1.

Skutkový základ projednávaného sporu se váže k referendu „o sebeurčení“, které se konalo v Katalánsku (Španělsko) dne 1. října 2017 a právním a politickým dopadům této události. Soudní dvůr již měl příležitost posoudit důsledky těchto skutečností z hlediska unijního práva, jelikož některé z osob zapojených do dotčených událostí se úspěšně účastnily voleb do Evropského parlamentu.

2.

Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Junqueras Vies ( 2 ) zejména o okamžiku, ke kterému získává zvolený kandidát postavení člena Parlamentu. Projednávaný kasační opravný prostředek se z velké části týká výkladu tohoto rozsudku a závěrů, které z něj vyplývají.

3.

Na základě pokynů Soudního dvora se v tomto stanovisku zaměřím na první důvod kasačního opravného prostředku, který má v projednávané věci největší význam a vyvolává otázky ústavní povahy ve vztahu k unijnímu právu – otázky týkající se postavení členů Parlamentu a rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy ohledně volby těchto členů. Jedná se také o důvod, kterému účastníci řízení věnovali podstatnou část svých písemných podání.

4.

Článek 9 Protokolu (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie ( 3 ), jenž je připojen ke Smlouvám o EU a FEU (dále jen „protokol“), stanoví:

„V průběhu zasedání Evropského parlamentu jeho členové:

Jsou chráněni imunitou rovněž během cesty na místo zasedání Evropského parlamentu a při návratu z něj.

Imunity se nelze dovolávat v případě přistižení při činu; Evropský parlament je oprávněn svého člena imunity zbavit.“

5.

Akt o volbě členů Parlamentu ve všeobecných a přímých volbách, jenž je připojen k rozhodnutí Rady 76/787/ESUO, EHS, Euratom ze dne 20. září 1976 ( 4 ), ve znění rozhodnutí Rady 2002/772/ES, Euratom ze dne 25. června 2002 a ze dne 23. září 2002 ( 5 ) (dále jen „akt o volbách“) upravuje na úrovni unijního práva volby do Parlamentu. Článek 8 první pododstavec tohoto aktu stanoví:

„S výhradou ustanovení tohoto aktu se volební postup v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.“

6.

Článek 12 uvedeného aktu stanoví:

„Evropský parlament ověří pověřovací listiny členů Evropského parlamentu. K tomuto účelu přihlíží k výsledkům úředně vyhlášeným členskými státy a rozhoduje všechny spory, které vznikají na základě tohoto aktu a které nevznikají na základě ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž tento akt odkazuje.“

7.

Článek 13 odst. 1 téhož aktu stanoví:

„Místo se uprázdní [uvolní] zánikem mandátu člena Evropského parlamentu v případě jeho rezignace [vzdání se mandátu] nebo smrti [úmrtím] nebo v případě, že je mandátu zbaven.“

8.

Vnitřní organizace Parlamentu je upravena jeho jednacím řádem. Článek 3 řádu platného pro deváté volební období (2019–2024, dále jen „jednací řád“) stanoví:

„1.   Po všeobecných volbách do […] Parlamentu vyzve předseda [Parlamentu] příslušné orgány členských států, aby neprodleně oznámily Parlamentu jména zvolených poslanců, aby všichni poslanci mohli zasednout v Parlamentu s platností od okamžiku zahájení prvního zasedání následujícího po volbách.

Zároveň předseda [Parlamentu] upozorní tyto orgány na příslušná ustanovení aktu [o volbách] a vyzve je, aby přijaly opatření nezbytná k tomu, aby nedošlo k případům neslučitelnosti s výkonem mandátu poslance […] Parlamentu.

2.   Poslanci, jejichž zvolení bylo oznámeno Parlamentu, učiní předtím, než zasednou v Parlamentu, písemné prohlášení, že nezastávají žádnou funkci neslučitelnou s výkonem mandátu poslance […] Parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [o volbách]. Po všeobecných volbách bude toto prohlášení učiněno, je-li to možné, nejpozději šest dnů před prvním zasedáním Parlamentu následujícím po volbách. Dokud nejsou ověřeny pověřovací listiny poslanců nebo není rozhodnuto o případném sporu a za předpokladu, že předtím podepsali výše uvedené písemné prohlášení, zasedají poslanci v Parlamentu a v jeho orgánech a požívají všech práv, která jsou s tím spojena.

Pokud je na základě skutečností ověřitelných ze zdrojů přístupných veřejnosti zjištěno, že poslanec zastává funkci neslučitelnou s výkonem mandátu poslance […] Parlamentu ve smyslu čl. 7 odst. 1 nebo 2 aktu [o volbách], Parlament na základě informace poskytnuté předsedou oznámí uvolnění mandátu.

3.   Na základě zprávy příslušného výboru ověří Parlament bezodkladně pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátu každého nově zvoleného poslance a rovněž o případných sporech, které mu byly předloženy podle ustanovení aktu [o volbách], kromě sporů, které na základě uvedeného aktu spadají výlučně do působnosti ustanovení vnitrostátních předpisů, na něž uvedený akt odkazuje.

Zpráva příslušného výboru se opírá o oficiální [úřední] oznámení jednotlivých členských států, která uvádějí konečné výsledky voleb se jmény zvolených kandidátů a všech náhradníků, spolu s jejich pořadím v souladu s výsledky hlasování.

Mandát poslance může být potvrzen pouze tehdy, učinil-li poslanec písemná prohlášení podle tohoto článku a přílohy I jednacího řádu.

[…]“

9.

Kasačním opravným prostředkem se Carles Puigdemont i Casamajó a Antoni Comín i Oliveres domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 6. července 2022, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament (T‑388/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2022:421), kterým Tribunál odmítl jako nepřípustnou jejich žaloby na zrušení pokynu předsedy Parlamentu ze dne 29. května 2019 ( 6 ), na jehož základě jim byla odepřena výhoda přijímací a asistenční služby nabízené nově příchozím poslancům Evropského parlamentu (dále jen „pokyn ze dne 29. května 2019“), a odmítnutí tohoto předsedy přiznat jim postavení členů Parlamentu, jakož i odmítnutí, aby se naléhavě ujal iniciativy směřující k potvrzení jejich imunit na základě článku 8 jednacího řádu, která byla obsažena v dopise určeném navrhovatelům dne 27. června 2019 (dále jen „akt ze dne 27. června 2019“).

10.

Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 13 až 36 napadeného rozsudku. Lze je shrnout následovně.

11.

Carles Puigdemont i Casamajó byl předsedou Generalitat de Cataluña (Regionální vláda Katalánska, Španělsko) a Antoni Comín i Oliveres byl členem Gobierno autonómico de Cataluña (Autonomní vláda Katalánska, Španělsko) v okamžiku přijetí Ley 19/2017 del Parlamento de Cataluña, reguladora del referéndum de autodeterminación (zákon Parlamentu Katalánska 19/2017 o referendu o sebeurčení) ze dne 6. září 2017 ( 7 ), a Ley 20/2017 del Parlamento de Cataluña, de transitoriedad jurídica y fundacional de la República (zákon Parlamentu Katalánska 20/2017 o přechodném právním a ústavním řádu Republiky) ze dne 8. září 2017 ( 8 ), a ke dni 1. října 2017, kdy se konalo referendum o sebeurčení podle prvního z těchto dvou zákonů, přičemž uplatňování ustanovení daného zákona bylo mezitím pozastaveno na základě rozhodnutí Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko).

12.

V návaznosti na přijetí těchto zákonů a na zmíněné referendum Ministerio fiscal (státní zastupitelství, Španělsko), Abogado del Estado (právní zástupce státu, Španělsko) a Partido político VOX (politická strana VOX, Španělsko) iniciovali trestní stíhání proti mimo jiné navrhovatelům, kterým je vytýkáno, že se dopustili zejména trestných činů „vzpoury“ a „zpronevěry veřejných finančních prostředků“. Usnesením ze dne 9. července 2018 prohlásil Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko), že se navrhovatelé nedostavili k soudu v důsledku útěku ze Španělska, a pozastavil trestní řízení proti nim do doby, než budou nalezeni.

13.

Navrhovatelé následně kandidovali a byli zvoleni ve volbách do Parlamentu, které se konaly ve Španělsku dne 26. května 2019.

14.

Pokynem ze dne 29. května 2019 vydal předseda Parlamentu pokyn generálnímu tajemníkovi tohoto orgánu, aby zaprvé odmítl vstup všech kandidátů zvolených ve Španělsku do welcome village a odepřel jim pomoc tohoto orgánu poskytovanou kandidátům nově zvoleným do Parlamentu (dále jen „zvláštní přijímací služba“) a zadruhé odložil jejich akreditaci do doby, než Parlament obdrží úřední potvrzení jejich zvolení podle článku 12 aktu o volbách.

15.

Dne 13. června 2019 přijala Junta Electoral Central (Ústřední volební komise, Španělsko) rozhodnutí týkající se „Vyhlášení poslanců zvolených do Evropského parlamentu ve volbách konaných dne 26. května 2019“ ( 9 ) (dále jen „vyhlášení ze dne 13. června 2019“). Toto vyhlášení uvádělo, že Ústřední volební komise provedla nové sčítání hlasů z voleb na celostátní úrovni, přidělila každému z kandidátů odpovídající mandát a jmenovitě vyhlásila zvolené kandidáty, včetně navrhovatelů. Také uvádělo, že zasedání, na kterém zvolení kandidáti složí přísahu nebo slib zachovávat španělskou ústavu, jak vyžaduje čl. 224 odst. 2 Ley orgánica 5/1985 del Régimen Electoral General (základní zákon 5/1985 o všeobecném volebním systému) ze dne 19. června 1985 ( 10 ), v pozměněném znění (dále jen „volební zákon“), se bude konat dne 17. června 2019.

16.

Dopisem ze dne 14. června 2019 požádali navrhovatelé předsedu Parlamentu, aby zohlednil výsledky voleb ze dne 26. května 2019 vyplývající z vyhlášení ze dne 13. června 2019, aby vzal zpět svůj pokyn z 29. května 2019, a mohli mít tedy přístup do prostor Parlamentu a využít zvláštní přijímací službu, a konečně aby jim bylo umožněno ujmout se mandátu a požívat práv souvisejících s jejich postavením členů Parlamentu od 2. července 2019, tedy od data prvního plenárního zasedání po volbách.

17.

Dne 15. června 2019 zamítl vyšetřující soudce Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) žádost navrhovatelů týkající se stažení vnitrostátních zatýkacích rozkazů, které na ně vydaly španělské trestní soudy, aby mohli být souzeni v rámci trestního řízení uvedeného v bodě 12 tohoto stanoviska. Dne 20. června 2019 odepřela Ústřední volební komise navrhovatelům možnost složit přísahu nebo slib zachovávat španělskou ústavu, jak vyžaduje čl. 224 odst. 2 volebního zákona, písemným prohlášením učiněným před notářem v Belgii nebo prostřednictvím zmocněnců jmenovaných notářským zápisem učiněným v Belgii s odůvodněním, že tato přísaha je úkonem, který musí být vykonán osobně před Ústřední volební komisí.

18.

Dne 17. června 2019 oznámila Ústřední volební komise Parlamentu seznam kandidátů zvolených ve Španělsku (dále jen „sdělení ze dne 17. června 2019“), ve kterém nebyla uvedena jména navrhovatelů. Dne 20. června 2019 sdělila Ústřední volební komise Parlamentu, že navrhovatelé nesložili přísahu nebo slib zachovávat španělskou ústavu a že v souladu s čl. 224 odst. 2 volebního zákona prohlásila mandáty přidělené žalobcům v Parlamentu za uvolněné a veškeré výsady, které by jim mohly připadnout z titulu jejich funkcí, za pozastavené, dokud nesloží tuto přísahu nebo slib (dále jen „sdělení ze dne 20. června 2019“).

19.

Dopisem ze dne 27. června 2019 (dále jen „dopis ze dne 27. června 2019“) odpověděl předseda Parlamentu mimo jiné na dopis ze dne 14. června 2019, v němž navrhovatelům v podstatě sdělil, že s nimi nemůže jednat jako s budoucími poslanci Parlamentu, protože jejich jména nejsou uvedena na seznamu zvolených kandidátů úředně oznámeném španělskými orgány.

20.

Dne 28. června 2019 navrhli navrhovatelé v žalobě zapsané pod číslem T‑388/19 Tribunálu, aby zrušil jednak pokyn ze dne 29. května 2019 a jednak různé akty obsažené podle jejich tvrzení v dopise ze dne 27. června 2019, tedy zaprvé odmítnutí předsedy Parlamentu zohlednit výsledky voleb ze dne 26. května 2019; zadruhé prohlášení o uvolnění mandátu přiděleného každému z navrhovatelů, které učinil předseda Parlamentu; zatřetí odmítnutí předsedy Parlamentu přiznat navrhovatelům právo ujmout se funkcí, vykonávat mandát poslance Parlamentu a zasedat v Parlamentu od začátku prvního zasedání po volbách dne 26. května 2019 a začtvrté odmítnutí předsedy Parlamentu, aby se na základě článku 8 jednacího řádu naléhavě ujal iniciativy směřující k potvrzení jejich výsad a imunit.

21.

Téhož dne navrhovatelé podali kromě své žaloby rovněž návrh na předběžné opatření znějící na odklad vykonatelnosti různých rozhodnutí Parlamentu, která vedla k tomu, že jim nebylo přiznáno postavení členů Parlamentu. Domáhali se také toho, aby bylo Parlamentu uloženo přijetí všech nezbytných opatření, včetně potvrzení jejich výsad a imunit vycházejících z článku 9 Protokolu, aby mohli zasedat v Parlamentu od okamžiku zahájení prvního zasedání po volbách. Usnesením ze dne 1. července 2019, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament ( 11 ), předseda Tribunálu zamítl návrh na předběžné opatření.

22.

V rozsudku Junqueras Vies Soudní dvůr zejména rozhodl, že je třeba mít za to, že osoba, jejíž zvolení do Evropského parlamentu bylo úředně vyhlášeno, ale nebylo jí umožněno vyhovět některým požadavkům, které v návaznosti na takové vyhlášení stanoví vnitrostátní právo, ani odcestovat do Parlamentu s cílem zúčastnit se jeho prvního zasedání, požívá imunity podle čl. 9 druhého pododstavce Protokolu.

23.

Usnesením ze dne 20. prosince 2019, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament ( 12 ), zrušila místopředsedkyně Soudního dvora usnesení předsedy Tribunálu ze dne 1. července 2019, kterým byl zamítnut návrh na předběžné opatření, vrátila mu věc zpět a rozhodla, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později.

24.

Na plenárním zasedání dne 13. ledna 2020 přihlédl Evropský parlament v návaznosti na rozsudek Junqueras Vies ke zvolení navrhovatelů do Parlamentu s účinností od 2. července 2019 (dále jen „rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020“).

25.

Usnesením ze dne 19. března 2020, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament ( 13 ), rozhodl předseda Tribunálu po vrácení věci, že vzhledem k rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 již nebylo důvodné rozhodnout o návrhu na předběžné opatření a rozhodl, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto později.

26.

Tribunál vydal napadený rozsudek dne 6. července 2022.

27.

Tribunál měl v bodě 70 napadeného rozsudku za to, že žaloba navrhovatelů směřuje ke zrušení pokynu ze dne 29. května 2019 i ke zrušení aktu ze dne 27. června 2019, tedy odmítnutí předsedy Parlamentu přiznat žalobcům postavení členů tohoto orgánu, které je v podstatě obsaženo v dopise ze dne 27. června 2019.

28.

Pokud jde o akt ze dne 27. června 2019, Tribunál zejména rozhodl, že skutečnost, že navrhovatelé nemohou nastoupit do funkce, vykonávat mandát a zasedat v Parlamentu nevyplývá z tohoto aktu, ale z použití španělského práva, jak se odráží ve sděleních ze dne 17. a 20. června 2019, ve vztahu k nimž neměli ani předseda Parlamentu, ani Parlament žádný prostor pro uvážení (bod 146 napadeného rozsudku). Ohledně nepřijetí opatření, která měla potvrdit a hájit výsady a imunity navrhovatelů, Tribunál v podstatě rozhodl, že toto nepřijetí nemůže být považováno za vyplývající z aktu ze dne 27. června 2019 (viz zejména body 157 a 166 napadeného rozsudku). Tribunál tedy rozhodl, že je žaloba nepřípustná v části týkající se tohoto aktu z důvodu, že uvedený akt nemá závazné právní účinky, které by mohly mít vliv na zájmy navrhovatelů, a je tedy aktem, který nelze napadnout žalobou (bod 167 napadeného rozsudku).

29.

Ohledně pokynu ze dne 29. května 2019 rozhodl Tribunál, že tento pokyn nebránil navrhovatelům v provedení administrativních úkonů nezbytných k tomu, aby se mohli ujmout funkcí, a tedy nebyl příčinou toho, že navrhovatelé nemohli vykonávat mandát od zahájení prvního zasedání Parlamentu po volbách. Tento pokyn nanejvýš připravil navrhovatele o pomoc Parlamentu při nástupu do funkce (body 184 a 185 napadeného rozsudku). Tribunál tedy odmítl žalobu ohledně pokynu ze dne 29. května 2019 jako nepřípustnou z totožných důvodů, jako jsou důvody, které byly uvedeny ohledně aktu ze dne 27. června 2019 (body 186 a 187 napadeného rozsudku).

30.

Dne 16. září 2022 podali navrhovatelé kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku. Parlament a Španělské království předložili své kasační odpovědi dne 8. a 7. prosince 2022. Rozhodnutím předsedy Soudního dvora bylo účastníkům řízení umožněno předložit repliku a dupliku.

31.

Ve svém kasačním opravném prostředku navrhovatelé navrhují Soudnímu dvoru, aby:

32.

Parlament a Španělské království navrhují Soudnímu dvoru, aby:

33.

Soudní dvůr rozhodl, že rozhodne ve věci bez konání jednání k přednesu řečí.

34.

Na podporu kasačního opravného prostředku uvádějí navrhovatelé čtyři důvody. Jak jsem již uvedl, zaměřím se na základě pokynů Soudního dvora ve svém stanovisku na první důvod kasačního opravného prostředku. Před analýzou opodstatněnosti tohoto důvodu kasačního opravného prostředku je však třeba se zabývat pochybnostmi ohledně přípustnosti tohoto kasačního opravného prostředku vznesenými Parlamentem a Španělským královstvím.

35.

Parlament a Španělské království zpochybňují přípustnost projednávaného kasačního opravného prostředku jako celku v podstatě z toho důvodu, že navrhovatelé přesně neuvedli zpochybněné body napadeného rozsudku a dostatečně nepodepřeli své důvody, že kasační opravný prostředek není jasný a srozumitelný a že se navrhovatelé ve skutečnosti domáhají nového přezkoumání věci, o které rozhodl Tribunál, když pouze opakují argumenty, které mu byly předloženy. Kromě toho Parlament a Španělské království zpochybňují přípustnost celé řady konkrétních důvodů a argumentů.

36.

Navrhovatelé ve své replice tyto výtky vyvracejí a v podstatě tvrdí, že Parlament jejich kasační opravný prostředek nesprávně pochopil, nebo dokonce zkreslil.

37.

Nezdá se mi, že by projednávaný kasační opravný prostředek měl být v plném rozsahu odmítnut jako nepřípustný. Je sice pravda, že kasační opravný prostředek je místy nejasný a opakující se. Nic to však nemění na tom, že na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament a Španělské království, navrhovatelé v souladu s čl. 169 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora označují přesně body napadeného rozsudku, které zpochybňují, nesprávná právní posouzení, kterých se podle nich Tribunál dopustil, a uvádějí právní argumenty na podporu svých tvrzení. Jednací řád naproti tomu nevyžaduje, aby důvody a argumenty kasačního opravného prostředku byly uvedeny v předem stanoveném pořadí nebo logice. I když se tedy některé důvody nebo argumenty projednávaného kasačního opravného prostředku skutečně mohou ukázat jako neúčinné, nebo dokonce nepřípustné, není tomu tak podle mého názoru v případě kasačního opravného prostředku jako celku.

38.

Přistoupím tedy k věcné analýze prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

39.

První důvod kasačního opravného prostředku se týká odmítnutí Tribunálu přiznat povahu napadnutelného aktu pokynu ze dne 29. května 2019 a aktu ze dne 27. června 2019. Právě tato druhá část má podle mého názoru zásadní význam pro rozhodnutí v projednávané věci. Svou analýzu tedy zahájím touto druhou částí.

40.

Připomínám, že podle bodu 70 napadeného rozsudku spočívá akt ze dne 27. června 2019 v odmítnutí předsedy Parlamentu přiznat navrhovatelům postavení členů Parlamentu, které je obsaženo v dopise ze dne 27. června 2019.

41.

Toto odmítnutí vyplynulo ze skutečnosti, že i když byli navrhovatelé vyhlášeni zvolenými do Parlamentu vyhlášením ze dne 13. června 2019, nebyli uvedeni ve sdělení ze dne 17. června 2019, neboť nesložili přísahu nebo slib v souladu s čl. 224 odst. 2 volebního zákona. Jak jsem již uvedl v bodě 28 tohoto stanoviska, Tribunál rozhodl, že skutečnost, že navrhovatelé nemohou vykonávat mandát, nevyplývá z aktu ze dne 27. června 2019, ale z použití španělského práva, které Parlament nemůže zpochybnit ( 14 ), takže tento akt nemá závazné právní účinky, které by mohly mít vliv na zájmy navrhovatelů, a je tedy aktem, který nelze napadnout žalobou ( 15 ).

42.

Stejně jako Parlament ve své kasační odpovědi budu analyzovat argumenty navrhovatelů nikoli v pořadí, v jakém byly předloženy v kasačním opravném prostředku, ale v pořadí úvah Tribunálu v napadeném rozsudku. Vzhledem k tomu, že odmítnutí předsedy Parlamentu ujmout se iniciativy směřující k potvrzení imunity navrhovatelů, na které se rovněž vztahuje akt ze dne27. června 2019, je předmětem třetího a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku, netýkají se následující úvahy a mé návrhy tohoto odmítnutí a nepředjímají opodstatněnost těchto důvodů.

43.

Navrhovatelé vytýkají Tribunálu ( 16 ), že zkreslil skutkový stav nebo nesprávně právně kvalifikoval tyto skutečnosti v bodech 81 až 84 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál provedl analýzu obsahu dopisu předsedy Parlamentu adresovaného navrhovatelům, který představuje akt ze dne 27. června 2019.

44.

Nezdá se mi, že by v tomto případě bylo možné konstatovat zkreslení skutkového stavu Tribunálem, neboť tento skutkový stav je shrnut ve znění dopisu ze dne 27. června 2019. Na rozdíl od tvrzení Parlamentu se mi však také nezdá, že lze tyto body napadeného rozsudku analyzovat pouze jako konstatování skutkového stavu týkající se znění tohoto dopisu. Tribunál totiž v bodě 76 napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na judikaturu předpokládá způsobilost aktu být předmětem žaloby na neplatnost přezkoumání podle takových objektivních kritérií, „jako je obsah tohoto aktu“. V tomto kontextu je tedy třeba chápat konstatování Tribunálu uvedená v bodech 81 až 84 napadeného rozsudku nikoli jako pouhá konstatování skutkového stavu, ale jako provedení právní kvalifikace aktu ze dne 27. června 2019 ve světle obsahu dopisu, ve kterém je tento akt obsažen.

45.

Podle mého názoru navrhovatelé správně tvrdí, že tato kvalifikace je chybná. Tvrzením, že předseda Parlamentu dopisem ze dne 27. června 2019 pouze zohlednil právní situaci navrhovatelů, „o níž byl úředně informován španělskými orgány prostřednictvím sdělení ze dne 17. a 20. června 2019“, totiž Tribunál nezohlednil skutečný význam tohoto dopisu, klíčový z hlediska jeho posouzení jako napadnutelného aktu, a sice že předseda Parlamentu vyjádřil tímto dopisem své rozhodnutí nezohlednit výsledky voleb obsažené ve vyhlášení ze dne 13. června 2019, ale pouze sdělení ze dne 17. a 20. června 2019. Toto rozhodnutí je potvrzeno ve znění dopisu ze dne 27. června 2019, podle kterého předseda Parlamentu nemůže s navrhovateli zacházet jako s budoucími členy tohoto orgánu „do [obdržení] nového sdělení španělských úřadů“.

46.

Tribunál se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když kvalifikoval dopis ze dne 27. června 2019 s ohledem na jeho obsah tak, že nemá jakoukoli rozhodovací a konečnou povahu, zatímco z tohoto dopisu jasně vyplývalo konečné rozhodnutí předsedy Parlamentu přihlédnout pouze ke sdělením španělských úřadů týkajícím se osob zvolených do Evropského parlamentu a nezohlednit prohlášení ze dne 13. června 2019. Toto pochybení podle mého názoru představuje „prvotní hřích“ napadeného rozsudku a dotýká se zbývající části úvah Tribunálu věnovaných analýze napadnutelnosti aktu ze dne 27. června 2019. Níže konstatovaná nesprávná právní posouzení totiž jen potvrzují toto původní pochybení.

47.

Navrhovatelé dále podrobně ( 17 ) vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu článku 12 aktu o volbách. Tato výtka je podle mého názoru opodstatněná.

48.

Nejprve v bodech 97 až 114 napadeného rozsudku Tribunál podal výklad článku 12 aktu o volbách ve spojení s článkem 3 jednacího řádu a s ohledem na judikaturu Soudního dvora, zejména rozsudek Itálie a Donnici v. Parlament ( 18 ). Na závěr těchto úvah dospěl k závěru, že „pro účely ověření pověřovacích listin svých členů musí Parlament vycházet ze seznamu zvolených kandidátů úředně sděleného vnitrostátními orgány, který je hypoteticky sestaven na základě úředně oznámených výsledků a poté, co tyto orgány vyřídily případné spory vycházející z uplatnění vnitrostátního práva“ ( 19 ).

49.

Dále v bodech 116 až 119 napadeného rozsudku použil Tribunál tento výklad výše uvedených ustanovení na projednávanou věc a dospěl k závěru, že sdělení ze dne 17. a 20. června 2019 odráží úřední výsledky voleb „jak byly […] stanoveny po vyřešení případných sporů vznesených na základě vnitrostátního práva“ ( 20 ), takže předseda Parlamentu nebyl příslušný k ověřování opodstatněnosti vyloučení některých kandidátů, včetně navrhovatelů, z tohoto seznamu, a – to znamená – mohl jej pouze vzít na vědomí. Tribunál tak postavil nedodržení povinnosti navrhovatelů složit přísahu nebo slib stanovené v čl. 224 odst. 2 volebního zákona na roveň sporu ve smyslu článku 12 aktu o volbách. Toto postavení na roveň vyplývá jasně z bodů 107 a 108 napadeného rozsudku a bylo výslovně potvrzeno v bodě 129 tohoto rozsudku ( 21 ). Domnívám se, že se jedná o pochybení při výkladu článku 12 aktu o volbách, které může zpochybnit veškeré úvahy Tribunálu týkající se aktu ze dne 27. června 2019.

50.

Podle mého názoru tkví chybné úvahy Tribunálu v jeho chybném pochopení rozsudku Junqueras Vies v bodech 85 a 86 napadeného rozsudku. Podle Tribunálu totiž Soudní dvůr v tomto rozsudku rozlišoval mezi postavením poslance Parlamentu a výkonem příslušného mandátu. Tribunál tak v bodě 90 napadeného rozsudku sice uznal, že navrhovatelé získali postavení poslance Parlamentu od vyhlášení ze dne 13. června 2019, avšak v bodech 107 a 108 tohoto rozsudku uvedl, že nesplnění takové povinnosti, jako je povinnost stanovená v čl. 224 odst. 2 volebního zákona, může bránit osobě, která získala toto postavení, aby se skutečně ujala svého mandátu ( 22 ), a dospěl tak v bodě 118 uvedeného rozsudku k závěru, že vyloučení takové osoby ze seznamu zvolených poslanců mohlo být odůvodněno jako „vyřešení případných sporů vznesených na základě vnitrostátního práva“.

51.

V rozsudku Junqueras Vies Soudní dvůr sice skutečně rozlišoval mezi postavením evropského poslance a příslušným mandátem, avšak učinil tak pouze z časového hlediska a pouze za účelem rozlišení období použití parlamentních imunit na základě čl. 9 prvního a druhého pododstavce Protokolu, jak jasně vyplývá z bodů 77 až 81 tohoto rozsudku. Naproti tomu nic v uvedeném rozsudku neodůvodňuje závěr, podle kterého Soudní dvůr údajně připustil, že osoba, která získala postavení poslance Parlamentu, může být zbavena možnosti vykonávat svůj mandát, aniž předtím ztratila toto postavení. Právě naopak v bodě 65 rozsudku Junqueras Vies Soudní dvůr uvedl, že „mandát členů [Parlamentu] je hlavním atributem tohoto postavení“.

52.

Je pravda, že rozsudek Junqueras Vies se soustředí na parlamentní imunity, neboť byly předmětem předběžných otázek ve věci, v níž byl vydán daný rozsudek. Veškeré úvahy, které vedly Soudní dvůr k řešení přijatému v daném rozsudku, se nicméně soustředí na pojem „člen Parlamentu“ ( 23 ). Jednalo se právě o toto postavení, o jehož odepření navrhovateli v původním řízení ve věci, v níž byl vydán daný rozsudek, usilovaly španělské úřady a o němž Soudní dvůr uvedl, že jej tento navrhovatel získal v okamžiku a již jen z důvodu úředního vyhlášení výsledků voleb ( 24 ). Navíc v bodě 70 rozsudku Junqueras Vies Soudní dvůr výslovně uvedl, že „pokud [Parlament] ‚přihlíží‘ k volebním výsledkům úředně vyhlášeným členskými státy, se nezbytně domnívá, že osoby, jejichž zvolení bylo úředně vyhlášeno, se již na základě této skutečnosti staly členy tohoto orgánu, a proto ve vztahu k nim musí vykonat svoji pravomoc tím, že ověří jejich pověřovací listiny“.

53.

Domnívat se tedy, jak učinil Tribunál v napadeném rozsudku nejen ve výše uvedených bodech, ale také v jeho bodě 144, že postavení člena Parlamentu lze odlišit od výkonu příslušného mandátu, takže dané osobě může být zabráněno ve výkonu tohoto mandátu, přičemž si zachová toto postavení, je ve zjevném rozporu jak s logikou, tak se zněním rozsudku Junqueras Vies. Přijetí takového řešení by mělo za následek zbavení tohoto rozsudku jakéhokoli užitečného účinku, protože by členským státům ponechalo volnost rozhodnout, kdo ze zvolených osob může skutečně vykonávat mandát, což je přesně to, čemu měl tento rozsudek právě zabránit.

54.

Nesprávný výklad rozsudku Junqueras Vies pak vedl Tribunál k tomu, že se v bodě 118 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu aktu o volbách, zejména článku 12 tohoto aktu.

55.

Z tohoto článku, který byl vyložen Soudním dvorem, zejména v rozsudku Donnici, vyplývá, že Parlament musí přihlédnout k vyhlášení dotčeného členského státu o výsledku voleb, jelikož všechny právní otázky související s tímto vyhlášením, včetně případných sporů jiných než ty, které vznikly na základě samotného aktu o volbách, jsou rozhodovány na vnitrostátní úrovni ( 25 ).

56.

Jak přitom jasně vyplývá z rozsudku Junqueras Vies, úřední vyhlášení výsledků členskými státy ve smyslu článku 12 aktu o volbách a rozsudku Donnici, a postavení členů Parlamentu spolu úzce souvisí v tom smyslu, že osoby vyhlášené jako zvolené nabývají toto postavení v okamžiku a již jen z důvodu uvedeného vyhlášení ( 26 ). Z toho vyplývá, že „právní otázky související s uvedeným prohlášením“ uvedené v bodě 55 rozsudku Donnici, jakož i „spory, které vznikají“ ve smyslu článku 12 aktu o volbách, nejsou jiné než ty, které jsou spojené s postavením člena Parlamentu dotčené osoby.

57.

Tyto právní otázky a tyto spory se mohou zejména týkat zaprvé volebního postupu, který se podle článku 8 aktu o volbách řídí vnitrostátními předpisy členských států ( 27 ), zadruhé případů uplynutí mandátu uvedených v čl. 13 odst. 1 tohoto aktu a konečně zatřetí neslučitelnosti stanovené vnitrostátním právem na základě čl. 7 odst. 3 uvedeného aktu. Právě na těchto třech místech akt o volbách odkazuje na vnitrostátní předpisy uvedené v článku 12 in fine tohoto aktu. Vyřešení právních otázek nebo sporů může vést k tomu, že dotyčná osoba nezíská nebo ztratí postavení člena Parlamentu, a případně také uvolní křeslo.

58.

Naproti tomu situace, kdy členský stát nesdělí Parlamentu jméno osoby, která však byla vyhlášena za zvolenou, aniž jí odejme mandát nebo jiným způsobem zpochybní vyhlášení jejího zvolení, nemůže být považována za takovou právní otázku související s vyhlášením volebních výsledků ani za spor ve smyslu článku 12 aktu o volbách. Toto ustanovení, jak je vykládáno Soudním dvorem, tedy nevyžaduje, aby Parlament k takovému sdělení přihlédl bez jakéhokoli posouzení jeho opodstatněnosti, zejména pokud toto sdělení věrně neodráží úřední vyhlášení výsledků voleb.

59.

Jak přitom konstatoval Tribunál v bodě 90 napadeného rozsudku, účastníci řízení se shodují na skutečnosti, že navrhovatelé od vyhlášení ze dne 13. června 2019 získali postavení poslance Parlamentu, a v souladu s tím, co Tribunál uvedl v bodech 108 a 152 tohoto rozsudku, španělské úřady nerozhodly o odnětí jejich mandátů, ale pouze o dočasném pozastavení jejich výsad.

60.

Úkolem Tribunálu tedy nebylo vyřešit problém rozdělení pravomocí mezi Unií a členskými státy, protože toto rozdělení jasně vyplývá z aktu o volbách, jak byl vyložen Soudním dvorem, ale vyvodit z tohoto rozdělení důsledky. Navrhovatelé přitom správně vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu článku 12 aktu o volbách, když v bodě 118 napadeného rozsudku rozhodl, že sdělení ze dne 17. a 20. června 2019 odráží úřední výsledky voleb, které byly stanoveny po vyřešení případných sporů vznesených na základě vnitrostátního práva, takže předseda Parlamentu nebyl příslušný k ověřování jejich opodstatněnosti. Odpověď Parlamentu na tuto výtku, která se omezuje na podporu nesprávného výkladu podaného Tribunálem, nepovažuji za přesvědčivou ( 28 ).

61.

Konstatování Tribunálu v bodě 118 napadeného rozsudku, že sdělení ze dne 17. a 20. června 2019 odrážela výsledky voleb ve smyslu článku 12 aktu o volbách, takže Parlament je mohl pouze vzít na vědomí, tvoří ústřední bod úvah Tribunálu. Chybný výklad tohoto článku je tedy rozhodující pro řešení přijaté v napadeném rozsudku ohledně aktu ze dne 27. června 2019. Vede zejména přímo k závěrům obsaženým v bodech 146 a 153 tohoto rozsudku, podle nichž různé důsledky pro navrhovatele z odmítnutí přiznat jim postavení členů Parlamentu nevyplývaly z aktu ze dne 27. června 2019, ale z použití španělského práva, jak se odráží ve sděleních ze dne 17. a 20. června 2019. Tato chyba tedy sama o sobě postačuje ke zrušení této části uvedeného rozsudku.

62.

Navrhovatelé rovněž zpochybňují body 120 až 123 napadeného rozsudku, kterými Tribunál odmítl jejich argumentaci spočívající v tvrzení, že rozhodnutím ze dne 13. ledna 2020 povolil Parlament navrhovatelům, aby zasedali v Parlamentu, i přes neexistenci úředního sdělení jejich zvolení španělskými úřady, což dokládá, že akt ze dne 27. června 2019 měl povahu rozhodnutí ( 29 ).

63.

Je pravda, jak tvrdí Parlament ve své kasační odpovědi, že akt ze dne 27. června 2019 musí být posuzován jako takový a podle objektivních kritérií.

64.

Nic to však nemění na tom, že se jeví jako vnitřně rozporné tvrzení na jedné straně, že Parlament je vázán bez jakéhokoli prostoru pro uvážení sděleními ze dne 17. a 20. června 2019, a na straně druhé, že „se rozhodl povolit“ ( 30 ) rozhodnutím ze dne 13. ledna 2020 navrhovatelům, aby se ujali funkcí. Pokud mělo rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 rozhodovací povahu, měl tuto povahu logicky i akt ze dne 27. června 2019, ledaže by Tribunál dospěl k závěru, že první z těchto aktů je nezákonný, což Tribunál ani nenaznačil. Na rozdíl od toho, co Tribunál uvedl v bodě 121 napadeného rozsudku, tedy přijetí rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 Parlamentem zpochybňuje některé úvahy Tribunálu, a to konkrétně úvahy, které jsou uvedeny v bodech 82 až 84, 108, a zejména 118 tohoto rozsudku. Tím, že Tribunál při posouzení právní povahy aktu ze dne 27. června 2019 nezohlednil důsledky, které logicky plynou z rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020, přinejmenším použil v odůvodnění napadeného rozsudku chybné úvahy.

65.

Kromě toho je nesporné – a Tribunál to implicitně uvedl v bodě 121 napadeného rozsudku – že rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 bylo přijato v důsledku rozsudku Junqueras Vies. Vzhledem k tomu, že tento rozsudek podává výklad unijního práva ex tunc, měly být však jeho účinky zohledněny i pro účely posouzení právní povahy aktu ze dne 27. června 2019, jak správně tvrdí navrhovatelé. Jejich právní situace se totiž mezi přijetím tohoto aktu a přijetím rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 nezměnila.

66.

Tribunálu ( 31 ) je rovněž vytýkáno nesprávné odůvodnění v bodech 128 až 131 napadeného rozsudku, kterými se Tribunál vypořádal s argumenty navrhovatelů vycházejícími z chybějící pravomoci Španělského království přijmout taková pravidla, jako je čl. 224 odst. 2 volebního zákona, jinými slovy z protiprávnosti tohoto vnitrostátního ustanovení z hlediska unijního práva. Tribunál rozhodl, že Parlament ani on sám nemají v probíhajícím řízení pravomoc zpochybnit nebo přezkoumat uvedené vnitrostátní ustanovení.

67.

Nicméně s ohledem na argumenty předložené navrhovateli bylo cílem přezkoumat ani ne tak legalitu dotčeného vnitrostátního ustanovení práva jako takového, ale jeho důsledky, které Španělské království a Parlament spojují s nesplněním povinnosti, kterou toto ustanovení stanoví. Pokud jde přitom o tyto důsledky, Tribunál považoval v bodě 152 napadeného rozsudku za prokázané vysvětlení Španělského království, podle kterého byly mandáty navrhovatelů pouze „pozastaveny“ do okamžiku, kdy složí přísahu nebo slib stanovený v čl. 224 odst. 2 volebního zákona v souladu se sdělením ze dne 20. června 2019.

68.

I když článek 13 aktu o volbách uvádí několik případů, které vedou k zániku mandátu poslance Parlamentu, z nichž některé mohou mít původ v uplatňování vnitrostátního práva členských států, žádné ustanovení tohoto aktu neumožňuje členskému státu dočasně pozastavit výkon takového mandátu, přičemž jakýkoli pokus o to je zjevně v rozporu s unijním právem. Vzhledem k tomu, že Španělské království nemělo pravomoc na základě sdělení ze dne 20. června 2019 pozastavit navrhovatelům výkon jejich mandátu, navrhovatelé tedy správně tvrdí, že to byl právě předseda Parlamentu, kdo tomuto sdělení přiznal právní účinky aktem ze dne 27. června 2019.

69.

V bodech 167 a 168 napadeného rozsudku dospěl Tribunál k závěru, že akt ze dne 27. června 2019 nemá závazné právní účinky, které by mohly mít vliv na zájmy navrhovatelů, a tedy žaloba podaná proti tomuto aktu musí být odmítnuta jako nepřípustná.

70.

Podle mého názoru navrhovatelé správně tvrdí, že Tribunál dospěl k tomuto závěru na základě úvah, které byly stiženy, jak jsem prokázal, několika chybami, konkrétně chybnou kvalifikací obsahu dopisu ze dne 27. června 2019 v bodech 81 až 84 napadeného rozsudku, nesprávným použitím rozsudku Junqueras Vies v bodech 85, 86 a 144 uvedeného rozsudku, nesprávným právním posouzením při výkladu článku 12 aktu o volbách v bodě 118 uvedeného rozsudku, nekonzistentností úvah ohledně dopadu rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 v bodech 116 až 123 téhož rozsudku a konečně nezohledněním protiprávnosti pozastavení výkonu mandátů navrhovatelů v bodech 128 až 131 napadeného rozsudku.

71.

Předseda Parlamentu se totiž aktem ze dne 27. června 2019, kdy se musel vypořádat jednak s vyhlášením ze dne 13. června 2019, o němž nemohl nevědět, neboť bylo veřejné, a jednak se sděleními ze dne 17. a 20. června 2019, rozhodl jednat na základě těchto dvou sdělení tak, že toto vyhlášení nezohlednil a odmítl přiznat navrhovatelům postavení členů tohoto orgánu, přičemž toto rozhodnutí bylo následně změněno rozhodnutím ze dne 13. ledna 2020.

72.

Tím, že Tribunál odmítl přiznat aktu ze dne 27. června 2019 napadnutelnou povahu, porušil tedy článek 263 SFEU. V důsledku toho je třeba prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku vyhovět a napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž se týká tohoto aktu.

73.

Připomínám, že předseda Parlamentu pokynem ze dne 29. května 2019 uložil administrativním útvarům Parlamentu, aby členům Parlamentu zvoleným ve Španělsku odmítly poskytnout zvláštní přijímací službu, která jim má usnadnit administrativní postupy nezbytné pro jejich nástup do funkce, a to až do úředního sdělení jejich zvolení španělskými orgány.

74.

V bodech 169 až 187 napadeného rozsudku zkoumal Tribunál důvody, které navrhovatelé uvedli na podporu své žaloby znějící na zrušení pokynu ze dne 29. května 2019. Na závěr tohoto posouzení dospěl k závěru, že tento pokyn nemá závazné právní účinky, které by mohly mít vliv na zájmy navrhovatelů, takže žaloba proti tomuto pokynu je nepřípustná.

75.

Navrhovatelé s tímto závěrem nesouhlasí ( 32 ) a argumentují především tím, že pokyn ze dne 29. května 2019 a akt ze dne 27. června 2019 jsou neoddělitelné, zejména s přihlédnutím k jejich tvrzení, že dopis ze dne 27. června 2019 pouze odráží rozhodnutí přijaté mnohem dříve.

76.

Tyto argumenty nepovažuji za přesvědčivé. Je zajisté pravda, že Tribunál, který se přidržel svého posouzení aktu ze dne 27. června 2019, přičetl negativní důsledky odmítnutí obsaženého v pokynu ze dne 29. května 2019 pro navrhovatele nikoli tomuto pokynu, ale použití španělského práva. V bodě 185 napadeného rozsudku tak dospěl k závěru, že i kdyby tento pokyn měl právní účinky vůči navrhovatelům, od sdělení ze dne 17. června 2019 již tomu tak nebylo. Tento závěr je přitom stejně nesprávný jako část napadeného rozsudku věnovaná posouzení aktu ze dne 27. června 2019.

77.

Nic to však nemění na tom, že zaprvé argumenty navrhovatelů nemohou zpochybnit úvahu Tribunálu, že zvláštní přijímací služba, které se týká pokyn ze dne 29. května 2019, nebyla nezbytná pro splnění formalit spojených s nástupem členů Parlamentu do funkce, ale představovala pouze technickou pomoc pro tyto členy. Zbavení této pomoci však nemůže mít trvalý dopad na právní postavení dotčených osob.

78.

Zadruhé se mi zdá, že nemožnost navrhovatelů učinit kroky nezbytné k nástupu do funkce nevyplývala z pokynu ze dne 29. května 2019, ale z aktu ze dne 27. června 2019. Navrhovatelé to ostatně sami implicitně potvrzují, když tvrdí ( 33 ), že tato nemožnost trvala až do rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020, které alespoň částečně zrušilo právní účinky tohoto aktu.

79.

Domnívám se proto, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být v rozsahu, v němž se týká závěrů Tribunálu týkajících se pokynu ze dne 29. května 2019, zamítnut jako neopodstatněný.

80.

S přihlédnutím k výše uvedeným úvahám navrhuji vyhovět prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku a zrušit napadený rozsudek v části, v níž se týká aktu ze dne 27. června 2019, a ve zbývající části tento důvod zamítnout jako neopodstatněný.

81.

Podle článku 61 Statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že je-li opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje. Navrhovatelé navrhují podpůrně rozhodnout v tomto smyslu.

82.

Pokud by se tedy Soudní dvůr řídil mým návrhem vyhovět prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku a zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž se týká aktu ze dne 27. června 2019, mám za to, že soudní řízení dovoluje, aby vydal sám konečné rozhodnutí ve věci v rozsahu, v němž se týká tohoto aktu. Argumenty týkající se napadnutelnosti tohoto aktu a argumenty týkající se jeho legality se totiž překrývají, jak dokládá kasační odpověď Španělského království, která je ve skutečnosti z velké části věnována obhajobě opodstatněnosti tohoto aktu. Kromě toho se mi nezdá, že by pro rozhodnutí sporu byla nezbytná jiná skutková zjištění než ta, která již byla učiněna v napadeném rozsudku. Proto navrhuji, aby Soudní dvůr sám vydal rozhodnutí o návrhu na zrušení aktu ze dne 27. června 2019, který podali navrhovatelé v prvním stupni.

83.

Před posouzením tohoto návrhu je třeba určit, zda si navrhovatelé zachovali právní zájem na podání žaloby v tomto ohledu s ohledem na skutečnost, že rozhodnutím ze dne 13. ledna 2020 Parlament fakticky zrušil odmítnutí přiznat jim postavení členů tohoto orgánu, čímž odstranil mnoho právních účinků aktu ze dne 27. června 2019. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž žaloba na neplatnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou přípustná pouze v případě, že má tato osoba právní zájem na zrušení napadeného aktu. Každá okolnost týkající se přípustnosti žaloby na neplatnost podané k Tribunálu přitom může představovat nepominutelný důvod, který je Soudní dvůr, jemuž byl předložen kasační opravný prostředek, povinen zkoumat i bez návrhu ( 34 ). Soudní dvůr tedy musí bez návrhu přezkoumat to, zda mají navrhovatelé i přes přijetí rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 stále právní zájem na zrušení aktu ze dne 27. června 2019.

84.

Domnívám se, že tomu tak je. Jak totiž uvedl Tribunál v bodě 122 napadeného rozsudku, Parlament u Tribunálu vysvětlil, že rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 bylo přijato „vzhledem k právní nejistotě ohledně postavení žalobců po rozsudku [Junqueras Vies], a usnesení [Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament ( 35 )]“. Toto rozhodnutí spočívá v dočasném povolení navrhovatelům vykonávat mandát na základě čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce in fine jednacího řádu, aniž bylo provedeno ověření jejich pověřovacích listin, a to až do úředního sdělení jejich zvolení vnitrostátními orgány v souladu s čl. 3 odst. 2 první větou jednacího řádu.

85.

Je pravda, že rozhodnutí Parlamentu neprovést ověření pověřovacích listin navrhovatelů, jakož i platnost čl. 3 odst. 2 jednacího řádu, jak jej Parlament vykládá s ohledem na akt o volbách, nejsou předmětem projednávaného sporu. Nic to však nemění na tom, že zrušením aktu ze dne 27. června 2019 by se vyjasnilo právní postavení navrhovatelů a Parlament by mohl v jejich věci přijmout konečné, a nikoli prozatímní rozhodnutí, založené na správném výkladu relevantních právních norem. Podle mého názoru si tedy navrhovatelé zachovávají i nadále právní zájem na zrušení tohoto aktu.

86.

Předseda Parlamentu aktem ze dne 27. června 2019 odmítl přiznat navrhovatelům postavení členů tohoto orgánu, čímž vyhověl sdělením ze dne 17. a 20. června 2019. V bodě 96 napadeného rozsudku Tribunál vymezil právní otázku, která mu byla předložena, tak, že se jedná o to, zda byl předseda Parlamentu oprávněn zpochybnit sdělení ze dne 17. června 2019, které neuvádělo jména navrhovatelů, přestože se jejich jména objevila ve vyhlášení ze dne 13. června 2019. Navrhovatelé naproti tomu uvádějí ( 36 ), podle mého názoru správně, že otázka měla být formulována opačně a měla se týkat toho, zda měl předseda Parlamentu pravomoc ke zpochybnění tohoto vyhlášení na základě uvedených sdělení.

87.

Zaprvé podle článku 12 aktu o volbách Parlament pro účely ověření pověřovacích listin svých členů „přihlíží k [volebním] výsledkům úředně vyhlášeným členskými státy“. Toto ustanovení dále doplňuje, že Parlament rozhoduje všechny spory, které vznikají na základě aktu o volbách, s výjimkou sporů vzniklých na základě ustanovení vnitrostátních předpisů. Vzhledem k výkladu tohoto ustanovení, který podal Soudní dvůr v rozsudku Donnici, toto znění naznačuje, že Parlament nemá žádný prostor pro uvážení, takže vyhlášení výsledků členským státem pro něj představuje již existující právní situaci ( 37 ).

88.

V souladu s mým posouzením v bodech 55 až 61 tohoto stanoviska přitom nesplnění povinnosti stanovené v čl. 224 odst. 2 volebního zákona nelze postavit na roveň sporu vzniklému na základě vnitrostátních předpisů ve smyslu článku 12 aktu o volbách, ani právní otázce související s vyhlášením jejich zvolení ve smyslu bodu 55 rozsudku Donnici, neboť nemá za následek ztrátu jejich postavení členů Parlamentu.

89.

Nelze tedy mít za to, že sdělení ze dne 17. a 20. června 2019 byla vypracována „na základě úředně oznámených výsledků“, jak uvedl Tribunál v bodě 114 napadeného rozsudku, jelikož neodrážela přesně a úplně tyto výsledky. Úředním vyhlášením výsledků bylo vyhlášení ze dne 13. června 2019, jak Soudní dvůr potvrdil výslovně v rozsudku Junqueras Vies ( 38 ), a tímto vyhlášením byl Parlament vázán, aniž jej mohl zpochybnit, stejně jako byl vázán vyhlášením italských úřadů ze dne 29. března 2007 ve věci, v níž byl vydán rozsudek Donnici ( 39 ).

90.

Tento závěr není zpochybněn na rozdíl od toho, co tvrdí Španělské království, v článku 8 aktu o volbách, který stanoví, že volební postup se v každém členském státě řídí vnitrostátními předpisy.

91.

Členové Parlamentu nejsou zástupci členských států, nebo dokonce národů těchto členských států, ale podle čl. 14 odst. 2 SEU zástupci občanů Unie, kteří jsou voleni ve všeobecných volbách. Vzhledem k tomu, že neexistuje jednotný volební postup, ačkoli je stanoven v článku 223 SFEU, řídí se volební postup podpůrně a s výhradou harmonizace provedené aktem o volbách vnitrostátními právními předpisy členských států, které organizují volby do Parlamentu na svém území. Toto přenesení pravomocí dává členským státům široké pravomoci, které přesahují samotný volební postup, zejména pokud jde o právo volit a být volen nebo neslučitelnost funkcí.

92.

Volební postup, který se řídí vnitrostátními předpisy, vede logicky k úřednímu vyhlášení výsledků. Právě to konstatoval Soudní dvůr v rozsudku Junqueras Vies ( 40 ), když uvedl, že „za současného stavu unijního práva členské státy v zásadě mají i nadále pravomoc upravit volební postup a na jeho konci provést úřední vyhlášení volebních výsledků“. Takto vyhlášené výsledky lze zpětně měnit pouze v návaznosti na neplatnost volby jedné nebo více osob nebo na některou z událostí, které mají za následek ztrátu postavení člena Parlamentu, uvedených v čl. 13 odst. 1 aktu o volbách.

93.

Naproti tomu členský stát nemůže zmařit užitečný účinek získání postavení člena Parlamentu pouze z důvodu vyhlášení volebních výsledků, jak vyplývá z rozsudku Junqueras Vies ( 41 ), rozšířením pojmu „volební postup“ na jakoukoli normu jeho vnitrostátního práva, kterým by chtěl zabránit osobě vyhlášené za zvolenou vykonávat její mandát, který podle tohoto rozsudku ( 42 ) představuje hlavní atribut tohoto postavení. Taková možnost by byla nejen v rozporu s články 8, 12 a 13 aktu o volbách, které byly vyloženy v rozsudcích Donnici a Junqueras Vies, ale také se zásadou všeobecných přímých voleb stanovenou v článku 14 SEU, podle které složení Parlamentu musí přesně a úplně odrážet svobodné vyjádření rozhodnutí občanů Unie ohledně osob, kterými v něm chtějí být zastupováni ( 43 ).

94.

Jak jsem již měl příležitost uvést, povinnost stanovená v čl. 224 odst. 2 volebního zákona nepředstavuje prvek volebního postupu podle samotného španělského práva ( 44 ). Nelze tedy tvrdit opak ohledně výkladu článku 8 aktu o volbách.

95.

Závěr uvedený v bodě 89 tohoto stanoviska není zpochybněn ani zněním čl. 3 odst. 1 a 3 jednacího řádu, který stanoví, že po volbách vyzve předseda Parlamentu příslušné orgány členských států, aby oznámily jména zvolených poslanců, a že Parlament ověří pověřovací listiny a rozhodne o platnosti mandátů svých poslanců na základě oznámení volebních výsledků členskými státy.

96.

Jednací řád jako akt o vnitřní organizaci totiž hierarchicky podléhá takovým normativním aktům, jako je akt o volbách, a nemůže se od nich odchýlit ( 45 ). Článek 3 odst. 1 a 3 jednacího řádu tedy nelze vykládat tak, že brání Parlamentu přihlédnout k úřednímu vyhlášení výsledků voleb podle článku 12 aktu o volbách pod záminkou, že příslušné orgány členského státu tyto výsledky neoznámily. Takový výklad by totiž zpochybnil platnost výše uvedených ustanovení jednacího řádu z hlediska uvedeného aktu.

97.

Zadruhé tím, že předseda Parlamentu aktem ze dne 27. června 2019 vyhověl sdělení ze dne 20. června 2019, pozastavil výsady navrhovatelů vyplývající z jejich postavení poslanců Parlamentu, které nařídila Ústřední volební komise poté, co nesplnili povinnost stanovenou v čl. 224 odst. 2 volebního zákona.

98.

Článek 13 aktu o volbách ani žádné jiné ustanovení unijního práva však neopravňují členský stát, aby pozastavil výsady členů Parlamentu. Toto pozastavení bylo tedy protiprávní a způsobilo vadu aktu ze dne 27. června 2019, která spočívala v další protiprávnosti.

99.

Přijetím aktu ze dne 27. června 2019 tedy předseda Parlamentu zpochybnil úředně vyhlášené volební výsledky a provedl pozastavení výsad navrhovatelů v rozporu s články 12 a 13 aktu o volbách. Podle mého názoru je proto třeba prohlásit tento akt za protiprávní a zrušit jej.

100.

Vzhledem k tomu, že je toto stanovisko omezeno na analýzu prvního důvodu kasačního opravného prostředku, nebudu předkládat návrh ohledně nákladů řízení, jelikož řešení této otázky závisí v tomto ohledu na rozhodnutí o ostatních důvodech kasačního opravného prostředku v souladu s článkem 138 jednacího řádu.

101.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby