1.

V posledních letech došlo v členských státech Evropské unie k výraznému nárůstu počtu následných žádostí o mezinárodní ochranu ( 2 ). Tyto žádosti, které jsou definovány jako „žádosti podané [stejnou osobou] po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti“, podléhají zvláštním procesním pravidlům stanoveným ve směrnici 2013/32/EU ( 3 ).

2.

Konkrétně mají vnitrostátní orgány podle čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice ve spojení s jejím článkem 40 možnost prohlásit následné žádosti za nepřípustné. Tato možnost je však výslovně vázána na podmínku, že se neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy „žádné nové skutečnosti […] týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany“. Pokud tedy taková „nová skutečnost“ existuje, nelze následnou žádost prohlásit za nepřípustnou podle uvedených ustanovení.

3.

V projednávané věci se jedná mimo jiné o výklad tohoto ustanovení. A. A., žalobce v původním řízení, je syrský státní příslušník. V roce 2017 podal v Německu žádost o mezinárodní ochranu. Byla mu přiznána doplňková ochrana, nikoli však postavení uprchlíka. V roce 2021 podal u téhož orgánu následnou žádost. Ačkoli neodkázal na žádné nové skutkové okolnosti, uvedl, že poté, co bylo přijato rozhodnutí o jeho první žádosti, vydal Soudní dvůr rozsudek ( 4 ), z něhož podle jeho názoru vyplývá, že mu příslušný orgán při posuzování této žádosti uložil důkazní břemeno, které překračuje rámec toho, co vyžaduje unijní právo. Tvrdí, že s ohledem na tento rozsudek by mu mělo být přiznáno postavení uprchlíka. V tomto kontextu se Soudnímu dvoru nabízí mimo jiné příležitost určit okolnosti, za kterých je třeba některý z jeho rozsudků, jako je ten, jehož se dovolává A. A., považovat za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32.

4.

V tomto stanovisku vyzvu Soudní dvůr k tomu, aby zvolil přístup založený na závěrech, k nimž dospěl v rozsudku ze dne 14. května 2020, Országos Idegenrendészeti Főigazgatóság Dél-alföldi Regionális Igazgatóság (dále jen „rozsudek ze dne 14. května 2020“) ( 5 ). V tomto rozsudku Soudní dvůr poprvé konstatoval, že jím vydané rozhodnutí představuje za určitých okolností „novou skutečnost“, která brání tomu, aby následná žádost byla prohlášena za nepřípustnou.

5.

V tomto ohledu se zaměřím na objasnění významu rozsudku ze dne 14. května 2020, zejména pokud jde o zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené a cíl směrnice 2013/32, jímž je zmírnit administrativní zátěž, které by byly příslušné vnitrostátní orgány vystaveny, kdyby byly povinny provádět posouzení v plném rozsahu u každé následné žádosti, která jim byla předložena. Jak budu zdůrazňovat v celém tomto stanovisku, projednávaná věc se opět dotýká křehké rovnováhy, které je třeba dosáhnout mezi tímto cílem a potřebou zajistit ve všech případech dodržování zásady nenavracení a přiměřenou ochranu práv žadatelů o azyl.

6.

Článek 33 směrnice 2013/32, nadepsaný „Nepřípustné žádosti“, stanoví:

„1.   Kromě případů, kdy se žádost neposuzuje podle nařízení (EU) č. 604/2013[ ( 6 )], nemusí členské státy posuzovat, zda žadatel splňuje podmínky pro přiznání nároku na mezinárodní ochranu podle směrnice 2011/95/EU[ ( 7 )], považuje-li se žádost podle tohoto článku za nepřípustnou.

2.   Členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu za nepřípustnou, pouze pokud:

[…]

[…]“

7.

Podle článku 40 této směrnice, nadepsaného „Následné žádosti“, platí:

„1.   Pokud osoba, která v členském státě požádala o mezinárodní ochranu, v témže členském státě předloží další údaje nebo učiní následnou žádost, členský stát posoudí tyto další údaje nebo prvky následné žádosti v rámci posuzování předchozí žádosti nebo v rámci přezkumu rozhodnutí, proti kterému byl podán opravný prostředek, pokud v tomto rámci mohou příslušné orgány vzít v úvahu a posoudit všechny prvky, na nichž se zakládají další údaje nebo následná žádost.

2.   Pro účely rozhodnutí o přípustnosti žádosti o mezinárodní ochranu podle čl. 33 odst. 2 písm. d) podléhá následná žádost o mezinárodní ochranu nejprve předběžnému posouzení, zda se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti nebo zjištění týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU.

3.   Pokud se v rámci předběžného posouzení podle odstavce 2 dospěje k závěru, že se objevily nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti či zjištění, které významně zvyšují pravděpodobnost uznání žadatele za osobu požívající mezinárodní ochrany, podle směrnice 2011/95/EU, posuzuje se žádost dále podle kapitoly II. Členské státy mohou stanovit rovněž jiné důvody pro další posuzování následné žádosti.

[…]

5.   Pokud není následná žádost dále posuzována podle tohoto článku, považuje se za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d).

[…]“

8.

Článek 46 téže směrnice, nadepsaný „Právo na účinný opravný prostředek“, v příslušných částech stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti:

[…]

3.   Členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku u soudu prvního stupně.

[…]“

9.

Hlavní hmotněprávní a procesní pravidla, kterými se řídí azylové řízení, jsou stanovena v Asylgesetz (zákon o azylu) ze dne 26. června 1992 (BGBl. 1992 I, s. 1126), ve znění vyhlášeném dne 2. září 2008 (BGBl. 2008 I, s. 1798), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „AsylG“).

10.

Ustanovení § 29 AsylG, nadepsané „Nepřípustné žádosti“, stanoví:

„1)   Žádost je nepřípustná, pokud:

[…]

5. v případě následné žádosti podle § 71 není třeba provést nové azylové řízení.“

11.

Ustanovení § 71 AsylG, nadepsané „Následná žádost“, stanoví:

„1)   Pokud cizinec po zpětvzetí nebo pravomocném odmítnutí předchozí žádosti podá novou žádost o azyl (následná žádost), nové azylové řízení se provede pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 51 odst. 1 až 3 Verwaltungsverfahrensgesetz [(správní řád), ve znění vyhlášeném dne 23. ledna 2003 (BGBl. 2003 I, s. 102) (dále jen „VwVfG“)]; k posouzení je příslušný Spolkový úřad [pro migraci a uprchlíky] […]“

12.

VwVfG obsahuje obecná ustanovení o správním řízení před orgány veřejné správy. Ustanovení § 51 odst. 1 až 3 tohoto zákona stanoví:

„1)   Správní orgán musí na žádost dotčené osoby rozhodnout o zrušení nebo změně pravomocného správního aktu, jestliže:

1. se skutkový nebo právní stav, na jehož základě byl správní akt vydán, následně změnil ve prospěch dotčené osoby;

2. jsou k dispozici nové důkazy, na jejichž základě by bylo vydáno rozhodnutí, které by bylo pro dotčenou osobu příznivější;

3. jsou dány důvody pro obnovu řízení podle § 580 Zivilprozessordnung (občanský soudní řád).“

2)   Žádost je přípustná pouze tehdy, když dotčená osoba, aniž se dopustila závažného pochybení, nemohla uplatnit důvod pro přezkum v rámci předchozího řízení, včetně opravného prostředku proti správnímu aktu.

3)   Žádost musí být podána do tří měsíců. Tato lhůta začíná běžet ode dne, kdy se dotčená osoba dozvěděla o důvodu pro přezkum.“

13.

A. A., žalobce v původním řízení, je syrský státní příslušník. Podle vlastního vyjádření opustil Sýrii v roce 2012 a do roku 2017 pobýval v Libyi. Poté přicestoval přes Itálii a Rakousko do Německa.

14.

V Německu podal dne 26. července 2017 žádost o azyl. Mimo jiné uvedl, že v Sýrii v letech 2003 až 2005 vykonal vojenskou službu a že z této země odešel z obavy, že bude znovu povolán k výkonu vojenské služby, nebo že bude zatčen, pokud k výkonu této služby odmítne nastoupit.

15.

Rozhodnutím ze dne 16. srpna 2017 mu Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky, Německo) přiznal doplňkovou ochranu, avšak zamítl jeho žádost o přiznání postavení uprchlíka. Tento orgán byl toho názoru, že vzhledem k tomu, že A. A. pochází z oblasti, kde bylo za provádění bombardování odpovědných několik ozbrojených skupin, včetně syrské armády, a že v době, kdy jeho rodina obdržela dopis s příkazem, aby se podruhé připojil k ozbrojeným silám, již v Sýrii nežil, nelze mít za to, že by syrský stát nutně považoval jeho odchod ze Sýrie za akt dezerce nebo že by ho vnímal jako osobu náležející k opozici. Dále měl za to, že A. A. neprokázal, že by byl v případě návratu do Sýrie nucen sloužit u syrské armády. A. A. proti tomuto rozhodnutí nepodal žádný opravný prostředek, a proto nabylo právní moci.

16.

Dne 15. ledna 2021 A. A. znovu požádal o přiznání postavení uprchlíka v Německu. Odkázal na rozsudek Soudního dvora, a sice rozsudek ve věci Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (vojenská služba a azyl), který byl vydán poté, co byla jeho první žádost zamítnuta, a z něhož podle něj vyplývá, že při posuzování této žádosti mu Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky uložil větší důkazní břemeno, než jaké vyžaduje unijní právo, a že vnitrostátní orgány měly předpokládat, že jeho odchod ze Sýrie bude vnímán jako výslovný projev politického nesouhlasu. Argumentoval tím, že tento rozsudek představuje změnu jeho „právního stavu“ ve smyslu § 51 odst. 1 VwVfG, a že Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky je tedy povinen posoudit jeho následnou žádost po věcné stránce.

17.

Rozhodnutím ze dne 22. března 2021 tento orgán zamítl následnou žádost A. A. jako nepřípustnou. V zásadě uvedl, že rozsudek ve věci Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (vojenská služba a azyl) nezakládá změnu „právního stavu“ A. A a že nebyl povinen posoudit jeho následnou žádost po věcné stránce.

18.

A. A. podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek k Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu, Německo), kterým se domáhal, aby bylo stejné rozhodnutí zrušeno a bylo mu přiznáno postavení uprchlíka.

19.

Tento soud vysvětluje, že pokud určitá osoba po zpětvzetí předchozí žádosti o mezinárodní ochranu nebo jejím zamítnutí pravomocným rozhodnutím podá následnou žádost, je podle § 71 AsylG třeba vést nové azylové řízení jen v případě splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 až 3 VwVfG. První z těchto ustanovení se týká situace, kdy se „právní stav“, na němž je toto pravomocné rozhodnutí založeno, změnil ve prospěch dotčené osoby.

20.

Podle německého práva byl pojem změna „právního stavu“ ve smyslu tohoto ustanovení vykládán tak, že zahrnuje pouze změny použitelných právních předpisů. Takový rozsudek Soudního dvora, jako je rozsudek ve věci Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (vojenská služba a azyl), jehož se A. A. dovolává v původním řízení – a který se týká pouze způsobu, jakým má být tato právní úprava vykládána, aniž má vliv na její platnost nebo vyžaduje její změnu – tedy nepředstavuje změnu „právního stavu“ dotčené osoby.

21.

Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu) si v podstatě přeje zjistit, zda § 51 odst. 1 VwVfG, jak je vykládán v německé judikatuře, správně odráží způsob, jakým je třeba chápat pojem „nová skutečnost“ v rámci uplatňování čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 a čl. 40 odst. 1 až 3 této směrnice ( 8 ). Ve světle rozsudku ze dne 14. května 2020 si klade otázku, zda lze vycházet z toho, že v § 71 odst. 1 AsylG nebyly dostatečně provedeny požadavky obsažené v těchto ustanoveních.

22.

Rovněž si přeje zjistit, zda je v projednávané věci oprávněn rozhodnout o žádosti A. A. o mezinárodní ochranu z věcného hlediska. V tomto ohledu poznamenává, že podle německého práva platí, že pokud je následná žádost o mezinárodní ochranu prohlášena Spolkovým úřadem pro migraci a uprchlíky za nepřípustnou, je dotčená osoba samozřejmě oprávněna napadnout toto rozhodnutí u vnitrostátních soudů. Při rozhodování o opravném prostředku týkajícím se přípustnosti takové žádosti však vnitrostátní soudy nemohou rozhodnout o tom, zda má být dotčené osobě přiznána mezinárodní ochrana, či nikoli. V zásadě tak činí, jakmile si Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky sám vytvoří názor na to, zda je třeba rozhodnutí týkající se předchozí žádosti o mezinárodní ochranu změnit s ohledem na následnou žádost.

23.

Vzhledem k těmto okolnostem se Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 22. února 2022 byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 23. března 2022. Německá a rakouská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření. Na jednání, které se konalo dne 28. února 2023, byly zastoupeny německá vláda a Komise.

25.

Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu), který je předkládajícím soudem v projednávané věci, vybízí svými otázkami, které se všechny týkají situace, kdy je podána následná žádost, Soudní dvůr k tomu, aby se obecně zabýval dvěma různými otázkami.

26.

Zaprvé žádá Soudní dvůr o vodítko k výkladu pojmu „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) a článku 40 směrnice 2013/32 a podmínek, za nichž může být následná žádost na základě těchto ustanovení prohlášena za nepřípustnou (otázky 1 a 2). Jak jsem vysvětlil v bodě 2 výše, čím širší je výklad pojmu „nová skutečnost“, tím obtížnější je pro příslušné orgány prohlásit následné žádosti za nepřípustné. Naopak čím úžeji je tento pojem vykládán, tím snazší je pro tyto orgány vyřídit takové žádosti bez jakéhokoli posouzení z věcného hlediska.

27.

Zadruhé si předkládající soud přeje zjistit, v jakém rozsahu musí mít A. A. možnost uplatnit opravný prostředek proti spornému rozhodnutí, který se týká pouze rozhodnutí Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky o zamítnutí jeho následné žádosti jako nepřípustné. V podstatě se táže na to, zda se v rámci opravného prostředku, který k němu A. A. podal, musí omezit na určení, zda byla následná žádost dotčené osoby oprávněně zamítnuta jako nepřípustná, nebo zda může jít v přezkumu dále a zkoumat také to, zda jí musí být přiznáno postavení uprchlíka s ohledem na požadavek stanovený v čl. 46 odst. 1 směrnice 2013/32, podle něhož musí být žadatelům o mezinárodní ochranu poskytnut účinný opravný prostředek [otázka 3 a) a b)]. V případě kladné odpovědi si předkládající soud přeje zjistit, kterou ze zvláštních procesních záruk uvedených v kapitole II této směrnice musí případně dodržet [otázka 3 c)].

28.

Těmito dvěma otázkami se budu postupně zabývat.

29.

Jak jsem uvedl v bodě 1 výše, směrnice 2013/32 obsahuje zvláštní procesní pravidla týkající se následných žádostí. V rozsahu, v němž tato pravidla vycházejí ze zdůvodnění, podle kterého platí, že „pokud žadatel podá následnou žádost bez předložení nových důkazů nebo důvodů, bylo by nepřiměřené stanovit členským státům povinnost provést nové posouzení v plném rozsahu […] podle zásady res iudicata ( 9 )“, mají zabránit nepřiměřené administrativní zátěži, která by byla kladena na příslušné vnitrostátních orgány, pokud by byly nuceny znovu posuzovat situaci, kterou již posoudily. Zároveň je zřejmé, že při přijímání ustanovení týkajících se následných žádostí bylo záměrem unijního normotvůrce nejen provést tuto zásadu a „zmírnit“ pracovní vytížení těchto orgánů, ale také vždy zajistit dostatečně vysoký stupeň ochrany žadatelů o azyl ( 10 ), jakož i dodržování zásady nenavracení, podle níž nikdo nemůže být vrácen zpět tam, kde by byl vystaven pronásledování ( 11 ).

30.

V tomto kontextu byly vypracovány čl. 33 odst. 2 písm. d) a článek 40 směrnice 2013/32. První z těchto ustanovení umožňuje členským státům zamítnout následné žádosti jako nepřípustné, ale umožňuje jim tak učinit pouze za přísných podmínek. Následná žádost totiž může být na základě tohoto ustanovení zamítnuta jako nepřípustná pouze tehdy, je-li podána poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o předchozí žádosti ( 12 ). Příslušné vnitrostátní orgány mají navíc tuto možnost pouze tehdy, pokud, jak jsem již uvedl, „se neobjevily nebo nebyly žadatelem předloženy žádné nové skutečnosti […] týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany“ ( 13 ). To jsou dvě podmínky sine qua non, které se uplatní kumulativně.

31.

V tomto ohledu je zřejmé, že čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 je třeba chápat tak, že obsahuje taxativní důvod pro prohlášení následných žádostí za nepřípustné. V první větě čl. 33 odst. 2 uvedené směrnice se totiž uvádí, že členské státy mohou považovat žádost o mezinárodní ochranu (včetně následné žádosti) za nepřípustnou, „pouze pokud“ se uplatní jeden z důvodů uvedených v tomto ustanovení ( 14 ). Proto členské státy nemají možnost stanovit ve svých právních předpisech další důvody nepřípustnosti následných žádostí ( 15 ).

32.

Pokud jde o to, jakým způsobem musí příslušné orgány členských států v praxi vyřizovat následné žádosti, je relevantním ustanovením článek 40 směrnice 2013/32. Jak nedávno potvrdil Soudní dvůr ( 16 ), z odstavců 2 a 3 tohoto článku vyplývá, že při posuzování přípustnosti následné žádosti musí příslušné orgány členských států v zásadě postupovat ve dvou krocích. Zaprvé musí následnou žádost podrobit předběžnému posouzení (čl. 40 odst. 2). Během tohoto předběžného posouzení musí určit, zda existují „nové skutečnosti“ (jedna či několik) týkající se posouzení, zda lze dotčenou osobu uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany ( 17 ). Pokud tomu tak je, pak zadruhé pokračuje posouzení přípustnosti následné žádosti podle čl. 40 odst. 3 uvedené směrnice, který vyžaduje, aby příslušné orgány určily, zda tato nová skutečnost či skutečnosti, „významně zvyšují pravděpodobnost“, že žadatel získá postavení uprchlíka nebo doplňkovou ochranu ( 18 ).

33.

Stejně jako čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 neobsahuje ani článek 40 této směrnice výslovnou definici pojmu „nová skutečnost“. Nicméně při společném posouzení obou uvedených ustanovení se rozsah tohoto pojmu vyjasní ve dvou důležitých ohledech.

34.

Zaprvé ze znění čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3 této směrnice („objevily se nebo byly žadatelem předloženy nové skutečnosti“) vyplývá, že určitá skutečnost musí být považována za „novou“, pokud vyvstala po přijetí rozhodnutí o předchozí žádosti žadatele nebo pokud ji žadatel poprvé předložil v rámci následné žádosti ( 19 ). „Nová skutečnost“ jako taková nemůže sestávat ze skutečnosti, která již byla příslušnými orgány posouzena v rámci řízení, jehož předmětem byla jeho předchozí žádost. Jak rozhodl Soudní dvůr s odkazem na bod 36 odůvodnění směrnice 2013/32, „nová skutečnost“ je taková skutečnost, na níž nemohlo být založeno rozhodnutí, kterým se toto řízení končí ( 20 ).

35.

Zadruhé, aby se předešlo tomu, že následná žádost bude prohlášena za nepřípustnou, musí se „nová skutečnost“ nejen „týka[t] […] posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“, ale také „významně [zvýšit] pravděpodobnost“, že jeho žádost bude úspěšná z věcného hlediska ( 21 ). To je důležitý omezující faktor. Jak totiž vysvětluje rakouská vláda, ne každá nová skutečnost může zabránit prohlášení následné žádosti za nepřípustnou. Směrnice 2013/32 pouze vyžaduje, aby se členské státy vyhnuly takovému závěru v případě, že „nová skutečnost“„významně zvyšuj[e] pravděpodobnost“, že dotčená osoba bude uznána za osobu požívající mezinárodní ochrany.

36.

Po těchto upřesněních podotýkám, že Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 14. května 2020 uvedl, že pojem „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 není omezen na skutkové okolnosti, ale může zahrnovat rovněž skutečnosti čistě právní povahy, včetně rozsudků Soudního dvora. Doslova uvedl, že „rozsud[ek] Soudního dvora konstatující[…], že vnitrostátní právní úprava […] je neslučitelná s unijním právem, představuje novou skutečnost týkající se posouzení žádosti o mezinárodní ochranu ve smyslu tohoto ustanovení“ ( 22 ).

37.

Tento rozsudek se týkal situace, kdy bylo zřejmé, že žádosti dotčených osob o mezinárodní ochranu byly zamítnuty na základě vnitrostátního pravidla, které bylo v rozporu s unijním právem. Příslušné orgány totiž použily důvod nepřípustnosti, který byl sice stanoven maďarským právem, avšak nebyl obsažen mezi důvody vyjmenovanými v čl. 33 odst. 2 směrnice 2013/32. Soudní dvůr tedy výslovně konstatoval, že toto vnitrostátní ustanovení je v rozporu s unijním právem ( 23 ).

38.

V této souvislosti se první dvě otázky předkládajícího soudu týkají konkrétně toho, zda se závěr učiněný v rozsudku ze dne 14. května 2020 uplatní pouze v situaci, kdy z rozsudku Soudního dvora vyplývá, že vnitrostátní právní úprava, na jejímž základě byla předchozí žádost o mezinárodní ochranu zamítnuta, je v rozporu s unijním právem, a proto již nesmí být vnitrostátními soudy aplikována, nebo v širším smyslu rovněž v takových věcech, jako je věc dotčená v původním řízení, kdy má rozsudek Soudního dvora za následek pouze to, že vnitrostátní právní úprava musí být nově vyložena (nikoli však změněna, či prohlášena za nepoužitelnou). V tomto kontextu předkládající soud vyzývá Soudní dvůr k tomu, aby objasnil dosah svého rozsudku ze dne 14. května 2020.

39.

V následujících částech se nejprve budu věnovat podrobnému popisu důvodů, proč mimo jiné s ohledem na důvody uvedené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 14. května 2020, může rozsudek Soudního dvora obecně představovat „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32. Poté vysvětlím, proč mám za to, že rozlišení nastíněné předkládajícím soudem, které je zaměřeno na odlišný dopad, který může mít určitý rozsudek Soudního dvora na relevantní vnitrostátní právní úpravu, nehraje v rámci výkladu tohoto ustanovení žádnou roli. V tomto ohledu také uvedu několik slov o tom, proč moje odpověď na uvedenou otázku nezávisí na okolnosti, zda takový rozsudek existoval již v době, kdy bylo přijato pravomocné rozhodnutí o předchozí žádosti dotčené osoby, nebo zda byl Soudním dvorem vydán a posteriori.

40.

V rozsudku ze dne 14. května 2020 Soudní dvůr nejprve konstatoval ( 24 ), že s výjimkou určitých úzce vymezených okolností nejsou příslušné orgány členských států povinny znovu provést z moci úřední řízení, jehož předmětem byla předchozí žádost dotčené osoby o mezinárodní ochranu, jakmile bylo toto řízení skončeno pravomocným rozhodnutím, a to i přesto, že takové rozhodnutí je v rozporu s unijním právem.

41.

Soudní dvůr připomněl ustálenou judikaturu týkající se významu zásady překážky věci pravomocně rozsouzené jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech ( 25 ). Dále uvedl, že unijní právo v souladu se zásadou právní jistoty nevyžaduje, aby byl správní orgán v zásadě povinen přehodnotit správní rozhodnutí, které se po uplynutí přiměřených lhůt k podání opravného prostředku nebo vyčerpáním procesních prostředků stalo konečným. Konstatoval, že dodržování této zásady umožňuje zabránit neomezenému zpochybňování správních aktů, které mají právní účinky ( 26 ).

42.

S odkazem mimo jiné na rozsudek ve věci Kühne & Heitz ( 27 ) zdůraznil, že samozřejmě existují určité situace, kdy může být správní rozhodnutí, které se stalo konečným poté, co bylo potvrzeno soudním rozhodnutím, znovu přezkoumáno. Tyto situace jsou však omezené ( 28 ).

43.

S ohledem na tyto závěry se může zdát poněkud překvapivé, že Soudní dvůr poté uvedl, že existence rozsudku Soudního dvora konstatujícího, že předchozí žádost o mezinárodní ochranu byla odmítnuta na základě vnitrostátní právní úpravy, jež je neslučitelná s unijním právem, sice nezakládá povinnost příslušných orgánů znovu z moci úřední přezkoumat konečné rozhodnutí o odmítnutí takové žádosti, nicméně brání těmto orgánům v tom, aby prohlásily následnou žádost téže osoby za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32, neboť představuje „novou skutečnost“ ve smyslu tohoto ustanovení ( 29 ). V podstatě měl za to, že zatímco řízení o přiznání mezinárodní ochrany, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, je ve všech ohledech chráněno zásadami právní jistoty nebo překážky věci pravomocně rozsouzené (a to do té míry, že unijní právo s výjimkou určitých úzce vymezených okolností nevyžaduje, aby bylo obnovení takového řízení zahájeno z moci úřední), ochrana přiznaná těmito zásadami nevylučuje, aby žadatel podal následnou žádost a aby tato žádost byla posouzena, na základě toho, že ačkoli se jeho faktická situace nezměnila, existuje rozhodnutí (v daném případě rozsudek Soudního dvora), které je nutno považovat za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) a článku 40 směrnice 2013/32 ( 30 ).

44.

Podotýkám, že německá vláda na jednání v podstatě tvrdila, že pokud by jakýkoli rozsudek Soudního dvora mohl být v návaznosti na rozsudek ze dne 14. května 2020 prakticky považován za „novou skutečnost“ a mohl by bránit tomu, aby byla následná žádost prohlášena za nepřípustnou, byly by příslušné orgány členského státu povinny znovu přezkoumat správní rozhodnutí, které již nabylo právní moci, pokaždé, když Soudní dvůr vydá rozsudek týkající se azylového práva, a to bez ohledu na to, zda lhůty pro napadení tohoto pravomocného rozhodnutí již uplynuly.

45.

Souhlasím s touto vládou, že rozlišování mezi neexistencí povinnosti příslušných orgánů členských států znovu přezkoumat již vydané rozhodnutí o předchozí žádosti dotčené osoby, i když existuje „nová skutečnost“, na straně jedné a povinností těchto orgánů prohlásit s ohledem na stejnou skutečnost následnou žádost téže osoby za přípustnou a posoudit ji z věcného hlediska na straně druhé, které Soudní dvůr dovodil v rozsudku ze dne 14. května 2020, se může do jisté míry jevit jako umělé. V obou případech jsou totiž příslušné orgány členských států v podstatě povinny znovu posoudit situaci dané osoby a náležitě zohlednit „novou skutečnost“ ( 31 ).

46.

Existuje však několik pádných důvodů, které podle mého názoru vysvětlují, proč lze rozsudek Soudního dvora považovat za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) a článku 40 směrnice 2013/32, aniž tím bude dotčena platnost již vydaného pravomocného rozhodnutí o takovéto předchozí žádosti.

47.

V tomto ohledu podotýkám, že v rozsudku ze dne 14. května 2020 Soudní dvůr uvedl, že pokud by byla následná žádost prohlášena za nepřípustnou z důvodu neexistence „nové skutečnosti“ v situaci, kdy je s ohledem na určitý rozsudek Soudního dvora zřejmé, že zamítnutí předchozí žádosti dotčené osoby bylo v rozporu s unijním právem, může se nesprávné použití unijního práva opakovat v případě každé nové žádosti dotčené osoby o mezinárodní ochranu, aniž by bylo možné poskytnout této osobě právo na posouzení žádosti, které nebude v rozporu s unijním právem. Měl za to, že taková překážka účinnému uplatňování norem unijního práva týkajících se poskytování mezinárodní ochrany by nemohla být rozumně odůvodněna zásadami právní jistoty nebo překážky věci pravomocně rozsouzené ( 32 ).

48.

Německá vláda sama uznává, že je třeba nalézt rovnováhu mezi potřebou zajistit ochranu této zásady a zájmem žadatelů o mezinárodní ochranu dosáhnout nového rozhodnutí. Připouští tedy, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené není absolutní a může být za určitých okolností poměřována s jinými hledisky.

49.

S ohledem na to se mi zdá, že jak německá, tak rakouská vláda mají určité obavy z toho, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené by nebyla dostatečně chráněna, pokud by byl pojmu „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 přisuzován příliš velký rozsah.

50.

Pokud jde o tento argument, připomínám, že aby „nová skutečnost“ zabránila prohlášení následné žádosti za nepřípustnou, musí, jak jsem již uvedl v bodě 32 výše, „významně zvyšovat pravděpodobnost“, že žadatel bude uznán za osobu požívající mezinárodní ochrany. Jak Komise zdůraznila na jednání, s ohledem na tento předpoklad je zřejmé, že na rozdíl od tvrzení těchto vlád nemusí vést každý rozsudek Soudního dvora k takovému výsledku.

51.

Kromě toho se domnívám, že je třeba uvést určité vysvětlení relevance zásady překážky věci pravomocně rozsouzené. Jak jsem uvedl v bodě 29 výše, bod 36 odůvodnění směrnice 2013/32 tuto zásadu výslovně zmiňuje a spojuje ji s možností členských států prohlásit následné žádosti za nepřípustné, která je stanovena v čl. 33 odst. 2 písm. d) této směrnice. To však podle mého názoru neznamená, že tato zásada hraje nutně roli v každé situaci, kdy je podána následná žádost.

52.

K tomu, aby byla zásada překážky věci pravomocně rozsouzené relevantní, je totiž nezbytná existence soudního rozhodnutí ( 33 ). Přesto může poměrně často docházet k tomu, že řízení o předchozí žádosti dotčené osoby bude skončeno pouze správním rozhodnutím příslušných orgánů, proti němuž nebyl včas podán žádný opravný prostředek u soudu. V takových případech se tato zásada nemůže uplatnit, neboť neexistuje žádné soudní rozhodnutí, na něž by se mohla navázat. Jak Soudní dvůr zřejmě uznal v rozsudku ze dne 14. května 2020, relevantní se pak stává jiná – a jaksi méně absolutní – forma zásady právní jistoty. V praxi to samozřejmě nemá příliš velký význam. Jak totiž Soudní dvůr konstatoval v uvedeném rozsudku, zásada právní jistoty nevyžaduje, aby byly správní orgány v zásadě povinny přehodnotit situaci, kterou již posoudily. Skutečností však zůstává, že z pojmového hlediska by význam zásady překážky věci pravomocně rozsouzené neměl být v rámci uplatňování čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 přeceňován.

53.

Z toho vyplývá, že zásada překážky věci pravomocně rozsouzené – která je výrazem zásady právní jistoty ( 34 ) – není sama o sobě použitelná v situaci, kdy je následná žádost podána poté, co bylo vydáno pravomocné správní rozhodnutí týkající se předchozí žádosti dotčené osoby, které nikdy nebylo potvrzeno soudním rozhodnutím. Jak bylo vysvětleno v minulosti, právě proto, že na rozsudky je na rozdíl od jiných aktů právní povahy nahlíženo odlišně, požívají „zvláštní formy ochrany“ na základě zásady překážky věci pravomocně rozsouzené ( 35 ). Takovýto vyšší stupeň ochrany není v případě správních aktů v zásadě opodstatněný ( 36 ).

54.

V kontextu této věci musí být zásady právní jistoty a překážky věci pravomocně rozsouzené v každém případě vyváženy skutečností, že se unijní normotvůrce při přijímání směrnice 2013/32 výslovně snažil omezit okolnosti, za nichž může být následná žádost prohlášena za nepřípustnou. V bodě 36 odůvodnění této směrnice totiž uznal, že možnost členských států „zamítnout [následnou] žádost jako nepřípustnou podle zásady res iudicata“ se neuplatní, pokud žadatel „předlož[í] nov[é] důkaz[y] nebo důvod[y]“. Tato možnost je dále omezena zněním čl. 33 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 2 a 3 uvedené směrnice, které v tomto ohledu stanoví, že postačuje, že „nová skutečnost“ byla „předložena“ žadatelem nebo „se objevila“. Z toho vyplývá, že ačkoli čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 umožňuje zamítnout následné žádosti jako nepřípustné, toto ustanovení má rovněž za cíl provést výslovné uznání unijního normotvůrce, že existují důvody, pro které může být nutné, aby žadatel po vydání zamítavého rozhodnutí příslušných orgánů podal novou žádost o mezinárodní ochranu ( 37 ).

55.

V této souvislosti připomínám, že, jak jsem již uvedl v bodě 30 výše, čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 má spolu s jejími dalšími ustanoveními za cíl zajistit zejména ochranu zásady nenavracení, která je jakožto základní právo zaručena v čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 38 ) a zmíněna v bodě 3 odůvodnění této směrnice ( 39 ). Tato zásada podle mého názoru vyžaduje, aby v každém řízení o přiznání mezinárodní ochrany byla výchozím pravidlem (pouze s úzce vymezenými výjimkami) povinnost příslušných orgánů posoudit žádost z věcného hlediska s ohledem na všechny relevantní skutečnosti ( 40 ), jelikož členské státy jsou podle unijního i mezinárodního práva ( 41 ) povinny zajistit, aby žadatelé nebyli vyhoštěni nebo jakýmkoli způsobem navráceni do situace, v níž by mohli být vystaveni pronásledování ( 42 ). Tato povinnost, od níž se nelze odchýlit ( 43 ), se vztahuje rovněž na osoby, které podaly následnou žádost ( 44 ). Z toho vyplývá, že výjimka obsažená v čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 je nutně omezena zásadou nenavracení.

56.

Následnou žádost jako takovou nelze s ohledem na rozsudek Soudního dvora zamítnout jako nepřípustnou, pokud existuje nebezpečí, že dotčená osoba může být v rozporu s touto zásadou vrácena zpět tam, kde by byla vystavena pronásledování. Podle mého názoru tomu tak může být v případě, že existuje například takový rozsudek Soudního dvora, který nebyl zohledněn v předchozím řízení a v němž se uvádí, že je vysoce pravděpodobné, že činnost osoby v postavení žadatele bude vnímána jako projev politického nesouhlasu, v důsledku čehož bude v případě navrácení do země původu vystavena pronásledování ( 45 ). Takový rozsudek by podle mého názoru měl zabránit tomu, aby byla následná žádost žadatele prohlášena za nepřípustnou, a měl by být považován za „novou skutečnost“.

57.

Obecněji také podotýkám, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. května 2020 připomněl význam práva, které je uznáno v článku 18 Listiny a konkretizováno ve směrnicích 2011/95 a 2013/32, na uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany, pokud jsou splněny podmínky vyžadované unijním právem. Konstatoval, že užitečný účinek tohoto práva by byl vážně ohrožen, kdyby následná žádost mohla být prohlášena za nepřípustnou podle čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 v situaci, kdy je ve světle rozsudku Soudního dvora zřejmé, že pravomocné rozhodnutí o předchozí žádosti dotčené osoby bylo v rozporu s unijním právem ( 46 ).

58.

V této souvislosti připomínám, že čl. 78 odst. 1 SFEU stanoví, že společná politika Evropské unie v oblasti azylu má za cíl nejen zajistit dodržování zásady nenavracení, ale i poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který „potřebuje mezinárodní ochranu“, „přiměřený status“. Tento cíl je základem směrnice 2013/32 a celého unijního azylového systému. Jak totiž vysvětlila Komise, tato směrnice má za cíl usnadnit přístup k azylovému řízení ( 47 ). Dodávám, že v pojmové rovině vychází právo na uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany z myšlenky, která je rovněž široce přijímána podle Ženevské úmluvy, že určitá osoba má být považována za osobu, která má právo na ochranu jakožto uprchlík, jakmile splní relevantní kritéria, nehledě na to, zda jí bylo formálně přiznáno postavení uprchlíka, či nikoli. Pokud tedy příslušné orgány členských států posuzují žádost o mezinárodní ochranu, přísně vzato dotčené osobě postavení uprchlíka „nepřiznávají“ ani „neudělují“. Spíše uznávají existenci postavení, které je považováno za již existující ( 48 ).

59.

Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. května 2020, z těchto úvah vyplývá, že ačkoli čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 umožňuje odmítnout následné žádosti jako nepřípustné z důvodu respektování zásady překážky věci pravomocně rozsouzené nebo právní jistoty a s cílem zabránit nepřiměřené administrativní zátěži příslušných vnitrostátních orgánů, tyto zásady nevyhnutelně ztrácejí na významu, pokud ve světle rozsudku Soudního dvora, který nebyl zohledněn v rámci předchozího řízení o přiznání mezinárodní ochrany, vyjde najevo, že pravomocné zamítavé rozhodnutí, kterým bylo toto řízení skončeno, bylo přijato v rozporu s právem určité osoby na uznání za osobu požívající mezinárodní ochrany, jsou-li splněny podmínky vyžadované unijním právem, podle článku 18 Listiny, nebo se zásadou nenavracení chráněnou článkem 19 Listiny. Podle mého názoru unijní normotvůrce zamýšlel v kontextu použití čl. 33 odst. 2 písm. d) uvedené směrnice, aby práva chráněná těmito ustanoveními Listiny působila jako protiváha právě těchto zásad, což znamená, že v obecné rovině musí být možné, aby rozsudky Soudního dvora, které jsou relevantní pro určení okolností, za nichž mohou být tato práva porušena, byly považovány za „nové skutečnosti ( 49 )“.

60.

V tomto ohledu bych rád vyzdvihl další prvek, který má podle mého názoru značný praktický význam. Jak jsem již uvedl, možnost prohlásit následné žádosti za nepřípustné má především zabránit nepřiměřené administrativní zátěži, která by byla kladena na příslušné vnitrostátní orgány, pokud by byly nuceny znovu posuzovat situaci, kterou již posoudily.

61.

Příslušné orgány členských států jsou zároveň povinny (podle čl. 40 odst. 2 směrnice 2013/32), jak jsem vysvětlil v bodě 32 výše, provést předběžné posouzení každé následné žádosti, která jim je předložena, za účelem určení toho, zda existuje „nová skutečnost“ týkající se posouzení, zda lze žadatele uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany, na níž nemohlo být založeno předchozí rozhodnutí. Ve světle těchto konkrétních povinností není podle mého názoru příliš zatěžující ani v praxi neproveditelné uložit jim povinnost, aby se v rámci tohoto posouzení zabývaly tím, zda existují „skutečnosti“ v podobě judikatury Soudního dvora, které se objevily a mohly by příznivě ovlivnit šance dotčené osoby na získání mezinárodní ochrany.

62.

V této souvislosti nemusím patrně zdůrazňovat, že pokud příslušné orgány členských států vyřizují žádosti o mezinárodní ochranu, mají přirozeně povinnost znát unijní právo a správně jej uplatňovat. V souladu se závěry, k nimž dospěl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. května 2020 a které jsem připomněl výše, by proto žadatel neměl být donekonečna poškozován tím, co je primárně odpovědností soudu a těchto orgánů.

63.

Dále podotýkám, že žadatelé nemusí být během správního řízení před příslušnými orgány zastupováni právním zástupcem ( 50 ). Podle mého názoru by tedy bylo nepřiměřené (a to i vzhledem k tomu, že tyto osoby pocházejí z nečlenských států zemí a nejsou nutně obeznámeny s unijním právem), aby jim bylo ve výsledku odepřeno přezkoumání jejich následné žádosti, a mělo se za to, že „se této možnosti vzdaly“, protože včas nenapadly rozhodnutí, které je v rozporu s unijním právem a které bylo přijato v rámci předchozího řízení před těmito orgány.

64.

S ohledem na tyto úvahy považuji za zřejmé, že výjimka z práva žadatelů na posouzení jejich žádosti z věcného hlediska, kterou stanoví čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32, musí zůstat omezena na úzce vymezené okolnosti. Domnívám se totiž, že pojem „nová skutečnost“ musí být vykládán dostatečně široce tak, aby zahrnoval existenci takového rozsudku Soudního dvora, z něhož vyplývá, že rozhodnutí přijaté v souvislosti s předchozí žádostí téže osoby bylo v rozporu s unijním právem, a který je relevantní nejen z hlediska určení toho, zda lze tuto osobu uznat za osobu požívající mezinárodní ochrany, ale rovněž „významně zvyšuj[e] pravděpodobnost“, že dotčená osoba bude za takovou osobu uznána.

65.

Pro všechny případy dodávám, že podle mého názoru je třeba třetí větu bodu 203 rozsudku ze dne 14. května 2020 chápat ve světle uvedeného výkladu. V této větě, jejíž význam byl na jednání předmětem diskuse, se uvádí, že čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 „není použiteln[ý] na následnou žádost ve smyslu čl. 2 písm. q) této směrnice, pokud rozhodující orgán konstatuje, že konečné odmítnutí předchozí žádosti je v rozporu s unijním právem“ ( 51 ). Z bodů 196 až 198 rozsudku ze dne 14. května 2020 je zřejmé, že Soudní dvůr zahrnul stejnou větu jednoduše za tím účelem, aby zajistil, že dané osobě nebude odepřena možnost nového posouzení její situace v případě, kdy je patrné, že zamítnutí její předchozí žádosti bylo v rozporu s unijním právem. Jsem toho názoru, že když Soudní dvůr ve třetí větě bodu 203 tohoto rozsudku uvedl, že čl. 33 odst. 2 písm. d) téže směrnice „není použitelný“, měl na mysli, že důvod nepřípustnosti obsažený v tomto ustanovení nelze vůči určité osobě namítat, je-li zřejmé, že odmítnutí její předchozí žádosti bylo v rozporu s unijním právem.

66.

Po těchto upřesněních a obecnějším vysvětlení, proč rozsudek Soudního dvora za určitých okolností představuje „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32, se nyní budu konkrétně zabývat pochybnostmi předkládajícího soudu o tom, zda se uvedený pojem vztahuje na takový rozsudek, jako je rozsudek dotčený v původním řízení.

67.

Stejně jako rozsudek ze dne 14. května 2020 byl i rozsudek, kterého se A. A. dovolává v rámci původního řízení, vydán po přijetí pravomocného rozhodnutí o jeho původní žádosti o mezinárodní ochranu. Neobsahuje však závěr, že by některá vnitrostátní pravidla byla v rozporu s unijním právem. V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr v tomto rozsudku konstatoval, že v kontextu ozbrojeného konfliktu, zvláště pak občanské války, a při neexistenci zákonné možnosti vyhnout se vojenským povinnostem, je vysoce pravděpodobné, že odepření výkonu vojenské služby bude vnímáno jako projev politického nesouhlasu bez ohledu na případně složitější osobní důvody dotyčné osoby ( 52 ). Mimo jiné na základě této úvahy rozhodl, že za takových okolností existuje silná domněnka, že trestní stíhání a tresty za odepření výkonu vojenské služby podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2011/95 souvisí s jedním z pěti důvodů pronásledování připomenutých v článku 10 uvedené směrnice ( 53 ).

68.

Podle tvrzení A. A. z tohoto rozsudku vyplývá, že důkazní břemeno, které měl unést v rámci řízení o své předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, překračuje rámec toho, co vyžaduje unijní právo. Jak jsem uvedl v bodě 15 výše, když Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky odmítl přiznat A. A. postavení uprchlíka, učinil tak z toho důvodu, že s dostatečnou jistotou neprokázal, že na jeho odchod ze Sýrie po vykonání vojenské služby bude pohlíženo jako na projev politického nesouhlasu. Proto tento orgán nepředpokládal, že pokud by se A. A. vrátil do Sýrie, trest či trestní stíhání, kterému by mohl být v důsledku svého postoje vystaven, by souvisely s důvodem pronásledování.

69.

S ohledem na tyto okolnosti A. A. před předkládajícím soudem tvrdí, že rozsudek ve věci Bundesamt für Migration und Flüchtlinge (vojenská služba a azyl) představuje změnu jeho „právního postavení“ ve smyslu vnitrostátního práva, která musí bránit tomu, aby jeho následná žádost byla prohlášena za nepřípustnou. Podle jeho názoru je totiž třeba ji považovat za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32.

70.

Komise tento výklad v podstatě sdílí. Německá a rakouská vláda zase tvrdí, že za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 lze považovat pouze takový rozsudek Soudního dvora, který obsahuje konstatování či závěr, z něhož vyplývá neplatnost či nutnost přezkoumání samotné vnitrostátní právní úpravy nebo právního základu předchozího rozhodnutí. Vysvětlují, že podle německého a rakouského práva takový rozsudek, který má stejně jako rozsudek dotčený v původním řízení za následek pouze změnu výkladu vnitrostátních ustanovení, aniž by měl vliv na jejich platnost nebo vyžadoval jejich změnu, nezakládá povinnost příslušných orgánů prohlásit následnou žádost za přípustnou.

71.

Souhlasím s Komisí. Článek 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 podle mého názoru neupravuje rozlišování, na které německá a rakouská vláda odkazují na základě jejich vnitrostátního práva.

72.

V tomto ohledu podotýkám, že ze znění prvních dvou otázek ani z informací obsažených ve spisu není zcela zřejmé, jak musí být toto rozlišování chápáno. Je možné se ptát, žádá-li předkládající soud o objasnění toho, zda je při použití pojmu „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 třeba rozlišovat ta rozhodnutí Soudního dvora, v nichž, slovy předkládajícího soudu, „není konstatována neslučitelnost vnitrostátního ustanovení s unijním právem“ od těch, v nichž konstatována je (první aspekt), nebo zda je třeba rozlišovat ta rozhodnutí Soudního dvora, která obsahují závěr, z něhož vyplývá neplatnost či nutnost změny vnitrostátní právní úpravy, od těch, která mají za následek pouze nutnost nového výkladu této právní úpravy (druhý aspekt). První aspekt by vedl k rozlišování rozhodnutí Soudního dvora na základě znění, zatímco druhý by byl zaměřen na různé účinky, které mohou mít taková rozhodnutí bez ohledu na své znění na vnitrostátní ustanovení.

73.

Oběma aspekty se budu zabývat ještě před tím, než stručně pojednám o otázce vznesené během jednání, zda je třeba používat různé způsoby rozlišování v závislosti na tom, zda dané rozhodnutí Soudního dvora existovalo již v době, kdy bylo přijato pravomocné rozhodnutí o předchozí žádosti dotčené osoby, nebo zda bylo vydáno a posteriori.

74.

Ohledně prvního aspektu je pravda, že v bodech 194 a 203 a ve výroku rozsudku ze dne 14. května 2020 Soudní dvůr výslovně odkázal na „rozsud[ek] Soudního dvora konstatuj[ící], že vnitrostátní právní úprava […] je neslučitelná s unijním právem“ ( 54 ). Je však zřejmé, že Soudní dvůr touto formulací nikdy neměl v úmyslu zavést rozlišování mezi rozsudky nebo rozhodnutími Soudního dvora, které obsahují taková konstatování, a rozsudky nebo rozhodnutími, které pouze poskytují vodítko k výkladu unijního práva.

75.

V tomto ohledu nejsem schopen dostatečně zdůraznit, že pokud Soudní dvůr na žádost vnitrostátních soudů rozhoduje o předběžné otázce podle článku 267 SFEU, rozhoduje o výkladu nebo platnosti ustanovení unijního práva. Nerozhoduje tedy o platnosti vnitrostátních ustanovení nebo o jejich slučitelnosti s unijním právem. Vyvození nezbytných důsledků z judikatury Soudního dvora a případný nový výklad příslušného vnitrostátního práva nebo upuštění od jeho použití totiž přísluší vnitrostátním soudům. To platí ve všech případech, kdy Soudní dvůr rozhoduje o předběžné otázce.

76.

Z uvedeného vyplývá, že podle mého názoru je prostě nemožné rozlišovat rozsudky Soudního dvora na základě dvou kategorií: rozsudky, v nichž je konstatována neslučitelnost některých vnitrostátních ustanovení s unijním právem, a rozsudky, které pouze poskytují vodítko k výkladu unijního práva. Obě kategorie těchto rozsudků jsou stejné povahy a týkají se výkladu unijního práva.

77.

Po tomto upřesnění nyní vysvětlím, proč mám za to, že pojem „nová skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 také neumožňuje rozlišovat mezi těmi rozsudky Soudního dvora, na jejichž základě musí být příslušná vnitrostátní ustanovení změněna či zrušena, a těmi, na jejichž základě je třeba pouze vyložit taková ustanovení jiným způsobem.

78.

Podle mého názoru nelze rozlišování, které jsem právě nastínil v předchozím bodě, akceptovat. Takový výklad čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 by kromě toho, že je příliš formalistický, měl za následek, že definice pojmu „nová skutečnost“ by závisela na znění vnitrostátních ustanovení, a proto by zavedla nepřijatelné rozdíly, pokud jde o úroveň ochrany žadatelů o mezinárodní ochranu, mezi jednotlivými členskými státy.

79.

Pouze ten členský stát, jehož vnitrostátní právní předpisy jsou formulovány úzce, by byl totiž povinen považovat takový rozsudek za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 (neboť jeho právní úprava by musela být s ohledem na tento rozsudek Soudního dvora zrušena či změněna). Na ostatní členské státy, jejichž právní předpisy by byly formulovány šířeji, by se tato povinnost nevztahovala. Určitá osoba by se setkala s tím, že její následná žádost by byla prohlášena za přípustnou či nepřípustnou v závislosti na tom, jak úzce nebo široce jsou formulovány vnitrostátní právní předpisy, které se na ni vztahují ( 55 ).

80.

Podle mého názoru si lze jen stěží představit situaci, v níž by mohlo být více ohroženo jednotné uplatňování unijního práva, o jehož ochranu usiluje článek 267 SFEU, a které vyžaduje, aby všechny členské státy zohledňovaly prvky výkladu unijního práva, které Soudní dvůr poskytuje ve své judikatuře. V důsledku toho se domnívám, že rozlišování mezi rozsudky, které obsahují závěr, z něhož vyplývá neplatnost či nutnost změny vnitrostátní právní úpravy, a rozsudky, které mají za následek pouze nutnost nového výkladu této právní úpravy, které zavádí německé právo, nehraje v rámci uplatňování čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 žádnou roli.

81.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že pojem „nová skutečnost“ podle čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že se může vztahovat i na takový rozsudek Soudního dvora, který má za následek změnu výkladu vnitrostátních ustanovení, na nichž bylo založeno pravomocné rozhodnutí o předchozí žádosti dotčené osoby, aniž měl vliv na platnost těchto ustanovení či jejich znění.

82.

Jak jsem již uvedl výše, rozsudek, na který A. A. poukazuje v původním řízení, byl přijat až po vydání pravomocného rozhodnutí o jeho původní žádosti (stejně jako rozsudek ze dne 14. května 2020). Účastníci řízení však na jednání odpovídali i na otázky Soudního dvora týkající se situace, kdy je uvedený rozsudek vydán nikoliv po přijetí takového pravomocného rozhodnutí, ale před ním. Vzhledem k tomu, že tato situace není situací, o kterou se jedná v původním řízení, jsem toho názoru, že Soudní dvůr nemusí v této věci posuzovat širší otázku, zda i za takových okolností musí být rozsudek Soudního dvora považován za „novou skutečnost“ ve smyslu čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32. Pokud se však přesto rozhodne tak učinit, uvádím následující poznámky.

83.

Vrátíme-li se k definici pojmu „nová skutečnost“, kterou jsem připomněl v bodě 34 výše, je zřejmé, že tento pojem se vztahuje na skutečnosti, které nebyly posouzeny v rámci rozhodnutí o předchozí žádosti, a tudíž na nich toto rozhodnutí nemohlo být založeno ( 56 ).

84.

Souhlasím s tím, že tato definice se snáze uplatní na rozsudek vydaný po přijetí pravomocného rozhodnutí o původní žádosti, a nikoli před ním. V tomto ohledu rozumím tomu, že německá vláda na jednání tvrdila, že pokud rozsudek Soudního dvora existoval již v době, kdy bylo takové rozhodnutí přijato, pak jej příslušné orgány mohly vzít v úvahu, a tudíž jej podle kritérií, která jsem právě připomněl výše, nelze považovat za skutečnost, na níž toto rozhodnutí nemohlo být založeno. Pro tento argument mám jisté pochopení. Pokud totiž členské státy musí umožnit, aby byla rozhodnutí přijatá jejich příslušnými orgány napadena u soudu, případné nezohlednění již existujícího rozsudku Soudního dvora by mělo být v zásadě (a pomineme-li praktické obtíže, s nimiž se žadatelé potýkají a které jsem osvětlil v bodě 61 výše) řešeno v rámci řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, v němž uvedený rozsudek nebyl zohledněn (nebo byl zohledněn nesprávně).

85.

Nedomnívám se však, že pouhá skutečnost, že rozsudek Soudního dvora existoval již v době, kdy bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o původní žádosti, může pro účely výkladu pojmu „nová skutečnost“ ve smyslu 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32 vést k jinému výsledku, než kdyby byl tentýž rozsudek vydán až po přijetí tohoto rozhodnutí. Toto rozlišování, jak uvádí Komise, by bylo umělé. To, zda musí být určitý rozsudek Soudního dvora považován za „novou skutečnost“, nemůže totiž záviset, ze všech důvodů, které jsem nastínil v bodech 40 až 65 výše, na datu jeho přijetí. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 14. května 2020, záleží na tom, že v situaci, kdy je rozhodnutí týkající se předchozí žádosti dotčené osoby zjevně v rozporu s unijním právem, není této osobě bráněno v podání následné žádosti a v jejím posouzení.

86.

V tomto ohledu zaprvé dodávám, že i v případě, kdy je rozsudek Soudního dvora vydán až po přijetí pravomocného rozhodnutí o předchozí žádosti o mezinárodní ochranu, má se za to, že takový rozsudek má účinky ex tunc a jeho obsah je tedy považován za obsah existující již od počátku. Podle mého názoru je rozdíl mezi rozsudky, které jsou vydány po přijetí takového pravomocného rozhodnutí, a těmi, které jsou vydány před ním, spíše nepodstatný, neboť právní účinky těchto dvou kategorií rozsudků jsou v praxi totožné.

87.

Zadruhé podotýkám, že Soudní dvůr již objasnil, že pojem „nová skutečnost“ se vztahuje také na skutečnosti, které již existovaly, avšak nebyly žadatelem v průběhu řízení, jehož předmětem byla jeho předchozí žádost, uvedeny, ačkoli mohly být předloženy na podporu této žádosti ( 57 ). Toto upřesnění, k němuž došlo po přijetí rozsudku ze dne 14. května 2020, je podle mého názoru zásadní. Připouštím, že „nová skutečnost“, která vedla Soudní dvůr k tomuto závěru, měla ve věci, v níž byl tento rozsudek vydán, spíše faktickou než právní povahu (konkrétně se jednalo o skutečnost, že žadatel během řízení týkající se jeho první žádosti neuvedl svou sexuální orientaci). Soudní dvůr však výslovně uvedl, že čl. 40 odst. 2 a 3 směrnice 2013/32 „nijak nerozlišuje podle toho, zda skutečnosti nebo zjištění uplatněné na podporu následné žádosti vyšly najevo před přijetím tohoto rozhodnutí nebo po něm ( 58 )“.

88.

Z judikatury Soudního dvora tedy vyplývá, že pokud lze rozsudek Soudního dvora považovat za „novou skutečnost“ ve smyslu uvedených ustanovení a čl. 33 odst. 2 písm. d) směrnice 2013/32, je datum přijetí takového rozsudku irelevantní ( 59 ).

89.

Tento široký výklad pojmu „nová skutečnost“ se mi zdá být v souladu s odůvodněním Soudního dvora v rozsudku ze dne 14. května 2020, jelikož v uvedeném rozsudku Soudní dvůr nepřikládal žádnou váhu datu, k němuž vydal relevantní rozhodnutí.

90.

Jak jsem uvedl v bodě 27 výše, třetí otázkou si předkládající soud přeje zjistit, zda je v rámci řízení o opravném prostředku podaném A. A., který se týká pouze rozhodnutí Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky o odmítnutí jeho následné žádosti jako nepřípustné, oprávněn vydat také rozhodnutí, v němž by posoudil žádost A. A. o azyl z věcného hlediska. [Otázka 3 a) a 3 b)]. V případě kladné odpovědi si přeje zjistit, které ze zvláštních procesních záruk uvedených v kapitole II směrnice 2013/32 mu musí být případně poskytnuty [otázka 3 c)].

91.

Tato otázka podle mého názoru nevyvolává téměř žádné pochybnosti. Ve své analýze se proto omezím jen na několik poznámek.

92.

Na úvod připomínám, že z čl. 46 odst. 1 písm. a) bodu ii) směrnice 2013/32 jasně vyplývá, že členské státy musí zajistit, aby měl žadatel o mezinárodní ochranu právo na účinný opravný prostředek před soudem proti rozhodnutí o odmítnutí jeho následné žádosti jako nepřípustné.

93.

Aby byl takový opravný prostředek účinný, musí obsahovat úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, jak vyžaduje čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32. Takové přezkoumání může zahrnovat rovněž „posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU“. To však není systematicky vyžadováno. Vnitrostátní soudy totiž musí posuzovat „potřeby mezinárodní ochrany“namísto příslušných správních orgánů pouze „případ[ně]“, tedy za určitých okolností, které nejsou v tomto ani v žádném jiném ustanovení této směrnice podrobně uvedeny.

94.

V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že při neexistenci harmonizace vnitrostátních postupů je na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby na základě zásady procesní autonomie upravil procesní podmínky zakotvující právo podat opravný prostředek, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivé než podmínky upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a hlavně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) ( 60 ). Tyto požadavky vystihují obecnou povinnost členských států zajistit soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva.

95.

Z toho vyplývá, a všichni zúčastnění v projednávané věci s tím souhlasí, že pokud směrnice 2013/32 nestanoví jinak, a samozřejmě s výhradou požadavků, které vyplývají ze zásad rovnocennosti a efektivity, je věcí každého členského státu, aby rozhodl o tom, zda jeho vnitrostátní soudy mohou nebo musí při rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutí, kterým byla následná žádost odmítnuta jako nepřípustná, analyzovat namísto příslušných orgánů žádost o azyl dotčené osoby rovněž z věcného hlediska, nebo zda musí namísto toho takovou žádost vrátit těmto orgánům k posouzení ( 61 ).

96.

Procesní autonomie členských států byla potvrzena v rozsudku ve věci Alheto ( 62 ), v němž Soudní dvůr uvedl, byť ve vztahu k jiné otázce přípustnosti, že členské státy mohou ve vnitrostátním právu stanovit, že vnitrostátní soudy, které o této otázce rozhodují, nemusí provádět posouzení žádosti z věcného hlediska samy a mohou pouze rozhodnout, že spis bude vrácen příslušným orgánům k novému posouzení.

97.

Podle mého názoru mohou členské státy rovněž stanovit, což je patrně případ německého práva v projednávané věci, že tyto soudy uvedené posouzení provádět nesmějí. Je-li ve vnitrostátním právu přijato ustanovení v tomto smyslu, vnitrostátní soudy se jím musí řídit, avšak vždy za předpokladu, že jsou dodrženy zásady efektivity a rovnocennosti. Je-li tomu tak, pak takový vnitrostátní soud, jako je předkládající soud, není v rámci řízení o opravném prostředku podaném jednotlivcem proti rozhodnutí, kterým byla jeho následná žádost odmítnuta jako nepřípustná, oprávněn vydat rozhodnutí, v němž by posoudil žádost této osoby o azyl z věcného hlediska.

98.

Na otázku 3 a) a 3 b) je tedy podle mého názoru patrně třeba odpovědět záporně, přičemž Soudní dvůr nemusí odpovídat na otázku 3 c), neboť tato otázka je podmíněna kladnou odpovědí na otázku 3 b).

99.

Pokud by však Soudní dvůr byl odlišného názoru a měl by za to, že za daných okolností musí být vnitrostátním soudům i nadále umožněno posoudit žádost určité osoby z věcného hlediska, pak je mi jasné, že takovou pravomoc mohou uvedené soudy vykonávat pouze tehdy, mají-li k dispozici všechny skutkové a právní poznatky, které jsou v tomto ohledu relevantní ( 63 ). Dále se domnívám, že za takových okolností nelze upustit od procesních záruk uvedených v kapitole II směrnice 2013/32, zejména těch, které jsou stanoveny v článku 12 směrnice 2013/32, a v článcích 14 až 17 a 19 až 25 této směrnice (které se týkají například způsobu vedení osobních pohovorů, poskytování právních a procesních informací dotčené osobě a práva této osoby na informace a na právní pomoc), jen proto, že posouzení žádosti určité osoby o azyl z věcného hlediska provádí soud, a nikoli příslušné správní orgány. Jak vysvětlila Komise, z uvedeného vyplývá, že pokud tyto orgány se žadatelem nevedly osobní pohovor o důvodnosti jeho žádosti o azyl, je na příslušném soudu, aby tak učinil ( 64 ).

100.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky položené Verwaltungsgericht Sigmaringen (správní soud v Sigmaringenu, Německo) odpověděl následovně: