null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ANTHONYHO MICHAELA COLLINSE
přednesené dne 11. dubna 2024(1)
Věc C‑710/22 P
JCDecaux Street Furniture Belgium
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Článek 107 odst. 1 SFEU – Podpora poskytnutá belgickými orgány ve prospěch společnosti JCDecaux Street Furniture Belgium – Neplacení nájemného a daní za reklamní zařízení instalovaná na území města Brusel (Belgie) – Hospodářská výhoda – Vyrovnávací mechanismus – Rozhodnutí Komise, kterým se podpora prohlašuje za neslučitelnou s vnitřním trhem a nařizuje se její navrácení – Neexistence rozporu v odůvodnění – Přezkum posouzení skutkového stavu a důkazů ze strany Soudního dvora – Vyloučení s výjimkou případu zkreslení“
Úvod
1. Tímto kasačním opravným prostředkem se společnost JCDecaux Street Furniture Belgium (dále jen „JCDecaux“) domáhá zrušení rozsudku vydaného Tribunálem Evropské unie ve věci T‑642/19(2), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise (EU) 2019/2120 ze dne 24. června 2019 o státní podpoře SA.33078 (2015/C) (ex 2015/NN), poskytnuté Belgií ve prospěch JCDecaux Belgium Publicité(3). Tato věc dává Soudnímu dvoru příležitost vyjádřit se zejména k povaze a rozsahu soudního přezkumu, který má Soudní dvůr v rámci řízení o kasačním opravném prostředku provádět.
Skutečnosti předcházející sporu
2. Město Brusel (Belgie) a společnost JCDecaux uzavřely dvě po sobě následující smlouvy, každou na dobu patnácti let, týkající se instalace reklamních autobusových přístřešků a prvků městského mobiliáře pro informování (dále jen „MUPI“), jejichž část mohla být využívána pro reklamní účely(4).
3. První smlouva ze dne 16. července 1984 (dále jen „smlouva z roku 1984“) se týkala reklamních autobusových přístřešků a MUPI, jejichž vlastníkem zůstala společnost JCDecaux. Uvedená smlouva stanovila zejména to, že posledně uvedená společnost nehradí městu Brusel žádné platby v souvislosti s nájemným, poplatky za zábor nebo poplatky za autobusové přístřešky a MUPI, ale musí mu poskytnout určitý počet věcných plnění, a sice musela bezplatně poskytovat odpadkové koše na papír, veřejné záchody a digitální informační panely, jakož i vytvořit celkový plán města, plán pro turisty a plán hotelů a pěších cest ve městě. Jako protiplnění byla společnost JCDecaux oprávněna využívat některá zařízení integrovaná do poskytnutých autobusových přístřešků a MUPI nebo od nich oddělená pro reklamní účely. Každé z těchto zařízení mohlo být využíváno po dobu patnácti let od jeho instalace, která byla uvedena v protokolu o převzetí(5).
4. V roce 1998 vydalo město Brusel výzvu k podání nabídek, jejímž předmětem byla „výroba, dodání, instalace, uvedení do provozu, údržba a servis [MUPI], přístřešků pro cestující a zobrazovacích nosičů, z nichž část bude možné využívat pro reklamní účely“. Za účelem dodržení svých smluvních závazků vyplývajících ze smlouvy z roku 1984 a zajištění transparentnosti výzvy k podání nabídek uvedlo město Brusel v příloze 10 zvláštních specifikací k této výzvě k podání nabídek (dále jen „příloha 10“) seznam 282 autobusových přístřešků a 198 MUPI, na které se vztahovala smlouva z roku 1984 (dále jen „zařízení uvedená v příloze 10“), u nichž podle ustanovení této smlouvy ještě nezaniklo právo společnosti JCDecaux využívat je, přičemž u každého z nich bylo uvedeno umístění a datum, kdy skončí oprávnění je využívat.
5. Jelikož společnost JCDecaux v zadávacím řízení uspěla, byla dne 14. října 1999 mezi společností JCDecaux a městem Brusel uzavřena druhá smlouva (dále jen „smlouva z roku 1999“). Tato smlouva, jejíž součástí bylo zadání zakázky, zvláštní specifikace a jejich přílohy, včetně přílohy 10, nahradila smlouvu z roku 1984. Stanovila zejména, že město Brusel se stává vlastníkem instalovaných prvků městského mobiliáře na základě zaplacení čisté paušální ceny za každý dodaný, kompletně vybavený, instalovaný a funkční prvek a že společnost JCDecaux musí platit měsíční nájemné za užívání těchto prvků městského mobiliáře pro reklamní účely.
6. Během plnění smlouvy z roku 1999 byla některá zařízení uvedená v příloze 10 odstraněna ještě před daty, k nimž mělo skončit oprávnění je využívat, která byla v této příloze stanovena, zatímco ostatní tato zařízení (dále jen „sporná zařízení“) byla zachována a společnost JCDecaux pokračovala v jejich využívání i po těchto datech. Za posledně uvedená zařízení město Brusel nepožadovalo žádnou platbu nájemného ani daní. Tato situace skončila v srpnu 2011, když byla demontována poslední zařízení uvedená v příloze 10.
7. Dne 19. dubna 2011 podala společnost Clear Channel Belgium (dále jen „CCB“) stížnost ke Komisi, v níž měla za to, že společnost JCDecaux tím, že pokračovala ve využívání sporných zařízení po stanovených datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, aniž městu Brusel platila nájemné a daně, získala státní podporu neslučitelnou s vnitřním trhem.
8. Dne 24. března 2015 zahájila Komise formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU a vyzvala Belgické království a ostatní dotčené strany, aby předložily svá vyjádření. Komise obdržela vyjádření od Belgického království, od společnosti CCB a od společnosti JCDecaux. Mezi posledně uvedenými a Komisí proběhly dodatečné rozpravy a výměny.
9. Belgické orgány ve svých vyjádřeních zejména uvedly, že souhlasily se zachováním a využíváním sporných zařízení i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, aby byla zachována hospodářská rovnováha smlouvy z roku 1984, přičemž některá zařízení uvedená v této příloze 10 byla předčasně odstraněna na žádost města Brusel, které si zejména z estetických důvodů přálo instalovat jiné modely. Vzhledem k tomu, že společnost JCDecaux byla z důvodu tohoto předčasného odstranění znevýhodněna, bylo podle těchto orgánů přijatelné, aby si za účelem vyrovnání uvedeného znevýhodnění mohla zachovat jiná zařízení po dobu delší, než bylo stanoveno, a aby od ní nebyly za tato zařízení požadovány žádné platby nájemného nebo daní(6). Belgické orgány uznaly existenci omezené nerovnováhy mezi počtem předčasně odstraněných zařízení a počtem zařízení zachovaných po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat. Na základě výpočtu rozdílu mezi úsporami na nájemném a daních, kterých se společnost JCDecaux vzdala tím, že souhlasila s těmito předčasnými odstraněními, a úsporami na nájemném a daních, kterých dosáhla tím, že zachovala jiná zařízení po těchto datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, získala v období od prosince 1999 do roku 2011 pouze finanční výhodu ve výši dosahující nejvýše 100 000 až 150 000 eur(7). Dotčené opatření by tedy mohlo představovat podporu de minimis ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 1998/2006 ze dne 15. prosince 2006 o použití článků [107 a 108 SFEU] na podporu de minimis(8).
10. Dne 24. června 2019 přijala Komise sporné rozhodnutí.
11. V bodech 66 až 69 odůvodnění sporného rozhodnutí vymezila Komise předmět své analýzy, když zejména upřesnila, že s ohledem na pravidla o promlčení uvedená v článku 17 nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 [SFEU](9), se uvedené rozhodnutí týká pouze opatření, v rámci něhož zachování sporných zařízení po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, bez platby nájemného či daní představuje státní podporou poskytnutou společnosti JCDecaux po dni 15. září 2001.
12. V bodech 72 až 81 odůvodnění sporného rozhodnutí zkoumala Komise podmínky týkající se přičitatelnosti státu a převodu státních prostředků. Zdůraznila zejména to, že belgické orgány nepopírají, že jim lze dotčené opatření přičítat, ani to, že toto opatření mělo za následek ušlý zisk na straně města Brusel z titulu nevybraného nájemného a daní ze sporných zařízení, která by byla za běžných okolností nahrazena zařízeními, na která se vztahovala smlouva z roku 1999.
13. V bodech 82 až 96 odůvodnění sporného rozhodnutí analyzovala Komise podmínku existence hospodářské výhody.
14. V tomto ohledu Komise předně uvedla, že od roku 1999 a po postupném ukončení platnosti povolení založených na smlouvě z roku 1984 využívala společnost JCDecaux nadále reklamní zařízení na území města Brusel, aniž platila nájemné a daně, zatímco podle smlouvy z roku 1999 měla být zařízení odstraněna. Na základě téže smlouvy podléhalo využívání nových reklamních zařízení, jež je měly nahradit, placení nájemného a daní(10).
15. Komise dále poznamenala, že belgické orgány uznaly, že společnost JCDecaux měla „celkově“ prospěch z hospodářské výhody a zpochybňují pouze její rozsah. Pokud jde o jejich argument vycházející z existence vyrovnávacího mechanismu, Komise s odkazem na rozsudek Orange v. Komise(11) připomněla, že pouze pokud má být státní zásah považován za vyrovnání představující protihodnotu plnění uskutečněných podniky pověřenými službou obecného hospodářského zájmu za účelem plnění povinností veřejné služby, podle kritérií stanovených v rozsudku Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg(12), nespadá takový zásah do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU. Přitom smlouva z roku 1984 a smlouva z roku 1999 jsou čistě obchodními smlouvami a jejich ustanovení nepověřují společnost JCDecaux závazkem veřejné služby. Domnělé vyrovnání, „za předpokladu, že má za cíl skutečně vyrovnat znevýhodnění související s potenciální povinností předčasně odstranit některé stojany [zařízení]“, by tedy pro společnost JCDecaux znamenalo výhodu. Tento závěr je o to zřejmější, „že […] je obtížné se domnívat, že [společnost JCDecaux] byla strukturálně znevýhodněna, neboť [společnost JCDecaux] dobrovolně souhlasila s odstraněním těchto stojanů [zařízení], a navíc samy belgické orgány uznaly, že dotyčné vyrovnání překročilo rámec toho, co bylo požadováno kvůli údajnému znevýhodnění“(13). Komise také tvrdila, že v projednávaném případu není dán žádný z případů stanovených v bodech 69 a 71 jejího sdělení o pojmu „státní podpora“ uvedeného v čl. 107 odst. 1 SFEU(14), přičemž zopakovala zejména to, že společnost JCDecaux „dobrovolně“ souhlasila s odstraněním některých zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984(15). Dodala, že nelze mít za to, že by chování města Brusel odpovídalo zásadě chování soukromého hospodářského subjektu v tržním hospodářství. Údajný vyrovnávací mechanismus nebyl totiž vůbec formalizován ani kontrolován, z žádného důkazu předloženého Komisi neplyne, že by mezi městem Brusel a společností JCDecaux došlo ohledně tohoto mechanismu k jakémukoli jednání, a nic nenaznačuje, že by město Brusel provedlo analýzu, pokud jde o „skutečný ušlý zisk [společnosti JCDecaux] v souvislosti s předčasným nahrazením některých stojanů [zařízení] na základě smlouvy z roku 1984 ve srovnání s prospěchem získaným tím, že nebyly odstraněny jiné stojany [zařízení] na základě stejné smlouvy, které byly navíc zcela odepsány (náklady na tyto panely byly totiž logicky plně uhrazeny – včetně marže [společnosti JCDecaux] – jejich využitím po řádnou dobu trvání smlouvy z roku 1984)“(16).
16. Nakonec Komise tvrdila, že její stanovisko k existenci výhody bylo potvrzeno rozsudkem cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie) ze dne 29. dubna 2016(17), ve kterém tento soud konstatoval, že společnost JCDecaux u sporných zařízení nedodržela data pro odstranění stanovená v příloze 10 a využívala je bezdůvodně a neoprávněně na veřejném prostranství města Brusel. Cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) rozhodl, že společnost JCDecaux se tedy dopustila objektivně protiprávního jednání v rozporu s poctivým tržním jednáním, neboť využitím své sítě reklamních zařízení, které se zde neměla nebo už neměla nacházet, získala společnost JCDecaux neoprávněnou konkurenční výhodu, která mohla odvést inzerenty od jejího konkurenta, společnosti CCB.
17. Na základě výše uvedených úvah dospěla Komise k závěru, že zachování a využívání sporných zařízení společností JCDecaux mezi lety 1999 a 2011 i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, aniž platila nájemné či daně, mělo za následek snížení nákladů, které by společnost JCDecaux obvykle nesla při vykonávání své činnosti, a představuje tak hospodářskou výhodu.
18. V bodech 97 až 102 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise zkoumala podmínku selektivity výhody. Uvedla zejména to, že dotčené opatření je v podstatě individuálním opatřením a v tomto případě umožňuje zjištění výhody v zásadě předpokládat její selektivitu.
19. V bodech 103 až 121 odůvodnění sporného rozhodnutí Komise konstatovala, že dotčené opatření je způsobilé narušit hospodářskou soutěž a mít dopad na obchod mezi členskými státy. Odmítla zejména argument belgických orgánů, podle kterého by toto opatření mohlo představovat podporu de minimis ve smyslu nařízení č. 1998/2006.
20. V bodě 122 odůvodnění sporného rozhodnutí dospěla Komise na základě všech výše uvedených skutečností k závěru, že dotčené opatření je podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.
21. Poté, co Komise v bodech 123 a 124 odůvodnění sporného rozhodnutí konstatovala, že dotčené opatření představuje protiprávní státní podporu, poněvadž jí nebylo oznámeno, a v bodech 125 až 130 odůvodnění tohoto rozhodnutí, že tuto podporu nelze považovat za slučitelnou s vnitřním trhem, zkoumala Komise v bodech 131 až 144 odůvodnění uvedeného rozhodnutí otázku výše neslučitelné podpory, která má být navrácena. V tomto ohledu vysvětlila, že „hlavním principem“, který má být použit k výpočtu této částky, je ocenění výše nájemného a daní, které by město Brusel mělo získat, pokud by dotčené opatření neexistovalo, přičemž upřesnila, že tento výpočet „se musí provést pro každý stojan [zařízení] na základě smlouvy z roku 1984, který nebyl odstraněn po 15. září 2001 tak, že se za referenční údaj považuje nezaplacené nájemné na základě smlouvy z roku 1999 a daně obecně uplatnitelné na reklamní stojany [zařízení] mezi počátečním datem stanoveným k odstranění (pokud následuje po 15. září 2001) či 15. září 2001 (pokud počáteční datum stanovené k odstranění předchází 15. září 2001) a datem, kdy k odstranění skutečně došlo“(18). Poté, co připomněla, že argumentaci belgických orgánů ohledně vyrovnávacího mechanismu považovala za „neopodstatněnou“, měla Komise za to, že „výhoda poskytnutá společnosti JCDecaux odpovídá veškerým úsporám, kterých podnik dosáhl tím, že dál využíval stojany [zařízení] na základě smlouvy z roku 1984 místo toho, aby je nahradil stojany [zařízení] podle smlouvy z roku 1999“(19). Výpočet výše podpory se tedy měl provést, „aniž se uplatnila jakákoli vyrovnávací logika“, a s tím, že se vezme v úvahu „u každého dotčeného stojanu [zařízení] a u každého relevantního období […] stávající nájemné a daně vyplývající z poplatkových vyhlášek z roku 2001 a z následujících let pro každý stojan [zařízení] o stejné ploše“(20).
Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek
22. Žalobou došlou kanceláři Tribunálu dne 25. září 2019 podala společnost JCDecaux žalobu znějící na zrušení článků 1 až 4 sporného rozhodnutí. Usnesením ze dne 22. dubna 2020 povolil předseda prvního senátu Tribunálu vedlejší účastenství společnosti CCB na podporu návrhových žádání Komise.
23. Na podporu své žaloby se společnost JCDecaux dovolávala čtyř žalobních důvodů, z nichž první byl primární a tři ostatní podpůrné. V rámci prvního žalobního důvodu, který byl rozdělen do tří částí, společnost JCDecaux tvrdila, že se Komise dopustila zjevně nesprávného posouzení, jakož i nesprávného právního posouzení tím, že měla za to, že využívání sporných zařízení i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, představuje výhodu. V rámci první části společnost JCDecaux vytkla Komisi, že nesprávně nezohlednila vyrovnávací mechanismus. V rámci druhé části společnost JCDecaux tvrdila, že Komise přijala nesprávný hypotetický srovnávací scénář, když měla za to, že za sporná zařízení, která zůstala zachována i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, mělo být vybíráno nájemné a daně. V rámci třetí části společnost JCDecaux uplatnila, že Komise smlouvu z roku 1984 nesprávně kvalifikovala jako „čistě obchodní“ a odmítla tak použít kritéria judikatury vycházející z rozsudku Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg(21). V rámci druhého žalobního důvodu společnost JCDecaux tvrdila, že by hypotetická státní podpora byla slučitelná s vnitřním trhem na základě sdělení Komise – Rámec Evropské unie pro státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby(22) a rozhodnutí Komise ze dne 20. prosince 2011 o použití čl. 106 odst. 2 SFEU na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu(23). Třetí důvod byl rozdělen na dvě části. V rámci první části společnost JCDecaux vytkla Komisi, že dostatečně nezohlednila důkazy předložené účastníky řízení, že ve své tiskové zprávě předjímala výši podpory, která má být vrácena, a porušila svá interní procesní pravidla. V rámci druhé části společnost JCDecaux zejména tvrdila, že nelze vyčíslit údajnou výhodu, protože smlouva z roku 1984 nestanovila žádné nájemné, poplatek za zábor nebo jiný poplatek. V rámci čtvrtého žalobního důvodu společnost JCDecaux tvrdila, že údajná státní podpora je v každém případě promlčená.
24. Napadeným rozsudkem Tribunál tyto čtyři žalobní důvody, a tedy žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl, že společnost JCDecaux ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Evropskou komisí a že společnost CCB ponese vlastní náklady řízení.
25. Úvahami Tribunálu, které jsou relevantní pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku, jsou v podstatě úvahy týkající se první a druhé části prvního žalobního důvodu a dále druhé části třetího žalobního důvodu.
26. Pokud jde o první část prvního žalobního důvodu, dospěl Tribunál k závěru, že Komise měla správně za to, že zachování a využívání sporných zařízení uvedených v příloze 10 i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v této příloze, ze strany společnosti JCDecaux představuje hospodářskou výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, „i když toto zachování představuje vyrovnávací mechanism[us] smlouvy z roku 1984“(24).
27. V tomto ohledu Tribunál zaprvé připomněl, že pojem „státní podpora“ je objektivním právním pojmem definovaným přímo v čl. 107 odst. 1 SFEU, který nerozlišuje podle důvodů nebo cílů státních zásahů, ale definuje je podle jejich účinků, takže skutečnost, že cílem státního opatření bylo zachovat hospodářskou rovnováhu smlouvy z roku 1984 nebo že tento cíl byl v souladu se zásadami vnitrostátního práva, neumožňuje předem vyloučit kvalifikaci takovéhoto opatření jako „státní podpory“(25).
28. Tribunál zadruhé rozhodl, že skutečnost, že společnost JCDecaux pokračovala ve využívání sporných zařízení i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, bez placení nájemného a daní městu Brusel, vedla ke snížení těchto nákladů, které by zatěžovaly její rozpočet(26). Poukázal na to, že mezi účastníky řízení bylo nesporné, že po uzavření smlouvy z roku 1999 mohla společnost JCDecaux na území města Brusel instalovat a využívat městský mobiliář pouze za podmínek stanovených v této smlouvě, v jejichž rámci měla povinnost platit nájemné a daně. Konstatoval i to, že podle přílohy 10 mohla společnost JCDecaux, odchylně od ujednání smlouvy z roku 1999, pokračovat ve využívání zařízení uvedených v této příloze za podmínek stanovených ve smlouvě z roku 1984, tedy bez placení nájemného a daní, ale pouze do dat, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v této příloze. Dodal, že po těchto datech měla být tato zařízení nahrazena novými zařízeními podle smlouvy z roku 1999, a měla se na ně tedy vztahovat povinnost platit daně a nájemné(27). Tribunál dospěl k závěru, že skutečnost, že sporná zařízení byla i po uvedených datech nadále využívána za podmínek stanovených smlouvou z roku 1984, umožňovala společnosti JCDecaux vyhnout se instalaci a používání nových zařízení, na která by se vztahovala smlouva z roku 1999, tedy i placení nájemného a daní, jež by společnost JCDecaux musela platit podle posledně uvedené smlouvy(28). Tribunál připomněl i některá zjištění, která učinil cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) v rozsudku ze dne 29. dubna 2016(29).
29. Zatřetí(30) měl Tribunál za to, že Komise správně argumentovala na základě výše uvedených rozsudků Orange v. Komise(31) a Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg(32).
30. Začtvrté Tribunál tím, že v podstatě přijal úvahy rozvinuté v této souvislosti Komisí(33), potvrdil závěr Komise, že údajný vyrovnávací mechanismus nelze považovat za v souladu s kritériem chování soukromého hospodářského subjektu v tržním hospodářství(34).
31. Pokud jde o druhou část prvního žalobního důvodu, dospěl Tribunál k závěru, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení, když měla za to, že společnost JCDecaux ušetřila na nájemném a na daních, což představovalo výhodu(35). Pokud jde o nevybrané nájemné, Tribunál zopakoval, že poté, co vstoupila v platnost smlouva z roku 1999, mohla společnost JCDecaux na území města Brusel instalovat a využívat prvky městského mobiliáře pouze za podmínek stanovených v uvedené smlouvě, podle nichž měla povinnost platit nájemné a daně(36). Pokud jde o nevybrané daně, Tribunál zejména odmítl argument společnosti JCDecaux, že vzhledem k neexistenci jednotného daňového režimu na vnitrostátním území, a dokonce i na území regionu hlavního města Brusel, nemohly poplatkové vyhlášky vydané městem Brusel představovat referenční systém. Tribunál měl za to, že má-li být tento argument vykládán v tom smyslu, že se vztahuje k selektivitě opatření, musí být odmítnut, neboť v případě individuálního opatření se selektivita hospodářské výhody předpokládá(37). Během postupu před zahájením soudního řízení belgické orgány v každém případě nezpochybnily, že tyto vyhlášky představují referenční daňový režim(38). Měl rovněž za to, že Komise správně dospěla k závěru, že poplatkové vyhlášky přijaté městem Brusel od roku 2001 měly být na sporná zařízení, která byla zachována i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, uplatněny a že osvobození od daně uplatňované městem Brusel před zdaňovacím obdobím roku 2009 představovalo odchylku od referenčního systému, která přinášela výhodu poskytovanou ze státních prostředků městem Brusel(39). Pokud jde o kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory, vyloučil relevanci dvou rozsudků tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu, Belgie) ze dne 4. listopadu 2016(40), které potvrzují, že společnost JCDecaux nebyla povinna platit obecní daně z reklamy(41), pokud jde o smlouvu z roku 1999.
32. Pokud jde o druhou část třetího žalobního důvodu, uvedl Tribunál zejména to, že Komise vysvětlila důvody, proč je podle ní výhoda, která byla společnosti JCDecaux poskytnuta, vyšší než výhoda odhadovaná belgickými orgány(42). Kromě toho odmítl argument společnosti JCDecaux vycházející z nemožnosti tuto výhodu vyčíslit a z toho plynoucího porušení jejího práva na obhajobu jakožto argument založený na nesprávném předpokladu, podle kterého zachování a využívání sporných zařízení po stanovených datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, představuje výhodu pouze tehdy, pokud jde toto zachování a využívání nad rámec toho, co vyrovnává vyrovnávací mechanismus(43).
Řízení před Soudním dvorem a návrhová žádání účastníků řízení
33. Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 17. listopadu 2022 podala společnost JCDecaux tento kasační opravný prostředek. Domáhá se, aby Soudní dvůr napadený rozsudek zrušil, vyhověl jejím návrhovým žádáním předloženým v prvním stupni tak, že zruší články 1 až 4 sporného rozhodnutí, a uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Ve své kasační odpovědi došlé kanceláři Soudního dvora dne 1. února 2023 se Komise domáhá, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil společnosti JCDecaux náhradu nákladů řízení. Společnost CCB se vzdala možnosti podat vyjádření ke kasačnímu opravnému prostředku.
34. Na jednání konaném dne 17. ledna 2024 přednesly společnost JCDecaux, Komise a společnost CCB ústní vyjádření a odpověděly na písemné a ústní otázky Soudního dvora. Společnost CCB navrhovala, aby byl kasační opravný prostředek zamítnut, ale nevyjádřila se k nákladům řízení.
Analýza
35. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňuje společnost JCDecaux dva důvody, z nichž první vychází z rozporuplného odůvodnění, kterým je napadený rozsudek stižen, a dále z nesprávného právního posouzení při výkladu a použití pojmu „hospodářská výhoda“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a druhý ze zjevného zkreslení skutkového stavu a použitelného právního rámce.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
36. V rámci tohoto důvodu kasačního opravného prostředku společnost JCDecaux primárně tvrdí, že v napadeném rozsudku přijal Tribunál rozporuplné odůvodnění a dopustil se nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru o existenci hospodářské výhody. Společnost JCDecaux uvádí, že v bodech 31 a 40 uvedeného rozsudku převzal Tribunál konstatování učiněná cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) v rozsudku ze dne 29. dubna 2016, podle nichž „nezískala výslovné povolení města Brusel“ a na území tohoto města využívala „bezdůvodně a neoprávněně“ řadu zařízení uvedených v příloze 10. V bodě 42 uvedeného rozsudku dospěl Tribunál „pouze na tomto základě“ k závěru, že zachování a využívání sporných zařízení i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, ze strany společnosti JCDecaux představuje hospodářskou výhodu. Podle společnosti JCDecaux platí, že i když cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) konstatoval, že tato zařízení byla zachována „bezdůvodně a neoprávněně“, bylo to proto, že dospěl k závěru o neexistenci výslovného nebo dokonce implicitního povolení města Brusel k provedení „vzájemn[é] záměn[y]“(44) reklamních zařízení. Při neexistenci rozhodnutí nebo zásahu orgánů veřejné moci se přitom nemůže pojmově jednat o státní podporu, poněvadž ta by vyžadovala „přinejmenším“ jednáním těchto orgánů v pozitivním, nebo negativním smyslu. Za předpokladu, že společnost JCDecaux získala výhodu, plynula by tato výhoda ze skutečnosti, že uvedená společnost využívala sporná zařízení z vlastní vůle, přičemž protiprávně zabrala veřejná prostranství. Takové chování nemůže bez zjevného rozporu sloužit jako základ pro konstatování existence hospodářské výhody přiznané orgány veřejné moci.
37. Podpůrně společnost JCDecaux vytýká Tribunálu, že napadený rozsudek obsahuje druhým rozpor v odůvodnění, neboť v bodě 42 tohoto rozsudku tvrdil, že výhoda, kterou uvedené společnosti odsouhlasilo město Brusel, představuje podporu, i kdyby zachování sporných zařízení bylo považováno za „vyrovnávací mechanismus smlouvy z roku 1984“. Uvedená společnost kritizuje, že Tribunál z tohoto tvrzení nevyvodil žádný důsledek, který by zpochybňoval jak právní kvalifikaci zvolenou Komisí, tak metodu výpočtu výše podpory, která měla být navrácena(45). Tento rozsudek totiž vede k navrácení údajné výhody v plné výši, a tedy bez zohlednění nákladů vynaložených společností JCDecaux z důvodu předčasného odstranění některých zařízení uvedených v příloze 10 a vzniklé smluvní škody. Podle společnosti JCDecaux platí, že připouští-li Tribunál, že zachování sporných zařízení mohlo představovat vyrovnání, pak celá případně poskytnutá hospodářská výhoda nemůže jako celek představovat státní podporu.
38. Komise předně tvrdí, že společnost JCDecaux se svými argumenty v podstatě snaží dosáhnout nového posouzení skutkového stavu a konkrétně své teorie o vyrovnávacím mechanismu, která byla odmítnuta jak vnitrostátním soudem, tak Tribunálem. Takové nové posouzení skutkového stavu ve fázi kasačního opravného prostředku přitom nespadá do pravomoci Soudního dvora.
39. Komise na základě některých převzatých úvah uvedených v napadeném rozsudku a shrnutých v bodech 27 až 30 tohoto stanoviska dále tvrdí, že Tribunál správně vyloučil relevanci vyrovnávacího mechanismu.
40. Kromě toho, pokud jde o odkaz společnosti JCDecaux na rozsudek cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 29. dubna 2016, Komise uvádí, že posouzení, pokud jde o vnitrostátní právo, ze strany Tribunálu jsou posouzeními skutkového stavu, která s výjimkou případu zkreslení vnitrostátního práva nepodléhají v rámci kasačního opravného prostředku přezkumu ze strany Soudního dvora. Společnost JCDecaux přitom zpochybňuje pouze obsah a dosah tohoto rozsudku. Mimoto by bylo nepřesné tvrdit, že Tribunál se za účelem prokázání existence výhody opíral výlučně o uvedený rozsudek. Pokud jde o argument, který společnost JCDecaux vyvozuje z údajné absence jednání orgánů veřejné moci, je tento argument nepřípustný, protože se týká podmínky vztahující se k přičitatelnosti dotčeného opatření státu, která nebyla v prvním stupni zpochybněna. V každém případě je tento argument zjevně neopodstatněný, jelikož projednávaná věc se týká nečinnosti města Brusel spočívající v tom, že umožnilo pokračovat ve využívání sporných zařízení, aniž se snažilo vybírat nájemné a daně.
41. Komise konečně zdůrazňuje, že kvalifikace opatření jako státní podpory a vyčíslení její výše jsou dvě odlišné otázky. Má za to, že zohlednění teorie vyrovnání nemůže vést k „novému posouzení mechanismu výpočtu navrácení podpory“ stanoveného ve sporném rozhodnutí. Komise dodává, že k tomu, aby dotčené opatření nebylo kvalifikováno jako státní podpora, mělo město Brusel provést posouzení škody, která společnosti JCDecaux údajně vznikla. Jelikož město Brusel takové posouzení neprovedlo, výše podpory, která má být navrácena, odpovídá nájemnému a daním, jež měla společnost JCDecaux zaplatit za dobu využívání dotčených zařízení po stanovených datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, až do jejich skutečného odstranění. Proto, i kdyby vyrovnávací mechanismus existoval, quod non, nemohl by zpochybnit ani právní kvalifikaci výhody, kterou společnost JCDecaux získala, ani výpočet výše podpory, jež má být navrácena.
Posouzení
42. Připomínám, že podle čl. 256 odst. 1 SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie je kasační opravný prostředek omezen na právní otázky. Jedině Tribunál je příslušný zjistit skutkový stav, kromě případu, kdy věcná nesprávnost jeho zjištění vyplývá z písemností ve spise, které mu byly předloženy, a dále tento skutkový stav posoudit. Toto posouzení nepředstavuje, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora. Jestliže Tribunál zjistil nebo posoudil skutkový stav, je Soudní dvůr na základě článku 256 SFEU příslušný k přezkumu právní kvalifikace těchto skutkových okolností a právních důsledků, které z nich Tribunál vyvodil(46).
43. Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, mám za to, že argumenty, kterých se společnost JCDecaux dovolává na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku, nesměřují k tomu, aby Soudní dvůr provedl nové posouzení skutkového stavu ohledně vyrovnávacího mechanismu nebo ohledně vnitrostátní judikatury. Jak společnost JCDecaux zdůrazňuje ve své replice, „zásadní námitka“, kterou vznáší, se netýká ani posouzení skutkového stavu ani výkladu vnitrostátního práva ze strany Tribunálu, nýbrž vychází z existence domnělého „zásadního rozporu“, kterým je stiženo odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury představuje otázka, zda je odůvodnění rozsudku Tribunálu rozporné, právní otázku, kterou lze jako takovou uplatnit v rámci kasačního opravného prostředku(47).
44. Rozpor v odůvodnění, kterého se společnost JCDecaux dovolává primárně, má spočívat v tom, že Tribunál nemohl na základě rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 29. dubna 2016, poukázat na to, že společnost JCDecaux využívala sporná zařízení bezdůvodně a neoprávněně, a současně potvrdit závěr Komise o existenci státní podpory, která z podstaty věci předpokládá rozhodnutí nebo zásah orgánů veřejné moci, kterým se poskytuje výhoda. Pokud jde o rozpor v odůvodnění, který společnost JCDecaux uplatnila podpůrně, ten vychází z toho, že Tribunál měl v bodě 42 napadeného rozsudku za to, že údajná výhoda je podporou, přičemž připustil, že zachování sporných zařízení může představovat vyrovnávací mechanismus smlouvy z roku 1984. Těmito argumenty podle mého názoru společnost JCDecaux nezpochybňuje ani obsah ani dosah rozsudku Cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 29. dubna 2016, jak je konstatoval Tribunál. Naopak s těmito zjištěními se ztotožňuje s cílem podpořit svou primární argumentaci. Kromě toho poznamenávám, že společnost JCDecaux sice ve svých písemnostech znovu potvrzuje existenci vyrovnávacího mechanismu, nijak však nezpochybňuje posouzení, která jsou uvedena v bodech 25, 26 a 34 až 41 napadeného rozsudku a potvrzují závěr Komise, že tento mechanismus, i kdyby byl prokázán, nevylučuje, že společnosti JCDecaux byla poskytnuta výhoda.
45. Podle mého názoru je třeba vyloučit i druhý důvod nepřípustnosti vznesený Komisí, podle něhož společnost JCDecaux svým argumentem vycházejícím z domnělé absence jednání orgánů veřejné moci zpochybňuje podmínku přičitatelnosti dotčeného opatření státu poprvé až ve fázi kasačního opravného prostředku. Je sice pravda, že tento argument nebyl podle všeho vznesen v tomto znění společností JCDecaux před Tribunálem, z kasačního opravného prostředku však plyne, že nepředstavuje samostatný a nový důvod, který by musel být prohlášen za nepřípustný, neboť byl vznesen poprvé, nýbrž prostě argument formulovaný na podporu právního důvodu vycházejícího z domnělého rozporu v odůvodnění, na základě něhož Tribunál potvrdil existenci státní podpory.
46. I přesto se neztotožňuji s tvrzením společnosti JCDecaux, že Tribunál dospěl v projednávaném případě k závěru o existenci hospodářské výhody „pouze na základě“ dotyčných konstatování ze strany cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu). Z přezkumu posouzení prvního žalobního důvodu uplatněného před Tribunálem(48) plyne, že Tribunál měl za to, že skutečnost, že společnost JCDecaux zachovala a pokračovala ve využívání sporných zařízení po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, aniž platila nájemné nebo daně, měla za následek snížení nákladů, jež obvykle zatěžují její rozpočet. Toto posouzení bylo založeno zejména na zkoumání ujednání ve smlouvě z roku 1984 a ve smlouvě z roku 1999, včetně přílohy 10, relevantních ustanovení poplatkových vyhlášek města Brusel citovaných v napadeném rozhodnutí a dále vyjádření předložených belgickými orgány během postupu před zahájením soudního řízení. Kromě toho měl Tribunál za to, že vyrovnávací mechanismus uváděný těmito orgány a společností JCDecaux nevylučuje existenci výhody, a to z různých důvodů shrnutých v bodech 27 až 30 tohoto stanoviska. Odkazy na zjištění cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) učiněné v této souvislosti Tribunálem jsou tedy pouze jedním z několika prvků, které Tribunál zohlednil, když dospěl k závěru o existenci takové výhody.
47. Jsem toho názoru, že ani jeden z obou rozporů v odůvodnění, kterých se společnost JCDecaux dovolává, není opodstatněný.
48. Na jedné straně je tak pravda, že cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) v rozsudku ze dne 29. dubna 2016 konstatoval, že společnost JCDecaux nezískala „výslovné povolení města Brusel provést ‚vzájemnou záměnu‘ reklamních stojanů [zařízení]“ a „absenci reakce [posledně jmenovaného], pokud jde o zachování [MUPI] po datu schváleném pro každý z jeho prvků, nelze vykládat tak, že s sebou nese implicitní a určitý souhlas orgánu veřejné moci s odchýlením se od dat, k nimž mělo skončit oprávnění je využívat, dohodnutých pro každé zařízení“. Je však třeba mít na paměti, že cour d’appel (odvolací soud) v tomto rozsudku rozhodl výlučně s ohledem na loi sur les pratiques du commerce et sur l’information et la protection du consommateur, du 14 juillet 1991 (zákon ze dne 14. července 1991 o obchodních praktikách a o informovanosti a ochraně spotřebitele)(49), jelikož měl rozhodnout, zda skutečnost, že společnost JCDecaux některá zařízení zachovala a pokračovala v jejich využívání, aniž měla nezbytná povolení, představuje jednání ve smyslu článku 94 tohoto zákona, které je v rozporu s poctivými zvyklostmi obchodního styku a může poškodit profesní zájmy jejího konkurenta, společnosti CCB. V této souvislosti je třeba podle mého názoru konstatování cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) chápat tak, že odkazují na neexistenci povolení ve smyslu belgického správního práva(50). To nijak nevylučuje, že z pohledu unijních pravidel v oblasti státních podpor(51) může nečinnost či přinejmenším pasivní postoj města Brusel, spočívající v tom, že se při plné znalosti věci nebránilo zachování a využívání určitého počtu reklamních zařízení ze strany společnosti JCDecaux na svém území i po stanovených datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, a především v tom, že nevybíralo běžně splatné nájemné a daně, představovat státní podporou ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU(52). Dodávám, že společnost JCDecaux nemůže tvrdit, jak to činí v replice, že Komise tím, že v kasační odpovědi kvalifikuje takové jednání ze strany města Brusel jako „nečinnost“, předkládá nový argument ve fázi kasačního opravného prostředku. Komise tím totiž pouze odpovídá na argument vznesený společností JCDecaux na podporu hlavní výtky v rámci jejího prvního důvodu.
49. Na druhé straně, pokud jde o domnělý rozpor v odůvodnění uplatněný podpůrně, mám za to, že tento rozpor vychází z nesprávného výkladu bodu 42 napadeného rozsudku ze strany společnosti JCDecaux. Jak Komise potvrdila na jednání v odpovědi na otázku Soudního dvora, Tribunál chtěl v tomto bodě vyjádřit, že i za předpokladu, že by existence vyrovnávacího mechanismu a vůle města Brusel přistoupit na něj byly právně dostačujícím způsobem prokázány, nebránilo by to závěru, že společnosti JCDecaux byla poskytnuta hospodářská výhoda, a to zejména proto, že tento mechanismus nesplňoval první podmínku judikatury vycházející z rozsudku Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg(53) a nebylo jej možné považovat za obvyklé jednání hospodářského subjektu v tržním hospodářství. To ostatně jasně plyne z výkladu bodu 42 napadeného rozsudku ve spojení s úvahami, které mu předcházejí(54). Jelikož Tribunál odmítl relevanci dovolávaného vyrovnávacího mechanismu, nelze mu vytýkat ani to, že s ohledem na tento mechanismus nepřezkoumal metodu výpočtu podpory, která má být navrácena, stanovenou ve sporném rozhodnutí.
50. S ohledem na výše uvedené úvahy mám za to, že první důvod kasačního opravného prostředku je přípustný, avšak neopodstatněný.
K druhému důvodu kasačního opravného prostředku
Argumentace účastníků řízení
51. V rámci tohoto důvodu, který se dělí na dvě části, tvrdí společnost JCDecaux, že Tribunál zjevně zkreslil skutkový stav a použitelný právní rámec, když měl za to, že sporná zařízení, která byla zachována i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, spadala ipso facto do působnosti právního režimu smlouvy z roku 1999, a podléhala tedy placení nájemného a daní.
52. V rámci první části společnost JCDecaux zpochybňuje úvahy Tribunálu v bodech 29 a 30 napadeného rozsudku. V tomto ohledu společnost JCDecaux předně tvrdí, že v souladu se „základními zásadami smluvního práva“ se zařízení instalovaná na základě smlouvy z roku 1984 nadále touto smlouvou řídila až do jejich skutečného odstranění, i když k němu došlo po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, zůstala v jejím vlastnictví a nevztahovala se na ně jakákoli povinnosti platit nájemné nebo daně(55). Zdůrazňuje, že jako protiplnění za významnou investici spočívající v návrhu, výrobě, instalaci a údržbě autobusových přístřešků a MUPI dodaných městu Brusel získala právo využívat je k reklamním účelům a že hospodářská rovnováha této smlouvy spočívala na konkrétních smluvních závazcích. Společnost JCDecaux dále uvádí, že žádné ustanovení smlouvy z roku 1999 nestanoví automatické odstranění zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984, ani žádného jiného prvku existujícího městského mobiliáře; smlouva z roku 1999 naopak výslovně stanoví, že zařízení instalovaná v roce 1999 mohou a dokonce musí koexistovat se zařízeními uvedenými v příloze 10, aniž se změnila smluvní ustanovení použitelná na posledně uvedená zařízení. Dodává, že neexistovala ani žádná povinnost nahradit zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984, zařízení za zařízení a na týchž místech(56), novými zařízeními, na která se vztahovala smlouva z roku 1999. Zachování některých zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984 a jež náležela společnosti JCDecaux, proto nemohlo společnosti JCDecaux bránit v tom, aby instalovala a využívala odlišná zařízení náležející městu Brusel. Společnost JCDecaux konečně poznamenává, že tyto smlouvy vykazují zásadní rozdíly, pokud jde o hospodářskou logiku, na které spočívají, a jejich příslušné podmínky. Podle jejího názoru neměl Tribunál důvod „hypoteticky předpokládat“, že kdyby odstranila sporná zařízení do dat, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, instalovala by na týchž místech stejný počet zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1999, a platila by městu Brusel nájemné a daně odpovídající výrazně odlišným plněním upraveným posledně uvedenou smlouvou. Společnost JCDecaux ve své replice dodává, že z argumentace Komise v kasační odpovědi plyne, že napadený rozsudek je stižen rozporuplnými odůvodněním, jelikož nelze současně tvrdit, že zařízení instalovaná na základě smlouvy z roku 1984 podléhají jinému právnímu režimu, než je právní režim smlouvy z roku 1999, a že zařízení měla podléhat placení nájemného a daní stanoveným posledně uvedenou smlouvou.
53. V rámci druhé části společnost JCDecaux tvrdí, že se Tribunál dopustil v bodech 53, 54 a 56 napadeného rozsudku zkreslení použitelného právního režimu, pokud jde o zdanění využívání sporných zařízení zachovaných po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10.
54. V tomto ohledu společnost JCDecaux zaprvé tvrdí, že Tribunál provedl „neodůvodněný výklad právního rámce“, když v bodě 54 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení, když jako referenční systém použila poplatkové vyhlášky města Brusel citované v bodě 56 tohoto rozsudku, přičemž tento závěr založila na skutečnosti, že během postupu před zahájením soudního řízení belgické orgány nezpochybnily, že tyto vyhlášky představují referenční daňový režim, pokud jde o zdanění využívání reklamních zařízení na území města Brusel. Tribunál tak opomněl zohlednit skutečnost, že obce požívají daňovou autonomii zakotvenou v čl. 170 odst. 4 belgické ústavy(57), a jednotný daňový režim neexistuje tedy na vnitrostátním území, a dokonce ani na území regionu Brusel-hlavní město. Město Brusel ostatně přijímalo poplatkové vyhlášky týkající se reklamy až od roku 2001. Společnost JCDecaux z toho vyvozuje, že Tribunál nemohl mít za to, že referenční systém představovaly jen poplatkové vyhlášky tohoto města, na které odkazuje Komise, a to tím spíše, že ze dvou rozsudků tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) ze dne 4. listopadu 2016(58) plyne, že reklamní zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1999, mají být od daně z reklamy osvobozena.
55. Společnost JCDecaux zadruhé tvrdí, že skutečnost, že nemusela platit daně za zařízení, která využívala k reklamním účelům na území města Brusel, nemůže představovat selektivní výhodu, poněvadž společnost CCB podobná zařízení podléhající takové dani několik let neměla. Dodává, že když společnost CCB následně na tomto území využívala stejná zařízení, napadla legalitu poplatkové vyhlášky ze dne 15. prosince 2008 u belgických soudů, které ji prohlásily za protiústavní a zrušily daně vybrané od tohoto konkurenta za rok 2009. V tomto ohledu odkazuje na rozsudek cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 4. září 2018, jehož existenci náhodně zjistila a který byl na základě kasačního opravného prostředku potvrzen rozsudkem Cour de cassation (kasační soud, Belgie) ze dne 1. října 2021(59).
56. Komise předně tvrdí, že společnost JCDecaux se svou argumentací ve skutečnosti snaží dosáhnout přezkumu skutkového stavu, aniž prokázala zkreslení skutkového stavu ze strany Tribunálu. V každém případě je druhý důvod kasačního opravného prostředku v každé ze svých dvou částí neopodstatněný. Pokud jde o první část, Komise uznává, že smlouva z roku 1999 neobsahuje žádné ustanovení, které by stanovilo automatické odstranění reklamních zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984. Zařízení instalovaná na základě smlouvy z roku 1984 a uvedená v příloze 10 nadále podléhají ustanovením této smlouvy, a to i po vstupu smlouvy z roku 1999 v platnost, avšak pouze do dat pro odstranění stanovených v této příloze. Tribunál v bodě 29 napadeného rozsudku uvedl a v bodech 48 a 49 tohoto rozsudku vyjasnil, že společnost JCDecaux měla platit nájemné za využívání těchto posledně uvedených zařízení, jak tomu bylo v případě využívání zařízení, na které se vztahovala smlouva z roku 1999. Závěr obsažený v bodě 30 napadeného rozsudku je tedy opodstatněný. Tribunál neměl tímto závěrem nikterak za to, že by sporná zařízení zachovaná i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, mají ipso facto spadat do působnosti právního režimu smlouvy z roku 1999. Pokud jde o druhou část, Komise předně tvrdí, že argument společnosti JCDecaux vycházející z čl. 170 odst. 4 belgické ústavy je nepřípustný, jelikož výklad vnitrostátního práva představuje skutkové posouzení, k němuž je příslušný pouze Tribunál. Mimoto belgické orgány během postupu před zahájením soudního řízení nezpochybnily, že poplatkové vyhlášky města Brusel představují referenční systém. Komise dále s odkazem na bod 63 napadeného rozsudku tvrdí, že neopomněla zohlednit oba rozsudky tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) ze dne 4. listopadu 2016, avšak vyloučila jejich relevanci pro účely analýzy pojmu „státní podpora“, jelikož se týkaly městského mobiliáře, na který se vztahovala smlouva z roku 1999 a náležel městu Brusel. Konečně tvrdí, že skutečnost, že společnost CCB byla osvobozena od daně v jiných obcích v Belgii, není pro účely analýzy hospodářské výhody, která byla společnosti JCDecaux poskytnuta, relevantní.
Posouzení
57. Kromě toho, co již bylo vyloženo v bodě 42 tohoto stanoviska, upřesnil Soudní dvůr, že posouzení skutkového stavu a důkazů s výhradou případu jejich zkreslení nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku, a že o takové zkreslení se jedná, pokud se posouzení existujících důkazů jeví jako zjevně nesprávné, aniž byly uplatněny nové důkazy. Takové zkreslení však musí zjevně vyplývat z písemností ve spisu a není nutné provést nové posouzení skutkového stavu a důkazů(60). K takovému zkreslení dojde i tehdy, když Tribunál zjevně překročil meze přiměřeného hodnocení důkazů(61).
58. V projednávaném případě společnost JCDecaux v rámci první části tvrdí, že závěr Tribunálu v bodě 30 napadeného rozsudku, podle kterého „skutečnost, že některá zařízení uvedená v příloze 10 byla i po uplynutí lhůt [po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat], stanovených v této příloze využívána za podmínek stanovených smlouvou z roku 1984, umožňovala [jí] vyhnout se instalaci a používání nových zařízení, na která by se vztahovala smlouva z roku 1999, a proto placení nájemného a daní, jež by musela platit podle posledně uvedené smlouvy“, spočívá na zjevném zkreslení skutkového stavu a použitelného právního rámce. Z tohoto bodu 30 plyne, že tento závěr se opírá o argumentaci spočívající ve třech fázích, kterou Tribunál následoval v bodě 29 napadeného rozsudku.
59. V tomto ohledu jsem předně toho názoru, že na rozdíl od toho, co tvrdí společnost JCDecaux, se Tribunál nedopustil zkreslení skutkového stavu, když v první fázi v bodě 29 napadeného rozsudku konstatoval, že „[m]ezi účastníky řízení je […] nesporné, že po uzavření smlouvy z roku 1999 mohla [společnost JCDecaux] na území města Brusel instalovat a využívat městský mobiliář pouze za podmínek stanovených v uvedené smlouvě, podle kterých měla povinnost platit nájemné a daně“. Naopak, různé skutečnosti obsažené ve spise jasně prokazují opodstatněnost této úvahy. Zaprvé, jak vyložím v bodě 60 tohoto stanoviska, po datech, k nimž skončilo oprávnění využívat zařízení, stanovených v příloze 10, se tak smlouva z roku 1984 již nepoužila. Zadruhé od roku 1999 byly instalace a využívání nových zařízení na území města Brusel možné pouze v rámci režimu stanoveného ve smlouvě z roku 1999. V této souvislosti je třeba uvést, že, jak Komise připomněla na jednání, čl. 1 písm. g) zvláštní specifikace(62) stanovil ve prospěch uchazeče, který uspěl v zadávacím řízení – v projednávaném případě společnosti JCDecaux – po celou dobu trvání této smlouvy výlučné právo využívat reklamní zařízení na území města Brusel. Bylo tedy možné uplatnit pouze režim stanovený uvedenou smlouvou.
60. Dále mám za to, že společnost JCDecaux neprokázala, že druhá fáze argumentace Tribunálu v bodě 29 napadeného rozsudku, podle které z „přílohy 10 [vyplývá, že] mohla [společnost JCDecaux], odchylně od ustanovení smlouvy z roku 1999, nadále využívat zařízení uvedená v této příloze za podmínek stanovených ve smlouvě z roku 1984, tedy bez placení nájemného a daní, ale pouze do uplynutí lhůt [dat, k nimž skončí oprávnění je využívat], stanovených v této příloze“, se opírá o zjevně nesprávné posouzení skutkového stavu nebo důkazů. Z argumentace společnosti JCDecaux plyne, že tuto úvahu zpochybňuje pouze v tom rozsahu, v němž podle ní zařízení uvedená v příloze 10 nadále podléhala režimu smlouvy z roku 1984 až do jejich skutečného odstranění, i když k němu došlo až po těchto datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat. Jak přitom Komise správně podotýká, žádná písemnost ve spise takovou tezi nepodporuje, natož zjevně. Právě naopak, některé z těchto písemností jí přímo odporují. Připomínám tedy, že cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 2016 rozhodl, že k využívání sporných zařízení po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, došlo ze strany společnosti JCDecaux bezdůvodně a neoprávněně, což podle mého názoru v zásadě vylučuje, že by se toto využívání mohlo řídit smlouvou z roku 1984. Kromě toho mám za to, že pokud příloha 10 stanovila konkrétní datum, k němuž skončí oprávnění k využívání, specifické pro každé zařízení, které v ní bylo uvedeno, bylo tomu tak proto, že nejpozději k tomuto datu mělo být každé z dotčených zařízení ze svého místa odstraněno a od tohoto okamžiku se na ně již nepoužila ustanovení smlouvy z roku 1984. Jinými slovy, pouze do těchto dat, k nimž skončilo oprávnění je využívat, mohla zařízení uvedená v příloze 10 koexistovat se zařízeními instalovanými na základě smlouvy z roku 1999, aniž se změnila smluvní ujednání použitelná na prvně zmíněná zařízení. Takový pohled, který není zdaleka v rozporu se „základními zásadami smluvního práva“, jak tvrdí společnost JCDecaux, je podle všeho ve skutečnosti jediným řešením, které je s těmito zásadami v souladu.
61. Konečně jsem toho názoru, že společnost JCDecaux tím spíše neprokázala, že se Tribunál dopustil se zjevně nesprávného posouzení důkazů, když ve třetí fázi v bodě 29 napadeného rozsudku uvedl, že po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanoveným v příloze 10, zařízení uvedená v této příloze „měla být […] nahrazena novými zařízeními podle smlouvy z roku 1999, a měla se na ně tedy vztahovat povinnost platit daně a nájemné“. Podle mého názoru chtěl Tribunál těmito slovy vyjádřit pouze to, že po těchto datech měla společnost JCDecaux jednak odstranit zařízení uvedená v příloze 10 a jednak instalovat nová zařízení v souladu s režimem smlouvy z roku 1999. V tomto posledně zmíněném ohledu poznamenávám, že ze zadání zakázky, která je součástí smlouvy z roku 1999, plyne, že se společnost JCDecaux zavázala „svědomitě dodržet všechny podmínky zakázky“, včetně instalace 280 zobrazovacích nosičů na celém území města Brusel, a to „během 8 kalendářních měsíců od přijetí objednávky“. Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost JCDecaux, si nemyslím, že Tribunál měl přesto za to, že na straně této posledně zmíněné společnosti existovala povinnost nahradit „automaticky“ a „místo za místem“ každé ze sporných zařízení stejným počtem zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1999(63). Komise se ostatně o takový předpoklad ve sporném rozhodnutí neopírala.
62. Mám za to, že závěr Tribunálu obsažený v bodě 30 napadeného rozsudku a převzatý do bodu 58 tohoto stanoviska je pouze logickým důsledkem úvah rozvinutých v bodech 59 až 61 tohoto stanoviska a nelze na něj tedy nahlížet jako za závěr založený na zjevně nesprávném posouzení skutkového stavu nebo důkazů. Podle mého názoru a na rozdíl od toho, co tvrdí společnost JCDecaux, Tribunál tím, že v bodě 30 napadeného rozsudku uvedl, že se tak společnost JCDecaux mohla vyhnout placení nájemného a daní, jež měla platit podle smlouvy z roku 1999, nerozhodl, že sporná zařízení, která zůstala na místě a byla využívána po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, spadala „ipso facto“ do působnosti režimu smlouvy z roku 1999. Jak uvedla Komise ve svých písemnostech před Soudním dvorem a na jednání, z právního hlediska se na tato zařízení nevztahovala ani smlouva z roku 1984 ani smlouva z roku 1999. Nic to však nemění na tom, jak bylo konstatováno zejména belgickými soudy, že sporná zařízení, která byla zachována a využívána i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, byla zachována a využívána protiprávně. Vzhledem k této skutkové situaci, která společnosti JCDecaux umožnila dosáhnout značných příjmů z reklamy, aniž musela platit nájemné nebo daně, příslušelo Komisi, aby za účelem posouzení existence výhody přijala, převezme-li se výraz, který použila na jednání, „hypotetický srovnávací scénář“(64). Podle mého názoru Tribunál zjevně nepřekročil meze přiměřeného posouzení skutkového stavu a důkazů, když v tomto ohledu potvrdil „scénář“ zvolený Komisí a spočívající v referenčním uplatnění pravidel platných v době, kdy nastaly sporné skutkové okolnosti, a to právní režim smlouvy z roku 1999. Připomínám totiž, že s ohledem na ujednání o výlučném právu, obsažené v této smlouvě, šlo o jediný režim použitelný na využívání takového druhu zařízení, jako jsou dotčená zařízení, pro reklamní účely na veřejných prostranstvích města Brusel.
63. Doplnil bych, že skutečnost, jak na jednání uvedly Komise a společnost CCB, že v rámci smlouvy z roku 1999 došlo na rozdíl od smlouvy z roku 1984 k převodu vlastnictví prvků městského mobiliáře ve prospěch města Brusel, není sama o sobě rozhodující, pokud jde o otázku placení nájemného. V projednávaném případě se totiž jedná o nájemné nikoli za nájem městského mobiliáře v pravém slova smyslu, nýbrž za využívání zobrazovacích nosičů ve veřejném prostoru(65).
64. Druhá část směřuje proti bodům 53, 54 a 56 napadeného rozsudku a vychází z toho, že Tribunál dopustil zkreslení použitelného právního režimu, pokud jde o určení referenčního systému a zdanění využívání sporných zařízení.
65. Úvodem poznamenávám, že stejně jako již bylo poznamenáno před Tribunálem, z argumentace, kterou společnost JCDecaux rozvíjí na podporu této druhé části, jasně nevyplývá, zda tato společnost zpochybňuje úvahy týkající se existence hospodářské výhody nebo úvahy týkající se selektivity tohoto opatření(66). Za předpokladu, že je třeba přistoupit na tuto druhou hypotézu, mám za to, že závěr uvedený v bodě 53 napadeného rozsudku, podle kterého je nutné argumentaci společnosti JCDecaux odmítnout, neboť v případě individuálního opatření se selektivita hospodářské výhody předpokládá, je nadále plně opodstatněný(67). V projednávaném případě se vskutku jedná o individuální podporu, a nikoli o obecný režim podpory.
66. V každém případě se domnívám, že společnost JCDecaux nepředložila žádný důkaz, ze kterého by zjevně vyplývalo, že Tribunál v kritizovaných bodech napadeného rozsudku zkreslil obsah relevantního vnitrostátního práva nebo učinil zjištění nebo provedl posouzení, které by bylo v rozporu s obsahem tohoto práva.
67. Pokud jde o bod 54 napadeného rozsudku, z argumentace společnosti JCDecaux podle všeho neplyne, že by jako takové zpochybňovala konstatování Tribunálu, podle kterého během postupu před zahájením soudního řízení belgické orgány nezpochybnily, že poplatkové vyhlášky města Brusel představují referenční daňový režim. V každém případě jsem toho názoru, že Tribunál tím, že potvrdil postoj Komise spočívající v použití těchto poplatkových vyhlášek jako referenčního systému, neprovedl posouzení, které by bylo zjevně v rozporu s obsahem čl. 170 odst. 4 belgické ústavy. Toto ustanovení sice zakotvuje daňovou autonomii obcí v Belgii, takže režim zdanění využívání reklamních zařízení se může v jednotlivých obcích lišit, neshledávám však, v čem by to mohlo Komisi bránit v tom, aby za účelem prokázání existence výhody v projednávaném případě zohlednila pouze daňové právní předpisy použitelné na území města Brusel.
68. Pokud jde o argument společnosti JCDecaux vycházející ze dvou rozsudků tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) ze dne 4. listopadu 2016, sdílím stanovisko Komise, že Tribunál v bodě 63 napadeného rozsudku nerozhodl v rozporu s uvedenými rozsudky, nýbrž vyloučil jejich relevanci, pokud jde o kvalifikaci dotčeného opatření jako státní podpory. V těchto rozsudcích měl tribunal de première instance francophone de Bruxelles (frankofonní soud prvního stupně v Bruselu) za to, že společnost JCDecaux není povinna odvést daň z reklamních zařízení stanovenou poplatkovými vyhláškami ze dne 20. prosince 2010 a ze dne 5. prosince 2011, jelikož čl. 9 první odrážka těchto poplatkových vyhlášek osvobozuje od této daně reklamní zařízení náležející městu Brusel. I když zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1999, byla přitom skutečně majetkem města Brusel, v případě zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984 a byla majetkem společnosti JCDecaux, tomu tak nebylo. Pokud jde o sporná zařízení, která tato společnost zachovala na místě a v jejichž využívání pokračovala i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, stanovených v příloze 10, ta zůstala v jejím vlastnictví, avšak, jak bylo vyloženo v bodě 60 tohoto stanoviska, jejich využívání se smlouvou z roku 1984 již neřídilo. Po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, podléhala tedy poplatkovým vyhláškám přijatých městem Brusel od roku 2001. Tribunálu nelze tedy vytýkat jakékoli zjevné zkreslení použitelné vnitrostátní právní úpravy nebo s ní související vnitrostátní judikatury.
69. Nakonec souhlasím také s tvrzením Komise, že okolnost, že společnost CCB nebyla několik let povinna platit daň z reklamních zařízení, která využívala na území jiných obcí, je pro účely analýzy výhody ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, která byla poskytnuta společnosti JCDecaux, irelevantní. Jinými slovy, skutečnost, že společnost CCB byla v každém případě osvobozena od daně v jiných obcích než ve městě Brusel, není důvodem k tomu, aby osvobození od daně přiznané společnosti JCDecaux v tomto městě nebylo kvalifikováno jako státní podpora. Skutečnost, že se Tribunál touto otázkou v napadeném rozsudku výslovně nezabýval, nestačí k prokázání existence zjevného zkreslení skutkového stavu nebo použitelného právního rámce. Takovým zkreslením nemůže být ani skutečnost, že Tribunál nezohlednil rozsudek cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 4. září 2018, který byl na základě kasačního opravného prostředku potvrzen rozsudkem Cour de cassation (kasační soud) ze dne 1. října 2021, poněvadž ze spisu neplyne, že by byl s těmito rozsudky v průběhu řízení vedeném před ním seznámen.
70. S ohledem na výše uvedené musí být podle mého názoru i druhý důvod kasačního opravného prostředku zamítnut jako neopodstatněný.
Závěry
71. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby kasační opravný prostředek zamítl v plném rozsahu a v souladu s čl. 184 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora uložil společnosti JCDecaux Street Furniture Belgium náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí. Společnost Clear Channel Belgium, vedlejší účastnice v řízení v prvním stupni, se účastnila ústní části řízení před Soudním dvorem, ale nepožadovala náhradu nákladů řízení společností JCDecaux. Za těchto podmínek je třeba v souladu s čl. 184 odst. 4 jednacího řádu Soudního dvora rozhodnout, že ponese vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku.
1– Původní jazyk: francouzština.
2– Rozsudek ze dne 7. září 2022, JCDecaux Street Furniture Belgium v. Komise (T‑642/19, EU:T:2022:503) (dále jen „napadený rozsudek“).
3– Úř. věst. 2019, L 320, s. 119; dále jen „sporné rozhodnutí“.
4– Konkrétněji, jak plyne z bodu 13 odůvodnění sporného rozhodnutí, „[o]bě smlouvy se vztahují na instalaci městského mobiliáře za úplatu ve formě reklamních stojanů o přibližné velikosti 2 m2, které představují nosič, jenž může pojmout reklamu […]“. Tato zařízení měla zpravidla dvě strany, z nichž jedna byla určena pro venkovní reklamu a druhá byla vyhrazena městu Brusel pro poskytování administrativních a sociokulturních informací.
5– Proto mohl být v roce 1999 po uplynutí platnosti smlouvy z roku 1984 ještě určitý počet zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984, využíván až do konce období jejich využívání v délce 15 let.
6– Na toto ujednání bude dále v tomto stanovisku odkazováno jako na „vyrovnávací mechanismus“. Společnost JCDecaux se ve svém vyjádření vyjádřila v témže smyslu, když zejména zdůraznila, že využívání sporných zařízení se neřídilo smlouvou z roku 1999 a k zachování těchto zařízení došlo v rámci plnění smlouvy z roku 1984 bez jakéhokoli převodu veřejných prostředků. Tvrdila i to, že ani zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1984, ani zařízení, na která se vztahovala smlouva z roku 1999, nepodléhala dani.
7– Společnost CCB ve svém písemném vyjádření uvedla, že hospodářská výhoda, kterou společnost JCDecaux získala z důvodu využívání sporných zařízení i po datech, k nimž skončilo oprávnění je využívat, přesahuje částku 2 150 000 eur bez úroků.
8– Úř. věst. 2006, L 379, s. 5.
9– Úř. věst. 2015, L 248, s. 9.
10– Bod 84 odůvodnění sporného rozhodnutí
11– Rozsudek ze dne 26. října 2016 (C‑211/15 P, EU:C:2016:798, body 41 až 44).
12– Rozsudek ze dne 24. července 2003 (C‑280/00, EU:C:2003:415).
13– Bod 89 odůvodnění sporného rozhodnutí.
14– Úř. věst. 2016, C 262, s. 1.
15– Body 91 a 93 odůvodnění sporného rozhodnutí.
16– Bod 94 odůvodnění sporného rozhodnutí.
17– Rozsudek cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 29. dubna 2016 (9. senát) v rámci věci 2011/AR/140.
18– Bod 132 odůvodnění sporného rozhodnutí.
19– Bod 134 odůvodnění sporného rozhodnutí.
20– Bod 137 odůvodnění sporného rozhodnutí. Dotčené poplatkové vyhlášky jsou zmíněny v bodě 138 odůvodnění sporného rozhodnutí, jakož i v poznámkách pod čarou č. 46 a 49 tohoto rozhodnutí. Viz též bod 56 napadeného rozsudku.
21– Rozsudek ze dne 24. července 2003 (C‑280/00, EU:C:2003:415).
22– Úř. věst. 2012, C 8, s. 15.
23– Úř. věst. 2012, L 7, s. 3.
24– Bod 42 napadeného rozsudku.
25– Body 24 až 26 napadeného rozsudku.
26– Bod 28 napadeného rozsudku.
27– Bod 29 napadeného rozsudku.
28– Bod 30 napadeného rozsudku.
29– Bod 31 napadeného rozsudku.
30– Body 34 až 36 napadeného rozsudku.
31– Rozsudek ze dne 26. října 2016 (C‑211/15 P, EU:C:2016:798).
32– Rozsudek ze dne 24. července 2003 (C‑280/00, EU:C:2003:415). Tribunál zkoumal otázku podmínek stanovených judikaturou vycházející z tohoto rozsudku podrobněji v bodech 66 až 75 napadeného rozsudku. Rozhodl, že se Komise nedopustila nesprávného posouzení, když v bodě 88 odůvodnění sporného rozhodnutí dospěla k závěru, že smlouva z roku 1984 byla čistě obchodní smlouvou, takže první z těchto podmínek nebyla splněna.
33– Viz bod 15 tohoto stanoviska.
34– Body 37 až 41 napadeného rozsudku.
35– Bod 65 napadeného rozsudku.
36– Body 48 a 49 napadeného rozsudku.
37– Bod 53 napadeného rozsudku.
38– Bod 54 napadeného rozsudku.
39– Bod 61 napadeného rozsudku.
40– Rozsudky tribunal de première instance de Bruxelles (soud prvního stupně v Bruselu) ze dne 4. listopadu 2016 (RG 2012/9807/A + 2012/9808/A a RG 2012/14576/A a 2014/5965/A).
41– Bod 63 napadeného rozsudku.
42– Bod 93 napadeného rozsudku.
43– Bod 95 napadeného rozsudku.
44– Z rozsudku cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 29. dubna 2016 plyne, že tím, že odkazuje na „teorii vzájemné záměny“, hodlá společnost JCDecaux vysvětlit, že „po datech, k němuž skončilo oprávnění jej využívat, zachovala některý starý mobiliář pouze s cílem kompenzovat předčasné nahrazení starého mobiliáře, který mohl zůstat na místě, mobiliářem novým“.
45– Společnost JCDecaux v tomto ohledu odkazuje konkrétně na body 83 až 89 napadeného rozsudku.
46– Rozsudek ze dne 12. května 2022, Klein v. Komise (C‑430/20 P, EU:C:2022:377, bod 39 a citovaná judikatura).
47– Rozsudek ze dne 16. července 2009, Der Grüne Punkt – Duales System Deutschland v. Komise (C‑385/07 P, EU:C:2009:456, bod 71 a citovaná judikatura).
48– Body 17 až 76 napadeného rozsudku.
49– Moniteur belge ze dne 29. srpna 1991.
50– Cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ve svém rozsudku uvedl zejména to, že „instalace městského mobiliáře na veřejném prostranství a jeho využívání k reklamním účelům vyžaduje povolení orgánu veřejné moci, které může mít různé formy; instalace a využívání bez povolení jsou bezdůvodné a neoprávněné a proto protiprávní“. Připomněl i to, že „[k]aždé zařízení je předmětem povolení vydaného pro určité místo a na dobu určitou“ a „[p]ovolení a zařízení nejsou vzájemně zaměnitelná podle libovůle jejich držitele“. Cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud) kromě toho poznamenal, že „společnost CCB [směřovala] svou žalobu proti [společnosti JCDecaux], původci sporné praxe, a nikoli proti městu Brusel“, a že „v projednávaném případě se [nejednalo] o přezkum způsobu, jakým [toto město plnilo] smlouvu z roku 1984 a veřejnou zakázku z roku 1999“.
51– Cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 2016 zdůrazňuje, že „není povinen zkoumat, zda [společnost JCDecaux] obdržela státní podporu, ani ji ocenit“.
52– Rozsudek ze dne 12. října 2000, Španělsko v. Komise (C‑480/98, EU:C:2000:559, body 19 až 21). Viz rovněž bod 68 sdělení Komise o pojmu „státní podpora“ uvedeném v čl. 107 odst. 1 SFEU.
53– Rozsudek ze dne 24. července 2003 (C‑280/00, EU:C:2003:415).
54– Viz body 25, 26, 28 až 41 a 68 až 75 napadeného rozsudku. V rámci projednávaného kasačního opravného prostředku společnost JCDecaux nezpochybňuje úvahy, kterými tak Tribunál vyloučil relevanci domnělého vyrovnávacího mechanismu.
55– Podle společnosti JCDecaux se město Brusel mohlo nanejvýš soudně domáhat odstranění sporných zařízení a/nebo náhrady škody. Mimoto mohlo k tíži společnosti JCDecaux vybírat poplatek, který konkrétně zavedlo dne 17. září 2001 pro případ záboru svých veřejných prostranství pro obchodní účely.
56– Společnost JCDecaux v tomto ohledu uvádí, že vývoj lokalit v logistické rovině a v rovině právní úpravy městského plánování často vyžadoval nalezení nových umístění.
57– Podle tohoto ustanovení platí, že „[p]oplatky nebo daně mohou být aglomerací, sdružením obcí nebo obcí stanoveny pouze na základě rozhodnutí jejich zastupitelstva“.
58– Rozsudky tribunal de première instance de Bruxelles (soud prvního stupně v Bruselu) ze dne 4. listopadu 2016 (RG 2012/9807/A + 2012/9808/A a RG 2012/14576/A a 2014/5965/A).
59– Rozsudek Cour de cassation (kasační soud) č. F.19.0012.F ze dne 1. října 2021 (BE:CASS:2021:ARR.20211001.1F.7).
60– Rozsudek ze dne 23. března 2023, PV v. Komise (C‑640/20 P, EU:C:2023:232, body 77 a 78 a citovaná judikatura).
61– Rozsudky ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise (C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 79), a ze dne 16. února 2017, Hansen & Rosenthal a H&R Wax Company Vertrieb v. Komise (C‑90/15 P, EU:C:2017:123, bod 48).
62– Který zní takto: „Veřejný zadavatel se zavazuje, že po dobu platnosti smlouvy neumožní uskutečňovat plnění, ani [je nepovolí], týkající se mobiliáře vybaveného reklamními nosiči, ať totožnými nebo obdobnými těm, které jsou popsány v těchto zvláštních specifikacích, prostřednictvím jiných podnikatelů nebo svých vlastních útvarů, a to na celém svém území.“
63– Uvádím, že v objednávce bylo stanoveno i to, že „[p]okud jde o náhradu stávajícího mobiliáře za nový model přístřešku pro cestující nebo zobrazovacího nosiče, [společnost JCDecaux se zavázala], že provede výměnu ve lhůtě 48 až 72 hodin v závislosti na povětrnostních podmínkách“. K této objednávce je připojena příloha, ve které jsou „obsaženy podrobné seznamy umístění přístřešků pro cestující, jakož i seznamy umístění zobrazovacích nosičů, a to s cílem [...] umožnit [společnosti JCDecaux] vypracovat návrh instalace s přihlédnutím ke stavu stávajícího mobiliáře a datům pro odstranění stávajících zařízení“.
64– Viz bod 67 sdělení Komise o pojmu „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU: „Za účelem posouzení této záležitosti by měla být finanční situace podniku po provedení opatření porovnána s jeho finanční situací v případě, že by opatření nebylo přijato“.
65– Na jednání společnost CCB uvedla, aniž to společnost JCDecaux rozporovala, že společnost JCDecaux využívá pro reklamní účely na území sousední obce Uccle (Belgie) zařízení instalovaná na městském mobiliáři, jehož je vlastníkem, a za toto využívání platí nájemné.
66– Takovou poznámku učinila Komise již ve své žalobní odpovědi v řízení před Tribunálem. Společnost JCDecaux v replice odpověděla, že její argumenty se netýkají selektivity opatření a žalobou „prostě a jasně [zpochybnila] relevanci použití poplatkové vyhlášky z roku 2001 na reklamní zařízení města za účelem prokázání existence výhody ve prospěch společnosti JCDecaux (quod non) a jako základ pro výpočet výše případné podpory, která má být navrácena État belge“.
67– Rozsudek ze dne 4. června 2015, Komise v. MOL (C‑15/14 P, EU:C:2015:362, bod 60).