1.

Dne 19. října 2022 přijal unijní normotvůrce nařízení (EU) 2022/2065 ( 2 ) (dále jen „nařízení o digitálních službách“) s cílem stanovit harmonizovaná pravidla pro bezpečné, předvídatelné a důvěryhodné online prostředí, jež usnadňuje inovaci a v němž jsou účinně chráněna základní práva ( 3 ). Za tímto účelem zavádí toto nařízení řadu povinností spočívajících na poskytovatelích tzv. „zprostředkovatelských“ služeb v oblasti transparentnosti, určení kontaktních míst a mechanismů oznamování protiprávního obsahu ( 4 ). Uvedené nařízení se v zásadě použije ode dne 17. února 2024, aniž je dotčeno jeho dřívější použití ve vztahu k poskytovatelům velmi velkých online platforem a velmi velkých internetových vyhledávačů ( 5 ).

2.

Do té doby nebudou pravidla týkající se těchto aspektů na úrovni Unie předmětem srovnatelné harmonizace ( 6 ).

3.

V poslední době přijaly některé členské státy zákony ukládající poskytovatelům služeb informační společnosti dostupným na jejich území povinnosti obdobné povinnostem, které byly popsány výše ( 7 ). Do této tendence podle všeho zapadá rakouská právní úprava, o kterou jde v projednávané věci a která byla přijata v roce 2020 ( 8 ).

4.

Od roku 2002 se však pohyb služeb informační společnosti řídí z velké části směrnicí 2000/31/ES ( 9 ).

5.

Podle čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31 totiž každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území (členský stát původu) dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné „koordinované oblasti“, jak je definována v čl. 2 písm. h) této směrnice. Zásada, že služby informační společnosti musí v zásadě podléhat právnímu režimu členského státu původu, se označuje jako „zásada země původu“.

6.

V návaznosti na tuto logiku podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 platí, že členské státy v zásadě nemohou omezit volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu. Jiný členský stát než členský stát původu se totiž může od této zásady odchýlit pouze opatřeními přijatými „pro určitou službu informační společnosti“ a splňujícími podmínky uvedené v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) této směrnice.

7.

Takový je právní rámec, do kterého zapadá první předběžná otázka položená Soudnímu dvoru v projednávané věci. Touto předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda se členský stát může odchýlit od volného pohybu služeb informační společnosti tím, že přijme nejen individuální a konkrétní opatření, nýbrž i obecná a abstraktní legislativní opatření dopadající na určitou kategorii určitých služeb. Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko omezuje na analýzu této předběžné otázky.

8.

Tato problematika je nadále aktuální za působnosti nařízení o digitálních službách v tom rozsahu, ve kterém toto nařízení nezrušuje ani zásadu země původu, ani možnost odchýlit se od této zásady v případech zakotvených v čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 ( 10 ).

9.

Článek 2 písm. a) směrnice 2000/31 definuje pojem „služby informační společnosti“ odkazem na čl. 1 odst. 1 směrnice (EU) 2015/1535 ( 11 ). Tato posledně uvedená směrnice definuje službu informační společnosti tak, že se jí rozumí „každá služba poskytovaná zpravidla za úplatu, na dálku, elektronicky a na individuální žádost příjemce služeb“.

10.

Článek 2 písm. h) směrnice 2000/31 definuje „koordinovanou oblast“ jako „požadavky stanovené právními řády členských států pro poskytovatele služeb informační společnosti nebo pro služby informační společnosti, bez ohledu na to, zda mají obecnou povahu či zda byly pro ně zvláště určené.“

11.

Článek 3 této směrnice, nadepsaný „Vnitřní trh“, zní takto:

„1.   Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti.

2.   Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu.

3.   Odstavce 1 a 2 se neuplatní v oblastech uvedených v příloze.

4.   Členské státy mohou pro určitou službu informační společnosti přijmout opatření odchylující se od odstavce 2, jsou-li splněny níže uvedené podmínky:

5.   Členské státy se mohou v naléhavých případech odchýlit od podmínek uvedených v odst. 4 písm. b). V tomto případě oznámí opatření co nejdříve Komisi a členskému státu uvedenému v odstavci 1 s uvedením důvodů, na základě kterých se členský stát domnívá, že se jedná o naléhavý případ.

6.   Aniž je dotčena možnost členských států přijímat a uplatňovat dotčená opatření, musí Komise co nejdříve posoudit, zda jsou oznámená opatření v souladu s právem Společenství; dojde-li k závěru, že opatření není slučitelné s právem Společenství, požádá dotčený členský stát, aby od přijetí plánovaných opatření upustil nebo aby dotčená opatření neprodleně ukončil.“

12.

Bundesgesetz über Maßnahmen zum Schutz der Nutzer auf Kommunikationsplattformen (Kommunikationsplattformen-Gesetz) (rakouský spolkový zákon o opatřeních na ochranu uživatelů komunikačních platforem) ( 12 ) (dále jen „KoPl-G“) byl vyhlášen dne 23. prosince 2020 a nabyl účinnosti dne 1. ledna 2021. Poskytovatelé služeb spadajících do působnosti tohoto zákona byli povinni vyhovět povinnostem uloženým uvedeným zákonem nejpozději do dne 31. března 2021 ( 13 ).

13.

Ustanovení § 1 KoPl-G stanoví:

„(1)   Tento zákon slouží k podpoře odpovědného a transparentního nakládání s oznámeními uživatelů následujícího obsahu na komunikačních platformách a k rychlému vyřízení těchto oznámení.

(2)   Tuzemští a zahraniční poskytovatelé služeb, kteří poskytují komunikační platformy (§ 2 bod 4) za účelem dosažení zisku, podléhají tomuto zákonu, ledaže

[...]

(5)   Na žádost poskytovatele služeb na určení regulační orgán určí, zda tento poskytovatel služeb spadá do působnosti tohoto zákona.

[...]“

14.

Ustanovení § 2 bodu 4 KoPl-G definuje „komunikační platformu“ jako „službu informační společnosti, jejímž hlavním účelem nebo podstatnou funkcí je výměna oznámení nebo prohlášení s duševním obsahem v ústní, písemné, zvukové nebo obrazové podobě mezi uživateli a širokým okruhem dalších uživatelů prostřednictvím hromadného šíření“.

15.

Na základě § 3 KoPl-G platí, že:

„(1)   Poskytovatelé služeb zavedou účinný a transparentní postup pro nakládání a zpracování oznámení o domněle protiprávním obsahu dostupném na komunikační platformě.

[...]

(4)   Poskytovatelé služeb kromě toho zajistí, aby byl zaveden účinný a transparentní postup pro přezkum jejich rozhodnutí o zablokování nebo odstranění oznámeného obsahu (odst. 3 bod 1). [...]“

16.

Podle § 4 odst. 1 KoPl-G platí, že:

„Poskytovatelé služeb jsou povinni vypracovat každoročně nebo v případě komunikačních platforem s více než jedním milionem registrovaných uživatelů pololetně zprávu o nakládání s oznámeními o domněle protiprávním obsahu. Zpráva se předkládá regulačnímu orgánu nejpozději do jednoho měsíce po uplynutí období, za které zpráva podává, a současně se zveřejní on-line na vlastních internetových stránkách poskytovatele, kde je trvale a snadno přístupná.“

17.

Ustanovení § 5 KoPl-G stanoví:

„(1)   Poskytovatelé služeb určí osobu, která splňuje podmínky stanovené v § 9 odst. 4 Verwaltungsstrafgesetz 1991 (VStG) [(rakouský zákon z roku 1991 o správním trestání, BGBl., 52/1991)]. Tato osoba:

[...]

(4)   Poskytovatel služeb určí fyzickou nebo právnickou osobu zmocněncem pro správní a soudní doručování. [...]“

18.

Žalobkyně v původním řízení, společnosti Google Ireland Limited (dále jen „Google“), Meta Platforms Ireland Limited (dále jen „Meta Platforms“) a Tik Tok Technology Limited (dále jen „Tik Tok“) jsou společnostmi usazenými v Irsku, které v Rakousku poskytují zejména služby komunikačních platforem.

19.

Poté, co v roce 2021 nabyl účinnosti KoPl-G, se žalobkyně v původním řízení obrátily na příslušný orgán, kterým je Kommunikationsbehörde Austria (rakouský regulační úřad pro komunikace, dále jen „KommAustria“), aby podle § 1 odst. 5 tohoto zákona prohlásil, že nespadají do působnosti tohoto zákona.

20.

Třemi rozhodnutími ze dne 26. března, 31. března a 22. dubna 2021 však KommAustria prohlásil, že žalobkyně v původním řízení do působnosti KoPl-G spadají, protože každá z nich poskytuje komunikační platformu ve smyslu § 2 bodu 4 tohoto zákona.

21.

Žalobkyně v původním řízení tato rozhodnutí napadly u Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud, Rakousko), který jejich žaloby zamítl jako neopodstatněné.

22.

Pokud jde o problematiku, které se týká první předběžná otázka, měl Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) v podstatě za to, že zásada země původu stanovená směrnicí 2000/31 není zaprvé absolutní a že může být odůvodněna odchylka, a to zejména je-li nezbytná k dosažení nebo zachování vysoké úrovně ochrany cenných právních zájmů, jako je ochrana nezletilých osob nebo lidské důstojnosti. Podle jeho názoru KoPl-G takové cíle sleduje. Pro tento soud představuje tento zákon právní základ umožňující v případě opakovaného porušení právních předpisů přijetí konkrétních opatření ve vztahu k adresátům určeným dostatečně individualizovaným způsobem případ od případu. Uvedený soud přitom uvedl, že určovací řízení nemůže v projednávaném případě (ještě) vést k přijetí individuálních a konkrétních opatření ve vztahu k žalobkyním v původním řízení, jelikož tyto žalobkyně požádaly o ryze určovací rozhodnutí, aniž k tomu byly podníceny v rámci konkrétního případu.

23.

Pokud jde o řízení, kterého se týká čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31, měl Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) zadruhé za to, že na základě KoPl-G nebylo přijato žádné opatření ve smyslu tohoto ustanovení a že tento zákon byl přijat pouze za účelem vytvoření právního základu, aby bylo možné přijímat opatření ve smyslu uvedeného ustanovení.

24.

V rámci opravných prostředků „Revision“ podaných proti rozsudkům Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) žalobkyně v původním řízení u Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko), který je předkládajícím soudem, tvrdí, že tento soud nesprávně potvrdil, že se KoPl-G použije na platformy, které žalobkyně provozují. Žalobkyně zejména tvrdí, zaprvé že jelikož Irská republika a Komise nebyly o přijetí KoPl-G informovány ve smyslu čl. 3 odst. 4 písm. b) a odst. 5 směrnice 2000/31, nelze tento zákon ve vztahu k nim uplatnit a zadruhé že povinnosti zavedené uvedeným zákonem jsou nepřiměřené a neslučitelné s volným pohybem služeb a zásadou země původu.

25.

Z důvodu věcné souvislosti mezi věcmi žalobkyň v původním řízení je předkládající soud spojil.

26.

Pro předkládající soud je nesporné, že služby poskytované žalobkyněmi v původním řízení, a to zejména v Rakousku, jsou službami informační společnosti ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31. S ohledem na konstatování Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) má předkládající soud za to, že tyto služby musí být kvalifikovány i jako „komunikační platformy“ ve smyslu KoPl-G a že žalobkyně v původním řízení splňují podmínky zakotvené v § 1 odst. 2 a 3 ( 14 ) tohoto zákona, a spadají tedy do jeho působnosti.

27.

Předkládající soud uznává, že na základě KoPl-G jsou ve vztahu k poskytovateli služeb v případě, že uvedený poskytovatel nedodrží povinnosti, které mu tento zákon ukládá, skutečně přijímány individuální a konkrétní úkony. Má však za to, že tyto povinnosti, kterým je poskytovatel povinen vyhovět, aniž potřebuje nejprve přijmout individuální a konkrétní akt, představují požadavky týkající se výkonu činnosti služby informační společnosti, a spadají tedy do koordinované oblasti ve smyslu čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31. Tyto požadavky mohou v zásadě omezit volný pohyb služeb informační společnosti, jelikož jim musí vyhovět i poskytovatelé usazení na území jiného členského státu než Rakouska.

28.

Předkládající soud poznamenává, že za určitých podmínek opravňuje čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 jiný členský stát, než je členský stát, na jehož území je usazen poskytovatel služeb informační společnosti, aby se odchýlil od zásady země původu. S ohledem na to si klade otázku, zda se členský stát může od této zásady odchýlit tím, že přijme opatření, které se týká určité kategorie služeb informační společnosti popsané obecně v závislosti na jejich povaze, jako jsou komunikační platformy ve smyslu KoPl-G.

29.

Předkládající soud zaprvé v podstatě poznamenává, že až dosud byl Soudní dvůr veden k ověřování, zda bylo možné povolit obecná a abstraktní ustanovení jakožto opatření ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 z důvodů a požadavků uvedených v tomto ustanovení. V tomto ohledu cituje rozsudky Ker-Optika ( 15 ), Airbnb Ireland ( 16 ) a A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků) ( 17 ). Předkládající soud zadruhé podotýká, že jsem ve stanovisku ve věci Airbnb Ireland ( 18 ) upřednostnil výklad, podle kterého nelze obecná ustanovení kvalifikovat jako opatření ve smyslu čl. 3 odst. 4 této směrnice, a kdyby měla omezit volný pohyb služeb informační společnosti z jiných členských států z důvodů spadajících do koordinované oblasti, byla by každopádně z hlediska čl. 3 odst. 2 uvedené směrnice protiprávní.

30.

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud) rozhodnutím ze dne 24. května 2022, došlým Soudnímu dvoru dne 10. června 2022, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tři předběžné otázky. Na žádost Soudního dvora se toto stanovisko zaměřuje na první předběžnou otázku, která zní takto:

„Musí být čl. 3 odst. 4 písm. a) bod ii) směrnice 2000/31 vykládán v tom smyslu, že pojem ‚opatření jsou [...] přijata vůči určité službě informační společnosti‘ může zahrnovat legislativní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti (jako jsou ‚komunikační platformy‘) nebo je pro existenci opatření ve smyslu tohoto ustanovení nezbytné, aby bylo přijato rozhodnutí případ od případu (např. vůči jmenovitě určené komunikační platformě)?“

31.

Písemná vyjádření byla předložena žalobkyněmi v původním řízení, rakouskou, irskou a polskou vládou, jakož i Komisí. Jednání se nekonalo.

32.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může omezit volný pohyb služeb informační společnosti z jiných členských států tím, že přijme legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, která se týkají obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, aniž by tato opatření byla přijata případ od případu.

33.

Úvodem je třeba, abych poznamenal, že předkládající soud uvádí, že je nesporné, že služby poskytované žalobkyněmi v původním řízení, a to zejména v Rakousku, jsou službami informační společnosti ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2000/31. I když žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje informace, které by Soudnímu dvoru umožnily ověřit kvalifikaci přijatou předkládajícím soudem, není tato kvalifikace stranami zpochybňována. Analýza, kterou rozvinu, se tedy opírá o tento předpoklad.

34.

Než přistoupím ke zkoumání předběžné otázky (oddíl C), učiním nejprve několik poznámek o rakouské právní úpravě, která leží v jádru projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce (oddíl A), abych následně vylíčil argumenty uplatněné účastníky řízení (oddíl B).

35.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká ustanovení KoPl-G, jejichž cílem je posílit „odpovědnost platforem“ příslušející poskytovatelům komunikačních platforem, pokud jde o nakládání s oznámeními uživatelů týkajícími se obsahu takových platforem ( 19 ).

36.

Takoví poskytovatelé působící v Rakousku, ať jsou usazeni v tomto členském státě nebo v zahraničí, v zásadě spadají do působnosti KoPl-G, a jsou proto povinni plnit určité povinnosti. Ty se týkají zejména i) zavedení systému oznamování a ověřování domněle protiprávního obsahu ( 20 ), ii) vypracování zprávy o transparentnosti ( 21 ) a iii) jmenování odpovědného zmocněnce a zmocněnce pověřeného doručeními ( 22 ). Poskytovatelé spadající do působnosti KoPl-G podléhají dohledu KommAustria. Při výkonu tohoto dohledu je tento orgán v případě porušení některých povinností stanovených v KoPl-G oprávněn ukládat pokuty až do výše deseti milionů eur ( 23 ).

37.

Hospodářský subjekt se může na KommAustria obrátit s žádostí na určení, aby tento orgán rozhodl o otázce, zda tento subjekt spadá do působnosti KoPl-G. Povinnosti, které musí poskytovatelé splnit, jsou však uloženy hospodářským subjektům spadajícím do působnosti KoPl-G, aniž by bylo nutné napřed přijmout individuální a konkrétní akt.

38.

Pro společnosti Google a Tik Tok není akt, jako je KoPl-G, který se použije na celou kategorii poskytovatelů služeb majících sídlo v jiném členském státě, opatřením přijatým vůči určité službě informační společnosti ve smyslu článku 3 odst. 4 směrnice 2000/31, a nelze je tedy na základě tohoto ustanovení odůvodnit. V této myšlenkové linii má společnost Meta Platforms za to, že opatření povolená tímto ustanovením nemohou zahrnovat právní předpis týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti.

39.

Komise uvádí, že je v zásadě na členském státu určení, aby stanovil, „jak a kde“ zamýšlí přijmout opatření odchylující se od čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31. Podle tohoto orgánu může jít jak o individuální opatření, tak o opatření s obecnou působností, „za podmínky, že toto opatření je dostatečně zacílené v tom rozsahu, v němž se jasně od počátku použije na určitou službu informační společnosti poskytovanou jedním nebo vícero poskytovateli usazenými v jednom nebo vícero jiných členských státech“. V tomto ohledu se Komise opírá o znění čl. 2 písm. h) této směrnice, který definuje pojem „koordinovaná oblast“ a zahrnuje do něj požadavky obecné povahy. Na základě těchto úvah dospívá Komise k závěru, že opatření zakotvená KoPl-G jsou z důvodu své obecné a abstraktní povahy diametrálně odlišná od samotné podstaty zásady země původu, jak je definována v čl. 3 odst. 1 a 2 uvedené směrnice.

40.

Zásadně odlišný výklad obhajují rakouská a irská vláda a dále s určitými drobnějšími rozdíly i vláda polská.

41.

Účastníci řízení, kteří se vyslovují ve prospěch výkladu, podle kterého mohou i legislativní opatření týkající se obecně popsané kategorie služeb informační společnosti představovat „opatření“ ve smyslu čl. 3 bodu 4 směrnice 2000/31, z toho podle všeho pro volný pohyb takových služeb vyvozují odlišné důsledky. Stanovisko irské vlády totiž chápu v tom smyslu, že pokud by pojem „opatření“ nezahrnoval obecná legislativní opatření, byly by členské státy oprávněny volně přijímat taková obecná legislativní opatření a omezit volný pohyb služeb informační společnosti, aniž by musely dodržet podmínky stanovené v čl. 3 odst. 4 této směrnice. Rakouská vláda má podle všeho naopak za to, že takový výklad by bránil jakékoli odchylce od zásady země původu přijetím legislativních opatření.

42.

Polská vláda je toho názoru, že aby bylo možné čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 použít, musí dotčené opatření představovat omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 56 SFEU. V tomto ohledu tato vláda s odkazem na rozsudek Airbnb Ireland ( 24 ) zaprvé tvrdí, že KoPl-G neomezuje volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu, jelikož tento zákon pouze zavazuje ke stanovení postupů pro zpracování oznámení o protiprávním obsahu a ke zveřejňování zpráv v tomto ohledu.

43.

Polská vláda zadruhé upozorňuje na vztah mezi čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 na straně jedné a čl. 14 odst. 3 a čl. 15 odst. 2 této směrnice na straně druhé. Z hlediska této vlády musí být čl. 14 odst. 3 této směrnice považován za lex specialis ve vztahu k zásadě země původu. Uvedená vláda kromě toho tvrdí, že čl. 15 odst. 2 uvedené směrnice členským státům umožňuje, aby pro poskytovatele služeb informační společnosti zavedly povinnost bezodkladně informovat příslušné orgány veřejné moci o výkonu domněle protiprávních činností příjemců jejich služeb nebo o informacích, které tito příjemci sdělují. Podle názoru téže vlády odpovídá tato povinnost povinnosti vypracovat a zveřejnit zprávy o nakládání s oznámeními a o kontrole protiprávního obsahu, kterou KoPl-G zakotvuje. Podle ní proto potud, pokud se ustanovení tohoto zákona týkají oznamování a kontroly protiprávního obsahu, spadají do působnosti čl. 14 odst. 3 a čl. 15 odst. 2 směrnice 2000/31. Polská vláda tvrdí, že je tedy třeba posoudit ustanovení uvedeného zákona nikoli ve světle čl. 3 odst. 4 této směrnice, nýbrž článku 56 SFEU.

44.

Teprve zatřetí za předpokladu, že by Soudní dvůr tyto analýzy nesdílel, poznamenává polská vláda, že pojem „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 lze chápat i jako legislativní opatření týkající se obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti.

45.

Vzhledem k tomu, že polská vláda tvrdí, zaprvé že předběžná otázka by měla být zkoumána nikoli ve světle čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31, nýbrž ve světle čl. 14 odst. 3 a čl. 15 odst. 2 této směrnice, a zadruhé že s ohledem na judikaturu vztahující se k článku 56 SFEU neomezuje KoPl-G volný pohyb služeb informační společnosti, takže není třeba zabývat se čl. 3 bod 4 této směrnice, je třeba napřed analyzovat argumenty této vlády.

46.

Článek 14 odst. 3 směrnice 2000/31 je podle všeho relevantní pouze tehdy, pokud poskytovatel služby informační společnosti spadá do působnosti čl. 14 odst. 1 této směrnice ( 25 ). Aby tomu tak bylo, musí mít činnost tohoto poskytovatele ryze technickou, automatickou a pasivní povahu, což znamená, že tento poskytovatel nezná ani nemá kontrolu nad přenášenými nebo ukládanými informacemi ( 26 ). Takovému poskytovateli může svědčit výjimka z odpovědnosti, pokud jde o ukládané informace, jsou-li naplněny podmínky zakotvené v čl. 14 odst. 1 uvedené směrnice.

47.

Vzhledem k tomu, že čl. 14 odst. 3 směrnice 2000/31 v části první stanoví, že „[tímto] článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel“, má toto ustanovení za následek, že poskytovatel může být adresátem příkazů vydaných na základě vnitrostátního práva členského státu, i když mu svědčí výjimka z odpovědnosti. Stejně jako polská vláda mám za to, že takové příkazy mohou být přijaty orgány jiného členského státu, než je členský stát, na jehož území je poskytovatel usazen.

48.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje žádné informace, které by umožnily stanovit, zda žalobkyně v původním řízení do působnosti čl. 14 odst. 1 směrnice 2000/31 spadají. Každý poskytovatel, který spadá do působnosti tohoto ustanovení, je přitom poskytovatelem služby informační společnosti, jehož službě může svědčit mechanismus zavedený v článku 3 této směrnice. I když jsou členské státy oprávněny přijímat příkazy ve vztahu k upřednostňovanému poskytovateli, kterému může případně svědčit výjimka zakotvená v čl. 14 odst. 1 uvedené směrnice, musí k tomu být oprávněny i tehdy, nemůže-li se poskytovatel této výjimky dovolat.

49.

Polská vláda přitom chápe druhou část čl. 14 odst. 3 směrnice 2000/31, podle které „[t]ímto článkem není dotčena možnost soudního nebo správního orgánu požadovat od poskytovatele služby v souladu s právním řádem členských států, aby ukončil protiprávní jednání nebo mu předešel“ v tom smyslu, že členským státům umožňuje uložit poskytovateli usazenému v členském státě takové povinnosti, jako jsou ty, které jsou stanoveny v KoPl-G.

50.

Tato „možnost“ se však týká postupů ohledně individualizovaných protiprávních jednání, která mohou být předmětem příkazů uvedených v čl. 14 odst. 3 první části směrnice 2000/31. Tak by tomu bylo v případě předběžného řízení, v jehož rámci musí osoba, která se může domáhat vydání zákazu proti poskytovateli, před tím, než se obrátí na soud, informovat poskytovatele o protiprávním jednání, aby se mu poskytla příležitost bezodkladně ukončit dotčené protiprávní jednání a předešlo se jeho opakování ( 27 ). Možnost vyhrazená členským státům v čl. 14 odst. 3 druhé části této směrnice se naopak netýká uložení obecných povinností, které spadají do rámce hmotného práva a nemají žádnou souvislost s postupem, jehož předmětem je příkaz týkající se individualizovaného protiprávního jednání ( 28 ).

51.

Předběžná otázka se přitom takových obecných povinností týká a v projednávané věci se tedy neklade otázka, jaký vztah má naplnění možnosti stanovené v čl. 14 odst. 3 druhé části směrnice 2000/31 s mechanismem stanoveným v čl. 3 odst. 2 a 4 této směrnice.

52.

Z obdobných důvodů není ani čl. 15 odst. 2 směrnice 2000/31 relevantní pro projednávanou věc. Toto ustanovení totiž podle všeho upřesňuje obrysy zákazu ukládat poskytovatelům služeb povinnost dohledu obecné povahy, který je stanoven členským státům a je zakotven v čl. 15 odst. 1 této směrnice ( 29 ). Jak uvádí bod 47 jejího odůvodnění, tento zákaz se tak netýká povinnosti dohledu „ve zvláštních případech“, a zejména nebrání rozhodnutím vnitrostátních orgánů přijímaným v souladu s vnitrostátními předpisy ( 30 ).

53.

Článek 3 odst. 2 směrnice 2000/31 členským státům zakazuje omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu. Předkládající soud uvádí, že povinnosti plynoucí z KoPl-G mohou volný pohyb služeb informační společnosti v zásadě omezit, jelikož tyto povinnosti musí plnit i poskytovatelé usazení na území jiného členského státu než Rakouska. Polská vláda tvrdí, že za účelem odpovědi na otázku, zda jsou povinnosti plynoucí z KoPl-G „omezením“ ve smyslu tohoto ustanovení, je třeba následovat argumentaci, které se přidržel Soudní dvůr v kontextu článku 56 SFEU. Podle této vlády je tedy třeba mít ve světle rozsudku Airbnb Ireland ( 31 ) za to, že KoPl-G neomezuje volný pohyb služeb informační společnosti, a to zejména proto, že tento zákon nestanoví podmínky ohledně poskytování služeb dotčenými podniky.

54.

V tomto ohledu předně platí, že podle řešení zvoleného Soudním dvorem v jeho judikatuře musí být uplatnitelnost vnitrostátních opatření spadajících do koordinované oblasti vůči službám z jiného členského státu nebo vůči jejich poskytovatelům posuzována ve světle článku 3 směrnice 2000/31, a nikoli ve světle ustanovení primárního práva ( 32 ).

55.

Dále je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co navrhuje polská vláda, Soudní dvůr v rozsudku A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků) ( 33 ) odkázal na judikaturu týkající se článku 56 SFEU nikoli proto, aby stanovil, zda vnitrostátní opatření s sebou neslo omezení volného pohybu služeb informační společnosti ve smyslu čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31, nýbrž aby poté, co konstatoval, že tomu tak je ( 34 ), ověřil, zda byly splněny podmínky nezbytnosti a úměrnosti.

56.

Konečně, i když čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31 zapadá do logiky článku 56 SFEU, tato směrnice není prostým připomenutím zásad stanovených primárním právem. Jak Soudní dvůr upřesnil, pokud jde o koordinovanou oblast, článek 3 uvedené směrnice totiž brání tomu, aby s výhradou výjimek povolených v souladu s podmínkami stanovenými v jejím čl. 3 odst. 4 byl poskytovatel služby elektronického obchodu podřízen přísnějším požadavkům, než jsou ty, které stanoví hmotné právo platné v členském státě, v němž je uvedený poskytovatel usazen ( 35 ). Z toho vyvozuji, že podřízení poskytování služeb požadavkům jdoucím nad rámec požadavků platných ve členském státě původu, aby byly dostupné na území jiného členského státu, může omezit volný pohyb těchto služeb.

57.

Za těchto podmínek je podřízení žalobkyň v původním řízení povinnostem, které se jednak netýkají protiprávního obsahu a konkrétních informací ( 36 ) a které jsou jednak spojeny s požadavky spadajícími do koordinované oblasti, jež podle všeho neodpovídají požadavkům stanoveným právem členského státu, na jehož území jsou usazeny, a jež se týkají poskytování jejich služeb na území jiného členského státu, omezuje volný pohyb služeb informační společnosti, a odchyluje se proto od čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31.

58.

Zbývá tedy stanovit, zda se členský stát může od čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31 odchýlit tím, že přijme legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, která se týkají obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti.

59.

Ve svém stanovisku předneseném ve věci Airbnb Ireland ( 37 ), na které se odkazuje v projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a v písemných vyjádřeních účastníků řízení, mě má analýza vedla k závěru, že jiný členský stát než členský stát původu se může od volného pohybu služeb informační společnosti odchýlit pouze prostřednictvím opatření přijatých „případ od případu“.

60.

Je třeba, abych připomněl, že ve svém stanovisku jsem zaprvé připomněl hmotněprávní podmínky zakotvené v čl. 3 odst. 4 písm. a) směrnice 2000/31 ( 38 ), a to i) nezbytnost přijetí opatření z důvodů vztahujících se k veřejnému pořádku, ochraně veřejného zdraví, veřejné bezpečnosti nebo ochraně spotřebitelů, ii) poškození některého z těchto cílů službou informační společnosti nebo závažné a podstatné nebezpečí takového poškození a iii) úměrnost opatření ve vztahu k tomuto cíli.

61.

Zadruhé jsem poznamenal, že při neexistenci vyjasnění ohledně nezbytnosti přijetí dotčeného opatření a poškození, které služba AIRBNB Ireland případně vyvolává na některém z cílů konkretizovaných v čl. 3 odst. 4 písm. a) bodu i) směrnice 2000/31, nelze druhou otázku v této věci pochopit jinak než jako otázku směřující k tomu, aby se jinému členskému státu než členskému státu původu umožnilo z úřední povinnosti a bez přezkumu hmotněprávních podmínek uložit poskytovatelům určité kategorie služeb informační společnosti požadavky vztahující se k výkonu povolání realitního makléře. V této souvislosti jsem zatřetí vznesl řadu argumentů, které vedou k úvaze, že jiný členský stát než členský stát původu se může od volného pohybu služeb informační společnosti odchýlit pouze prostřednictvím opatření přijatých „případ od případu“.

62.

V projednávané věci má předkládající soud za to, že povinnosti uložené KoPl-G mohou v zásadě přispět k zajištění veřejného pořádku a má k dispozici informace dostačující k tomu, aby mohl stanovit, zda jsou ustanovení tohoto zákona nezbytná k zajištění tohoto cíle a zda jsou ve vztahu k tomuto cíli úměrná. Je pravda, že znění první předběžné otázky budí dojem, že předkládající soud touto otázkou cílí na čl. 3 bod 4 písm. a) bod ii) směrnice 2000/31, který stanoví hmotněprávní podmínku týkající se poškození daného cíle službou informační společnosti nebo závažného a podstatného nebezpečí takového poškození. Připouští však, že má ve skutečnosti pochybnosti, jde-li o otázku, zda obecná a abstraktní ustanovení ukládající poskytovatelům služeb informační společnosti, definovaným v závislosti na povaze, kterou mají, obecné povinnosti, jež se uplatní při neexistenci jakéhokoli individuálního a konkrétního aktu, mohou být opatřeními ve smyslu čl. 3 odst. 4 této směrnice. V důsledku toho jsou argumenty, které jsem vznesl ve své analýze ve svém stanovisku ve věci Airbnb Ireland ( 39 ), relevantní i v projednávané věci. V tomto stanovisku tyto argumenty při zohlednění problematiky, na kterou upozorňuje předkládající soud v projednávané věci, rozvedu a přednesu několik dodatečných argumentů.

63.

Aby nedošlo k oslabení zásady země původu, uvedené v čl. 3 odst. 1 směrnice 2000/31, mohl by být čl. 3 odst. 4 této směrnice zaprvé chápán tak, že opravňuje jiné členské státy než členský stát původu k tomu, aby se od této zásady odchýlily, pouze incidenčně. Domněnka, že obecné a abstraktní ustanovení, které se vztahuje na každého poskytovatele určité kategorie služeb informační společnosti, může být „opatřením“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 uvedené směrnice, by znamenala povolit fragmentaci vnitřního trhu prostřednictvím vnitrostátních právních úprav.

64.

Článek 3 směrnice 2000/31 musí být zadruhé vykládán tak, aby zaručil volný pohyb služeb informační společnosti mezi členskými státy ( 40 ). Mimoto výjimka z obecného pravidla uvedeného v čl. 3 odst. 2 této směrnice, jako je čl. 3 odst. 4 této směrnice, musí být vykládána restriktivně. Z tohoto hlediska, jak plyne z bodů 5 a 6 odůvodnění této směrnice, usiloval unijní normotvůrce prostřednictvím uvedené směrnice o odstranění právních překážek řádnému fungování vnitřního trhu, a to překážek, které spočívají v rozdílech mezi vnitrostátními právními předpisy, jakož i v právní nejistotě ve vnitrostátních právních úpravách, které se na tyto služby vztahují. Povolit, aby se na poskytovatele nebo na jeho službu vztahovaly různé zákony, by šlo proti tomuto cíli.

65.

Povahu opatření, kterým se členský stát určení může odchýlit od zásady země původu, lze stanovit s pomocí hmotněprávních a procesních podmínek stanovených v čl. 3 odst. 4 písm. a) a b) směrnice 2000/31.

66.

Opatření přijatá na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 se zaprvé týkají určité služby, která – jak vyžaduje čl. 3 odst. 4 písm. a) bod ii) této směrnice – musí poškozovat dotčený cíl nebo představovat závažné a podstatné ohrožení tohoto cíle. Povolit, aby členský stát podle uvedené směrnice, která se opírá o zásady země původu a dohledu nad službami informační společnosti v místě původu ( 41 ), omezil volný pohyb určité kategorie služeb z jiných členských států, by za těchto podmínek zpochybnilo vzájemnou důvěru mezi těmito členskými státy ( 42 ) a předpokládalo by obecnou nedůvěru každého jiného členského státu, pokud jde o dohled nad službami informační společnosti poskytovanými poskytovateli usazenými na jejich územích. To je dodatečný důvod, proč mít za to, že ve všech případech spadajících do působnosti čl. 3 odst. 4 uvedené směrnice je třeba přikročit k přezkumu okolností projednávaného případu.

67.

Vzhledem k tomu, že čl. 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 ukládá členskému státu určení, aby požádal členský stát původu o přijetí opatření v oblasti služeb informační společnosti, předpokládá zadruhé toto ustanovení, že členský stát, kterému je taková žádost určena, je před přijetím opatření ve smyslu článku 3 odst. 4 této směrnice jasně identifikovatelný a identifikovaný. Legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, které se použije bez rozdílu na každého poskytovatele určité kategorie služeb informační společnosti, nedodržuje logiku procesní podmínky zakotvené v čl. 3 odst. 4 uvedené směrnice.

68.

Článek 3 odst. 4 písm. b) směrnice 2000/31 kromě toho odchylný účinek opatření přijatých na vnitrostátní úrovni podmiňuje předchozím oznámením záměru přijmout taková opatření Komisi. I kdyby měl být pojem „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 této směrnice chápán tak, že zahrnuje legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, která se použijí bez rozdílu na každého poskytovatele určité kategorie služeb, znamenalo by to, že čl. 3 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice přidává k oznámení požadovanému směrnicí 2015/1535 dodatečné oznámení. Na základě posledně uvedené směrnice jsou totiž členské státy povinny oznámit Komisi obecné požadavky týkající se přístupu k činnostem služeb informační společnosti a k jejich poskytování ( 43 ).

69.

Začtvrté mám pochopení pro argument Komise, podle kterého je v zásadě na členském státu určení, aby stanovil, „jak a kde“ zamýšlí přijmout opatření odchylující se od čl. 3 odst. 2 směrnice 2000/31. Systém pramenů práva v každém členském státě totiž může mít různé podoby. Z tohoto hlediska Komise nevylučuje, že může jít o opatření s obecnou působností „za podmínky, že toto opatření je dostatečně zacílené v rozsahu, v němž se jasně od počátku použije na určitou službu informační společnosti poskytovanou jedním nebo vícero poskytovateli usazenými v jednom nebo vícero jiných členských státech“. Z důvodů uvedených v bodech 63 až 68 tohoto stanoviska však legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, které se použije bez rozdílu na každého poskytovatele určité kategorie služeb, tuto podmínku nesplňuje.

70.

Definice pojmu „koordinovaná oblast“, obsažená v čl. 2 písm. h) směrnice 2000/31, tuto úvahu nezpochybňuje. Odkaz na požadavky, které mají obecnou povahu, v definici tohoto pojmu se týká nikoli škály pravomocí, které může uplatnit členský stát určení k tomu, aby se odchýlil od čl. 3 odst. 2 této směrnice, nýbrž škály pravomocí členského státu původu.

71.

Uvedenou úvahu nezpochybňuje ani analýza přípravných prací směrnice 2000/31. V návrhu této směrnice bylo sice uvedeno, že „Komise v nejvyšší možné míře zohlední potřebu členských států dosáhnout prosazení pravidel, jejichž cílem je chránit základní zájmy společnosti [a] [...] z hlediska Komise nepřichází v úvahu, aby bránila členskému státu uplatnit pravidlo, které by zakazovalo doručování rasistických zpráv“ ( 44 ). Není však zaprvé jasné, jak je třeba v tomto kontextu rozumět odkazu na „[použití] pravidla, které by zakazovalo doručování [konkrétního obsahu]“, jelikož takové použití spadá spíše do rámce problematiky příkazů uvedených v článcích 14 a 15 této směrnice, a zadruhé jsou podle téhož návrhu odchylky od zásady země původu přípustné „v určitých velmi zvláštních případech“.

72.

Pro úplnost uvádím, že výklad, podle kterého legislativní opatření obecné a abstraktní povahy, které se použije bez rozdílu na každého poskytovatele určité kategorie služeb, není „opatřením“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31, je výkladem, který zastává většina autorů v nauce ( 45 ). Zastánci opačného výkladu uvádějí, že je třeba vzít v úvahu závažnost, kterou do této diskuze vnáší potírání nezákonných nenávistných projevů. Na podporu tohoto výkladu tvrdí, že v tomto přístupu rezonuje směrnice 2000/31, v jejímž odůvodnění bod 10 uvádí, že tato směrnice musí zajistit vysokou úroveň ochrany cílů obecného zájmu ( 46 ). Pro tento argument mám pochopení a nevylučuji, že nařízení o digitálních službách má na takové obavy reagovat. Pokud však jde o směrnici 2000/31, jsem nucen poznamenat, že bod 22 jejího odůvodnění stanoví, že „[d]ohled nad službami informační společnosti probíhá na místě původu činnosti, aby byla zajištěna účinná ochrana cílů obecného zájmu [...] nejen pro občany [členského státu, na jehož území je poskytovatel usazen], ale i pro všechny občany [Unie]“.

73.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 3 odst. 2 a 4 směrnice 2000/31 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát omezil volný pohyb služeb informační společnosti z jiných členských států přijetím legislativních opatření obecné a abstraktní povahy, která se týkají obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, aniž by byla tato opatření přijata případ od případu.

74.

Pro úplnost musím poznamenat, že výše uvedené úvahy nejsou v žádném případě zpochybněny poznatky plynoucími z rozsudků Ker-Optika, Airbnb Ireland a A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků).

75.

V rozsudku Ker-Optika ( 47 ) rozhodl Soudní dvůr, že vnitrostátní právní úpravu dotčenou v uvedeném rozsudku potud, pokud obsahuje zákaz prodeje kontaktních čoček prostřednictvím internetu, nelze považovat za úměrnou cíli, kterým je ochrana veřejného zdraví, ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31. Tato pasáž tedy může a contrario vést k úvaze, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je právní úprava dotčená v uvedeném rozsudku, může představovat „opatření“ ve smyslu tohoto ustanovení. Odkaz na uvedené ustanovení je však třeba vykládat v kontextu, do něhož zapadá.

76.

Ve věci, v níž byl vydán rozsudek Ker Optika, se totiž předkládající soud tázal, zda unijní právo brání vnitrostátní právní úpravě, která povoluje uvádění kontaktních čoček na trh pouze v obchodech specializovaných na prodej zdravotnických prostředků, a v důsledku toho zakazuje uvádět je na trh prostřednictvím internetu.

77.

Soudní dvůr v uvedeném rozsudku konstatoval, že v rámci uvádění kontaktních čoček na trh prostřednictvím internetu lze rozlišit dva prvky, a to samotný prodej a dodání výrobku. Poté, co toto rozlišení učinil, přistoupil Soudní dvůr k určení ustanovení unijního práva, která jsou na tyto dva prvky uvádění na trh použitelná. Soudní dvůr tak učinil závěr, že prodejní podmínky v pravém slova smyslu do působnosti směrnice 2000/31 spadají ( 48 ), zatímco podmínky dodání výrobku jsou z ní s ohledem na definici pojmu „koordinovaná oblast“ obsaženou v této směrnici vyloučeny ( 49 ) a musí být posuzovány s ohledem na ustanovení primárního práva o volném pohybu zboží ( 50 ).

78.

Soudní dvůr zaprvé konstatoval, že podmínky dodání zavedené vnitrostátní právní úpravou představují omezení volného pohybu zboží a že toto omezení nelze odůvodnit, neboť jde nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení cíle uplatněného na podporu omezení, které způsobila ( 51 ). Zadruhé, pokud jde o prodejní podmínky v pravém slova smyslu, Soudní dvůr shledal, že „[z]e stejných důvodů“ nelze tuto právní úpravu potud, pokud zahrnuje zákaz prodeje kontaktních čoček prostřednictvím internetu, považovat za úměrnou ve vztahu k cíli ochrany veřejného zdraví ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 ( 52 ). Na tomto základě dospěl Soudní dvůr k závěru, že články 34 a 36 SFEU i tato směrnice, přestože necituje její konkrétní ustanovení, brání vnitrostátní právní úpravě, která povoluje uvádění kontaktních čoček na trh pouze v prodejnách specializujících se na zdravotnické prostředky ( 53 ).

79.

Jak přitom plyne ze stanoviska generálního advokáta Mengozziho předneseného v této věci ( 54 ), maďarská právní úprava, která zakazovala prodej kontaktních čoček prostřednictvím internetu, byla uplatněna vůči společnosti založené podle maďarského práva. Nešlo tedy o situaci spadající do působnosti čl. 3 bodu 4 směrnice 2000/31, nýbrž do působnosti čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice.

80.

Za těchto podmínek se nabízí různé výklady odkazu na toto ustanovení v rozsudku Ker-Optika ( 55 ). Lze se totiž domnívat, že odkazem na uvedené ustanovení hodlal Soudní dvůr zachovat výklad zaujatý unijním soudem za účelem posouzení podmínek dodání z hlediska ustanovení primárního práva o volném pohybu zboží, jelikož ta se použijí pouze v situacích, které jsou přinejmenším potenciálně přeshraniční. Jiným možným výkladem je, že závěr Soudního dvora, podle kterého směrnice 2000/31 brání vnitrostátní právní úpravě, která nepovoluje uvádění kontaktních čoček na trh on-line, se týká článku 9 této směrnice, který byl v tomto rozsudku rovněž zmíněn ( 56 ) a stanoví, že členské státy zajistí, aby jejich právní řády umožňovaly uzavírání smluv elektronickou cestou.

81.

Jak poznamenává předkládající soud, v rozsudku Airbnb Ireland se Soudní dvůr k pojmu „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 nevyslovil. Vzhledem k tomu, že Francouzská republika zákon dotčený v této věci, jak požaduje čl. 3 odst. 4 písm. b) této směrnice, neoznámila, považoval Soudní dvůr za vhodné omezit se na závěr, že tento zákon nelze „každopádně“ použít na jednotlivce „bez ohledu na to, zda tento zákon splňuje ostatní podmínky stanovené v tomto ustanovení“ ( 57 ).

82.

Předběžná otázka položená ve věci, v níž byl vydán rozsudek A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků), se týkala toho, zda je s unijním právem v souladu použití vnitrostátní právní úpravy členského státu určení služby on-line prodeje léčivých přípravků nepodléhajících omezení výdeje na lékařský předpis na poskytovatele této služby usazeného v jiném členském státě. Touto otázkou se předkládající soud Soudního dvora tázal na slučitelnost této vnitrostátní právní úpravy s článkem 34 SFEU, článkem 85c směrnice 2001/83/ES ( 58 ) a článkem 3 směrnice 2000/31. Ve svém rozsudku Soudní dvůr uvedl, že předběžná otázka musí být analyzována z hlediska této posledně uvedené směrnice.

83.

I když pohled do tohoto rozsudku může vzbudit dojem, že na základě čl. 3 odst. 4 směrnice 2000/31 se členský stát může odchýlit od volného pohybu služeb tím, že přijme obecnou a abstraktní právní úpravu, nelze odpověď Soudního dvora chápat jako konečné rozhodnutí, jde-li o meritum věci, aniž by se zohlednila povaha řízení o předběžné otázce a rozsah žádosti, která byla Soudnímu dvoru předložena. Soudní dvůr totiž nebyl tázán na to, zda dotčená vnitrostátní úprava mohla představovat „opatření“ ve smyslu čl. 3 odst. 4 této směrnice. Podobně, v této věci se objevilo tvrzení, že tato úprava nebyla oznámena v souladu s čl. 3 odst. 4 písm. b) uvedené směrnice. Soudní dvůr nicméně na předběžnou otázku odpověděl tak, že rozhodl, že použití uvedené právní úpravy na poskytovatele usazeného v jiném členském státě je třeba povolit s ohledem na domněnku relevance, která svědčí předběžným otázkám týkajícím se unijního práva ( 59 ).

84.

Stále v tomto kontextu je příznačné, že výrok rozsudku A (Reklama a on-line prodej léčivých přípravků) neodkazuje na konkrétní ustanovení směrnice 2000/31, přestože předběžná otázka zmiňuje článek 3 této směrnice. Ještě významnější je možná to, že Soudní dvůr v tomto rozsudku odkázal i na čl. 8 odst. 1 uvedené směrnice ( 60 ).

85.

V tomto ohledu mohou vnitrostátní právní úprava dotčená v této věci a odůvodnění uvedené na její podporu vzbudit dojem, že tato právní úprava v podstatě obsahuje profesní předpisy týkající se lékárníků a osvědčené postupy pro vydávání léčivých přípravků lékárníky. V tomto kontextu je důležité připomenout, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2000/31 stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby používání obchodních sdělení, která jsou součástí služby informační společnosti nabízené příslušníkem regulovaného povolání nebo která tuto službu představují, bylo povoleno s výhradou dodržování profesních předpisů upravujících zejména nezávislost, důstojnost a čest povolání, jakož i profesní tajemství a poctivý přístup k zákazníkům a ostatním členům daného povolání“. Stejně jako články 14 a 15 této směrnice není toto ustanovení obsaženo v kapitole I, která zahrnuje článek 3, nýbrž v kapitole II této směrnice. Nelze tedy vyloučit, že se článek 8 směrnice 2000/31, a to stejně jako její články 14 a 15 ( 61 ), použije i na členské státy určení, které stanoví, které odborné činnosti jsou v jejich právních řádech regulované, a tedy mohou přijmout určitá pravidla o obchodních sděleních zasílaných příslušníkem regulovaného povolání, aniž by byl ohrožen mechanismus podle článku 3 této směrnice.

86.

S ohledem na výše uvedené setrvávám na stanovisku, které jsem zaujal v bodě 73 tohoto stanoviska.

87.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na první předběžnou otázku položenou Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) odpověděl takto:

Článek 3 odst. 2 a 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu

musí být vykládán v tom smyslu, že

brání tomu, aby členský stát omezil volný pohyb služeb informační společnosti z jiných členských států přijetím legislativních opatření obecné a abstraktní povahy, která se týkají obecně popsané kategorie určitých služeb informační společnosti, aniž by tato opatření byla přijata případ od případu.