STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY

přednesené dne 25. května 2023 ( 1 )

Věc C‑86/22

Papier Mettler Italia Srl

proti

Ministero della Transizione Ecologica (dříve Ministero dell’Ambiente e della Tutela del Territorio e del Mare),

Ministero dello Sviluppo Economico,

za účasti:

Associazione Italiana delle Bioplastiche e dei Materiali Biodegradabili e Compostabili – Assobioplastiche

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie)]

„Řízení o předběžné otázce – Směrnice 98/34/ES – Povinnost členských států oznámit Komisi návrhy technických předpisů – Následky neoznámení technického předpisu – Směrnice 94/62/ES – Harmonizace právních předpisů – Životní prostředí – Obaly a obalový odpad – Lehké plastové nákupní tašky – Vnitrostátní předpisy s přísnějšími technickými normami, než stanoví unijní předpisy – Článek 114 odst. 5 a 6 SFEU – Přímý účinek směrnice 94/62 – Odpovědnost členského státu za škodu způsobenou jednotlivcům“

1.

Obchodní úspěch lehkých plastových nákupních tašek je dán jejich nízkou hmotností a odolností vůči rozkladu. Vzhledem k tomu, že se obvykle použijí jen jednou či několikrát a snadno se vyhazují, je jejich šíření závažným problémem pro životní prostředí ( 2 ). Mnoho těchto tašek uniká z řetězců nakládání s odpady, a nakonec se hromadí v přírodě, zejména jako odpad v moři ( 3 ).

2.

V této předběžné otázce se Soudní dvůr zabývá slučitelností italské právní úpravy, dle níž je na území Itálie používání plastových nákupních tašek s určitými vlastnostmi zakázáno – navzdory tomu, že směrnice 94/62/ES ( 4 ) jejich uvádění na trh ve všech členských státech povolila – s unijním právem.

I. Právní rámec

A.   Unijní právo

1. Směrnice 94/62

3.

Článek 1 („Účel“) stanoví:

„1.   Účelem této směrnice je harmonizovat vnitrostátní opatření týkající se nakládání s obaly a obalovými odpady, aby se jednak zabránilo jakýmkoli jejich vlivům na životní prostředí všech členských států i třetích zemí anebo aby se tyto účinky zmenšily, a tím se dosáhlo vysoké úrovně ochrany životního prostředí, a jednak aby se zabezpečilo fungování vnitřního trhu, zabránilo se překážkám obchodu a omezování a narušování hospodářské soutěže v rámci Společenství.

[…]“.

4.

Článek 2 („Oblast působnosti“) stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na veškeré obaly, které jsou ve Společenství uváděny na trh, a na veškeré obalové odpady, ať již jsou užívány nebo uvolňovány na úrovni průmyslu, velkoobchodu, maloobchodu, kanceláří, služeb, domácností nebo na jakékoli jiné úrovni, bez ohledu na použitý materiál.

[…]“.

5.

Článek 3 („Definice“) ( 5 ) stanoví, že:

„[…]

1b.

‚plastovými nákupními taškami‘ [se rozumí] nákupní tašky s držadly nebo bez nich vyrobené z plastů a poskytované spotřebitelům v místě prodeje zboží či produktů;

1c.

‚lehkými plastovými nákupními taškami‘ [se rozumí] plastové nákupní tašky o tloušťce stěny nedosahující 50 mikronů;

[…]“.

6.

Článek 4 odst. 1a („Prevence“) stanoví ( 6 ):

„1a. Členské státy přijmou opatření, aby na svém území dosáhly trvalého snížení spotřeby lehkých plastových nákupních tašek.

Mezi tato opatření může patřit použití vnitrostátních cílů pro snížení spotřeby, zachování nebo zavedení ekonomických nástrojů, jakož i použití omezení při uvádění na trh v rámci odchylky od článku 18 pod podmínkou, že tato omezení jsou přiměřená a nediskriminační.

[…]“.

7.

Článek 9 („Základní požadavky“) stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby po uplynutí tří let od vstupu této směrnice v platnost směly být uváděny na trh pouze obaly, které vyhovují všem základním požadavkům stanoveným touto směrnicí, včetně přílohy II.

[…]“.

8.

Článek 16 („Oznámení“) stanoví:

„1.   Aniž je dotčena směrnice [Rady] 83/189/EHS [ze dne 28. března 1983 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů (Úř. věst. 1983, L 109, s. 8)], oznámí členské státy Komisi návrhy opatření, která zamýšlejí přijmout v rámci této směrnice, a to ještě před jejich zavedením, s výjimkou daňových opatření, avšak včetně technických specifikací, s nimiž jsou spojena daňová opatření, která mají dodržování těchto specifikací podpořit, aby je mohla Komise posoudit z hlediska stávajících předpisů řídících se v každém případě postupem stanoveným výše uvedenou směrnicí.

2.   Je-li navrhované opatření zároveň technickou záležitostí ve smyslu směrnice 83/189/EHS, může dotyčný členský stát v rámci oznamovacího postupu podle této směrnice uvést, že oznámení je rovněž platné pro směrnici 83/189/EHS.“

9.

Článek 18 („Svoboda uvádění na trh“) stanoví:

„Členské státy nesmějí na svém území bránit uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh.“

10.

Příloha II upravuje „základní požadavky na složení a vlastnosti opakovaně použitelných a využitelných obalů, včetně recyklovatelných obalů“.

2. Směrnice 98/34/ES ( 7 )

11.

Článek 1 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí

[…]

12)

‚návrhem technického předpisu‘ znění technické specifikace nebo jiného požadavku nebo předpisu pro služby včetně správních předpisů, které je vypracováno se záměrem vydat tuto specifikaci nebo ji v konečném stadiu vydat jako technický předpis, které je ve stadiu přípravy, kdy ještě mohou být provedeny zásadní změny

[…]“.

12.

Podle článku 8:

„1.   S výhradou článku 10, členské státy sdělí neprodleně Komisi každý návrh technického předpisu s výjimkou případu, kdy takový předpis pouze přejímá úplné znění mezinárodní nebo evropské normy a kdy postačí informace o dotyčné normě; členské státy současně Komisi sdělí důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu.

[…]

5.   Jsou-li navrhované technické předpisy součástí opatření, jejichž sdělení Komisi ve stadiu návrhu vyžaduje jiný závazný akt Společenství, mohou členské státy provést sdělení v souladu s čl. 8 odst. 1 této směrnice podle tohoto jiného právního předpisu, pokud výslovně uvedou, že uvedené sdělení je rovněž sdělením pro účely této směrnice.

Nečinnost Komise ve věci návrhu technického předpisu podle této směrnice nemá vliv na žádné rozhodnutí, které by mohlo být přijato podle jiných právních předpisů Společenství.“

B.   Vnitrostátní právo. Vyhláška ze dne 18. března 2013 ( 8 )

13.

Článek 1 definuje tašky pro odnos zboží jako „tašky dostupné v místě prodeje, za úplatu nebo zdarma, pro odnos potravin a jiného zboží spotřebitelem“.

14.

Článek 2 stanoví:

„1.   Na trh mohou být uváděny tašky pro odnos zboží, které spadají do některé z následujících kategorií:

a)

biologicky rozložitelné a kompostovatelné tašky na jedno použití, které odpovídají harmonizované normě UNI EN 13432:2002 ( 9 );

b)

opakovaně použitelné tašky vyrobené z polymerů jiných než uvedených v písmenu a), s uchy mimo užitný prostor tašky:

b.1)

o tloušťce stěny větší než 200 mikronů a obsahující nejméně 30 % recyklovaného plastu, pokud jsou určeny k použití pro potraviny;

b.2)

o tloušťce stěny větší než 100 mikronů a obsahující nejméně 10 % recyklovaného plastu, pokud nejsou určeny k použití pro potraviny;

c)

opakovaně použitelné tašky vyrobené z polymerů jiných než uvedených v písmenu a), s uchy v užitném prostoru tašky:

c.1)

o tloušťce stěny větší než 100 mikronů a obsahující nejméně 30 % recyklovaného plastu, pokud jsou určeny k použití pro potraviny;

c.2)

o tloušťce stěny větší než 60 mikronů a obsahující nejméně 10 % recyklovaného plastu, pokud nejsou určeny k použití pro potraviny.

2.   Kromě toho je povoleno uvádět na trh opakovaně použitelné tašky pro odnos zboží vyrobené z papíru, tkanin z přírodních vláken, polyamidových vláken a jiných materiálů než polymerů.

[…]“.

15.

Článek 6 stanoví:

„Tato vyhláška podléhá postupu pro sdělení podle směrnice Evropského parlamentu a Rady [98/34] a vstoupí v platnost až po úspěšném ukončení tohoto postupu.“

II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky

16.

Společnost Papier Mettler Italia Srl (dále jen „Papier Mettler“) je společností působící v odvětví distribuce balení a obalů. Její činnost se zaměřuje zejména na výrobu polyethylenových obalů, včetně plastových nákupních tašek.

17.

Společnost Papier Mettler, která se domnívá, že je vyhláškou z roku 2013 poškozena, se obrátila na předkládající soud s návrhem na její zrušení a na přiznání nároku na náhradu škody, která společnosti v důsledku této vyhlášky vznikla nebo vznikne ( 10 ).

18.

Společnost Papier Mettler na podporu svých tvrzení uvedla následující argumenty:

vyhláška z roku 2013 zakazuje uvádět na trh plastové nákupní tašky, které jsou povoleny směrnicí 94/62. Konkrétně její článek 2 vyžaduje, aby plastové nákupní tašky splňovaly zvláštní technické požadavky, což je v rozporu se směrnicemi 94/62 a 98/34;

z procesního hlediska a vzhledem k tomu, že směrnice 94/62 je harmonizační směrnicí, musí být technické předpisy stanovené vnitrostátním orgánem předem oznámeny Komisi (čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU);

článek 16 směrnice 94/62 ukládá členským státům, aby Komisi předem oznámily návrhy opatření, která zamýšlejí přijmout, aby je mohla Komise posoudit z hlediska stávajících předpisů;

článek 8 směrnice 98/34 obdobně vyžaduje, aby „každý návrh technického předpisu“ a „důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout“, byly před jeho přijetím oznámeny Komisi;

vyhláška z roku 2013 tedy měla být předem oznámena Komisi, což Italská republika neučinila;

z hmotněprávního hlediska je vyhláška z roku 2013 v rozporu se směrnicí 94/62, jelikož zakazuje uvádět na trh tašky, byť splňují některou z podmínek využitelnosti stanovených v bodě 3 přílohy II této směrnice ( 11 ).

19.

Žalovaný správní orgán nesouhlasil s nároky společnosti Papier Mettler z těchto důvodů:

vyhláška z roku 2013 byla řádně oznámena Komisi dne 12. března 2013. Její vstup v platnost byl podmíněn úspěšným ukončením postupu podle směrnice 98/34. Tento postup byl ukončen dne 13. září 2013;

technické předpisy uvedené ve vyhlášce z roku 2013 jsou v Itálii nezbytné pro boj s problémem znečištění tříděného sběru organického odpadu a pro podporu používání biologicky rozložitelných a kompostovatelných plastových nákupních tašek ( 12 );

při vymezení určitých typů tašek, které lze uvádět na trh ( 13 ), zavedla vyhláška z roku 2013 selektivní zákaz týkající se pouze těch plastových tašek, které vzhledem k tomu, že nedosahují určité tloušťky, nezaručují velkou možnost opětovného použití, ale jsou předurčeny k tomu, aby se velmi rychle staly plastovým odpadem.

20.

V této souvislosti Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) pokládá následující předběžné otázky:

„1)

Brání čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU, čl. 16 odst. 1 směrnice [94/62] a článek 8 směrnice [98/34] použití takového vnitrostátního ustanovení, jako je ustanovení napadené meziresortní vyhlášky, které zakazuje uvádět na trh tašky na jedno použití vyrobené z materiálů, které nejsou biologicky rozložitelné, ale splňující ostatní požadavky stanovené směrnicí [94/62], pokud tato vnitrostátní právní úprava obsahující technické předpisy, které jsou přísnější než unijní právní úprava, nebyla členským státem předem oznámena Evropské komisi, ale byla oznámena až po jejím přijetí a před zveřejněním opatření?

2)

Musí být články 1, 2, čl. 9 odst. 1 a článek 18 směrnice [94/62], doplněné ustanoveními článků 1, 2 a 3 přílohy II této směrnice, vykládány v tom smyslu, že brání přijetí vnitrostátní právní úpravy zakazující uvádění jednorázových tašek pro odnos zboží na jedno použití vyrobených z materiálů, které nejsou biologicky rozložitelné, ale které splňují ostatní požadavky stanovené směrnicí [94/62], na trh, nebo lze dodatečné technické předpisy stanovené vnitrostátní právní úpravou odůvodnit cílem zajistit vyšší úroveň ochrany životního prostředí, případně s ohledem na zvláštní povahu problémů sběru odpadu v členském státě a na potřebu tohoto státu plnit rovněž unijní povinnosti v této souvislosti?

3)

Musí být články 1, 2, čl. 9 odst. 1 a článek 18 směrnice [94/62], doplněné ustanoveními bodů 1, 2 a 3 přílohy II této směrnice, vykládány v tom smyslu, že představují jasnou a přesnou právní úpravu, která může zakázat jakékoli překážky uvádění tašek, které splňují požadavky stanovené touto směrnicí, na trh, a vede k nutnému upuštění od uplatnění jakékoli vnitrostátní právní úpravy, která by mohla být v rozporu s touto směrnicí, ze strany všech státních orgánů, včetně orgánů veřejné moci?

4)

Konečně, představuje přijetí vnitrostátní právní úpravy zakazující uvádění tašek pro odnos zboží na jedno použití, které nejsou biologicky rozložitelné, ale byly vyrobeny v souladu s požadavky směrnice [94/62], na trh, pokud není odůvodněna cílem zajistit vyšší úroveň ochrany životního prostředí, zvláštní povahou problémů sběru odpadu v členském státě a potřebou, aby tento stát plnil rovněž unijní povinnosti stanovené v této souvislosti, závažné a zjevné porušení článku 18 směrnice [94/62]?“

III. Řízení před Soudním dvorem

21.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 9. února 2022.

22.

Písemná vyjádření předložily společnost Papier Mettler, sdružení Associazione Italiana delle Bioplastiche e dei Materiali Biodegradabili e Compostabili (dále jen „Assobioplastiche“), italská vláda a Evropská komise. Všichni tito se zúčastnili jednání dne 22. března 2023.

IV. Posouzení

A.   Úvodní poznámky

23.

Především je třeba objasnit, na který typ plastových nákupních tašek předkládající soud odkazuje. Ačkoli předkládací rozhodnutí používá ne vždy jednotnou terminologii, zdá se, že se v každém případě vztahuje na jednorázové lehké plastové nákupní tašky na jedno použití ( 14 ) vyrobené z biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných materiálů, jež však splňují ostatní požadavky stanovené směrnicí 94/62.

24.

Zadruhé je třeba vyjasnit, které normy unijního práva jsou pro zodpovězení položených otázek relevantní:

ačkoli předkládající soud odkazuje na články 1 a 2 směrnice 94/62, ve skutečnosti není výklad těchto ustanovení (týkajících se předmětu, resp. oblasti působnosti této směrnice) podstatný, neboť o tom, že plastové nákupní tašky jsou obalem, není pochyb ( 15 );

pro výsledek sporu však mohou být klíčová jiná ustanovení směrnice 94/62, a sice čl. 9 odst. 1 a článek 18.

B.   Přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

25.

Assobioplastiche a italská vláda mají za to, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, neboť vyhláška z roku 2013 nikdy nevstoupila v platnost nebo byla zrušena.

26.

Nepřípustnost žádosti se dle sdružení Assobioplastiche dále zakládá na tom, že předkládající soud nezohlednil čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62.

27.

Domnívám se, že žádná z těchto námitek není důvodem pro odmítnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a limine. Předkládající soud vymezuje v rámci své odpovědnosti vnitrostátní právní rámec, kterým se řídí spor, s nímž jsou spojeny žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Na ty se, jak známo, vztahuje domněnka relevance ( 16 ).

28.

Při jednání účastníci řízení do hloubky rozebírali otázku platnosti a uplatňování vyhlášky z roku 2013, aniž by z jejich vystoupení bylo možné vyvodit v tomto ohledu jednoznačné řešení. Shodli se na tom, že vzniklý právní stav je matoucí: podle některých je zmatečný či neuchopitelný, podle jiných jde o legislativní chaos.

29.

Podle Komise vyhláška z roku 2013 vstoupila v platnost a uplatňovala se v Itálii od jejího úředního zveřejnění až do jejího formálního zrušení v roce 2017 ( 17 ). Každopádně na základě článku 6 mohlo být její uplatňování odloženo až do 13. září 2013, kdy skončila odkladná lhůta, stanovená v článku 9 směrnice 98/34. Vzhledem k tomu, že vyhláška byla oficiálně zveřejněna dne 27. března 2013, přestala být návrhem a stala se platným předpisem, což bylo důvodem, proč Komise nevydala stanovisko k její slučitelnosti s unijním právem.

30.

Podle italské vlády a sdružení Assobioplastiche vyhláška z roku 2013 nikdy nevstoupila v platnost, protože nebyl úspěšně ukončen oznamovací postup u Komise a nastala odkladná podmínka stanovená v článku 6 vyhlášky. Po letech byla formálně zrušena, aby byla „vyňata“ z italského právního řádu, přičemž však ve skutečnosti nešlo o zrušení platného dokumentu.

31.

Podle společnosti Papier Mettler se začal sankční režim stanovený v nařízení s mocí zákona č. 2/2012 ( 18 ) uplatňovat s přijetím vyhlášky z roku 2013 a uplatňoval se bez ohledu na to, zda vyhláška vstoupila v platnost či nikoli. To, že ona samotná nebyla předmětem sankcí, je dáno tím, že plastové nákupní tašky zakázané v Itálii vyhláškou z roku 2013 přestala prodávat, s čímž souvisí následný ušlý zisk, který uplatňuje.

32.

V každém případě je na předkládajícím soudu, jenž má jako jediný pravomoc vykládat vnitrostátní právo, aby rozhodl o nejasnostech týkajících se vstupu v platnost a účinnosti vyhlášky z roku 2013. Soudní dvůr nemůže zasahovat do věcí, k jejichž rozhodnutí je příslušný předkládající soud.

33.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce by byla bezdůvodná, pokud by předkládající soud měl za to, že vyhláška z roku 2013 (jíž se zabývá žaloba podaná k soudu společností Papier Mettler) nikdy nebyla platná, ani účinná. Stačilo by mu považovat tuto skutečnost za prokázanou, aby mohl bez dalšího rozhodnout spor v původním řízení. Pokud to soud takto nechápal a předložil věc k rozhodnutí o předběžné otázce, je to proto, že podle všeho implicitně zastává opačný názor.

34.

V každém případě se nedomnívám, že by spor před předkládajícím soudem a žádost o rozhodnutí o předběžné otázce samotnou bylo možné označit za fiktivní. Domnívám se proto, že žádost je přípustná s výhradou, že konečné slovo ohledně vstupu v platnost a výkladu vyhlášky z roku 2013 bude mít vnitrostátní soud.

35.

Pokud jde o druhou námitku přípustnosti, omezím se na konstatování, že čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62 není ratione temporis použitelný na skutkové okolnosti sporu. K nim došlo v roce 2013 a uvedený článek byl do směrnice 94/62 vložen v roce 2015 (směrnicí 2015/720).

C.   K první předběžné otázce

36.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda je vnitrostátní předpis s výše uvedeným obsahem ( 19 ), který členský stát oznámil Komisi po jeho přijetí, avšak několik dní před jeho úředním zveřejněním, slučitelný s čl. 16 odst. 1 směrnice 94/62 a článkem 8 směrnice 98/34 ( 20 ).

1. Použití směrnice 98/34

37.

Předkládající soud ani účastníci řízení nemají pochybnosti o tom, že pravidla obsažená ve vyhlášce z roku 2013 mají povahu technického předpisu (ve smyslu směrnice 98/34). Otázky ohledně této kvalifikace, které jsou často vznášeny před Soudním dvorem ( 21 ), se tedy v projednávané věci – vzhledem k tomu, že není sporu o tom, že tato pravidla jsou technickým předpisem – nevyskytují.

38.

Italský stát, jak rozeberu níže, byl povinen tento technický předpis (vyhláška z roku 2013) oznámit Komisi ve fázi návrhu, tj. před jeho přijetím ( 22 ).

39.

Podle čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34 jsou členské státy povinny každý návrh technického předpisu neprodleně sdělit Komisi. Ve sdělení je třeba uvést „důvody, pro které je nezbytné takový technický předpis přijmout, pokud již nebyly uvedeny v samotném návrhu“. V případech, kdy se jedná pouze o převzetí úplného znění mezinárodní nebo evropské normy, postačí informace o dotyčné normě.

40.

Následkem nesplnění této povinnosti je nepoužitelnost dotčeného technického předpisu vůči jednotlivcům, ať už v trestním řízení, nebo ve sporech mezi jednotlivci v jiných řízeních ( 23 ).

41.

Směrnice 98/34 svěřuje Komisi kontrolní pravomoc, pokud jde o návrhy technických předpisů, které jí členské státy sdělily ( 24 ). Právě kvůli ochraně této pravomoci jsou stanoveny důsledky přímo spojené s neoznámením, jak uvedl Soudní dvůr v rozsudku ve věci CIA Security International: povinnost podle článku 8 směrnice 98/34 má přímý účinek a neoznámené vnitrostátní technické předpisy jsou vůči jednotlivcům nevymahatelné.

42.

Ke stejnému důsledku dospěly i jiné informační a kontrolní postupy podobné zde analyzovanému, například postup podle směrnice 2000/31/ES ( 25 ) v oblasti služeb informační společnosti, který je předmětem rozsudku ve věci Airbnb Ireland ( 26 ).

43.

Soudní dvůr v rozsudku ve věci Airbnb Ireland potvrdil důsledky povinnosti stanovené ve směrnici, která přiznává Komisi takovou pravomoc s dostatečně jasnou, přesnou a nepodmíněnou povahou: povinnost má přímý účinek, a proto se jí mohou jednotlivci dovolávat před vnitrostátními soudy ( 27 ).

44.

Podle předkládacího rozhodnutí byla vyhláška z roku 2013 oznámena Komisi dne 12. března 2013 ( 28 ), přijata o šest dní později a úředně zveřejněna dne 27. března 2013.

45.

Oznámení učiněné Komisi za těchto podmínek je tedy v rozporu s povinností uloženou čl. 8 odst. 1 směrnice 98/34, neboť:

V době, kdy byl návrh technického předpisu oznámen Komisi, byla jeho příprava v natolik pokročilé fázi, že v něm již nebylo možné provést podstatné změny (ve skutečnosti žádné změny);

Komisi musí být neprodleně oznámen „návrh“ technického předpisu, nikoli jeho konečná verze ( 29 );

při výše uvedené časové posloupnosti Italská republika nemohla zohlednit připomínky Švédského království a podrobná stanoviska Nizozemského království a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k návrhu technického předpisu, neboť vyhláška z roku 2013 byla přijata před jejich vydáním.

46.

Byl tak obejit postup stanovený směrnicí 98/34. Přijetím návrhu technického předpisu v šesti dnech následujících po jeho oznámení Komisi byla porušena povinnost dodržet odkladnou lhůtu stanovená v čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34: členský stát může oznámený návrh přijmout nejdříve tři měsíce poté, co Komise obdrží oznámení.

47.

Italská vláda uvádí dvě skutečnosti, na základě nichž ospravedlňuje svůj postup a popírá jakékoli porušení směrnice 98/34:

oznámení návrhu vyhlášky z roku 2013 je zopakováním oznámení, které bylo učiněno již dříve v roce 2011;

vstup vyhlášky z roku 2013 v platnost je podle jejího článku 6 podmíněn úspěšným ukončením oznamovacího postupu. Vzhledem k tomu, že Komise nevydala stanovisko, nebyl tento postup úspěšně ukončen ( 30 ), takže vyhláška nikdy nevstoupila v platnost. To je důvod, proč Itálie nesdělila Komisi konečné znění tohoto technického předpisu ( 31 ).

48.

Ani jedno z těchto dvou odůvodnění mě nepřesvědčilo.

49.

Pokud jde o oznámení z roku 2011 ( 32 ), návrhem technického předpisu, který byl tehdy Komisi sdělen, bylo (budoucí) nařízení s mocí zákona č. 2/2012, jež prodloužilo zákaz uvádění na trh těch jednorázových plastových nákupních tašek, které nejsou v souladu s harmonizovanou normou UNI EN 13432:2002. Jeho čl. 2 odst. 1 předpokládal vypracování následné ministerské vyhlášky, jež by vymezila rozsah zákazu uvádění biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných plastových nákupních tašek na trh. Kromě toho stanovil sankce pro případy porušení této budoucí právní úpravy.

50.

Oznámení z roku 2013 proto nelze považovat za pouhé zopakování oznámení z roku 2011, jak uvedla na jednání Komise. Oznámení z roku 2013 obsahuje nová omezení pro plastové tašky, jež musela být oznámena Komisi na základě směrnice 98/34.

51.

Pokud jde o odkladnou klauzuli (článek 6), její zahrnutí ze strany italského státu do znění vyhlášky z roku 2013 představuje postup, který je neslučitelný se směrnicí 98/34.

52.

Úřední zveřejnění vyhlášky z roku 2013 totiž může mít samo o sobě dopad na volný pohyb zboží, neboť ovlivní typy plastových tašek, které lze v Itálii uvádět na trh. Podmiňování vstupu vyhlášky v platnost úspěšným ukončením oznamovacího postupu dle směrnice 98/34 představuje legislativní techniku, jež nectí právní jistotu, neboť jednotlivci nevědí, kdy nastane stav (ať již příznivý či nepříznivý), kterému musí přizpůsobit své chování.

53.

Tato legislativní technika rovněž znemožňuje – jako tomu bylo v projednávaném případě – náležité zohlednění připomínek a podrobných stanovisek Komise a ostatních členských států ohledně slučitelnosti návrhu technického předpisu s pravidly unijního práva. Maří se tak cíl sledovaný směrnicí 98/34, totiž zabránit technickým překážkám obchodu ještě dříve, než začnou mít omezující účinky.

54.

Stručně řečeno se domnívám, že přijetím vyhlášky z roku 2013 došlo z formálních důvodů k porušení čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice 98/34.

2. Použití směrnice 94/62

55.

Podle čl. 16 odst. 1 směrnice 94/62 jsou členské státy povinny oznámit Komisi před přijetím návrhy opatření, která zamýšlejí přijmout v rámci této směrnice (ve vztahu k obalům a obalovým odpadům).

56.

Z odstavce 2 téhož článku vyplývá, že pokud je navrhované opatření technickou záležitostí, může členský stát uvést, že jeho oznámení je platné rovněž pro směrnici 83/189 (později nahrazenou směrnicí 98/34).

57.

Italský stát oznámil Komisi návrh vyhlášky z roku 2013 podle článku 16 směrnice 94/62. Toto ustanovení (na rozdíl od článku 9 směrnice 98/34) nestanoví lhůtu, během níž musí členský stát před přijetím návrhu vnitrostátního předpisu vyčkat na připomínky Komise a ostatních států. Nedomnívám se tedy, že Itálie porušila toto ustanovení, a to přesto, že vyhláška z roku 2013 byla oficiálně zveřejněna, jak jsem již uvedl, šest dní po oznámení Komisi.

58.

Postup podle článku 16 směrnice 94/62 se týká pouhého informování, zatímco korelativní postup podle směrnice 98/34 se týká informování o vnitrostátních předpisech a kontroly těchto předpisů. Jde tedy o různé postupy, které mají rovněž různé účinky.

59.

Na základě znění ani účelu článku 16 směrnice 94/62 nelze uvažovat o tom, že by nesplnění povinnosti předchozího oznámení mělo stejné účinky jako nesplnění povinnosti podle směrnice 98/34.

60.

Článek 16 směrnice 94/62 se týká vztahů mezi členskými státy a Komisí, a proto nezakládá žádná práva jednotlivcům, která by mohla být porušena, nesplní-li členský stát povinnost v článku stanovenou. Na toto ustanovení se proto nelze odvolávat u vnitrostátních soudů s cílem dosáhnout zrušení neoznámených předpisů nebo jejich neúčinnosti vůči jednotlivcům ( 33 ).

61.

Podle mého názoru článek 16 směrnice 94/62 stanoví postup pro pouhé informování podobný těm, které Soudní dvůr analyzoval v rozsudcích Enichem Base a Bulk Oil ( 34 ).

62.

Na rozdíl od toho, co uvedla na jednání Komise, je dle mého názoru logické v těchto řízeních odmítnout nepoužitelnost vnitrostátních předpisů vůči jednotlivcům, pokud byly přijaty, aniž byla splněna povinnost předchozího oznámení, kterou ukládá unijní předpis, jenž nestanoví právní důsledky přímo spojené s nesplněním této povinnosti.

63.

Opakuji, že postup pouhého informování podle článku 16 směrnice 94/62 nelze srovnávat s postupem podle směrnice 98/34 ani s jinými obdobně koncipovanými ustanoveními, což je i případ povinnosti stanovené v čl. 3 odst. 4 písm. b) druhé odrážce směrnice 2000/31, o níž jsem se zmínil dříve ( 35 ).

64.

Křížové odkazy obsažené v čl. 16 odst. 2 směrnice 94/62 a čl. 8 odst. 5 směrnice 98/34 nemění nic na tom, co bylo dosud řečeno. Jde o ustanovení, která pouze uvádějí, že oznámení vnitrostátního návrhu lze vztáhnout na dva informační postupy stanovené různými „akty Společenství“. Tím se předejde opakovaným sdělením téhož návrhu Komisi. Toto pravidlo však nic nemění na rozdílné povaze těchto dvou postupů.

65.

Ve shodě s tím, co uvedla na jednání Komise, bych také měl vysvětlit, proč oznámení návrhu technického předpisu na základě článku 8 směrnice 98/34 není platné pro účely použití čl. 114 odst. 5 SFEU. Aby bylo možné využít tohoto ustanovení SFEU, musí členský stát odůvodnit, že vnitrostátní předpis, jež má být přijat, je odůvodněn potřebou vyšší úrovně ochrany životního prostředí (či pracovního prostředí), upřesněnou samotným oznamujícím státem na základě vědeckých poznatků po přijetí harmonizačního předpisu.

66.

Oznámení týkající se provádění směrnice 98/34 takové vyčerpávající odůvodnění nevyžaduje. Oznámení učiněné podle této směrnice navíc znamená prosté odložení vstupu návrhu předpisu v platnost na určitou dobu, dokud nebude známa případná reakce Komise a ostatních členských států.

67.

Cílem oznámení podle čl. 114 odst. 5 SFEU je naopak získat souhlas Komise s přísnějším vnitrostátním předpisem, a to po ověření, že neobsahuje prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a nenarušuje fungování vnitřního trhu.

D.   Druhá předběžná otázka

68.

Předkládající soud se v zásadě snaží zjistit, zda vnitrostátní právní úprava, která zakazuje uvádění na trh jednorázových tašek (na jedno použití) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, které nicméně splňují ostatní požadavky směrnice 94/62,

je v rozporu s článkem 18 směrnice 94/62 ve spojení s článkem 9 a přílohou II této směrnice;

je odůvodnitelná cílem dosáhnout vyšší úrovně ochrany životního prostředí.

1. Neslučitelnost vnitrostátní právní úpravy s článkem 18 směrnice 94/62

69.

Podle tohoto článku „členské státy nesmějí na svém území bránit uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh“.

70.

Podle článku 9 směrnice 94/62 smí „být uváděny na trh pouze obaly, které vyhovují všem základním požadavkům stanoveným touto směrnicí, včetně přílohy II“. Tato příloha upravuje „základní požadavky na složení a vlastnosti opakovaně použitelných a využitelných obalů, včetně recyklovatelných obalů“ ( 36 ).

71.

Podle Soudního dvora byly „značení a identifikace obalů a požadavky na jejich složení, opakovanou použitelnost a využitelnost“ (články 8 až 11 a příloha II směrnice 94/62) plně harmonizovány ( 37 ).

72.

Z tohoto prohlášení vyplývají tyto důsledky:

pokud unijní norma provádí úplnou harmonizaci, je zajištěno, že výrobek vyrobený v souladu s harmonizovanými požadavky využívá výhod volného pohybu na celém území Unie. Členské státy ztrácejí možnost ukládat další požadavky založené na ochraně z důvodu obecného zájmu ( 38 );

při úplné harmonizaci provádějí orgány EU nezbytné vyvažování cíle volného pohybu výrobku a cíle ochrany obecných zájmů, takže toto vyvažování nemohou znovu provádět vnitrostátní orgány;

pokud je nějaká oblast předmětem úplné harmonizace na úrovni Unie, musí být každé vnitrostátní opatření, které se jí týká, posuzováno vzhledem k ustanovením tohoto harmonizačního opatření, a nikoliv vzhledem k ustanovením primárního práva ( 39 ).

73.

Na tomto základě článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s článkem 9 a přílohou II této směrnice brání z věcných nebo obsahových důvodů přijetí takové vnitrostátní právní úpravy, o jakou jde v projednávané věci.

74.

Vyhláška z roku 2013 zakazuje uvádět na trh tašky, které nesplňují technický předpis (UNI EN 13432:2002), i když splňují ostatní požadavky na využitelnost stanovené v bodě 3 přílohy II směrnice 94/62, ledaže splňují další technické specifikace týkající se tloušťky a tvaru, jež rovněž nejsou upraveny touto směrnicí.

75.

Vyhláška z roku 2013 tak sice směřuje k zajištění účinné ochrany životního prostředí a účinnějšího sběru odpadů, ale upřednostňuje (a zvýhodňuje) metody kompostování a biologické rozložitelnosti před metodami recyklace materiálu a energetického využití, které povoluje směrnice 94/62.

76.

Bod 3 přílohy II směrnice 94/62 se vztahuje stejnou mírou na tyto čtyři způsoby využitelnosti obalů. Vnitrostátní předpis tedy nemůže být v rozporu s volbou unijního normotvůrce, který tuto problematiku plně harmonizoval, aniž členským státům ponechal možnost upřednostnit nebo vyloučit určité metody využitelnosti obalů v porovnání s jinými.

2. Odůvodnění založené na ochraně životního prostředí?

77.

Opakuji, že články 8 až 11 a příloha II směrnice 94/62 provádějí vyčerpávající harmonizaci, pokud jde o značení a identifikaci obalů, požadavky na jejich složení a jejich opakovanou použitelnost nebo využitelnost. Z toho vyplývá, že jedinou možností, kterou má Italská republika k dispozici, chce-li přijmout přísnější právní úpravu, je možnost stanovená v čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU ( 40 ).

78.

Tato ustanovení SFEU přiznávají členskému státu možnost přijmout vnitrostátní předpisy, opírající se o nové vědecké poznatky mj. k ochraně životního prostředí, z důvodu zvláštního problému, který se objeví v tomto členském státě po přijetí harmonizačních opatření.

79.

Tato možnost je však podmíněna předchozím oznámením vnitrostátního opatření a jeho schválením Komisí do šesti měsíců od oznámení ( 41 ). Jelikož nebylo prokázáno, že italská vláda tyto požadavky splnila, výjimka podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU se zde neuplatní.

3. Dopad čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62.

80.

Italská vláda a sdružení Assobioplastiche tvrdí, že vyhláška z roku 2013 byla potvrzena vložením nového čl. 4 odst. 1a směrnice 94/62 směrnicí 2015/720.

81.

Jejich odůvodnění nelze přijmout, neboť:

směrnice 2015/720, jejíž lhůta pro provedení uplynula dne 27. listopadu 2016 (článek 2), není ratione temporis použitelná na spor, který vznikl v důsledku přijetí vyhlášky z roku 2013;

v každém případě směrnice 2015/720 sice umožňuje vnitrostátní odchylky od volného uvádění obalů slučitelných se směrnicí 94/62 na trh, ale činí tak v případě lehkých plastových nákupních tašek (o tloušťce stěny nedosahující 50 mikronů). Naproti tomu vyhláška z roku 2013 obsahovala širší zákaz, týkající se plastových tašek o tloušťce větší než 60 mikronů.

82.

Stručně řečeno, článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II brání vnitrostátní právní úpravě, která zakazuje uvádění na trh jednorázových nákupních tašek (na jedno použití) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, ač tyto tašky splňují ostatní požadavky směrnice 94/62, neoznámil-li členský stát tuto právní úpravu a neobdržel-li schválení Komise podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU.

E.   Třetí předběžná otázka

83.

Předkládající soud si přeje zjistit, zda má článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II přímý účinek a zda jsou orgány členského státu povinny upustit od uplatňování vnitrostátní právní úpravy, která by byla se zmíněnými ustanoveními v rozporu.

84.

Podle ustálené judikatury týkající se přímého účinku směrnic ( 42 ):

„[…] ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska svého obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, a to ať již v případě, že stát směrnici včas neprovedl do vnitrostátního práva, tak i v případě, že ji provedl nesprávně […]“.

„[…] ustanovení unijního práva je bezpodmínečné, jestliže ukládá povinnost, která není vázána na žádnou podmínku, a při jejím plnění ani v jejích účincích není podmíněna žádným aktem ze strany orgánů Unie nebo členských států, a dále […] je dostatečně přesné, aby se jej mohl právní subjekt dovolávat a aby jej mohl uplatnit soud, jestliže ukládá povinnost jednoznačným způsobem […]“.

„[…] i když směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při jejím provádění, ustanovení této směrnice lze považovat za přesné a bezpodmínečné, pokud členským státům jednoznačně ukládá přesnou povinnost dosáhnout výsledku, který není vázán na žádnou podmínku, co se týče použití pravidla v něm obsaženého […]“.

85.

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a s její přílohou II představuje jasné, přesné a bezpodmínečné pravidlo unijního práva, jež má přímý účinek a jehož se mohou jednotlivci dovolávat u vnitrostátních soudů ve sporech proti orgánům italského státu.

86.

V tomto ohledu stačí potvrdit, že článek 18 směrnice 94/62 striktně a bez výjimky členským státům zakazuje, aby na svém území bránily uvádění takových obalů, které vyhovují ustanovením této směrnice, na trh.

87.

Na tyto požadavky (články 8 až 11 a příloha II) týkající se značení a identifikace, jakož i jejich složení a možnosti jejich opakovaného použití nebo využitelnosti odkazuje ustanovení čl. 9 odst. 1 směrnice 94/62, když stanoví, že na trh mohou být uváděny pouze obaly, které jsou s nimi v souladu.

88.

Příloha II stanoví konkrétně požadavky týkající se výroby a složení obalů (bod 1), jejich opakovaného použití (bod 2) a jejich využitelnosti (bod 3). Jak jsem již uvedl, stanoví čtyři alternativní kritéria pro využitelnost obalů (recyklace materiálu, energetické využití, kompostování nebo biologická rozložitelnost).

89.

Až do změny směrnice 94/62 směrnicí 2015/720 bylo možné volně uvádět na trh obaly vyrobené v souladu se směrnicí 94/62 bez dalších podmínek. Teprve od vstupu směrnice 2015/720 v platnost mohly členské státy zavést restriktivnější opatření pro uvádění lehkých plastových nákupních tašek na trh.

90.

Vzhledem k tomu, že článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II má přímý účinek, vnitrostátní soud má povinnost ve sporu upustit od použití jakéhokoli odporujícího vnitrostátního ustanovení ( 43 ).

F.   Čtvrtá předběžná otázka

91.

Vzhledem k tomu, že původní žaloba směřuje k „náhradě škody, která byla nebo bude způsobena protiprávním jednáním [italského] správního orgánu“, chce předkládající soud vědět, zda „vnitrostátní právní úprava zakazující uvádění tašek pro odnos zboží na jedno použití, které nejsou biologicky rozložitelné, ale byly vyrobeny v souladu s požadavky směrnice 94/62“, představuje závažné a zjevné porušení článku 18 směrnice 94/62.

92.

Aby stát mohl nést odpovědnost za škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení unijního práva, kterou mu lze přičíst, je nutné, aby:

porušené pravidlo unijního práva přiznávalo jednotlivcům práva,

porušení tohoto pravidla bylo dostatečně závažné,

existovala přímá příčinná souvislost mezi tímto porušením a škodou, kterou tito jednotlivci utrpěli ( 44 ).

93.

Tyto tři podmínky jsou nutné a postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu škody. Nic však nebrání tomu, aby odpovědnost státu byla založena za méně omezujících podmínek na základě vnitrostátního práva ( 45 ).

94.

Přísluší v zásadě vnitrostátním soudům, aby v souladu s pokyny Soudního dvora určily, zda jsou tyto tři podmínky splněny ( 46 ). Z nich se předkládající soud ptá pouze na to, zda porušení unijního práva bylo dostatečně závažné. O dalších dvou podmínkách tedy zřejmě není pochyb.

95.

Soudní dvůr může předkládajícímu soudu poskytnout vodítko, zda v tomto případě došlo s ohledem na všechny prvky sporu k dostatečně závažnému porušení. Mezi skutečnosti, které jsou pro jeho rozhodnutí relevantní, patří:

stupeň jasnosti a přesnosti porušeného pravidla,

rozsah posuzovací pravomoci, kterou toto pravidlo ponechává vnitrostátním orgánům,

úmyslná nebo neúmyslná povaha spáchaného protiprávního jednání nebo způsobené škody,

omluvitelnost nebo neomluvitelnost případného nesprávného právního posouzení a

okolnost, že případný postoj zaujatý orgánem Unie mohl přispět k opomenutí, přijetí nebo zachování vnitrostátních opatření nebo zvyklostí odporujících unijnímu právu ( 47 ).

96.

Pokud jde o jasnost a přesnost, článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a přílohou II této směrnice splňuje obě charakteristiky. Jedná se o jednoznačná ustanovení, jež ukládají členským státům negativní povinnost (nebránit uvádění na trh obalů, které vyhovují ustanovením směrnice, jež provádí úplnou harmonizaci).

97.

Není pochyb o tom, že úmyslem italského státu bylo povolit uvádění na trh pouze pro ty plastové tašky, jež jsou uvedeny ve vyhlášce z roku 2013, a zakázat jiné, které jsou podle směrnice 94/62 přípustné. Je pravda, že cílem tohoto opatření bylo snížit znečištění, ale italský zákonodárce si byl vědom toho, že zavedením tohoto pravidla by mohl porušit směrnici 94/62 ( 48 ).

98.

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s jejím čl. 9 odst. 1 a přílohou II neponechává vnitrostátním orgánům žádnou posuzovací pravomoc k tomu, aby na svém území zakázaly obaly, které jsou v souladu s harmonizovanými normami. Italská vláda mohla postupem podle čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU přijmout přísnější pravidla s ohledem na ochranu životního prostředí, ale jak jsem již uvedl, zjevně tak neučinila.

99.

Členské státy, jak jsem již také předeslal, neměly až do přijetí směrnice 2015/720, která do směrnice 94/62 zavedla nový čl. 4 odst. 1a, žádný prostor pro uvážení, pokud jde o přijímání přísnějších vnitrostátních opatření týkajících se uvádění lehkých plastových nákupních tašek na jedno použití na trh.

100.

Tato legislativní změna by však mohla mít určitý dopad ( 49 ), pokud by se předkládající soud domníval, že italský stát chtěl (v důsledku nesprávného posouzení, jehož omluvitelnost bude muset tento soud posoudit) předjímat legislativní návrh Komise ze dne 4. listopadu 2013 ( 50 ), na jehož základě byla přijata směrnice 2015/720.

101.

Tento návrh však jako takový pochází z doby po zveřejnění vyhlášky z roku 2013. Stěží lze tedy tvrdit, že v tomto případě přispěl k přijetí vnitrostátního opatření orgán Unie.

102.

Lze shrnout, že zákaz uvádění na trh lehkých plastových nákupních tašek na jedno použití, biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných, jakož i tašek, které nesplňují určité podmínky tloušťky, splňují-li tyto tašky požadavky směrnice 94/62, může představovat zjevně závažné porušení článku 18 směrnice 94/62, přičemž ověřit tuto skutečnost přísluší vnitrostátnímu soudu.

V. Závěry

103.

S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) takto:

1)

Vnitrostátní právní úprava, která zakazuje uvádění na trh nákupních tašek na jedno použití (jednorázových) z biologicky nerozložitelného materiálu a která byla členským státem oznámena Komisi po jejím přijetí, byť několik dní před jejím úředním zveřejněním:

porušuje čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998, a nelze ji uplatňovat vůči jednotlivcům;

neporušuje čistě informační postup podle čl. 16 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech, splňují-li uvedené tašky ostatní požadavky této směrnice.

2)

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a přílohou II této směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která zakazuje uvádění na trh jednorázových lehkých plastových nákupních tašek (na jedno použití) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, které však splňují ostatní požadavky směrnice 94/62, pokud členský stát tuto právní úpravu neoznámil Komisi a neobdržel její schválení v rámci postupu stanoveného v čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU.

3)

Článek 18 směrnice 94/62 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a přílohou II této směrnice má přímý účinek a všechny orgány členských států, včetně soudů, jsou povinny upustit v konkrétním sporu, který jim byl předložen, od použití jakékoli odporující vnitrostátní právní úpravy;

4)

Zákaz uvádění na trh lehkých plastových nákupních tašek na jedno použití, biologicky nerozložitelných a nekompostovatelných, jakož i tašek, které nesplňují určité podmínky týkající se tloušťky, splňují-li tyto tašky požadavky směrnice 94/62, může představovat zjevně závažné porušení článku 18 směrnice 94/62 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a přílohou II této směrnice, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu.“


( 1 ) – Původní jazyk: španělština.

( 2 ) – Viz rezoluce UNEP/EA.5/Res.14 Shromáždění OSN pro životní prostředí ze dne 2. března 2022, Konec znečištění plasty: na cestě k mezinárodnímu právně závaznému nástroji.

( 3 ) – K tomuto jevu v Unii viz COM(2018) 28 final ze dne 16. ledna 2018, sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů: Evropská strategie pro plasty v oběhovém hospodářství.

( 4 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech (Úř. věst. 1994, L 365, s. 10, Zvl. vyd. 13/13, s. 349).

( 5 ) – Ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/720 ze dne 29. dubna 2015, kterou se mění směrnice 94/62, pokud jde o omezení spotřeby lehkých plastových nákupních tašek (Úř. věst. 2015, L 115, s. 11).

( 6 ) – Tamtéž.

( 7 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. června 1998 o postupu při poskytování informací v oblasti norem a technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 1998, L 204, s. 37; Zvl. vyd. 13/20, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/48/ES ze dne 20. července 1998 (Úř. věst. 1998, L 217, s. 18). Tato směrnice byla od 6. října 2015 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1).

( 8 ) – Decreto ministeriale – Individuazione delle caratteristiche tecniche dei sacchi per l’asporto delle merci, del Ministero dell’Ambiente e della Tutela del Territorio e del Mare e del Ministero dello Sviluppo Economico (vyhláška ministerstva životního prostředí a ochrany půdy a moře a ministerstva pro hospodářský rozvoj – Stanovení technických vlastností tašek pro odnos zboží) ze dne 18. března 2013 (GURI č. 73 ze dne 27. března 2013); dále jen „vyhláška z roku 2013“.

( 9 ) – UNI EN 13432:2002 ze dne 1. března 2002, Imballaggi – Requisiti per imballaggi recuperabili mediante compostaggio e biodegradazione – Schema di prova e criteri di valutazione per l'accettazione finale degli imballaggi. K dispozici za úplatu na internetových stránkách UNI Ente Italiano di Normazione.

( 10 ) – Při jednání označila tuto škodu za ušlý zisk v důsledku nemožnosti prodávat v Itálii tašky vyrobené v souladu s požadavky směrnice 94/62, které legálně uváděla na trh v jiných členských státech.

( 11 ) – Vyhláška z roku 2013 zakazuje uvádět na trh tašky, které nesplňují specifikace normy UNI EN 13432:2002 nebo nesplňují další technické specifikace týkající se tloušťky a tvaru. Takové požadavky směrnice 94/62 nestanoví, Itálie tedy brání uvádění tašek, které splňují požadavky článku 3 přílohy II směrnice 94/62, na trh.

( 12 ) – Tvrdí, že italští spotřebitelé mají ve zvyku používat jednorázové plastové nákupní tašky ke sběru organického odpadu.

( 13 ) – Jde o a) biologicky rozložitelné a kompostovatelné tašky na jedno použití odpovídající harmonizované normě UNI EN 13432:2002; b) tradiční plastové tašky o určité tloušťce, a tedy opakovaně použitelné; c) opakovaně použitelné tašky pro odnos zboží vyrobené z papíru, tkanin z přírodních vláken, polyamidových vláken a jiných materiálů než polymerů.

( 14 ) – Přesnější by možná bylo označit je za jednorázové, nikoli nutně na jedno použití, protože pokud si to spotřebitel přeje a taška to snese, lze ji použít i vícekrát.

( 15 ) – Rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Plato Plastik Robert Frank (C‑341/01EU:C:2004:254), a ze dne 10. listopadu 2016, Eco-Emballages a další (C‑313/15 a C‑530/15EU:C:2016:859).

( 16 ) – Rozsudek ze dne 13. listopadu 2018, Levola Hengelo (C‑310/17EU:C:2018:899, bod 28), a ze dne 6. října 2022, Contship Italia (C‑433/21 a C‑434/21EU:C:2022:760, bod 24).

( 17 ) – Podle sdružení Assobioplastiche (bod 4 jeho písemného vyjádření) není vyhláška z roku 2013 v platnosti od 13. srpna 2017, kdy byla nahrazena italským právním předpisem provádějícím směrnici 2015/720, tj. Decreto-legge n.o 91, disposizioni urgenti per la crescita economica nel Mezzogiorno (nařízení s mocí zákona č. 91, naléhavá ustanovení pro hospodářský růst v regionu Mezzogiorno) ze dne 20. června 2017 (GURI č. 141 ze dne 20. června 2017, s. 1), které bylo přeměněno s úpravami na Legge n.o 123 (zákon č. 123) ze dne 3. srpna 2017 (GURI č. 188 ze dne 12. srpna 2017, s. 1).

( 18 ) – Decreto-Legge No 2, misure straordinarie e urgenti in materia ambientale (nařízení s mocí zákona č. 2, mimořádná a naléhavá opatření v oblasti životního prostředí; dále jen „nařízení s mocí zákona č. 2/2012“) ze dne 25. ledna 2012 (GURI č. 20 ze dne 25. ledna 2012, s. 1), které bylo přeměněno s úpravami na Legge n.o 28 (zákon č. 28) ze dne 24. března 2012 (GURI č. 71 ze dne 24. března 2012, s. 1).

( 19 ) – Jinými slovy, předpis zakazující uvádění na trh tašek na jedno použití (jednorázových) vyrobených z biologicky nerozložitelného materiálu, které však splňují ostatní požadavky směrnice 94/62.

( 20 ) – První otázka se tedy týká procesních aspektů. Pokud jde o věcnou slučitelnost vyhlášky s čl. 114 odst. 5 a 6 SFEU, vyjádřím se k ní v rámci analýzy těchto ustanovení.

( 21 ) – Viz např. rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Belplant (C‑658/21EU:C:2022:925).

( 22 ) – Viz výše uvedená definice „návrhu technického předpisu“, obsažená v čl. 1 odst. 12 směrnice 98/34.

( 23 ) – Rozsudky ze dne 30. dubna 1996, CIA Security International (C‑194/94EU:C:1996:172; dále jen „rozsudek CIA Security International“, body 49 a 50); ze dne 4. února 2016, Ince (C‑336/14EU:C:2016:72, bod 84); ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction (C‑613/14EU:C:2016:821, bod 64), a ze dne 3. prosince 2020, Star Taxi App (C‑62/19EU:C:2020:980, bod 57).

( 24 ) – Po oznámení běží lhůta tří, čtyř nebo šesti měsíců, během níž nesmí být oznámený návrh s konečnou platností přijat a jejímž účelem je, aby Komise a ostatní členské státy mohly oznamujícímu státu předložit připomínky nebo podrobná stanoviska ke slučitelnosti návrhu s právem Unie. Tato lhůta se prodlužuje na dvanáct měsíců, pokud se Komise rozhodne ve věci navrhnout harmonizační předpis.

( 25 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. 2000, L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399). Její čl. 3 odst. 4 písm. b) druhá odrážka ukládá členským státům zvláštní povinnost předem oznámit Komisi a členskému státu, na jehož území je poskytovatel služby usazen, svůj záměr přijmout opatření omezující volný pohyb této služby.

( 26 ) – Rozsudek ze dne 19. prosince 2019 (C‑390/18EU:C:2019:1112, dále jen rozsudek Airbnb Ireland, body 8897).

( 27 ) – Postup oznamování a kontroly umožňuje Komisi zabránit přijímání nebo přinejmenším zachování překážek obchodu v rozporu se Smlouvou o fungování EU, zejména navrhováním změn vnitrostátních opatření (rozsudek Airbnb Ireland, body 90 a 92).

( 28 ) – Oznámení č. 2013/152/I ze dne 12. března 2013, návrh meziresortní vyhlášky o specifikaci technických vlastností tašek pro odnos zboží podle článku 2 nařízení s mocí zákona č. 2/2012, ve znění zákona č. 28/2012, k dispozici na adrese: https://ec.europa.eu/growth/tools-databases/tris/es/search/?trisaction=search.detail&year= 2013&num= 152.

( 29 ) – Rozsudek ze dne 8. září 2005, Komise v. Portugalsko (C‑500/03, nezveřejněný, EU:C:2005:515, bod 39).

( 30 ) – Italská vláda odkazuje na dopis, který jí Komise adresovala dne 23. června 2015.

( 31 ) – To vedlo podle italské vlády k přijetí Decreto-legge n.o 91 (nařízení s mocí zákona č. 91/2014) ze dne 24. června 2014 (GURI č. 144 ze dne 24. června 2014, s. 1), které bylo přeměněno s úpravami na Legge n.o 116, recante disposizioni urgenti per il settore agricolo, la tutela ambientale e l'efficientamento energetico dell'edilizia scolastica e universitaria, il rilancio e lo sviluppo delle imprese, il contenimento dei costi gravanti sulle tariffe elettriche, nonche' per la definizione immediata di adempimenti derivanti dalla normativa europea (zákon č. 116, obsahující naléhavá ustanovení pro zemědělský sektor, ochranu životního prostředí a energetickou účinnost školních a univerzitních budov, obnovu a rozvoj podniků, omezení nákladů tarifů elektrické energie, jakož i ustanovení pro okamžité vymezení povinností vyplývajících z evropských právních předpisů) ze dne 11. srpna 2014 (běžný dodatek GURI č. 192 ze dne 20. srpna 2014), jehož čl. 11 odst. 2a vypustil z čl. 2 odst. 4 nařízení s mocí zákona č. 2/2012 veškeré odkazy na ministerskou vyhlášku, aby byly sankce v něm stanovené přímo použitelné.

( 32 ) – Oznámení č. 2011/174/I ze dne 5. dubna 2011, Návrh zákona o zákazu uvádění na trh biologicky nerozložitelných tašek pro odnos zboží, k dispozici na adrese: https://ec.europa.eu/growth/tools-databases/tris/es/search/?trisaction=search.detail&year= 2011&num= 174.

( 33 ) – Obdobně viz ve vztahu k čl. 3 odst. 2 směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech (Úř. věst. 1975, L 194, s. 39) rozsudek ze dne 13. července 1989, Enichem Base a další (380/87EU:C:1989:318, dále jen „rozsudek Enichem Base“, body 22 až 24).

( 34 ) – Rozsudek ze dne 18. února 1986, Bulk Oil (Zug) (174/84EU:C:1986:60, bod 62).

( 35 ) – Rozsudek Airbnb Ireland, bod 94: tato povinnost není „pouhým požadavkem na informování srovnatelným s požadavkem na informování dotčeným ve věci, ve které byl vydán rozsudek […] Enichem Base a další […], ale podstatným procesním požadavkem odůvodňujícím neuplatnitelnost neoznámených opatření omezujících volný pohyb služeb informační společnosti vůči jednotlivcům“. Tomuto tvrzení nebrání skutečnost, že neexistuje „povinnost standstill k tíži členského státu, který má v úmyslu přijmout opatření omezující volný pohyb služby informační společnosti“ (bod 93).

( 36 ) – Konkrétně její odst. 1 stanoví různé požadavky týkající se výroby a složení obalů, odst. 2 požadavky na opakovatelnou použitelnost obalů a odst. 3 požadavky na využitelnost obalů. Co se týče posledně uvedeného, jsou stanovena čtyři alternativní kritéria pro využitelnost obalů, kterou lze zajistit formou recyklace materiálu, formou energetického využití, formou kompostování, případně jde o biologicky rozložitelné obaly. Použití některé z těchto technologií pro využitelnost obalů v každém případě zajišťuje, že obaly mohou být uváděny na vnitřní trh EU.

( 37 ) – Rozsudky ze dne 14. prosince 2004, Radlberger Getränkegesellschaft a S. Spitz (C‑309/02EU:C:2004:799, bod 56), a ze dne 14. prosince 2004, Komise v. Německo (C‑463/01EU:C:2004:797, bod 44). Na druhou stranu „organizace vnitrostátních systémů určených k podpoře opakovaného použití obalů není předmětem úplné harmonizace“.

( 38 ) – Rozsudky ze dne 12. dubna 2018, Fédération des entreprises de la beauté (C‑13/17EU:C:2018:246, bod 23); ze dne 8. května 2003, ATRAL (C‑14/02EU:C:2003:265, bod 44), a ze dne 5. května 1993, Komise v. Francie (C‑246/91EU:C:1993:174, bod 7).

( 39 ) – Rozsudky ze dne 19. ledna 2023, CIHEF a další (C‑147/21EU:C:2023:31, bod 26), a ze dne 24. února 2022, Viva Telecom Bulgaria (C‑257/20EU:C:2022:125, bod 23).

( 40 ) – Obdobně viz rovněž rozsudek ze dne 7. března 2013, Lapin ELY-keskus, liikenne ja infrastruktuuri (C‑358/11EU:C:2013:142, bod 37).

( 41 ) – Komise musí prověřit, zda vnitrostátní opatření neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy a zda nenarušuje fungování vnitřního trhu.

( 42 ) – Rozsudky ze dne 8. března 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Přímý účinek) (C‑205/20EU:C:2022:168, body 1719); ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften (C‑684/16EU:C:2018:874, bod 63), a ze dne 14. ledna 2021, RTS infra a Aannemingsbedrijf Norré-Behaegel (C‑387/19EU:C:2021:13, body 4647).

( 43 ) – Rozsudky ze dne 24. června 2019, Popławski (C‑573/17EU:C:2019:530, bod 68), a ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin (C‑261/20EU:C:2022:33, bod 20).

( 44 ) – Rozsudek ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem) (C‑278/20EU:C:2022:503, bod 31), a ze dne 22. prosince 2022, Ministre de la Transition écologique a Premier ministre (Odpovědnost státu za znečištění ovzduší) (C‑61/21EU:C:2022:1015, bod 44).

( 45 ) – Rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93EU:C:1996:79, bod 66), a ze dne 28. června 2022, Komise v. Španělsko (Porušení unijního práva zákonodárcem) (C‑278/20EU:C:2022:503, bod 32).

( 46 ) – Rozsudky ze dne 19. června 2014, Specht a další (C‑501/12 a C‑506/12, C‑540/12 a C‑541/12EU:C:2014:2005, bod 100), a ze dne 4. října 2018, Kantarev (C‑571/16EU:C:2018:807, bod 95).

( 47 ) – Rozsudky ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur a Factortame (C‑46/93 a C‑48/93EU:C:1996:79, bod 56), a ze dne 29. července 2019, Hochtief Solutions Magyarországi Fióktelepe (C‑620/17EU:C:2019:630, bod 42).

( 48 ) – Proto podmínil vstup vyhlášky z roku 2013 v platnost úspěšným ukončením postupu podle směrnice 98/34.

( 49 ) – Časový prvek by každopádně mohl ovlivnit výpočet náhrady škody, kterou má nést italský stát, v závislosti na délce trvání negativních účinků protiprávního jednání na hospodářské subjekty: zjevně závažné porušení by zde nebylo od vstupu směrnice 2015/720 v platnost, přinejmenším pokud jde o zákaz uvádění na trh jednorázových plastových tašek o tloušťce stěny nedosahující 50 mikronů.

( 50 ) – Dokument COM(2013) 761 final ze dne 4. listopadu 2013, Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 94/62 o obalech a obalových odpadech za účelem omezení spotřeby lehkých plastových nákupních tašek.