1.

Unijní právo podrobně upravuje označení původu, zeměpisná označení a tradiční výrazy v odvětví vína a rovněž označování a obchodní úpravu v odvětví vína.

2.

Pro účely označování a obchodní úpravy výrobků z révy vinné, opatřených označením původu nebo chráněným zeměpisným označením, mohou být nepovinně používány určité výrazy odkazující na vinařský podnik, z něhož tyto výrobky pocházejí. Tuto možnost stanoví čl. 54 odst. 1 druhý pododstavec nařízení v přenesené pravomoci (EU) 2019/33 ( 2 ), jehož příloha VI obsahuje výčet těchto výrazů pro některé členské státy.

3.

V původním řízení si německý vinař přeje používat při obchodní úpravě svých vín výraz „Weingut“, přestože hrozny, z nichž tato vína pocházejí, rostou, sklízejí se a lisují na statku, jehož vlastníkem je jiná osoba, přičemž tento statek se nachází 70 kilometrů od podniku vinaře, který si jej pronajímá.

4.

Vzhledem k tomu, že správní orgán nesouhlasil s použitím výrazu Weingut při obchodní úpravě těchto vín, vyvstal spor, v němž by mělo být v podstatě určeno:

5.

Článek 3 („Definice“) stanoví:

„[…]

3.   Pro účely tohoto nařízení se použijí definice stanovené v nařízení (EU) […] č. 1307/2013[ ( 4 )] […]“

6.

Článek 122 („Přenesené pravomoci“) stanoví:

„1.   S cílem zohlednit zvláštní vlastnosti odvětví vína je Komisi svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 227, pokud jde o pravidla a omezení pro:

[…]

c) nepovinné údaje týkající se:

[…]

[…]“

7.

Článek 4 („Definice a související ustanovení“) stanoví:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

8.

Bod 48 odůvodnění uvádí:

„Uvedení podniku, který obhospodařuje vinice, z nichž pocházejí dotyčné výrobky z révy vinné, a v němž probíhá celá vinifikace, může představovat pro výrobce přidanou hodnotu a pro spotřebitele znak vyšší jakosti. Výrobcům by se proto mělo umožnit, aby na etiketách výrobků z révy vinné s chráněným označením původu nebo chráněným zeměpisným označením uváděli název podniku“.

9.

Článek 1 („Předmět“) stanoví:

„Toto nařízení stanoví pravidla, jimiž se doplňuje nařízení (EU) č. 1308/2013 […], pokud jde o:

[…]

f) označování a obchodní úpravu“.

10.

V rámci kapitoly IV („Označování a obchodní úprava“) je součástí oddílu 2 („Nepovinné údaje“) článek 54 („Údaj o podniku“), který stanoví:

„1.   Výrazy odkazující na podnik uvedené v příloze VI jiné než údaj o názvu stáčírny, výrobce nebo prodejce jsou vyhrazeny pro výrobky z révy vinné s chráněnými označeními původu nebo zeměpisnými označeními.

Tyto výrazy se smí použít pouze v případě, že výrobek z révy vinné je vyroben výhradně z hroznů sklizených na vinicích obhospodařovaných tímto podnikem a v tomto podniku proběhla celá vinifikace.

[…]“

11.

Článek 55 („Údaj o názvech menších nebo větších zeměpisných jednotek než je základní oblast pro chráněné označení původu nebo zeměpisné označení“) stanoví:

„1.   Podle čl. 120 odst. 1 písm. g) nařízení (EU) č. 1308/2013 a aniž jsou dotčeny články 45 a 46, může na etiketě odkazovat na název jiné zeměpisné jednotky, která je menší nebo větší než základní oblast pro označení původu nebo zeměpisné označení, pouze výrobek z révy vinné s chráněným označením původu, chráněným zeměpisným označením nebo zeměpisným označením třetí země.

2.   Při odkazu na názvy zeměpisných jednotek, které jsou menší než základní oblast pro označení původu nebo zeměpisné označení, musí žadatel oblast dotyčné zemědělské jednotky ve specifikaci výrobku a jediném dokladu řádně vymezit. Členské státy mohou stanovit pravidla pro používání těchto zeměpisných jednotek.

[…]“

12.

V příloze VI („Výrazy podle čl. 54 odst. 1“) jsou pro Německo uvedeny tyto výrazy: „Burg, Domäne, Kloster, Schloss, Stift, Weinbau, Weingärtner, Weingut, Winzer“.

13.

Ustanovení § 38 odst. 1 stanoví, že u vín Federweißer, Landwein (regionální vína), Qualitätswein (jakostní vína), Prädikatswein (vína vyšší jakosti), Sekt (šumivá vína), Qualitätsperlwein (jakostní perlivá vína) nebo Qualitätslikörwein (jakostní likérová vína) je uvedení podniku přípustné pouze v souladu s čl. 54 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2019/33, ve spojení s jeho přílohou VI. V odstavcích 3 a 5 je zmíněno označení „Gutsabfüllung“.

14.

Majitel (dále jen „vinař A“) vinařského podniku nacházejícího se v obci Zell v německé oblasti Mosela vyrábí víno nejen z vinných hroznů vypěstovaných na vinicích, které jsou v jeho vlastnictví, ale i z vinných hroznů z propachtovaných vinic.

15.

Jedna z těchto propachtovaných vinic, která má rozlohu 2,15 hektarů, se nachází přibližně 70 kilometrů od obce Zell ve vinařském podniku, jehož majitelem je vinař B.

16.

Oba vinaři uzavřeli smlouvu, na jejímž základě B pěstuje vinnou révu podle pokynů A a kromě toho každoročně pronajímá A výlučně lisovnu, a to vždy na dobu 24 hodin od sklizně z propachtované plochy.

17.

Lisování se provádí v podniku vinaře B podle enologických pokynů vinaře A. Takto získané víno je stáčeno do nádrží, které pracovníci vinaře A převážejí do hlavní provozovny vinaře A.

18.

Vinař A si přeje používat u vína lisovaného v lisovně, kterou mu pronajímá vinař B, výrazy „Weingut“ a „Gutsabfüllung“.

19.

Land Rheinland-Pfalz (Spolková země Porýní-Falc, Německo; dále jen „Land“) má za to, že vinař A nemůže za těchto podmínek oba výše uvedené výrazy používat.

20.

Ve sporu probíhajícím před Verwaltungsgericht Trier (správní soud v Trevíru, Německo) vyhověl tento soud v rozsudku ze dne 16. května 2019 žalobě, kterou podal vinař A, a prohlásil, že tento vinař je oprávněn používat výrazy „Weingut“ a „Gutsabfüllung“. Zmíněný soud považoval za zásadní, že vinař A vykonával skutečné vedení, ustavičný dohled a výlučnou odpovědnost.

21.

Land podala odvolání k Oberverwaltungsgericht Rheinland-Pfalz (Vrchní správní soud spolkové země Porýní-Falc, Německo), který rozsudkem ze dne 12. srpna 2020 zrušil rozsudek vydaný v prvním stupni a zamítl žalobu podanou vinařem A.

22.

Odvolací soud vycházel ve svém výroku v podstatě z těchto argumentů:

23.

Vinař A napadl rozsudek vydaný v odvolacím řízení před Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo), který pokládá Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

24.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 1. června 2022.

25.

Písemná vyjádření předložili vinař A a Evropská komise. Oba výše uvedení, jakož i spolková země, se zúčastnili jednání konaného dne 3. května 2023.

26.

Předkládající soud si v podstatě přeje zjistit, zda lze mít za to, že celá vinifikace proběhla ve vinařském podniku, jehož název nese víno, pokud k lisování dochází v lisovně pronajaté na 24 hodin od jiného vinařského podniku ( 6 ).

27.

Podle jeho názoru:

28.

Nařízení 2019/33 přijala Komise na základě pravomoci, kterou jí svěřil článek 122 nařízení č. 1308/2013 ( 8 ). Hlediska, na něž se vztahují akty v přenesené pravomoci, se mohou týkat „výrazů odkazujících na zemědělský podnik a podmínek jejich použití“ [čl. 122 odst. 1 písm. c) odrážka iii) nařízení č. 1308/2013].

29.

Na základě toho vyjmenovává článek 54 nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 podmínky pro použití „údaje o podniku“. Odkazuje přitom na přílohu VI, pokud jde o výčet výrazů odkazujících na podnik ( 9 ), jež mohou být používány pro označení a obchodní úpravu výrobku.

30.

Z článku 54 nařízení v přenesené pravomoci vyplývá, že tyto výrazy:

31.

U předkládajícího soudu vyvstaly oprávněné pochybnosti právě v souvislosti s posledně jmenovaným požadavkem, který byl před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem vykládán různými, byť odůvodněnými způsoby. Další dva požadavky nejsou předmětem diskuse a v této věci je nikdo nezpochybnil.

32.

Má odpověď na tuto předběžnou otázku bude vycházet z pojmu „podnik“ a z požadavku, aby v něm proběhla celá vinifikace.

33.

Na první pohled se může jevit, že v čl. 54 odst. 1 druhý pododstavec nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 se pojem „podnik“ váže na fyzickou plochu, na níž vinař, který si přeje použít určitý výraz (v tomto případě výraz „Weingut“), obhospodařuje své vlastní vinice a provádí vinifikaci.

34.

Jak již bylo uvedeno výše, toto ustanovení požaduje, aby byly hrozny sklizeny na vinicích obhospodařovaných tímto podnikem a aby v tomto podniku proběhla celá vinifikace ( 10 ). Potvrzuje to i bod 48 nařízení v přenesené pravomoci 2019/33, v němž je odkazováno na „[podnik], který obhospodařuje vinice, z nichž pocházejí dotyčné výrobky z révy vinné, a v němž probíhá celá vinifikace“ ( 11 ).

35.

První z obou výkladů tohoto ustanovení klade „podnik“ na roveň statku, k němuž patří plocha pro pěstování révy vinné a budovy a zařízení, v nichž (zde sklizené) hrozny procházejí vinifikací. Právě takový postoj zaujal odvolací soud.

36.

Výrazem „podnik“ je však namístě rozumět soubor hmotných a lidských prostředků sloužících k výrobě. Z tohoto pohledu by tento výraz mohl být spojován spíše s pojmem „podnikatelský subjekt“ než s příslušnou zeměpisnou základnou. Okolnost, že je určité víno spojeno s konkrétním podnikem, nemusí nutně znamenat, že pochází z vinic nacházejících se na pozemcích tohoto podniku.

37.

Rozdílné vnímání významu pojmu „podnik“ vede i k rozdílným závěrům:

38.

Jazykové hledisko není ani zdaleka vyčerpávající, neboť v nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 je sice pojem „podnik“ užíván, nikoli však definován. Žádnou přímou definici neobsahuje ani nařízení č. 1308/2013, které nicméně v čl. 3 odst. 3 odkazuje na definice obsažené mimo jiné v nařízení (EU) č. 1307/2013 ( 12 ).

39.

Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1307/2013 se zemědělským podnikem rozumí „[…] soubor všech produkčních jednotek využívaných k zemědělské činnosti a spravovaných zemědělcem, které se nacházejí na území stejného členského státu“.

40.

Tento řetězec odkazů má svůj význam, neboť pokud byl pojem „podnik“, který byl obsažen v nařízení č. 1307/2013, platný i pro nařízení č. 1308/2013, pak je platný i pro nařízení v přenesené pravomoci 2019/33, které na něj navazuje. Pojem je tentýž, a proto i jeho výklad musí být jednotný ( 13 ).

41.

Pojetí z hlediska zemědělských podpor není úpravě odvětví vína cizí: výrobky z révy vinné jsou zemědělskými výrobky, a proto spadají do působnosti nařízení č. 1308/2013, a to na základě jeho článku 1 ve spojení s přílohou I částí XII.

42.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že výraz „podnik“ nemusí být nutně ztotožňován s konkrétním zemědělským pozemkem, což platí i pro účely nařízení v přenesené pravomoci 2019/33.

43.

Předkládající soud správně podotýká, že jelikož nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 neobsahuje žádnou definici pojmu „podnik“, je důvodné řídit se judikaturou, v níž byl podán výklad tohoto pojmu v oblasti zemědělské výroby.

44.

Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) má hluboké znalosti judikatury Soudního dvora. Ve svém rozhodnutí uvádí, že tato judikatura již upřesnila, „[z]a jakých okolnosti je produkční jednotka, která je pouze pronajata, přičitatelná určitému podniku a za jakých okolností je spravována daným zemědělcem“ ( 14 ).

45.

Na základě citací z příslušných rozsudků dodává, že podle Soudního dvora:

46.

Soudní dvůr se tedy již vyjádřil k vazbě mezi zemědělskými plochami a podnikem a vymezil kritéria týkající se jejich spravování, a to v souvislosti s ustanoveními, v nichž byl výraz „podnik“ použit obdobným způsobem jako v nařízení č. 1307/2013 (na nějž odkazuje nařízení č. 1308/2013 a v návaznosti na něj nařízení v přenesené pravomoci 2019/33).

47.

Výše citovaná judikatura přikládá prvořadý význam pojmu „jednotka“ (nebo „produkční jednotky“) jakožto součásti „podniku“, a to v souvislosti s jejím řízením či spravováním.

48.

V rozsudku Landkreis Bad Dürkheim měl Soudní dvůr za to, že pro uznání užívání zemědělské plochy jakožto součásti produkčních jednotek spravovaných zemědělcem nemá žádný význam povaha právního vztahu, na jehož základě je tato plocha užívána ( 19 ). Zdůraznil, že „plocha [je] součástí zemědělcova podniku, má-li zemědělec oprávnění spravovat ji pro účely výkonu zemědělské činnosti[, přičemž zemědělec musí ve vztahu k této ploše] disponovat dostatečnou autonomií pro účely výkonu vlastní zemědělské činnosti“ ( 20 ).

49.

K územní nezávislosti produkčních jednotek se podrobněji vyjadřuje rozsudek Agrargenossenschaft Alkersleben. V tomto sporu převedl výrobce, jehož podnik se nacházel ve spolkové zemi Německa, podstatnou část své výroby do jiné spolkové země. Podle názoru Soudního dvora nebyla změna produkčních jednotek relevantní: výrobce si může místo výroby svobodně zvolit. Naproti tomu se požaduje, aby spravoval soubor produkčních jednotek (k nimž nemusí mít vlastnický vztah) nacházejících se na zeměpisném území členského státu ( 21 ).

50.

V rozsudku Avio Lucos byl podán výklad pojmu „podnik“, který byl zmíněn již v nařízení č. 1307/2013, a znovu byla zdůrazněna vazba mezi produkčními jednotkami a jejich spravováním zemědělcem (aniž je požadován vlastnický vztah) ( 22 ).

51.

Vodítko, které lze z těchto rozsudků vyvodit, hovoří ve prospěch takového výkladu pojmu „podnik“, který neomezuje tento pojem pouze na pozemky, které výrobce vlastní, ale umožňuje jeho rozšíření i na pronajaté pozemky (tj. takové pozemky, které se nacházejí na jiných zemědělských plochách, než jaké patří výrobci).

52.

Vycházíme-li z výše uvedeného vodítka, nebrání nic tomu, aby byl výrobek, který má být označen výrazem „Weingut“, vyráběn z hroznů sklizených na vinicích, které sice fyzicky nepatří k podniku, jehož název nese víno, avšak nacházejí se na pozemcích pronajatých výrobcem ( 23 ). Bylo by to možné, pokud by byl výraz „podnik“ vykládán z hlediska funkčního a nikoli pouze z hlediska prostorového.

53.

Všechny osoby, které se zúčastnily jednání, včetně spolkové země, se na tomto posouzení jednomyslně shodly. Zvlášť významný je postoj, který zaujala spolková země, neboť připouští, že vinařský podnik, jehož název bude používán v rámci obchodní úpravy vína, může zahrnovat cizí (a odlehlé) vinice, k nimž nemá majitel tohoto podniku vlastnický vztah.

54.

Jak jsem již uvedl výše ( 24 ), předkládající soud dospěl patrně k témuž závěru: pronájem vinic nacházejících se ve značné vzdálenosti od hlavního sídla vinaře by neměl mít v zásadě žádný dopad na použití výrazů odkazujících na vinařský podnik ( 25 ).

55.

Na rozdíl od toho, co stanovil článek 5 nařízení (EHS) č. 997/81 ( 26 ), čl. 54 odst. 1 první pododstavec nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 stanoví, že výrazy, které jsou zpochybněny v projednávané věci, jsou vyhrazeny „pro výrobky z révy vinné s chráněnými označeními původu nebo zeměpisnými označeními“ ( 27 ).

56.

Tím se vysvětluje, proč v projednávaném sporu nepůsobí žádné problémy okolnost, že se pronajaté vinice nacházejí přibližně 70 km od obce Zell, hlavního sídla výrobce; spadají totiž do stejného regionu, na nějž se vztahuje chráněné zeměpisné označení ( 28 ).

57.

Právní rámec navíc konkrétně stanoví možnost provázání jakosti s menšími územními jednotkami pěstování révy vinné. Článek 120 odst. 1 písm. g) nařízení č. 1308/2013, který byl doplněn článkem 55 nařízení v přenesené pravomoci 2019/33, povoluje, aby označení či obchodní úprava vín obsahovaly jakožto nepovinný údaj „název jiné zeměpisné jednotky, která je menší nebo větší než základní oblast pro chráněné označení původu nebo zeměpisné označení“.

58.

Okolnost, že je slovní spojení zeměpisná jednotka použito v souvislosti s těmito menšími oblastmi, zatímco k označení zemědělského podniku, jehož název nese víno, použito není, svědčí o tom, že posledně jmenovaný podnik nemusí nutně sestávat z pozemků spadajících do téhož obvodu, jehož je výrobce vlastníkem. Podnik, jehož název nese víno, může naopak zahrnovat pozemky v cizím vlastnictví, jež jsou výrobci propachtovány či pronajaty, aby na nich vykonával svou zemědělskou činnost.

59.

Proti výše uvedenému lze nicméně vznést jednu námitku, na kterou upozornil předkládající soud ( 29 ): jsou-li výrazy odkazující na vinařský podnik používány (při označování a obchodní úpravě vína) proto, „aby byl spotřebitel lépe informován o místě, kde byl výrobek z révy vinné vyroben, a to zejména v případech, kdy jsou tato místa spotřebitelům dobře známa“ ( 30 ), neznamená to, že jsou spotřebitelé uvedeni v omyl, pokud chápou pojem „podnik“ ve výše uvedeném smyslu?

60.

Tato námitka je sice závažná, nikoli však neřešitelná. Spotřebitel očekává, že pokud je víno v rámci své obchodní úpravy opatřeno výrazem odkazujícím na určitý podnik, jde o víno vyšší jakosti, a má právo na to, aby skutečně existoval vztah mezi vínem a daným podnikem. K tomu však není nezbytné, aby víno pocházelo přesně z pozemku, jehož je výrobce vlastníkem; postačí, bude-li výroba vína probíhat pod vedením výrobce jakožto majitele podniku chápaného ve výše zmíněném funkčním smyslu, pod jeho dohledem a na jeho odpovědnost.

61.

Článek 54 odst. 1 druhý pododstavec nařízení v přenesené pravomoci 2019/33 rozlišuje sklizeň hroznů na straně jedné a jejich vinifikaci na straně druhé. Proces vinifikace zahrnuje několik fází včetně lisování.

62.

Je tedy třeba určit, zda je pojem „vinařský podnik“, který byl dosud užíván ( 31 ), i nadále platný, pokud toto ustanovení stanoví, že celá vinifikace musí proběhnout v podniku, jehož název nese víno ( 32 ).

63.

Mám za to, že úvahy týkající se pružného a funkčního výkladu pojmu „podnik“ (který není vázán na územní základnu, ale spíše na řízení, správu a odpovědnost na straně výrobce ve vztahu k jednotkám užívaným k výrobě) mohou být přeneseny nejen na pěstování a sklizeň hroznů, ale i na lisování jakožto část procesu vinifikace.

64.

Z tohoto pohledu proběhne celá vinifikace v podniku, jehož název nese víno, i přesto, že se část tohoto procesu uskutečňuje v zařízení nacházejícím se mimo obvod pozemků, jejichž vlastníkem je výrobce, za předpokladu, že je lisovna součástí výše uvedeného podniku (jehož název nese víno) ve výše uvedeném funkčním smyslu.

65.

Pokud se již připustilo, že činnosti spočívající v pěstování a sklizni hroznů, které jsou zásadní pro konečný výsledek, nevyžadují územní vazbu k pozemkům, jejichž vlastníkem je vinař (neboť vinař si může pronajmout další pozemky, které budou součástí jeho podniku), tím spíše je tato úvaha použitelná na lisování vinné révy ( 33 ).

66.

I tentokrát se osoby, které se zúčastnily jednání, včetně spolkové země, na tomto posouzení shodly. Fyzické umístění lisovny není relevantním údajem. Je však nutné, aby vinař, který je majitelem podniku, jehož název nese víno, vykonával skutečný dohled nad lisovnou, což je předmětem ostatních předběžných otázek.

67.

Toto řešení není v rozporu s judikaturou Soudního dvora týkající se průběhu procesů vinifikace, z níž nelze vyvodit jednoznačné závěry, neboť se zaměřuje na zvláštnosti jednotlivých případů. Správně na to upozorňuje předkládající soud, když uvádí, že:

68.

Ze situací, jež byly zkoumány ve dvou výše uvedených rozsudcích, se projednávané věci do určité míry blíží rozsudek Baux ( 36 ), v němž bylo zpochybněno užívání výrazu „château“ pro uvedení názvu vinařského podniku. Soudní dvůr tehdy rozhodl v tom smyslu ( 37 ), že ustanovení použitelné na tento spor

69.

Rozsudek Baux je poznamenán určitou dvojznačností, která vyplývá ze zvláštností daného případu. Ačkoli se drží základní myšlenky týkající se skutečného vedení a odpovědnosti výrobce, kterému lze přičíst jakost vína, není v něm zaujat jednoznačný postoj k existenci vazby k hroznům vypěstovaným na pozemcích oblasti „château“.

70.

Soudní dvůr upřesnil, že právní předpisy „nepožadují, aby vinifikace proběhla v zařízeních nacházejících se v oblasti označené jako ‚château‘ (ani to, aby vlastníky zařízení pro vinifikaci [byli] sami vinaři) […]“. Následně se však zřejmě přiklání k existenci územní vazby mezi vinifikací a konkrétním pozemkem, na nichž je pěstována réva vinná.

71.

Všechny výše uvedené úvahy mě vedou k závěru, že lze mít za to, že lisování hroznů proběhlo v podniku, jehož název nese víno, pokud bylo uskutečněno v pronajaté lisovně, která je k dispozici výlučně majiteli tohoto podniku.

72.

Tímto způsobem je s ohledem na vysoké náklady, jež mohou představovat zařízení lisovny ( 40 ), umožněn přístup na trh za rovných podmínek i drobným výrobcům ( 41 ). Pokud by bylo užívání výrazů označujících jakost, jež odkazují na podnik, omezeno pouze na ty vinaře, kteří mají všechny výrobní jednotky na vlastních pozemcích, tyto výrazy by mohly užívat pouze velké podniky, což by narušovalo konkurenceschopnost v neprospěch drobných výrobců ( 42 ).

73.

Jak upozorňuje předkládající soud, toto řešení bylo zvoleno v jiném členském státě (Rakousko) ( 43 ), kde je povoleno provádět postupy zpracování, výroby, lisování nebo filtrace smluvně za úhradu. V Rakousku tedy patrně není vyžadováno takto přísné přičtení provozovny vinařskému podniku, jehož název nese víno ( 44 ).

74.

Kladné zodpovězení první předběžné otázky umožňuje provést analýzu ostatních předběžných otázek.

75.

Obě tyto otázky, jež mohou být zkoumány společně, vycházejí z kladné odpovědi na první otázku. Na základě tohoto předpokladu odkazuje předkládající soud na okolnost, že lisování hroznů v pronajatém zařízení provádějí vlastní nebo cizí pracovníci.

76.

Konkrétně vznáší tyto dva dotazy:

77.

Na jednání se účastníci řízení a Komise zaměřili ve svých vyjádřeních právě na ta hlediska, která souvisí s pracovníky provádějícími lisování. Spolková země vyjádřila své znepokojení týkající se nástrojů, jimiž lze kontrolovat řízení, dohled a odpovědnost na straně výrobce v případě, že si pronajal technická zařízení a využívá vnější poskytovatele služeb.

78.

Z výše uvedené judikatury vyplývá, že výrobce musí každopádně zaručit, že vinifikace provedená v zařízeních, které jsou pronajaty, avšak patří k jeho vinařskému podniku (v již zmíněném funkčním smyslu), odpovídá týmž metodám či postupům, jaké jsou používány v podniku, jehož je majitelem.

79.

Vinař, který provádí lisování hroznů v pronajaté lisovně, musí tedy postupovat tak, aby tato (i ostatní) fáze procesu zpracování révy vinné proběhla „[…] za skutečného vedení, pod intenzivním a ustavičným dohledem a na výlučnou odpovědnost“ ( 45 ) výše uvedeného vinaře.

80.

Je-li splněn tento požadavek, nebrání nic tomu, aby lisování prováděli pracovníci, kteří obvykle lisovnu obsluhují ( 46 ), namísto pracovníků podniku, jehož název nese víno. K tomu, aby bylo možné tento proces přičíst majiteli posledně jmenovaného podniku, je však nutné, aby vinař, který je nájemcem lisovny, dohlížel (buď osobně, nebo prostřednictvím pracovníka, který je u něj zaměstnán nebo je vázán smlouvou o poskytování služeb) na to, aby bylo lisování prováděno v souladu s jeho pokyny.

81.

Nedomnívám se, že by bylo postačující udělit pronajímateli lisovny obecné pokyny, neboť nelze vyloučit, že se během lisování vyskytnou nepředvídatelné okolnosti, které budou vyžadovat přijetí okamžitých rozhodnutí. Taková rozhodnutí může přijímat pouze výrobce nebo jeho zaměstnanci a jejich přijímáním nelze pověřit třetí osoby, neboť pouze výrobce či jeho zaměstnanci znají základní charakteristiky svého vlastního postupu vinifikace.

82.

Mám za to, že Soudní dvůr by neměl toto kritérium podrobněji upřesňovat. Náleží správním orgánům (a případně orgánům pověřeným správou označení původu nebo chráněného zeměpisného označení), aby tomuto kritériu daly podobu přesnějších pravidel.

83.

S konečnou platností je věcí předkládajícího soudu, aby určil, zda míra, v jaké se výrobce podílí na lisování, které je prováděno v jím pronajaté lisovně, vyhovuje těmto požadavkům. Významný (nikoli však jediný) nástroj k určení rozsahu příslušných jednání může představovat smlouva uzavřená za účelem pronájmu daných zařízení.

84.

Předkládající soud si přeje zjistit, do jaké míry může být významná okolnost, že pronajímatel lisovny, v níž je prováděno lisování, má vlastní hospodářský zájem na způsobu, jakým je lisování prováděno. Tento zájem by mohl plynout ze smlouvy, v níž je sjednán příplatek závislý na výnosu a jakosti.

85.

Náleží soudům, které mají rozhodnout v jednotlivých sporech týkajících se této oblasti, aby určily, zda určité smluvní ujednání vytváří hospodářské riziko, které by mohlo ovlivnit výlučnou odpovědnost majitele vinařského podniku, jehož název nese víno.

86.

Domnívám se nicméně, že není žádný důvod k tomu, aby odměna a pobídky, jež jsou předmětem smlouvy, bránily skutečné rozhodovací pravomoci a dohledu, jež vykonává výrobce ve vztahu k postupům používaným při lisování. Jakožto osoba odpovědná za proces vinifikace má i sám výrobce zájem na tom, aby lisování vedlo k větším výnosům při současném zachování jakosti výrobku, aniž by byly obcházeny metody či postupy určující enologické vlastnosti jeho vína.

87.

Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) následovně:

„Článek 54 odst. 1 druhý pododstavec nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2019/33 ze dne 17. října 2018, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013, pokud jde o žádosti o ochranu označení původu, zeměpisných označení a tradičních výrazů v odvětví vína, řízení o námitce, omezení použití, změny specifikace výrobku, zrušení ochrany a označování a obchodní úpravu,

musí být vykládán v tom smyslu, že