null
STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
NICHOLASE EMILIOUA
přednesené dne 22. února 2024(1)
Věc C‑339/22
BSH Hausgeräte GmbH
proti
Electrolux AB
[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Svea hovrätt (Svea odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko)]
„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) č. 1215/2012 – Výlučná příslušnost – Řízení, jejichž předmětem je platnost patentů – Článek 24 odst. 4 – Oblast působnosti – Řízení pro porušení patentu – Neplatnost údajně porušených patentů uplatněná prostřednictvím námitky – Důsledky pro příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení pro porušení patentu – Patent zapsaný ve třetím státě – ‚Reflexivní účinek‘ čl. 24 odst. 4“
I. Úvod
1. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Svea hovrätt (Svea odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko), se týká výkladu nařízení (EU) č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech(2).
2. Předběžnými otázkami si předkládající soud přeje objasnit zaprvé příslušnost soudů členských států Evropské unie podle uvedeného nařízení k projednávání žalob týkajících se porušení patentů zapsaných v jiných členských státech, zejména v případě, kdy je protistranou zpochybněna platnost údajně porušených patentů. Jak vysvětlím v tomto stanovisku, tuto otázku obestírá značná nejistota, zejména v důsledku nejednoznačného rozhodnutí, které vydal Soudní dvůr před mnoha lety, a sice rozsudku ve věci GAT(3). Toto řízení o předběžné otázce poskytuje Soudnímu dvoru možnost potvrdit jeden z několika možných výkladů tohoto rozhodnutí.
3. Zadruhé je Soudní dvůr vyzván k tomu, aby objasnil, zda jsou soudy členských států příslušné k rozhodování v řízeních týkajících se platnosti patentů zapsaných ve třetích státech. V tomto ohledu se Soudní dvůr bude muset zabývat choulostivou a dlouhodobě řešenou otázkou, zda se některá pravidla nařízení Brusel Ia použijí na „vnější“ situace stejným (nebo podobným) způsobem jako na kompetenční spory „uvnitř EU“, nebo mají „reflexivní účinek“, jak bude vysvětleno v tomto stanovisku.
II. Právní rámec
A. Mezinárodní právo
4. Úmluva o udělování evropských patentů, která byla podepsána v Mnichově (Německo) dne 5. října 1973 a vstoupila v platnost dne 7. října 1977, ve znění použitelném na skutkové okolnosti v původním řízení (dále jen „Evropská patentová úmluva“), vytváří, jak je uvedeno v článku 1, „pro smluvní státy společné právo pro udělování patentů na vynálezy“.
5. Článek 2 odst. 2 Evropské patentové úmluvy stanoví, že „evropský patent má v každém smluvním státě, pro který byl udělen, stejný účinek a podléhá stejnému režimu jako národní patent udělený v tomto státě“.
B. Nařízení Brusel Ia
6. V článku 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia se uvádí, že „nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.
7. Článek 24 tohoto nařízení, nadepsaný „Výlučná příslušnost“, v odstavci 4 stanoví:
„Bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost tyto soudy členského státu:
[…]
4) pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů [...], bez ohledu na to, zda je tato otázka uplatněna prostřednictvím žaloby, nebo námitky, soudy členského státu, v němž bylo požádáno o udělení nebo zápis nebo kde byly uděleny nebo zapsány [...].
Pro řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost evropského patentu uděleného členskému státu, mají výlučnou příslušnost soudy tohoto členského státu, aniž je dotčena příslušnost Evropského patentového úřadu podle [Evropské patentové úmluvy].“
C. Švédské právo
8. Ustanovení § 61 druhého pododstavce Patentlagen (1967:837) (patentový zákon) stanoví, že „je-li podána žaloba pro porušení patentu a osoba, proti níž je tato žaloba podána, tvrdí, že dotčený patent je neplatný, může být otázka neplatnosti posouzena až poté, co bude podána tomu odpovídající žaloba. Soud nařídí straně, která se neplatnosti patentu dovolává, aby takovou žalobu ve stanovené lhůtě podala“.
III. Skutkový stav, vnitrostátní řízení, předběžné otázky, a řízení před Soudním dvorem
9. Společnost BSH Hausgeräte GmbH (dále jen „společnost BSH“) je majitelkou evropského patentu EP 1 434 512, který chrání vynález týkající se vysavačů a který byl udělen (a odpovídajícím způsobem validován) pro Francii, Itálii, Německo, Nizozemsko, Rakousko, Řecko, Spojené království, Španělsko, Švédsko a Turecko.
10. Dne 3. února 2020 podala společnost BSH u Patent- och marknadsdomstolen (patentový a obchodní soud, Švédsko) žalobu proti společnosti Aktiebolaget Electrolux (dále jen „společnost Electrolux“), registrované ve Švédsku. Tato žaloba je založena na údajném porušení patentu EP 1 434 512 společností Electrolux v různých státech, pro které byl udělen. V této souvislosti se společnost BSH domáhá mimo jiné vydání soudního zákazu, kterým by společnosti Electrolux bylo zakázáno nadále používat patentovaný vynález ve všech těchto státech, a náhrady škody způsobené tímto protiprávním užíváním.
11. Společnost Electrolux ve své námitce požadovala, aby Patent- och marknadsdomstolen (patentový a obchodní soud) tuto žalobu zamítl v rozsahu, v němž se týká částí patentu EP 1 434 512 ve Francii, Německu, Nizozemsku, Itálii, Rakousku, Řecku, Spojeném království, Španělsku a Turecku (dále jen „zahraniční patenty“). V tomto ohledu se společnost Electrolux dovolávala mimo jiné neplatnosti zahraničních patentů.
12. Společnost Electrolux dále tvrdila, že s ohledem na tuto námitku nejsou švédské soudy příslušné k rozhodnutí v řízení pro porušení patentů v rozsahu, v němž se týká zahraničních patentů. V tomto ohledu je třeba řízení pro porušení patentů považovat za řízení, „jehož předmětem je platnost patentů“ ve smyslu čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia, přičemž podle tohoto ustanovení jsou k projednání určité věci výlučně příslušné soudy jednotlivých členských států, kde byly tyto patenty validovány, pokud jde o „jejich“ patent.
13. Společnost BSH v žalobní odpovědi uvedla, že k vedení řízení pro porušení patentů jsou příslušné švédské soudy podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia, neboť společnost Electrolux má sídlo ve Švédsku. Článek 24 odst. 4 tohoto nařízení se nepoužije, neboť žaloba podaná společností BSH sama o sobě není žalobou, „jejímž předmětem je […] platnost patentů“ ve smyslu tohoto ustanovení. Navíc podle § 61 druhého pododstavce Patentlagen (patentový zákon) platí, že pokud žalovaný v takovém řízení pro porušení patentu namítá, že patent je neplatný, musí mu soud, u něhož bylo zahájeno řízení, uložit, aby podal samostatnou tomu odpovídající žalobu u příslušných soudů. V projednávané věci by tedy společnost Electrolux měla podat samostatné žaloby na neplatnost u soudů různých států, pro které byly zahraniční patenty uděleny. Současně by mohl Patent- och marknadsdomstolen (patentový a obchodní soud) rozhodnout o otázce porušení patentu v předběžném rozsudku a následně přerušit řízení, dokud nebude v řízení o neplatnosti vydáno pravomocné rozhodnutí. Konečně, pokud jde o tureckou část EP 1 434 512, společnost BSH uvedla, že čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia se v žádném případě nevztahuje na patenty vydané třetími státy, a proto nemůže mít žádný vliv na příslušnost švédských soudů.
14. Rozhodnutím ze dne 21. prosince 2020 Patent- och marknadsdomstolen (patentový a obchodní soud) žalobu pro porušení zahraničních patentů zamítl. Zatímco v okamžiku zahájení řízení byly k projednání žaloby příslušné švédské soudy podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia, když se společnost Electrolux prostřednictvím námitky dovolala neplatnosti těchto patentů, stal se použitelným čl. 24 odst. 4 tohoto nařízení. Podle tohoto ustanovení mají výlučnou příslušnost posuzovat otázku platnosti soudy jiných států, a jelikož tato otázka je rozhodující pro vyřešení žaloby pro porušení patentů podané společností BSH, vnitrostátní soud prohlásil, že není příslušný rozhodovat v tomto řízení v rozsahu, v němž se týká zahraničních patentů. Tento soud se rovněž prohlásil za nepříslušný ve vztahu k tureckému patentu, neboť měl za to, že čl. 24 odst. 4 vyjadřuje mezinárodně přijímanou zásadu příslušnosti, podle níž mohou o platnosti patentu rozhodovat pouze soudy státu, který jej udělil.
15. Společnost BSH následně podala proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek ke Svea hovrätt (Svea odvolací soud ve Stockholmu), přičemž tvrdila, že čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia se nevztahuje na žaloby pro porušení patentů. Nicméně vzhledem k tomu, že se společnost Electrolux dovolává neplatnosti prostřednictvím námitky, je příslušnost rozdělena: švédské soudy sice jsou podle čl. 4 odst. 1 příslušné rozhodnout ve věci porušení patentů, avšak otázku platnosti musí posoudit soudy států, na jejichž území byl zápis proveden, podle čl. 24 odst. 4. Švédské soudy jsou rovněž příslušné ve vztahu k tureckému patentu na základě čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení. Příslušnost státu, v němž má žalovaný bydliště, je totiž uznávanou zásadou mezinárodního práva. Společnost Electrolux tvrdila, že čl. 24 odst. 4 se vztahuje na řízení pro porušení patentu, v němž je neplatnost dovolávána prostřednictvím námitky. Švédské soudy nejsou příslušné rozhodovat v řízení jako celku, neboť otázky porušení patentů a platnosti nelze oddělit.
16. Za těchto okolností se Svea hovrätt (Svea odvolací soud ve Stockholmu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být čl. 24 odst. 4 [nařízení Brusel Ia] vykládán v tom smyslu, že ze slov ‚řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů […] bez ohledu na to, zda je tato otázka uplatněna prostřednictvím žaloby, nebo námitky‘ vyplývá, že vnitrostátní soud, který se podle čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení prohlásil za příslušný k projednání sporu z porušení patentu, pozbývá příslušnost k posouzení otázky porušení patentu, pokud je vznesena námitka, podle níž je dotčený patent neplatný, nebo musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že tento vnitrostátní soud nemá příslušnost, pouze pokud jde o projednání této námitky neplatnosti?
2) Má na odpověď na otázku 1 vliv to, zda vnitrostátní právo obsahuje ustanovení obdobná ustanovením zakotveným v § 61 druhém pododstavci [Patentlagen] (patentový zákon), z nichž vyplývá, že pro projednání námitky neplatnosti vznesené v řízení pro porušení patentu se vyžaduje, aby žalovaný podal samostatnou žalobu na prohlášení neplatnosti?
3) Musí být čl. 24 odst. 4 [nařízení Brusel Ia] vykládán v tom smyslu, že se použije na soud třetího státu, tedy v projednávané věci tak, že přiznává rovněž výlučnou příslušnost soudu v Turecku ve vztahu k té části uvedeného evropského patentu, která byla v tomto státě validována?“
17. Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 24. května 2022 byla podána téhož dne. Písemná vyjádření předložily BSH, Electrolux, francouzská vláda a Evropská komise, a tyto vedlejší účastnice byly zastoupeny na jednání, které se konalo dne 22. června 2023.
IV. Analýza
18. Projednávaná věc se týká příslušnosti soudů členských států k projednávání žalob pro porušení evropských patentů, k němuž údajně došlo ve více státech. Před rozborem otázek položených Soudnímu dvoru považuji za vhodné poskytnout čtenáři, který nemusí být obeznámen se záludnostmi této složité oblasti práva, přehled relevantních hmotněprávních pravidel a pravidel o příslušnosti.
19. Obecně lze uvést, že patenty jsou práva duševního vlastnictví udělovaná státy na základě řízení o zápisu vedených národními patentovými úřady v souladu s podmínkami pro udělování (nebo „patentovatelnost“) stanovenými v jejich vnitrostátním právu. Takové patenty poskytují svému majiteli určitá výlučná práva k patentovanému vynálezu (v podstatě obchodní monopol), jejichž rozsah je vymezen tímto právem. Protože stát má v zásadě svrchovanou pravomoc regulovat obchod pouze na svém území, je takto omezena i poskytovaná ochrana (tato myšlenka se obecně označuje jako zásada teritoriality patentů). Úskalí tohoto systému spočívá v tom, že osoba, která chce chránit jeden vynález v několika státech, musí žádat o patent v každém z nich zvlášť.
20. Evropská patentová úmluva byla přijata proto, aby poskytla (částečné, jak bude uvedeno) řešení tohoto úskalí. Tato úmluva, která zavazuje 39 smluvních stran, včetně členských států a Turecka, zavedla autonomní systém udělování takzvaných „evropských“ patentů prostřednictvím centralizovaného řízení o zápisu u Evropského patentového úřadu (dále jen „EPÚ“) se sídlem v Mnichově(4). V tomto ohledu stanoví mimo jiné jednotné požadavky na patentovatelnost. Úkolem EPÚ je přezkoumávat přihlášky evropských patentů s ohledem na tyto požadavky(5). Pokud jsou splněny, udělí EPÚ evropský patent (podle přání přihlašovatele) pro jednu, několik nebo všechny smluvní strany(6). V původním řízení získala společnost BSH v rámci tohoto řízení EP 1 434 512, který byl udělen pro několik členských států a Turecko.
21. Navzdory tomu, co zdánlivě vyplývá z jeho názvu, však evropský patent není jednotným právním titulem, který by poskytoval jednotnou ochranu dotčeného vynálezu ve všech státech, pro které byl vydán. Ve skutečnosti „evropský“ patent vzniká v podstatě jako svazek národních „částí“, které jsou postaveny naroveň patentům vydaným dotčenými státy. Proto musí být „validován“ příslušnými patentovými úřady těchto států. Národní „části“ evropského patentu jsou tak navzájem právně nezávislé. Každá z nich poskytuje majiteli patentu stejná výlučná práva na patentovaný vynález jako „běžný“ národní patent(7) a je stejně omezena na území daného státu. Evropský patent lze navíc v zásadě(8) zrušit pouze „část“ po „části“, přičemž zrušení určité „části“ je účinné pouze pro území příslušného státu(9).
22. Pokud je tedy určitý vynález chráněn evropským patentem, může mít neoprávněné použití tohoto vynálezu třetí osobou za následek na jedné straně porušení monopolu majitele patentu ve více státech (konkrétně v těch, pro které byl tento patent udělen). V původním řízení společnost BSH vytýká společnosti Electrolux právě tento druh „vícestátního“ porušení patentu. Na druhé straně, jelikož evropský patent není jednotným právním titulem, je na jeho porušení v několika státech z právního hlediska nahlíženo jako na soubor porušení národních patentů, přičemž porušení každé z jeho „částí“ se posuzuje samostatně s ohledem na vnitrostátní právo, které se na něj vztahuje(10). Žaloba společnosti BSH proti společnosti Electrolux ve skutečnosti představuje soubor nároků vyplývajících z porušení patentu, které se opírají o různé „části“ EP 1 434 512.
23. Soudní spory týkající se evropských patentů, včetně žalob pro porušení patentů, jsou rovněž záležitostí ponechanou na smluvních stranách a jejich vnitrostátních soudech(11). Pokud jde o přeshraniční spory, ani v tomto případě Evropská patentová úmluva nerozděluje příslušnost mezi tyto soudy(12). Tuto otázku je třeba posuzovat s ohledem na pravidla mezinárodního práva soukromého uplatňovaná soudy těchto smluvních stran.
24. V členských státech Evropské unie se příslušnost v přeshraničních patentových sporech mezi soukromými stranami řídí pravidly nařízení Brusel Ia(13), pokud má žalovaný, stejně jako společnost Electrolux, bydliště v takovém členském státě.
25. Režim příslušnosti stanovený v tomto nástroji (a v nástrojích, které mu předcházely(14)) (dále jen „bruselský režim“) funguje ve vztahu k těmto sporům dle následující dichotomie.
26. Na jedné straně se řízení, „jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů“ řídí zvláštním pravidlem podle čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia, které svěřuje výlučnou příslušnost soudům členského státu, který dotčený patent udělil (dále jen „stát zápisu“). Pokud je předmětem sporu zápis nebo platnost evropského patentu, mají soudy jednotlivých členských států, pro které byl patent udělen, výlučnou příslušnost ve vztahu ke své národní „části“(15). Toto pravidlo je kogentní: strany se od něj nemohou odchýlit dohodou(16). Dále, pokud účastníci řízení svůj spor předloží „nesprávnému“ soudu, je tento soud podle článku 27 uvedeného nařízení povinen bez návrhu prohlásit, že není příslušný(17).
27. Na druhé straně se všechna ostatní řízení týkající se patentů řídí obecnými pravidly tohoto nařízení. Sem v zásadě patří i řízení pro porušení patentů, neboť ta se „netýkají“ zápisu nebo platnosti patentů, ale jejich vymáhání(18). Tato pravidla naopak poskytují účastníkům řízení určitý prostor, pokud jde o příslušnost.
28. Soudy státu zápisu jsou sice příslušné rozhodovat v řízení pro porušení patentu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel Ia(19), avšak tato příslušnost není výlučná, nýbrž fakultativní. Taková řízení mohou být proto zahájena u jiných soudů. Zejména majitel patentu se může podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení obrátit na soudy členských států, v nichž má žalovaný bydliště. Zřejmý zájem tak učinit má majitel patentu v případě „vícestátního“ porušení evropského patentu.
29. Příslušnost soudů členského státu zápisu je totiž podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel Ia územně omezena. Podle bodu 22 výše mohou soudy každého státu, pro který byl evropský patent udělen, rozhodovat pouze v rozsahu, v němž se jedná o jejich národní „část“ a území(20). V důsledku toho by majitel patentu, který se domáhá komplexní nápravy, musel zahájit samostatná řízení ve všech těchto státech.
30. Naproti tomu příslušnost soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště, je podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia univerzální. Může se tedy vztahovat na porušení evropského patentu, k němuž došlo ve všech státech, pro které byl udělen(21). Tyto soudy mohou přiznat náhradu škody, která má majiteli patentu nahradit celkovou utrpěnou ztrátu, nebo mohou vydat soudní zákaz pokračování v porušování ve všech těchto státech. Celkově toto ustanovení umožňuje majiteli patentu spojit všechny své nároky vyplývající z porušení patentu a dosáhnout komplexní nápravy u jediného soudu. Právě této možnosti využila v projednávané věci společnost BSH a podala celou žalobu proti společnosti Electrolux u příslušného patentového soudu ve Švédsku, kde má společnost Electrolux své sídlo.
31. V této souvislosti má předkládající soud pochybnosti o tom, zda je takové spojení v původním řízení skutečně možné, a pokud ano, v jakém rozsahu. Tyto pochybnosti vyplývají ze skutečnosti, že společnost Electrolux se na obranu proti nárokům společnosti BSH dovolávala neplatnosti různých „částí“ EP 1 434 512, na nichž se tyto nároky zakládají(22). S ohledem na tuto námitku si předkládající soud klade otázku, zda a v jakém rozsahu se uplatní čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia a zda „převáží“ nad čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení. Podle čl. 24 odst. 4 by tyto soudy měly výlučnou příslušnost pouze ve vztahu ke švédské „části“, zatímco ostatní soudy by měly výlučnou příslušnost ve vztahu k zahraničním „částem“. Spojení řízení u jednoho soudu by nebylo možné a roztříštěnost by byla nevyhnutelná.
32. První a druhá otázka předkládajícího soudu, které je vhodné posoudit společně, se konkrétně týkají toho, zda řízení pro porušení patentů spadá do oblasti působnosti čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia, pokud je platnost příslušného patentu zpochybněna prostřednictvím námitky. Pokud tomu tak je, klade si tento soud otázku, zda jej v projednávané věci toto ustanovení zbavuje příslušnosti (v rozsahu, v němž se jedná o zahraniční „části“ EP 1 434 512) k rozhodnutí v řízení pro porušení patentů obecně, nebo pouze ve vztahu k otázce platnosti. Touto záležitostí se budu zabývat v oddíle A tohoto stanoviska.
33. Za předpokladu, že Soudní dvůr odpoví na první dvě otázky v tom smyslu, že čl. 24 odst. 4 je v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, relevantní, se třetí otázka týká toho, zda se toto ustanovení použije také ve vztahu k platnosti turecké „části“ EP 1 434 512. Touto záležitostí se budu zabývat v oddíle B tohoto stanoviska.
A. K věcné působnosti čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia (první a druhá otázka)
34. Jak bylo uvedeno výše, oblast působnosti čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia se jeví jasná. Podle tohoto ustanovení se výlučná příslušnost soudů státu zápisu vztahuje pouze na řízení, „jejichž předmětem je platnost patentů“, nikoli na řízení, „jejichž předmětem jsou“ jiné záležitosti související s patenty, včetně porušení patentů.
35. Ve skutečnosti jsou tyto pojmy nejednoznačné. Uvedená dichotomie se v praxi někdy stírá. Zatímco platnost patentů může být předmětem zvláštních žalob (na zrušení nebo výmaz), neplatnosti patentu se lze rovněž dovolat prostřednictvím námitky, zejména proti nárokům vyplývajícím z porušení patentu. Tímto způsobem údajný porušovatel usiluje o zamítnutí těchto nároků tím, že zpochybní právní titul, na němž jsou založeny(23). Společnost Electrolux v původním řízení takovou námitku uplatnila.
36. Skutečnost, že výlučnou příslušnost rozhodovat o první kategorii žalob mají soudy státu zápisu, byla vždy nepochybná. Naproti tomu otázka, zda a v jakém rozsahu tak činí i v druhém případě, je dlouhodobě předmětem diskuse.
37. Soudy členských států se s touto otázkou setkávají od počátku devadesátých let, kdy majitelé patentů začali využívat možnosti spojit své nároky vyplývající z porušení patentů podle obecných pravidel bruselského režimu. Původní znění sporného pravidla o výlučné příslušnosti uvedeného (v té době) v čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy neposkytovalo v této otázce žádné vodítko. Tyto soudy předestřely tři hlavní přístupy:
– zaprvé některé soudy, zejména v Německu, měly za to, že dotčené pravidlo o výlučné příslušnosti se neuplatní, pokud je v řízení o porušení patentu dovolávána neplatnost prostřednictvím námitky. Soudy mimo stát zápisu by mohly v takovém řízení rozhodnout podle obecných pravidel úmluvy a přitom rozhodnout o platnosti dotčeného patentu (dotčených patentů);
– zadruhé jiné soudy, zejména ve Spojeném království, dospěly k závěru, že v případě vznesení námitky neplatnosti se řízení o porušení patentů stává řízením, „jehož předmětem je platnost patentů“, a proto spadá do výlučné příslušnosti soudů členského státu (členských států) zápisu;
– zatřetí poslední skupina soudů, včetně soudů v Nizozemsku, měla za to, že sporné pravidlo se v případě, kdy je v řízení o porušení patentu dovolávána neplatnost prostřednictvím námitky, uplatní, avšak poněkud důmyslněji: pouze otázka platnosti spadá do výlučné příslušnosti soudů státu zápisu; o otázce porušení patentu mohly rozhodovat ostatní soudy(24).
38. V roce 2006 vstoupil do diskuse Soudní dvůr rozsudkem ve věci GAT. V této věci nicméně nešlo o řízení pro porušení patentu jako takové. Týkala se žaloby, kterou se určitá společnost domáhala u německých soudů určení toho, že neporušila dva francouzské patenty patřící německé společnosti („záporné určení“), mimo jiné z důvodu neplatnosti těchto patentů. Tyto soudy měly za to, že by v této věci mohl být relevantní čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy, a v této souvislosti položily Soudnímu dvoru předběžnou otázku. Soudní dvůr nicméně neposkytl odpověď přizpůsobenou tomuto konkrétnímu skutkovému stavu, namísto toho obecně rozhodl, že pravidlo o výlučné příslušnosti (tehdy) stanovené v tomto ustanovení se „týká všech sporů o [...] platnost patentu, bez ohledu na to, zda je tato otázka uplatněna prostřednictvím žaloby nebo námitky(25)“. Na rozdíl od tvrzení společnosti BSH je tato odpověď dostatečně obecná na to, aby se vztahovala mimo jiné i na situaci, kdy v řízení pro porušení patentu byla vznesena námitka neplatnosti. Odkaz na pojem „námitka“ byl zjevně doplněn za tímto účelem(26).
39. O několik let později normotvůrce kodifikoval rozsudek ve věci GAT v čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia tím, že v textu tohoto ustanovení upřesnil, že výlučná příslušnost soudů státu zápisu se vztahuje na řízení, jejichž předmětem je platnost patentů „bez ohledu na to, zda je tato otázka uplatněna prostřednictvím žaloby, nebo námitky“.
40. Avšak tato otázka nebyla, mírně řečeno, vyjasněna. Ve skutečnosti odpověď na otázku řešenou v tomto oddíle, uvedená v rozsudku ve věci GAT (a nyní v čl. 24 odst. 4) vyvolala více otázek, než kolik jich vyřešila. Ačkoli tato odpověď neodůvodněně zasadila prvnímu výše uvedenému přístupu smrtelnou ránu (1), Soudní dvůr (a unijní normotvůrce) nechal vnitrostátní soudy a účastníky řízení diskutovat o tom, zda je správný druhý, nebo spíše třetí přístup (2).
1. Neodůvodněný rozsudek ve věci GAT
41. V případech, kdy se jedno řízení týká dvou různých věcí (jako v projednávané věci porušení a platnosti patentu), které spadají do oblasti působnosti vzájemně se vylučujících pravidel o příslušnosti (v projednávané věci obecných pravidel, pokud jde o porušení patentu; čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia, pokud jde o platnost patentu), se Soudní dvůr za účelem určení, který soud (či soudy) je (jsou) příslušný (příslušné) k jejich projednání a rozhodnutí o nich, obvykle řídí určitými pragmatickými zásadami.
42. Zaprvé pro účely určení toho, která pravidla o příslušnosti se uplatní, je třeba tato řízení klasifikovat na základě předmětu (nebo „cíle“) žaloby podané žalobcem, přičemž veškeré předběžné (nebo vedlejší) otázky, které jinak mohou být vzneseny, zejména prostřednictvím námitky, by měly být ponechány stranou(27).
43. Zadruhé soud určený podle platných pravidel o příslušnosti je příslušný k rozhodnutí v celém řízení, tedy nejen o žalobě, ale i o námitce, i když se námitka obvykle týká věci vyhrazené jinému soudci(28). Z procesního hlediska je totiž taková námitka nedílnou součástí žaloby a logicky se řídí režimem příslušnosti uplatňovaným na žalobu.
44. Pokud by se Soudní dvůr ve věci GAT řídil těmito zásadami, přijal by první přístup, na nějž odkazujeme v bodě 37 výše. Pokud jde o řízení pro porušení patentu, v němž byla vznesena námitka neplatnosti, je totiž předmětem (nebo „cílem“) žaloby poněkud zjednodušeně porušení patentu. Naproti tomu otázka platnosti je ukázkovým příkladem předběžné otázky. Vzhledem k tomu, že neplatný patent nelze porušit, bude muset soudce nejprve určit platnost právního titulu, o který se žalobce opírá, aby pak mohl vyřešit hlavní otázku, zda žalovaný svým jednáním porušil práva, která z dotčeného právního titulu vyplývají. Podle těchto zásad se mělo takové řízení s ohledem na tento předmět a bez ohledu na tuto námitku řídit obecnými pravidly (tehdy) stanovenými v Bruselské úmluvě. Kromě toho soudy určené jako příslušné k rozhodnutí v řízení pro porušení patentu podle těchto obecných pravidel, zejména soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště, měly být rovněž příslušné k rozhodnutí o této námitce.
45. Takto však Soudní dvůr v rozsudku ve věci GAT zjevně nepostupoval. Zde dospěl k závěru, že pravidlo o výlučné příslušnosti pro „řízení, jejichž předmětem je platnost patentů“ se vztahuje i na řízení, v nichž je tato otázka vznesena pouze prostřednictvím námitky. Tím Soudní dvůr přijal výklad, který je, pokud je mi známo, v rámci bruselského režimu ojedinělý. Toto řešení se totiž odchyluje i od řešení, které Soudní dvůr doposud přijal podle dalších pravidel o výlučné příslušnosti (nyní) stanovených v článku 24 nařízení Brusel Ia. V návaznosti na zásady, o nichž bylo pojednáno výše, má Soudní dvůr za to, že tato další pravidla se použijí v případě, že předmět žaloby tvoří pouze otázka v nich uvedená(29). V několika (avšak bohužel ne ve všech) jazykových verzích nařízení dokonce vyplývá ze samotného doslovného znění tohoto ustanovení(30). Kromě toho Soudní dvůr v rozsudku ve věci BVG, který byl vydán několik let po rozsudku ve věci GAT, dospěl k závěru, že pravidlo o výlučné příslušnosti pro řízení, jejichž předmětem je platnost založení společností nebo usnesení jejich orgánů (nyní stanovené v čl. 24 odst. 2 uvedeného nařízení), se nevztahuje na ta řízení, v nichž je taková otázka vznesena pouze prostřednictvím námitky(31).
46. Přesné důsledky výkladu přijatého v rozsudku ve věci GAT jsou nejisté, jak bylo uvedeno výše, a bude o nich pojednáno v pododdíle 2 níže. Pro účely projednávané věci je zřejmé, že na rozdíl od tvrzení společnosti BSH platí, že pokud jsou řízení o porušení patentů zahájena mimo členský stát zápisu a je vznesena námitka neplatnosti, tyto soudy nemohou rozhodovat o platnosti dotčených patentů jako o předběžné otázce.
47. Podle mého názoru však, bohužel poměrně stručná, argumentace Soudního dvora v rozsudku ve věci GAT neposkytuje přesvědčivé odůvodnění tohoto řešení.
48. První argument předložený Soudním dvorem se týká „postavení, které má [toto pravidlo o výlučné příslušnosti] v [...] systému [Bruselské úmluvy]“ (tj. jeho přednosti před obecnými pravidly o příslušnosti) a jeho „kogentní povahy“(32). Tento argument nepovažuji za přesvědčivý(33). Tyto prvky totiž spíše podporují opačný výklad.
49. Pravidla o výlučné příslušnosti jsou v bruselském režimu výjimkou. Jako taková musí být vykládána restriktivně(34). Předpokládá se totiž, že se použijí pouze v „několika přesně vymezených případ[ech](35)“. Navíc, jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ve věci BVG, restriktivní výklad těchto pravidel „je třeba přijmout“ právě proto, že mají přednost před obecnými pravidly a jsou kogentní(36). Pokud se použije čl. 24 odst. 4, jsou žalobci zbaveni možnosti volby soudu, kterou by jinak měli, což může vést k tomu, že žalovaní budou žalováni mimo členský stát jejich bydliště, kde by se obvykle mohli lépe bránit.
50. Naproti tomu výklad přijatý Soudním dvorem ve věci GAT lze označit pouze za „extenzivní(37)“. Platnost patentů je zajisté sama o sobě „přesně vymezenou“ otázkou. Nicméně může být vznesena v „nedostatečně vymezeném“ okruhu řízení, jejichž předmětem jsou jiné otázky(38).
51. Další dva důvody, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ve věci GAT, se týkají obecného cíle právní jistoty, který sleduje bruselský režim(39). Soudní dvůr v podstatě vysvětlil, že pokud by se sporné pravidlo o výlučné příslušnosti nepoužilo v případě, kdy je otázka platnosti patentů uplatněna prostřednictvím námitky v řízení o porušení patentů (a tak dále), a soudy mimo stát zápisu, u nichž takové řízení probíhá, by mohly o této otázce rozhodnout jako o předběžné otázce, „[vedlo by to] ke vzniku příslušnosti více“ soudů, které by mohly o této záležitosti rozhodovat. To by zase „ovlivni[lo] předvídatelnost pravidel o příslušnosti“ a „zvýš[ilo] nebezpečí rozporných rozhodnutí“ v dané věci, což by ovlivnilo právní jistotu(40).
52. Ani toto nepovažuji za přesvědčivé. Pokud „pohlédneme na celý obraz“, tyto prvky opět spíše podporují opačný výklad. Řešení uvedené v rozsudku ve věci GAT z jednoho úhlu pohledu vskutku brání tomu, aby různé soudy dospívaly ohledně platnosti patentu k protichůdným závěrům. V tomto ohledu přispívá k právní jistotě. Z jiného úhlu pohledu má však rozsudek ve věci GAT potenciál učinit fungování bruselského režimu ve vztahu k řízení pro porušení patentů pro majitele patentů nejistým.
53. Tento režim sice obvykle umožňuje majiteli patentu zahájit takové řízení mimo stát zápisu, mimo jiné u soudů členského státu žalovaného, avšak řešení uvedené v rozsudku ve věci GAT vytváří nejistotu ohledně toho, zda by tyto soudy byly schopny poskytnout nápravu porušení patentu nebo tak alespoň učinit v přiměřené lhůtě. Pokud by totiž údajný porušovatel v některé fázi řízení vznesl námitku neplatnosti, nemohly by tyto soudy o této námitce jednoduše rozhodnout a pokračovat v řízení o dané věci, ale v závislosti na tom, jak je toto řešení chápáno, by buď pozbyly svou příslušnost a musely by řízení zastavit, nebo by mohly řízení přerušit do té doby, než by soudy členských států zápisu rozhodly o platnosti patentu (viz k tomu podrobněji pododdíl 2 níže).
54. Bez ohledu na to, který výklad je správný, rozsudek ve věci GAT činí ze spojení nároků vyplývajících z porušení různých „částí“ evropského patentu uplatněných před těmito soudy neatraktivní možnost. Podněcuje majitele patentů k tomu, aby namísto toho zahájili samostatná řízení v různých státech zápisu těchto „částí“, neboť je přinejmenším jisté, že soudy těchto států jsou příslušné k rozhodování jak o porušení patentů, tak o platnosti „jejich části“ (jak je vysvětleno v bodech 26, 28 a 29 výše). To zase vytváří riziko, že různé soudy dospějí v témže sporu pro porušení patentů k protichůdným závěrům.
55. Taková nejistota nebo komplikovanost pokud jde o vymáhání patentů je o to více nežádoucí, že duševní vlastnictví je chráněno jako základní právo mimo jiné v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Podle tohoto ustanovení mají majitelé patentů v Evropské unii požívat „vysoké úrovně“ ochrany svých práv duševního vlastnictví. Zásadní význam má v tomto ohledu možnost zahájit v případě porušení patentů účelné občanskoprávní řízení a domoci se nápravy. To vyžaduje i základní právo na účinnou právní ochranu zaručené v článku 47 Listiny. V této souvislosti připomínám, že čl. 41 odst. 2 dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (dále jen „dohoda TRIPS“)(41) stanoví, že „řízení, týkající se dodržování práv k duševnímu vlastnictví [...] [n]ebudou nadměrně složitá nebo nákladná [...], ani nebudou mít za následek bezdůvodná zdržení“. To se dle mého názoru týká i fungování relevantních pravidel o mezinárodní příslušnosti.
56. V každém případě podle ustálené judikatury Soudního dvora týkající se výkladu pravidel o výlučné příslušnosti v rámci bruselského režimu platí(42), že jedinou otázkou, kterou Soudní dvůr musel v rozsudku ve věci GAT zodpovědět (avšak kterou se nezabýval), bylo, zda specifický cíl sledovaný sporným pravidlem o výlučné příslušnosti „vyžaduje“, aby se uvedené pravidlo vztahovalo i na takové řízení pro porušení patentů, v němž byla vznesena námitka neplatnosti. Podle mého názoru tomu tak není.
57. Úvodem bych rád vysvětlil určité nejasnosti ohledně toho, co je tímto cílem. Soudní dvůr v tomto ohledu obvykle poskytuje vysvětlení (a „mimochodem“ jej zmínil i v rozsudku ve věci GAT), že dotčené pravidlo sleduje cíl řádného výkonu spravedlnosti. Podle jeho názoru jsou pro rozhodování v řízeních, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, „nejpovolanější“ soudy státu zápisu, a to z důvodu „blízké věcné nebo právní souvislosti“, která existuje mezi takovým sporem a tímto státem(43). Podle mého názoru to však není skutečný důvod existence tohoto pravidla.
58. Je zajisté pravda, jak bylo vysvětleno v bodech 19 a 21 výše, že patent se řídí právem státu zápisu. Určitou váhu má argument, že například německé patentové právo je „nejlépe s to“ aplikovat německý soudce (z důvodu jazyka, znalosti tohoto práva a tak dále)(44). Vzhledem k tomu, že je patent chráněn pouze ve státě zápisu, existuje obvykle faktická blízkost sporů týkajících se tohoto patentu a území tohoto státu.
59. Tyto úvahy však pouze vysvětlují, proč o takových sporech mohou rozhodovat soudy státu zápisu. Odůvodňují například to, proč jsou tyto soudy podle bruselského režimu příslušné rozhodovat v řízeních pro porušení patentů týkající se jejich území(45). Naproti tomu z těchto úvah nevyplývá, proč by tyto soudy s vyloučením všech ostatních měly být příslušné rozhodovat v řízeních, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů(46). Patentové právo státu zápisu zejména není natolik jedinečné, že by mu rozuměly pouze soudy tohoto státu(47). Soudy jiného členského státu jsou plně způsobilé takové zahraniční právo uplatnit, ačkoli to pro ně může být složitější. Naznačovat opak by se rovnalo zpochybnění samotných základů bruselského režimu (a celé oblasti mezinárodního práva soukromého)(48).
60. Skutečný důvod existence sporného pravidla spočívá v tom, že – jak se uvádí v Jenardově zprávě – „udělení [...] patentu je výkonem státní svrchovanosti(49)“. Jediným přesvědčivým odůvodněním pro stanovení takového pravidla o výlučné příslušnosti je (tradiční) úloha, kterou sehrávají státní orgány při udělování takových práv duševního vlastnictví, zmíněná v bodech 19 výše(50), konkrétně skutečnost, že vnitrostátní správní orgány mají za úkol přezkoumávat patentové přihlášky, udělovat patenty, pokud jsou splněny příslušné požadavky, a patenty odpovídajícím způsobem zapisovat. Řešení uvedené v rozsudku ve věci GAT však podle mého názoru nebylo „vyžadováno“ ani touto úvahou.
61. Na jedné straně totiž řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů, ze samotné podstaty zpochybňují fungování správy státu zápisu(51). Jádrem takového sporu je otázka, zda příslušný státní orgán (patentový úřad) „odvedl svou práci“ správně. Zejména žalobou na zrušení patentu žalobce v podstatě žádá soud o to, aby přezkoumal, zda tento orgán od počátku postupoval správně, když patent udělil, a pokud ne, aby zjednal nápravu prohlášením patentu za neplatný. Takové prohlášení má ze své podstaty účinek erga omnes a jako takového se ho lze dovolávat vůči dotčenému orgánu. Soudním rozhodnutím lze dokonce tomuto orgánu uložit, aby provedl odpovídající opravu ve svých rejstřících. Je zřejmé, že taková rozhodnutí by měly vydávat pouze soudy státu zápisu. Uplatňuje se zde respekt ke svrchovanosti států. Státy by považovaly za nepřijatelné, aby jednání jejich orgánů bylo sankcionováno soudy cizího státu a aby jim tento stát ukládal, jak mají spravovat své vnitrostátní rejstříky(52).
62. Na druhé straně řízení pro porušení patentu nezpochybňuje zejména fungování správy státu zápisu, a to ani v případě, kdy je neplatnost patentu, který byl údajně porušen, dovolávána prostřednictvím námitky. V něm je tato otázka jako předběžná zkoumána soudem, avšak pouze za účelem vyřešení otázky porušení patentu. Jediným důsledkem, který z toho může vyplynout, je zamítnutí žaloby pro porušení patentu soudem. Takové rozhodnutí se týká soukromých zájmů účastníků řízení, a proto má obecně účinky pouze inter partes(53). Nemůže zasahovat do svrchovanosti státu zápisu, neboť nemá žádný vliv na jeho správu, ani si toto neklade za cíl. Platnost patentu z právního hlediska není dotčena. Soud jiného svrchovaného státu nevydává žádné pokyny pro tuto správu.
2. Správný výklad rozsudku ve věci GAT
63. Ze všech těchto důvodů je rozsudek ve věci GAT dle mého názoru (a podle většiny literatury, kterou jsem si prostudoval(54)) nešťastným rozhodnutím. Pokud by se řešení v něm uvedené opíralo pouze o toto rozhodnutí, doporučil bych Soudnímu dvoru, aby se od něj odklonil a místo toho prohlásil, že pravidla o výlučné příslušnosti pro řízení, jehož předmětem je platnost patentu, se nepoužijí, pokud je v řízení pro porušení patentu uplatněna námitka neplatnosti, a to v rozsahu, v němž by rozsudek vydaný soudem, u něhož bylo zahájeno řízení, měl účinky pouze inter partes(55).
64. Jak však bylo uvedeno výše, unijní normotvůrce tento rozsudek kodifikoval v čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia(56). Za současného stavu unijního práva je tedy Soudní dvůr „uvězněn“ v řešení, které původně přijal. Na výzvu předkládajícího soudu mu nezbývá, než volit mezi dvěma možnými výklady rozsudku ve věci GAT (a jeho kodifikace), které odpovídají druhému, popřípadě třetímu přístupu uvedenému v bodě 36 výše.
65. Podle prvního výkladu, který obhajuje společnost Electrolux a který budu označovat jako „extenzivní“, platí, že je-li v řízení pro porušení patentu dovolávána neplatnost prostřednictvím námitky, jsou (nebo se stanou) soudy členského státu zápisu podle čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia výlučně příslušné rozhodovat v tomto řízení. Každý jiný soud musí prohlásit, že není příslušný, podle článku 27 uvedeného nařízení.
66. Podle druhého výkladu, který obhajuje Komise a který budu označovat jako „restriktivní“, platí, že je-li v řízení pro porušení patentu dovolávána neplatnost prostřednictvím námitky, jsou soudy členského státu zápisu podle čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia výlučně příslušné rozhodovat pouze o otázce platnosti. Jiné soudy by mohly mít (nebo by si mohly si ponechat) příslušnost rozhodovat ve věci porušení patentu podle obecných pravidel tohoto nařízení.
67. Unijní právo v současné podobě neposkytuje jasná vodítka ohledně toho, který výklad má být správný. Zaprvé, ačkoli se, jak tvrdí společnost Electrolux, „extenzivní“ výklad výroku rozsudku ve věci GAT a znění čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia jeví jako nejpřirozenější(57), tyto prvky lze rozumně vykládat i „restriktivním“ způsobem. Ačkoli Soudní dvůr v rozsudku ve věci GAT uvedl, že sporné pravidlo výlučné příslušnosti se „týká všech sporů o [...] platnost patentu“, neuvedl, do jaké míry. Tato formulace je zkrátka nejednoznačná. Zadruhé, následná judikatura Soudního dvora nepodporuje jeden či druhý výklad rozsudku ve věci GAT, neboť ten v tomto ohledu obsahuje rozporuplná vodítka. Na jedné straně, jak zdůrazňuje společnost Electrolux, Soudní dvůr v rozsudku ve věci BVG zdánlivě podpořil „extenzivní“ výklad(58). Na druhé straně, jak zdůrazňuje Komise, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Roche Nederland a další zjevně podpořil výklad „restriktivní“(59). Konečně normotvůrce v tomto ohledu nevyjádřil žádný postoj ani v textu čl. 24 odst. 4 ani v některém z bodů odůvodnění nařízení(60).
68. Pro vyřešení této sporné otázky je tedy třeba se zaměřit na systém zavedený nařízením Brusel Ia a na cíle, které sleduje tento nástroj obecně a čl. 24 odst. 4 tohoto nařízení konkrétně. S ohledem na tyto prvky by měl Soudní dvůr odmítnout „extenzivní“ výklad rozsudku ve věci GAT [bod a)] a namísto toho podpořit výklad „restriktivní“ [bod b)]. Měl by rovněž poskytnout vnitrostátním soudům určité pokyny, jak tento výklad uplatňovat v praxi [bod c)].
a) Zásadní nedostatky „extenzivního“ výkladu
69. Zaprvé „extenzivní“ výklad rozsudku ve věci GAT lze jen stěží sladit se systémem zavedeným nařízením Brusel Ia. V rámci tohoto systému, jak zamýšleli jeho autoři, je výlučná příslušnost soudů státu zápisu výjimkou, která je omezena na „řízení, jejichž předmětem je zápis nebo platnost patentů“, zatímco řízení pro porušení patentů a ostatní patentové spory mohou být obvykle zahájeny u jiných soudů.
70. Pokud by však měl být rozsudek ve věci GAT chápán způsobem, který navrhuje společnost Electrolux, tato výjimka by se ve skutečnosti stala pravidlem, jak uvádí Komise. Vzhledem k tomu, že námitky neplatnosti bývají v řízeních pro porušení patentů vznášeny běžně, spadala by tato řízení často do výlučné příslušnosti soudů státu zápisu. Uplatnění obecných pravidel o soudní příslušnosti a možností, které poskytují majitelům patentů, by se omezilo na věci, v nichž taková námitka nebyla vznesena.
71. Zadruhé na rozdíl od tvrzení společnosti Electrolux, „extenzivní“ výklad rozsudku ve věci GAT by ohrozil předvídatelnost a jistotu soudní příslušnosti, které jsou cílem nařízení Brusel Ia, neboť kvalifikace řízení pro porušení patentu, a tedy i pravidla o příslušnosti, která se na ně vztahují, by závisela na tom, zda byla vznesena námitka neplatnosti, či nikoli (v rozporu se zásadou uvedenou v bodě 42 výše)(61).
72. Aby totiž byla příslušnost rozhodovat v řízeních o porušení patentů předvídatelná, měli by mít majitelé patentů možnost snadno zjistit, u kterého soudu mohou takové řízení zahájit. Podle „extenzivního“ výkladu rozsudku ve věci GAT by však pro ně bylo obtížné předem určit, zda takové řízení spadá do výlučné příslušnosti státu zápisu, nebo zda může být vedeno u jiných soudů, neboť nemají kontrolu nad obrannou strategií, kterou zvolí údajný porušovatel(62).
73. Navíc pokud by se majitel patentu rozhodl zahájit řízení mimo stát zápisu, například u soudů členského státu, kde má údajný porušovatel bydliště, byla by příslušnost těchto soudů nejistá. Mohla by totiž zaniknout, pokud by údajný porušovatel vznesl námitku neplatnosti. Tyto soudy by musely odmítnout pokračovat v projednávání takové věci(63). Pokud by podle procesních pravidel daného soudu mohla být taková námitka vznesena nejen na začátku soudního řízení, ale i v dalších, pozdějších fázích, včetně řízení o opravném prostředku, mohlo by se řízení, které trvá měsíce, nebo dokonce roky, najednou ocitnout ve slepé uličce. Údajný porušovatel by si rovněž mohl strategicky vybrat okamžik, kdy takovou námitku vznese, a účinně tak „torpédovat“ řízení. Jak uvádí společnost BSH a Komise, důsledky pro majitele patentu by byly dramatické. Současná podoba nařízení Brusel Ia totiž neumožňuje soudům určitého členského státu postoupit věc soudům jiného členského státu. Soudy, u nichž bylo řízení původně zahájeno, by mohly pouze zastavit toto řízení a úkol zahájit nové řízení ve státě zápisu přenechat žalobci.
74. Aby toho nebylo málo, může se stát, že držitel patentu již nebude mít možnost tak učinit. Mezitím totiž mohly uplynout promlčecí lhůty vztahující se na nároky vyplývající z porušení patentu. Majitel patentu by totiž byl bez vlastního zavinění zbaven veškerých možností nápravy porušení svých práv duševního vlastnictví. Takový výsledek by byl v rozporu s čl. 17 odst. 2 a článkem 47 Listiny, jakož i s čl. 41 odst. 2 dohody TRIPS.
75. I kdyby tak majitel patentu stále mohl učinit, v případě „vícestátního“ porušení evropského patentu by byl povinen zahájit řízení pro porušení ve všech dotčených státech, aby dosáhl komplexní nápravy(64). Nebylo by možné spojit nároky u jediného soudu. Do sporu, který je v podstatě stále stejný, by se mohlo zapojit několik soudů, což by zvýšilo riziko rozporných rozhodnutí uvedených v bodě 54 výše.
76. Konečně na rozdíl od tvrzení společnosti Electrolux, „extenzivní“ výklad rozsudku ve věci GAT překračuje rámec toho, co „vyžaduje“ specifický cíl čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia, a sice zajistit, jak je vysvětleno v bodech 60 a 61 výše, aby byla respektována svrchovanost státu zápisu. I kdyby byl tento cíl chápán extenzivněji, bylo by možné „vyžadovat“ pouze to, aby v případě, že je v řízení pro porušení patentu vznesena námitka neplatnosti, měly soudy tohoto státu výlučnou příslušnost rozhodovat o otázce platnosti, nikoli o otázce porušení patentu.
b) „Restriktivní“ výklad rozsudku ve věci GAT je „menším zlem“
77. „Restriktivní“ výklad rozsudku ve věci GAT dosahuje ve všech výše uvedených aspektech výrazně lepších výsledků. I zde platí zásada, že řízení pro porušení patentu se řídí obecnými pravidly nařízení Brusel Ia. Příslušnost je tak pro majitele patentu předvídatelná a jistá. Pokud zahájí řízení mimo stát zápisu a údajný porušovatel vznese námitku neplatnosti, neztrácejí soudy, u nichž byla žaloba podána, příslušnost žalobu projednat a rozhodnout o ní. Uvedené soudy nemohou „prostě“ rozhodnout o platnosti dotčeného patentu (dotčených patentů), kterou podle výjimečného pravidla stanoveného v čl. 24 odst. 4 uvedeného nařízení mohou posoudit pouze soudy(65) státu zápisu. Kromě toho v případě „vícestátního“ porušení evropského patentu tento výklad umožňuje částečné spojení nároků před jediným soudem. Pouze platnost patentu, pokud by byla napadena, by musela být posouzena v různých státech, pro které byl udělen.
78. Jak uvádí Komise, z tohoto výkladu rozsudku ve věci GAT vyplývá, že Soudní dvůr připustil odchylku od zásady, podle níž se příslušnost k projednání žaloby a rozhodnutí o ní podle bruselského režimu vztahuje na jakoukoli možnou obranu (viz bod 43 výše). Taková odchylka však není zcela neslýchaná, ačkoli je v rámci tohoto režimu ojedinělá. Podobné odchylky jsou totiž obsaženy v pravidlech o místní příslušnosti členského státu v určitých věcech, které podléhají výlučné příslušnosti podle vnitrostátního práva(66).
79. V praxi to znamená, že pokud řízení pro porušení patentu zapsaného v jednom členském státě bylo zahájeno před soudy jiného členského státu a je vznesena námitka neplatnosti, je věcí tohoto údajného porušovatele, aby (pokud tak již neučinil) zahájil řízení o neplatnosti u příslušných orgánů, které by tuto otázku posoudily, neboť uvedené soudy nemohou rozhodnout o otázce platnosti, ani (podle nařízení Brusel Ia) položit předběžnou otázku orgánům státu zápisu(67).
80. Společnost Electrolux namítá, a to nikoli bezdůvodně, že „rozdělení“ otázek porušení patentu a jeho platnosti do dvou řízení vedených v různých členských státech je z hlediska výkonu spravedlnosti sporné. Tyto otázky spolu totiž úzce souvisejí(68). Jak bylo vysvětleno v bodě 44 výše, aby bylo možné posoudit hlavní otázku porušení patentu, musí být v zásadě vyřešena předběžná otázka jeho platnosti. Navíc kromě toho, že se na obě otázky vztahuje právo státu zápisu, závisí v podstatě na stejném prvku, a to na výkladu patentových nároků(69).
81. Nicméně se domnívám, že ačkoli z praktického hlediska není vždy ideální, aby o otázkách platnosti a porušení patentu rozhodovaly různé soudy nebo orgány(70), není to ani nemožné. Na vnitrostátní úrovni totiž několik členských států, jako například Švédsko(71), přijalo „rozvětvený systém“ rozhodování v patentových věcech, v jehož rámci o těchto otázkách rozhodují různí soudci v samostatných, k tomu určených řízeních(72).
82. Ačkoli platnost a porušení patentu musí být tímto způsobem „rozděleny“, nevyplývá z toho, jak tvrdí společnost Electrolux, že pokud je v řízení pro porušení patentu vznesena námitka neplatnosti, soud, u kterého toto řízení probíhá, by měl nebo třeba i mohl tuto námitku systematicky ignorovat, považovat patent za platný a vydat konečné rozhodnutí ve věci porušení patentu bez ohledu na řízení o neplatnosti, které může souběžně probíhat v jiném členském státě.
83. Jak totiž tvrdí společnost BSH a Komise, čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia nelze vykládat tímto způsobem. V opačném případě by byl údajný porušovatel zcela zbaven jednoho z nejúčinnějších prostředků obrany proti smyšleným nárokům vyplývajícím z porušení patentu. To by představovalo nepřijatelné omezení jeho práva na obhajobu, které je zaručeno mimo jiné článkem 47 Listiny a které má bruselský režim zajistit(73).
84. V některých věcech by to navíc mohlo vést k vydání neslučitelných rozhodnutí. Na jedné straně by totiž soudy, které vedou řízení pro porušení patentu, mohly uznat, že k porušení došlo, kdežto na druhé straně by orgány státu zápisu mohly následně prohlásit patent za neplatný. Posledně jmenované by rovněž mohly potvrdit platnost patentu, ale v rámci restriktivního výkladu patentových nároků (což by obvykle vyloučilo konstatování porušení), zatímco soudy, které vedou řízení pro porušení patentu, by mohly v rámci extenzivního výkladu patentových nároků uznat, že k porušení došlo (což by vedlo soudce, který rozhoduje o platnosti patentu, k jeho prohlášení za neplatný)(74).
85. Jak podrobněji vysvětlím v následujícím bodě, existují okolnosti, za nichž by soudy, které vedou řízení pro porušení patentu, byly oprávněny předpokládat, že patent je platný, a rozhodnout tak bez ohledu na námitku neplatnosti. Za jiných okolností však bude respektování práva na obhajobu vyžadovat, aby tyto soudy před vydáním konečného souhlasného rozhodnutí o porušení patentu vyčkaly, až o platnosti patentu rozhodnou orgány státu zápisu(75).
86. Proto bude za účelem zajištění koordinace řízení pro porušení patentu a o jeho neplatnosti někdy nutné přijmout opatření pro vedení věci nebo procesní opatření. Společnost Electrolux v této souvislosti uvádí, že ani nařízení Brusel Ia, ani unijní právo obecně v tomto ohledu žádné řešení nestanoví. Konkrétně čl. 30 odst. 1 tohoto nařízení by mohl umožnit soudům, které vedou řízení pro porušení patentu, přerušit uvedené řízení do té doby, než orgány státu zápisu rozhodnou o platnosti patentu, ale pouze v případě, že posledně jmenované řízení bylo zahájeno dříve. Toto ustanovení totiž neposkytuje žádnou možnost nápravy v případě následného řízení o neplatnosti. Nicméně, jak tvrdí společnost BSH a Komise, dokud unijní normotvůrce nepřijme příslušná ustanovení(76), soudy, u nichž bylo zahájeno řízení pro porušení patentu, mohou, a někdy by měly, použít řešení, která poskytuje jejich procesní právo (lex fori).
87. Společnost Electrolux namítá, že takové spoléhání se na vnitrostátní procesní právo představuje riziko pro jednotné zacházení ve vztahu k věcem a účastníkům řízení v členských státech, neboť různé soudy mohou mít k dispozici různé pravomoci nebo je mohou uplatňovat odlišně. To je podle mého názoru další nevýhoda rozsudku ve věci GAT, které se však nelze vyhnout. Kromě toho tato otázka není zcela ponechána na vnitrostátním právu. Jak blíže vysvětlím v následujícím bodě, unijní právo jej zásadním způsobem usměrňuje a zajišťuje dostatečnou míru jednotnosti.
88. Konečně často bývají uváděny argumenty, že „restriktivní“ výklad rozsudku ve věci GAT není ideální ani pro účinné vymáhání patentů. „Rozdělení“ otázek platnosti a porušení patentu do dvou řízení zvyšuje náklady a nepohodlí pro strany sporu. Potřeba, aby soudy, které vedou řízení pro porušení patentu, za určitých okolností čekaly na odpověď orgánů státu zápisu ohledně platnosti, by mohla toto řízení potenciálně zdržet, ačkoli pro majitele patentu je obvykle naléhavé, aby takové porušení bylo sankcionováno a zakázáno(77). Může rovněž podněcovat údajné porušovatele k tomu, aby vznášeli „torpédovací“ námitky nebo zdržovali podání a projednání žaloby na neplatnost, a tím paralyzovali řízení pro porušení patentu. Ačkoli s těmito námitkami obecně souhlasím (jak vyplývá z pododdílu 1), faktem zůstává, že z obou možných přístupů, které zůstaly ve hře po vydání rozsudku ve věci GAT, je tento „menším zlem“. Výše uvedené problémy lze navíc omezit určitými pragmatickými opatřeními, jak je uvedeno níže.
c) Praktické pokyny pro vnitrostátní soudy
89. Na výzvu Soudního dvora diskutovaly vedlejší účastnice na jednání o tom, jak by měly soudy mimo stát zápisu postupovat, když rozhodují v řízení pro porušení patentu a je vznesena námitka neplatnosti. Ačkoli, jak bylo rozebráno výše, se většinou jedná o záležitost procesních pravidel těchto soudů, Soudní dvůr je podle mého názoru oprávněn stanovit v tomto ohledu pokyny. Připomínám totiž, že podle ustálené judikatury platí, že tato procesní pravidla nemohou být na újmu užitečnému účinku nařízení Brusel Ia a musí být uplatňována odpovídajícím způsobem(78). Vnitrostátní právo je v tomto ohledu rovněž usměrňováno zásadami stanovenými v dohodě TRIPS a ve směrnici 2004/48, jakož i právem na účinnou právní ochranu na straně majitele patentu a právem na obhajobu na straně údajného porušovatele, která jsou obě chráněna článkem 47 Listiny.
90. Pokud údajný porušovatel (řádně) vznesl námitku neplatnosti(79), řešením, které je často předkládáno komentátory a projednáváno před Soudním dvorem, by bylo, kdyby soudy rozhodující v řízení pro porušení patentu, pokud jim to jejich procesní pravidla umožňují (předpokládám, že obvykle tomu tak je)(80), přerušily řízení do té doby, než o otázce platnosti dotčeného patentu rozhodnou orgány státu zápisu(81).
91. Ačkoli je to skutečně řešením, souhlasím se společností BSH v tom, že tyto soudy by neměly řízení přerušovat automaticky. Ve skutečnosti musí před tím, než tak učiní, tuto záležitost pečlivě zvážit, a to z důvodu (potenciálně značného) zdržení, které by takové opatření nevyhnutelně přineslo pro rozhodnutí v řízení pro porušení patentu. Řízení by mělo být přerušeno pouze tehdy, pokud je to v souladu s článkem 3 směrnice 2004/48 a článkem 41 dohody TRIPS přiměřené a spravedlivé, a pokud je takové zdržení „odůvodněné“. Těmto soudům proto musí být poskytnut prostor pro uvážení, aby vyvážily požadavky na efektivitu řízení, jakož i právo majitele patentu na účinnou právní ochranu na straně jedné a řádný výkon spravedlnosti a právo údajného porušovatele na obhajobu na straně druhé.
92. Konkrétně, jak tvrdí společnost BSH a Komise, by soudy, které rozhodují v řízení pro porušení patentu, měly nejprve posoudit závažnost námitky neplatnosti. Podle mého názoru jim čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia nezakazuje zaujmout předběžné stanovisko ohledně toho, jak by v dané věci rozhodly orgány státu zápisu(82). V tomto ohledu by tyto soudy měly zvážit přiznání odkladného účinku pouze v případě, že tato námitka má skutečnou naději na úspěch. Jelikož jsou totiž patenty udělovány až poté, co patentové úřady provedou předběžnou kontrolu požadavku patentovatelnosti, požívají výhod domněnky platnosti. Důvody předložené údajným porušovatelem se proto musí na první pohled jevit jako dostatečně pádné, aby tuto domněnku zpochybnily. Pokud tomu tak není, mohou tyto soudy vycházet z toho, že patent je platný, a podle toho rozhodnout o jeho porušení. Navíc z hlediska efektivity řízení a práva majitele patentu na účinnou právní ochranu by nemělo smysl přerušovat řízení pro porušení patentu v případech, kdy byly vzneseny neopodstatněné námitky neplatnosti. Nehrozí rovněž (nebo je alespoň zanedbatelné) riziko neslučitelných rozhodnutí, neboť neexistuje (přiměřená) možnost, že by orgány státu zápisu následně prohlásily patent za neplatný(83). Takové posouzení rovněž omezuje možnost porušovatelů vznášet nepodložené námitky jako zdržovací taktiku(84).
93. Pokud je námitka neplatnosti závažná, měly by soudy, které vedou řízení pro porušení patentu, toto řízení přerušit. Za takových okolností by to totiž obvykle vyžadovalo právo na obhajobu(85). Stejně tak i řádný výkon spravedlnosti, neboť riziko neslučitelných rozhodnutí, o němž bylo pojednáno výše, by bylo značné. Nicméně, jak tvrdí Komise, aby byla zajištěna efektivita řízení a opět se zabránilo zdržovací taktice údajného porušovatele, měly by tyto soudy stanovit lhůtu, ve které by uvedený porušovatel mohl podat žalobu na neplatnost ve státě zápisu (pokud tak již neučinil). Pokud tak údajný porušovatel neučiní, měly by tyto soudy přerušení řízení zrušit, předpokládat, že patent je platný, a rozhodnout o jeho porušení. V případě, že řízení bylo přerušeno, měly by tyto soudy sledovat průběh řízení o neplatnosti a podle toho rozhodnout o zachování nebo zrušení přerušení.
94. Konečně po dobu trvání přerušení řízení nic nebrání soudům, které rozhodují v řízení pro porušení patentu, v tom, aby nařídily předběžná opatření, včetně ochranných opatření, jako je prozatímní soudní zákaz pokračování v potenciálně porušujícím jednání (opět v závislosti na závažnosti námitky neplatnosti)(86). Soudní dvůr ostatně takovou možnost výslovně potvrdil v rozsudku ve věci Solvay(87), přičemž by měla být použita tam, kde je to za účelem ochrany práv majitele patentu přiměřené.
B. „Reflexivní účinek“ čl. 24 odst. 4 (třetí otázka)
95. Z oddílu A tohoto stanoviska vyplývá, že ačkoli švédské soudy jsou podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia příslušné k rozhodnutí v řízení pro porušení patentu, které zahájila společnost BSH, nemohou rozhodnout o platnosti částí evropského patentu, které byly údajně porušeny. Podle čl. 24 odst. 4 uvedeného nařízení jsou k rozhodnutí o této otázce výlučně příslušné soudy jednotlivých členských států, v nichž byly tyto části validovány.
96. Vzhledem k tomu, že žaloba společnosti BSH je založena také na části tohoto evropského patentu, která byla validována v Turecku, a že společnost Electrolux napadá platnost také této části, předkládající soud si svou třetí otázkou přeje zjistit to, zda se čl. 24 odst. 4 uvedeného nařízení „použije na soud třetího státu“, tedy zda v původním řízení „přiznává výlučnou příslušnost“ k rozhodování v této věci tureckým soudům.
97. Doslovně vzato, tato otázka vyžaduje zřejmou odpověď. Nařízení Brusel Ia jakožto součást unijního práva zavazuje členské státy. Určuje příslušnost jejich soudů. Tento nástroj nemůže přiznat žádnou příslušnost soudům třetích států. Evropská unie nemá v tomto ohledu žádnou pravomoc. Příslušnost těchto soudů třetích států závisí na jejich vlastních pravidlech mezinárodního práva soukromého.
98. Nicméně aby Soudní dvůr poskytl předkládajícímu soudu užitečnou odpověď, nemůže se omezit pouze na tento samozřejmý závěr. Z kontextu původního řízení je zřejmé, že třetí otázka se v podstatě netýká pozitivního účinku čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia spočívajícího v přiznání příslušnosti, ale jeho negativního účinku, který spočívá ve zbavení příslušnosti. Ve skutečnosti se jedná o to, zda toto ustanovení zbavuje soudy členských států příslušnosti k rozhodování o platnosti patentů třetích států stejným způsobem, jakým jsou tyto soudy zbaveny příslušnosti k rozhodování o patentech zapsaných v jiných členských státech.
99. Jak uvádí francouzská vláda, takto chápaná otázka vyvolává průřezovou otázku, jejíž význam dalece přesahuje rámec projednávané věci. Může totiž vyvstat v souvislosti s jakýmkoli předmětem, ve vztahu k němuž článek 24 nařízení Brusel Ia stanoví pravidlo o výlučné příslušnosti. Co když je například u soudů členských států zahájeno řízení, jehož předmětem je platnost věcných práv k nemovitostem (věc, kterou upravuje čl. 24 odst. 1 uvedeného nařízení), avšak tyto nemovitosti se nacházejí v Číně? Stejná otázka může vyvstat i v souvislosti s dohodami o výlučné volbě soudu. Pokud jsou takovou dohodou určeny soudy členského státu, jiné ustanovení tohoto nařízení, konkrétně článek 25, zbavuje všechny ostatní soudy příslušnosti. Co když je však řízení zahájeno u soudů členského státu bez ohledu na podobnou dohodu znějící ve prospěch soudů třetích států?
100. Odpověď na tuto otázku je naopak velmi nejasná. Ve skutečnosti vyvolala rozsáhlou debatu v odborné literatuře a před vnitrostátními soudy. Soudní dvůr doposud neposkytl jasnou a komplexní odpověď. Jak podrobně vysvětlím v následujících pododdílech, složitost této otázky vyplývá ze skutečnosti, že pokud jde o územní působnost, trpí bruselský režim něčím, co bych nazval „konstrukční vadou“ (1), což vyžaduje hlubší zamyšlení nad tím, jak nejlépe „vyplnit mezery“ tohoto režimu s ohledem na uvedené situace (2).
1. „Konstrukční vada“ bruselského režimu
101. Výše zmíněná „konstrukční vada“ je důsledkem paradoxu. Na jedné straně je zřejmé, že územní působnost nařízení Brusel Ia se vztahuje i na spory, které mají úzký vztah se třetími státy. Podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, vykládaného ve světle zásadního rozsudku ve věci Owusu(88), je totiž toto nařízení ratione territoriae použitelné na každý přeshraniční spor, pokud má žalovaný, stejně jako společnost Electrolux v projednávané věci, bydliště v členském státě; to neznamená jen na spory „uvnitř EU“. Vztahuje se rovněž na spory, které mají mimo sídla účastníka řízení vztah ke třetím státům, a to i v případě, že předmět sporu úzce souvisí s tímto státem, nebo pokud existuje dohoda o volbě soudu ve prospěch soudů třetího státu(89). V zásadě pouze v případě, že žalovaný nemá bydliště v Evropské unii, je tato otázka vyloučena z působnosti uvedeného nařízení podle čl. 6 odst. 1.
102. Na druhé straně bruselský režim nebyl ve skutečnosti navržen pro spory, které mají vztah ke třetím státům. Tento režim byl v zásadě navržen s ohledem na spory „uvnitř EU“. Články 24 a 25 nařízení Brusel Ia to jasně ukazují. Znění prvního ustanovení omezuje jeho působnost na spory, jejichž předmět úzce souvisí s „členským státem“. Druhé se týká pouze dohod o volbě soudu, které se týkají „soudů členského státu“. Situace, kdy se jedná o spory s podobnými vztahy ke třetím státům, nebyla při tvorbě těchto pravidel předpokládána. V důsledku toho tento režim o případném vlivu těchto vztahů na příslušnost soudů členských států celkově mlčí(90).
2. „Vyplňování mezer“ bruselského režimu
103. Pokud je u soudu členského státu zahájeno řízení o sporu, který se na jedné straně týká žalovaného z EU, ale na druhé straně má silný vztah ke třetímu státu (protože se týká předmětu, který má úzký vztah k tomuto státu, nebo protože se na něj vztahuje dohoda o výlučné volbě soudu ve prospěch jeho soudů), celkové mlčení nařízení Brusel Ia v této věci ponechává otevřenou otázku, jak by měl tento soud postupovat. Z literatury a z diskuse, která v projednávané věci proběhla před Soudním dvorem, lze vyvodit tři možné odpovědi.
104. Na jednom pólu se nachází první odpověď, kterou před Soudním dvorem nepodpořila žádná z vedlejších účastnic, podle níž by se v této situaci analogicky použil článek 24 nebo článek 25 nařízení Brusel Ia. Podle relevantního ustanovení by tedy soud členského státu byl zbaven příslušnosti k projednání takového sporu a byl by povinen řízení zastavit.
105. Na opačném pólu se nachází druhá odpověď, kterou podporují společnost BSH, francouzská vláda (neochotně)(91) a Komise, podle níž by se namísto toho použila obecná pravidla uvedeného nařízení. V důsledku toho by mimo jiné byly podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia příslušné soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště. Kromě toho by, s výjimkou určitých omezených okolností, byly povinny tuto příslušnost uplatnit, a tedy rozhodnout ve věci.
106. Uprostřed se nachází třetí odpověď, kterou podporuje společnost Electrolux. Odpovídá teorii „reflexivního účinku“ (effet réflexe), kterou před mnoha lety vypracoval Droz(92). Její podstatou je tvrzení, že soud členského státu sice může být podle tohoto nařízení příslušný rozhodovat o sporu, který má takové vazby na třetí stát, avšak může svou příslušnost odmítnout uplatnit, pokud to „odráží“ systém, který je v tomto třetím státě zaveden.
107. Podle mého názoru je třeba obě polarizované odpovědi odmítnout a podpořit odpověď prostřední. Jak totiž vysvětlím v následujících bodech, protože články 24 a 25 za takových okolností nelze použít (a), uplatní se namísto nich obecná pravidla nařízení (b), avšak soud členského státu nemůže být v takových situacích povinen uplatňovat příslušnost, kterou dovozuje z těchto pravidel (c). Poté objasním, za jakých podmínek může legitimně prohlásit, že není příslušný (d).
a) Články 24 a 25 nelze použít
108. Ačkoli část literatury naznačuje opak(93), je podle mého názoru zřejmé, že články 24 a 25 nařízení Brusel Ia se samy o sobě nemohou vztahovat na spory, které mají vztah ke třetím státům předpokládaný těmito články.
109. Takový výklad by byl v přímém rozporu s výslovným zněním těchto dvou článků, které se – jak bylo uvedeno výše – omezují na spory, jejichž předmět úzce souvisí s „členským státem“, a na dohody o volbě soudu určující soudy „členského státu“(94). Rozšíření oblasti působnosti těchto ustanovení prostřednictvím analogické argumentace na podobné situace týkající se třetích států by navíc nebylo slučitelné se zásadou restriktivního výkladu výjimek, jak tvrdí společnost BSH, francouzská vláda a Komise. Soudní dvůr to ostatně již odmítl. V rozsudku ve věci IRnova rozhodl, že vzhledem k tomu, že čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia „neupravuje“ spory, jejichž předmětem je platnost patentů třetích států, „nelze toto ustanovení považovat za použitelné“ v takové situaci (toto odůvodnění lze přenést na všechna ustanovení článku 24)(95). Obdobně v rozsudku ve věci Coreck Maritime(96) Soudní dvůr s ohledem na pravidlo rovnocenné článku 25, stanovené v Bruselské úmluvě, dospěl k závěru, že „jak vyplývá ze samotného znění [...] článku 17, nepoužije se na [dohody o volbě soudu], které určují soud ve třetí[m] [státě]“.
110. Kromě toho, jak uvádí francouzská vláda, systém zavedený články 24 a 25 nařízení Brusel Ia, podle nichž jsou soudy členských států povinny vzdát se příslušnosti ve prospěch soudů určených těmito ustanoveními, má smysl pouze pro spory „uvnitř EU“. Za těchto okolností podle tohoto nařízení platí, že není-li příslušný jeden soud, je příslušný soud jiný. Jinak je tomu v případě „vnějších“ sporů. Jak jsem již zmínil, příslušnost soudů třetích států závisí na jejich vlastních pravidlech mezinárodního práva soukromého. Ačkoli se tyto soudy obvykle považují za příslušné v případě, že sporná věc úzce souvisí s jejich územím, nebo v případě, že jsou zvoleny v dohodě o příslušnosti, nemusí tomu tak být vždy. Pokud by v takové situaci byly soudy členských států zbaveny příslušnosti, došlo by k odepření spravedlnosti. Kromě toho je striktní, téměř automatická povinnost soudů členského státu odesílat účastníky řízení k jiným soudům podle článků 24 a 25 odůvodněna „vzájemnou důvěrou“, kterou si tyto státy navzájem poskytují ve vztahu k soudním orgánům(97). Tato „důvěra“ se však nevztahuje na třetí státy. Nelze předpokládat, že by účastníci řízení v takovém státě dosáhli spravedlivého procesu. V určitých případech to lze dokonce vyloučit.
b) Namísto nich se uplatní obecná pravidla nařízení
111. Jak tvrdí společnosti BSH a Electrolux, francouzská vláda a Komise, vzhledem k tomu, že články 24 a 25 nařízení Brusel Ia se nepoužijí na spory, které mají vztah ke třetím státům předpokládaný těmito články, je logickým důsledkem, že se v systému zavedeném tímto nařízením namísto nich uplatní obecná pravidla. Z toho mimo jiné vyplývá, že k projednání takového sporu jsou podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení příslušné soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště.
112. Tento systematický výklad je podpořen několika úředními zprávami, které jsou připojeny k bruselským nástrojům(98). Především jej implicitně (ale zcela jasně) podpořil Soudní dvůr (plénum) v posudku 1/03 (Nová Luganská úmluva)(99). Pro účely projednávané věci postačí připomenout, že toto rozhodnutí se týkalo otázky, zda má Evropská unie výlučnou pravomoc uzavřít Luganskou úmluvu II, což zase záviselo na tom, zda by touto úmluvou byl „dotčen“ bruselský režim(100). Soudní dvůr měl za to, že by tomu tak bylo. Vysvětlil, že pokud jde o spory, jichž se účastní žalovaný s bydlištěm v některém členském státě, avšak které mají úzký vztah ke třetímu státu, který je stranou této úmluvy, nebo na které se vztahuje dohoda o volbě soudu znějící ve prospěch soudů tohoto třetího státu, budoucí úmluva by přiznala výlučnou příslušnost třetímu státu(101), zatímco podle tohoto nařízení by byly příslušné soudy členského státu(102).
c) Soudy členských států nemohou být povinny uplatňovat příslušnost, kterou dovozují z obecných pravidel nařízení.
113. Ačkoli příslušnost rozhodovat o sporech, které mají vztah ke třetím státům, mají podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia zejména soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště, nesouhlasím s názorem, který podporují společnost BSH, francouzská vláda a Komise, že tyto soudy jsou, s výjimkou úzce vymezených okolností, povinny tuto příslušnost uplatňovat. Podle mého názoru takový přístup nevyžaduje ani text uvedeného nařízení a související judikatura (1), ani není v souladu s cíli bruselského režimu (2). Skutečnost, že obtíže, které by takový výklad vyvolal, mohou v některých situacích odstranit mezinárodní dohody, není důvodem pro jeho podporu (3), a tímto důvodem není ani údajný záměr unijního normotvůrce (4).
1) Znění nařízení a související judikatura
114. Hlavní argument společnost BSH, francouzské vlády a Komise je založen na znění nařízení Brusel Ia. Podle jejich názoru z čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení („Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, [...] žalovány u soudů tohoto členského státu“) vyplývá, že příslušnost podle tohoto ustanovení je v zásadě kogentní. To znamená, že pokud je zahájeno řízení u soudů tohoto státu, jsou tyto soudy obecně povinny věc projednat a rozhodnout o ní. Dále Soudní dvůr v rozsudku ve věci Owusu v souvislosti s rovnocenným ustanovením Bruselské úmluvy (článek 2) dospěl ke striktnímu závěru, že „připustit odchylku zásady, která je v něm stanovena, je možné pouze v případech výslovně uvedených v“ bruselském režimu(103). V uvedené věci bylo u soudů Spojeného království (tehdy členského státu) zahájeno řízení o sporu, v němž byla v pozici žalovaného mimo jiné osoba s bydlištěm v tomto státě, který se týkal deliktu, k němuž došlo na Jamajce. První otázka, kterou tyto soudy položily, se týkala toho, zda se mohou podle teorie forum non conveniens dle common law vzdát příslušnosti ve prospěch jamajských soudů(104). Soudní dvůr odpověděl záporně s odůvodněním, že bruselský režim takovou výjimku neobsahuje(105).
115. Ze skutečnosti, že nařízení Brusel Ia výslovně nestanoví výjimky pro spory, jejichž předmět má úzký vztah ke třetím státům nebo na něž se vztahuje dohoda o volbě soudu znějící ve prospěch soudů třetích států, pro tyto vedlejší účastnice vyplývá, že soudy členského státu, pokud je u nich zahájeno řízení o takovém sporu, a které jsou příslušné podle čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, jsou povinny tuto věc projednat a rozhodnout o ní. Prohlásit, že nejsou příslušné, by mohly pouze za zvláštních okolností, které předpokládají některá pravidla doplněná unijním normotvůrcem v rámci přijetí nařízení Brusel Ia, konkrétně články 33 a 34 uvedeného nařízení, tedy v případě existence souběžného řízení u soudů třetích států, a pouze tehdy, probíhá-li již řízení o sporu u těchto soudů v okamžiku, kdy u soudů členského státu bylo zahájeno řízení(106).
116. To je podle mého názoru zjednodušená úvaha.
117. Zaprvé vyvozovat z pouhé skutečnosti, že v nařízení Brusel Ia neexistuje ustanovení upravující spory silně spojené se třetími státy, je závěr, že soudy členských států jsou obecně povinny tyto vztahy ignorovat a v takových věcech rozhodnout, chybnou logikou. Nezohledňuje totiž skutečnost, že tento nástroj nebyl navržen s ohledem na tyto spory, jak je uvedeno v bodě 102 výše. Tato skutečnost vysvětluje celkové mlčení textu o této otázce, a důvod, proč z něj podle mého názoru nelze vyvozovat žádné pozitivní důsledky(107).
118. Zadruhé z pouhé skutečnosti, že články 33 a 34 nařízení Brusel Ia nyní výslovně umožňují soudům členských států prohlásit, že nejsou příslušné mimo jiné v takových sporech, v nichž souběžně probíhá řízení u soudů třetího státu, nelze rozumně vyvozovat, že je taková možnost ve všech ostatních situacích vyloučena. Znění tohoto nařízení o této otázce opět jednoduše mlčí. Ze znění těchto ustanovení ani ze souvisejících bodů odůvodnění totiž nijak nevyplývá, že by jejich cílem bylo taxativně upravit možnost soudů členských států vzdát se příslušnosti ve prospěch soudů třetích států(108).
119. Zatřetí rozsudek ve věci Owusu ve skutečnosti neposkytuje žádný podklad pro doslovný výklad, který navrhují společnost BSH, francouzská vláda a Komise. Soudní dvůr sice formuloval své stanovisko o tom, že jediné možné odchylky od kogentní povahy (nyní) čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia jsou ty, které jsou v něm bez výhrad výslovně stanoveny. Současně však odmítl odpovědět na druhou otázku předkládajícího soudu, která se konkrétně týkala toho, zda jsou soudy členských států povinny uplatňovat svou pravomoc i v případě, že jsou u nich zahájena řízení o sporech, jejichž předmět úzce souvisí se třetími státy, nebo bez ohledu na dohody o volbě soudu určující soudy třetích států, neboť o tyto situace se v původním řízení nejednalo. Je zřejmé, že pokud by se toto stanovisko mělo vztahovat i na tyto situace, Soudní dvůr by zodpověděl obě otázky společně. Namísto toho je ze svého rozsudku výslovně vyloučil(109).
120. Konečně nejméně dvě další rozhodnutí Soudního dvora, o nichž se tyto vedlejší účastnice nezmiňují a která byla vydána před a po vydání rozsudku ve věci Owusu, (podle mého názoru celkem jasně) naznačují, že soudy členských států ve skutečnosti nejsou povinny projednávat spory, které mají tak úzké vazby na třetí státy, a rozhodovat o nich, a to navzdory neexistenci výslovných ustanovení v tomto smyslu v bruselském režimu.
121. V rozsudku ve věci Coreck Maritime Soudní dvůr poté, co rozhodl, že článek 17 Bruselské úmluvy není „použitelný“ na dohody o volbě soudu určující soudy třetích států, okamžitě upřesnil, že pokud je řízení zahájeno bez ohledu na takovou dohodu, soud členského státu „musí [...] posoudit platnost této [dohody] podle rozhodného práva, včetně kolizních norem, v místě svého sídla(110)“. Z této úvahy logicky vyplývá, že pokud tento soud shledá tuto dohodu platnou, může ji respektovat a vzdát se příslušnosti ve prospěch určených soudů.
122. V rozsudku ve věci Mahamdia dospěl Soudní dvůr k závěru, že soudy členského státu, které jsou příslušné k rozhodování sporu v oblasti pracovního práva na základě ochranných pravidel (tehdy) stanovených ve vztahu k těmto věcem v nařízení Brusel I, nemohou respektovat dohodu o volbě soudu, která určuje soudy třetího státu. Zásadní však je, že tak učinil z toho důvodu, že dotčená dohoda nerespektovala omezení stanovená bruselským režimem, pokud jde o autonomii stran v pracovněprávních záležitostech(111). Z toho logicky vyplývá, že pokud jsou tato omezení respektována (viz k tomu podrobněji bod 150 níže), mohou soudy členských států respektovat dohody o příslušnosti znějící ve prospěch soudů třetích států(112).
123. Ačkoli se tyto rozsudky týkaly dohod o volbě soudu, obecná myšlenka, která z nich vyplývá (že soudy členských států mohou v určitých situacích prohlásit, že jejich příslušnost není dána, i když to není výslovně stanoveno v bruselském režimu), je podle mého názoru přenositelná i na spory, jejichž předmět úzce souvisí se třetími státy.
2) Teleologický výklad nařízení a výklad nařízení v souladu s unijním právem
124. Pokud jde o zásady, ačkoli, jak bylo uvedeno výše, se mi jeví jako nežádoucí zcela zbavit soudy členských států příslušnosti k rozhodování o sporech, které mají takové vazby na třetí státy, jaké předpokládá článek 24 nebo článek 25 nařízení Brusel Ia, bylo by neodůvodněné zavazovat tyto soudy k tomu, aby o nich rozhodovaly.
125. Zaprvé takový výklad by byl v rozporu se samotnými důvody souvisejícími se základními zásadami, na nichž jsou založeny články 24 a 25 nařízení Brusel Ia.
126. Připomínám, že důvodem existence (většiny) pravidel o výlučné příslušnosti stanovených v článku 24 nařízení Brusel Ia je respektování určitých svrchovaných práv a zájmů. Spory o věcná práva k nemovitostem (čl. 24 odst. 1 uvedeného nařízení) se dotýkají tradiční svrchovanosti států kontrolovat pozemky uvnitř svých hranic. Spory, jejichž předmětem je platnost zápisů ve veřejných rejstřících nebo patentů (čl. 24 odst. 3 a 4 uvedeného nařízení), zpochybňují fungování příslušných orgánů veřejné správy. Spory, které se týkají výkonu rozhodnutí (čl. 24 odst. 5 uvedeného nařízení), se přímo týkají práva vyhrazeného státům, a sice uplatňovat na svém území pravomoc vykonávat rozhodnutí. Státy by nesouhlasily s tím, aby do těchto záležitostí zasahovaly cizí soudy. Mohou o nich rozhodovat pouze „jejich“ soudy(113). Je pozoruhodné, že unijní normotvůrce považoval tuto politiku za natolik důležitou, že stanovil, že článek 24 nařízení Brusel Ia se použije, jakmile jsou ohrožena svrchovaná práva a zájmy členského státu, a to bez ohledu na bydliště žalovaného(114).
127. Nechápu proto logiku tvrzení, že soudy členského státu mají na jedné straně zakázáno rozhodovat o platnosti vlastnického práva k pozemku nacházejícímu se v jiném členském státě nebo o vhodnosti donucovacích opatření přijatých jeho orgány (a tak dále), ale jsou na druhé straně obecně pověřeny právě k tomu, aby tak činily, pokud se jedná o třetí stát. Představa, že by švédské soudy v původním řízení nemohly rozhodnout o platnosti například německé části dotčeného evropského patentu, a to ani jako o pouhé předběžné otázce, avšak byly by povinny, pokud by u nich bylo zahájeno řízení v tomto smyslu, vydat prohlášení o platnosti turecké části patentu, je nepochopitelná; stejná svrchovaná práva a zájmy by byly v prvním případě respektovány, ale ve druhém zcela popřeny(115).
128. Takový výklad nařízení Brusel Ia by byl z hlediska mezinárodního práva veřejného sporný. Ačkoli je tato otázka předmětem sporu, převládá názor, že mezinárodní právo stanoví hranice příslušnosti států k rozhodování v občanských věcech(116). Je sice pravda, jak tvrdí Komise, že pokud má žalovaný v občanském sporu bydliště na území členského státu, opravňuje taková vazba na jeho území tento stát podle mezinárodního práva veřejného obvykle k rozhodování v dané věci. Pokud však tento spor zasahuje do práv jiného státu, je jeho nárok na příslušnost nadřazen. Místo bydliště žalovaného může jen stěží sloužit jako důvod k tomu, aby jeden stát zasahoval do vnitřních záležitostí druhého státu. To by mohlo být považováno za porušení zásady svrchované rovnosti(117). Nařízení Brusel Ia musí být vykládáno v souladu s těmito základními zásadami(118). Systém stanovený v tomto nařízení není izolován od zbytku světa a nemůže zcela zneplatnit nároky na výlučnou příslušnost třetích států.
129. Článek 25 nařízení Brusel Ia zase odráží politiku ve prospěch autonomie stran. Unijní normotvůrce považoval za žádoucí podpořit možnost smluvních partnerů „zvolit si svého soudce(119)“. Tím, že dohody o volbě soudu řeší otázku, který soud bude rozhodovat o případných sporech vyplývajících ze smluv, předem, zvyšují právní jistotu a předvídatelnost v oblasti soudních sporů, což zase podporuje mezinárodní obchod (proto podniky tento nástroj hojně využívají). I v tomto případě považoval unijní normotvůrce tuto politiku za natolik důležitou, že v případě, že jsou v takové dohodě určeny soudy členského státu, v zásadě nařídil(120) všem ostatním soudům, aby postoupily příslušnost soudům zvolených stranami a článek 25 se uplatnil bez ohledu na bydliště žalovaného(121).
130. Proto opět nechápu logiku tvrzení, že by soudy členských států měly být na jedné straně povinny vymáhat dohody o volbě soudu znějící ve prospěch soudů jiného členského státu, ale na druhé straně by měly obecně ignorovat podobné dohody o určení soudů třetích států. To by narušovalo politiku, kterou sleduje bruselský režim. V prvním případě by byla vůle stran respektována, ale ve druhém odmítnuta. Pokud by soudy členských států musely přijmout příslušnost bez ohledu na tyto dohody, pozbyly by tyto nástroje svůj účel, kterým je zajištění právní jistoty. Například společnost usazená v Evropské unii a společnost usazená ve Spojených státech by nemohly dosáhnout závazného kompromisu ve prospěch soudů v New Yorku (Spojené státy). Společnost ze Spojených států by mohla libovolně porušit svůj závazek tím, že by podala žalobu u soudů členského státu, v němž je usazena společnost z EU. Pokud by bylo řízení o této žalobě zahájeno jako první, bylo by těmto soudům odepřeno oprávnění k vymáhání dotčené dohody(122).
131. Takový výklad nařízení Brusel Ia by byl opět sporný z hlediska zastřešujících norem, tentokrát základních práv. Autonomie stran je totiž výrazem smluvní svobody, která je v rámci unijního práva chráněna mimo jiné článkem 16 Listiny(123). Tato svoboda znamená, že právní systém státu v zásadě respektuje vůli smluvních stran. Pokud by bylo soudům členských států na základě extrémního pojetí „kogentní povahy“ nařízení Brusel Ia zakázáno respektovat dohody o volbě soudu znějící ve prospěch soudů třetích států, znamenalo by to závažné a podle mého názoru neodůvodněné omezení této svobody(124). Soudní dvůr proto nemůže tento výklad podpořit(125).
132. Zadruhé tento výklad by byl rovněž v rozporu s obecnými cíli bruselského režimu. Zejména se domnívám, že povinnost soudů členských států, pokud jsou příslušné podle pravidel nařízení Brusel Ia, rozhodovat o platnosti vlastnických práv k nemovitostem, které se nacházejí na území třetích států, nebo o patentech třetích států (a tak dále) nebo o sporech, na které se vztahují dohody o volbě soudu určující soudy třetích států, by stěží přispěla k právní jistotě, které se toto nařízení snaží dosáhnout v oblasti příslušnosti.
133. To je zřejmé zejména ve vztahu k dohodám o volbě soudu. Strany očekávají, že jejich případný spor budou projednávat a budou o něm rozhodovat soudy, které si zvolily. Skutečnost, že by některé soudy členského státu mohly mít povinnost rozhodnout bez ohledu na takovou dohodu, by tato očekávání narušila.
134. Navíc, jak tvrdí společnost Electrolux, by takové řešení stěží přispělo k řádnému výkonu spravedlnosti. Ačkoli by totiž rozhodnutí, která by soudy členských států v takových sporech vydaly, byla v Evropské unii považována za platná, v dotčených třetích státech by byla (právě proto, že zasahují do svrchované oblasti nebo že byla vydána v rozporu s dohodou o volbě soudu) s největší pravděpodobností ignorována(126). Je zřejmé, že rozhodnutí o platnosti vlastnického práva k nemovitosti nebo patentu má jen malou váhu, pokud je nelze vykonat ve státě, kde se nemovitost nachází nebo kde je patent zapsán. Pokud jde o rozhodnutí vydané v rozporu s dohodou o volbě soudu, žalobce sice může shledat určitou strategickou výhodu v zahájení řízení v členském státě, kde má žalovaný bydliště (jelikož se v uvedeném státě obvykle nachází jeho majetek), neboť v původně zvoleném třetím státě by bylo rozhodnutí odepřeno, nic by však nebránilo tomu, aby tentýž spor byl na návrh druhé strany znovu projednán v tomto státě. Navíc ve všech těchto situacích mohou soudy členského státu a třetího státu vydat v témže sporu neslučitelná rozhodnutí.
3) Mezinárodní úmluvy neposkytují komplexní odpověď
135. Francouzská vláda a Komise uvádějí, že v případě neexistence zvláštních ustanovení v nařízení Brusel Ia lze řešení výše uvedených námitek nalézt v mezinárodních úmluvách týkajících se soudní příslušnosti v občanských věcech, které jsou pro Evropskou unii a její členy závazné. Za určitých podmínek(127) mají tyto úmluvy přednost před bruselským režimem. Pokud se tyto úmluvy uplatní, řídí se příslušnost soudů členských států naopak jejich pravidly. Dvěma hlavními nástroji(128) v tomto ohledu jsou Luganská úmluva II a Haagská úmluva ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu(129). První z nich obsahuje ustanovení odpovídající článkům 24 a 25 nařízení Brusel Ia. Druhý pověřuje soudy smluvních stran k výkonu dohod o výlučné volbě soudu.
136. Je pravda, že tyto mezinárodní úmluvy poskytují ideální řešení problémů, o nichž bylo pojednáno výše. Zajišťují, aby soudy členských států respektovaly práva a zájmy dotčených třetích států, jakož i práva a zájmy soukromých subjektů, které jsou ochotny svěřit své spory některým soudům třetích států. Zaručují rovněž vzájemnost ze strany dotčených států, jakož i uznávání a výkon rozhodnutí vydaných soudy jejich smluvních partnerů ve všech smluvních státech.
137. Takto pojaté řešení je však nevyhnutelně (do značné míry) částečné. Tyto úmluvy mají ze své podstaty přednost před bruselským režimem pouze v případech, kdy je třetí stát, jehož se daný spor týká nebo jehož soudy byly určeny dohodou o volbě soudu, smluvní stranou dané úmluvy(130). V tomto ohledu například Luganská úmluva II zavazuje kromě členských států pouze státy Evropského sdružení volného obchodu a Švýcarskou konfederaci. Nenabízí žádné řešení pro případ, že je dotčený patent, jako v projednávané věci, zapsán v Turecku. Obdobně je Haagskou úmluvou doposud vázáno pouze několik třetích států(131). Tyto úmluvy tedy poskytují řešení výše uvedených problémů pouze v některých situacích.
138. Je zřejmé, že čím více třetích států se připojí k těmto mezinárodním úmluvám s Evropskou unií, zejména k Haagské úmluvě, tím relevantnější tyto úmluvy budou v mezinárodních soudních řízeních a přispějí k jistotě v této oblasti. Nicméně z pragmatického hlediska tak nikdy neučiní každý třetí stát na světě, nebo téměř většina z nich. Mnohostranná řešení tedy nezmírňují (a nikdy nezmírní) nezbytnost rozumných jednostranných řešení v rámci bruselského režimu. Povinnost soudů členských států rozhodovat o sporech, které jsou úzce spojené se třetími státy, mezi uvedená řešení nepatří.
4) Údajný „jasný záměr“ unijního normotvůrce
139. Společnost BSH, francouzská vláda a Komise nicméně tvrdí nebo alespoň naznačují, že „jasným záměrem“ unijního normotvůrce při přijetí nařízení Brusel Ia bylo, aby soudy členských států, pokud jsou podle tohoto nástroje příslušné, byly povinny projednávat spory, které mají silné vazby na třetí státy, a rozhodovat o nich, s výjimkou případů, kdy se použijí články 33 a 34 tohoto nařízení. Ačkoli si je francouzská vláda dobře vědoma výše vyjmenovaných nedostatků tohoto řešení, a tudíž není spokojena s výsledkem, tvrdí, že Soudnímu dvoru nepřísluší korigovat vůli normotvůrce prostřednictvím výkladu.
140. S obecnou myšlenkou této námitky nelze než souhlasit. Přesto se domnívám, že v tomto konkrétním případě nemá žádnou váhu.
141. Zaprvé společně s generálním advokátem M. Bobkem zastávám názor vyjádřený v jeho stanovisku ve věci BV(132), že záměr unijního normotvůrce je v zásadě rozhodující pouze tehdy, je-li jasně vyjádřen v přijatých právních předpisech. Jak je vysvětleno mimo jiné v bodě 118 výše, v projednávané věci tomu tak není. Pokud by vůle normotvůrce byla taková, jak ji vysvětluje francouzská vláda a Komise, měl by dostatek příležitostí vyjádřit ji alespoň ve zvláštním bodě odůvodnění nařízení Brusel Ia.
142. Zadruhé, pokud jde o to, k čemu došlo během legislativního procesu, který vedl k přijetí tohoto nařízení, souhlasím s generálním advokátem Bobkem v tom, že Soudní dvůr by se měl obecně vyhnout „téměř archeologick[ému] průzkum[u]“ přípravných prací k určitému nástroji a neměl by se cítit vázán událostmi, myšlenkami a záměry, které takto (znovu) objevil, zejména proto, že takový postup obvykle neodhalí jasný obraz, ale obraz složitý a rozmazaný(133). Právě tak je tomu v projednávané věci.
143. Jak zdůrazňují francouzská vláda a Komise, z relevantních přípravných prací je zřejmé, že unijní normotvůrce si byl vědom otázky uplatňování bruselského režimu na „vnější“ situace(134). Původní návrh Komise dále obsahoval pouze nové ustanovení o souběžných řízeních, kdežto návrhy na zahrnutí pravidel, která by upravovala prostor pro uvážení ohledně vzdání se příslušnosti ve věcech, v nichž předmět úzce souvisí s třetím státem nebo kdy existuje dohoda o volbě soudu určující soudy třetího státu, byly předloženy v několika fázích legislativního procesu, a to jak v Evropském parlamentu(135), tak v Radě, zejména francouzskou delegací a delegací Spojeného království(136). Normotvůrce tyto návrhy zjevně odmítl, neboť v konečném znění (z něhož se staly články 33 a 34 nařízení Brusel Ia) byla ponechána pouze pravidla o souběžných řízeních.
144. Nebylo by však vhodné dělat jakékoli závěry. Veřejně dostupné dokumenty obsahují jen minimální (pokud vůbec nějaké) vysvětlení toho, proč unijní normotvůrce tyto návrhy odmítl(137), nebo – což je pro účely projednávané věci nejdůležitější – jaké důsledky by podle něj měla mít absence takových zvláštních pravidel v bruselském režimu pro příslušnost soudů členských států ve vztahu ke sporům úzce spojeným se třetími státy. Zejména jsem nenašel žádný náznak, natož jasné vyjádření toho, že by normotvůrce chtěl tím, že taková pravidla nedoplnil, odepřít soudům členských států možnost prohlásit, že nejsou příslušné. Jediným interním dokumentem Rady, který jsem nalezl a ve kterém jsou z věcného hlediska řešeny návrhy francouzské vlády a vlády Spojeného království, je poznámka německé delegace, která naznačuje opak. Zde tato delegace prohlašuje, že s těmito návrhy nesouhlasí, avšak především z toho důvodu, že „nařízení Brusel I neupravuje mezinárodní příslušnost soudů členských států vůči soudům třetích států vyčerpávajícím způsobem“, a tedy by mělo být zejména „i nadále ponecháno na vnitrostátním právu členských států, aby samostatně upravilo účinek dohody přiznávající příslušnost soudům třetího státu(138)“. Toto vysvětlení odpovídá rozsudku ve věci Coreck Maritime, o němž je pojednáno v bodě 121 výše(139).
145. Kromě toho skutečnost, že normotvůrce odmítl, s výjimkou článků 33 a 34 nařízení Brusel Ia, taková pravidla doplnit, je podle mého názoru třeba posuzovat v jejím kontextu. Připomínám, že původním záměrem Komise bylo prostřednictvím legislativního návrhu přistoupit k úplné „internacionalizaci“ bruselského režimu rozšířením jeho působnosti na žalované se sídlem ve třetích státech(140). Normotvůrce však tuto myšlenku zamítl mimo jiné kvůli dopadům, které by takové rozšíření působnosti mohlo mít na vztahy Evropské unie s jejími mezinárodními partnery, a kvůli obtížím, kterým by účastníci řízení čelili v zahraničí při uznávání rozhodnutí vydaných soudy členských států. V této souvislosti normotvůrce patrně neměl v úmyslu prosadit komplexní řešení problematiky sporů, které jsou úzce spojeny se třetími státy. Spíše se chtěl touto otázkou zabývat minimálně, upravit pouze souběžná řízení a zbytek (prozatím) ponechat na vnitrostátním právu(141).
146. Konečně si v žádném případě nemyslím, že by bylo v pravomoci unijního normotvůrce zavázat soudy členského státu k tomu, aby rozhodovaly ve věcech, které zasahují do svrchovaných práv a zájmů třetích států, anebo vyžadovat, aby tyto soudy obecně odmítaly dohody o volbě soudu, které na takový stát odkazují. Je zřejmé, že prostor normotvůrce pro uvážení při přijímání takového nástroje sekundárního unijního práva, jako je nařízení Brusel Ia, usměrňují mezinárodní právo veřejné a článek 16 Listiny, jakožto normy vyšší právní síly. Důvod, proč by takové řešení nebylo s těmito normami vyšší právní síly slučitelné, jsem vysvětlil v bodech 128 a 131 výše. Ačkoli se tedy normotvůrce mohl legitimně rozhodnout, zda do tohoto nástroje doplní pravidla upravující podmínky, za nichž se soud členského státu může v těchto situacích vzdát příslušnosti ve prospěch soudů třetích států, či zda taková pravidla nedoplní, důsledkem druhé možnosti nemůže být volba, kterou hájí francouzská vláda a Komise.
d) Soudy členských států mohou odmítnout projednávat takové spory, pokud „odrážejí“ systém nařízení
147. Spolu se společností Electrolux se domnívám, že ačkoli soudy členského státu mohou být podle pravidel nařízení Brusel Ia příslušné k rozhodování o sporech, jejichž předmět úzce souvisí se třetími státy, nebo na něž se vztahuje dohoda o výlučné volbě soudu, která určuje soudy těchto třetích států, toto nařízení jim umožňuje projednání takové věci odmítnout. Je to zkrátka jediná racionální odpověď, která umožňuje dosažení účelu tohoto nástroje a zajišťuje jeho soulad s normami vyšší právní síly.
148. Ve vztahu k těmto konkrétním sporům je třeba uznat implicitní odchylku od kogentní povahy čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení. Vzhledem k tomu, že tento nástroj (prozatím) neobsahuje taková ustanovení, která by soudům členských států přiznávala pravomoc prohlásit v takových situacích, že nejsou příslušné, znamená to, že jeho mlčení je třeba vykládat v tom smyslu, že těmto soudům umožňuje, aby tak činily na základě svého vnitrostátního práva. To naznačil Soudní dvůr v rozsudku ve věci Coreck Maritime.
149. Soudy členských států však nemají k dispozici neomezený prostor pro uvážení, zda na základě svého vnitrostátního práva prohlásí, že k rozhodování o těchto sporech nejsou příslušné (jak by mohlo vyplývat z posledně uvedeného rozsudku, pokud, by byl vykládán izolovaně). Jak již před mnoha lety vysvětlil Droz a jak od té doby potvrdila převážná většina soudů(142) a akademických pracovníků(143), kteří se touto otázkou zabývali, soudy členských států tak mohou učinit pouze v případě, že to „odráží“ systém stanovený v nařízení Brusel Ia. Konkrétně tak mohou učinit v případech, kdy by se soud musel z důvodu existence podobná vazby na členský stát vzdát příslušnosti podle článků 24 nebo 25 uvedeného nařízení(144).
150. Tento požadavek „reflexivity“ zaprvé znamená, že soud členského státu může odmítnout uplatnit svou pravomoc k rozhodování o sporu spojeném se třetím státem pouze tehdy, pokud předmět sporu spadá do oblasti věcné působnosti jednoho z pravidel výlučné příslušnosti stanovených v článku 24(145) nebo pokud je u tohoto soudu zahájeno řízení bez ohledu na dohodu o volbě soudu, která splňuje požadavky stanovené v článku 25(146) (takže v podobném sporu „uvnitř EU“ by se použil příslušný článek). Zadruhé, pokud jde o tyto dohody, v návaznosti na rozsudek ve věci Mahamdia „reflexivita“ znamená, že takový postup by měl být uplatněn pouze v případě, že jsou dodržena omezení stanovená pro jejich účinky ve vztahu ke sporům „uvnitř EU“. Soud členského státu nemůže takovou dohodu respektovat, pokud daný spor spadá do výlučné pravomoci soudů jiného členského státu nebo tato dohoda není v souladu s ustanoveními nařízení, která chrání slabší strany (pojistníka, spotřebitele nebo zaměstnance)(147).
151. Takovýto požadavek „reflexivity“ je logický a zásadní. Pokud totiž soud členského státu prohlásí, že není příslušný ve „vnější“ situaci, kdyby podle článku 24 nebo 25 nařízení Brusel Ia musel učinit totéž, pokud by se jednalo o situaci „uvnitř EU“, soudržnost bruselského režimu je zajištěna. Umožňuje rovněž v obou případech uskutečnění politiky sledované uvedenými články. Naproti tomu by nebyl důvod, aby se k „vnějším“ situacím přistupovalo příznivěji než ke sporům „uvnitř EU“. Pokud by unijní právo neusměrňovalo pravomoci vnitrostátních soudů, podniky by mohly snadno obcházet nadřazená pravidla, která přiznávají výlučnou příslušnost členským státům nebo která chrání slabší strany, tím, že by do svých smluv jednoduše zahrnuly dohody o volbě soudu třetího státu. Tato pravidla by tudíž pozbyla značnou část své účinnosti(148).
152. Pokud jsou tyto podmínky splněny, požadavek „reflexivity“ nezachází až tak daleko, že by vyžadoval, aby soud členského státu prohlásil, že není příslušný, způsobem, který vyžadují články 24 nebo 25 nařízení ve věcech, na které se vztahují přímo, tedy automaticky. V bodě 110 výše jsem vysvětlil, proč tomu tak nemůže být: mohlo by totiž dojít k odepření spravedlnosti v rozporu s článkem 47 Listiny. Proto musí být tomuto soudu přiznán určitý omezený prostor pro uvážení, aby se ověřilo i) že dotčené soudy třetích států mají skutečně výlučnou příslušnost podle svých pravidel mezinárodního práva soukromého a ii) strany sporu u nich mohou dosáhnout účinné právní ochrany. Pokud by tomu tak nebylo, soud členského státu, u něhož bylo zahájeno řízení, by neměl prohlašovat, že není příslušný; v opačné situaci by tak učinit měl. Není-li tato záležitost jasná, měl by řízení přerušit do té doby, než se strany obrátí na příslušný soud třetího státu (a bude jasné, že tento soud bude ve věci rozhodovat), a to v řízení, které poskytuje záruky spravedlivého procesu(149).
153. Ve věci v původním řízení z výše uvedených úvah vyplývá, že ačkoli se čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia nepoužije přímo, pokud jde o otázku platnosti tureckého patentu, kterou společnost Electrolux napadla prostřednictvím námitky, může mít toto ustanovení „reflexivní účinek“ na příslušnost švédských soudů. To znamená, že tyto soudy mohou využít pravomocí, které mají k dispozici podle jejich vnitrostátního práva, a odmítnout rozhodnout o této otázce a přerušit řízení do té doby, než turecké soudy rozhodnou o platnosti tohoto patentu, a to za výše vysvětlených podmínek.
154. Na rozdíl od toho, co naznačuje francouzská vláda, uznání takové implicitní odchylky od kogentní povahy čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia není contra legem nebo, jinak vyjádřeno, „nepřepisuje“ toto nařízení. Toto řešení nevyžaduje, aby se Soudní dvůr odchýlil od textu, který o posuzované otázce mlčí, jak připomínám, a je tudíž takovému teleologickému výkladu a výkladu v souladu s unijním právem přístupný. Případně může podnítit unijního normotvůrce k tomu, aby se touto otázkou zabýval v rámci revize tohoto nástroje.
155. Navzdory tomu, co tvrdí společnost BSH a Komise, uznání takového (omezeného) prostoru pro vnitrostátní právo neznamená ani převrácení rozsudku ve věci Owusu. Připomínám, že Soudní dvůr ze své analýzy výslovně vyloučil případ sporů úzce souvisejících se třetími státy nebo dohody o volbě soudu znějící ve prospěch soudů třetích států. Proto může velice dobře uznat výjimku ze svého zdánlivě bezvýhradného prohlášení o kogentní povaze (současného) čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia, která je přizpůsobena těmto situacím(150). Kromě toho tím tento rozsudek slaďuje s rozsudkem ve věci Coreck Maritime. Výklad navržený v tomto stanovisku má totiž tu nezanedbatelnou výhodu, že slaďuje všechna rozhodnutí týkající se posuzované problematiky (od nejstaršího rozsudku ve věci Coreck Maritime až po nejnovější rozsudek ve věci IRnova), neboť každý jiný výklad by vyžadoval, aby se Soudní dvůr od některých z těchto precedentů odklonil.
156. Uvedené vedlejší účastnice nicméně namítají, že kdyby soudy členských států mohly v rámci pravomocí, které jim vyhrazuje jejich vnitrostátní právo, v dotčených situacích prohlásit, že nejsou příslušné, bylo by to v rozporu, ne-li se zněním, tak alespoň se smyslem rozsudku ve věci Owusu. Takové řešení by totiž způsobilo stejné problémy jako teorie forum non conveniens.
157. Podle mého názoru toto srovnání při bližším zkoumání neobstojí.
158. Použití teorie forum non conveniens, o kterou se jednalo ve věci Owusu, by soudům členských států poskytlo široký prostor pro uvážení ohledně neuplatňování pravomoci v jakýchkoli „vnějších“ sporech na základě vhodnosti soudu s ohledem na širokou škálu faktorů. Takový pružný a kazuistický přístup byl zcela v rozporu s duchem bruselského režimu založeného na jednoznačných pravidlech. Vážně by to ovlivnilo předvídatelnost soudní příslušnosti v rámci tohoto režimu, což by zase narušilo zásadu právní jistoty a právní ochrany osob usazených v Evropské unii (neboť žalovaný by nemohl přiměřeně předvídat, kde by mohl být žalován, a žalobce by neměl žádnou záruku toho, že soud, u něhož bylo zahájeno řízení, bude tuto věc skutečně projednávat, přestože byl určen podle tohoto režimu). Konečně by bylo ovlivněno jednotné použití tohoto režimu v členských státech, neboť uvedená teorie je uznána pouze v několika z nich(151).
159. V projednávané věci naproti tomu navrhuji uznat, že soudy členských států mají pouze omezený prostor pro uvážení ohledně vzdání se příslušnosti za specifických okolností, pokud tyto okolnosti „odráží“ řešení použitelná podle článků 24 a 25 nařízení Brusel Ia a v rozsahu, v němž se tak děje. Důvody, na jejichž základě tak může soud členského státu učinit (výlučná příslušnost soudů třetího státu, dohoda o volbě soudu ve prospěch soudů třetího státu), jsou tedy na rozdíl od teorie forum non conveniens omezené a přesné. Uznání takového prostoru pro uvážení tedy nevyvolává nejistotu, kterou by způsobilo použití této teorie. Bruselský režim připouští, aby byl soudům přiznán omezený prostor pro uvážení, pokud to slouží jeho cílům(152). Tak je tomu v projednávané věci.
160. Takový prostor pro uvážení nemá vliv na předvídatelnost soudní příslušnosti. Pokud jde o předměty uvedené v článku 24, běžně informovaný žalobce může předpokládat, že bude muset podat žalobu, a žalovaný, že může být žalován, u soudů dotčeného třetího státu. Pro tyto účastníky řízení rovněž může být stěží překvapením, že řízení musí být zahájeno u soudů určených v předchozí dohodě, kterou uzavřeli. Toto řešení ve skutečnosti zvyšuje předvídatelnost soudní příslušnosti, neboť přispívá ke srovnatelnému přístupu k podobným sporům „uvnitř EU“ a „vnějším“ sporům.
161. Zvyšuje rovněž právní jistotu, neboť zejména umožňuje soudům členských států respektovat dohody, které byly vytvořeny za účelem jejího zajištění. Posiluje také právní ochranu osob usazených v Evropské unii. Zabraňuje tomu, aby žalovaný musel u soudů svého členského státu absolvovat řízení, která by vyústila ve vydání nesmyslných rozhodnutí nebo byla zneužívajícím způsobem zahájena v rozporu s uvedenou dohodou. Právní ochrana žalobce je rovněž zajištěna, neboť ten bude i nadále moci podat žalobu u soudů členských států, pokud by se nemohl domoci spravedlnosti u soudů dotčeného třetího státu.
162. Konečně pokud jde o jednotné uplatňování pravidel nařízení Brusel Ia v členských státech, podotýkám, že v několika členských státech, které uplatňují teorii forum non conveniens, je všeobecně uznáváno, že soudy by neměly vést řízení týkající se sporů, jejichž předmět úzce souvisí s třetím státem, a že dohody o příslušnosti určující cizí soudy by měly být v zásadě vykonávány(153). Soudy všech členských států tedy obecně mají v rámci svého vnitrostátního práva pravomoc za těchto okolností prohlásit, že nejsou příslušné. Ačkoli přesné podmínky, za nichž tak činí, by se v zásadě mohly v jednotlivých členských státech lišit, připomínám, že unijní právo tvoří poměrně významný rámec ve vztahu k vnitrostátnímu právu, jak je vysvětleno v bodech 150 a 152 výše, což zajišťuje, aby takové řešení soudy členských států uplatňovaly dostatečně soudržným způsobem.
V. Závěry
163. Na základě všech předchozích úvah navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Svea hovrätt (Svea odvolací soud ve Stockholmu, Švédsko) následovně:
„1) Článek 24 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
musí být vykládán v tom smyslu, že
pokud je u soudů členského státu zahájeno řízení, jehož předmětem je porušení patentu zapsaného v jiném členském státě, a údajný porušovatel vznese námitku neplatnosti, nejsou tyto soudy příslušné k rozhodování o otázce platnosti.
2) Článek 24 odst. 4 nařízení č. 1215/2012
musí být vykládán v tom smyslu, že
se uvedené ustanovení nepoužije ve vztahu k otázce platnosti patentu zapsaného ve třetím státě. Soudy členských států, pokud jsou příslušné podle jiného pravidla tohoto nařízení, však o této otázce rozhodovat nemohou.“
1– Původní jazyk: angličtina.
2– Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) (dále jen „nařízení Brusel Ia“).
3– Rozsudek ze dne 13. července 2006 (C‑4/03, dále jen „rozsudek ve věci GAT“, EU:C:2006:457).
4– Viz článek 1, čl. 2 odst. 1 a články 10 až 25 Evropské patentové úmluvy. Režim stanovený v Evropské patentové úmluvě není součástí unijního práva, neboť Evropská unie sama není smluvní stranou této úmluvy.
5– Viz články 52 až 57 a 94 až 97 Evropské patentové úmluvy.
6– Viz články 3 a 79 Evropské patentové úmluvy.
7– Viz čl. 2 odst. 2 a čl. 64 odst. 1 Evropské patentové úmluvy.
8– Články 99 až 105 Evropské patentové úmluvy upravují řízení o odporu a omezení, v jehož rámci se může každý u EPÚ domáhat centralizovaného celoevropského zrušení „evropského patentu“ do devíti měsíců od jeho udělení.
9– Viz článek 138 Evropské patentové úmluvy. Zdůrazňuji, že po bouřlivé sérii debat a návrhů byl díky posílené spolupráci mezi několika členskými státy vytvořen „evropský patent s jednotným účinkem“. Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1257/2012 ze dne 17. prosince 2012, kterým se provádí posílená spolupráce v oblasti vytvoření jednotné patentové ochrany (Úř. věst. 2012, L 361, s. 1), může být „evropskému patentu“ udělenému Evropským patentovým úřadem centralizovaným postupem podle Evropské patentové úmluvy za určitých podmínek přiznán „jednotný účinek“ ve vztahu ke všem zúčastněným členským státům. Takový patent poskytuje svému majiteli jednotnou ochranu a práva ve všech těchto státech. Kromě toho může být jako jednotný právní titul zrušen pouze ve vztahu ke všem těmto státům. Tento nový režim vstoupil v platnost dne 1. června 2023, avšak pro účely projednávané věci není relevantní; dotčený právní titul totiž není „evropským patentem s jednotným účinkem“.
10– Viz čl. 64 odst. 3 Evropské patentové úmluvy a čl. 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. 2007, L 199, s. 40).
11– Naproti tomu soudní spory týkající se „evropských patentů s jednotným účinkem“ byly svěřeny do zvláštní pravomoci Jednotného patentového soudu [viz dohoda o Jednotném patentovém soudu (Úř. věst. 2013, C 175, s. 1)].
12– Součástí Evropské patentové úmluvy je protokol o soudní pravomoci a o uznávání rozhodnutí o nároku na udělení evropského patentu ze dne 5. října 1973. Jak však vyplývá z jeho názvu, tento protokol upravuje pravomoc v úzké oblasti, a to pokud jde o „nárok[] na udělení evropského patentu“ (viz článek 60 Evropské patentové úmluvy), formulovaný během řízení o udělení patentu.
13– Tyto žaloby spadají pod „věci občanské a obchodní“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 (viz rozsudek ze dne 8. září 2022, IRnova, C‑399/21, dále jen „rozsudek ve věci IRnova“, EU:C:2022:648, bod 30).
14– Nařízení Brusel Ia nahradilo nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) (dále jen „nařízení Brusel I“), které zase nahradilo Úmluvu o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsanou v Bruselu dne 27. září 1968 (Úř. věst. 1978, L 304, s. 36) (dále jen „Bruselská úmluva“). Zdůrazňuji, že výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s těmito předchozími nástroji, lze přenést na odpovídající ustanovení nařízení Brusel Ia [mimo jiné viz rozsudek ve věci IRnova (body 29 a 37)]. V souladu s tím budu v tomto stanovisku mezi těmito nástroji rozlišovat pouze v případě potřeby.
15– Příslušnost EPÚ v rámci centralizovaného řízení o zrušení upraveného v EPC (viz poznámka pod čarou 8 výše) je vyhrazena v čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia.
16– Viz čl. 25 odst. 4 a čl. 26 odst. 1 nařízení Brusel Ia.
17– Konečně uznání rozhodnutí vydaného soudem v rozporu s tímto pravidlem může být v jiném členském státě odepřeno [viz čl. 45 odst. 1 písm. e) nařízení].
18– Viz rozsudky ze dne 15. listopadu 1983, Duijnstee (288/82, EU:C:1983:326, body 23 až 25); GAT (body 15 a 16) a IRnova (body 40 a 48). Viz rovněž důvodová zpráva k Bruselské úmluvě, kterou vypracoval P. Jenard (Úř. věst. 1979, C 59, s. 1, na s. 36) (dále jen „Jenardova zpráva“).
19– Článek 7 odst. 2 stanoví, že osoba může být žalována ve „věcech týkajících se deliktní [...] odpovědnosti“ u „soudu místa, kde došlo [...] ke škodné události“. V tomto ohledu zaprvé porušení výlučných práv, která patent poskytuje svému majiteli, třetí osobou představuje „delikt“ ve smyslu tohoto ustanovení. Zadruhé „místo, kde došlo ke škodné události“, se nachází na území státu zápisu porušeného patentu. Vzhledem k tomu, že práva vyplývající z patentu jsou chráněna pouze na území státu, který jej vydal, mohou být tato práva porušena pouze tam (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Wintersteiger (C‑523/10, EU:C:2012:220, body 27 a 28).
20– Obdobně viz rozsudek ze dne 22. ledna 2015, Hejduk (C‑441/13, EU:C:2015:28, body 36 a 37 a citovaná judikatura).
21– Viz stanovisko generálního advokáta N. Jääskinena ve věci Pinckney (C‑170/12, EU:C:2013:400, bod 46).
22– Patrně s výjimkou švédské části.
23– Viz rozsudek ve věci GAT (bod 17). Žalovaný v řízení pro porušení patentu může rovněž podat protinávrh na neplatnost, což není pouhá námitka, ale samostatný nárok. Údajný porušovatel se nedomáhá pouze zamítnutí žaloby pro porušení patentu, ale i samostatného rozhodnutí o platnosti dotčeného patentu. Ve skutečnosti se jedná o žalobu na neplatnost podanou během řízení pro porušení patentu. Spadá tedy do první kategorie.
24– Pro odkaz na judikaturu soudů různých členských států viz, Fawcett, J. J. a Torremans, P., Intellectual Property and Private International Law, Oxford Private International Law Series, 2. vyd., body 7.22 až 7.26.
25– Viz rozsudek ve věci GAT (bod 31 a výrok). Nebo jinak řečeno, že se uplatňuje „nezávisle na procesně právním rámci, ve kterém je [tato otázka] uplatněna, bez ohledu na to, zda to bylo prostřednictvím žaloby nebo námitky“ (viz bod 25 uvedeného rozsudku).
26– Soudní dvůr navíc situaci, kdy je v řízení pro porušení patentu neplatnost dovolávána prostřednictvím námitky, výslovně zohlednil v několika částech svého odůvodnění [viz rozsudek ve věci GAT (body 17 a 26)].
27– Mimo jiné viz rozsudky ze dne 8. května 2003, Gantner Electronic (C‑111/01, EU:C:2003:257, body 25 a 26); ze dne 12. května 2011, Berliner Verkehrsbetriebe (C‑144/10, dále jen „rozsudek ve věci BVG“, EU:C:2011:300, body 37 a 38), a ze dne 16. listopadu 2016, Schmidt (C‑417/15, EU:C:2016:881, bod 25).
28– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. listopadu 1978, Meeth (23/78, EU:C:1978:198, body 7 až 9), a ze dne 13. července 1995, Danværn Production (C‑341/93, EU:C:1995:239, body 13 až 16). Viz rovněž Hartley, T., Civil Jurisdiction and Judgements in Europe, Oxford University Press, Oxford, 2017, bod 9.39.
29– Mimo jiné viz rozsudky ze dne 3. října 2013, Schneider (C‑386/12, EU:C:2013:633, bod 29); ze dne 23. října 2014, flyLAL-Lithuanian Airlines (C‑302/13, EU:C:2014:2319, body 40 a 41), a ze dne 10. července 2019, Reitbauer a další (C‑722/17, EU:C:2019:577, bod 44). Viz rovněž Jenardovu zprávu, s. 34 a 39, a Gothot, P. a Holleaux, D., La Convention de Bruxelles du 27 septembre 1968: compétence judiciaire et effets des jugements dans la CEE, Paříž, Jupiter, 1985, s. 83, bod 141.
30– Některé verze, jako například verze v německém jazyce, uvádějí, že pravidla o výlučné příslušnosti se vztahují na řízení, jejichž „předmětem“ nebo „cílem“ je tam uvedená otázka. V jiných verzích jsou použity neurčitější výrazy.
31– Viz rozsudek ve věci BVG (body 37 a 47).
32– Rozsudek ve věci GAT (body 24, 26 a 27).
33– Skutečnost, že sporné pravidlo o výlučné příslušnosti je „kogentní“, nevypovídá a priori nic o oblasti jeho působnosti ani o tom, proč by se mělo vztahovat na všechna řízení, v nichž je projednávána platnost patentů, byť jen jako předběžná otázka. Argument Soudního dvora, že v opačném případě by „žalobce [...] mohl pouhou formulací svých návrhových žádání, obejít [...] [toto] pravidl[o] o příslušnosti“ [rozsudek ve věci GAT, bod 27 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska)] má význam pouze ve vztahu ke konkrétním skutkovým okolnostem rozsudku ve věci GAT. Nedokáže vysvětlit, proč by se toto pravidlo mělo uplatnit i v případě, kdy neplatnost namítá žalovaný, například v řízení pro porušení patentu.
34– Mimo jiné viz rozsudek ve věci IRnova (bod 39 a citovaná judikatura).
35– Viz bod 15 odůvodnění nařízení Brusel Ia.
36– Viz rozsudek ve věci BVG (bod 32).
37– Rozsudek ze dne 12. července 2012, Solvay (C‑616/10, EU:C:2012:445, bod 47).
38– Kromě řízení pro porušení patentů lze námitku neplatnosti vznést proti žalobě pro nezaplacení poplatku stanoveného v licenční smlouvě atd.
39– Viz bod 15 odůvodnění nařízení Brusel Ia, jakož i mimo jiné rozsudek ze dne 9. prosince 2021, HRVATSKE ŠUME (C‑242/20, EU:C:2021:985, bod 30).
40– Rozsudek ve věci GAT (body 28 a 29).
41– Dohoda, která tvoří přílohu 1C Dohody o založení Světové obchodní organizace (WTO), podepsané v Marrákeši dne 15. dubna 1994 a schválené rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994) (Úř. věst. 1994, L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80).
42– Mimo jiné viz rozsudek ze dne 5. října 2017, Hanssen Beleggingen (C‑341/16, EU:C:2017:738, bod 32 a citovaná judikatura).
43– Mimo jiné viz rozsudek ve věci IRnova (body 36 a 40).
44– V tomto smyslu viz rozsudek ve věci GAT (bod 22).
45– Navzdory tomu, co Soudní dvůr naznačil v bodě 48 rozsudku ve věci IRnova, tato „blízká věcná nebo právní souvislost“ existuje i ve vztahu k řízení pro porušení patentu. Porušení patentu se rovněž posuzuje podle práva státu zápisu. Stejně tak je dána faktická blízkost sporu a území tohoto státu (viz body 22 a 28 výše). Z těchto důvodů Soudní dvůr ve své judikatuře k čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel Ia rozhodl, že soudy tohoto státu jsou rovněž „nejpovolanější“ k rozhodování v takových řízeních [mimo jiné viz rozsudek ze dne 19. dubna 2012, Wintersteiger (C‑523/10, EU:C:2012:220, body 27 a 28)].
46– Viz Usunier, L., Compétence judiciaire, reconnaissance et exécution des décisions en matière civile et commerciale. – Compétence. – Règles de compétence exclusives. – Article 24 du règlement (UE) no 1215/2012, JurisClasseur Droit international, sv. 584 až 160, 2015, bod 3.
47– Je tomu právě naopak. Patentové právo členských států bylo harmonizováno několika mezinárodními smlouvami, zejména dohodou TRIPS. Pokud jde dále o spory týkající se platnosti evropských patentů, připomínám, že požadavky na patentovatelnost (které tvoří jádro těchto sporů) jsou stanoveny v Evropské patentové úmluvě. Jsou tedy shodné ve všech vnitrostátních právních předpisech smluvních stran.
48– V každém případě, i kdyby cílem sledovaným čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia byl řádný výkon spravedlnosti, nemohl by tento cíl „vyžadovat“ řešení uvedené v rozsudku ve věci GAT, neboť by mohlo vést k nesprávnému výkonu spravedlnosti, pokud jde o řízení pro porušení patentu (viz body 53 a 54 výše).
49– Jenardova zpráva, s. 36.
50– Skutečnost, kterou Soudní dvůr v rozsudku ve věci GAT zaznamenal, avšak nezabýval se jí (bod 23).
51– Toto vysvětlení je sice platné, pokud jde o „běžné“ národní patenty, avšak v případě evropských patentů je méně přesvědčivé. Připomínám, že tyto patenty uděluje EPÚ, přičemž zásah vnitrostátních správních orgánů do tohoto procesu je omezen na formální požadavek „validace“ v příslušných státech.
52– Mimo jiné viz Gothot, P. a Holleaux, D., op. cit., s. 88 a 89, bod 155; Treppoz, E., „Répertoire de droit international – Contrefaçon“, Dalloz, body 5, 9, 10, 11 a 30; Fawcett, J. J. a Torremans, P., op. cit., s. 19; Gaudemet-Tallon, H., a Ancel, M.-E., Compétence et exécution des jugements en Europe: matières civile et commerciale: règlements 44/2001 et 1215/2012, Conventions de Bruxelles (1968) et de Lugano (1988 et 2007), LGDJ, Paříž, 6. vyd., 2018, s. 162, bod 120; a Usunier, L., op. cit., body 3 a 63.
53– Argument Soudního dvora uvedený v rozsudku ve věci GAT (bod 30), že dle některých vnitrostátních procesních předpisů má konstatování neplatnosti obsažené v rozhodnutí vydaném v řízení pro porušení patentu deklaratorní účinky erga omnes a výklad čl. 16 odst. 4 Bruselské úmluvy se nemůže lišit v závislosti na účincích takového rozhodnutí podle vnitrostátního práva, je nesprávný. Soudní dvůr mohl namísto toho zcela správně (a oprávněně) rozhodnout, že pravidlo procesního práva, které přiznává zjištěním ohledně platnosti učiněným v rozsudcích o nesplnění povinnosti účinek erga omnes, je třeba zrušit, neboť jeho použití narušuje účinnost čl. 16 odst. 4 (viz rozsudek ze dne 15. května 1990, Hagen, C‑365/88, EU:C:1990:203, body 17 a 20).
54– Mimo jiné viz Szychowska, K., „Quelques observations sous les arrêts de la Cour de justice dans les affaires C‑4/03 GAT et C‑539/03 Roche“, Revue de Droit Commercial Belge, 2007, č. 5; Kur, A., „A farewell to cross-border injunctions? The ECJ decisions GAT v. LuK a Roche Nedertland v. Primus and Goldenberg“, International Review of Intellectual Property and Competition Law, sv. 37, 2006, s. 844; Treppoz, E., op. cit., a Ancel, M.-E., „Brevet – L’arrêt GAT: une occasion manquée pour la défence de la propriété intellectuelle en Europe“, Communication Commerce électronique, 2007, č. 5, studie 10.
55– Viz European Max Planck Group on Conflict of Laws in Intellectual Property, Draft Principles for Conflict of Laws in Intellectual Property, 25. března 2011, článek 2:401(2) a článek 4:202. Pokud jde o Spojené státy, viz The American Law Institute, Intellectual Property: Principles Governing Jurisdiction, Choice of Law, and Judgements in Transnational Disputes, 2008, body 211(2), 212(4) a 213(2).
56– Důvod této kodifikace je podle všeho převážně nepřímý. Tyto podmínky byly podle všeho krátce po vydání rozsudku ve věci GAT doplněny do článku 22 odst. 4 úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané dne 30. října 2007 (Úř. věst. 2007, L 339, s. 1) (dále jen „Luganská úmluva II“), aby byl zajištěn soulad mezi tímto ustanovením a odpovídajícím pravidlem o příslušnosti stanoveným v bruselském režimu, jak bylo vyloženo v tomto rozsudku [viz důvodová zpráva F. Pocara k Luganské úmluvě II (Úř. věst. 2009, C 319, s. 1), bod 102]. Když pak Rada jménem Evropské unie schválila tuto úmluvu, zavázala se k tomu, že při přepracování nařízení Brusel I učiní totéž, aby zajistila souběžnost obou nástrojů [viz příloha I rozhodnutí Rady 2009/430/ES ze dne 27. listopadu 2008 o uzavření Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2009, L 147, s. 1)].
57– Z těchto prvků vyplývá, že čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia se nevztahuje na „otázku“ platnosti patentů jako takovou, ale na jakékoli „řízení“, v němž je tato otázka vznesena. Řízení pro porušení patentu, v němž byla vznesena námitka neplatnosti, je třeba považovat za řízení, „jehož předmětem je platnost patentů“ ve smyslu tohoto ustanovení, přičemž zdánlivě logickým důsledkem této kvalifikace je to, že tato řízení spadají do výlučné příslušnosti členského státu zápisu.
58– V rozsudku ve věci BVG se Soudní dvůr, který si byl zjevně vědom napětí mezi výklady, které poskytl ve vztahu k pravidlu výlučné příslušnosti (nyní) stanovenému v čl. 24 odst. 2 nařízení Brusel Ia a v rozsudku ve věci GAT, pokusil oba případy odlišit. Pro účely projednávané věci postačí připomenout, že v této souvislosti shrnul rozsudek ve věci GAT tak, že soudy členského státu zápisu mají „výlučn[ou] příslušnost k rozhodování o všech sporech, ve kterých je [...] platnost [patentu] napadena“ [(rozsudek ve věci BVG, bod 46 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska)].
59– Rozsudek ze dne 13. července 2006 (C‑539/03, EU:C:2006:458). V tomto rozsudku Soudní dvůr vyloučil možnost majitele patentu spojit žaloby proti několika porušovatelům u soudů v místě bydliště jednoho z nich podle čl. 6 odst. 1 Bruselské úmluvy (nyní čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel Ia). Soudní dvůr v tomto ohledu mezi jinými důvody uvedl, že i kdyby takové spojení bylo možné, nemohlo by zabránit „částečnému roztříštění sporů v oblasti patentů“ v případě, že je napadena platnost patentů, neboť „[n]a tuto otázku [...] se totiž vztahuje výlučná příslušnost [...] ve prospěch soudů [...] státu [zápisu]“ (bod 40) (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
60– Nevyplývá ani z přípravných prací k nařízení. Normotvůrce neodmítl návrh, aby v případě, že je neplatnost dovolávána prostřednictvím námitky v řízení pro porušení patentu, musely soudy, u nichž bylo toto řízení zahájeno, pouze přerušit řízení do té doby, než soudy státu zápisu posoudí otázku platnosti. Takový návrh Komise nikdy nepředložila, ani nebyl navržen v průběhu legislativního procesu. Ve skutečnosti se normotvůrce touto otázkou téměř nezabýval, pokud vůbec.
61– V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. května 2003, Gantner Electronic (C‑111/01, EU:C:2003:257, body 24 až 32); ze dne 15. května 2003, Préservatrice Foncière Tiard (C‑266/01, EU:C:2003:282), a BVG (bod 35).
62– Je pravda, že někdy může majitel patentu předvídat, že údajný porušovatel vznese námitku neplatnosti. V projednávané věci společnost Electrolux tvrdí, že společnost BSH tak jistě mohla učinit, neboť jejich spor o platnost, jakož i o porušení dotčeného evropského patentu, trvá již více než 10 let. Nicméně tomu tak nemusí být vždy. I v případě, že majitel patentu může vznesení takové námitky předvídat, nemusí to vědět s jistotou. Rozhodování o tom, kde podat žalobu, by se stalo hazardní hrou založenou na pravděpodobnosti vznesení námitky neplatnosti.
63– Na rozdíl od tvrzení společnosti Electrolux, se nedomnívám, že by takový důsledek byl slučitelný s článkem 27 nařízení Brusel Ia. Připomínám, že toto ustanovení ukládá soudu členského státu povinnost zastavit řízení, je-li u něj zahájeno řízení mimo jiné „ve věci“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska) platnosti patentu zapsaného v jiném členském státě. Mít za to, že řízení pro porušení patentu jsou řízeními „ve věci“ platnosti, pokud tato otázka byla vznesena pouze jako předběžná, by znamenalo překročit význam těchto slov.
64– Argument společnosti Electrolux, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45 a oprava, Úř. věst. 2004, L 195, s. 16; Zvl. vyd. 17/02, s. 32) harmonizovala procesní pravidla pro řízení pro porušení patentu, takže majitelé patentů požívají stejné úrovně ochrany ve všech členských státech, se míjí účinkem. Zahájení více řízení namísto jednoho je totiž sama o sobě problémem (i když každý ze soudů, u nichž bylo řízení zahájeno, poskytuje dostatečné záruky).
65– Nebo obecně orgány tohoto státu. Řízení o neplatnosti lze rovněž zahájit u příslušného patentového úřadu.
66– Viz například článek 49 Code de procédure civile (francouzský občanský soudní řád).
67– Vzhledem k tomu, že údajný porušovatel napadá platnost dotčeného patentu, je logické, že břemeno zahájení řízení o neplatnosti spočívá na něm. Kromě toho v některých členských státech nelze podat kladnou určovací žalobu týkající se platnosti patentu (viz zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o uplatňování [nařízení Brusel I] [COM(2009) 174 final, 21. dubna 2009, s. 6 a 7; dále jen „zpráva Komise z roku 2009“).
68– Viz rozsudek ve věci BVG (bod 46).
69– Patentové nároky vymezují hranice patentovaného vynálezu a stanoví, na co se patent vztahuje a na co již ne. Výklad těchto nároků je proto rozhodující pro určení toho, zda jednání, kterého se údajný porušovatel dopustil, spadá do rozsahu patentu, a tedy jej porušuje. Patentové nároky jsou rovněž rozhodující pro určení platnosti, či neplatnosti patentu. Jednou z obvyklých podmínek pro udělení patentu na určitý vynález je totiž jeho „novost“. Za účelem posouzení tohoto požadavku se dotyčný vynález, jak je definován v těchto patentových nárocích, porovnává s „předchozím“ stavem techniky (pokud jde o evropské patenty, viz článek 54 a čl. 69 odst. 1 Evropské patentové úmluvy).
70– Této složitosti by se dalo předejít tím, že by soudy mimo stát zápisu, u nichž bylo zahájeno řízení pro porušení patentu, mohly jednoduše rozhodnout o platnosti patentu jako o předběžné otázce (viz pododdíl 1 výše).
71– Předkládající soud vysvětluje, že podle § 61 druhého pododstavce Patentlagen (patentový zákon) musí žalovaný v případě, že je v řízení pro porušení patentu vznesena námitka neplatnosti, podat samostatnou žalobu na neplatnost.
72– Viz Tang, Z. S., „Validity in patent infringement proceedings – A new approach to transnational jurisdiction“, Queen Mary Journal of Intellectual Property, 2021, s. 47 až 68.
73– Viz bod 38 odůvodnění nařízení Brusel Ia a rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka (C‑327/10, EU:C:2011:745, bod 48).
74– To by rovněž umožnilo držiteli patentu strategické manévrování. Před soudcem, který rozhoduje o platnosti patentu, by mohl prosazovat restriktivní výklad patentových nároků, aby se vyhnul konstatování, že patent se kryje se stavem techniky, a je tudíž neplatný, a před soudcem, který rozhoduje o porušení patentu, by mohl prosazovat jiný, extenzivnější výklad těchto nároků, aby jednání údajného porušovatele spadalo do oblasti jeho působnosti.
75– Pro ujasnění, i kdyby byl „restriktivní“ výklad rozsudku ve věci GAT chápán tak, jak tvrdí společnost Electrolux, není z hlediska práva na obhajobu ideální. Aby se žalovaný mohl účinně bránit proti smyšleným nárokům vyplývajícím z porušení patentu, nemůže jednoduše vznést námitku v průběhu řízení pro porušení patentu, ale musí navíc zahájit řízení o neplatnosti ve státě (státech) zápisu patentu (patentů) (což je nejen méně pohodlné, ale také podstatně nákladnější). Právo na obhajobu však není absolutní výsadou (mimo jiné viz rozsudek ze dne 15. března 2012, G, C‑292/10, EU:C:2012:142, bod 49). Soudní dvůr měl v rozsudku ve věci GAT (a následně i unijní normotvůrce) zjevně za to, že takové omezení tohoto práva je nezbytné k zajištění respektování výlučné příslušnosti státu zápisu.
76– Viz European Max Planck Group on Conflict of Laws in Intellectual Property, Principles for Conflict of Laws in Intellectual Property – Draft, článek 2:703(1).
77– Hess, B., Pfeiffer, T., a Schlosser, P., Report on the Application of Regulation Brussels I in the Member States (Study JLS/C4/2005/03), Ruprecht-Karls-Universität Heidelberg, 2007, bod 818.
78– Mimo jiné viz rozsudek ze dne 15. května 1990, Hagen (C‑365/88, EU:C:1990:203, body 17, 19 a 20).
79– Je zřejmé, že v řízení pro porušení patentu přichází čl. 24 odst. 4 nařízení Brusel Ia do úvahy tehdy, pokud údajný porušovatel vznesl takovou námitku v souladu s podmínkami, které mohou být, pokud jde o lhůty a formu, stanoveny procesními pravidly daného soudu. Pokud tyto podmínky žalovanému v praxi příliš neztěžují nebo neznemožňují takový postup, nejsou z hlediska unijního práva napadnutelné.
80– Předkládající soud konkrétně vysvětluje, že podle švédských procesních pravidel může být žaloba pro porušení patentu přerušena do doby, než bude rozhodnuto o žalobě na neplatnost.
81– Mimo jiné viz stanovisko generálního advokáta L. A. Geelhoeda ve věci GAT (C‑4/03, EU:C:2004:539, bod 46); Pocar, F., op. cit. , bod 102, a Hartley, T., op. cit., bod 12.34.
82– Obdobně viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Solvay (C‑616/10, EU:C:2012:445, body 49 a 50).
83– Tyto soudy by rovněž mohly vydat předběžné, vykonatelné rozhodnutí o porušení patentu, s výhradou opačného rozhodnutí o platnosti.
84– Viz stanovisko generálního advokáta L. A. Geelhoeda ve věci GAT (C‑4/03, EU:C:2004:539, bod 46), a Tang, Z. S., op. cit., s. 47 až 68.
85– Samozřejmě je třeba vzít v úvahu všechny okolnosti. Řízení o neplatnosti již může být v tak pokročilém stadiu, že přerušení řízení pro porušení patentu nebude nezbytné (a tak dále).
86– Viz článek 9 směrnice 2004/48.
87– Rozsudek ze dne 12. července 2012 (C‑616/10, EU:C:2012:445, body 31 až 51).
88– Rozsudek ze dne 1. března 2005, Owusu (C‑281/02, dále jen „rozsudek ve věci Owusu“, EU:C:2005:120, body 24 až 35).
89– Někteří odborníci hájí opačný názor. Podle jejich názoru je sice bydliště žalovaného hlavním kritériem použitelnosti bruselského režimu, ale z čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel Ia vyplývá, že pro tyto spory je relevantní pouze místo, kde se nachází dotčený majetek (a tak dále) nebo soudy určené dohodou. Pokud tedy tyto faktory poukazují na třetí státy, spor nespadá do oblasti působnosti nařízení. Bohužel to však v textu tohoto nařízení ve skutečnosti není uvedeno. Článek 6 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví, že zásada, podle níž se použijí vnitrostátní pravidla o soudní příslušnosti, pokud žalovaný nemá bydliště v Evropské unii, se použije „s výhradou [...] článků 24 a 25“. Podle jasného významu těchto pojmů platí, že v takovém případě se spor přesto řídí pravidly tohoto nařízení, pokud prvky uvedené v těchto dvou ustanoveních poukazují na členský stát. Jejich význam nelze rozšiřovat tak, že se tento režim nevztahuje na spory, v nichž jsou žalovanými osoby z EU, pokud se týkají nemovitého majetku nacházejícího se ve třetím státě nebo pokud dohody o volbě soudu určují soudy třetího státu. Judikatura Soudního dvora tento výklad potvrzuje (mimo jiné viz rozsudky ze dne 19. července 2012, Mahamdia, C‑154/11, dále jen „rozsudek ve věci Mahamdia“, EU:C:2012:491, bod 39, a ve věci IRnova (body 25 až 28).
90– Je spravedlivé uvést, že tam, kde předcházející právní úprava zcela mlčela, se nařízení Brusel Ia této otázky dotýká (viz bod 115 níže).
91– Francouzská vláda má totiž za to, že uvedené řešení je nežádoucí, ale ukládá jej text nařízení (viz body 115 a 139 níže).
92– Viz Droz, G., Compétence judiciaire et effets des jugements dans le Marché commun, Paris, Dalloz, 1972, body 164 až 169 a 204.
93– Mimo jiné viz Mayer, P., Heuzé, V., a Remy, B., Droit international privé, LGDJ, Paříž, 12. vyd., 2019, bod 360.
94– Stejně tak článek 27 uvedeného nařízení ukládá soudu členského státu povinnost vzdát se příslušnosti pouze ve prospěch „soud[ů] jiného členského státu“.
95– Rozsudek ve věci IRnova (body 34 a 35).
96– Rozsudek ze dne 9. listopadu 2000 (C‑387/98, dále jen „rozsudek ve věci Coreck Maritime“, EU:C:2000:606, body 17 a 19).
97– Rozsudek ze dne 9. prosince 2003, Gasser (C‑116/02, EU:C:2003:657, bod 72).
98– Viz Jenard, P. a Möller, G., zpráva o Luganské úmluvě (Úř. věst. 1990, C 189, s. 57), bod 54, a Almeida Cruz, M., Desantes Real, M. and Jenard, P., zpráva o úmluvě ze San Sebastiánu (Úř. věst. 1990, C 189, s. 35), bod 25.
99– Posudek ze dne 7. února 2006 (dále jen „posudek 1/03“, EU:C:2006:81).
100– Rozsudek ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada (C‑22/70, EU:C:1971:32, body 17 až 22).
101– Viz bod 135 níže.
102– Posudek 1/03 (bod 153). Skutečnost, že čl. 4 odst. 1 lze použít v případě, že spory se vztahem ke třetímu státu představují typ vztahu předpokládaného články 24 a 25 nařízení Brusel Ia, vyplývá rovněž z článků 33 a 34 uvedeného nařízení (viz poznámka pod čarou 107 níže).
103– Viz rozsudek ve věci Owusu (bod 37).
104– Soud může na základě použití námitky poukazující na forum non conveniens, známé v zemích common law, prohlásit, že jeho příslušnost není dána z toho důvodu, že je vhodnější, aby spor rozhodl soud jiného státu [viz rozsudek ve věci Owusu (bod 8)]. V této věci se podle názoru soudů Spojeného království jednalo o Jamajku.
105– Soudní dvůr rovněž ze zásadních důvodů odmítl uplatnění teorie forum non conveniens (viz bod 156 níže).
106– Tato ustanovení se vztahují na situaci, kdy jsou u soudu členského státu a soudu třetího státu souběžně projednávány určitý nárok (článek 33) nebo související nároky (článek 34). Na základě relevantního ustanovení se může soud členského státu, je-li příslušný podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia, za určitých podmínek, včetně situace, že je to „nezbytné s ohledem na řádný výkon spravedlnosti“, vzdát příslušnosti ve prospěch soudu třetího státu. Bod 24 odůvodnění uvedeného nařízení v tomto ohledu poukazuje na spory úzce spojené se třetími státy, když uvádí, že „[p]ři zohledňování řádného výkonu spravedlnosti by měl soud daného členského státu“ mimo jiné uvážit, „zda je soud třetího státu v tomto konkrétním případě výlučně příslušný za okolností, kdy by mohl mít výlučnou příslušnost soud členského státu“. Pokud se tedy použije článek 33 nebo článek 34, mohou soudy členských států nepřímo zohlednit tyto vztahy a prohlásit, že nejsou příslušné, nikoli z těchto důvodů jako takových, ale z důvodu překážky litispendence. Jak je však uvedeno výše, tato ustanovení se použijí pouze v případě, že řízení bylo zahájeno nejprve u soudu třetího státu, nikoli v případě, že u něj bylo řízení zahájeno jako druhé.
107– Článek 4 odst. 1 nařízení Brusel Ia se podle mého názoru k dané otázce rovněž nevyjadřuje. Toto ustanovení je totiž třeba vykládat ve spojení s čl. 5 odst. 1 uvedeného nařízení. V prvním z nich se uvádí, že žalovaný „může“ být žalován u soudů členského státu, v němž má bydliště, a druhý, že „m[ůže] být u soudů jiného členského státu žalován pouze na základě pravidel stanovených [v nařízení]“. Tato ustanovení se tedy týkají pouze rozdělení příslušnosti mezi členskými státy. Neřeší otázku, zda a případně za jakých okolností se mohou soudy v místě bydliště žalovaného vzdát příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu.
108– Viz Briggs, A., Civil Jurisdiction and Judgments, Informa Law, Oxon, 2015, 6. vyd., s. 316 až 362 a s. 345, Mills, A., Party Autonomy in Private International Law, Cambridge University Press, Cambridge, 2018, s. 217. Články 33 a 34 nařízení Brusel Ia nicméně nejsou uvedeny v uzavřeném oddíle, nadepsaném „Možnost vzdát se příslušnosti ve prospěch soudů třetích států“. Namísto toho jsou součástí kapitoly II oddílu 9 nařízení, nadepsaného „Překážka litispendence a související řízení“. V těchto ustanoveních ani není například uvedeno, že „soud členského státu se může vzdát příslušnosti ve prospěch soudů třetího státu pouze tehdy, pokud [...]“. Namísto toho se zde uvádí, že „je-li“ situace taková, že existuje překážka litispendence, může tak soud členského státu učinit, pokud jsou splněny podmínky, které tato ustanovení stanoví. Totéž platí pro bod 24 odůvodnění uvedeného nařízení. V něm se pouze uvádí, že v případě souběžných řízení může soud členského státu při posuzování toho, zda má prohlásit, že není příslušný, zohlednit úzké vazby dané věci na dotčený třetí stát. Neuvádí se v něm, že tyto vazby mohou být zohledněny pouze v této situaci.
109– Viz rozsudek ve věci Owusu (body 48 až 52). Někdy bývá uváděno tvrzení, že takový doslovný výklad podporuje posudek 1/03. Tak tomu však není, neboť otázka, zda jsou soudy členských států povinny uplatňovat příslušnost, kterou dovozují z bruselského režimu, v něm jednoduše není řešena. Podobně v rozsudku ve věci IRnova se Soudní dvůr nezabýval otázkou, zda vzhledem k tomu, že čl. 24 odst. 4 není „použitelný“ na spory týkající se platnosti patentů registrovaných ve třetích státech, by soudy členského státu, v němž má žalovaný bydliště, byly povinny v takové věci rozhodnout. Soudní dvůr tak nemusel učinit, neboť v této věci se nejednalo o platnost (viz body 36 až 48 uvedeného rozsudku).
110– Rozsudek ve věci Coreck (bod 19 a citovaná judikatura).
111– Viz rozsudek ve věci Mahamdia (body 60 až 66).
112– V tomto smyslu viz rozsudek ve věci Mahamdia (bod 65). Viz rovněž Kistler, A. R. E., „Effect of exclusive choice-of-court agreements in favour of third states within the Brussels I Regulation Recast“, Journal of Private International Law, sv. 14, č. 1, 2018, s. 79 a 81 až 83; Hartley, T. C., op. cit., body 13.19 až 13.21. Přijmout názor, který navrhují společnost BSH, francouzská vláda a Komise, by tedy znamenalo přijmout také nepříjemnou hypotézu, že Soudní dvůr 1) se v rozsudku ve věci Owusu implicitně odklonil od rozsudku ve věci Coreck Maritime a 2) že se v rozsudku ve věci Mahamdia řídil velmi diskutabilní argumentací.
113– Pokud jde o čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel Ia, viz stanovisko generálního advokáta M. Poiares Madura ve věci ČEZ (C‑343/04, EU:C:2006:13, body 35 až 39); pokud jde o čl. 24 odst. 4 uvedeného nařízení, bod 60 výše, a pokud jde o čl. 24 odst. 5 uvedeného nařízení, rozsudek ze dne 26. března 1992, Reichert a Kockler (C‑261/90, EU:C:1992:149, bod 26). V obecné rovině viz Jenardova zpráva, s. 35 a 38; Usunier, L., op. cit., body 3, 43 a 59; Droz, G., op. cit., body 137 a 156; Gaudemet-Tallon, H., Ancel, M.-E., op. cit., body 104 a 118; Hartley, T., op. cit., s. 212, a Gothot, P. a Holleaux, D., body 154, 155 a 158.
114– Viz bod 14 odůvodnění, jakož i čl. 6 odst. 1 a článek 24 nařízení Brusel Ia.
115– Přesněji řečeno, mohla by být zohledněna, ale pouze v případě souběžného řízení, a nikoli v případě, že by u soudů členského státu bylo zahájeno řízení byť jen o jeden den dříve než u soudů třetího státu (viz bod 115 výše), což by bylo nesoudržné, ne-li absurdní. Takové rozdílné zacházení nemůže odůvodnit ani „zvláštní vztah“ mezi Evropskou unií a jejími členskými státy. Práva těchto států jsou v článku 24 zohledněna nikoliv z důvodu jejich postavení jako členů Evropské unie, ale jednoduše proto, že jsou svrchovanými subjekty v rámci mezinárodního řádu.
116– Mimo jiné viz Roorda, L. a Ryngaert, C., „Public International Law Constraints on the Exercise of Adjudicatory Jurisdiction in Civil Matters“, in Forlati, S. a Franzina, P., (ed.), Universal Civil Jurisdiction – Which Way Forward?, BRILL, 2020, s. 74 až 95, a Mills, A., „Rethinking Jurisdiction in International Law“, The British Yearbook of International Law, 2014, sv. 84, č. 1, s. 187 až 239.
117– Mimo jiné viz Roorda, L. a Ryngaert, C., op. cit., s. 77, 82 a 87; Mills, A., Party Autonomy in Private International Law, s. 233; Usunier, L., op. cit., body 1, 43 a 67. Společnost BSH a Komise nicméně tvrdily, že pokud by soudy členského státu například prohlásily za neplatný patent udělený třetím státem, nezasáhly by do svrchovanosti tohoto státu, protože by toto rozhodnutí nebylo v tomto státě uznáno. Podle mého názoru se tento argument míjí účinkem ze dvou důvodů. Zaprvé třetí stát by takovému rozhodnutí odmítl přikládat jakoukoli váhu právě proto, že by bylo vnímáno jako zásah do svrchované oblasti. Zadruhé, protože takové rozhodnutí by v tomto státě nikdy nemohlo být vykonáno, neměly by být soudy členských států a fortiori pověřeny rozhodováním na prvním místě (viz bod 134 níže).
118– Mimo jiné viz rozsudky ze dne 16. června 1998, Racke (C‑162/96, EU:C:1998:293, bod 46), a ze dne 26. dubna 2022, Polsko v. Parlament a Rada (C‑401/19, EU:C:2022:297, bod 70). I kdyby Soudní dvůr dospěl k nesprávnému závěru, že taková omezení příslušnosti k rozhodování v mezinárodním právu neexistují, jak tvrdí společnost Electrolux, bylo by v rozporu s mezinárodní zdvořilostí, aby soud členského státu rozhodoval ve věcech, které zasahují do práv třetího státu.
119– Viz body 14 a 19 odůvodnění nařízení Brusel Ia, jakož i mimo jiné rozsudek ze dne 7. července 2016, Hőszig (C‑222/15, EU:C:2016:525, bod 44).
120– Za předpokladu, že jsou splněny podmínky stanovené v článku 25 a jsou dodrženy limity stanovené pravidly o ochranné příslušnosti (viz bod 150 níže).
121– Viz bod 14 odůvodnění, čl. 6 odst. 1 a článek 25 nařízení Brusel Ia.
122– Viz bod 115 výše. Podpořilo by to nezdravý „závod“ k soudům, kdy by se každá strana snažila konat jako první, aby prosadila, nebo naopak překonala dohodu o volbě soudu.
123– Viz rozsudek ze dne 12. ledna 2023, TP (Audiovizuální editor pro veřejnoprávní televizi) (C‑356/21, EU:C:2023:9, bod 74 a citovaná judikatura).
124– Takové omezení by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny. Zaprvé by nebylo „stanoveno zákonem“, protože takový drastický důsledek by vyplýval z neexistence zvláštních pravidel v nařízení Brusel Ia. Zadruhé by jej stěží bylo možné považovat za „skutečně odpovídají[cí] cílům obecného zájmu, které uznává Unie“ (více viz bod 161 níže). Zatřetí, i kdyby takový cíl existoval, nesoudržnost, ne-li absurdita tohoto omezení by znemožnila jeho obhajobu. Připomínám, že soudy členských států by v případě souběžných řízení mohly respektovat dohody o volbě soudu znějící ve prospěch třetího státu, nikoli však tehdy, pokud by soudy členských států zahájily řízení byť jen o jeden den dříve než soudy třetího státu (viz bod 115 výše).
125– Mimo jiné viz rozsudek ze dne 26. dubna 2022, Polsko v. Parlament a Rada (C‑401/19, EU:C:2022:297, bod 70 a citovaná judikatura).
126– Odmítnutí uznat cizí rozhodnutí vydané v rozporu s výlučnou příslušností požadovaného státu je ve vnitrostátním právu běžným opatřením. V rámci EU je to rovněž stanoveno, a sice v čl. 45 odst. 1 písm. e) bodě ii) nařízení Brusel Ia, jakož i v mezinárodních úmluvách, jako je Úmluva o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (viz čl. 5 odst. 3 a článek 6 uvedené úmluvy).
127– Viz čl. 71 odst. 1 a čl. 73 odst. 1 a 3 nařízení Brusel Ia a rozsudek ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland (C‑533/08, EU:C:2010:243).
128– Naproti tomu připomínám, že Evropská patentová úmluva neobsahuje pravidla o mezinárodní příslušnosti, až na jednu výjimku, která není pro projednávanou věc relevantní (viz bod 23 výše). Proto, jak zdůraznily všechny vedlejší účastnice, s takovým státem, jako je Turecko, který je smluvní stranou Evropské patentové úmluvy, je třeba pro účely pravidel nařízení Brusel Ia zacházet jako s jakýmkoli jiným třetím státem.
129– Úmluva schválená rozhodnutím Rady 2014/887/EU ze dne 4. prosince 2014 o schválení Haagské úmluvy ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu jménem Evropské unie (Úř. věst. 2014, L 353, s. 5) (dále jen „Haagská úmluva“).
130– Viz články 22 a 23 Luganské úmluvy II a čl. 3 písm. a) Haagské úmluvy.
131– Konkrétně se jedná o Černou Horu, Čínu, Mexiko, Singapur, Spojené království a Ukrajinu (viz Haagská konference o mezinárodním právu soukromém, tabulka statusů, 37; Úmluva ze dne 30. června 2005 o dohodách o volbě soudu; dostupná na https://www.hcch.net/en/instruments/conventions/status-table/?cid= 98.
132– C‑129/19, EU:C:2020:375, body 117 až 123.
133– Stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci BV (C‑129/19, EU:C:2020:375, bod 123).
134– Tato otázka byla s ohledem na budoucí přepracování bruselského režimu zdůrazněna v několika studiích zadaných Komisí (mimo jiné viz Hess, B., Pfeiffer, T., a Schlosser, P., op. cit., body 360 až 362 a 388) a ve zprávě Komise z roku 2009 (s. 5). Komise navíc tuto otázku konzultovala se zúčastněnými stranami [viz Evropská komise, 21. dubna 2009, zelená kniha o posouzení nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (COM(2009) 175 final), s. 4].
135– Viz Evropský parlament, Výbor pro právní záležitosti, dokument 2010/0383(COD), 19. října 2011, pozměňovací návrhy 106, 112 a 113.
136– Rada Evropské unie, dokument 9474/11 ADD 8, 8. června 2011, poznámka delegace Spojeného království určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 7 až 15; dokument 9474/11 ADD 14, 16. června 2011, poznámka francouzské delegace určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 8 až 18; dokument 8000/12, 22. března 2012, poznámka delegace Spojeného království určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 1 až 8; dokument 8205/12, 27. března 2012, poznámka francouzské delegace určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 1 až 7.
137– Několikrát je zmíněno (tehdy) budoucí schválení Haagské úmluvy Evropskou unií [viz Rada Evropské unie, dokument 9549/12, 4. května 2012, poznámka delegace Spojeného království určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 2], kterým lze vysvětlit, proč se normotvůrce rozhodl, že do nařízení nedoplní pravidla týkající se dohod o volbě soudu znějící ve prospěch třetích států.
138– Rada Evropské unie, dokument 13756/11 ADD 1, 9. září 2011, poznámka německé delegace určená pracovní skupině pro otázky občanského práva (Brusel I), s. 3 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).
139– V literatuře bývá uváděn argument, že unijní normotvůrce chtěl skutečně odepřít soudům členských států právo respektovat dohody o volbě soudu znějící ve prospěch soudů třetích států, neboť by to třetí státy motivovalo k tomu, aby přistoupily k Haagské úmluvě (viz Beaumont, P., „The revived Judgments Project in The Hague“, Netherlands Internationaal Privaatrecht (NIPR), 2014, sv. 4, s. 532 až 539). Je pravda, že autor byl členem pracovní skupiny Rady, která navrhla nařízení Brusel Ia. Takové vyjádření odborníka však může jen stěží postačovat k prokázání vůle unijního normotvůrce, zejména pokud je v rozporu s vyjádřeními ostatních delegací. Představa, že by normotvůrce měl v úmyslu obětovat autonomii stran podle nařízení, aby ji podpořil na mezinárodní úrovni, je v každém případě zarážející.
140– Viz návrh Komise, čl. 4 odst. 2.
141– Mimo jiné viz Evropský parlament, Výbor pro právní záležitosti, dokument A7-0320/2012, 15. října 2012, Zpráva o návrhu nařízení Evropského parlamentu a Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) [COM(2010) 748]; Rada, dokument 9474/11 ADD 9, 10. června 2011, poznámka belgické delegace určená pracovní skupině pro otázky občanského práva, s. 3.
142– Mimo jiné viz ve Spojeném království rozsudek High Court, Queen's Bench Division (Commercial Court) [Vrchní soud, Queen's Bench Division, (obchodní soud)] ve věci Konkola Copper Mines plc v. Coromin [2005] 2 Lloyd‘s Rep. 555; High Court, Queen's Bench Division (Commercial Court) [Vrchní soud, Queen's Bench Division, (obchodní soud)], Ferrexpo AG v. Gilson Investments [2012] EWHC 721 (Comm); ve Francii Cour de cassation (kasační soud), Chambre Civile 1, 2. dubna 2014, 13-11.192, FR:CCASS:2014:C100356. K tomu podrobněji viz Nuyts, A., Study on Residual Jurisdiction, General Report, 2007, s. 73 až 80.
143– Mimo jiné viz Nuyts, A., „La théorie de l‘effet réflexe“, v Le droit processuel et judiciaire européen, Brusel, La Charte, 2003, s. 73 až 89; Mills, A., Party Autonomy in Private International Law, s. 138; Harris, J., „Stay of proceedings and the Brussels Convention“, ICLQ, 2005, sv. 54, s. 933 až 950; Bachmeir, T. a Freytag, M., „Discretional elements in the Brussels Ia Regulation“, Journal of Private International Law, 2022, sv. 18, č. 2, s. 296-316; Kistler, A. R. E., op. cit, s. 66 až 95; Fawcett, J. J. a Torremans, P., op. cit., bod 7.218; Usunier, L., op. cit., bod 14; De Verneuil Smith, P., Lasserson a B., Rymkiewicz, R., „Reflections on Owusu: The Radical Decision in Ferrexpo“, Journal of Private International Law, 2012, sv. 8, č. 2, s. 389 až 405; Dicey, A. V., Morris, J. H. C. a Collins, L. A. C., The Conflict of Laws, Sweet & Maxwell U. K., 2012, 15. vyd., body 12.021 až 12.024; viz Goodwin, J., „Reflexive effect and the Brussels I Regulation“, Law Quarterly Review, 2013, sv. 129, s. 317 až 320; Takahashi, K., „Review of the Brussels I Regulation: A Comment from the Perspectives of Non-Member States (Third States)“, Journal of Private International Law, 2012, sv. 8, č. 1, s. 8 až 11; Briggs, A., op. cit., body 2.305 až 2.308; Gaudemet-Tallon, H. a Ancel, M.-E., op. cit., bod 106; a Gothot, P. a Holleaux, D., op. cit., body 37 a 142.
144– To je samozřejmě nedokonalý „odraz“ řešení vyplývajícího z článků 24 a 25 pro spory uvnitř EU. Zde je každý jiný soud, než soudy určené, zbaven příslušnosti a je povinen se příslušnosti vzdát.
145– Nepostačuje například, že se spor týká patentu třetího státu; musí se týkat konkrétně jeho platnosti nebo zápisu, jak předpokládá čl. 24 odst. 2 nařízení Brusel Ia.
146 Zjevně s výjimkou té, jež se týká určení soudů členského státu.
147– Viz články 15, 19 a 23 a čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel Ia.
148– V tomto smyslu viz rozsudek ve věci Mahamdia (bod 64).
149– Viz Kistler, A. R. E., op. cit., s. 89 a 90; Nuyts, A., „La théorie de l‘effet reflexe“, bod 6, Mills, A., Party Autonomy in Private International Law, s. 138 a 233; Goodwin, J., op. cit., s. 317 až 320; Gaudemet-Tallon, H. a Ancel, M.-E., op. cit., bod 106; Bachmeir, T. a Freytag, M., op. cit., s. 309, a Usunier, L., op. cit., bod 14.
150– Obdobně v rozsudku ze dne 27. června 1991, Overseas Union Insurance a další (C‑351/89, EU:C:1991:279) Soudní dvůr stanovil bezvýhradní zásadu, kterou se řídí fungování pravidel litispendence bruselského režimu („soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, se v žádném případě nenachází v lepší pozici než soud, u něhož bylo řízení zahájeno dříve, pokud jde o určení jeho příslušnosti“) (bod 23). Současně výslovně vyhradil situaci, kdy je výlučné příslušný soud, u něhož bylo řízení zahájeno později (viz bod 20). Nakonec v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, Weber (C‑438/12, EU:C:2014:212, bod 53 a násl.) Soudní dvůr uznal výjimku z této zásady, a to právě pro situaci, kterou původně vyhradil.
151– Viz rozsudek ve věci Owusu (body 38 až 43).
152– Viz články 30, 33 odst. 34 nařízení Brusel Ia. Kromě toho je (mírná) nejistota spojená s takto omezeným prostorem pro uvážení daleko lepší než absolutní jistota a absurdita, kterou by přineslo řešení spočívající v povinnosti soudů Evropské unie rozhodovat o takových věcech.
153– Viz Nuyts, A., Study on residual jurisdiction, body 93 až 96 a 103.