1.

V Itálii nesou náklady národního regulačního orgánu soukromé hospodářské subjekty v poštovním odvětví, aniž jsou tyto náklady spolufinancovány z veřejných zdrojů. Tuto povinnost mají jak poskytovatelé expresních, tak poskytovatelé všeobecných doručovacích služeb.

2.

V tomto řízení o předběžné otázce je Soudní dvůr v podstatě tázán, zda je vnitrostátní právní úprava užitá v projednávané věci slučitelná se směrnicí 97/67/ES, ve znění směrnice 2008/6/ES ( 2 ), a se zásadami proporcionality a zákazu diskriminace.

3.

Podle jejího článku 9 platí:

„1.   Pro služby, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést všeobecná oprávnění v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky.

2.   Pro služby, které spadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést schvalovací postupy včetně individuálních licencí v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky a k zajištění poskytování všeobecných služeb.

Udělení oprávnění může

[…]

[…]

Povinnosti a požadavky uvedené v první odrážce a v článku 3 lze stanovit pouze určeným poskytovatelům všeobecných služeb.

[…]

3.   Postupy, povinnosti a požadavky uvedené v odstavcích 1 a 2 jsou transparentní, přístupné, nediskriminační, přiměřené, přesné a jednoznačné, jsou předem zveřejňovány a založeny na objektivních kritériích. […]“

4.

Článek 22 stanoví:

„1.   Každý členský stát určí jeden nebo více národních regulačních orgánů pro poštovní odvětví, které jsou právně odděleny od provozovatelů poštovních služeb a působí nezávisle na nich. […]

[…]

2.   Zvláštním úkolem národních regulačních orgánů je zajišťovat soulad s povinnostmi vyplývajícími z této směrnice, zejména zavedením postupů sledování a regulace pro zajištění poskytování všeobecných služeb. Mohou být rovněž pověřeny zajišťováním souladu s pravidly hospodářské soutěže v poštovním odvětví.

[…]“

5.

Směrnice 97/67 byla do italského práva provedena legislativním nařízením č. 261 ze dne 22. července 1999 ( 3 ), jehož čl. 2 odst. 1 stanovil, že „regulačním orgánem pro poštovní odvětví je ministerstvo komunikací“.

6.

Článek 2 legislativního nařízení č. 261 ze dne 22. července 1999 byl pozměněn článkem 1 legislativního nařízení č. 58 ze dne 31. března 2011 ( 4 ), který stanovil:

7.

Nařízením vlády s mocí zákona č. 201 ze dne 6. prosince 2011 byly činnosti a pravomoci státního úřadu pro poštovní odvětví převedeny na Autorità per le garanzie nelle comunicazioni (Úřad pro dohled nad komunikacemi, Itálie; dále jen „úřad AGCOM“ nebo „Úřad“) ( 5 ) ( 6 ),. Platná pravidla pro financování zmíněného úřadu se však nezměnila.

8.

Článek 1 odst. 65 a 66 zákona č. 266 ze dne 23. prosince 2005 ( 7 ) stanovil:

9.

Změnu financování úřadu AGCOM přinesl článek 65 nařízení vlády s mocí zákona č. 50 ze dne 24. dubna 2017 ( 8 ) v tomto znění:

„1.   Od roku 2017 jsou náklady na fungování Úřadu pro dohled nad komunikacemi v souvislosti s jeho úkoly jakožto národního regulačního orgánu pro poštovní odvětví hrazeny výhradně způsobem stanoveným v čl. 1 odst. 65 a čl. 1 odst. 66 druhé větě zákona č. 266 ze dne 23. prosince 2005, a to s ohledem na příjmy provozovatelů poštovních služeb. Zrušují se čl. 2 odst. 6 až 21 a čl. 15 odst. 2a legislativního nařízení č. 261 ze dne 22. července 1999.“

10.

Tato novela zrušila smíšený systém financování regulačního orgánu z veřejných a soukromých zdrojů a sjednotila příspěvek provozovatelů poštovních služeb úřadu AGCOM s příspěvkem subjektů ostatních hospodářských odvětví spadajících pod jeho dohled.

11.

V letech 2017 a 2018 přijal úřad AGCOM rozhodnutí č. 182/17/CONS, č. 427/17/CONS a č. 528/18/CONS (dále jen „rozhodnutí“), která stanovila výši a způsoby úhrady příspěvku, který mají ve prospěch úřadu hradit soukromé hospodářské subjekty v odvětví poštovních služeb v letech 2017, 2018 a 2019. Konkrétně úřad AGCOM stanovil sazbu 1,4 promile (z příjmů vykázaných jednotlivými subjekty) pro roky 2017 a 2018 a 1,35 promile pro rok 2019.

12.

Rozhodnutí

13.

Tyto náklady byly navíc vyčísleny s přihlédnutím nejen k činnostem přímo souvisejícím s regulací trhu poštovních služeb, ale také ke službám společným pro různé oblasti činnosti úřadu AGCOM, jako je využívání budov a činnosti sekretariátu. Nepřímé náklady vyplývající ze společných služeb byly rozděleny mezi jednotlivé trhy, které spadají do působnosti úřadu AGCOM, v poměrných částech.

14.

Několik soukromých hospodářských subjektů provozujících expresní doručovací služby, které nespadají do působnosti všeobecných služeb, napadlo rozhodnutí u Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie).

15.

Rozhodnutím zejména vytýkaly, že

16.

Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) žaloby zamítl, přičemž především konstatoval, že:

17.

Žalobkyně podaly proti rozsudku prvního stupně opravný prostředek ke Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která položila Soudnímu dvoru následující otázky:

18.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 31. března 2022.

19.

Písemná vyjádření předložily General Logistic System Enterprises Srl a General Logistic System Italy SpA, BRT SpA, Associazione Italiana Corrieri Aerei Internazionali (A. I. C. A. D. I.) a další, belgická, řecká, italská, litevská, norská a portugalská vláda a Evropská komise.

20.

Konat jednání nebylo shledáno jako nezbytné.

21.

Směrnice 97/67, ve znění směrnice 2008/6, umožňuje členským státům, aby „ve vhodných případech“ bylo udělení licence provozovatelům poštovních služeb „vázáno na povinnost finančního příspěvku na provozní náklady národního regulačního orgánu“ ( 9 ).

22.

Generální advokát P. Mengozzi již upozornil na obtíže při výkladu čl. 9 odst. 2 směrnice 97/67 z důvodu jeho nejasného znění ( 10 ). Projednávaná věc jeho názor potvrzuje.

23.

Při řešení otázek, jež položila Consiglio di Stato (Státní rada), považuji za vhodné začít druhou otázkou, aby se vyjasnilo, jaké druhy nákladů národních regulačních orgánů v poštovním odvětví mají financovat subjekty tohoto odvětví ( 11 ). Dále se budu zabývat tím, zda směrnice 97/67 nutně ukládá minimální financování národních regulačních orgánů z veřejných prostředků. Konečně rozeberu, zda mají všichni provozovatelé poštovních služeb odvádět stejné příspěvky v závislosti na svých příjmech, anebo zda by se mělo rozlišovat mezi poskytovateli všeobecných služeb a poskytovateli expresních doručovacích služeb.

24.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda čl. 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka směrnice 97/67 ve spojení s jejím článkem 22 zahrnuje mezi provozní náklady národních regulačních orgánů, které jsou financovány poskytovateli poštovních služeb:

25.

V této kategorii se mi judikatura Soudního dvora jeví jako přesvědčivá: „pokud jde o zvláštní povinnost přispívat na financování regulačního orgánu pověřeného regulací poštovního odvětví uvedenou v čl. 9 odst. 2 druhém pododstavci čtvrté odrážce směrnice 97/67 […], je třeba poukázat na to, že činnosti příslušející národním regulačním orgánům se týkají celého poštovního odvětví, a nikoli jen poskytování služeb spadajících do oblasti všeobecných služeb“ ( 12 ).

26.

Takto nastavená povinnost je v souladu s funkcemi národních regulačních orgánů v poštovním odvětví, jejichž úkolem je zajistit dodržování povinností vyplývajících ze směrnice 97/67 i dodržování pravidel hospodářské soutěže v poštovním odvětví. Výhody tedy poskytují všem provozovatelům poštovních služeb, a nikoli pouze některým jejich skupinám.

27.

Článek 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka směrnice 97/67 musí být proto vykládána v tom smyslu, že všichni poskytovatelé poštovních služeb mohou na oplátku za výhody, které jim plynou z činnosti národního regulačního orgánu, „podléhat povinnosti přispívat na financování činností těchto orgánů“ ( 13 ).

28.

Tato povinnost se zkrátka vztahuje na náklady spojené s činností národních regulačních orgánů v souvislosti se všemi poštovními službami, tedy jak s těmi, které jsou z všeobecných služeb vyloučeny, tak s těmi, které jsou do nich zahrnuty.

29.

Méně jasná je pro mě odpověď na otázku, zda provozní náklady uvedené v čl. 9 odst. 2 druhém pododstavci čtvrté odrážce směrnice 97/67 zahrnují takzvané „náklady na průřezovou infrastrukturu a průřezové služby“ (dále jen „průřezové náklady“) ( 14 ) národního regulačního orgánu, na které odkazuje předkládající soud.

30.

Směrnice 97/67 pojem „provozní náklady“ nedefinuje a na jeho výkladu se osoby zúčastněné na tomto řízení o předběžné otázce neshodují:

31.

Doslovnému výkladu, který by ustanovení objasnil, nepomáhá ani nahlédnutí do jiných jazykových znění ( 15 ). Je proto třeba v souladu s judikaturou Soudního dvora ( 16 ) přistoupit k výkladu systematickému a teleologickému.

32.

Směrnice 97/67 sama o sobě nedává vodítka ani pro systematický výklad, který by význam pojmu „provozní náklady“ blíže objasnil ( 17 ).

33.

Avšak pokud jde o systematický výklad, některá užitečná vodítka by mohly nabídnout jiné předpisy unijního práva, a to předpisy týkající se elektronických komunikací (zejména směrnice 2002/21/ES ( 18 ) a 2002/20/ES ( 19 ) nebo předpisy jim předcházející).

34.

Tak by tomu bylo v případě, kdyby tyto jiné předpisy ( 20 ), které již Soudní dvůr vyložil, zavedly podobné pojmy, které by bylo možné přenést i na poštovní odvětví ( 21 ).

35.

Také v oblasti elektronických komunikací se, stejně jako v poštovním odvětví, očekává, že soukromé subjekty budou financovat příslušné národní regulační orgány. Směrnice 2002/20 pro tento účel používá pojem „správní náklady“ národních regulačních orgánů. Tyto orgány musí být, stejně jako orgány pro poštovní odvětví, nestranné, nezávislé a dostatečně financované ( 22 ).

36.

Pravidla upravující financování národních regulačních orgánů v odvětví elektronických komunikací výslovně stanoví, že příspěvky od operátorů (poplatky na podporu vnitrostátního regulačního orgánu) jsou omezeny na pokrytí určitých skutečných správních nákladů spojených zejména se správou oprávnění nebo práv na užívání ( 23 ).

37.

Podle čl. 12 odst. 1 směrnice 2002/20 správní poplatky ukládané podnikům za účelem financování činností vnitrostátního regulačního orgánu „souhrnně pokrývají jen ty správní náklady, které vzniknou při řízení, kontrole a prosazování systému obecného oprávnění, práv na užívání a zvláštních povinností uvedených v čl. 6 odst. 2“ ( 24 ).

38.

Poplatky v odvětví elektronických komunikací proto nemohou být použity ani na úhradu nákladů v souvislosti s jinými úkoly, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení, ani – a to zejména – na úhradu jiných druhů správních nákladů, které by vnitrostátnímu regulačnímu orgánu vznikly ( 25 ).

39.

Podle Soudního dvora z čl. 12 odst. 2 směrnice 2002/20 ve spojení s bodem 30 jejího odůvodnění vyplývá, že poplatky vybírané od operátorů elektronických komunikací:

40.

Žalobkyně v původním řízení, které předložily vyjádření, souhlasí s přenesením řešení přijatého pro odvětví elektronických komunikací prostřednictvím článku 12 směrnice 2002/20 a judikatury Soudního dvora, která jej vykládá, na poštovní odvětví.

41.

Tento návrh výkladu lze na první pohled označit za inspirativní ( 28 ), ale ne za vyhovující: navzdory podobnostem v požadavcích na nezávislost národních regulačních orgánů v odvětví elektronických komunikací a v poštovním odvětví se konkrétní pravidla pro jejich financování liší:

42.

Teleologický výklad čl. 9 odst. 2 druhého pododstavce čtvrté odrážky a článku 22 směrnice 97/67 dává za pravdu tvrzení, že tato ustanovení umožňují národním regulačním orgánům v poštovním odvětví plnit jejich obecné úkoly, tj. zajistit dodržování povinností vyplývajících ze směrnice 97/67 ( 29 ). Za tímto účelem musí být dostatečně financovány, aby byly pokryty průřezové náklady na jejich provoz, bez nichž by tyto subjekty zkrátka nemohly fungovat.

43.

Není proto důvod, proč by průřezové náklady, které vznikají národním regulačním orgánům v poštovním odvětví (tj. společné náklady, které nejsou zvlášť určeny na regulační nebo dohledové činnosti) při plnění jejich institucionálních úkolů, neměly být považovány za provozní náklady. V tomto ohledu souhlasím s Komisí, když zdůrazňuje úzkou souvislost mezi touto kategorií nákladů, které předchází jakékoli jiné činnosti, a vlastními úkoly národního regulačního orgánu.

44.

Konečně, jak správně zdůrazňuje předkládající soud, pokud národní regulační orgán (jako je úřad AGCOM) vykonává činnost i v jiných oblastech než v poštovním odvětví, nepřímé náklady se rozdělí poměrně mezi všechna dotčená odvětví.

45.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda směrnice 97/67 brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž je financování národních regulačních orgánů v poštovním odvětví zajišťováno výhradně soukromými poskytovateli služeb s vyloučením jakékoli formy veřejného financování ze státního rozpočtu.

46.

Odpověď na tuto první otázku je, na základě čl. 9 odst. 2 druhého pododstavce čtvrté odrážky a článku 22 směrnice 97/67, nepřímo obsažena v návrhu mé odpovědi na druhou otázku.

47.

Pokud provozní náklady národních regulačních orgánů v poštovním odvětví zahrnují jak náklady přímo vyplývající z jejich regulační a dohledové činnosti, tak i náklady vyplývající z jejich správní a rozhodovací struktury, měli by soukromí provozovatelé v zásadě plně nést financování samotného národního regulačního orgánu.

48.

Na otázku předkládajícího soudu (zda mohou být veškeré náklady národních regulačních orgánů hrazeny soukromými provozovateli s vyloučením veřejného financování) lze tedy odpovědět kladně.

49.

Na tuto odpověď nemá vliv skutečnost, že čl. 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka směrnice 97/67 používá slova „ve vhodných případech“, která odkazují na mechanismus financování národních regulačních orgánů. Takové znění respektuje volbu různých možností, kterou směrnice 97/67 ponechává na členských státech ( 30 ).

50.

Je proto nezbytné vyjasnit rozsah povinnosti „finančního příspěvku“ stanovené v čl. 9 odst. 2 druhém pododstavci čtvrté odrážce směrnice 97/67.

51.

Doslovné znění tohoto výrazu by mohlo vést k restriktivnímu výkladu: provozovatelé by byli povinni finančně přispívat pouze na úhradu části provozních nákladů národních regulačních orgánů, nikoli však na úhradu všech těchto nákladů.

52.

Vzhledem k tomu, že doslovný výklad není určující, je třeba se v případě čl. 9 odst. 2 druhého pododstavce čtvrté odrážky směrnice 97/67 opět uchýlit k výkladu systematickému a teleologickému.

53.

Za předpokladu, že pojem „provozní náklady“ zahrnuje veškeré náklady, které národním regulačním orgánům v odvětví poštovních služeb při plnění jejich úkolů vznikají, lze říci, že členské státy mají možnost volby mezi

54.

Podle údajů poskytnutých Komisí na základě nedávné studie ( 31 ) zvolilo patnáct členských států systém zcela soukromého financování, šest dalo přednost systému veřejného financování a pět se rozhodlo pro smíšený systém (ve čtyřech z nich zajišťují financování z větší části provozovatelé poštovních služeb).

55.

Podle mého názoru článek 9 směrnice 97/67 neukládá nutnost volby mezi jednotlivými modely financování národních regulačních orgánů, ani takové volbě nebrání. Odstavec 3 pak pouze požaduje, aby v rámci zachování nezávislosti a výkonnosti těchto orgánů byly prvky přijatého systému „transparentní, přístupné, nediskriminační, přiměřené, přesné a jednoznačné, […] předem zveřejňov[ané] a založen[é] na objektivních kritériích“.

56.

Opakuji, že členskému státu nic nebrání v tom, aby zavedl veřejný nebo smíšený systém: obojí je v souladu s účelem směrnice 97/67, která předpokládá existenci národních regulačních orgánů, které budou na provozovatelích poštovních služeb nezávislé ( 32 ), čímž se zajistí, že budou řádně plnit své regulační a dohledové činnosti. Mám za to, že oba systémy jsou slučitelné s čl. 9 odst. 2 druhým pododstavcem čtvrtou odrážkou směrnice 97/67, protože u obou je zachována nezávislost národních regulačních orgánů na provozovatelích poštovních služeb a jejich řádné fungování.

57.

S požadavky předpisů jsou slučitelné i výhradně soukromé systémy financování (jako je ten italský), zaručují-li jednak nezávislost národního regulačního orgánu a jednak to, že národní regulační orgán bude mít v praxi k dispozici nezbytné prostředky k plnění svých úkolů ( 33 ).

58.

Zvolený zdroj financování národního regulačního orgánu ve skutečnosti není nutně zárukou jeho nezávislosti ( 34 ). Je třeba, aby tento orgán měl k dispozici potřebné finanční prostředky a nebyl nežádoucím způsobem ovlivňován předními provozovateli služeb na trhu a jinými veřejnými orgány ( 35 ).

59.

Pakliže totiž financování národního regulačního orgánu závisí výhradně na příspěvcích provozovatelů poštovních služeb, je zde větší riziko, že jeho činnost bude „zablokována“. Italský případ, jak uvádí předkládající soud ( 36 ), je toho příkladem: podle samotného úřadu AGCOM od roku 2012, kdy se stal italským národním regulačním orgánem v odvětví poštovních služeb, nebyl schopen vybrat žádné příspěvky od soukromých provozovatelů poštovních služeb a musel vykonávat svou regulační a dohledovou činnost z finančních zdrojů získaných z jiných odvětví nebo z vlastních rezerv. Úřad AGCOM uvádí, že nemožnost vybrat od provozovatelů příspěvky povede k tomu, že nebude schopen v odvětví poštovních služeb v Itálii vůbec vykonávat svou činnost ( 37 ).

60.

Tato okolnost je ovšem patrně spíše důsledkem specifické (a nyní se projevující) vady italského systému financování než strukturálním nedostatkem přijatého modelu. Prostředkem k nápravě by mohlo být posílení pravomocí samotného národního regulačního orgánu v oblasti výběru poplatků.

61.

V konečném důsledku mám za to, že čl. 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka ve spojení s článkem 22 směrnice 97/67 ponechává členským státům v otázce výběru systému financování jejich národních regulačních orgánů v odvětví poštovních služeb volnost. Rozhodne-li se členský stát pro výhradně soukromé financování prostřednictvím poplatků uložených provozovatelům poštovních služeb, musí přijmout nezbytná opatření, aby za všech okolností zajistil nezávislost a funkčnost národního regulačního orgánu. Tato opatření musí být dostatečně účinná, aby zabránila praktikám, které by mohly zablokovat jeho činnost.

62.

Pokud by Soudní dvůr v rozporu s výkladem, který jsem navrhl, dospěl k závěru, že pojem „provozní náklady“ zahrnuje toliko náklady vyplývající z regulační a dohledové činnosti národních regulačních orgánů, musel by v zájmu zajištění funkčnosti národních regulačních orgánů nést jejich průřezové náklady formou veřejného financování stát.

63.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda zásady proporcionality a zákazu diskriminace, jakož i čl. 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka a třetí pododstavec a článek 22 směrnice 97/67 umožňují systém financování národního regulačního orgánu založený na poplatcích uložených provozovatelům poštovních služeb

64.

Směrnice 97/67 nestanoví konkrétní metodu výpočtu poplatků, které mají provozovatelé poštovních služeb za účelem financování národních regulačních orgánů odvádět. Jak jsem již zdůraznil, čl. 9 odst. 3 pouze vyžaduje, aby jednotlivé prvky výpočtu byly stanoveny jako „transparentní, přístupné, nediskriminační, přiměřené, přesné a jednoznačné, […] předem zveřejňov[ané] a založen[é] na objektivních kritériích“.

65.

Zásada rovnosti vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno ( 38 ).

66.

Italští provozovatelé expresních doručovacích služeb se domnívají, že by neměli mít stejnou povinnost k platbě poplatků ve prospěch národního regulačního orgánu, jakou mají provozovatelé všeobecných služeb, protože se nacházejí v odlišné situaci. Podle jejich názoru vykonává národní regulační orgán mnohem významnější regulační a dohledovou činnost nad provozovateli všeobecných doručovacích služeb.

67.

Připomínám, že čl. 9 odst. 1 směrnice 97/67 umožňuje členským státům, aby v případě provozování služeb, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, podléhaly podniky v poštovním odvětví všeobecným oprávněním. Odstavec 2 první pododstavec uvedeného článku stanoví možnost, že členské státy zavedou schvalovací postupy pro služby, které spadají do oblasti všeobecných služeb ( 39 ).

68.

Podle bodu 18 odůvodnění směrnice 97/67 spočívá zásadní rozdíl mezi expresními službami a všeobecnými poštovními službami v přidané hodnotě (v jakékoli formě), kterou expresní služby poskytují a zákazník dostává. Takové poskytování služeb odpovídá specifickým službám, jež lze oddělit od služeb ve veřejném zájmu, které odpovídají zvláštním potřebám hospodářských subjektů a vyžadují některé dodatečné služby, jež tradiční poštovní služba nenabízí ( 40 ).

69.

Rozdíl mezi expresními a všeobecnými doručovacími službami ( 41 ) však neznamená, že by se provozovatelé těchto dvou kategorií nacházeli v odlišné situaci, co do jejich povinnost nést náklady národního regulačního orgánu. Jinými slovy, tento rozdíl se nemusí nutně projevit ve formě většího či menšího příspěvku na financování národního regulačního orgánu.

70.

Národní regulační orgán provádí regulační a dohledovou činnost ve vztahu k celému poštovnímu odvětví jako celku, tj. jak v oblasti všeobecných služeb, tak v oblasti expresních služeb ( 42 ).

71.

Metoda výpočtu poplatků k financování národních regulačních orgánů neobsahuje diskriminační prvky, protože je založena na procentuálním koeficientu, který je pro všechny provozovatele poštovních služeb stejný a uplatňují se při něm příjmy, jichž tyto subjekty dosahují. Soudní dvůr již potvrdil nediskriminační, objektivní a transparentní povahu této metody výpočtu ve vztahu k podobným poplatkům uloženým dotčeným subjektům za účelem financování národních regulačních orgánů v jiných hospodářských odvětvích ( 43 ).

72.

Podle Soudního dvora, v otázce posouzení přiměřenosti vnitrostátních právních předpisů, jako je ten, kterým byla v Itálii provedena směrnice 97/67, pokud jde o povolení k poskytování poštovních služeb, „[…] je na předkládajícím soudu, aby ověřil při celkovém posouzení všech relevantních skutkových a právních okolností, zda je taková právní úprava způsobilá zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračuje meze toho, co je k dosažení těchto cílů nezbytné […]“ ( 44 ).

73.

Pokud jde o jejich způsobilost „zaručit uskutečnění sledovaného cíle, […] vnitrostátní právní předpisy jsou vhodné k zaručení uskutečnění dovolávaného cíle pouze tehdy, pokud opravdu odpovídají snaze jej dosáhnout soudržným a systematickým způsobem“ ( 45 ).

74.

Cílem italského modelu v poštovním odvětví (soukromé financování) je pokrýt provozní náklady národních regulačních orgánů ve výše uvedeném smyslu. K zajištění výkonu vlastních činností národního regulačního orgánu je v zásadě ( 46 ) vhodné, aby k platbě poplatků byli povinni všichni provozovatelé v odvětví.

75.

Je třeba připomenout, že dle informací obsažených ve spisu není poplatek uložený italskými právními předpisy vyšší než poplatky uložené soukromým provozovatelům za účelem financování národních regulačních orgánů v poštovním odvětví v jiných členských státech.

76.

Otázka je, zda povinnost všech provozovatelů poštovních služeb přispívat v závislosti na jejich příjmech, aniž se rozlišuje mezi provozovateli všeobecných služeb a expresních služeb, nepřekračuje rámec toho, co je nezbytné pro zajištění dostatečného financování národního regulačního orgánu.

77.

Podle mého názoru sporný systém zásadu proporcionality neporušuje, neboť opatření národního regulačního orgánu je zaměřeno na zajištění liberalizace poštovního odvětví jako celku a je zavedeno ve vztahu ke všem provozovatelům poštovních služeb.

78.

V mém přesvědčení mě utvrzují tyto dva důvody:

79.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) takto:

„Článek 9 odst. 2 druhý pododstavec čtvrtá odrážka ve spojení s článkem 22 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008, kterou se mění směrnice 97/67/ES s ohledem na úplné dotvoření vnitřního trhu poštovních služeb Společenství,

musí být vykládán v tom smyslu, že