1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Amtsgericht Nürnberg (Okresní soud v Norimberku, Německo), se týká výkladu nařízení (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ) (dále jen „nařízení Brusel I bis“).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci řízení o žalobě podané spotřebitelem s bydlištěm v Německu proti poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu se sídlem v témže státě, a to v souvislosti se smlouvou o poskytnutí souborných služeb cestovního ruchu, které si tento spotřebitel objednal pro účely cesty do zahraničí. Spotřebitel utrpěl v této souvislosti určitou újmu, protože poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu nesplnil údajně své zákonné povinnosti. Soud si v projednávané věci klade otázku, zda se nařízení Brusel I bis na takový spor použije, takže se spotřebitel může dovolávat ochranných pravidel pro určení příslušnosti, která jsou v něm zakotvena.

3.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je významná ze dvou důvodů. Zaprvé poskytne Soudnímu dvoru příležitost uvést užitečné vysvětlení týkající se oblasti působnosti nařízení Brusel I bis a fungování těchto zvláštních pravidel. Zadruhé bude odpověď Soudního dvora důležitá pro cestující a podniky působící v odvětví cestovního ruchu, kde takové spory vznikají často.

4.

Článek 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis stanoví, že „[s]potřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel“.

5.

Ustanovení § 12 Zivilprozessordnung (německý občanský soudní řád, dále jen „ZPO“), nadepsané „Obecně příslušný soud; pojem“, stanoví, že „[s]oud, který je obecně příslušný ve vztahu k určité osobě, je příslušný k řízením o všech žalobách, které proti ní jsou podávány, pokud není pro určitou žalobu stanovena výlučná příslušnost“.

6.

Ustanovení § 17 ZPO, nadepsané „Obecná příslušnost soudů u právnických osob“, v prvním odstavci stanoví, že „[o]becná příslušnost soudů se u […] obchodních společností […] řídí jejich sídlem. Není-li uvedeno jinak, je sídlem místo obchodního vedení právnické osoby“.

7.

Pan JX je soukromou fyzickou osobou s bydlištěm v Norimberku (Německo). Dne 15. prosince 2021 uzavřel JX prostřednictvím cestovní kanceláře se sídlem v Norimberku smlouvu o souborných službách cestovního ruchu pro účely cesty do zahraničí, a to se společností FTI Touristik GmbH (dále jen „FTI“), poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu se sídlem v Mnichově (Německo).

8.

Následně podal JX proti společnosti FTI žalobu k Amtsgericht Nürnberg (Okresní soud v Norimberku). JX tvrdí, že nebyl řádně informován o podmínkách vstupu do dotčené země a potřebném vízu, a domáhá se náhrady škody ve výši 1499,86 eura.

9.

Pan JX uvedl, že soud, u něhož byla podána žaloba, má jakožto soud místa jeho bydliště mezinárodní i vnitrostátní příslušnost k projednání jeho nároku a rozhodnutí o něm na základě čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Společnost FTI v reakci na tvrzení JX zpochybnila vnitrostátní příslušnost tohoto soudu a navrhla odmítnutí žaloby z tohoto důvodu. Pravidla uvedeného nařízení se nevztahují na čistě vnitrostátní situace. Dotčený spor je přitom nutno takto kvalifikovat, neboť oba účastníci řízení mají bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě. Pan JX má za to, že namísto toho jsou použitelné normy ZPO, které stanoví příslušnost jiných soudů.

10.

Za těchto okolností se Amtsgericht Nürnberg (Okresní soud v Norimberku) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 18 odst. 1 [nařízení Brusel I bis] vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení kromě právní úpravy mezinárodní příslušnosti stanoví i pravidlo upravující místní příslušnost vnitrostátních soudů ve věcech přepravních smluv, kterým se rozhodující soud musí řídit, pokud jak spotřebitel jako cestující, tak i jeho smluvní partner, poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu, mají své bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě, cíl cesty se ale nachází v zahraničí a ne v tomto členském státě (tzv. ‚nepravé tuzemské případy‘), s tím důsledkem, že spotřebitel může žalobu na uplatnění svých smluvních nároků proti poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu – na základě doplnění vnitrostátních právních předpisů upravujících příslušnost soudů – podat u soudu místa svého bydliště?“

11.

Písemná vyjádření předložily FTI, česká vláda a Evropská komise. V projednávané věci se nekonalo jednání.

12.

Na pozadí sporu v projednávané věci je újma, která spotřebiteli vznikla ve vztahu k cestě, jež mu byla poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu prodána jako „souborné služby“ ( 3 ). Taková situace je bohužel poměrně běžná. V posledních zhruba třech desetiletích se cestovní ruch stal masovou záležitostí a „souborné služby“ představují významnou část cestovního trhu. Řadu spotřebitelů sice pohodlí nabízené „soubornými službami“, pokud jde o podmínky cestování, přitahuje, ovšem poskytovatelé ne vždy dostojí slibům, které vůči spotřebitelům v rámci těchto služeb učinili. Cestující se mohou při cestách do míst své dovolené nebo po příjezdu na místo příliš často setkat s problémy (jako se to patrně stalo JX ( 4 )) v podobě podřadné úrovně hotelu nebo v horším případě utrpět újmu v důsledku nehod na místě způsobených nedbalostí špatně zvolených místních poskytovatelů ( 5 ).

13.

Ve snaze chránit cestující před takovou újmou přijal unijní normotvůrce směrnici o souborných službách pro cesty. Tento nástroj zakotvuje důležitá práva spotřebitelů a odpovídající povinnosti poskytovatelů souborných služeb cestovního ruchu ve vztahu k těmto souborným službám. Mimo jiné ukládá těmto poskytovatelům povinnost poskytnout cestujícím před uzavřením jakékoli smlouvy i informace o pasových a vízových požadavcích předpokládané země určení ( 6 ). Ve věci v původním řízení má JX za to, že FTI tuto informační povinnost nesplnila, z čehož mu vznikla újma, a JX se tak domáhá nápravy. Za tímto účelem zahájil řízení u předkládajícího soudu, který je soudem určeným dle jeho bydliště v Norimberku.

14.

V probíhající předběžné fázi původního řízení musí tento soud určit, zda je skutečně příslušný věc projednat a vydat rozhodnutí. V tomto ohledu si klade otázku, zda je čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis relevantní. Toto ustanovení, které je součástí oddílu uvedeného nařízení věnovaného řízením týkajícím se určitých spotřebitelských smluv, a sice oddílu 4 kapitoly II (dále jen „oddíl 4“), obsahuje dvě pravidla pro určení příslušnosti ve prospěch spotřebitele, který je v postavení žalobce. Článek 18 odst. 1 konkrétně stanoví, že spotřebitel může podat žalobu proti „smluvnímu partnerovi“ (a sice poskytovateli) buď „u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště“ (forum rei), nebo „u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel“ (forum actoris).

15.

Otázka předkládajícího soudu se zaměřuje na pravidlo forum actoris zakotvené v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis a v tomto ohledu zmiňuje dva problémy. Zaprvé se tento soud táže, zda se toto pravidlo použije na takové řízení, jako je řízení zahájené JX proti společnosti FTI. Za předpokladu, že tomu tak je, se zadruhé tento soud táže, zda toto pravidlo pouze stanoví (mezinárodní) příslušnost soudů členského státu, kde má spotřebitel bydliště, přičemž to, který soud v rámci území tohoto státu bude nadán (vnitrostátní) příslušností k vedení takového řízení, určují procesní normy tohoto státu, nebo zda uvedené pravidlo přímo svěřuje (mezinárodní i vnitrostátní) příslušnost soudu určenému dle tohoto bydliště.

16.

Tyto otázky vycházejí z pragmatických úvah. Pokud je na jedné straně sporné pravidlo použitelné na řízení zahájené JX proti společnosti FTI a zakládá mezinárodní i vnitrostátní příslušnost, je předkládající soud na základě tohoto pravidla příslušný k rozhodnutí ve věci (jelikož je, jak připomínám, soudem určeným dle bydliště tohoto spotřebitele). Pokud na druhé straně toto pravidlo na uvedené řízení použitelné není nebo pokud pouze přiznává mezinárodní příslušnost německým soudům, pak předkládající soud takovouto pravomocí nadán není. Německá procesní pravidla by v každém případě přiznávala vnitrostátní příslušnost soudu určenému dle sídla žalované v Mnichově ( 7 ).

17.

Jak vysvětlím v následujících bodech, je zjevné, že pravidlo forum actoris pro spotřebitele zakotvené v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis přímo přiznává mezinárodní i vnitrostátní příslušnost soudu určenému dle bydliště spotřebitele (oddíl A). Toto pravidlo se však použije pouze na případy s mezinárodním prvkem (oddíl B). A to je právě těžiště problému v projednávané věci. Panuje totiž nejistota ohledně toho, zda je tento požadavek splněn v případě, kdy mají oba účastníci řízení (spotřebitel i poskytovatel) bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě, přičemž jediným mezinárodním prvkem je destinace cesty, ohledně které byla sporná smlouva o souborných službách pro cesty uzavřena (oddíl C).

18.

Pochybnosti předkládajícího soudu ohledně funkce pravidla forum actoris pro spotřebitele vyžadují rychlou odpověď. Východiskem je samotné znění čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Vysvětlení nabízí v tomto ohledu srovnání obou ustanovení, která tento odstavec obsahuje. Pravidlo forum rei odkazuje na „soudy členského státu“, v němž má podnikatel bydliště. Naproti tomu pravidlo forum actoris odkazuje na „soudy místa“, kde má bydliště spotřebitel. Tento terminologický rozdíl není bezvýznamný. Jeho účelem je naznačit právě to, že zatímco první pravidlo pouze přiznává mezinárodní příslušnost soudnímu systému určeného státu jako celku, druhé pravidlo zakládá mezinárodní i vnitrostátní příslušnost soudu podle místa bydliště spotřebitele, bez ohledu na rozdělení příslušnosti, které jinak upravují procesní pravidla tohoto státu ( 8 ).

19.

Ačkoli společnost FTI tvrdí opak, tento výklad přesně odráží záměr unijního normotvůrce. Tímto pravidlem, které je předmětem sporu, chtěl unijní normotvůrce umožnit spotřebiteli vést řízení „co nejblíže svému domovu“ ( 9 ). Pokud by určení, který soud je v rámci členského státu, v němž má spotřebitel bydliště, nadán příslušností k projednání žalobního návrhu spotřebitele, měla provádět procesní pravidla tohoto státu, často by takového výsledku nebylo dosaženo, protože v takových členských státech, jako je Německo, by tato pravidla odkazovala na soud podle sídla poskytovatele, který se může nacházet daleko od domova spotřebitele (toto je bod, ke kterému se vrátím později) ( 10 ).

20.

K tomu, aby se použilo a příslušnost v daném řízení určilo pravidlo forum actoris zakotvené v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, je zapotřebí, aby byly splněny dvě kumulativní podmínky. Zaprvé musí toto řízení logicky spadat do věcné působnosti režimu pro určení příslušnosti (dále jen „bruselský režim“), jehož je toto pravidlo součástí. Zadruhé musí být splněny určité podmínky, které jsou tomuto pravidlu vlastní.

21.

Druhý požadavek není v projednávané věci předmětem sporu. Dotčené podmínky vyplývající z čl. 17 odst. 1 ve spojení s čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis zjevně splněny jsou: žalobce splňuje kritéria „spotřebitele“, neboť jeho žaloba se „týká smlouvy“ ( 11 ) uzavřené spotřebitelem s poskytovatelem „pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti“; tato smlouva spadá do kategorií vyjmenovaných v čl. 17 odst. 1 (skutečnost, které se budu podrobněji věnovat později) ( 12 ); a žalovaným je „smluvní partner“.

22.

Z prvního požadavku nicméně vyplývá další podmínka uplatnění čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Konkrétně je nutno podotknout, že zatímco čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení, který definuje rozsah bruselského režimu, k této otázce mlčí ( 13 ), Soudní dvůr od rozsudku Owusu opakovaně konstatuje ( 14 ), že tento režim se použije pouze na právní vztahy „mezinárodní povahy“, tedy vztahy mající vazby k několika zemím ( 15 ).

23.

Tato implicitní podmínka „mezinárodní povahy“ vyplývá z právního základu nařízení Brusel I bis, konkrétně čl. 81 odst. 2 SFEU (přičemž ve světle tohoto právního základu je nevyhnutelná). Toto ustanovení umožňuje Evropské unii přijmout opatření k provádění cílů stanovených v čl. 81 odst. 1 této smlouvy, který se týká justiční spolupráce v „občanských věcech s mezinárodním prvkem“. Evropská unie naproti tomu nemá pravomoc upravovat příslušnost v občanských věcech bez takového „prvku“. Toto nařízení tak musí být vykládáno odpovídajícím způsobem.

24.

Tato podmínka je rovněž v souladu se samotným účelem nařízení Brusel I bis. Jakožto nástroj (unijního) mezinárodního práva soukromého je toto nařízení určeno k řešení situace, kdy je vnitrostátní soud povolán k rozhodnutí ve věci, jež má vazby na jednu či více cizích zemí. Takové vazby mohou totiž vést k tomu, že věc je soudům této cizí země (či vícero cizích zemí) předložena, a potažmo si položí otázku, zda je namístě, aby soud, jemuž byla věc předložena, tuto věc projednával. Primárním účelem bruselského režimu je řešit takové mezinárodní kompetenční spory. Jeho pravidla, a to včetně pravidla forum actoris pro spotřebitele, sice určují mezinárodní i vnitrostátní příslušnost (viz bod 18 výše), nicméně tuto druhou otázku řeší jen sekundárně, pouze ve vztahu k věcem, kdy by mohla vyvstat první dotčená otázka. Jejich funkcí není řešit vnitrostátní kompetenční spory v čistě vnitrostátních situacích ( 16 ).

25.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pravidlo forum actoris pro spotřebitele, podobně jako všechna ostatní pravidla pro určení příslušnosti stanovená nařízením Brusel I bis, se použije pouze tehdy, když má soud členského státu rozhodnout ve věci s „mezinárodním prvkem“ (tj. s relevantní vazbou na jinou zemi). V takovém případě určuje toto pravidlo jak mezinárodní, tak vnitrostátní příslušnost. Nezasahuje naopak do rozdělení vnitrostátní příslušnosti v čistě vnitrostátních situacích.

26.

V návaznosti na výše podané vysvětlení je nutno uvést, jak podotýká předkládající soud, že v Německu ( 17 ) probíhá živá diskuse o tom, zda „mezinárodní prvek“ vyžadovaný pro uplatnění čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis je dán ve věci, v níž má soud členského státu rozhodnout ve sporu mezi spotřebitelem s bydlištěm v tomto státě a místním poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu, který se týká plnění smlouvy o souborných službách pro cesty uzavřené ohledně cesty do cizí země (což je scénář, který je podle všeho poměrně běžný) ( 18 ). Pod slupkou technické stránky této otázky se skrývá skutečný problém věci, a sice to, zda i v takovém případě může spotřebitel podat žalobu u soudu určeného dle místa svého bydliště, a to na základě pravidla forum actoris zakotveného v tomto ustanovení.

27.

Předkládající soud vysvětluje, že německá judikatura a literatura nabízejí rozdílné pohledy na takové „nepravé tuzemské případy“ (unechte Inlandsfälle, slovy tohoto soudu). Podle převažujícího názoru, který před Soudním dvorem zastává FTI a česká vláda, se čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis na tyto případy nevztahuje. Dotčený smluvní vztah nemá požadovanou „mezinárodní povahu“, když strany (spotřebitel a poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu) mají bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě. Skutečnost, že se destinace cesty, ohledně které byla smlouva uzavřena, nachází v cizí zemi, není v tomto ohledu relevantním aspektem. Podle menšinového názoru zastávaného v tomto řízení Komisí se toto pravidlo použije, i když mají účastníci řízení bydliště nebo sídlo ve stejném státě. Zahraniční destinace zajišťuje jejich vztahu mezinárodní povahu.

28.

Podle mého názoru je právě menšinové stanovisko ve skutečnosti tím správným. Pro účely nařízení Brusel I bis je totiž třeba použít široký výklad slovního spojení „mezinárodní prvek“ (1). Ve věcech souvisejících s plněním smlouvy o souborných službách pro cesty je zahraniční destinace cesty v tomto ohledu relevantním „mezinárodním prvkem“ (2). A konečně znění ani cíl oddílu 4 odlišný výklad nevyžadují (3).

29.

Úvodem je třeba podotknout, že nařízení Brusel I bis sice nedefinuje „mezinárodní prvek“ vyžadovaný pro použití pravidel tohoto nařízení, nicméně tento pojem musí být zjevně vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jednotného uplatňování tohoto nařízení ve všech členských státech ( 19 ).

30.

Ve své judikatuře následující po vydání rozsudku ve věci Owusu Soudní dvůr v tomto ohledu obecně zastává pragmatický přístup. Podle jeho názoru a v souladu s vysvětlením uvedeným v bodě 24 výše věc předložená soudu členského státu obsahuje relevantní „mezinárodní prvek“, pokud tento prvek „může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů“ ( 20 ). Jinými slovy, bruselský režim se uplatní, pokud má dotčená věc dostatečnou vazbu na cizí zemi – bez ohledu na to, zda se jedná o jiný členský stát nebo o třetí zemi – k tomu, aby soudům této země mohla být věc předložena a mohly v ní rozhodnout ( 21 ), a potažmo k nastolení otázky, zda je vhodné, (či nikoli) aby byl soud tohoto členského státu příslušný k rozhodnutí. V takovém případě je dotčený režim pro tento soud nezbytným nástrojem k odpovědi na tuto otázku.

31.

Toto kritérium by podle mého názoru mělo být používáno velkoryse. Podmínkou toho, aby nařízení Brusel I bis plnilo svůj účel, je, že se uplatní vždy ( 22 ), když vyvstanou otázky mezinárodní příslušnosti, aby se mimo jiné zabránilo přeměně potenciálních kompetenčních sporů na skutečné. Dále vzhledem k tomu, že cíle právní jistoty a předvídatelnosti sledované tímto nástrojem ( 23 ) předpokládají, že účastníci řízení mohou snadno předvídat, který režim příslušnosti se na jejich spor použije, a soud členského státu, jemuž byla věc předložena, může snadno rozhodnout o své příslušnosti ( 24 ), není na místě danou otázku nadměrně komplikovat. Nejedná se o ověření, zda zahraniční soudy jsou skutečně příslušné k rozhodnutí o věci, která jim byla předložena ( 25 ). Stačí, že hraniční určovatel odkazující na dotčenou cizí zemi představuje přesvědčivý důvod pro přijetí příslušnosti k projednání a rozhodnutí v dané věci ze strany soudů této země.

32.

Mezinárodní povaha věci se často odvozuje od skutečnosti, že žalobce a žalovaný mají bydliště nebo sídlo v různých státech. Skutečnost, že účastník řízení má bydliště nebo sídlo na jejich území, totiž představuje pro soudy tohoto státu přesvědčivý důvod pro to, aby uznaly svou příslušnost (jak ukazují různá ustanovení nařízení Brusel I bis, včetně čl. 18 odst. 1). To však není jediný možný scénář. Jak tvrdí Komise, mají-li účastníci řízení bydliště nebo sídlo ve stejném státě, může mezinárodní povaha věci vyplývat z různých faktorů souvisejících zejména s předmětem řízení ( 26 ).

33.

Uplatnění výše uvedeného testu na projednávanou věc sice hodlám rozvést až v následujícím oddílu, nicméně na tomto místě nabízím několik příkladů pro ilustraci. Pokud je například soud členského státu povolán k rozhodnutí ve věci, která se na jedné straně týká dvou účastníků řízení s bydlištěm nebo sídlem v tomto státě, ale na druhé straně souvisí s protiprávním jednáním, ke kterému došlo v zahraničí, nebo nájmem nemovitosti nacházející se v jiné zemi, nařízení Brusel I bis se použije ( 27 ). V obou případech hraniční určovatel spojující danou věc s cizí zemí „může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů“. Skutečnost, že k protiprávnímu jednání došlo na území tohoto cizího státu nebo na území, na němž nachází dotčená nemovitost, totiž představuje přesvědčivý důvod k tomu, aby soudy tohoto státu uznaly svou příslušnost v dané věci ( 28 ). To potvrzuje i nařízení Brusel I bis, neboť tyto faktory představují výslovné důvody pro založení příslušnosti podle čl. 7 odst. 2, resp. čl. 24 odst. 1 uvedeného nařízení ( 29 ). Podobně v rozsudku IRnova ( 30 ) měl Soudní dvůr správně za to, že řízení mezi dvěma účastníky s bydlištěm nebo sídlem ve stejném členském státě ohledně práva k patentům zapsaným ve třetích zemích je „mezinárodní“. Pokud určitá země udělila patent, mohou si soudy této země rozumně nárokovat příslušnost k projednávání sporů, které se tohoto patentu týkají ( 31 ).

34.

Je nutno připustit, že poněkud odlišný přístup k „mezinárodnímu prvku“ požadovanému pro účely nařízení Brusel I bis zaujal Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech Parking a Interplastics ( 32 ), Generalno konsulstvo na Republika Bulgaria ( 33 ) a Inkreal ( 34 ).

35.

V jedné ze spojených věcí, v nichž byl vydán první uvedený rozsudek, byla žaloba podána u soudů určitého členského státu proti žalované se sídlem v tomto státě, ovšem žalobkyní se sídlem v jiném státě. Komise vyjádřila pochybnosti ohledně existence „mezinárodního prvku“ požadovaného pro použití bruselského režimu. Byť to bylo zřejmé v návaznosti na rozsudek ve věci Owusu a Soudní dvůr na tento rozsudek odkázal, doplnil ještě další argument. Soudní dvůr v podstatě odkázal na jiný unijní nástroj, a sice nařízení (ES) č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu ( 35 ), které se vztahuje pouze na „přeshraniční případy“ a definuje pojem „přeshraniční případ“ jako „případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu“. Podle Soudního dvora by tato definice mohla „v zásadě“ sloužit k prokázání mezinárodní povahy věci pro účely nařízení Brusel I bis, a to z toho důvodu, že je třeba zajistit soudržnost mezi rovnocennými pojmy těchto dvou nástrojů. O několik měsíců dříve Soudní dvůr příhodně rozhodl, že situace, kdy má žalobce bydliště v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, tuto definici splňuje ( 36 ).

36.

Ve druhém uvedeném rozhodnutí Soudní dvůr následoval předchozí rozsudek a bez jakéhokoli odkazu na hlavní linii své judikatury následně použil definici pojmu „přeshraniční případ“ zakotvenou v nařízení č. 1896/2006, aby uznal, že žaloba podaná osobou s bydlištěm v jednom členském státě proti konzulátu tohoto státu v jiné zemi v souvislosti se službami, které žalobkyně poskytovala žalovanému v této zemi, je (zjevně) „mezinárodní“ pro účely nařízení Brusel I bis. Konečně ve třetím zmíněném rozhodnutí Soudní dvůr odkázal zaprvé na tuto definici, zadruhé na kritérium zopakované v bodě 30 tohoto stanoviska výše, aby rozhodl, že uzavření dohody o volbě soudu účastníky řízení s bydlištěm v jednom členském státě ve prospěch soudů jiného členského státu představuje „mezinárodní prvek“ dostatečný pro uplatnění tohoto nařízení ( 37 ).

37.

Sdílím kritiku vyjádřenou v literatuře ohledně tohoto nového přístupu k „mezinárodní povaze“ ( 38 ). Snaha zajistit soudržnost unijního práva je jistě chvályhodná. V tomto ohledu mohou být někdy definice a výklad podané ve vztahu k jednomu unijnímu nástroji přeneseny na jiný. Není tomu tak ale vždy. V tomto ohledu je nutná obezřetnost, neboť podobné pojmy mohou mít v různých souvislostech (velmi) různé významy. Takový postup je odůvodněný pouze v případě, kdy si jsou systematika a cíle dotčených nástrojů dostatečně blízké. V projednávané věci tak tomu ale není. Nařízení Brusel I bis a nařízení č. 1896/2006 sice, jak uvedl Soudní dvůr, spadají do oblasti soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, nicméně tím také vzájemná blízkost obou nařízení končí.

38.

Na jedné straně bylo nařízení č. 1896/2006 přijato s cílem čelit obtížím, s nimiž se setkávají věřitelé usilující o vymáhání nesporných nároků proti dlužníkům v jiných členských státech. Jeho cílem je zjednodušit a urychlit vymáhání těchto pohledávek zavedením jednotného řízení, které věřiteli umožní získat od soudu členského státu soudní rozhodnutí o takové pohledávce, které lze snadno vykonat v členském státě, ve kterém se nachází majetek dlužníka, při současném zajištění rovných podmínek, pokud jde o právo na obhajobu v celé Evropské unii ( 39 ). Definice „přeshraničního případu“ zakotvená v tomto nařízení, která je založena na bydlišti nebo sídle stran a sídle soudu, u něhož bylo zahájeno řízení, má v tomto kontextu určitou logiku. Mají-li účastníci řízení bydliště nebo sídlo ve stejném státě, jsou opravné prostředky, které podle procesního práva tohoto státu nabízejí soudy tohoto státu, obvykle dostatečné k zajištění rychlého uspokojení pohledávky věřitele. Postup upravený tímto nařízením tak není nezbytný.

39.

Na druhé straně platí, že cílem nařízení Brusel I bis je sjednotit pravidla pro řešení kompetenčních sporů v občanských a obchodních věcech. Tato definice je příliš úzká, a tudíž pro tento účel nevhodná. Jak je vysvětleno v bodech 32 a 33 tohoto stanoviska výše, otázky mezinárodní příslušnosti mohou vyvstat i v případě, kdy mají účastníci řízení bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě a je zahájeno řízení u soudů tohoto státu ( 40 ). Kromě toho tento nástroj obsahuje i pravidla týkající se uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných soudy členských států. Aby tato pravidla plnila svůj účel, musí se uplatnit pokaždé, když je po orgánech členského státu požadováno uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu, a to i v případě, že se jedná o vnitrostátní spor mezi dvěma osobami s bydlištěm v tomto jiném státě ( 41 ). Ani na tuto situaci uvedená definice nedopadá.

40.

Rozsudky ve věcech Parking a Interplastics ( 42 ), Generalno konsulstvo na Republika Bulgaria ( 43 ) a Inkreal ( 44 ) je přitom možno vykládat v souladu s hlavní linií judikatury, jsou-li vykládány následujícím způsobem. Vzhledem k tomu, že pojem „přeshraniční případ“, jak je definován v nařízení č. 1896/2006, je užší než pojem „mezinárodní prvek“ použitý pro účely nařízení Brusel I bis, pak pokud je spor „přeshraniční“ ve smyslu prvního zmíněného nařízení, je a fortiori„mezinárodní“ pro účely druhého zmíněného nařízení. Je ovšem velice dobře možné, že spor bude „mezinárodní“, aniž splňuje podmínky definice „přeshraničního případu“.

41.

Aby se však předešlo jakékoliv další nejistotě, pokud jde o „mezinárodní“ působnost bruselského režimu, dovoluji si důrazně doporučit, aby soud v budoucnu v tomto kontextu neodkazoval na nařízení č. 1896/2006. Pokud by chtěl Soudní dvůr ve vztahu k tomuto problému čerpat inspiraci z jiných nástrojů a zajistit soudržnost s těmito nástroji, jsou vhodnějšími akty nařízení (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ( 45 ) (Řím I) a nařízení (ES) č. 864/2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy ( 46 ) (Řím II), viz níže. Tyto nástroje jsou protipóly nařízení Brusel I bis v oblasti kolizního práva, přičemž sám unijní normotvůrce měl v úmyslu zajistit, aby věcná působnost těchto tří nařízení byla vykládána konzistentně ( 47 ).

42.

Ve světle objasnění podaného v předchozím oddíle není podle mého názoru pochyb o tom, jak tvrdí Komise, že pokud je soudu členského státu předložena věc, která se týká účastníků řízení s bydlištěm nebo sídlem v tomto státě, ale současně plnění smlouvy o souborných službách pro cesty uzavřené za účelem cesty do zahraničí, pak destinace této cesty představuje relevantní „mezinárodní prvek“ dostatečný pro uplatnění pravidel pro určení příslušnosti zakotvených v nařízení Brusel I bis ( 48 ).

43.

Destinace cesty je rovněž místo, kde podle smlouvy o souborných službách pro cesty byla nebo měla být cestujícímu poskytována (většina) služeb (v jeho blízkosti by došlo k přistání, nachází se tam hotel atd.). Jinými slovy, tato smlouva byla nebo měla být v zásadě plněna na tomto místě. Mám za to, že má-li soud členského státu rozhodnout ve sporu týkajícím se plnění smlouvy, přičemž místo plnění se nachází v cizí zemi, pak tento faktor „může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů“ ( 49 ). Spojitost takového druhu může vést k založení příslušnosti soudů této země k projednání a rozhodnutí v této věci. V tomto ohledu je poněkud matoucí námitka společnosti FTI, podle níž je tato spojitost „čistě faktická“, a nikoli „normativní“ (ať již posledně uvedený výraz znamená cokoli) ( 50 ). Tento „faktický“ vztah je totiž právě tím důvodem, pro který si můžeme představit, že soudy této země mohou rozhodnout o dotčené věci (vzhledem k tomu, že jejich fyzická blízkost k místu plnění smlouvy by se mohla ukázat jako praktická pro rozhodnutí v takovéto věci, zejména pokud jde o shromažďování relevantních důkazů). Je to potvrzeno skutečností, že právě z tohoto důvodu je místo plnění fakultativním důvodem pro založení příslušnosti ve sporech ze smluv, a to jak v Evropské unii dle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis ( 51 ), tak i v řadě států ( 52 ).

44.

Tento výklad má přímou oporu v rozsudku ve věci Owusu. Připomínám, že v uvedené věci A. Owusu, který měl bydliště ve Spojeném království (tehdy členském státě), uzavřel nájemní smlouvu na pronájem prázdninové vily na Jamajce s N. B. Jacksonem, který měl rovněž bydliště ve Spojeném království. Pan A. Owusu zde utrpěl těžký úraz, údajně způsobený skrytým nebezpečím na daném místě, a podal proti N. B. Jacksonovi žalobu na uplatnění smluvní odpovědnosti. Soudní dvůr měl jednoznačně za to, že věc obsahuje „mezinárodní prvek“ relevantní pro účely bruselského režimu ( 53 ). Skutečnost, že se tato věc vztahovala k (vadnému) plnění smlouvy na Jamajce, byla v tomto ohledu dostatečná, neboť mohla jednoznačně založit příslušnost soudů této země k projednání a rozhodnutí ve věci. Situace dotčená v projednávané věci je podobná.

45.

Podle mého názoru lze použít i analogii s nařízením Řím I a relevantní judikaturou Soudního dvora. Podobně jako nařízení Brusel I bis v oblasti soudní příslušnosti, i tento nástroj určuje právo rozhodné pro smlouvu „v případě kolize právních řádů“ ( 54 ). V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pravidla nařízení Řím I se použijí na veškeré smluvní vztahy s „mezinárodním prvkem“. Taková smlouva by se mohla potenciálně řídit odlišnými rozporuplnými vnitrostátními právními úpravami a soud by mohl mít pochybnosti o tom, kterou z nich je na vyřešení sporu nutno použít pouze v případě, že taková smlouva by měla vazby na jednu nebo více zemí odlišných od země soudu, jemuž byla věc předložena. Podle stejné judikatury není tento pojem „mezinárodního prvku“ omezen na příslušná bydliště nebo sídla smluvních stran. Skutečnost, že má být daná smlouva plněna v jiné zemi, takový „prvek“ představuje ( 55 ). Spojitost takového druhu zjevně vytváří situaci „kolize právních řádů“. Soud, u něhož bylo zahájeno řízení, může zvažovat možnost, že by se místo jeho vlastního práva mohlo použít právo země, kde má být smlouva plněna ( 56 ). K vyřešení tohoto sporu jsou tedy nezbytná pravidla tohoto nařízení ( 57 ).

46.

Na rozdíl od toho, co dovozuje FTI, není tento výklad podle mého názoru zpochybněn rozsudkem Soudního dvora ve věci Maletic ( 58 ), byť připouštím, že dotčený rozsudek vytvořil v tomto ohledu určitou nejistotu.

47.

V uvedené věci si pár spotřebitelů s bydlištěm v Rakousku zarezervoval u poskytovatele souborných služeb cestovního ruchu se sídlem v témže státě pobytový zájezd do Egypta, a to prostřednictvím internetové stránky zprostředkovatele zájezdu usazeného v Německu. V důsledku újmy vzniklé v souvislosti s jejich egyptským hotelem cestující podali žalobu jak proti zprostředkovateli zájezdu, tak proti poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu pro nesplnění smluvní povinnosti u soudů určených dle místa jejich bydliště nebo sídla, na základě pravidla forum actoris (tehdy) stanoveného v čl. 16 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Předkládající soud se tázal, zda se toto pravidlo vztahuje na poskytovatele souborných služeb cestovního ruchu, když má tento poskytovatel sídlo ve stejném státě jako spotřebitelé.

48.

Soudní dvůr odpověděl, že sporná právní úprava je na obě žalované společnosti použitelná, nicméně, a to je v této souvislosti podstatné, uvedl v tomto ohledu poněkud komplikované odůvodnění. Soudní dvůr rozhodl, že „[i] za předpokladu, že by takový jediný právní úkon, jako je úkon, kterým [spotřebitelé] rezervovali a zaplatili pobytový zájezd na internetové stránce [zprostředkovatele zájezdu], mohl být rozdělen na dva různé smluvní vztahy, tj. jeden s online cestovní agenturou […] a druhý s organizátorem zájezdů […], druhý smluvní vztah nelze kvalifikovat jako ‚čistě vnitrostátní‘, jelikož je s prvním smluvním vztahem neoddělitelně spjat z důvodu, že je realizován prostřednictvím uvedené cestovní agentury nacházející se v jiném členském státě“ ( 59 ).

49.

Řada autorů poukázala na to, že tato argumentace je poněkud krkolomná, a vyjádřila překvapení, že Soudní dvůr nezmínil zahraniční destinaci cesty, neboť tento faktor by zjevně prokázal „mezinárodní povahu“ věci ( 60 ). Skutečnost, že se Soudní dvůr k této záležitosti nevyjádřil, by však podle mého názoru neměla být vykládána tak, že tento faktor podle něj nepředstavuje relevantní „mezinárodní prvek“. Existuje prosté vysvětlení důvodů, proč se Soudní dvůr místo toho zaměřil na „neoddělitelnou“ povahu vazeb mezi spotřebiteli, cestovní agenturou a poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu. V této věci totiž existovaly dvě odlišné otázky týkající se použití pravidla forum actoris pro spotřebitele, a sice i) zda byly právní nároky proti oběma žalovaným společnostem „mezinárodní“; a ii) zda lze každou z žalovaných považovat za „smluvního partnera“ pro účely tohoto pravidla ( 61 ). Svým odůvodněním nabídl Soudní dvůr paušální odpověď na obě otázky: podle tohoto pravidla existoval pouze jediný, a to mezinárodní smluvní vztah, přičemž cestovní agentura a poskytovatel souborných služeb cestovního ruchu jakožto „smluvní partne[ři]“ mohli být společně zažalováni u soudů příslušných podle místa bydliště spotřebitelů. Naproti tomu odkaz na destinaci cesty by vyřešil první problém, ale druhý ponechal otevřený. To bylo důvodem, proč Soudní dvůr tento faktor ve svém rozhodnutí „neaktivoval“.

50.

Nepřesvědčil mě ani argument české vlády, podle kterého by výklad navrhovaný v tomto stanovisku vedl k tomu, že by poskytovatelé souborných služeb cestovního ruchu byli nepředvídatelně žalováni u soudů určených dle místa bydliště jejich zákazníků, což by bylo v rozporu s cílem předvídatelnosti sledovaným nařízením Brusel I bis. Podnik působící v takovém mezinárodním odvětví, jako je cestovní ruch, zjevně může „rozumně předvídat“, pokud pořádá a prodává cestu do cizích zemí, že se na něj může vztahovat režim upravující spory mezinárodní povahy ( 62 ).

51.

Závěrem bych rád upřesnil, že podle mého názoru není nutno činit jakékoli rozdíly na základě toho, zda se nárok cestujícího týká konkrétně úrazu, který utrpěl v destinaci cesty (v plném rozsahu obdobně jako ve věci Owusu), nekvalitních pokojů v hotelu na uvedeném místě nebo, jako ve věci v původním řízení, skutečnosti, že cestující cestu nikdy neuskutečnil z důvodu vízových požadavků, o nichž nebyl informován, nebo proto, že nikdy neobdržel letenku (a tak dále). Spojitost mezi tímto nárokem a cizí zemí sice může být v některých případech silnější než v jiných, nicméně připomínám, že posouzení otázky, zda spor obsahuje „mezinárodní prvek“ by nemělo být nadměrně komplikované (viz bod 31 výše). Soud členského státu, jemuž byla věc předložena, nemusí provádět rozsáhlou analýzu podstaty nároku, aby mohl rozhodnout o takovéto jednoduché záležitosti. Jakýkoli případ zahrnující nárok cestujícího proti poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu, jenž se týká vzniklé újmy, kterou cestující ve vztahu k cestě do zahraničí utrpěl, a to bez ohledu na přesnou povahu takové újmy, je-li tato cesta pořádána a prodávána poskytovatelem souborných služeb cestovního ruchu jako „souborné služby“, by měl být z výše vysvětlených důvodů považován za mezinárodní pro účely nařízení Brusel I bis. Destinace cesty je snadno ověřitelným faktorem a činí použitelný režim týkající se příslušnosti pro smluvní strany předvídatelným, jak je vysvětleno v předchozím bodě.

52.

Ačkoli FTI tvrdí opak, není výklad navrhovaný v tomto stanovisku zpochybněn skutečností, že pravidlo forum actoris zakotvené v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis by mělo být jakožto výjimečné ustanovení vykládáno restriktivně ( 63 ).

53.

Úvodem připomínám, že (implicitní) požadavek na existenci „mezinárodního prvku“, který je těžištěm projednávané věci, definuje oblast působnosti nařízení Brusel I bis obecně. Přesněji řečeno se tento požadavek týká čl. 1 odst. 1 (viz bod 22 výše), nikoli čl. 18 odst. 1 uvedeného nařízení. Logicky by se mělo na tento požadavek uplatnit stejné měřítko ve vztahu ke všem pravidlům týkajícím se určení příslušnosti zakotveným v tomto nařízení, bez ohledu na povahu dotčeného konkrétního ustanovení ( 64 ).

54.

Kromě této úvodní poznámky považuji za zřejmé, že výklad tohoto požadavku v tom smyslu, že pravidlo forum actoris stanovené v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije na věci týkající se spotřebitele a poskytovatele s bydlištěm nebo sídlem ve stejném státě ve vztahu ke smlouvě, jež byla nebo měla být plněna v jiném státě, není v rozporu se zněním oddílu 4.

55.

Připomínám, že nařízení Brusel I bis, počínaje již čl. 17 odst. 1, jako podmínku uplatnění oddílu 4 vyžaduje, aby byla smlouva uzavřena mezi spotřebitelem a poskytovatelem a aby tato smlouva spadala do jedné z kategorií uvedených pod písmeny a) až c) tohoto ustanovení. Písmena a) a b) se týkají druhů smluv [a sice smluv o koupi movitých věcí na splátky pod písmenem a) a úvěrových smluv pod písmenem b)] bez jakéhokoli odkazu na bydliště smluvních stran. Písmeno c) pro všechny ostatní smlouvy (tedy včetně smluv o souborných službách) stanoví jako podmínku určení příslušnosti dle oddílu 4 to, že poskytovatel „provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností“. Ze znění tohoto ustanovení nevyplývá ani implicitně, že by spotřebitel a poskytovatel nutně museli mít bydliště nebo sídlo v různých státech ( 65 ). Poskytovatel jistě může „provozovat profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště“ a současně mít své sídlo v tomto státě.

56.

Zadruhé znění čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis neomezuje pravidlo forum actoris na případy, kdy má spotřebitel a podnikatel bydliště nebo sídlo v různých státech. Právě naopak toto ustanovení stanoví, že se dotčené pravidlo použije „bez ohledu na bydliště druhé strany“. Jsem si dobře vědom toho, že, jak zdůrazňuje FTI, zamýšleným účelem doplnění tohoto znění bylo umožnit spotřebitelům dovolávat se tohoto pravidla proti poskytovatelům s bydlištěm nebo sídlem ve třetích státech ( 66 ). To však nic nemění na tom, jak podotýká Komise, že toto znění je dostatečně široké na to, aby se vztahovalo i na situaci, kdy má poskytovatel bydliště nebo sídlo ve stejném členském státě jako spotřebitel.

57.

Konečně čl. 19 odst. 1 nařízení Brusel I bis, které omezuje využívání dohod o volbě soudu ve spotřebitelských věcech, takové dohody výslovně připouští, jsou-li uzavřeny spotřebitelem a poskytovatelem, „kteří mají v době uzavření smlouvy bydliště nebo obvyklý pobyt v témže členském státě“, a to za určitých podmínek. Unijní normotvůrce zjevně zvažoval možnost, že se pravidla zakotvená v oddíle 4, včetně čl. 18 odst. 1, použijí i v tomto případě (za podmínky, že daná věc obsahuje jiný relevantní mezinárodní prvek).

58.

Uplatnění pravidla forum actoris zakotveného v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve věcech, v nichž mají spotřebitel i poskytovatel bydliště nebo sídlo ve stejném státě, ovšem dotčená smlouva byla nebo měla být plněna v jiné zemi, nepřekračuje ani rámec toho, co vyžaduje konkrétní cíl oddílu 4.

59.

Připomínám, že účelem pravidel zakotvených v oddílu 4 je ochrana spotřebitele jakožto strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou než poskytovatel ( 67 ). Konkrétně dotčené pravidlo forum actoris tento účel naplňuje tím, že (významně) usnadňuje přístup spotřebitele ke spravedlnosti, čímž jej neodrazuje od uplatnění jeho práv ( 68 ).

60.

Společnost FTI v tomto ohledu v návaznosti na výše uvedený převažující názor tvrdí, že jedinou situací, které chtěl unijní normotvůrce tímto pravidlem zabránit, byla situace, kdy je spotřebitel nucen podat žalobu u soudů jiného členského státu. Normotvůrce chtěl spotřebitele chránit před tím, aby byl nucen podřídit se zahraničnímu právnímu systému, který funguje v jazyce, jemuž spotřebitel nemusí rozumět, a akceptovat „přílišnou vzdálenost“, která může tohoto spotřebitele případně dělit od těchto zahraničních soudů. Tato zvláštní ochrana není odůvodněná v případech, kdy mají spotřebitel a poskytovatel bydliště nebo sídlo ve stejném státě. V takové situaci by soudy tohoto státu nutně příslušné byly.

61.

Domnívám se, že možnost odrazování spotřebitele od uplatňování jeho práv v důsledku obtíží inherentně spjatých s podáním žaloby proti poskytovateli v cizí zemi sice zjevně je hlavním faktorem, který měl normotvůrce na mysli ( 69 ), nicméně nebyla faktorem jediným. Pokud by tomu tak bylo, omezil by se normotvůrce na to, že by spotřebiteli umožnil podat žalobu u soudů členského státu, v němž má bydliště. Skutečnost, že čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis jde o krok dále a umožňuje spotřebiteli předložit věc konkrétnímu soudu určenému dle místa bydliště spotřebitele, dokládá, že autoři se obávali možnosti, že by spotřebitel mohl být odrazován od podání žaloby též tehdy, kdyby byl příslušným soud, který se sice nachází v členském státě, v němž spotřebitel žije, ale není soudem příslušným podle bydliště spotřebitele. Jak již Soudní dvůr poznamenal v jiném kontextu ( 70 ), vzdálenosti dělící spotřebitele od příslušného soudu by mohly být „přílišné“ i v rámci jednoho členského státu – pokud by byl například příslušným soud určený podle sídla poskytovatele nacházející se ve vzdáleném městě – a to v některých případech i více než vzdálenosti mezi dvěma členskými státy ( 71 ), což by spotřebiteli ztěžovalo účast spotřebitele na jednání ( 72 ). Normotvůrce měl zjevně v úmyslu zabránit takové situaci.

62.

Námitka společnosti FTI, že procesní předpisy členských států nikdy nevyžadují, aby se spotřebitel dostavil osobně, nebo někdy umožňují jednání soudu pomocí prostředků komunikace na dálku, takže takovéto potíže v praxi nemusí vzniknout, není přesvědčivý. Bylo by možno též namítat, že podle těchto procesních pravidel se příslušný soud někdy nachází poměrně blízko bydliště spotřebitele ( 73 ). V jiných případech však spotřebitel může být nucen dostavit se k jednání osobně a příslušný soud může být daleko. Stejně tak platí, že v případech, kdy by byl spotřebitel nucen podat žalobu v jiném členském státě, by třeba znal jazyk tohoto státu a byl obeznámen s řízením u jeho soudů, které by například rovněž nebyly daleko. Naopak v jiných situacích by pro tohoto spotřebitele mohlo být celé řízení naprosto cizí. Celkově lze uzavřít, jak uvádí Komise, že uplatňování pravidla forum actoris zakotveného v čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis nemůže záviset na takovémto kazuistickém posuzování praktických obtíží, kterým by spotřebitel v dané konkrétní projednávané věci čelil. Jinak by působnost tohoto pravidla byla nepředvídatelná. Takové obtíže jsou předpokládány ve většině případů a jsou odpovídajícím způsobem řešeny.

63.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Amtsgericht Nürnberg (Okresní soud v Norimberku, Německo) následovně:

„Článek 1 odst. 1 ve spojení s čl. 18 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládány v tom smyslu, že

pravidlo příslušnosti soudů místa bydliště spotřebitele zakotvené v tomto ustanovení se použije na řízení o žalobě podané spotřebitelem s bydlištěm v určitém členském státě proti poskytovateli souborných služeb cestovního ruchu se sídlem v témže státě, která se týká smlouvy o souborných službách pro cesty uzavřené za účelem cesty do zahraničí. Toto pravidlo přiznává těmto soudům mezinárodní i vnitrostátní příslušnost, aniž odkazuje na pravidla rozdělení místní příslušnosti platná v tomto členském státě.“