1.

Zpráva Borrás ( 2 ) uvádí, že „[j]edno z možná nejvýznamnějších nebezpečí, které je třeba ve vztahu k ochraně dětí v případě manželské krize vzít v úvahu, je, že jeden z rodičů odveze dítě do jiné země, se všemi problémy, jež z toho vyplývají pro jeho stabilitu a ochranu“ ( 3 ). Přesně o takovou situací se jedná v projednávané věci.

2.

Svými dvěma předběžnými otázkami se Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu, Rakousko) táže Soudního dvora na výklad zejména článku 15 nařízení (ES) č. 2201/2003 ( 4 ) v rámci sporu mezi dvěma slovenskými státními příslušníky, TT, navrhovatelem v původním řízení (dále jen „otec“), který má bydliště v Rakousku, a AK, odpůrkyní v původním řízení (dále jen „matka“), ohledně péče o jejich děti, jež se v současné době nacházejí na Slovensku s matkou.

3.

Projednávaná věc tedy dává Soudnímu dvoru příležitost na jedné straně upřesnit působnost článku 15 nařízení č. 2201/2003, který se týká postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu, a na druhé straně posoudit novou otázku vztahu mezi tímto ustanovením a článkem 10 tohoto nařízení, jenž se týká příslušnosti v případech únosu dítěte.

4.

V souladu s čl. 1 písm. a) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980 (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“), má tato úmluva zejména za cíl „zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě“.

5.

Kromě článku 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) jsou pro projednávanou věc relevantní články 8, 10, 11, 15 a 20 nařízení č. 2201/2003.

6.

Otec a matka tvořili nesezdaný pár, když se jejich děti, V a M, v roce 2012 narodily na Slovensku. Podle slovenského práva jsou děti svěřeny do péče obou rodičů.

7.

Oba rodiče pracovali na Slovensku ( 5 ). V roce 2014 se rodina usadila v Rakousku a děti v tomto členském státě navštěvovaly jesle a poté školu až do roku 2017. V roce 2017 pak navštěvovaly školu na Slovensku, přičemž denně dojížděly z domova v Rakousku do školy na Slovensku. Děti komunikují se svými rodiči a prarodiči slovensky a německy umí jen několik slov.

8.

Rodiče se začátkem roku 2020 rozešli. Od července 2020 žijí děti se svou matkou na Slovensku bez souhlasu jejich otce.

9.

Podle Haagské úmluvy z roku 1980 podal otec návrh na navrácení dětí, který byl v souladu s čl. 8 prvním pododstavcem a třetím pododstavcem písm. f) této úmluvy předložen Okresnému súdu Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I, Slovensko).

10.

Současně otec podal u Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha, Rakousko) návrh, jímž se mimo jiné domáhal výhradní péče o obě děti s odůvodněním, že matka jejich neoprávněným odebráním z Rakouska na Slovensko ohrozila jejich blaho a znemožnila jim styk s ním.

11.

Matka se vyslovila proti tomuto návrhu a podala námitku mezinárodní nepříslušnosti Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha) s odůvodněním, že děti měly trvale obvyklé bydliště na Slovensku a v místě rodinného bydlení v Rakousku nebyly děti sociálně integrovány. Rozhodnutím ze dne 4. ledna 2021 bylo argumentu matky vycházejícímu z nedostatku příslušnosti tohoto rakouského soudu vyhověno v prvním stupni.

12.

Otec podal odvolání k Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu), který rozhodnutím ze dne 23. února 2021 změnil rozhodnutí z prvního stupně a zamítl námitku vycházející z nedostatku příslušnosti podanou matkou.

13.

Usnesením ze dne 23. června 2021 potvrdil Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) rozhodnutí Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu).

14.

Matka podala dne 23. září 2021 návrh, aby Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha) požádal podle čl. 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) nařízení č. 2201/2003 slovenský soud, aby převzal příslušnost podle čl. 15 odst. 5 tohoto nařízení. V tomto ohledu matka tvrdila, že kromě řízení o navrácení zahájeného podle Haagské úmluvy z roku 1980 u Okresného súdu Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I, Slovensko) probíhá několik řízení, která byla zahájena jak na návrh otce, tak na její návrh, u Okresného súdu Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V, Slovensko), a dále, že tyto soudy jsou vhodněji umístěnými soudy k projednání otázky rodičovské odpovědnosti ve vztahu k oběma dětem vzhledem k četným důkazům, jež tyto soudy shromáždily.

15.

Otec s tímto návrhem nesouhlasil, když tvrdil, že příslušnost soudů členského státu podle článku 15 nařízení č. 2201/2003 nelze přenést tehdy, pokud je u soudů jiného členského státu, které mají převzít příslušnost, podán návrh na navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980.

16.

Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha) vyhověl návrhu matky. Tento soud měl za to, že Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V), jenž již vydal několik rozhodnutí o úpravě styku otce s dětmi, byl vzhledem ke svému umístění nejvhodnější k projednání otázky rodičovské odpovědnosti a úpravy styku s oběma dětmi, které bydlí s matkou od července 2020 na Slovensku a nebyly v Rakousku sociálně integrovány. Navíc řízení před rakouským soudem by toto řízení ztížilo v tom smyslu, že jak při šetření prováděném rakouskými orgány péče o děti a mládež, tak i již pověřenými znalci v oboru dětské psychologie by veškeré rozhovory a šetření musely probíhat za přítomnosti soudního tlumočníka.

17.

Otec podal odvolání proti tomuto rozhodnutí u Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu).

18.

Předkládající soud uvádí, že otázka týkající se vztahu mezi čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 a článkem 10 tohoto nařízení nebyla dosud Soudním dvorem vyřešena. V tomto ohledu si klade otázku, zda v případě, že je členský stát, který byl požádán o převzetí příslušnosti podle čl. 15 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení, totožný se státem, v němž má dítě mezitím obvyklé bydliště v důsledku neoprávněného odebrání, může být příslušnost k projednání otázky péče o toto dítě přenesena na soud tohoto členského státu. Mimoto se tento soud v případě, že Soudní dvůr odpoví na tuto otázku kladně, zabývá tím, zda podmínky stanovené v čl. 15 odst. 1 téhož nařízení, které v případě jejich splnění umožňují přenesení příslušnosti na soud jiného členského státu, mají taxativní povahu, nebo zda lze vzhledem ke zvláštní povaze neoprávněného odebrání zohlednit i jiné okolnosti.

19.

Za těchto podmínek se Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu) rozhodnutím ze dne 4. ledna 2022, došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 9. února 2022, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření předložili účastníci původního řízení, slovenská vláda a Evropská komise. Stejné zúčastněné strany, s výjimkou slovenské vlády, se zúčastnily jednání, které se konalo dne 12. ledna 2023.

21.

V situaci dotčené v původním řízení se obě děti narozené na Slovensku v roce 2012 slovenským rodičům, kteří nebyli sezdáni, v současné době nacházejí v tomto členském státě se svou matkou bez souhlasu otce, který pracuje v Rakousku, tedy v členském státě, v němž rodina žila v období od roku 2014 do odebrání dětí jejich matkou.

22.

Okolnosti projednávané věci podle mého názoru vyžadují určitá upřesnění proto, aby bylo možné lépe pochopit specifický kontext, do něhož zapadá. Avšak připomínám, že podle ustálené judikatury je ke zjištění a posouzení skutkového stavu ve sporu, který mu byl předložen, příslušný pouze předkládající soud ( 6 ).

23.

Zaprvé z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že otec i matka zahájili u slovenských soudů několik řízení týkajících se mimo jiné práva na styk s dětmi a výživného. V tomto ohledu účastníci původního řízení v odpovědi na otázku Soudního dvora týkající se současného stavu těchto řízení, jejich právního základu a případně povahy rozhodnutí vydaných těmito soudy potvrdili, že v současné době probíhá u těchto soudů několik řízení. Vzhledem k tomu, že tato řízení mohou mít důsledky pro právní posouzení situace dotčené v původním řízení, uvedu dále podrobnosti o těchto řízeních, s výhradou jejich ověření předkládajícím soudem.

24.

Pokud jde o právo péče o děti, otec uvádí, že matka podala dne 17. července 2020 dva návrhy u Okresného súdu Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V), třebaže v Rakousku již probíhalo řízení o právu péče o děti, které bylo na jeho návrh zahájeno dne 15. července 2020 u Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha). Toto řízení se týkalo návrhu na vydání naléhavých předběžných opatření podle článku 20 nařízení č. 2201/2003 a návrhu ve věci samé. První řízení bylo rozhodnutím ze dne 14. srpna 2020 v řízení o předběžných opatřeních zamítnuto, zatímco druhé řízení bylo podle článku 16 Haagské úmluvy z roku 1980 přerušeno do doby, než bude rozhodnuto v řízení o navrácení dětí, které bylo na návrh otce zahájeno u Okresného súdu Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I) ( 7 ).

25.

Pokud jde o právo na styk s dětmi, otec upřesnil, že rozhodnutím ze dne 10. února 2021 přijal Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V) naléhavá předběžná opatření podle článku 20 nařízení č. 2201/2003, jimiž stanovil jeho styk s dětmi do doby ukončení řízení o právu péče o děti ( 8 ), které bylo u tohoto soudu přerušeno ( 9 ). Na jednání uvedl, že i přes vydání příkazu k výkonu tohoto rozhodnutí nebylo jeho právo na styk s dětmi matkou respektováno, za což jí byla v lednu 2023 uložena pokuta.

26.

Pokud jde o vyživovací povinnosti, vydal Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V) rozhodnutím ze dne 12. února 2021 naléhavé předběžné opatření podle článku 14 nařízení (ES) č. 4/2009 ( 10 ) týkající se povinnosti otce platit výživné na děti, jež se použije až do ukončení řízení o právu péče o děti přerušeného u tohoto soudu.

27.

Zadruhé otec uvádí, že žádný slovenský soud nepřevzal příslušnost k rozhodování o právu na styk s dětmi podle čl. 9 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 ( 11 ). Tvrdí, že všechna rozhodnutí, která dosud přijal Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V), jsou předběžné a naléhavé povahy a byla přijata buď na základě článku 20 tohoto nařízení, nebo článku 14 nařízení č. 4/2009.

28.

K těmto okolnostem se vrátím v souvislosti s výkladem článku 15 nařízení č. 2201/2003 a vztahu mezi tímto ustanovením a článkem 10 tohoto nařízení ( 12 ).

29.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 15 nařízení č. 2201/2003 vykládán v tom smyslu, že soud členského státu, jehož příslušnost k rozhodování o péči o dítě je založena na článku 10 tohoto nařízení, jako soud členského státu, v němž mělo toto dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním, je oprávněn požádat v souladu s čl. 15 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení o převzetí příslušnosti soud členského státu, do něhož bylo toto dítě neoprávněně odebráno jedním z rodičů a v němž má s tímto rodičem bydliště.

30.

Za účelem odpovědi na tuto otázku nejprve zanalyzuji, zda je odebrání dětí dotčené v původním řízení neoprávněným odebráním ve smyslu nařízení č. 2201/2003 (oddíl 1). Vzhledem k tomu, že na základě článku 20 tohoto nařízení přijaly slovenské soudy předběžná opatření týkající se mimo jiné práva otce na styk s dětmi, uvedu poté několik úvah týkajících se rozsahu příslušnosti založené na tomto ustanovení (oddíl 2), a nakonec objasním působnost článku 15 uvedeného nařízení a jeho vztah k článku 10 téhož nařízení (oddíl 3).

31.

Pro určení, zda spor vznikl v důsledku neoprávněného odebrání dětí ve smyslu nařízení č. 2201/2003, je třeba zjistit, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 2 bodu 11 tohoto nařízení.

32.

Podle čl. 2 bodu 11 písm. a) nařízení č. 2201/2003 neoprávněnost odebrání (nebo zadržení) dítěte závisí na existenci „práva péče o dítě vyplývajícího ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržením“ ( 13 ). Pokud jde o existenci práva péče o dítě, toto nařízení nestanoví, která osoba má mít právo péče o dítě, jež může způsobit neoprávněnost odebrání dítěte ve smyslu čl. 2 odst. 11 tohoto nařízení, ale ohledně určení nositele práva péče o dítě odkazuje na právo členského státu, v němž mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním. Podle Soudního dvora neoprávněnost odebrání dítěte pro účely uplatnění uvedeného nařízení závisí výhradně na existenci práva péče, které bylo přiznáno použitelným vnitrostátním právem a bylo odebráním porušeno ( 14 ).

33.

V projednávané věci přitom z předkládacího usnesení vyplývá, že podle slovenského práva platného pro rodiče v době narození dětí mají nesezdaní rodiče děti ve společné péči. V tomto ohledu účastníci původního řízení při jednání v reakci na dotaz Soudního dvora v tomto směru potvrdili, že podle slovenského práva mají právo na společnou péči.

34.

V situaci v původním řízení byly děti „odebrány“ jejich matkou z Rakouska na Slovensko bez souhlasu otce, a tedy v rozporu s právem na společnou péči, které rodičům přiznává slovenské právo, což, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a písemných a ústních vyjádření zúčastněných, nebylo zpochybněno ani předkládajícím soudem, ani slovenskými soudy ( 15 ).

35.

Z toho vyplývá, že bylo-li rodičům jednoznačně přiznáno právo na společnou péči v členském státě, v němž měly děti obvyklé bydliště před jejich odebráním, tedy v Rakousku, je třeba vycházet z toho, že odebrání dětí matkou z tohoto členského státu na Slovensko bez souhlasu otce je „neoprávněným odebráním“ ve smyslu čl. 2 bodu 11 písm. a) nařízení č. 2201/2003, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

36.

Připomínám, že otec při jednání uvedl, že rozhodnutí, která dosud přijal Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V) a týkala se mimo jiné jeho práva na styk s dětmi, byla naléhavá a předběžná a byla přijata na základě článku 20 nařízení č. 2201/2003. Mimoto právě na základě své příslušnosti založené na tomto ustanovení tento soud zamítl dva návrhy matky na vydání naléhavých předběžných opatření v řízení o právu péče o děti.

37.

Vyvstává tedy otázka, zda skutečnost, že Okresný súd Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V) přijal opatření na základě článku 20 nařízení č. 2201/2003, znamená, že tento soud uznal svou příslušnost podle tohoto nařízení, a zda v takovém případě může mít toto uznání vliv na jeho příslušnost podle článku 15 uvedeného nařízení.

38.

Odpověď na tuto otázku jasně vyplývá ze znění čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Podle tohoto ustanovení „[v] naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmout předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu“.

39.

Soudní dvůr již vyložil čl. 20 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 v tom smyslu, že soudy členského státu, kde se nachází dítě, jsou s výhradou splnění tří kumulativních podmínek stanovených v tomto ustanovení, oprávněny přijmout předběžná nebo zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, i když toto nařízení přiznává soudu jiného členského státu příslušnost k rozhodování ve věci samé ( 16 ). Upřesnil, že toto ustanovení musí být vykládáno restriktivně, neboť představuje výjimku ze systému příslušnosti stanoveného uvedeným nařízením ( 17 ). Dané ustanovení totiž nepředstavuje, jak uvedl generální advokát Y. Bot, kritérium obecné příslušnosti, ale oprávnění jednat v případě, že dítěti hrozí nebezpečí a existuje potřeba naléhavého jednání na ochranu dítěte. Umožňuje dovolávat se práva místa soudu bez ohledu na kritérium původní příslušnosti ( 18 ). Takové ustanovení tedy není pravidlem pro určení příslušnosti, a proto nesměřuje k určení příslušnosti ve věci samé ( 19 ). V tomto ohledu stačí připomenout, že takto přijatá opatření pozbývají účinnosti v případě, že soudy příslušné ve věci podle tohoto nařízení přijaly opatření, která považují za vhodná ( 20 ).

40.

Proto v projednávané věci skutečnost, že slovenský soud přijal naléhavá předběžná opatření týkající se práva otce na styk s dětmi podle článku 20 nařízení č. 2201/2003, neznamená, že tento soud uznal svou příslušnost ve věci samé, a tedy nemůže mít vliv na příslušnost podle článku 15 tohoto nařízení.

41.

Úvodem uvádím, že podle bodu 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 jsou pravidla pro určení příslušnosti ve věcech rodičovské zodpovědnosti stanovená tímto nařízením formulována s ohledem na nejlepší zájmy dítěte, zejména na blízkost.

42.

Pokud jde o zásadu přednosti nejlepších zájmů dítěte ( 21 ), bod 33 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí, že toto nařízení se zejména snaží zajistit dodržování základních práv dítěte stanovených v článku 24 Listiny. Zejména čl. 24 odst. 3 Listiny stanoví pro každé dítě „právo udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, ledaže by to bylo v rozporu s jeho zájmy“ ( 22 ).

43.

Pokud jde o zásadu blízkosti, soudy v místě obvyklého bydliště dítěte v době podání návrhu jsou na základě své zeměpisné blízkosti obecně nejvhodnější k posouzení opatření, která mají být přijata v zájmu dítěte, a to na základě článku 8 nařízení č. 2201/2003 ( 23 ). Odchylku od tohoto pravidla pro určení příslušnosti však stanoví zvláštní pravidla příslušnosti, zejména pravidla stanovená v článcích 10 a 15 tohoto nařízení, která zanalyzuji níže ( 24 ).

44.

V projednávané věci byl s ohledem na informace obsažené v předkládacím usnesení soudem příslušným k rozhodnutí o péči o děti podle článku 10 nařízení č. 2201/2003 Bezirksgericht Bruck an der Leitha (okresní soud v Bruck an der Leitha), soud místa obvyklého bydliště dětí před jejich neoprávněným odebráním.

45.

Soudní dvůr již rozhodl, že pravidlo o zvláštní příslušnosti stanovené v článku 10 nařízení č. 2201/2003 vyvažuje účinek, který by použití pravidla o obecné příslušnosti stanoveného v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení mělo v případě únosu dítěte, a sice přenesení příslušnosti na členský stát, v němž by dítě po svém únosu získalo nové obvyklé bydliště. Vzhledem k tomu, že toto přenesení příslušnosti by mohlo původci protiprávního činu poskytnout procesní výhodu, článek 10 tohoto nařízení stanoví, že soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště před neoprávněným odebráním nebo zadržením, nicméně zůstávají příslušné, ledaže jsou splněny určité podmínky ( 25 ). Důsledkem neutralizace provedené tímto ustanovením totiž je, že v případě neoprávněného odebrání jsou jedinými příslušnými soudy soudy členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště před odebráním. Tyto soudy zůstávají příslušné i v případě, že se dítě následně ocitne v přechodné nebo prozatímní situaci, kdy původní obvyklé bydliště bylo ztraceno, zatímco nové obvyklé bydliště ještě nebylo získáno ( 26 ).

46.

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že únos dítěte nesmí mít v zásadě za následek přechod příslušnosti ze soudů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým odebráním, na soudy členského státu, do něhož se dítě dostalo, a to ani tehdy, když po únosu dítě v tomto druhém členském státu získalo obvyklé bydliště ( 27 ). Pouze v případě, že dítě získalo takové obvyklé bydliště v jiném členském státě a mimoto je splněna i jedna z alternativních podmínek stanovených v čl. 10 písm. b) nařízení č. 2201/2003 ( 28 ), je stanoveno, že se příslušnost přenáší ( 29 ).

47.

V projednávané věci se sice zdá, že děti získaly nové obvyklé bydliště na Slovensku, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, ale ze spisu ve věci nevyplývá, že by byla splněna některá z alternativních podmínek stanovených v tomto ustanovení ( 30 ).

48.

V této souvislosti vyvstává otázka, zda existuje hierarchický vztah mezi články 10 a 15 nařízení č. 2201/2003, takže soud obvykle příslušný „k rozhodování ve věci samé“ by nemohl věc postoupit „vhodněji umístěnému“ soudu, pokud je tímto soudem soud členského státu, do kterého byly děti jedním z rodičů neoprávněně odebrány.

49.

Podotýkám, že nařízení č. 2201/2003, inspirované Haagskou úmluvou z roku 1996 ( 31 ), zakotvuje jednu z jejích hlavních inovací, a to zavedení „mechanismu dialogu mezi soudy [členských států] na základě posouzení jejich příslušnosti podle hledisek účelnosti“, pokud jde o zásadu přednosti nejlepšího zájmu dítěte ( 32 ).

50.

Článek 15 odst. 1 písm. b) nařízení č. 2201/2003 tedy stanoví, že výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je vzhledem ke svému umístění vhodnější k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte, „požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5“ ( 33 ).

51.

Toto ustanovení totiž obsahuje pravidlo pro určení příslušnosti, které doplňuje pravidla pro určení příslušnosti stanovená v článcích 8 až 14 nařízení č. 2201/2003 ( 34 ). Toto průkopnické pravidlo zavádí mechanismus spolupráce, jenž umožňuje soudu členského státu, který je příslušný „k rozhodování ve věci samé“ podle jednoho z těchto pravidel pro určení příslušnosti, aby výjimečně přistoupil k postoupení věci soudu jiného členského státu, jenž je k projednání vhodněji umístěný ( 35 ). Toto ustanovení umožňuje určitou míru flexibility v systému tohoto nařízení, pokud se zdá, že „nejlepší zájem dítěte vyžaduje, aby jeho ochrana byla zajištěna jinými soudy než soudy státu jeho obvyklého bydliště“ ( 36 ).

52.

Které soudy jsou však podle nařízení č. 2201/2003 příslušné „k rozhodování ve věci samé“?

53.

Vzhledem k tomu, že čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 uvádí bez rozdílu soudy členského státu, jež jsou příslušné „k rozhodování ve věci samé“ podle pravidel pro určení příslušnosti uvedených v tomto nařízení, mohou být těmito soudy buď soudy místa obvyklého bydliště dítěte, u nichž bylo zahájeno řízení na základě článku 8 uvedeného nařízení, nebo jeden ze soudů příslušných podle článků 9, 10 nebo 12 tohoto nařízení, nebo dále soud, u něhož bylo zahájeno řízení na základě článku 13 téhož nařízení ( 37 ).

54.

V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr již rozhodl, že článek 15 nařízení č. 2201/2003 doplňuje pravidla pro určení příslušnosti stanovená v článcích 8 až 14 tohoto nařízení mechanismem spolupráce, jenž soudu členského státu, který je na základě některého z těchto pravidel příslušný k projednání věci, umožňuje výjimečně postoupit věc soudu jiného členského státu s lepšími předpoklady k jejímu projednání ( 38 ).

55.

Jak tedy někteří autoři správně zdůraznili, „bez ohledu na základ příslušnosti soudu, u něhož bylo zahájeno řízení podle nařízení [č. 2201/2003], a navzdory snahám o zpřesnění a úpravu vazeb příslušnosti, které toto nařízení vytváří, připouští prostřednictvím článku 15, že takto určený soud nemusí být nutně nejvhodnějším soudem k rozhodování ve věci samé“ ( 39 ).

56.

Soudní dvůr nicméně v rozsudku IQ ( 40 ) rozhodl, že mechanismus přenesení stanovený v článku 15 nařízení č. 2201/2003 se neuplatní v případě, kdy jsou dva soudy příslušné k rozhodnutí ve věci samé, jeden na základě článku 8 a druhý na základě článku 12 tohoto nařízení ( 41 ). Takový výklad se však týká jiné situace, než je situace v projednávané věci, a proto tento rozsudek nebrání použití článku 15 uvedeného nařízení v projednávané věci ( 42 ).

57.

V každém případě článek 15 nařízení č. 2201/2003 umožňuje soudu příslušnému „k rozhodování ve věci samé“ podle pravidel pro určení příslušnosti uvedených v tomto nařízení postoupit věc nejen jinému soudu příslušnému k rozhodování ve věci samé, ale také jakémukoliv soudu členského státu, včetně soudu, který není považován za příslušný podle žádného z těchto pravidel ( 43 ), jako je tomu v případě přenesení příslušnosti na soud členského státu, do něhož bylo dítě neoprávněně odebráno ve smyslu článku 10 uvedeného nařízení.

58.

Zaprvé, jak Komise tvrdila ve svém písemném vyjádření, skutečnost, že články 10 a 15 nařízení č. 2201/2003 jsou oba uvedeny v kapitole II, nadepsané „Pravomoc“, oddílu 2, nadepsaného „Rodičovská zodpovědnost“, tohoto nařízení, svědčí ve prospěch použitelnosti článku 15 tohoto nařízení i v případě, kdy je příslušnost založena na článku 10 uvedeného nařízení.

59.

Ze znění ani ze systematiky oddílu 2 kapitoly II nařízení č. 2201/2003 totiž nevyplývá, že by možnost stanovená v článku 15 tohoto nařízení byla vyloučena, pokud je soud příslušný podle článku 10 uvedeného nařízení ( 44 ). Naopak, jelikož čl. 15 odst. 4 a 5 téhož nařízení stanoví, že pokud není dodržena lhůta, v níž musí být zahájeno řízení u soudu jiného členského státu nebo v níž se musí prohlásit za příslušný, soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, „pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14“ nařízení č. 2201/2003 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska), znamená to, že unijní normotvůrce předpokládal, že tuto možnost může platně využít soud členského státu, jehož příslušnost se původně zakládala na ustanoveních článku 10 tohoto nařízení, a v případě, že nedojde k postoupení věci, pokračovat ve výkonu v souladu s tímto článkem ( 45 ). Tato analýza je podpořena skutečností, že podle článku 15 uvedeného nařízení může příslušný soud rozhodnout o zahájení mechanismu postoupení z vlastního podnětu, i když podle čl. 15 odst. 2 in fine musí být tento podnět schválen alespoň jednou ze stran ( 46 ).

60.

Zadruhé je třeba připomenout, že článek 15 nařízení č. 2201/2003 přiznává příslušným soudům určitou diskreční pravomoc, avšak v mezích mechanismu, který toto ustanovení zavádí a je založen, jak jsem již vysvětlil, na duchu spolupráce mezi soudy, která neohrožuje právní jistotu ( 47 ).

61.

Zatřetí je třeba uvést, že cíl nařízení č. 2201/2003 zajistit dodržování základních práv dítěte, tak jak jsou stanovena v článku 24 Listiny, znamená, že podle odstavce 2 tohoto ustanovení musí být nejvlastnější zájem dítěte prvořadým hlediskem při všech činnostech týkajících se dětí, zejména uskutečňovaných veřejnými orgány. Je tedy zřejmé, že při výkladu tohoto nařízení musí být tento zájem zohledněn v prvé řadě. V této souvislosti se domnívám, že pokud byla, jako v projednávané věci, založena příslušnost k rozhodování ve věci samé podle článku 10 uvedeného nařízení, není o použitelnosti článku 15 tohoto nařízení pochyb. Jak totiž Komise správně zdůraznila, použitelnost článku 15, a to i v případě neoprávněného odebrání dítěte, má za cíl odchýlit se od pravidla pro určení příslušnosti soudů členského státu, v němž mělo dítě do okamžiku odebrání obvyklé bydliště, právě s cílem zohlednit nejlepší zájem dítěte ( 48 ).

62.

Domnívám se však, že cíl respektovat přednost nejlepšího zájmu dítěte, jak je zaručen nařízením č. 2201/2003 a článkem 24 Listiny, může případně odůvodňovat dva různé přístupy. Podle prvního přístupu by bylo možné se domnívat, že v konkrétním případě není postoupení věci podle článku 15 tohoto nařízení soudu členského státu, v němž dítě získalo obvyklé bydliště v důsledku neoprávněného odebrání (nebo zadržení), v zájmu dítěte, nebo, podle druhého přístupu, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu lze výjimečně povolit postoupení soudu členského státu, v němž dítě získalo obvyklé bydliště v důsledku neoprávněného odebrání.

63.

Naproti tomu, podle mého názoru respektování tohoto zájmu nemůže soudu příslušnému ve věcech rodičovské zodpovědnosti podle článku 10 nařízení č. 2201/2003 umožnit, aby systematicky nebo absolutně rezignoval na možnost, kterou mu nabízí mechanismus postoupení podle článku 15 tohoto nařízení, v případě, že by „vhodněji umístěným“ soudem byl na základě zásady nejlepšího zájmu dítěte soud členského státu, na jehož území dítě získalo obvyklé bydliště v důsledku neoprávněného odebrání. Článek 15 uvedeného nařízení totiž poskytuje nezbytnou flexibilitu, která umožňuje soudům členských států převzít příslušnost ve zvláštních případech odchylně od článku 10 téhož nařízení v případě, že je přenesení příslušnosti v nejlepším zájmu dítěte ( 49 ).

64.

V tomto ohledu připomínám, že Soudní dvůr rozhodl, že požadavek, že postoupení musí být v nejlepším zájmu dítěte, znamená, že se příslušný soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci ujistí, zda jím zamýšlené postoupení věci soudu jiného členského státu nemůže mít škodlivý dopad na situaci dotyčného dítěte. Soudní dvůr upřesnil, že za tímto účelem musí příslušný soud posoudit případný negativní dopad, který může mít takové postoupení na citové, rodinné a sociální vazby dítěte dotčeného věcí nebo na jeho hmotnou situaci ( 50 ).

65.

Začtvrté a v poslední řadě je třeba uvést, že v kontextu, o jaký jde v projednávané věci, mám stejně jako generální advokátka E. Sharpston ( 51 ) pochybnosti o tom, zda je třeba zásadu, že výjimky nebo odchylky od pravidla musí být vykládány striktně, uplatňovat bez dalšího. V případě článku 10 nařízení č. 2201/2003 totiž platí, že zatímco pravidlo zachování příslušnosti soudu místa dřívějšího obvyklého bydliště odpovídá jedné ze základních zásad tohoto nařízení, totiž zásadě zbavit protiprávní jednání rodiče, který dítě unesl, jakýchkoli právních účinků, výjimka odpovídá jiné základní zásadě, neboť se jedná o pravidlo pro určení příslušnosti koncipované podle nejlepšího zájmu dítěte v souladu s článkem 24 Listiny, a zejména na základě kritéria blízkosti ( 52 ).

66.

S ohledem na znění, systematiku a cíle nařízení č. 2201/2003 je proto třeba dovodit, že možnost postoupení je výjimečně dána i v případě, že ke zvažovanému přenesení příslušnosti dochází ve vztahu k soudu v členském státě, do kterého bylo dotčené dítě neoprávněně odebráno, pokud se příslušný soud s ohledem na konkrétní okolnosti věci řádně ujistí, že toto postoupení splňuje tři kumulativní podmínky stanovené v čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení, přičemž prvořadým hlediskem je, že uvedené postoupení je v nejlepším zájmu dotčeného dítěte.

67.

Tyto podmínky jsou předmětem druhé předběžné otázky.

68.

Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda jsou podmínky uvedené v čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 taxativní, a pokud ano, za jakých podmínek lze přihlédnout k žádosti o navrácení dítěte podané podle čl. 8 prvního pododstavce a třetího pododstavce písm. f) Haagské úmluvy z roku 1980, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto ( 53 ).

69.

Před analýzou těchto podmínek pro určení, zda řízení o navrácení podle tohoto ustanovení může být příslušnými soudy zohledněno při posuzování použití článku 15 nařízení č. 2201/2003 (oddíl 2), uvedu několik úvah týkajících se souboru pravidel stanovených tímto nařízením a Haagskou úmluvou z roku 1980, jakož i skutkového kontextu projednávané žádosti o navrácení dětí, tak jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí a z odpovědí na otázky položené Soudním dvorem při jednání (oddíl 1).

70.

Zaprvé připomínám, že Haagská úmluva z roku 1980 stanoví v článcích 8 až 11, 13 a 20 zvláštní postup, jehož cílem je „zajištění bezodkladného návratu dítěte do státu jeho obvyklého bydliště“ ( 54 ). Pokud dojde k neoprávněnému odebrání dětí, jako je tomu v případě sporu v původním řízení, v rámci Unie, „[tato] pravidla úmluvy jsou nařízením č. 2201/2003, zejména jeho článkem 11, doplněna a zpřesněna“ ( 55 ). Z důvodu vzájemného překrývání a úzkého vztahu mezi ustanoveními uvedeného nařízení a ustanoveními uvedené úmluvy mohou mít tedy ustanovení úmluvy vliv na význam, působnost a účinnost pravidel uvedeného nařízení ( 56 ).

71.

Zadruhé uvádím, že Soudní dvůr již vyložil vztah mezi článkem 60 a čl. 62 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 ( 57 ), když rozhodl, že „nyní únosy dětí z jednoho členského státu do jiného spadají [pod tento soubor pravidel] […] přičemž v oblasti působnosti daného nařízení mají [pravidla tohoto nařízení] přednost“ ( 58 ).

72.

Z předkládacího rozhodnutí a z odpovědí zúčastněných stran na otázky Soudního dvora však vyplývá, že přinejmenším do dne jednání nebylo Okresným súdom Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I) přijato žádné pravomocné rozhodnutí o návrhu na navrácení dětí, který otec podal u tohoto soudu dne 3. srpna 2020 ( 59 ). V tomto ohledu otec vysvětlil, že důvodem nepřijetí rozhodnutí tohoto soudu v přiměřené lhůtě byla mimo jiné skutečnost, že prvnímu soudci, který posuzoval návrh na navrácení, byl pozastaven výkon funkce v důsledku trestního stíhání pro profesní pochybení a řízení o navrácení muselo být svěřeno jinému soudci ( 60 ).

73.

Vyvstává tedy otázka, zda lze tyto okolnosti zohlednit při konkrétním posouzení každé z podmínek stanovených v článku 15 nařízení č. 2201/2003. Na tuto otázku odpovím níže.

74.

Ze znění čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 jasně vyplývá, že podmínky stanovené v tomto ustanovení jsou vyjmenovány taxativně.

75.

V tomto ohledu Soudní dvůr již rozhodl, že k postoupení věci soudu jiného členského státu podle článku 15 nařízení č. 2201/2003 může dojít pouze v případě, že jsou splněny tři podmínky, a sice že existuje vztah mezi dítětem a jiným členským státem ve smyslu čl. 15 odst. 3 písm. a) až e) uvedeného nařízení, že soud příslušný k rozhodování ve věci samé má za to, že soud tohoto jiného členského státu je k projednání věci vhodněji umístěný, a postoupení je v nejlepším zájmu dítěte v tom smyslu, že nemůže mít škodlivý dopad na situaci dotčeného dítěte ( 61 ). Soud členského státu, který je obvykle příslušný k projednání dané věci, tak musí k tomu, aby mohl požadovat postoupení věci soudu jiného členského státu, úspěšně vyvrátit silnou domněnku zachování své vlastní příslušnosti vyplývající z tohoto nařízení ( 62 ). K vyvrácení této domněnky nemůže tento soud přihlížet k jiným podmínkám, než jsou podmínky uvedené v článku 15 téhož nařízení, které Soudní dvůr vykládá restriktivně.

76.

Komise ve svém písemném vyjádření vysvětlila, že podle jejího názoru existence návrhu na navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, o níž nebylo v členském státě, do něhož bylo dítě neoprávněně odebráno, pravomocně rozhodnuto, nemá sama o sobě automaticky vliv na to, zda jsou splněny podmínky článku 15 nařízení č. 2201/2003. V odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem při jednání upřesnila, že taková okolnost nemůže být příslušným soudem zohledněna při posuzování první podmínky týkající se existence zvláštního vztahu mezi dítětem a jiným členským státem. Pokud jde o tuto podmínku, Soudní dvůr již totiž rozhodl, že věci, v nichž faktory, které jsou taxativně stanoveny v čl. 15 odst. 3 písm. a) až e) tohoto nařízení, chybí, jsou bez dalšího z mechanismu postoupení vyloučeny ( 63 ). Jinými slovy, takový „zvláštní vztah“ existuje pouze v případě, že je splněno jedno nebo několik kritérií uvedených v tomto ustanovení, jako je tomu v projednávané věci ( 64 ). Existence řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 proto nemůže mít na posouzení těchto kritérií vliv.

77.

Komise však dodala, že z faktického hlediska může existenci návrhu na navrácení zohlednit příslušný soud při posuzování druhé a třetí podmínky, tj. v rámci posouzení existence soudu k projednání věci nebo její části „vhodněji umístěného“ a nejlepšího zájmu dítěte v případě možného předání soudu členského státu, k němuž má dítě zvláštní vztah.

78.

Souhlasím s tímto přístupem, jelikož se jedná o zohlednění skutkové okolnosti, a sice existence návrhu na navrácení, o němž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto.

79.

Pokud jde o podmínku týkající se existence soudu vhodněji umístěného k projednání věci, Soudní dvůr již rozhodl, že příslušný soud, který hodlá věc postoupit, se musí ujistit o tom, že postoupení věci může přinést v souvislosti s přijetím rozhodnutí týkajícího se dítěte „skutečnou a konkrétní přidanou hodnotu“ v porovnání s možností zachování příslušnosti uvedeného soudu ( 65 ).

80.

V projednávané věci bylo při jednání objasněno, že v případě použití článku 15 nařízení č. 2201/2003 by případné přenesení příslušnosti z rakouského soudu nesměřovalo k Okresnému súdu Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I), ale k Okresnému súdu Bratislava V (okresní soud pro Bratislavu V), který již vydal několik rozhodnutí o naléhavých předběžných opatřeních týkajících se práva otce na styk s dětmi a práva dětí na výživné na základě článku 20 tohoto nařízení a článku 14 nařízení č. 4/2009. Jedná se tedy o relevantní faktor pro přijetí závěru, že tento druhý soud bude k projednání věci vhodněji umístěný.

81.

Naproti tomu více než dvouleté prodlení v řízení o navrácení před Okresným súdem Bratislava I (okresní soud pro Bratislavu I) je faktorem, který je třeba zohlednit pro přijetí závěru, že tento soud není vhodněji umístěný ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. V rámci posouzení, jehož cílem je určení, zda je určitý soud vhodněji umístěný k rozhodnutí ve věci, je totiž skutečnost, že soud členského státu, jemuž příslušný soud hodlá věc postoupit, dosud nerozhodl o návrhu na navrácení dětí, nepříznivým faktorem, neboť dočasně, při použití článku 16 Haagské úmluvy z roku 1980 ( 66 ), nemůže tento soud ani jiné soudy tohoto členského státu rozhodnout ve věci samé ( 67 ).

82.

Pokud jde o podmínku nejlepšího zájmu dítěte, v rozporu s tímto zájmem je jak postoupení věci soudu, který nezajistil neprodlené navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště, v důsledku čehož došlo ke značnému prodlení ( 68 ), tak i postoupení soudu, který nemůže rozhodnout ve věci samé o právu péče o dítě z důvodu, že mu v rozhodnutí dočasně brání článek 16 Haagské úmluvy z roku 1980 ( 69 ).

83.

Podle mého názoru však nelze takové postoupení vyloučit absolutně. Skutečnost, že postoupení soudu jiného členského státu podle článku 15 nařízení č. 2201/2003, které příslušný soud zvažuje, musí být v nejlepším zájmu dítěte, znamená, že příslušný soud se musí s ohledem na konkrétní okolnosti věci ujistit, že toto postoupení respektuje základní práva dítěte. Článek 11 odst. 8 tohoto nařízení zajisté stanoví, že „[b]ez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné […] každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení“ ( 70 ). To znamená, že rozhodnutí o nenavrácení má za následek „podmíněný souhlas“ příslušného soudu, jenž má v tomto případě konečné slovo při rozhodování o navrácení dítěte ( 71 ). Nicméně ani v tomto případě nemůže neoprávněnost odebrání dítěte vést příslušné soudy k tomu, aby automaticky přijaly rozhodnutí o „nenavrácení bez ohledu“ ve smyslu čl. 11 odst. 8 uvedeného nařízení, aniž zohlední okolnosti, které mohou svědčit ve prospěch setrvání dítěte v členském státě, do něhož bylo neoprávněně odebráno ( 72 ).

84.

Příslušný soud proto musí ve všech případech provést podrobné posouzení nejlepšího zájmu dítěte, které je nezbytné pro zohlednění zájmů a respektování základních práv dítěte. V této souvislosti zaprvé připomínám, že zásady vzájemné důvěry a uznávání, které jsou základem nařízení č. 2201/2003, předpokládají odpovídající úroveň spolupráce a informovanosti mezi soudy členského státu, do něhož bylo dotčené dítě neoprávněně odebráno, a soudy členského státu, v němž mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým odebráním. Zadruhé zdůrazňuji, že článek 15 tohoto nařízení poskytuje určitou míru flexibility v systému zavedeném tímto nařízením, pokud se zdá, že nejlepším zájmem dítěte je, aby jeho ochrana byla zajištěna jinými soudy než soudem členského státu jeho obvyklého bydliště.

85.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr poskytl Landesgericht Korneuburg (zemský soud v Korneuburgu, Rakousko) následující odpovědi: