1.

Dánský rozhlasový a televizní koncesionářský poplatek se nedožil sta let. Byl zaveden v roce 1926 jako rozhlasový poplatek a po mnoha změnách byl v roce 2022 zrušen pod názvem mediální poplatek (medielicens).

2.

Přinejmenším z jednoho hlediska je však stále sporný, a to z hlediska zákonnosti jeho zdanění daní z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Tato daň je totiž od zavedení v Dánsku v roce 1967 vybírána z částek zaplacených za koncesionářské poplatky.

3.

Z pohledu unijního práva to bylo odůvodněno odchylkou od obecných pravidel DPH, podobnou odchylce, kterou Soudní dvůr posuzoval ve věci, ve které byl vydán rozsudek GIS ( 2 ). V projednávaném případě však vyvstává otázka, zda se na dánský koncesionářský poplatek plně vztahují závěry uvedené v tomto rozsudku, a to s ohledem na změny, kterým byl poplatek během své existence podroben. Tyto změny totiž znamenají, že uvedený rozsudek není možné použít bezprostředně, ale bude nutné určité upřesnění jeho účinku v kontextu projednávané věci.

4.

Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ( 3 ) uvádí:

„Předmětem DPH jsou tato plnění:

[…]

5.

Podle čl. 132 odst. 1 písm. q) této směrnice:

„Členské státy osvobodí od daně tato plnění:

[…]

6.

Článek 370 uvedené směrnice uvádí:

„Členské státy, které k 1. lednu 1978 zdaňovaly plnění uvedená v části A přílohy X, mohou ve zdaňování těchto plnění pokračovat.“

7.

A konečně v příloze X směrnice 2006/112, části A, nadepsané „Plnění, která mohou členské státy nadále zdaňovat“, jsou v bodě 2 uvedeny „činnosti veřejnoprávního rozhlasu a televize s výjimkou činností obchodní povahy“.

8.

Rozhlasový poplatek byl do dánského práva zaveden v roce 1926 a v roce 1951 se z něj stal rozhlasový a televizní poplatek. V lov nr. 421 om radio-og fjernsynsivrkomshed (zákon č. 421 o rozhlasovém a televizním vysílání) z 15. června 1973 byl definován jako „poplatek za používání rozhlasových a televizních přijímačů“.

9.

Na základě zákona, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, ze dne 27. prosince 1996, příjmy z tohoto poplatku mohly být použity nejen na financování činnosti veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, ale také na „jakékoliv jiné účely související s činností médii“.

10.

Další novelou zákona o rozhlasovém a televizním vysílání ze dne 20. prosince 2006 byl koncesionářský poplatek v audiovizuální části přejmenován na „mediální koncesionářský poplatek“, který byl vybírán z každého zařízení „které umožňuje přijímat a přehrávat veřejně vysílané audiovizuální programy a služby“.

11.

Koncesionářský poplatek byl od roku 2013 postupně rušen, až byl nakonec zákonem, kterým se mění zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, ze dne 18. prosince 2018 k 1. lednu 2022 zrušen.

12.

A, B (fyzické osoby) a Foreningen C (skupina fyzických osob podávajících hromadnou žalobu) podaly u předkládajícího soudu žaloby proti Skatteministeriet (ministerstvo financí, Dánsko) o vrácení částek, které zaplatily z titulu DPH z mediálního poplatku za období 2007-2017. Tyto žaloby vycházejí především z tvrzení, že jelikož mediální poplatek nepředstavuje poskytnutí služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112, je DPH z tohoto poplatku vybírána v rozporu s touto směrnicí a měla by být vrácena. Podpůrně žalobci v původním řízení tvrdí, že i kdyby bylo vybírání DPH z mediálního poplatku považováno za v zásadě zákonné na základě článku 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice, změny právní úpravy tohoto poplatku, k nimž došlo po 1. lednu 1978, zásadně mění jeho povahu, což znemožňuje dovolávat se doložky standstill obsažené v tomto ustanovení.

13.

Předkládající soud považuje za nesporné, že mediální poplatek nepředstavuje poskytnutí služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112, a to v souladu se závěry vyplývajícími z rozsudku Český rozhlas ( 4 ). Tento soud má však pochybnosti o použitelnosti článku 370 této směrnice.

14.

Za těchto okolností rozhodl Østre Landsret (Odvolací soud pro východní oblast, Dánsko) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

15.

Soudní dvůr obdržel žádost o rozhodnutí o předběžné otázce dne 26. srpna 2022. Písemná vyjádření předložili žalobci v původním řízení, dánská a francouzská vláda a Evropská komise. Titíž zúčastnění byli zastoupeni na jednání dne 14. března 2024.

16.

Dne 26. října 2023 vydal Soudní dvůr rozsudek GIS.

17.

V projednávané věci předkládající soud předložil Soudnímu dvoru tři předběžné otázky.

18.

Podstatou první otázky uvedeného soudu je, zda musí být článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice vykládán v tom smyslu, že umožňuje vybírat DPH z poplatku určeného k financování činností veřejnoprávního rozhlasu a televize, jako je dánský mediální koncesionářský poplatek, přestože tento poplatek nepředstavuje protiplnění za poskytování služeb za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) této směrnice.

19.

Mám za to, že odpověď na tuto otázku vyplývá přímo z rozsudku GIS. Je pravda, že se tento rozsudek týká čl. 378 odst. 1 směrnice 2006/112. Toto ustanovení však zavádí pro Rakousko hmotněprávní výjimku totožnou s výjimkou obsaženou v článku 370 této směrnice, která se vztahuje na země, které byly členy Evropského společenství před 1. lednem 1978. Článek 378 této směrnice se týká činností uvedených v bodě 2 části A přílohy X této směrnice, a tedy stejného druhu činnosti, jako je činnost, o kterou jde v projednávané věci. Kromě toho je dánský mediální koncesionářský poplatek poplatkem stejného druhu jako poplatek uvedený ve výroku rozsudku GIS. Výklad článku 378 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice, přijatý v uvedeném rozsudku, lze tedy přímo použít v rámci první otázky předložené v projednávané věci.

20.

S ohledem na výše uvedené a v souladu s přáním Soudního dvora omezím úvahy v tomto stanovisku, jakož i navrhované odpovědi, na dvě zbývající předběžné otázky.

21.

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize financovaných ze zákonného poplatku, který se ukládá vlastníkům zařízení pro příjem programů vysílaných těmito organizacemi, v situaci, kdy po 1. lednu 1978 byla úprava tohoto poplatku změněna tak, že je vybírán nejen z vlastnictví rozhlasového nebo televizního přijímače, jak tomu bylo původně, ale také jakéhokoli jiného zařízení schopného přijímat tyto programy, jako jsou chytré telefony, počítače atd., což potenciálně rozšiřuje okruh osob povinných platit tento poplatek.

22.

Podle mého názoru by tato otázka měla být zodpovězena kladně.

23.

Jak vyplývá analogicky z rozsudku GIS, toto ustanovení směrnice 2006/112 opravňuje členské státy v něm uvedené, mezi něž patří i Dánsko ( 6 ), k zachování systému zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize platného k 1. lednu 1978, přičemž podmínky pro toto zdanění zůstávají v zásadě nezměněny ( 7 ). To však nebrání zavedení změn tohoto daňového systému, které se omezují na zohlednění technologických inovací, k nimž mezitím došlo, aniž by se změnila skutečnost, která zakládá povinnost platit poplatek určený na financování těchto činností ( 8 ).

24.

Tyto principy vyplývají z judikatury Soudního dvora, podle níž v podstatě při uplatňování doložky standstill uvedené v směrnici 2006/112 ( 9 ) členské státy nemají právo rozšířit odchylky od obecných pravidel společného systému DPH, ale mohou přizpůsobit svá vnitrostátní pravidla novým okolnostem ( 10 ).

25.

Změna dánské právní úpravy koncesionářských poplatků, o níž se pojednává v rámci posouzení druhé předběžné otázky, spočívala v rozšíření povinnosti platit tento poplatek, který se původně vztahoval pouze na vlastníky rozhlasových a televizních přijímačů, na vlastníky dalších zařízení schopných přijímat rozhlasové a televizní programy, jako jsou počítače, chytré telefony atd. Tato změna souvisela s technologickým vývojem, který umožnil přijímat rozhlasové a televizní programy i jinými zařízeními než jen speciálně upravenými přijímači.

26.

Tato změna však nerozšířila oblast působnosti odchylky stanovené v článku 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X uvedené směrnice. Toto ustanovení umožňuje, aby zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize zůstalo v platnosti. V systému, jako je dánský systém, se toto zdanění uskutečňuje vybíráním DPH ze zákonného poplatku určeného na financování činností těchto veřejnoprávních organizací. Poplatek, o který se jedná v projednávaném případě, totiž mediální koncesionářský poplatek, slouží k financování činností veřejnoprávního rozhlasu a televize, a to bez ohledu na okruh osob povinných jej platit. Z hlediska dotčených ustanovení směrnice 2006/112 se tedy situace nemění. Z tohoto hlediska je totiž relevantní účel příjmů z tohoto poplatku, nikoli jeho zdroj.

27.

Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, na kterou poukázal předkládající soud, že rozšíření kategorie zařízení, která zakládají povinnost platit mediální koncesionářsky poplatek, mělo současně za následek rozšíření okruhu osob povinných platit tento poplatek. Článek 370 směrnice 2006/112 totiž neobsahuje žádný požadavek, podle něhož by skutečná výše základu daně povolená podle tohoto ustanovení měla zůstat nezměněna.

28.

Argument vznesený žalobci v původním řízení a Komisí, podle něhož na rozdíl od rozhlasových a televizních přijímačů není příjem rozhlasových a televizních programů hlavní funkcí zařízení, jako jsou počítače nebo chytré telefony, je rovněž nesprávný.

29.

V rozsudku ve věci Český rozhlas Soudní dvůr rozhodl, že takový poplatek, jako je poplatek dotčený v projednávané věci, nepředstavuje úplatu za poskytování služeb veřejnoprávními provozovateli vysílání, mimo jiné proto, že povinnost platit je vázána na vlastnictví určitého zařízení bez ohledu na jeho skutečné využití ( 11 ). Zdanění na základě článku 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice tedy není harmonizovaným zdaněním, které je nedílnou součástí společného systému DPH, ale představuje výjimku z působnosti tohoto systému ( 12 ). Pro zákonnost zdanění na tomto základě tedy není nutné, aby existovala jakákoli souvislost mezi využíváním zařízení, jehož vlastnictví zakládá povinnost odvádět částky, na nichž je tato daň založena, a činností, která je předmětem daně, tedy činností veřejnoprávního rozhlasu a televize.

30.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na druhou předběžnou otázku tak, že článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize financovaných zákonným poplatkem, který platí vlastníci zařízení schopných přijímat programy vysílané těmito organizacemi, v situaci, kdy po 1. lednu 1978 byla úprava tohoto poplatku změněna tak, že je vybírán nejen z vlastnictví rozhlasového nebo televizního přijímače, jak tomu bylo původně, ale také jakéhokoli jiného zařízení schopného přijímat tyto programy, jako jsou chytré telefony, počítače atd., i když se tím potenciálně rozšiřuje okruh osob povinných platit tento poplatek.

31.

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize financovaných zákonným poplatkem vybíraným od vlastníků zařízení pro příjem programů vysílaných těmito organizacemi, v situaci, kdy po 1. lednu 1978 byla úprava tohoto poplatku změněna tak, že malá část příjmů z tohoto poplatku může být použita na financování činnosti jiných subjektů než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání.

32.

Podle informací obsažených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byla v letech 2007 až 2017 malá část (nepřesahující 5 %) příjmů z mediálního poplatku použita na financování jiných subjektů než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Týkalo se to zejména jednoho provozovatele rozhlasového vysílání, který, ač je soukromým subjektem, plní poslání veřejnoprávních médií, podléhá podobným právním omezením jako veřejnoprávní provozovatelé vysílání a je financován převážně z příjmů z mediálního koncesionářského poplatku, dánského filmového institutu, jehož úkolem je ve spolupráci s veřejnoprávními provozovateli rozhlasového a televizního vysílání finančně podporovat filmovou tvorbu a filmové školy pro děti a mládež provozovanou nadací, jejímiž zakladateli jsou mimo jiné veřejnoprávní provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání.

33.

V tomto skutkovém rámci je třeba analyzovat třetí předběžnou otázku, neboť koncesionářské poplatky byly s konečnou platností zrušeny k 1. lednu 2022, a proto nebude možné použít příjmy na jiné než výše uvedené účely. Nejedná se tedy o abstraktní posouzení ustanovení dánského práva týkajících se mediálních koncesionářských poplatků, ale o posouzení těchto ustanovení s ohledem na jejich skutečné uplatňování v období, které je předmětem sporu ve věci v původním řízení.

34.

Článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X uvedené směrnice umožňuje členským státům v něm uvedeným pokračovat ve zdaňování činností veřejnoprávního rozhlasu a televize s výjimkou činností obchodní povahy. Jak vyplývá z geneze tohoto ustanovení, kterou předkládající soud podrobně rozebral ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jeho účelem je umožnit zdanění činností rozhlasových a televizních organizací financovaných zákonným poplatkem, jako je mediální koncesionářský poplatek, těmi členskými státy, které před vstupem směrnice 77/388 v platnost považovaly tyto činnosti za zdanitelné, i když neměly úplatnou povahu.

35.

Toto ustanovení musí být vykládáno s ohledem na tento cíl a tak, aby byla zajištěna jeho účinnost (effet utile) ( 13 ). Takový výklad podle mého názoru vyžaduje, aby byl pojem „činnosti veřejnoprávního rozhlasu a televize s výjimkou činností obchodní povahy“ ve smyslu dotčeného ustanovení směrnice 2006/112 považován za totožný s činnostmi financovanými ze zákonného poplatku, jako je mediální koncesionářský poplatek dotčený v projednávané věci. Podstatou odchylky stanovené v tomto ustanovení je totiž umožnit členským státům vybírat DPH z takového poplatku ( 14 ).

36.

Z tohoto pohledu skutečnost, že malá část příjmů z koncesionářského poplatku byla použita na financování zaprvé provozovatele vysílání, který, byť v podobě soukromého subjektu, plní podobné poslání jako provozovatelé veřejnoprávního vysílání a je z větší části financován z těchto příjmů, a zadruhé subjektů, které se sice nezabývají vysíláním, ale podílejí se jiným způsobem na plnění poslání provozovatelů veřejnoprávního vysílání a jsou s nimi organizačně a funkčně propojeny, nemění dotčenou vnitrostátní právní úpravu způsobem, který by byl v rozporu s účelem článku 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice.

37.

Tento výklad není v rozporu ani s doslovným zněním dotčeného ustanovení směrnice 2006/112. Toto ustanovení umožňuje zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize, ale neupřesňuje, o jaké činnosti se má jednat. Zejména nestanoví, že se jedná pouze o vysílací činnosti, a nepoužívá pojem „provozovatelé vysílání“, nýbrž „rozhlas a televize“. Proto podle mého názoru nic nebrání tomu, aby do působnosti tohoto ustanovení spadaly i jiné činnosti, jako je produkční nebo vzdělávací činnost, pokud spadají do poslání svěřeného veřejnoprávnímu rozhlasu a televizi a jsou financovány zákonným poplatkem, jako je koncesionářský poplatek, o který se jedná v projednávané věci.

38.

Předmětné ustanovení směrnice 2006/112 rovněž nepředjímá právní formu nebo vlastnickou strukturu těchto organizací. Jak správně uvádí dánská vláda, v analogickém případě výjimky upravené v čl. 132 odst. 1 písm. a) této směrnice Soudní dvůr připustil výklad pojmu „veřejné poštovní služby“ založený na veřejné povaze služeb poskytovaných těmito subjekty, a nikoli na jejich formální kvalifikaci jako veřejnoprávních subjektů nebo veřejnoprávního vlastnictví ( 15 ). Podobný přístup lze podle mého názoru zaujmout i v projednávané věci, v níž, jak uvádí předkládající soud, byla část úkolů veřejnoprávního rozhlasu a televize svěřena soukromému provozovateli rozhlasového vysílání, který je však financován z příjmů z mediálního poplatku.

39.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na třetí předběžnou otázku tak, že článek 370 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 2 části A přílohy X této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize financovaných zákonným poplatkem od vlastníků zařízení pro příjem programů vysílaných těmito organizacemi, v situaci, kdy po 1. lednu 1978 byla právní úprava tohoto poplatku změněna tak, že malá část příjmů z tohoto poplatku může být použita na financování činností jiných subjektů než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání.

40.

Pokud by však Soudní dvůr nepřijal odpověď na třetí předběžnou otázku, kterou navrhuji a která je, jak připouštím, méně zřejmá než odpověď na první dvě otázky, případná neslučitelnost dánského systému zdanění činností veřejnoprávního rozhlasu a televize se směrnicí 2006/112 by se podle mého názoru týkala pouze DPH vybírané z mediálního poplatku, pokud jde o část určenou k financování jiných než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Ve zbývající části naopak zůstává systém slučitelný s uvedenou směrnicí, jak vyplývá z odpovědí, které je třeba podle mého názoru dát na první a druhou předběžnou otázku. Neexistuje totiž žádný problém s výpočtem podílu DPH vybírané z mediálního poplatku, který připadá na část tohoto poplatku určenou k financování jiných subjektů než veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání. Nevidím tedy žádný důvod, proč by případná neslučitelnost této části DPH se směrnicí 2006/112 měla vést k neslučitelnosti celého systému s touto směrnicí.

41.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na druhou a třetí předběžnou otázku, které Soudnímu dvoru předložil Østre Landsret (Odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), takto: