1.

Vzhledem k souvislosti mezi věcí C‑305/22 a věcí C‑595/23 považuji za vhodné přednést k těmto dvěma věcem společné stanovisko. Podle mého názoru to má tu výhodu, že se zdůrazní problémy, které mohou vyplynout ze způsobu, jakým italské justiční orgány pojímají uplatnění důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 2 ).

2.

Věc C‑595/23 je totiž dokonalou ilustrací dysfunkcí, které mohou vzniknout, pokud vykonávající justiční orgán nedodrží pravidla stanovená v rámcovém rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii ( 3 ), když uplatní tento důvod, pro který je možné výkon odmítnout.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑305/22 se týká výkladu čl. 4 bodů 5 a 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i čl. 4 odst. 2, čl. 22 odst. 1 a článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909.

4.

Tato žádost byla předložena v rámci vnitrostátního řízení, v němž Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) musí rozhodnout o platnosti vnitrostátního příkazu k výkonu trestu odnětí svobody uloženého C. J., který má trvalé bydliště v Itálii, jakož i o platnosti evropského zatýkacího rozkazu vydaného na tuto osobu. Výkon tohoto evropského zatýkacího rozkazu byl italskými justičními orgány odmítnut na základě důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 ( 4 ). Tyto orgány vydaly současně rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu uloženého C. J., a to navzdory námitce vznesené rumunskými justičními orgány proti výkonu tohoto trestu v Itálii.

5.

Dne 23. ledna 2024 Soudní dvůr rozhodl o přidělení věci C‑305/22 prvnímu senátu. Dne 13. března 2024 se konalo jednání a dne 13. června 2024 jsem předložil své stanovisko ( 5 ), které se v souladu s žádostí Soudního dvora zaměřilo na první až třetí otázku předloženou Curtea de Apel Bucureşti (odvolací soud v Bukurešti).

6.

V tomto stanovisku jsem Soudnímu dvoru navrhl, aby předkládajícímu soudu odpověděl, že čl. 4 bod 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí 2002/584, jakož i čl. 4 odst. 2 a 5, čl. 8 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a článek 25 rámcového rozhodnutí 2008/909 musí být vykládány v tom smyslu, že justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v prvním z těchto ustanovení, pokud k uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. V této situaci si vystavující členský stát zachovává právo vykonat tento trest a vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby evropský zatýkací rozkaz vykonal tak, že vyžádanou osobu předá tomuto členskému státu.

7.

Na žádost prvního senátu předloženou na základě čl. 60 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora rozhodl Soudní dvůr dne 9. července 2024 o přidělení věci C‑305/22 velkému senátu a o předložení stanoviska zaměřeného na první až třetí předběžnou otázku.

8.

Soudní dvůr tedy v souladu s článkem 83 svého jednacího řádu usnesením ze dne 13. září 2024, C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR) ( 6 ), nařídil znovuotevření ústní části řízení a předvolání účastníků řízení k novému jednání. Zúčastnění uvedení v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie byli na tomto jednání vyzváni, aby se případně vyjádřili k otázkám uvedeným v příloze tohoto usnesení.

9.

Jednání konaného dne 14. října 2024 se zúčastnily rumunská, česká, francouzská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise.

10.

Na tomto jednání byla zopakována stanoviska, která účastníci řízení vyjádřili na jednání dne 13. března 2024, a to na základě v podstatě totožných argumentů.

11.

Nadále se tak střetávají dva zcela protichůdné názory. Nizozemská vláda tvrdí, že důvod, pro který je možné výkon odmítnout, uvedený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 lze uplatnit mimo rámec stanovený rámcovým rozhodnutím 2008/909, kdežto ostatní strany zúčastněné na tomto řízení zastávají opačný názor. V rámci tohoto opačného názoru se česká vláda liší od rumunské a francouzské vlády, jakož i od Komise v tom, že se na rozdíl od nich zřejmě domnívá, že k uplatnění tohoto důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, není třeba souhlasu členského státu, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek, přičemž připouští, že uznání rozsudku a výkon trestu musí být provedeny v souladu s rámcovým rozhodnutím 2008/909.

12.

Poté, co jsem znovu vyslechl stanoviska účastníků tohoto řízení, jsem i nadále přesvědčen, že analýza, kterou jsem uvedl ve svém stanovisku ze dne 13. června 2024, je jediná, která umožňuje zaručit na jedné straně cíl boje proti beztrestnosti, který sleduje rámcové rozhodnutí 2002/584, a na druhé straně cíl usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, který sleduje jak čl. 4 bod 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, tak rámcové rozhodnutí 2008/909. Konkrétně, článek 25 tohoto rámcového rozhodnutí by podle mého názoru neměl být vykládán způsobem, který by zpochybňoval cíl zamezit beztrestnosti dotčené osoby, jenž předpokládá účinný výkon trestu, pokud jde o jeho povahu i druh ( 7 ). Ostatně je třeba zdůraznit, že tento cíl je výslovně zmíněn v závěrečné části tohoto článku.

13.

Odkazuji proto Soudní dvůr na své předchozí stanovisko, které potvrzuji a opakuji v plném rozsahu.

14.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑595/23 se týká výkladu čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, čl. 22 odst. 1 a článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909, jakož i bodu 46 odůvodnění a článků 24, 25, 26 a čl. 55 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1862 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti policejní spolupráce a justiční spolupráce v trestních věcech, o změně a o zrušení rozhodnutí Rady 2007/533/SVV a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1986/2006 a rozhodnutí Komise 2010/261/EU ( 8 ), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1190 ze dne 6. července 2022 ( 9 ).

15.

Tato žádost byla podána v rámci řízení týkajícího se výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného rumunskými orgány na EDS za účelem výkonu trestu odnětí svobody v Itálii.

16.

Podstata projednávané věci je stejná jako ve věci C‑305/22, a sice rozdílný přístup rumunských a italských justičních orgánů, pokud jde o podmínky, které je třeba dodržet při uplatnění důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

17.

Tento rozdílný přístup je příčinou problému, který je jádrem projednávané věci, a sice určení orgánu příslušného k tomu, aby ze SIS vymazal záznam ( 10 ) o osobě, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz, který vykonávající justiční orgán odmítl vykonat na základě tohoto ustanovení, avšak při nedodržení postupu a podmínek stanovených v rámcovém rozhodnutí 2008/909.

18.

Dne 10. července 2017 byl EDS v Rumunsku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců.

19.

Dne 8. února 2019 vydal Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) evropský zatýkací rozkaz na EDS za účelem výkonu tohoto rozsudku. Zároveň příslušné rumunské orgány vložily do SIS záznam za účelem zatčení EDS pro účely jeho předání do Rumunska na základě tohoto evropského zatýkacího rozkazu.

20.

EDS byl zatčen v Itálii dne 13. ledna 2020.

21.

Rozsudkem ze dne 15. září 2020 předkládající soud, Corte d’appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie), odmítl předat EDS k výkonu trestu uloženého v Rumunsku na základě důvodu, pro který lze výkon odmítnout, stanoveného v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tento soud dále uznal rozsudek ze dne 10. července 2017 vydaný rumunským justičním orgánem, který je základem evropského zatýkacího rozkazu, a nařídil výkon trestu v Itálii v souladu se svým vnitrostátním právem ( 11 ). Výkon trestu byl zahájen dne 15. července 2022 ( 12 ).

22.

Z písemného vyjádření rumunské vlády vyplývá, že dne 20. září 2022 se Corte d’appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli) na žádost vyžádané osoby dotázal rumunských orgánů, zda se v souladu s judikaturou Curtea Constituțională (Ústavní soud, Rumunsko) ( 13 ) týkající se promlčení trestní odpovědnosti považuje výkon trestu za promlčený. Dne 29. září 2022 rumunské orgány uvedly, že nebylo vydáno žádné pravomocné soudní rozhodnutí o promlčení trestní odpovědnosti.

23.

Dne 11. října 2022 předkládající soud rozhodl o ukončení výkonu trestu a zrušil uznání rumunského odsuzujícího rozsudku z důvodu, že tento rozsudek pozbyl vykonatelnosti, přičemž vycházel z nálezů Curtea Constituțională (Ústavní soud) č. 297/2018 a 358/2022.

24.

Dne 24. srpna 2022 požádalo Ministero della Giustizia (ministerstvo spravedlnosti, Itálie) rumunské orgány o výmaz záznamu ze SIS. Rumunské orgány dne 30. srpna 2022 odpověděly, že evropský zatýkací rozkaz nebyl vzat zpět, neboť Soudnímu dvoru byla zaslána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, takže řízení bylo přerušeno.

25.

Rozsudkem ze dne 2. února 2023 vzal Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) tuto žádost, kterou předložil Soudnímu dvoru ve věci AR (C‑179/22), zpět a zamítl žádost EDS o zrušení evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu k němu a o výmaz záznamu ze SIS.

26.

Z toho důvodu italské ministerstvo spravedlnosti následně dvakrát požádalo Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) a Ministerului Justiţiei (ministerstvo spravedlnosti, Rumunsko), a to dne 9. března 2023 a 9. května 2023, aby rumunské orgány vzaly evropský zatýkací rozkaz zpět a vymazaly záznam ze SIS.

27.

Rozsudkem ze dne 11. března 2023 zamítl Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační soud, Rumunsko) opravný prostředek EDS proti rozsudku Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) ze dne 2. února 2023 a rozhodl, že vzhledem k tomu, že rumunský trestní odsuzující rozsudek byl za účelem jeho výkonu uznán v Itálii, spadá jakákoli otázka týkající se tohoto výkonu výlučně do pravomoci italského soudu příslušného pro vykonávací řízení jakožto soudu členského státu výkonu uznaného rozsudku.

28.

Za těchto podmínek se EDS obrátil na předkládající soud, přičemž zejména tvrdil, že vyčerpal všechny právní a opravné prostředky stanovené rumunským právem a že tato skutková situace vede k protiprávnímu omezení jeho osobní svobody a práva na volný pohyb, jelikož dokud nebude záznam vymazán ze SIS, nemůže odcestovat na území jiného členského státu, aniž by mu hrozilo skutečné nebezpečí zatčení.

29.

V tomto ohledu EDS uvádí, že v srpnu 2021, po vynesení rozsudku o odmítnutí předání ze strany Corte d’appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli) a před zahájením výkonu uznaného trestu, odjel na dovolenou do Řecka a byl zadržen policií ostrova Mykonos v rámci výkonu evropského zatýkacího rozkazu vydaného Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) dne 8. února 2019.

30.

Z toho důvodu EDS navrhuje, aby předkládající soud nařídil výmaz záznamu ze SIS a zrušení evropského zatýkacího rozkazu, který byl vůči němu vydán.

31.

Za účelem rozhodnutí o této žádosti tento soud popisuje stav italského práva v této oblasti.

32.

Z článku 18a, nadepsaného „Důvody, pro které lze předání odmítnout“, legge n. 69 – Disposizioni per conformare il diritto interno alla decisione quadro 2002/584/GAI del Consiglio, del 13 giugno 2002, relativa al mandato d’arresto europeo e alle procedure di consegna tra Stati membri (zákon č. 69 ze dne 22. dubna 2005 – Ustanovení pro uvedení vnitrostátního práva do souladu s rámcovým rozhodnutím [2002/584]) ( 14 ), ve znění použitelném na spor v původním řízení, vyplývá, že pokud byl evropský zatýkací rozkaz vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, Corte d’appello (odvolací soud) může předání odmítnout, je-li vyžádaná osoba italským státním příslušníkem nebo státním příslušníkem jiného členského státu, který se oprávněně a skutečně zdržuje v Itálii nebo zde má trvalé bydliště, za předpokladu, že odvolací soud nařídí, aby byly tento trest nebo ochranné opatření vykonány v Itálii v souladu s jeho vnitrostátním právem.

33.

Článek 16 decreto legislativo n. 161 – Disposizioni per conformare il diritto interno alla Decisione quadro 2008/909/GAI relativa all’applicazione del principio del reciproco riconoscimento alle sentenze penali che irrogano pene detentive o misure privative della libertà personale, ai fini della loro esecuzione nell’Unione europea (legislativní nařízení č. 161/2010 – Ustanovení pro uvedení vnitrostátního práva do souladu s rámcovým rozhodnutím [2008/909]) ( 15 ) ze dne 7. září 2010, stanoví, že v případě uznání zahraničního soudního rozhodnutí se trest vykoná podle italského práva, včetně ustanovení použitelných v oblasti prominutí trestu a milosti.

34.

Z článku 24 tohoto legislativního nařízení rovněž vyplývá, že v případě, že Corte d’appello (odvolací soud) odmítne předání požadované na základě evropského zatýkacího rozkazu založeného na odsuzujícím rozsudku a nařídí výkon trestu na italském území, musí současně uznat za účelem výkonu trestu v Itálii tento odsuzující rozsudek, na němž je evropský zatýkací rozkaz založen, jsou-li splněny podmínky.

35.

Předkládající soud uvádí, že jelikož byly splněny podmínky ve prospěch EDS, byl uznaný trest, tj. trest odnětí svobody v délce pěti let a šesti měsíců, prohlášen za vykonaný v délce tří let v důsledku prominutí trestu přiznaného legge n. 241 – Concessione di indulto (zákon č. 241 o amnestii) ( 16 ) ze dne 31. července 2006.

36.

Tento soud se domnívá, že v důsledku odmítnutí předání EDS rumunským orgánům, uznání odsuzujícího trestního rozsudku pro účely jeho výkonu v Itálii a zahájení výkonu trestu uznaného v Itálii má EDS právo na zrušení evropského zatýkacího rozkazu vydaného ve vztahu k jeho osobě a na výmaz souběžného záznamu vloženého do SIS.

37.

Tento soud však připomíná, že italské právo neopravňuje italský soud jakožto soud vykonávajícího členského státu, aby nařídil zrušení evropského zatýkacího rozkazu vydaného jiným členským státem a výmaz záznamu vloženého do SIS vystavujícím členským státem. Z toho vyplývá, že pouze na základě italského práva nelze žádosti EDS vyhovět.

38.

Podle předkládajícího soudu je tedy třeba určit, zda podle unijního práva může být soudu vykonávajícího členského státu přiznána pravomoc nařídit zrušení evropského zatýkacího rozkazu vydaného jiným členským státem a výmaz záznamu vloženého do SIS vystavujícím členským státem.

39.

V tomto ohledu se tento soud odvolává na čl. 55 odst. 1 nařízení o SIS, který stanoví, že „[z]áznamy za účelem zatčení a předání nebo vydání podle článku 26 se vymažou poté, co je osoba předána nebo vydána příslušným orgánům vkládajícího členského státu. Vymažou se rovněž v případě, že justiční rozhodnutí, na němž byl záznam založen, bylo prohlášeno za neplatné příslušným justičním orgánem podle vnitrostátního práva. Vymažou se rovněž po uplynutí platnosti záznamu podle článku 53“.

40.

Tento soud uvádí, že toto ustanovení nepočítá s výmazem záznamu vloženého do SIS v případě, že bylo odmítnuto předání podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a byl nařízen výkon trestu na území vykonávajícího členského státu v souladu s jeho vnitrostátním právem poté, co byl odsuzující rozsudek uznán ve smyslu článku 25 rámcového rozhodnutí 2008/909. V takové situaci by bylo vhodné mít za to, že stejně jako v situaci, kdy došlo k předání vyžádané osoby, evropský zatýkací rozkaz pozbyl účinku, takže dotyčná osoba již nemusí být na základě tohoto rozkazu hledána a zatčena. Ostatně bod 46 odůvodnění nařízení o SIS hovoří ve prospěch výmazu záznamu a uvádí, že „[z]áznam by měl být uchováván pouze po dobu nezbytnou pro dosažení účelu, pro nějž byl vložen“.

41.

Podle předkládajícího soudu tedy toto nařízení obsahuje mezeru, kterou by měl Soudní dvůr vyplnit výkladem tak, aby se na situaci, kdy je uplatněn důvod, pro který je možné výkon odmítnout, stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, vztahovala situace, kdy musí být záznam vymazán z důvodu předání vyžádané osoby.

42.

Tento soud má tedy za to, že pokud vystavující členský stát, který vložil záznam do SIS podle článku 26 nařízení o SIS, nevymaže tento záznam v souladu s čl. 55 odst. 1 tohoto nařízení, vykládaným tímto způsobem, může vykonávající členský stát požádat o tento výmaz centrálu SIRENE ( 17 ) vystavujícího členského státu. V tomto ohledu tento soud odkazuje na články 24 a 25 uvedeného nařízení, které stanoví možnost členského státu požádat vkládající členský stát, aby k záznamu doplnil označení záznamu ( 18 ).

43.

Za těchto podmínek se Corte d’Appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Musí být ustanovení následujících článků ve vzájemném spojení:

vykládány v tom smyslu, že:

44.

Předkládající soud požádal o projednání věci v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 107 jednacího řádu. Rozhodnutím ze dne 9. října 2023 Soudní dvůr tuto žádost zamítl.

45.

Samostatnou žádostí doručenou kanceláři Soudního dvora dne 18. října 2023 požádal předkládající soud rovněž o projednání věci ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu, která byla rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 5. prosince 2023 zamítnuta ( 19 ).

46.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 24. dubna 2024 byla předkládajícímu soudu zaslána žádost o informace s cílem zjistit, zda je záznam týkající se EDS i přes uplynulou dobu stále vložen do SIS, a v případě záporné odpovědi na tuto otázku, zda si tento soud přeje setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

47.

V návaznosti na odpověď uvedeného soudu ze dne 3. května 2024 na tuto žádost o informace řízení před Soudním dvorem pokračovalo.

48.

Dne 17. června 2024 bylo řízení v projednávané věci přerušeno na základě čl. 55 odst. 1 písm. b) jednacího řádu do vydání konečného rozhodnutí ve věci C‑305/22.

49.

V návaznosti na rozhodnutí prvního senátu požádat Soudní dvůr o přidělení věci C‑305/22 velkému senátu podle čl. 60 odst. 3 jednacího řádu a o znovuotevření ústní části řízení v souladu s jeho článkem 83 bylo dne 18. července 2024 rozhodnuto o ukončení přerušení a pokračování v řízení v projednávané věci.

50.

EDS, italská a rumunská vláda, jakož i Komise předložili písemná vyjádření a zúčastnili se jednání, které se konalo dne 14. října 2024 a na němž odpověděli zejména na otázky k ústnímu zodpovězení položené Soudním dvorem.

51.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑595/23 předkládající soud pokládá Soudnímu dvoru dvě otázky.

52.

Podstatou otázky předkládajícího soudu jednak je, zda v případě, že justiční orgán členského státu odmítl na základě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody, uznal rozsudek, kterým byl tento trest uložen, a výkon tohoto trestu byl v tomto členském státě zahájen, je vystavující členský stát povinen vymazat záznam vložený do SIS a zrušit tento evropský zatýkací rozkaz.

53.

Dále se uvedený soud táže, zda dokud nebyl evropský zatýkací rozkaz zrušen a záznam vymazán vystavujícím členským státem, je vykonávající členský stát oprávněn požádat vystavující členský stát o výmaz záznamu ze SIS a zda je tento členský stát povinen této žádosti vyhovět.

54.

Zaprvé Komise uvádí, že v rozsahu, v němž se projednávaná věc týká evropského zatýkacího rozkazu vydaného a záznamu vloženého rumunskými orgány, souvisí první předběžná otázka s povinností, která případně přísluší rumunským orgánům, přičemž italský soud nemá v tomto ohledu žádnou pravomoc. Tato otázka je tedy v kontextu věci projednávané italským soudem abstraktní a hypotetická a mohla by být zohledněna pouze ve vztahu k druhé otázce položené předkládajícím soudem.

55.

Podle mého názoru okolnost, že první otázka se týká případné povinnosti vystavujícího členského státu vymazat záznam ze SIS v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, neumožňuje dovodit, že otázka má hypotetickou povahu. Vzhledem k tomu, že EDS se nedomohl výmazu svého záznamu u rumunských justičních orgánů, obrátil se na předkládající soud, který se oprávněně táže Soudního dvora na existenci takové povinnosti, aby určil rozsah své pravomoci v této oblasti, takže podle mého názoru není důvod považovat první otázku za nepřípustnou. Po tomto upřesnění považuji za vhodné přezkoumat obě otázky předložené vnitrostátním soudem společně, neboť jejich cílem je určit, jaké jsou povinnosti a pravomoci příslušných orgánů vystavujícího členského státu a příslušných orgánů vykonávajícího členského státu, pokud jde o výmaz záznamu v návaznosti na odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584.

56.

Zadruhé je třeba uvést, že evropský zatýkací rozkaz byl ve vztahu k EDS vydán dne 8. února 2019 a záznam v SIS podle čl. 26 odst. 1 nařízení o SIS byl vložen dne 11. února 2019.

57.

V souladu s čl. 53 odst. 2 tohoto nařízení je přitom takový záznam, jako je záznam dotčený ve věci v původním řízení, platný, není-li prodloužen, na dobu nejvýše pěti let a nutnost uchovávat záznam musí být během těchto pěti let přezkoumána. Podle čl. 53 odst. 7 nařízení o SIS se záznam po uplynutí doby pro přezkum uvedené v odstavcích 2, 3 a 4 tohoto článku automaticky vymaže, pokud nebyl záznam prodloužen v souladu s odstavcem 6 uvedeného článku.

58.

Předkládající soud byl dotázán, zda je záznam proti EDS stále aktivní, nebo zda byl v únoru 2024 automaticky vymazán, takže by se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce stala bezpředmětnou. Tento soud byl pro případ neexistence aktivního záznamu proti EDS v SIS rovněž dotázán, zda si přeje setrvat na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

59.

V dopise ze dne 3. května 2024 uvedený soud potvrdil, že trvá na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Předkládající soud totiž v návaznosti na žádost o informace, kterou mu zaslal Soudní dvůr, požádal centrálu SIRENE Itálie, aby ověřila, zda je záznam ze dne 11. února 2019 stále vložen do SIS, zda je stále platný, zda byl prodloužen a zda centrála SIRENE Rumunsko vložila další záznamy týkající se téhož evropského zatýkacího rozkazu.

60.

Přípisem ze dne 2. května 2024 odpověděla centrála SIRENE Itálie tomuto soudu, že „dotyčný záznam je stále zapsán v databázi SIS II. K záznamu bylo po zatčení hledané osoby připojeno označení záznamu (flag)“.

61.

Za těchto okolností, jak uvádí předkládající soud, je třeba vycházet z toho, že záznam týkající se EDS je stále aktivní. To potvrdila na jednání rumunská vláda, která uvedla, že tento záznam byl prodloužen.

62.

S ohledem na tyto skutečnosti mám za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.

63.

SIS je mechanismus, jehož prostřednictvím si vnitrostátní orgány předávají informace pro účely policejní a justiční spolupráce v trestních věcech. Článek 1 nařízení o SIS stanoví, že „[ú]čelem SIS je zajistit vysokou úroveň bezpečnosti v prostoru svobody, bezpečnosti a práva Unie, včetně udržování veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku a zajišťování bezpečnosti na území členských států, a zajistit uplatňování ustanovení části třetí hlavy V kapitoly 4 a kapitoly 5 [SFEU], pokud jde o pohyb osob na jejich územích, s využitím informací předávaných prostřednictvím tohoto systému“.

64.

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení o SIS sestává SIS mimo jiné z centrálního systému a vnitrostátního systému v každém členském státě, přičemž tyto systémy jsou vzájemně propojeny. Z článku 4 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že členské státy vkládají, aktualizují, mažou a vyhledávají údaje SIS prostřednictvím svých vlastních vnitrostátních systémů.

65.

Celý mechanismus výměny informací je založen na záznamech o osobách a věcech.

66.

Je třeba zdůraznit ústřední úlohu členského státu, který vkládá záznam do SIS a který je „vkládajícím členským státem“ ve smyslu čl. 3 bodu 9 nařízení o SIS.

67.

Článek 26 odst. 1 tohoto nařízení totiž stanoví, že „[z]áznamy o osobách hledaných za účelem zatčení a předání na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo záznamy o osobách hledaných za účelem zatčení a vydání se vkládají do SIS na žádost justičního orgánu vkládajícího členského státu“. Článek 27 odst. 1 uvedeného nařízení navíc stanoví, že „[v] případě osoby hledané za účelem zatčení a předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vloží vkládající členský stát do SIS kopii originálu evropského zatýkacího rozkazu“.

68.

Podle čl. 59 odst. 1 nařízení o SIS „[v]kládají[cí] členský stát odpovídá za zajištění toho, že údaje v SIS jsou správné, aktuální a jsou vloženy do SIS a v něm uchovávány v souladu se zákonem“.

69.

Navíc čl. 59 odst. 3 tohoto nařízení upřesňuje, že „[p]ouze vkládající členský stát je oprávněn měnit, doplňovat, opravovat, aktualizovat nebo mazat údaje, které vložil do SIS“.

70.

Z těchto ustanovení vyplývá, že vkládající členský stát má výlučnou odpovědnost za zachování nebo výmaz záznamu. Ačkoli vykonávající členský stát může požádat centrálu SIRENE vkládajícího členského státu, aby záznam vymazala, a dotčené osoby se mohou obrátit na příslušné orgány tohoto členského státu v souladu s čl. 67 odst. 1 a čl. 68 odst. 1 nařízení o SIS ( 20 ), konečné rozhodnutí v tomto ohledu přísluší tomuto členskému státu po posouzení okolností každého jednotlivého případu. Je třeba rovněž připomenout, že výlučná odpovědnost vkládajícího členského státu za zachování nebo výmaz záznamu je v souladu s výlučnou odpovědností vystavujícího justičního orgánu téhož členského státu za zachování nebo zrušení evropského zatýkacího rozkazu, který může být základem takového záznamu.

71.

Pokud jde o situace, kdy by vkládající členský stát mohl být nucen záznam, který vložil do SIS, vymazat, upozorňuji, že čl. 53 odst. 1 nařízení o SIS stanoví, že „[z]áznamy o osobách se uchovávají pouze po dobu nezbytnou pro splnění účelů, pro které byly vloženy“ ( 21 ). Tento článek rovněž stanoví doby pro přezkum záznamů a konkrétně uvádí, že záznam vložený pro účely článku 26 nařízení o SIS je platný po dobu pěti let. Členské státy však mohou v souladu s vnitrostátním právem stanovit kratší doby pro přezkum ( 22 ). Vkládající členský stát může v době pro přezkum na základě souhrnného individuálního posouzení rozhodnout o delší době uchování záznamu o osobě, než je doba pro přezkum, je-li to nezbytné a přiměřené pro účely, pro něž byl záznam vložen ( 23 ).

72.

Dále připomínám, že čl. 55 odst. 1 nařízení o SIS stanoví, že „[z]áznamy za účelem zatčení a předání nebo vydání podle článku 26 se vymažou poté, co je osoba předána nebo vydána příslušným orgánům vkládajícího členského státu. Vymažou se rovněž v případě, že justiční rozhodnutí, na němž byl záznam založen, bylo prohlášeno za neplatné příslušným justičním orgánem podle vnitrostátního práva. Vymažou se rovněž po uplynutí platnosti záznamu podle článku 53“.

73.

Jak správně uvádí předkládající soud, toto ustanovení výslovně nestanoví výmaz záznamu vloženého do SIS v případě, že bylo odmítnuto předání podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 a byl nařízen výkon trestu na území vykonávajícího členského státu v souladu s jeho vnitrostátním právem, a to po uznání odsuzujícího rozsudku podle rámcového rozhodnutí 2008/909.

74.

Mám však za to, že v souladu s tím, co vyplývá z čl. 53 odst. 1 nařízení o SIS, je na vkládajícím členském státu, aby ověřil, zda v případě, že vykonávající členský stát uplatňuje důvod, pro který je možné výkon odmítnout, stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, byl naplněn účel, pro který byl záznam o vyžádané osobě vložen do SIS. V takovém případě je vkládající členský stát povinen záznam vymazat ( 24 ). Rozhodnutí tohoto členského státu pak bude do značné míry záviset na posouzení vystavujícího justičního orgánu, zda je či není nutné zachovat evropský zatýkací rozkaz na danou osobu.

75.

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 29. července 2024, Breian ( 25 ), rozhodl, že „[ž]ádné ustanovení rámcového rozhodnutí 2002/584 nevylučuje, aby vystavující orgán ponechal v platnosti žádost o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu v případě, že vykonávající orgán členského státu odmítl tento zatýkací rozkaz vykonat“ ( 26 ), i když takové odmítnutí musí vést vystavující justiční orgán k obezřetnosti ( 27 ).

76.

Konkrétně se ponechání evropského zatýkacího rozkazu vystavujícím justičním orgánem v platnosti může ukázat jako nezbytné, a to zejména poté, co odpadly skutečnosti, na jejichž základě byla odmítnuta předchozí žádost o předání, nebo pokud rozhodnutí o odmítnutí vykonat tento evropský zatýkací rozkaz nebylo v souladu s unijním právem, k tomu, aby byl dokončen postup předání vyžádané osoby, a tedy podpořeno dosažení cíle spočívajícího v boji proti beztrestnosti, který sleduje toto rámcové rozhodnutí ( 28 ).

77.

Podle mého názoru však justiční orgán nemůže odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné výkon odmítnout, stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud uznání a výkon odsuzujícího rozsudku probíhají v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými rámcovým rozhodnutím 2008/909. V této situaci může vystavující justiční orgán tento evropský zatýkací rozkaz zachovat, vystavující členský stát si zachovává právo vykonat tento trest a vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby evropský zatýkací rozkaz vykonal tak, že vyžádanou osobu předá tomuto členskému státu.

78.

V projednávané věci uvádím, že z italského práva vyplývá, že odmítnutí předání podle čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 je doprovázeno uznáním odsuzujícího rozsudku, na němž je založen evropský zatýkací rozkaz, aniž je vyžadován souhlas členského státu, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek. Z toho vyplývá, že vykonávající členský stát může jednostranně rozhodnout o výkonu tohoto rozsudku na svém území, a to i v případě, že členský stát, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek, s tím výslovně nesouhlasí. Ve stanovisku, které jsem přednesl dne 13. června 2024 ve věci C. J. (Výkon trestu v návaznosti na EZR) ( 29 ), na které odkazuji, jsem podrobně uvedl důvody, proč mám na rozdíl od toho, co vyplývá z italského práva a praxe italských justičních orgánů, za to, že v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v tomto ustanovení, musí být uznání a výkon odsuzujícího rozsudku justičními orgány vykonávajícího členského státu prováděny v souladu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909, což vyžaduje souhlas členského státu, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek, s převzetím výkonu trestu vykonávajícím členským státem.

79.

Kromě toho mám vážné pochybnosti o tom, zda je alternativní opatření spočívající v předání EDS sociální službě počínaje dnem 15. července 2022 do doby, než Corte d’appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli) dne 11. října 2022 rozhodl o ukončení výkonu trestu a zrušení rozhodnutí o uznání odsuzujícího rozsudku, slučitelné s čl. 22 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909.

80.

Toto ustanovení stanoví pravidlo, podle kterého nesmí vydávající stát v provádění výkonu trestu pokračovat, jakmile se začne s jeho výkonem ve vykonávajícím státě. Uplatnění tohoto pravidla podle mého názoru předpokládá splnění dvou podmínek.

81.

Především je třeba, aby byl výkon trestu ve vykonávajícím členském státě proveden v souladu s pravidly stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. Tak tomu však není, pokud k uznání rozsudku v trestní věci došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými tímto rámcovým rozhodnutím, a zvláště pokud vydávající členský stát nepostoupil rozsudek spolu s osvědčením, jak stanoví uvedené rámcové rozhodnutí. Připustit, že v takové situaci by zahájení výkonu trestu ve vykonávajícím členském státě mohlo zbavit vydávající členský stát pravomoci vykonat tento trest, by otevřelo cestu k obcházení pravidel stanovených tímto rámcovým rozhodnutím.

82.

Zahájení výkonu trestu ve smyslu čl. 22 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2008/909 dále předpokládá, že ve vykonávajícím členském státě bude vykonán trest, o němž rozhodl příslušný justiční orgán členského státu, v němž byl vynesen odsuzující rozsudek, a to jak z hlediska jeho druhu, tak z hlediska jeho trvání. Podotýkám však, že výkon trestu odnětí svobody, který byl EDS uložen v Rumunsku, byl v Itálii přerušen do 15. července 2022, ačkoli výkon tohoto trestu nebyl odložen. Od tohoto data navíc nebyl vykonáván tento trest odnětí svobody, ale alternativní opatření spočívající v předání sociální službě, a to až do 11. října 2022, kdy předkládající soud rozhodl o ukončení výkonu trestu a zrušil uznání rumunského odsuzujícího rozsudku. Jak přerušení výkonu trestu, tak změna druhu trestu mimo případy přeměny trestu stanovené v čl. 8 odst. 2 až 4 rámcového rozhodnutí 2008/909 ( 30 ) se mi jeví jako neslučitelné s konstatováním, že trest odnětí svobody uložený EDS v Rumunsku začal být vykonáván v Itálii, v souladu s ustanoveními čl. 22 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí.

83.

Zdůrazňuji, že dodržení těchto podmínek je zásadní pro to, aby se pravidlo, podle kterého odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu na základě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu provést výkon trestu odnětí svobody uloženého vyžádané osobě ( 31 ), nestalo prázdnou literou ( 32 ).

84.

Je rovněž třeba upřesnit, že závazek vykonávajícího členského státu zajistit, aby byl trest odnětí svobody uložený vyžádané osobě skutečně vykonán, pokud jde o jeho druh i trvání, je neslučitelný s rozhodnutím justičního orgánu tohoto členského státu o zrušení uznání odsuzujícího rozsudku vydaného ve vydávajícím členském státě z důvodu, že tento rozsudek pozbyl vykonatelnost. Dodávám, že obdobně jako v rozsudku Soudního dvora ze dne 31. ledna 2023, Puig Gordi a další ( 33 ), je konstatování vykonávajícího justičního orgánu, že trestní odpovědnost je ve vystavujícím členském státě promlčena, i když tento stát uvedl, že v tomto ohledu nebylo vydáno žádné soudní rozhodnutí, v rozporu se zásadou vzájemného uznávání, která je podle bodu 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí 2002/584 úhelným kamenem justiční spolupráce ( 34 ).

85.

S ohledem na tyto skutečnosti a s výhradou ověření, která musí provést předkládající soud, považuji za vyloučené, aby za okolností věci v původním řízení bylo možné mít za to, že vkládající členský stát je povinen z důvodu, že vykonávající justiční orgán uplatnil důvod, pro který je možné výkon odmítnout, stanovený v čl. 4 bodě 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, vymazat záznam o EDS ze SIS.

86.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první až třetí předběžnou otázku položenou Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko) ve věci C‑305/22 následovně:

„Článek 4 bod 6 a čl. 8 odst. 1 písm. c) rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, jakož i čl. 4 odst. 2 a 5, čl. 8 odst. 1, čl. 22 odst. 1 a článek 25 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii,

musí být vykládány v tom smyslu, že

justiční orgán nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody s odvoláním na důvod, pro který je možné odmítnout výkon, uvedený v prvním z těchto ustanovení, pokud k uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku došlo v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými v rámcovém rozhodnutí 2008/909. V této situaci může vystavující justiční orgán tento evropský zatýkací rozkaz zachovat, vystavující členský stát si zachovává právo vykonat tento trest a vykonávajícímu justičnímu orgánu přísluší, aby evropský zatýkací rozkaz vykonal tak, že vyžádanou osobu předá tomuto členskému státu.“

87.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Corte d’appello di Napoli (odvolací soud v Neapoli, Itálie) ve věci C‑595/23 následovně:

„Článek 26 odst. 1, čl. 27 odst. 1, čl. 53 odst. 1, čl. 55 odst. 1, jakož i čl. 59 odst. 1 a 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1862 ze dne 28. listopadu 2018 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti policejní spolupráce a justiční spolupráce v trestních věcech, o změně a o zrušení rozhodnutí Rady 2007/533/SVV a o zrušení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1986/2006 a rozhodnutí Komise 2010/261/EU, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2022/1190 ze dne 6. července 2022,

musí být vykládány v tom smyslu, že

v případě, že justiční orgán odmítne vykonat evropský zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody na základě čl. 4 bodu 6 rámcového rozhodnutí 2002/584, je výlučně na vystavujícím členském státě, aby ověřil, zda bylo dosaženo účelu, pro který byl záznam o vyžádané osobě do SIS vložen, a v takovém případě by měl být tento záznam vymazán.

Tento členský stát může mít oprávněně za to, že tento účel není splněn, a že je tedy třeba záznam zachovat, pokud v rámci uplatnění důvodu, pro který je možné výkon odmítnout, stanoveného v uvedeném ustanovení, vykonávajícím justičním orgánem dojde k uznání a výkonu odsuzujícího rozsudku v rozporu s postupem a podmínkami stanovenými rámcovým rozhodnutím 2008/909. V této situaci totiž může vystavující justiční orgán považovat za nezbytné zachovat evropský zatýkací rozkaz, který je základem pro záznam o vyžádané osobě.“