionáře/společníka ve všech právních formách, které mohou advokátní kanceláře mít. Advokátní kancelář je proto povinna nechat se zastupovat advokátem, který není členem advokátní kanceláře. Naproti tomu se zdá, že francouzská procesní pravidla jsou výjimkou. Zdá se totiž, že ve většině vnitrostátních právních systémů platí, že pokud procesní ustanovení vyžadují, aby byl jednotlivec zastoupen advokátem, jsou advokátní kanceláře zproštěny povinnosti zastupování, jsou-li účastníky řízení, jelikož již nemusí využít služeb třetí osoby k hájení svých zájmů a mohou být zastoupeny jedním ze svých členů ( 32 ).

66.

Přístup přijatý Tribunálem odráží obzvláště restriktivní výklad podmínek zastupování advokátních kanceláří před unijními soudy tím, že vytváří domněnku závislosti, neboť zbavuje tyto kanceláře možnosti nechat se zastupovat jiným ze svých společníků než zákonným zástupcem, a to bez ohledu na právní formu těchto kanceláří, vnitrostátní právní úpravu výkonu povolání advokáta ( 33 ) a způsobů spolupráce a účasti advokátů, kteří jsou společníky, v rámci těchto struktur.

67.

Kromě toho uvádím, že Tribunál neumožnil Ughi e Nunziante vyvrátit tuto domněnku závislosti dotčených zástupců tím, že by této advokátní kanceláři umožnil upřesnit povahu a rozsah jejích vazeb s těmito zástupci, kteří, jak připomínám, nejsou jejími zákonnými zástupci. Tribunál mohl přijmout organizační procesní opatření, což v takových případech zpravidla činí ( 34 ).

68.

Poskytnutí takové možnosti navrhovatelce se mi však jeví jako zásadní s ohledem na právní důsledky, které Tribunál vyvozuje z porušení požadavku nezávislosti a k nimž se vrátím v rámci přezkumu třetího důvodu kasačního opravného prostředku.

69.

To se mi zdá stejně důležité vzhledem k různorodosti vnitrostátních pravidel upravujících výkon tohoto povolání. Soudní dvůr to zdůraznil již v rozsudku ze dne 19. února 2002, Wouters a další ( 35 ), a nedávno to zopakoval v rozsudku PJ a PC v. EUIPO ( 36 ), a v usneseních Kirimova v. EUIPO ( 37 ) a ze dne 15. února 2023, Fundacja Instytut na rzecz Kultury Prawnej Ordo Iuris v. Parlament ( 38 ). V těchto posledních usneseních, v nichž byl Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl o nezávislosti právních zástupců, zdůraznil, že „povolání advokáta je vykonáváno v různých formách, od samostatně působících advokátů až po výkon povolání ve velkých mezinárodních advokátních kancelářích, a je na advokátech, kteří jsou společníci, aby si svobodně určili podmínky své spolupráce a svých smluvních vztahů, a to při dodržení zákona, vnitrostátních profesních pravidel a etických pravidel“. Advokát může vykonávat činnost jako osoba v pracovním poměru u jiného advokáta, sdružení nebo právní firmy, veřejného nebo soukromého podniku ( 39 ). V závislosti na okolnostech a formě advokátní kanceláře může, ale nemusí mít advokát, který je společníkem, rozhodující vliv na rozhodování advokátní kanceláře z titulu své účasti na jejím kapitálu (držením akcií nebo podílů) nebo v jejích řídících orgánech (hlasovacími právy).

70.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když předpokládal, že dotčení zástupci nesplňovali požadavek nezávislosti, aniž prokázal, do jaké míry jejich postavení advokátů, kteří jsou společníky, zjevně narušuje jejich schopnost zajistit úkol obhajoby.

71.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr rozhodl, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je opodstatněný, a vrátil věc Tribunálu, aby provedl toto posouzení.

72.

V tomto kontextu Tribunálu přísluší posoudit všechny informace předložené navrhovatelkou, které se týkají nejen její právní formy, vnitrostátních pravidel upravujících výkon povolání advokáta v Itálii a způsobů spolupráce a účasti advokátů, kteří jsou společníky, v rámci těchto struktur, ale také předmětu sporu.

73.

Pokud jde o otázku, zda se dotčená situace podobá případu vlastního zastoupení, je třeba zohlednit skutečnost, že Ughi e Nunziante je samostatným právním subjektem ve vztahu ke svým členům a není zastoupena svým zákonným zástupcem, panem Leccesem, který je rovněž pověřen řízením tohoto sdružení ( 40 ), ale třemi společníky této advokátní kanceláře zplnomocněnými touto advokátní kanceláří, kteří nejsou zaměstnanci profesního sdružení, které tvoří Ughi e Nunziante.

74.

Bude rovněž nutné zkoumat, zda mezi navrhovatelkou a jejími zástupci existuje pracovněprávní vztah, který by mohl vyvrátit domněnku nezávislosti těchto zástupců. V tomto ohledu navrhovatelka zdůrazňuje, že v souladu s profesními a etickými pravidly platnými pro výkon povolání advokáta v Itálii, a zejména s čl. 2 odst. 1 a 3 zákona č. 247/2012, advokáti, kteří ji zastupují, nejsou zaměstnanci tohoto profesního sdružení. Zápis do advokátní komory je totiž neslučitelný s jakýmkoli podřízeným pracovním poměrem a tito advokáti vykonávají činnost jako osoby samostatně výdělečně činné. Navrhovatelka dodává, že v souladu s čl. 4 odst. 1 zákona č. 247/2012 nesmí být účastí ve sdružení advokátů dotčena autonomie, svoboda a intelektuální nezávislost nebo nezávislost úsudku advokáta při plnění úkolu, který je mu svěřen.

75.

Kromě toho, pokud jde o otázku, zda vazba „sdružení“ existující mezi navrhovatelkou a jejími zástupci může zjevně ohrozit požadavek nezávislosti a charakterizovat „vady při plnění úkolu zastupování“, je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že není dostatečně nezávislý advokát, kterému jsou svěřeny značné administrativní a finanční pravomoci v rámci právnické osoby, kterou zastupuje ( 41 ), nebo advokát, který zastává vysoké řídící funkce v právnické osobě, kterou zastupuje ( 42 ), nebo advokát, který vlastní akcie společnosti, kterou zastupuje a jejímuž představenstvu předsedá ( 43 ).

76.

V projednávané věci Ughi e Nunziante zdůrazňuje, že má formu profesního sdružení, že její zástupci nejsou zaměstnanci a nepodléhají kontrole právních služeb, které poskytují. Kromě toho z kasačního opravného prostředku navrhovatelky vyplývá, že v Itálii se podle codice deontologico forense (etický kodex advokátů) advokát musí zdržet jakékoli profesní činnosti, která by mohla vést ke střetu zájmů ( 44 ). Italská judikatura uvádí, že střet zájmů má vliv na platnost zplnomocnění nejen tehdy, je-li prokázán, ale i tehdy, je-li pouze potenciální, tj. spojený z podstaty věci s povahou vztahu a předmětem sporu ( 45 ).

77.

Konečně bude třeba určit, zda výkon profesní činnosti zástupců Ughi e Nunziante v rámci tohoto profesního sdružení může ovlivnit jejich nezávislost z důvodu existence společného zájmu na řešení sporu a rizika, že jejich profesní názor může být alespoň částečně ovlivněn jejich pracovním prostředím ( 46 ). EUIPO v kasační odpovědi zdůrazňuje, že společenství zájmů mezi stranou sporu a jejím advokátem nemusí nutně znamenat nejlepší ochranu práv této strany. Soudní dvůr však v rozsudku ze dne 14. července 2022, Universität Bremen v. REA ( 47 ), potvrzeném v usnesení Kirimova v. EUIPO ( 48 ), rozhodl, že existence společných zájmů při řešení sporu mezi mandantem a jeho zástupcem nepostačuje k prokázání nezpůsobilosti tohoto zástupce k tomu, aby řádně zajistil zastupování, které mu bylo svěřeno. V projednávané věci je tedy třeba zohlednit předmět sporu, který se týká návrhu na zrušení ochranné známky Evropské unie UGHI E NUNZIANTE, který původně podali Giovanni Maria Ughi a Giovanni Battista Nunziante (první z nich zemřel a druhý založil jinou advokátní kancelář: Nunziante Magrone).

78.

Domnívám se, že toto posouzení přísluší Tribunálu s ohledem na všechny skutečnosti, které má k dispozici.

79.

Tento třetí důvod se v podstatě týká slučitelnosti právních důsledků nedodržení požadavku nezávislosti advokátů při zastupování navrhovatelky před unijním soudem s Listinou.

80.

Ughi e Nunziante tvrdí, že procesní pravidlo, na jehož základě nelze vady žaloby podané při nedodržení požadavku nezávislosti zhojit, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako nepřípustná, nerespektuje ani její právo na přístup ke spravedlnosti zaručené článkem 47 Listiny, ani zásadu proporcionality stanovenou v jejím čl. 52 odst. 1, ani ústavní tradice společné členským státům a vnitrostátní právní předpisy a praxi členských států.

81.

Navrhovatelka Tribunálu zejména vytýká, že přijal příliš restriktivní výklad jednacího řádu a nezohlednil skutečnost, že požadavek nezávislosti advokátů vyplývá z judikatury a není výslovně uveden v čl. 19 třetím pododstavci statutu.

82.

Navrhovatelka zdůrazňuje, že je paradoxní, aby bylo možné zhojit nedodržení pravidel upravujících podávání žalob, která jsou výslovně uvedena v relevantní právní úpravě, zatímco v případě neexistence zastoupení vyplývající z porušení požadavku nezávislosti advokáta, který není v této právní úpravě výslovně stanoven, je taková možnost v rozporu s článkem 52 Listiny vyloučena.

83.

EUIPO, podporovaný Komisí, argumentaci navrhovatelky zpochybňuje. Na podporu svých argumentů se EUIPO a Komise opírají především o rozsudek PJ a PC v. EUIPO, na kterém Tribunál založil své úvahy.

84.

Z důvodů, které vysvětlím níže, se domnívám, že za současné praxe pravidlo, podle něhož vady žaloby podané osobou, jejíž zástupce nesplňuje požadované podmínky nezávislosti, nemohou být zhojeny, a žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, omezuje právo žalobce na přístup ke spravedlnosti za podmínek, které nejsou slučitelné s požadavky stanovenými v čl. 47 prvním a druhém pododstavci a čl. 52 odst. 1 Listiny.

85.

Sdílím tedy názor, který již v tomto ohledu vyjádřil generální advokát Michal Bobek ve stanovisku ve spojených věcech Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. REA ( 49 ), jakož i generální advokát Nicholas Emiliou ve stanovisku ve věci Universität Bremen v. REA ( 50 ).

86.

Jak vyplývá z rozsudků ze dne 26. září 2024, Ordre des avocats du barreau de Luxembourg ( 51 ), a ze dne 2. října 2024, Ordre des avocats à la cour de Paris a Couturier v. Rada ( 52 ), vydaných Soudním dvorem, respektive Tribunálem, účelem zastoupení ad litem (nebo, řečeno slovy judikatury, „základní[ho] poslání v demokratické společnosti“„[svěřeného] advokátům“) je přispět k řádnému fungování spravedlnosti a zajistit ochranu a obranu zájmů účastníků řízení ( 53 ). Podle mého názoru tento cíl vyžaduje, aby účastníci řízení měli možnost zhojit vady své žaloby v případě, že zástupce, kterého si zvolili, nesplňuje požadavek nezávislosti.

87.

Připomínám, že zásada účinné právní ochrany práv, která pro jednotlivce vyplývají z unijního práva, má zásadní význam a představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům ( 54 ). Tato zásada je zakotvena jak v článku 47 Listiny, tak v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ( 55 ).

88.

Právo účinně se domáhat svých práv u soudu znamená nejen právo na konzultace, obhajobu a zastoupení advokátem, ale také právo na přístup k soudu za účelem uplatnění svých nároků a využití soudního přezkumu, a to jak v občanskoprávních věcech, tak ve věcech trestních ( 56 ). Soudní dvůr rovněž uznal, že „požadavek, aby ‚účastník řízení‘ byl zastoupen advokátem, nezasahuje […] do práva žalobce na účinnou právní ochranu, jeho práva na přístup k nestrannému soudu nebo práva na spravedlivé projednání věci“ ( 57 ). Nesmí však dojít k paradoxní situaci, kdy je účastník řízení, který je ze zákona povinen být zastoupen advokátem, trvale vyloučen z přístupu k soudu kvůli chybě při výběru tohoto advokáta, chybě, kterou by nemohl napravit. Taková situace je nepřijatelná.

89.

Právo na přístup k právní ochraně se zajisté nejeví jako absolutní výsada, neboť může být omezeno stanovením podmínek přípustnosti. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny musí být tato omezení stanovena zákonem, respektovat podstatu uvedených práv a při dodržení zásady proporcionality být vhodná a nezbytná ke splnění sledovaných cílů obecného zájmu nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého ( 58 ). V této souvislosti připomínám, že v souladu s ustálenou judikaturou požadavek, aby každé omezení výkonu základního práva bylo stanoveno zákonem, znamená, že akt dovolující zásah do těchto práv musí sám definovat rozsah omezení výkonu dotyčného práva ( 59 ).

90.

Tyto podmínky jsou kumulativní.

91.

Konstatuji přitom, že pravidlo, podle kterého nelze vady žaloby zhojit, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, nepožívá-li právní zástupce žalobce požadovanou nezávislost na žalobci, je omezením, které není výslovně stanoveno zákonem a zdá se mi, že má v zásadě judikaturní základ.

92.

Pokud jde zaprvé o statut a jednací řád, ani jeden z nich nezmiňuje podmínku týkající se nezávislosti advokáta a a fortiori ani právní důsledky spojené s nedodržením tohoto požadavku.

93.

Článek 19 třetí pododstavec statutu, na který odkazuje čl. 51 odst. 1 jednacího řádu, pouze stanoví, že neprivilegovaní účastníci řízení „musí být zastoupeni advokátem“. Statut tedy neobsahuje žádný odkaz na požadavek nezávislosti advokáta, zatímco judikatura z něj v praxi učinila podmínku přípustnosti. Taková situace může u jednotlivce vyvolat určité nejasnosti ohledně podmínek jeho zastupování před unijním soudem. Jistě, Soudní dvůr připouští, že omezení základního práva může být formulováno dostatečně otevřeně, aby se mohlo přizpůsobit různým situacím a změnám okolností ( 60 ). Nedomnívám se však, že čl. 19 třetí pododstavec statutu lze vykládat tak, že přípustnost žaloby podmiňuje tím, že zástupce má všechny záruky nezávislosti, aniž by byly opomenuty zásady právní jistoty a ochrany legitimního očekávání, které vyžadují, aby procesní ustanovení bylo dostatečně jasné a přesné a jeho uplatnění bylo pro jednotlivce dostatečně předvídatelné ( 61 ).

94.

Podotýkám, že podmínka týkající se oprávnění advokáta k výkonu advokacie podle práva členského státu a podmínka týkající se řádnosti jeho plné moci jsou výslovně upraveny v čl. 19 čtvrtém pododstavci statutu, jakož i v čl. 51 odst. 2 a 3 jednacího řádu. Jak zdůraznil generální advokát Michal Bobek ve stanovisku ve spojených věcech Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. ERA ( 62 ), nic nebrání formulaci kritéria, které by žalobcům zajistilo předvídatelnost potenciálních důsledků volby právního zástupce ( 63 ).

95.

Pokud jde zadruhé o prováděcí předpisy k jednacímu řádu Tribunálu ze dne 20. května 2015 ( 64 ) (dále jen „PP“), ve znění ze dne 17. října 2018 ( 65 ), tyto předpisy v bodě 78 upřesňovaly, že „[z]ástupce, který předkládá podání prostřednictvím aplikace e-Curia [jak tomu bylo v projednávané věci], musí splňovat všechny požadavky stanovené v článku 19 statutu, a jedná-li se o advokáta, musí požívat požadované nezávislosti ve vztahu k účastníkovi, kterého zastupuje“ ( 66 ).

96.

Ačkoli v souladu s šestým bodem odůvodnění a jejich bodem 104 patří PP ( 67 ) mezi pravidla, jejichž dodržování musí zajistit vedoucí soudní kanceláře, spolu s ustanoveními statutu a jednacího řádu, nelze je však považovat za „zákon“ ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny. PP byly přijaty na základě článku 224 jednacího řádu předsedou a vedoucím soudní kanceláře Tribunálu a jejich účelem je vysvětlit, upřesnit a doplnit některá ustanovení jednacího řádu v zájmu transparentnosti, právní jistoty a řádného uplatňování jednacího řádu ( 68 ). Podle čtvrtého bodu odůvodnění ( 69 ) musí PP umožnit zástupcům účastníků řízení vzít v úvahu skutečnosti, s nimiž unijní soud musí počítat, zejména v souvislosti s předkládáním podání a podkladů. O tom svědčí použití koordinační spojky „a“ v bodě 78 PP, který obsahuje požadavek nezávislosti advokáta, který ve své judikatuře stanovil Tribunál a Soudní dvůr.

97.

Je pravda, že PP umožňují informovat jednotlivce a jejich zástupce, neboť jsou zveřejněny ve všech úředních jazycích Unie v Úředním věstníku Evropské unie společně s jednacím řádem. Nedomnívám se však, že by tyto informace byly dostatečně úplné a transparentní. Podle judikatury představuje nedostatek nezávislosti zástupce nezhojitelný důvod nepřípustnosti, i když jednak není snadné definovat pojem „nezávislost“ a jednak není uvedeno žádné upřesnění právních důsledků, které jsou s touto vadou spojeny. V tomto ohledu, přestože PP v bodech 101 až 103 a v přílohách 1 až 3 ( 70 ) vyčerpávajícím způsobem uvádí případy, kdy vedoucí soudní kanceláře může nebo nemusí zhojit žalobu, je třeba konstatovat, že se nezmiňuje o případu, kdy žalobu podala osoba, jejíž zástupce nesplňuje požadované podmínky nezávislosti ( 71 ).

98.

Ačkoli PP byly dne 10. července 2024 ( 72 ) přepracovány, toto přepracování nemá na tento závěr vliv. V bodě 73 totiž 73 nyní stanoví, že „[z]ástupce musí splňovat všechny požadavky stanovené v článku 19 statutu, a jedná-li se o advokáta nebo o vysokoškolského učitele, musí požívat požadované nezávislosti ve vztahu k účastníkovi, kterého zastupuje“ ( 73 ). Tyto PP však nedefinují procesní důsledky nesplnění podmínky nezávislosti advokáta.

99.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti je tedy nutno konstatovat, že tato podmínka přípustnosti, jejímž důsledkem je zabránění přístupu k soudu, není stanovena zákonem ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny.

100.

Žalobce by však o tom měl být jasně informován, a to tím spíše v prostředí, které se vyznačuje různorodostí podmínek zastupování před vnitrostátními soudy a odvolacími orgány specializovaných orgánů a agentur Unie ( 74 ).

101.

Tyto úvahy jsou v zásadě dostatečné ke konstatování, že Tribunál porušil čl. 47 první a druhý pododstavec, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny, s ohledem na kumulativní povahu podmínek stanovených v posledně uvedeném článku.

102.

Uvedu však dvě doplňující poznámky.

103.

Zaprvé se domnívám, že pravidlo stanovené judikaturou, podle kterého nemohou být zhojeny vady žaloby podané osobou, jejíž právní zástupce nesplňuje požadované podmínky nezávislosti, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, může ovlivnit podstatu práva na účinnou právní ochranu před unijním soudem. Tím, že navrhovatelce nebylo umožněno vady žaloby zhojit, se ocitla v situaci, kdy nemohla předložit příslušnému soudu k soudnímu přezkumu rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, které jí bylo adresováno ( 75 ).

104.

Zadruhé mám za to, že toto pravidlo není vhodné s ohledem na cíl, který sleduje, a překračuje meze toho, co je nezbytné pro řádný průběh řízení.

105.

Je-li totiž účelem zastoupení nezávislým advokátem především zajistit, aby zájmy jednotlivce byly chráněny a co nejlépe hájeny ( 76 ), je takové pravidlo v rozporu s tímto cílem, neboť automaticky vede k nepřípustnosti žaloby podané jednotlivcem, aniž by to bylo nezbytné pro řádný průběh řízení. Cílem zásad, které Soudní dvůr stanovil, je vyloučit zástupce v zájmu jeho klienta, a nikoli vyloučit klienta z přístupu k soudu. Proto se mi toto pravidlo, obrazně řečeno, jeví jako lék horší než samotná nemoc, neboť jednotlivec, který je ve vztahu k soudu jediným účastníkem řízení, je zbaven možnosti zhojit vadu, která se týká jeho zastoupení, zatímco jeho advokát má a priori hrát pouze „pouze roli zprostředkovatele v [jeho] prospěch“ ( 77 ). Dotčené omezení se mi zdá být o to více omezující, že účastník řízení je zbaven jakékoli možnosti napadnout rozhodnutí a užitečně uplatnit svůj názor v rámci následného řízení před unijním soudem. Taková situace zjevně vytváří mezeru v soudní ochraně fyzických a právnických osob před unijním soudem, což ovlivňuje nezbytnou soudržnost systému soudní ochrany stanoveného unijním právem ( 78 ).

106.

Tato analýza je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se dodržování čl. 6 odst. 1 EÚLP.

107.

Podle Evropského soudu pro lidská práva „právo na spravedlivý proces“ zakotvené v článku 6 EÚLP vyžaduje, aby bylo jednotlivcům zaručeno účinné právo na přístup k soudům při rozhodování o jejich právech a závazcích občanskoprávní povahy ( 79 ). Připouští však, že toto právo není absolutní a může podléhat omezením, zejména pokud jde o podmínky přípustnosti žalob ( 80 ). V této souvislosti Evropský soud pro lidská práva zkoumá, zda dotčené procesní pravidlo nemá „zjevně nepřiměřené důsledky“ a zda nevytváří nepřiměřenou překážku pro právo žalobců na přístup k soudu ( 81 ). V rozsudku ze dne 11. února 2014, Maširević v. Srbsko ( 82 ) však tento soud rozhodl, že příliš přísný výklad vnitrostátních procesních pravidel o povinném zastoupení představuje porušení uvedeného článku 6, a zejména práva na spravedlivý proces, pokud je opravný prostředek navrhovatele, v dané věci praktikujícího advokáta, prohlášen za nepřípustný, čímž je navrhovatel zbaven možnosti úplného přezkumu podstaty svých tvrzení ( 83 ).

108.

Jak vyplývá ze srovnávací analýzy provedené v rešeršní poznámce 24/005, většina členských států stanoví platnost procesních úkonů, které byly učiněny v rozporu s pravidly týkajícími se požadavku nezávislosti při zastupování advokátní kanceláře, přičemž takovou platnost nelze zpochybnit. I když se francouzské občanské a správní právo opět liší tím, že stanoví, že takové nesplnění povinnosti představuje podstatnou vadu, která může mít za následek nepřípustnost žaloby, toto nesplnění povinnosti může být nicméně ve správním právu zhojeno v průběhu řízení ( 84 ), přičemž Conseil d’État (Státní rada, Francie) rozhodla, že o takové nepřípustnosti lze rozhodnout až poté, co soud vyzval jejího původce ke zhojení vady ( 85 ).

109.

S ohledem na všechny tyto skutečnosti se domnívám, že pravidlo, podle kterého nelze zhojit vady žaloby podané osobou, jejíž právní zástupce nesplňuje požadované podmínky nezávislosti, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, omezuje právo žalobce na přístup ke spravedlnosti za podmínek, které nejsou slučitelné s požadavky stanovenými v čl. 47 prvním a druhém pododstavci a v čl. 52 odst. 1 Listiny.

110.

Připouštím, že tento závěr je v rozporu s úvahami přijatými Soudním dvorem v bodech 87 až 90 rozsudku PJ a PC v. EUIPO, na které se odvolával nejen Tribunál v bodě 18 napadeného usnesení, ale také EUIPO v kasační odpovědi a Komise ve spisu vedlejší účastnice.

111.

V tomto rozsudku, jehož skutkové okolnosti a kontext jsou relativně podobné jako v projednávané věci, Soudní dvůr rozhodl, že předmětné procesní pravidlo neporušuje článek 47 Listiny.

112.

Soudní dvůr nejprve rozhodl, že účinná soudní ochrana fyzické osoby je zajištěna právem této osoby podat k unijnímu soudu žalobu proti rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO o prohlášení neplatnosti ( 86 ). S ohledem na úvahy uvedené v bodech 87 a 88 tohoto stanoviska se však domnívám, že Soudní dvůr v dané věci přijal příliš restriktivní výklad práva na účinnou soudní ochranu.

113.

Dále Soudní dvůr v souvislosti s možností zhojení připomněl, že i když statut a jednací řád upravují možnost zhojit vady žaloby, která nesplňuje určité formální požadavky, nedodržení povinnosti zastoupení advokátem oprávněným k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo jiného státu, který je stranou Dohody o EHP, není uvedeno mezi požadavky, u nichž lze po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby odstranit vady v souladu s čl. 21 druhým pododstavcem statutu a čl. 44 odst. 6 tohoto jednacího řádu, nyní jeho čl. 78 odst. 6 ( 87 ). V tomto ohledu však Soudní dvůr pouze odkázal na dvě dřívější rozhodnutí, konkrétně na usnesení ze dne 27. listopadu 2007, Diy-Mar Insaat Sanayi ve Ticaret a Akar v. Komise ( 88 ), a ze dne 20. února 2008, Comunidad Autónoma de Valencia v. Komise ( 89 ), která se týkala zjevných případů, v nichž nebyly splněny podmínky výslovně stanovené v čl. 19 třetím a čtvrtém pododstavci statutu. Zatímco totiž v první věci byla žaloba podepsána dvěma tureckými advokáty, kteří nebyli oprávněni k výkonu advokacie podle práva některého členského státu nebo státu, který je smluvní stranou Dohody o EHP ( 90 ), ve druhé věci byla žaloba podepsána osobou, která, přestože byla členem právního oddělení, neměla postavení advokáta.

114.

Soudní dvůr konečně zdůraznil, že i když podle čl. 55 odst. 3 jednacího řádu ( 91 ) může jednotlivec nahradit původně jmenovaného zástupce novým zástupcem, pokud byl prvně uvedený vyloučen Tribunálem z důvodu jednání neslučitelného s důstojností Tribunálu nebo s požadavky řádného výkonu spravedlnosti, žádné ustanovení statutu nebo jednacího řádu neukládá Tribunálu nebo Soudnímu dvoru povinnost upozornit jednotlivce na nesplnění požadavku nezávislosti ani mu umožnit jmenovat nového zástupce v průběhu řízení ( 92 ).

115.

I když je pravda, že žádné ustanovení statutu nebo jednacího řádu neukládá Soudnímu dvoru nebo Tribunálu povinnost upozornit jednotlivce na nesplnění požadavku nezávislosti ani mu umožnit jmenovat nového zástupce v průběhu řízení, vyplývá to pouze ze skutečnosti, že takový požadavek není obsažen v žádném z těchto předpisů.

116.

Podle mého názoru se jedná o příliš formalistický výklad procesních pravidel, který generální advokát Michal Bobek shrnul v bodech 75 a 76 svého stanoviska ve spojených věcech Uniwersytet Wrocławski a Polsko v. ERA ( 93 ) takto:

„[N]esplnění poměrně jasně stanovených požadavků odstranitelné je. Naproti tomu nedodržení požadavku, který není v procesních předpisech výslovně zakotven, a sice požadavku ‚nezávislého‘ advokáta podle čl. 19 třetího pododstavce statutu, vede k prohlášení nepřípustnosti žaloby, přičemž Tribunál trvá na tom, že nedostatek nezávislosti na straně právního zástupce představuje neodstranitelnou překážku řízení […] (Procesní) požadavky, které jsou jasně formulovány (a u nichž tedy lze očekávat, že je přiměřeně pečlivý advokát dodrží), napravitelné jsou, zatímco (rovněž procesní) požadavky, které jasně formulovány nejsou (a u nichž je tudíž problematičtější očekávat, že je – byť přiměřeně pečlivý – advokát dodrží), napravitelné nejsou.“

117.

Na závěr připomenu, že ke stejnému závěru dospěl již generální advokát Karl Roemer ve stanovisku ve věci Barge v. Vysoký úřad ( 94 ) ze dne 16. února 1965: „nikoli každé porušení výslovných formálních pravidel jednacího řádu má za následek nepřípustnost žaloby. Totéž platí a fortiori v případě nedodržení procesních zásad, které nejsou v jednacím řádu výslovně upraveny“ ( 95 ). Generální advokát Karl Roemer uvedl důvody, proč „v zájmu řádného vedení řízení“ nelze na řízení před Soudním dvorem použít rigidní zásady, které hájí Vysoký úřad, a namísto toho upřednostnil vyvodit z jednacího řádu argumenty ve prospěch „liberálního pohledu“ ( 96 ).

118.

Ve světle všech těchto úvah se proto domnívám, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když použil pravidlo, podle kterého nelze vady žaloby zhojit, přičemž žaloba musí být odmítnuta jako zjevně nepřípustná, pokud zástupce žalobce nemá potřebnou nezávislost na žalobci, což je pravidlo, které porušuje čl. 47 první a druhý pododstavec a čl. 52 odst. 1 Listiny.

119.

Navrhuji proto, aby Soudní dvůr rozhodl, že třetí důvod kasačního opravného prostředku, vycházející z porušení čl. 47 prvního a druhého pododstavce a čl. 52 odst. 1 Listiny, je opodstatněný.

120.

Na základě své analýzy navrhuji, aby Soudní dvůr vyhověl druhému a třetímu důvodu kasačního opravného prostředku a zrušil napadené usnesení.

121.

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu buď vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí.

122.

V projednávané věci se domnívám, že Soudní dvůr nemá k dispozici informace nezbytné k vydání konečného rozhodnutí ve věci samé, které by zahrnovalo posouzení aspektů, které nebyly posouzeny Tribunálem v napadeném usnesení ani projednány před Soudním dvorem.

123.

Považuji proto za nezbytné vrátit věc Tribunálu k rozhodnutí sporu v plném rozsahu s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

124.

S ohledem na všechny předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby rozhodl takto: