null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
ATHANASIA RANTOSE
přednesené dne 30. května 2024(1)
Věc C‑677/22
Przedsiębiorstwo Produkcyjno – Handlowo – Usługowe A.
proti
P. S. A.
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Okresní soud pro Katovice-východ v Katovicích (Sąd Rejonowy Katowice – Wschód w Katowicach, Polsko)]
„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 2011/7/EU – Postup proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Článek 3 – Transakce mezi podniky – Článek 3 odst. 5 – Povinnost členských států zajistit, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nepřekročí 60 kalendářních dnů, ‚pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky‘ – Smlouvy uzavřené na základě aukce nebo zadávacího řízení – Smluvní podmínka, která stanoví lhůtu splatnosti 120 kalendářních dnů, jednostranně stanovená jednou ze smluvních stran“
I. Úvod
1. Směrnice 2011/7/EU(2), jejímž cílem je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích, v čl. 3 odst. 5 stanoví, že členské státy zajistí, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nepřekročí 60 kalendářních dnů, pokud nejsou ve smlouvě „výslovně dohodnuty“ jiné podmínky a za předpokladu, že to vůči věřiteli není ve smyslu článku 7 této směrnice hrubě nespravedlivé.
2. Lze v rámci smluv uzavřených mezi podniky považovat lhůtu splatnosti delší než 60 kalendářních dnů ode dne předložení faktury dlužníkovi, kterou jednostranně stanovila jedna ze smluvních stran, za „výslovně dohodnutou“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7? To je podstatou otázky, kterou položil Okresní soud pro Katovice-východ v Katovicích (Sąd Rejonowy Katowice – Wschód w Katowicach, Polsko).
3. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána ve sporu mezi společností Przedsiębiorstwo Produkcyjno – Handlowo – Usługowe A., která je společností s ručením omezeným v oblasti výroby důlních zařízení (dále jen „A.“ nebo „žalobkyně“), a společností P. S. A., která je akciovou společností v oblasti těžby a prodeje uhlí (dále jen „P.“ nebo „žalovaná“), který se týká nároku na zaplacení úroků z prodlení za faktury, které nebyly společností P. uhrazeny ve lhůtě splatnosti, v souvislosti se smlouvami uzavřenými mezi těmito společnostmi, a konkrétněji platnosti lhůty splatnosti 120 dnů stanovené ve smluvní podmínce předem vypracované společností P.
4. V projednávané věci je Soudní dvůr poprvé vyzván, aby poskytl výklad ohledně odchylky stanovené v čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7. K zodpovězení položené otázky bude třeba určit, zda se v rámci postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích pojem „výslovná dohoda“ ve smyslu tohoto ustanovení vztahuje na přijetí lhůty splatnosti vyplývající z použití dokumentů vypracovaných výlučně jednou ze smluvních stran, jako jsou standardizované vzory smluv nebo „adhezní smlouvy“, které prostřednictvím všeobecných podmínek stanoví lhůty splatnosti delší než 60 kalendářních dnů.
II. Právní rámec
A. Unijní právo
5. Body 12, 13 a 28 odůvodnění směrnice 2011/7 znějí takto:
„(12) Opožděná platba představuje porušení smlouvy, které je v mnoha členských státech pro dlužníky finančně přitažlivé vzhledem k nízkým nebo žádným úrokům z prodlení nebo pomalému řízení k dosažení nápravy. Je nezbytné změnit tento trend a od opožděných plateb odrazovat, a proto je nezbytná rozhodná změna ve prospěch kultury včasné platby včetně ustanovení, že vyloučení nároku na účtování úroků by mělo být vždy považováno za hrubě nespravedlivou smluvní podmínku nebo praxi. Součástí této změny by mělo být rovněž zavedení konkrétních ustanovení o lhůtách splatnosti a o náhradách věřitelům za vzniklé náklady a mimo jiné ustanovení o tom, že vyloučení nároku na náhradu nákladů spojených s vymáháním by mělo být považováno za hrubě nespravedlivé, neprokáže-li se něco jiného.
(13) Proto by mělo být stanoveno, že by lhůty splatnosti u smluv mezi podniky měly být v zásadě omezeny na 60 kalendářních dnů. Mohou však existovat důvody pro to, aby podniky požadovaly delší lhůty splatnosti, například pokud chtějí podniky poskytnout svým zákazníkům obchodní úvěr. Smluvní strany by tudíž měly mít možnost se výslovně dohodnout na lhůtách splatnosti delších než 60 kalendářních dnů, ovšem pouze za předpokladu, že toto prodloužení není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.
[...]
(28) Tato směrnice by měla zakázat zneužití smluvní svobody v neprospěch věřitele. V důsledku toho lze za takové zneužití považovat situace, kdy smluvní podmínka či praxe týkající se dne nebo lhůty splatnosti, sazby úroku z prodlení nebo náhrady nákladů spojených s vymáháním není opodstatněná podmínkami stanovenými pro dlužníky nebo slouží především účelu dosažení další dlužníkovy likvidity na úkor věřitele. [...]“
6. Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, stanoví:
„1. Cílem této směrnice je boj proti opožděným platbám v obchodních transakcích s cílem zajistit řádné fungování vnitřního trhu, a tím podpořit konkurenceschopnost podniků, a zejména malých a středních podniků.
2. Tato směrnice se vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.
[...]“
7. Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:
„Pro účely této směrnice se rozumí:
1) ‚obchodní transakcí‘ transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu;
2) ‚orgánem veřejné moci‘ jakýkoli veřejný zadavatel, jak je definován v čl. 2 odst. 1 písm. a) směrnice 2004/17/ES[(3)] a v čl. 1 odst. 9 směrnice 2004/18/ES[(4)], bez ohledu na předmět nebo hodnotu smlouvy;
3) ‚podnikem‘ jakákoli organizace jiná než orgán veřejné moci, která vykonává nezávislou hospodářskou nebo odbornou činnost, i když je tato činnost prováděna jedinou osobou;
4) ‚opožděnou platbou‘ platba, která nebyla provedena ve smluvní nebo zákonné lhůtě splatnosti, přičemž jsou splněny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 1 nebo čl. 4 odst. 1;
5) ‚úrokem z prodlení‘ zákonný úrok z prodlení nebo úrok, jehož sazba byla sjednána mezi podniky, s výhradou článku 7;
6) ‚zákonným úrokem z prodlení‘ jednoduchý úrok z prodlení, jehož sazba je součtem referenční sazby a nejméně osmi procentních bodů;
[...]“
8. Článek 3 odst. 1, 3 a 5 téže směrnice, nadepsaný „Transakce mezi podniky“, stanoví:
„1. Členské státy zajistí, že v obchodních transakcích mezi podniky má věřitel nárok na úrok z prodlení bez nutnosti upomínky, pokud jsou splněny tyto podmínky:
a) věřitel splnil své smluvní a zákonné povinnosti a
b) věřitel neobdržel splatnou částku včas, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
[...]
3. Pokud jsou splněny podmínky stanovené v odstavci 1, členské státy zajistí, že:
a) věřitel má nárok na úrok z prodlení ode dne, který následuje po dni splatnosti nebo po dni uplynutí lhůty splatnosti, které jsou stanoveny ve smlouvě;
[...]
5. Členské státy zajistí, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nepřekročí 60 kalendářních dnů, pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky a za předpokladu, že to vůči věřiteli není ve smyslu článku 7 hrubě nespravedlivé.“
9. Článek 7 směrnice 2011/7, nadepsaný „Nespravedlivé smluvní podmínky a praxe“, v odstavci 1 zní takto:
„1. Členské státy stanoví, že každá smluvní podmínka či praxe týkající se [...] sazby úroku z prodlení [...] je buď nevymahatelná, nebo zakládá nárok na náhradu škody, pokud je hrubě nespravedlivá vůči věřiteli.
Při určení, zda je smluvní podmínka či praxe hrubě nespravedlivá vůči věřiteli ve smyslu prvního pododstavce, se zváží všechny okolnosti případu, včetně:
[...]
c) skutečnosti, zda má dlužník objektivní důvody odchýlit se od zákonné sazby úroku z prodlení, od lhůty splatnosti uvedené v čl. 3 odst. 5 [...]“
B. Polské právo
10. Ustawa o przeciwdziałaniu nadmiernym opóźnieniom w transakcjach handlowych (zákon o předcházení nadměrným opožděním v obchodních transakcích) ze dne 8. března 2013(5), kterým byla do polského práva provedena směrnice 2011/7, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon ze dne 8. března 2013“), v článku 5 stanoví:
„Pokud strany obchodní transakce, s výjimkou veřejných subjektů ve zdravotnictví [...], stanovily ve smlouvě lhůtu splatnosti delší než 30 dnů, může věřitel požadovat zákonné úroky po uplynutí lhůty 30 dnů, které se počítají ode dne poskytnutí jeho plnění a předložení faktury nebo účetního dokladu potvrzujícího dodání zboží nebo poskytnutí služby dlužníkovi, až do dne jeho zaplacení, avšak ne déle než do dne splatnosti peněžitého plnění.“
11. Článek 7 zákona ze dne 8. března 2013 zní následovně:
„1. V obchodních transakcích, s výjimkou transakcí, v nichž je dlužníkem veřejný subjekt, má věřitel i bez upomínky nárok na zákonné úroky z prodlení v obchodních transakcích, pokud si strany nesjednaly úroky vyšší, a to za období ode dne splatnosti peněžitého plnění do dne jeho zaplacení, jsou-li kumulativně splněny tyto podmínky:
1) věřitel poskytl plnění;
2) věřitel neobdržel platbu ve lhůtě stanovené ve smlouvě.
2. Lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě nesmí překročit 60 dnů ode dne předání faktury nebo účetního dokladu potvrzujícího dodání zboží nebo poskytnutí služby dlužníkovi, pokud se strany ve smlouvě výslovně nedohodnou jinak a za předpokladu, že to vůči věřiteli není hrubě nespravedlivé.
3. Je-li lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě delší než 60 dnů ode dne předání faktury nebo účetního dokladu potvrzujícího dodání zboží nebo poskytnutí služby dlužníkovi a není-li splněna podmínka uvedená v odstavci 2, má věřitel, který poskytl plnění, po uplynutí lhůty 60 dnů nárok na úroky uvedené v odstavci 1.“
12. Článek 11b tohoto zákona stanoví:
„Pro stanovení výše zákonných úroků z prodlení v obchodních transakcích se použije platná referenční sazba Polské národní banky:
1) k 1. lednu – pro úroky splatné za období od 1. ledna do 30. června;
2) k 1. červenci – pro úroky splatné za období od 1. července do 31. prosince.“
III. Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem
13. Původní řízení se týká sporu mezi společností A., která je společností s ručením omezeným založenou podle polského práva a která vykonává hospodářskou činnost mimo jiné v oblasti výroby elektronických důlních zařízení, a společností P., která je akciovou společností založenou podle polského práva – jednou z největších těžebních společností v Evropě, jejíž hospodářská činnost spočívá mimo jiné v těžbě a prodeji uhlí.
14. V letech 2018 a 2019 uzavřela společnost P. řadu smluv se společností A. na dodávky dílů pro důlní stroje (dále jen „dotčené smlouvy“). Některé z těchto smluv byly uzavřeny na základě aukce (formou spotových aukcí) organizované na internetové stránce spravované společností P., na níž byly zveřejněny informace týkající se dané zakázky, jakož i podmínek jejího provedení. Účast v aukci, která probíhala elektronicky, tedy předpokládala přijetí uvedených podmínek. Ostatní smlouvy byly uzavřeny na základě veřejného nebo neveřejného zadávacího řízení v souladu s podmínkami jednostranně stanovenými v zadávací dokumentaci vypracované společností P. Tento dokument byl vypracován nezávisle posledně uvedenou společností, aniž společnost A. mohla jakkoli ovlivnit jeho obsah. Společnost A. měla možnost podat žalobu(6) ke zpochybnění těchto podmínek, což v projednávané věci neučinila.
15. V případě aukce i zadávacího řízení byla lhůta splatnosti stanovena společností P. na 120 dnů ode dne, kdy obdržela fakturu, aniž měla druhá strana možnost tuto lhůtu splatnosti změnit. Dotčené smlouvy mohly být uzavřeny až poté, co společnost A. přijala podmínky stanovené společností P., včetně podmínky lhůty splatnosti 120 dnů ode dne, kdy společnost P. obdržela fakturu(7).
16. Obě strany tak uzavřely řadu smluv, které společnost A. splnila a za které společnost A. zaslala dílčí faktury společnosti P., která uhradila 354 faktur vystavených společností A. ve lhůtě 120 až 122 dnů ode dne obdržení těchto faktur. Vzhledem k tomu, že platba byla provedena po datu uplynutí lhůty 120 dnů stanovené v dotčených smlouvách, zaslala společnost A. společnosti P. souhrnné vyúčtování, které kromě jistin pohledávek obsahovalo i dlužné částky z titulu úroků z prodlení a paušální náhrady (v projednávané věci 40 eur za fakturu).
17. Dne 31. prosince 2021 návrhem podaným u Okresního soudu pro Katovice-východ v Katovicích (Sąd Rejonowy Katowice – Wschód w Katowicach), tedy předkládajícího soudu, společnost A. podala žalobu, kterou se domáhá zaplacení částky od společnosti P. ve výši 13 702,99 polských zlotých (PLN) (přibližně 2 985 eur), spolu se zákonnými úroky z prodlení za období od podání žaloby do dne zaplacení, jakož i částky ve výši 4 473,04 PLN (přibližně 975 eur) z titulu náhrady nákladů spojených s vymáháním pohledávek. Za období od 31. do 60. dne po vystavení faktury žalobkyně vyčíslila úroky z prodlení ve snížené sazbě podle článku 5 zákona ze dne 8. března 2013. Naproti tomu za období od 61. dne do dne zaplacení vypočetla tyto úroky ve vyšší sazbě v souladu s článkem 7 tohoto zákona.
18. Na podporu svého nároku na úroky na základě článku 7 uvedeného zákona společnost A. uvedla, že je oprávněna počítat úrok tímto způsobem, protože lhůta splatnosti 120 dnů nebyla sjednána stranami, ale jednostranně uložena společností P. ve vzorové smlouvě, která je přílohou zveřejněné zadávací dokumentace(8).
19. Dne 26. ledna 2022 vydal vyšší soudní úředník (referendarz sądowy, Polsko) předkládajícího soudu platební rozkaz, v němž žalobě společnosti A. v plném rozsahu vyhověl.
20. Společnost P. podala proti tomuto rozkazu dílčí odpor, v němž napadla zejména část úroků vypočtenou podle článku 7 zákona ze dne 8. března 2013. Na podporu svého odporu zpochybnila, že lhůta splatnosti faktur měla být 60 dnů, a tvrdila, že faktury byly zaplaceny v den jejich splatnosti, aniž došlo k prodlení, takže žalobkyně nemá nárok na náhradu nákladů spojených s vymáháním. Podle společnosti P. totiž společnost A. akceptovala lhůtu splatnosti 120 dnů a na tuto lhůtu splatnosti odkazovaly i faktury, které vystavila. Vzhledem k tomu, že se společnost A. seznámila se zadávací dokumentací a poté sama podala společnosti P. v rámci zadávacího řízení nabídky, v nichž stanovila lhůtu splatnosti 120 dnů, a že poté, co byla vybrána, uzavřela několik smluv, v nichž tuto lhůtu potvrdila, aniž ujednání v tomto ohledu zpochybnila, je třeba mít za to, že se strany dohodly na prodloužené lhůtě splatnosti. Společnost P. rovněž tvrdila, že v letech 2018 až 2020 uzavřela jako prodávající několik smluv o dodávkách s totožnými finančními podmínkami, takže uvedenou lhůtu nelze považovat za poškozující věřitele, neboť žalobkyně měla jistotu, že prodá své služby, získá příjmy a udrží si likviditu(9).
21. Za těchto okolností má předkládající soud za to, že je třeba určit, zda lhůta splatnosti stanovená v dotčených smlouvách, která překračuje 60 dnů ode dne předání faktury dlužníkovi, byla stanovena v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 7 odst. 2 zákona ze dne 8. března 2013, kterým se do polského práva provádí čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7.
22. V tomto ohledu se tento soud kloní zejména k tomu, že smlouvy, jejichž podmínky jsou určeny výlučně jednou ze stran, nesplňují ani první podmínku stanovenou v tomto posledně uvedeném ustanovení, a sice „výslovnou dohodu“ ve smlouvě na lhůtě splatnosti delší než 60 dnů(10), ani druhou podmínku, podle níž lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě, která překračuje 60 dnů, nesmí být vůči věřiteli hrubě nespravedlivá(11).
23. V této souvislosti se Okresní soud pro Katovice-východ v Katovicích (Sąd Rejonowy Katowice – Wschód w Katowicach) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Musí být čl. 3 odst. 5 směrnice [2011/7] vykládán v tom smyslu, že výslovná dohoda podniků o lhůtě splatnosti delší než 60 dnů se může vztahovat pouze na smlouvy, v nichž smluvní podmínky nejsou stanoveny pouze jednou ze smluvních stran?“
24. Společnost P., polská a německá vláda, jakož i Evropská komise předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření.
IV. Analýza
A. K přípustnosti předběžné otázky
25. Před analýzou jediné předběžné otázky položené předkládajícím soudem je třeba rozhodnout o její přípustnosti.
26. Německá vláda totiž ve svém písemném vyjádření tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná z toho důvodu, že požadovaný výklad unijního práva není relevantní pro výsledek věci v původním řízení, neboť rozhodnutí, které předkládající soud vydá, závisí rovněž na jiné otázce, která není předmětem této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a o níž tento soud dosud nerozhodl, a to zda lhůta splatnosti stanovená v dotčených smlouvách, která překračuje obecnou lhůtu 60 dnů, je „vůči věřiteli hrubě nespravedlivá“.
27. V tomto bodě je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, jež bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Proto, týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem ze strany Soudního dvora je tak možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(12).
28. V projednávané věci přitom otázka položená předkládajícím soudem zjevně odpovídá objektivní potřebě efektivního řešení sporu v původním řízení. Otázka, zda unijní právo brání použití vnitrostátní právní úpravy, která omezuje možnost smluvních stran výslovně dohodnout lhůty splatnosti delší než 60 dnů pouze na případy smluv, jejichž podmínky nejsou vymezeny jednou ze smluvních stran, je totiž otázkou, která je pro předkládající soud nezbytná k rozhodnutí sporu v původním řízení. Skutečnost, že pro účely rozhodnutí, které vydá, bude tento soud případně povinen rozhodnout i jiné otázky, kterými se v předkládacím rozhodnutí nezabýval, neznamená, že předběžná otázka nezůstává pro výsledek věci v původním řízení relevantní.
29. Domnívám se tedy, že tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.
B. K věci samé
30. Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 vykládán v tom smyslu, že při uzavření smlouvy mezi podniky může být přijetí lhůty splatnosti vyplývající z použití dokumentů jednostranně vyhotovených dlužníkem považováno za „výslovnou dohodu“, nebo zda je třeba toto ustanovení chápat v tom smyslu, že se tento pojem vztahuje pouze na smlouvy individuálně sjednané stranami, neboť lhůta splatnosti delší než 60 dnů může být sjednána pouze ve smlouvách tohoto druhu.
1. K ustanovením použitelným v projednávané věci
31. Před právní analýzou předběžné otázky položené předkládajícím soudem je podle mého názoru nezbytné učinit několik poznámek, pokud jde o určení ustanovení směrnice 2011/7, která jsou použitelná v projednávané věci.
32. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle svého čl. 1 odst. 2 se směrnice 2011/7 vztahuje na veškeré platby, které jsou úhradou za „obchodní transakce“, a dále, že je tento pojem v čl. 2 bodě 1 této směrnice definován široce jako „transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu“. Toto posledně uvedené ustanovení tak stanoví dvě kumulativní podmínky k tomu, aby transakce mohla být kvalifikována jako „obchodní transakce“. Zaprvé musí být tato transakce uskutečněna buď mezi podniky, nebo mezi podniky a orgány veřejné moci a zadruhé musí vést k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu(13).
33. V projednávané věci je nesporné, že druhá podmínka je splněna. Společnost A. totiž nepochybně dodala společnosti P. zboží (konkrétně „automatizační a řídicí zařízení pro stroje používané společností P. k zajištění nepřetržitého provozu důlního zařízení a nepřetržitého provozu strojů“) za stanovenou úplatu.
34. Naproti tomu, pokud jde o první podmínku, nelze prima facie vyloučit, že některé z dotčených smluv, zejména ty, které byly uzavřeny na základě veřejných zadávacích řízení, lze kvalifikovat jako transakce mezi „podnikem“ (konkrétně společností A.) a „orgánem veřejné moci“ (konkrétně společností P.). Jak totiž uvádí Komise ve svém písemném vyjádření, zaprvé je jediným akcionářem společnosti P. polský stát a zadruhé je hospodářskou činností společnosti P. těžba, což je činnost, kterou lze postavit na roveň činnosti „průzkumu nebo těžby uhlí nebo jiných pevných paliv“ ve smyslu čl. 14 písm. b) směrnice 2014/25/EU(14).
35. Taková právní kvalifikace těchto transakcí je přitom rozhodující, pokud jde o použitelná ustanovení směrnice 2011/7, neboť na transakce mezi podniky a orgány veřejné moci se nevztahují podmínky článku 3 této směrnice (nadepsaného „Transakce mezi podniky“), nýbrž podmínky článku 4 této směrnice (nadepsaného „Transakce mezi podniky a orgány veřejné moci“), který stanoví přísnější podmínky, jak ve vztahu k dodržování lhůt splatnosti(15), tak ve vztahu k možnosti výslovně smluvně dohodnout delší lhůty splatnosti(16), což je ústřední otázka v projednávané věci.
36. Za těchto podmínek zaslal Soudní dvůr na základě čl. 101 odst. 1 svého jednacího řádu předkládajícímu soudu žádost o informace, aby předkládající soud objasnil právní postavení společnosti P.
37. Ve své odpovědi došlé Soudnímu dvoru dne 4. října 2023 předkládající soud na základě důkazů, které má k dispozici, potvrdil, že společnost P. je třeba považovat za „podnik“ ve smyslu čl. 2 bodu 3) směrnice 2011/7, a nikoli za „orgán veřejné moci“ ve smyslu čl. 2 bodu 2) této směrnice. Podle jeho názoru, přestože je polský stát jediným akcionářem společnosti P., byl tento podnik založen především za účelem dosahování zisku ze svých ložisek nerostných surovin, a nikoliv za účelem uspokojování potřeb obecného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu.
38. S ohledem na upřesnění předkládajícího soudu, jehož skutková posouzení spojená s právní kvalifikací nemůže Soudní dvůr v každém případě zpochybnit(17), navrhuji vyloučit případné přeformulování předběžné otázky tak, aby zahrnovala rovněž článek 4 směrnice 2011/7, a pokračovat tedy v analýze předběžné otázky, jak byla položena tímto soudem.
2. K předběžné otázce
39. Úvodem je třeba konstatovat, že čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 neobsahuje definici nebo upřesnění pojmu „pokud nejsou ve smlouvě výslovně dohodnuty jiné podmínky“, ani neodkazuje na právo členských států za účelem určení významu a dosahu tohoto pojmu. Za těchto podmínek musí být takový pojem v celé Evropské unii vykládán autonomně a jednotně s ohledem na požadavky jednotného uplatňování unijního práva spojené se zásadou rovnosti. Takový výklad je nutné nalézt s přihlédnutím ke znění tohoto ustanovení, jeho kontextu a cílům, které sleduje, jakož i případně historii jeho vzniku(18).
a) K doslovnému výkladu
40. Pokud jde zaprvé o znění čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7, jak uvedl předkládající soud(19), toto ustanovení podmiňuje platnost sjednané lhůty splatnosti delší než 60 kalendářních dnů dvěma kumulativními podmínkami, a sice podmínkou formální (tato lhůta musí být „výslovně dohodnuta [...] ve smlouvě“) a podmínkou věcnou (nesmí to „vůči věřiteli [být] ve smyslu článku 7 hrubě nespravedlivé“).
41. Ze znění uvedeného ustanovení je zřejmé, že přímo neřeší otázku, zda „výslovná dohoda“ může být zahrnuta ve smlouvách, jejichž obsah byl jednostranně vypracován jednou ze stran. Formální podmínka spočívající ve „výslovné dohodě“ (ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7), nebo ve „výslovné dohodě“ (ve smyslu bodu 13 odůvodnění této směrnice)(20) totiž neodkazuje na způsob, jakým byla smlouva sjednána(21), ale naopak na požadavek, že dohoda týkající se lhůty splatnosti musí být v této smlouvě uvedena „výslovně“, tj. dostatečně jasně a jednoznačně, aby bylo zaručeno, že smluvní strany jsou si této dohody plně vědomy, aniž by musely případné prodloužení lhůty splatnosti vyvozovat z jiných smluvních ustanovení nebo z faktického jednání smluvních stran(22).
42. A fortiori a v rozporu s analýzou předkládajícího soudu tedy nelze ze znění čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 vyvodit, že se o „výslovnou dohodu“ jedná pouze v případě, že tato podmínka byla individuálně sjednána. Znění tohoto článku totiž takovému výkladu brání, neboť unijní normotvůrce použitím slovního spojení „výslovně [...] dohodnuto“ neupřesňuje, která smluvní strana zahrnula do smlouvy podmínku týkající se lhůty splatnosti ve smlouvě, a nijak nerozlišuje podle toho, zda tato podmínka byla individuálně sjednána či nikoliv. Stejně tak nerozlišuje mezi „individuální dohodou“ a „adhezní smlouvou“. Jak na to správně poukazuje německá vláda, pokud by chtěl unijní normotvůrce takové rozlišení provést, aby zohlednil skutečnost, že podmínka byla individuálně sjednána, zvolil by jinou formulaci, která by vyžadovala, aby takové sjednávání bylo povinné(23).
43. Ze znění čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 tedy vyplývá, že smluvní strany jsou ve svých smluvních vztazích oprávněny prodloužit zákonnou lhůtu 60 dnů za předpokladu, že obsah podmínky, ve které je takové prodloužení stanoveno, je dostatečně jasný a jednoznačný pro smluvní stranu, která je považována za slabší.
44. Tento závěr nelze podle mého názoru zpochybnit argumentem, který předložila zejména Komise, že pojmy „výslovně dohodnuto“ (použitý v čl. 3 odst. 5 této směrnice) nebo „výslovně dohodnuto“ (uvedený v bodě 13 odůvodnění uvedené směrnice) se v podstatě nutně vztahují k aktivní účasti věřitele na uzavření smlouvy, tak, že vykonává skutečný vliv na její obsah. Skutečnost, že by smluvní strany měly mít i nadále možnost „výslovně se dohodnout“ na lhůtách splatnosti delších než 60 dnů, nelze chápat jako požadavek, aby se všechny smluvní strany aktivně podílely na vypracování podmínky. Skutečnost, že znění smlouvy vypracovává pouze jedna ze smluvních stran, nelze, s výjimkou případů hrubé nespravedlivosti(24), postavit na roveň neexistenci dohody, nebo dokonce neplatné „dohody“ mezi smluvními stranami. Opačný názor by vedl k paradoxnímu závěru, že existuje domněnka, že takové standardizované smlouvy, jako jsou adhezní smlouvy, nemohou odrážet společnou vůli smluvních stran, ledaže by každá podmínka v nich obsažená byla individuálně sjednána(25).
b) Ke kontextuálnímu výkladu
45. Zadruhé, pokud jde o kontext, do něhož toto ustanovení spadá, kontextuální výklad podle mého názoru potvrzuje výše uvedený doslovný výklad.
46. Jak bylo totiž uvedeno v bodě 40 tohoto stanoviska, kromě formální podmínky, která se vztahuje k zahrnutí „výslovné dohody“, věcná podmínka vyžaduje, aby to „vůči věřiteli [nebylo] ve smyslu článku 7 [směrnice 2011/7] hrubě nespravedlivé“. Posledně uvedené ustanovení, které obsahuje skutečnosti, jež je třeba vzít v úvahu mimo jiné pro určení, zda je smluvní podmínka vůči věřiteli hrubě nespravedlivá, nelze přitom vykládat tak, že se omezuje na podmínky, které byly „individuálně sjednány“. Článek 7 odst. 1 druhý pododstavec směrnice 2011/7 totiž stanoví, že pro účely určení, zda je smluvní podmínka hrubě nespravedlivá „se zváží všechny okolnosti případu“, včetně „skutečnosti, zda má dlužník objektivní důvody odchýlit se od zákonné sazby úroku z prodlení, [a zejména] od lhůty splatnosti uvedené v čl. 3 odst. 5 [...] [této směrnice]“. Z toho vyplývá, že okolnost, že podmínka týkající se lhůty splatnosti byla stanovena jednou ze smluvních stran, může být jednou ze skutečností, které je třeba v daném případě zohlednit. Zákaz hrubé nespravedlnosti vůči věřiteli tak totiž v podstatě zaručuje jeho celkovou ochranu bez ohledu na to, zda byly lhůty splatnosti individuálně sjednány, nebo byly stanoveny jednou ze stran. Proto se jeví jako logické, že oba druhy podmínek lze považovat za „výslovnou dohodu“.
c) K teleologickému výkladu
47. Zatřetí, podle mého názoru tento výklad podporuje i účel směrnice 2011/7.
48. Článek 3 odst. 5 směrnice 2011/7, jak vyplývá z bodu 12 odůvodnění této směrnice, je součástí obecnějšího cíle, kterým je „rozhodná změna ve prospěch kultury včasné platby [...]. Součástí této změny by mělo být rovněž zavedení konkrétních ustanovení o lhůtách splatnosti [...]“(26). V souladu s bodem 13 odůvodnění této směrnice je tudíž cílem výše uvedeného ustanovení provést záměr normotvůrce „lhůty splatnosti u smluv mezi podniky v zásadě omez[it] na 60 kalendářních dnů“. Unijní normotvůrce souhlasí s tím, že „mohou však existovat důvody pro to, aby podniky požadovaly delší lhůty splatnosti, například pokud chtějí podniky poskytnout svým zákazníkům obchodní úvěr. Smluvní strany by tudíž měly mít možnost se výslovně dohodnout na lhůtách splatnosti delších než 60 kalendářních dnů, ovšem pouze za předpokladu, že toto prodloužení není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé“. Článek 3 odst. 5 směrnice 2011/7 tedy kodifikuje rámec zamýšlený unijním normotvůrcem ohledně možnosti připustit takové smluvní prodloužení zákonné lhůty 60 dnů(27).
49. Domnívám se, že tento cíl nemůže být ohrožen tím, že jedna ze smluvních stran výhradně definuje podmínku, která stanoví lhůtu splatnosti delší než 60 dnů, například pomocí předem stanovených všeobecných podmínek. Volba podmínky tohoto druhu nezbavuje smluvní strany povinnosti dodržet všechny podmínky stanovené v čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7. Lhůta splatnosti stanovená výhradně jednou ze smluvních stran, která překračuje lhůtu 60 dnů, musí rovněž vyplývat „výslovně“, tj. dostatečně jasně, ze smluvních dokumentů a nesmí být vůči věřiteli hrubě nespravedlivá. V tomto bodě upozorňuji na skutečnost, že v těchto situacích se rovněž uplatní sankční mechanismy stanovené v článku 7 této směrnice, podle nichž členské státy stanoví, že nespravedlivé smluvní podmínky jsou buď nevymahatelné, nebo zakládají nárok na náhradu škody.
50. Požadavek „výslovné dohody“ má tedy umožnit straně, která je považována za nejslabší ze smluvních stran (v zásadě věřitel), aby dostatečně jasně, a sice před uzavřením smlouvy, určila, zda přijímá ustanovení, které by mohlo poškodit její zájmy ve smyslu čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7. Tato tzv. „slabá“ strana potřebuje tuto ochranu bez ohledu na to, zda je podmínka, které ji poškozuje, obsažena ve smlouvě, která byla individuálně sjednána, nebo v předem připravených smluvních podmínkách.
51. Konečně, tento závěr nemůže být zvrácen argumentem, který vznesl mimo jiné předkládající soud, že cílem tohoto ustanovení je chránit věřitele před příliš dlouhými lhůtami. Ochrana věřitele totiž neodůvodňuje automatické prohlášení sjednaných lhůt splatnosti, které byly určeny výlučně dlužníkem, za protiprávní. Takový výklad by překračoval meze cíle sledovaného směrnicí 2011/7. Článek 7 odst. 1 této směrnice tak nestanoví, že lhůty splatnosti delší než 60 dnů, které byly stanoveny výhradně jednou ze smluvních stran, jsou samy o sobě „hrubě nespravedlivé“, ale naproti tomu stanoví skutečnosti, které je třeba zohlednit, a uvádí hlavní kritéria pro posouzení(28). Proto nelze bez dalšího vyloučit, že lhůta splatnosti delší než 60 dnů stanovená jednou ze smluvních stran rovněž splňuje kritéria přípustné výjimky.
52. Stejně tak, třebaže je logikou čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 omezit používání lhůt splatnosti delších než 60 dnů na výjimečné situace, kdy podniky „potřebují delší lhůty splatnosti“, neznamená to, že povolení podniku jednostranně uložit podmínku prodlužující lhůtu splatnosti samo o sobě svědčí o neexistenci takových „potřeb delších lhůt splatnosti“. V každém případě v situaci, kdy se věřitel domnívá, že taková „potřeba“ neexistuje nebo není odůvodněná, měl by mít možnost zpochybnit platnost dotčeného ujednání tvrzením, že například z důvodu příliš dlouhé doby trvání nebo nedostatku odůvodnění nesplňuje toto ujednání druhou podmínku stanovenou v čl. 3 odst. 5 této směrnice v tom smyslu, že je vůči němu „hrubě nespravedlivá“. Právě tato druhá věcná podmínka je totiž podle mého názoru relevantní a zaručuje použití prodloužených lhůt splatnosti pouze v případě, že jsou takové lhůty odůvodněné, zejména v případě „výslovné dohody“ uložené ekonomicky slabším podnikům, jako jsou malé a střední podniky(29). Článek 7 odst. 4 a 5 uvedené směrnice mimoto stanoví, že členské státy zajistí existenci „odpovídajících a účinných opatření“ proti dalšímu používání hrubě nespravedlivých podmínek. Proto se na rozdíl od toho, co tvrdí Komise ve svém písemném vyjádření, nedomnívám, že existuje reálné riziko „výrazného nárůstu“ používání formulářů, které stanoví lhůty splatnosti delší než 60 dnů, pouze z důvodu přijetí toho, že smluvní podmínka jednostranně stanovená jednou ze smluvních stran může splňovat kritérium „výslovné dohody“ ve smyslu čl. 3 odst. 5 téže směrnice(30).
d) K historii vzniku směrnice 2011/7
53. Začtvrté a konečně, pokud jde o historii vzniku směrnice 2011/7, je třeba uvést, že tato umožňuje dospět ke stejnému závěru. Původní návrh Komise totiž neobsahoval žádné konkrétní požadavky týkající se smluvních dohod ohledně lhůt splatnosti překračujících určité prahové hodnoty, ale pouze obecnou podmínku, podle níž sjednaná lhůta splatnosti nesmí vůči věřiteli být hrubě nespravedlivá(31). Stejně tak, ačkoli Evropský parlament požadoval změnu v tom smyslu, aby stanovení lhůt překračujících 60 dnů podléhalo určitým podmínkám, nezdá se, že by tento orgán chtěl zakázat stanovení lhůt překračujících 60 dnů ve standardizovaných předem vypracovaných podmínkách(32).
54. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem tak, že čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 musí být vykládán v tom smyslu, že „výslovná dohoda“ na lhůtě splatnosti delší než 60 kalendářních dnů je platná ve smlouvách mezi podniky, jejichž podmínky jsou stanoveny výhradně jednou ze smluvních stran, za předpokladu, že tato dohoda vyplývá dostatečně jasně a jednoznačně z těchto smluv, takže zaručuje, aby si jí byly smluvní strany plně vědomy, přičemž případné prodloužení lhůty splatnosti nemůže být pouze vyvozováno z ostatních smluvních podmínek nebo ze skutečného jednání smluvních stran.
V. Závěry
55. S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Okresním soudem pro Katovice-východ v Katovicích (Sąd Rejonowy Katowice – Wschód w Katowicach, Polsko) takto:
„Článek 3 odst. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích
musí být vykládán v tom smyslu, že
‚výslovná dohoda‘ na lhůtě splatnosti delší než 60 kalendářních dnů je platná ve smlouvách mezi podniky, jejichž podmínky jsou stanoveny výhradně jednou ze smluvních stran, za předpokladu, že tato dohoda vyplývá dostatečně jasně a jednoznačně z těchto smluv, takže zaručuje, aby si jí byly smluvní strany plně vědomy, přičemž případné prodloužení lhůty splatnosti nemůže být pouze vyvozováno z ostatních smluvních podmínek nebo ze skutečného jednání smluvních stran.“
1 Původní jazyk: francouzština.
2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1).
3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb (Úř. věst. 2004, L 134, s. 1; Zvl. vyd. 06/07, s. 19).
4 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby (Úř. věst. 2004, L 134, s. 114; Zvl. vyd. 06/07, s. 132).
5 Dz. U. z roku 2013, položka 403.
6 Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, v rámci zadávacího řízení mohla společnost A. zasáhnout do podstatných podmínek dotčených smluv tak, že by podala žalobu k předsedovi Národního odvolacího senátu (Krajowa Izba Odwoławcza, Polsko), proti jehož rozhodnutí lze podat opravný prostředek u Krajského soudu (Sąd Okręgowy, Polsko).
7 Podle předkládajícího soudu společnost P. tvrdí, že z jiných smluv uzavřených mezi stranami, které nejsou předmětem tohoto řízení, ale jejichž přehled byl předložen ve vnitrostátním řízení, vyplývá, že lhůta splatnosti byla u každé z těchto smluv rovněž 120 dnů.
8 Podle společnosti A. nebyla tato lhůta nikdy dojednána, ale byla jednostranně stanovena společností P. z důvodu jejího dominantního postavení na tomto trhu. Pro účast v zadávacím řízení organizovaném společností P. bylo totiž nutné zajistit dodávky ve lhůtách a za podmínek, které stanovila a které nebyly předmětem vyjednávání. Podle žalobkyně navzdory četným pokusům v průběhu let změnit prostřednictvím dotazů k zadávací dokumentaci smluvní podmínky týkající se lhůty splatnosti nebyly tyto podmínky změněny tak, aby byla tato lhůta zkrácena na 60 dnů.
9 Kromě toho se společnost P. domnívala, že je oprávněna stanovit podmínky smlouvy na základě vlastních finančních možností, které jsou specifické pro trh a přizpůsobené situaci uhelných společností v Polsku. Dále tvrdila, že lhůta splatnosti 120 dnů je dlouhá, ale že druhá smluvní strana byla s těmito informacemi seznámena s dostatečným předstihem, konkrétně ve fázi vyhlášení zadávacího řízení, což jí umožnilo odpovídajícím způsobem spočítat svou nabídku.
10 Předkládající soud totiž připomíná, že v rámci obchodních transakcí jsou smlouvy často uzavírány při přijetí podmínek předem připravených jednou ze stran. V rámci takových smluv nelze měnit značný počet ustanovení, a to těch, která nebyla připravena nebo sjednána společně. Ujednání tak mají podobu přijetí smlouvy, tak jak ji předložila smluvní strana. Podle předkládajícího soudu musí být proto čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 vykládán v tom smyslu, že „výslovná dohoda“ podniků na lhůtě splatnosti delší než 60 dnů se netýká tohoto druhu smluv, jejichž podmínky jsou určeny výlučně jednou ze smluvních stran. Tento výklad je potvrzen cílem této směrnice, kterým je boj proti opožděným platbám na vnitřním trhu a zlepšení likvidity a konkurenceschopnosti podniků. U soukromých podniků totiž obecně platí, že lhůta splatnosti by neměla překročit 60 dnů. Nejedná se však o pevně stanovenou lhůtu, neboť v souladu s bodem 13 odůvodnění směrnice 2011/7 lze tuto lhůtu prodloužit, pokud to okolnosti odůvodňují, za předpokladu, že se na tom podniky výslovně dohodnou. Jak unijní normotvůrce, tak vnitrostátní zákonodárce tedy používají pojem „výslovná dohoda“ ve smyslu „přesně definovaná“. Podle předkládajícího soudu však prodloužení lhůty musí zůstat výjimečné a věřitel musí přinejmenším znát důvody, proč chce druhá strana tuto výjimku využít. Kromě toho by měl být schopen při znalosti těchto důvodů posoudit, zda lhůta navržená druhou stranou, i když je přiměřeně prodloužena nad 60 dnů, není nepřiměřená, a případně předložit vlastní argumenty, které by odůvodňovaly přijetí tohoto prodloužení za jiných podmínek. Naproti tomu, tak tomu není u smluv uzavřených formou zadávacího řízení nebo aukce, ale ani u jiných adhezních smluv. V takových případech strany mohou buď přijmout podmínky budoucí smlouvy stanovené jednou ze stran, nebo smlouvu neuzavřít. Určité podmínky je možné napadnout pouze v případě veřejného zadávacího řízení. Nejedná se však o ujednání stran, ale o svrchované rozhodnutí subjektu stojícího mimo samotnou smlouvu.
11 Podle předkládajícího soudu se tato podmínka týká osoby věřitele a skutečnosti, že věřitel není zjevně poškozen. Situaci věřitele je přitom třeba kromě objektivních faktorů uvedených v článku 7 směrnice 2011/7 zohlednit také ve fázi uzavírání smlouvy a stanovení délky lhůty splatnosti. Jedná se totiž o vhodný okamžik pro posouzení této situace a skutečného dopadu prodloužení lhůty na riziko zjevného poškození věřitele. To je možné pouze v případě, že je známa osoba věřitele. Podle tohoto soudu totiž nelze vyloučit, že v případě daného věřitele by podstatné prodloužení lhůty mohlo být posouzeno jako „hrubě nespravedlivé“, zatímco v případě jiného věřitele by bylo „pouze nespravedlivé“. Podle předkládajícího soudu je třeba uvést, že unijní normotvůrce zachází jinak se situací, kdy je obchodní transakce uzavřena mezi podnikem a veřejnými orgány, když uvádí, že stanovení lhůty delší než 30 dnů musí být rovněž výslovně dohodnuto, ale že postačí, pokud je objektivně odůvodněno zvláštní povahou nebo zvláštními rysy smlouvy, a nikoli situací věřitele. Současně uvádí, že lhůta nesmí v žádném případě překročit 60 dnů. Konečně uvedený soud upřesňuje, že uvedený výklad rovněž umožňuje lépe dosáhnout cílů směrnice 2011/7. Ačkoli je totiž riziko, že by podniky jednostranně a neoprávněně uplatňovaly vůči jejich smluvním partnerům delší lhůty splatnosti za účelem financování svých běžných činností, nízké, nezřídka to může mít negativní dopad na likviditu a konkurenceschopnost jejich smluvních partnerů.
12 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Infraestruturas de Portugal a Futrifer Indústrias Ferroviárias (C‑66/22, EU:C:2023:1016, body 33 a 34).
13 Viz rozsudek ze dne 1. prosince 2022, X (Dodávky zdravotnického vybavení) (C‑419/21, EU:C:2022:948, body 20 a 23, jakož i citovaná judikatura).
14 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 26. února 2014 o zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a poštovních služeb a o zrušení směrnice 2004/17/ES (Úř. věst. 2014, L 94, s. 243).
15 Viz rozsudek ze dne 28. ledna 2020, Komise v. Itálie (Směrnice o postupu proti opožděným platbám) (C‑122/18, EU:C:2020:41, bod 43).
16 Viz článek 4 odst. 6 směrnice 2011/7, který oproti čl. 3 odst. 5 této směrnice stanoví, že lhůta splatnosti stanovená ve smlouvě „v žádném případě nepřekročí 60 kalendářních dnů“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Toto ustanovení tudíž brání v každém případě tomu, aby společnost P., pokud by mohla být kvalifikována jako „orgán veřejné moci“, vytvořila podmínku, která stanoví lhůtu splatnosti 120 dnů. V tomto ohledu viz mé stanovisko ve věci BFF Finance Iberia (C‑585/20, EU:C:2022:329, body 36 až 54).
17 V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2022, Instituto do Cinema e do Audiovisual (C‑411/21, EU:C:2022:836, body 16 a 17).
18 V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. července 2020, RL (Směrnice o postupu proti opožděným platbám) (C‑199/19, EU:C:2020:548, bod 27), a ze dne 18. listopadu 2020, Techbau (C‑299/19, EU:C:2020:937, bod 38).
19 Viz bod 22 tohoto stanoviska.
20 Podotýkám, že ve verzi ve francouzském jazyce čl. 3 odst. 5 směrnice 2011/7 neodpovídá použité sloveso, a sice „stipuler“ – které se již pojmově vymezuje neutrálně jako „stanovit ujednání, podmínku ve smlouvě“ (viz definice ve slovníku Larousse dostupném na následující adrese: https://www.larousse.fr/dictionnaires/francais/stipuler/74741) – slovesu „convenir“, které je použito v bodě 13 odůvodnění této směrnice ve smyslu „dohodnout se na něčem“ (https://www.larousse.fr/dictionnaires/francais/convenir/18968). Naproti tomu v převážné většině jiných jazykových verzí je konzistentnost mezi použitím slovesa v bodě 13 odůvodnění a v čl. 3 odst. 5 uvedené směrnice (viz verze v anglickém jazyce „possible for the parties to expressly agree“ / „unless otherwise expressly agreed in the contract“, německém jazyce „die Vertragsparteien sollten daher [...] ausdrücklich vereinbaren können“ / „es sei denn im Vertrag wurde ausdrücklich etwas anderes vereinbart“, italském jazyce „la possibilità per le parti di concordare espressamente“ / „se non diversamente concordato espressamente nel contratto”, španělském jazyce „la posibilidad de acordar expresamente“ / „salvo acuerdo expreso en contrario recogido en el contrato“ a řeckém jazyce „δυνατότητα των μερών να συμφωνούν ρητά“ / „εκτός εάν ρητά συμφωνήθηκε διαφορετικά στο κείμενο της σύμβασης“) (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom v případě rozdílu mezi různými jazykovými verzemi předpisu unijního práva musí být dotčené ustanovení vykládáno v závislosti na celkové systematice a účelu právní úpravy, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 14. května 2019, M a další (Odnětí postavení uprchlíka), C-391/16, C-77/17 et C-78/17, EU:C:2019:403, bod 88, a citovaná judikatura].
21 Nebo dále, pokud jde o způsob, jakým byla sjednaná podmínka uzavřena, aniž je zejména uvedeno, zda může být obsažena v předem vypracovaných smluvních podmínkách. Poznamenávám, že podobně jako směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2000, L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/ 01, s. 226) směrnice 2011/7 nebyla navržena k tomu, aby byly „dotčeny vnitrostátní předpisy týkající se způsobu uzavírání smluv“ (viz bod 19 odůvodnění směrnice 2000/35 a bod 28 odůvodnění směrnice 2011/7).
22 Jak uvádí německá vláda, tento výklad je potvrzen použitím tohoto pojmu v jiných unijních právních aktech. Například čl. 7 odst. 4 písm. a), čl. 13 odst. 1, jakož i čl. 14 odst. 4 písm. a) bod ii) a článek 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. listopadu 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64), které podmiňují některé odchylky od obecného režimu této směrnice výslovným souhlasem spotřebitele. V souladu s čl. 18 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/770 ze dne 20. května 2019 o některých aspektech smluv o poskytování digitálního obsahu a digitálních služeb (Úř. věst. 2019, L 136, s. 1) je třeba provést vrácení platby za použití stejného platebního prostředku jako spotřebitel při placení, s výjimkou případů, kdy spotřebitel výslovně souhlasí s jiným způsobem vrácení platby. V souladu s čl. 6 odst. 5 směrnice 2011/83 tvoří některé informace poskytnuté před uzavřením smlouvy nedílnou součást smlouvy uzavřené na dálku a bez „výslovného“ souhlasu smluvních stran je nelze měnit (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Článek 13 odst. 1 směrnice 2019/770 má obdobně znění, pokud jde o „dodatečnou lhůtu, na které se strany výslovně dohodly“. Mimoto pokud si unijní normotvůrce přeje stanovit přísnější požadavky ve vztahu k určité podmínce a vyloučit podmínku ve všeobecných podmínkách, obvykle tuto vůli vyjádří, jak ukazuje například čl. 8 odst. 5 směrnice 2019/770. Toto ustanovení stanoví, že spotřebitel musí vyjádřit nejen výslovný, ale i zvláštní souhlas s tím, že se digitální produkt odchyluje od objektivních požadavků („při uzavření smlouvy s touto odchylkou vyjádřil výslovný zvláštní souhlas“). Výraz „zvláštní“ znamená, že spotřebitel souhlasí s odchylkou „odděleně od jiných prohlášení či dohod“, což vylučuje možnost stanovit takovou odchylku v mnoha předem vypracovaných všeobecných podmínkách (viz bod 49 odůvodnění směrnice 2019/770).
23 Pro ilustraci, čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288) definuje situaci, v níž je smluvní ujednání, „které nebylo individuálně sjednáno“, považováno za zneužívající (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). V souladu s čl. 3 odst. 2 této směrnice je ujednání vždy považováno za nesjednané individuálně, jestliže bylo sepsáno předem, a spotřebitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah ujednání, zejména v souvislosti se smlouvou uzavíranou adhezním způsobem.
24 Viz bod 52 tohoto stanoviska.
25 Mimoto je třeba uvést, že jedinou domněnkou, která je obsažena ve směrnici 2011/7, je domněnka v čl. 7 odst. 3 této směrnice, podle níž „se smluvní podmínka [...], která vylučuje náhradu nákladů spojených s vymáháním podle článku 6, považuje za hrubě nespravedlivou“.
26 V tomto ohledu viz rovněž mé stanovisko ve věci BFF Finance Iberia (C‑585/20, EU:C:2022:329, bod 48).
27 Smluvní prodloužení zákonné lhůty by bylo opodstatněné i v případě, že by postup kontroly zboží nebo služeb podle smluvních požadavků byl objektivně časově náročnější.
28 Ze skutečností uvedených v tomto článku tak vyplývá, že je třeba zohlednit nejen rozsah újmy, která věřiteli vznikla, ale i další skutečnosti, zejména to, zda lhůta porušuje „poctivé obchodní zvyklosti“ [čl. 7 odst. 1 písm. a) směrnice 2011/7], povahu výrobku nebo služby, na které se smlouva vztahuje [čl. 7 odst. 1 písm. b) této směrnice], a to, zda má dlužník objektivní důvod, tj. oprávněný zájem, aby mu byla poskytnuta lhůta delší než 60 dnů [čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice; v tomto ohledu viz příklad uvedený v bodě 13 odůvodnění téže směrnice].
29 V tomto smyslu viz čl. 1 odst. 1 směrnice 2011/7.
30 V této souvislosti bych rád upozornil, že v probíhající revizi směrnice 2011/7, a zejména v návrhu nařízení Komise ze dne 12. září 2023 [COM(2023) 533 final], se uvádí, že „hlavní příčinou opožděných plateb je asymetrie vyjednávací síly mezi velkým zákazníkem (dlužníkem) a menším dodavatelem (věřitelem)“ a že „[č]asto to vede k tomu, že dodavatel musí přijmout nespravedlivé [...] lhůty“. Právě proto, aby se zabránilo tomuto typu zneužití, „mezi doporučená dlouhodobá opatření patří omezení smluvních platebních lhůt pro platby od velkých společností malým a středním podnikům na maximálně 30 dnů“. Nový článek 3 návrhu nařízení Komise je totiž „přísnější než články 3 a 4 směrnice 2011/7, neboť omezuje lhůtu splatnosti a dobu trvání přejímky nebo prohlídky na maximálně 30 dnů a odstraňuje všechny zmínky o pojmu hrubě nespravedlivých praktik a ustanovení“.
31 Viz článek 6 návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích – Provádění „Small Business Act“ [COM(2009) 126 final], který nahradil a upravil čl. 3 odst. 3, 4 a 5 směrnice 2000/35. K tomu viz také bod 18 odůvodnění směrnice 2000/35, který se omezil na uznání „existence určitých kategorií smluv, v jejichž rámci mohou být opodstatněny delší platební lhůty v kombinaci s omezením smluvní svobody nebo vyššími úroky z prodlení“.
32 Viz zpráva Evropského parlamentu ze dne 4. května 2010 (A7-0136/2010) k tomuto návrhu, zejména pozměňovací návrhy 3 a 24. Navržená změna totiž stanovila, že překročení nejzazší lhůty 60 dnů je přípustné za předpokladu, že se na tom strany konkrétně dohodnou („specifically agree[d]“) a toto prodloužení nezpůsobí žádné ze smluvních stran neopodstatněné škody („does not lead to unjustified damages“).