STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

NICHOLASE EMILIOUA

přednesené dne 8. června 2023 ( 1 )

Věc C‑58/22

NR

za účasti:

Parchetul de pe lângă Curtea de Apel Craiova

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Curtea de Apel Craiova (Odvolací soud v Craiova, Rumunsko)]

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Listina základních práv Evropské unie – Článek 50 – Zásada ne bis in idem – Zastavení trestního stíhání – Rozhodnutí státního zástupce – Posouzení věci samé – Důkladné vyšetřování – Zkoumání důkazů“

I. Úvod

1.

Zásada ne bis in idem (neboli zákaz dvojího trestu) – zahrnující právo jednotlivců nebýt za stejné skutky stíhán nebo potrestán více než jednou – zaujímá ve většině vnitrostátních a mezinárodních systémů trestního práva přední místo ( 2 ). Tato zásada je – byť s různými nuancemi – výslovně uvedena v několika národních ústavách a mezinárodních úmluvách. V projednávané věci je konkrétně důležité, že ji jako základní právo výslovně uznává článek 50 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a článek 4 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod („protokol č. 7“).

2.

V posledních letech Soudní dvůr a ESLP vydaly značný počet rozsudků – přičemž oba soudy často zasedaly v rozšířených senátech – s cílem vyjasnit podmínky vyžadované v rámci příslušných právních systémů pro uplatnění zásady ne bis in idem. Dva judikatorní proudy od těchto soudů plynoucí vykazují významné znaky vzájemného obohacování a sbližování. Tyto judikatorní proudy nepředstavují pouhé přeformulování nebo upřesnění (existujícího) práva, představují rovněž důležitý vývoj.

3.

Projednávaná věc nabízí příležitost pro další osvětlení a rozpracování nedávného vývoje, pokud jde o jak o složku bis, tak idem této zásady. Předkládající soud totiž Soudní dvůr žádá, aby blíže objasnil zejména požadavky, aby (i) rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání bylo založeno na posouzení podstaty věci samé, jak vyplyne z důkladného vyšetřování, a (ii) aby byla řádně prozkoumána trestní odpovědnost údajného pachatele.

II. Právní rámec

A. Právo Evropské unie

4.

Článek 50 Listiny, nadepsaný „Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin“, stanoví:

„Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“

5.

Článek 1 rozhodnutí Komise 2006/928/ES ze dne 13. prosince 2006, kterým se zřizuje mechanismus pro spolupráci a ověřování pokroku Rumunska při dosahování specifických referenčních cílů v oblasti reformy soudnictví a boje proti korupci ( 3 ) stanoví:

„Rumunsko bude Komisi předkládat do 31. března každého roku […] zprávu o pokroku při dosahování jednotlivých referenčních cílů uvedených v příloze.

[…]“

6.

Podle bodu 4 přílohy rozhodnutí 2006/928 referenční cíle, které má Rumunsko dodržovat a které jsou uvedeny v článku 1 daného rozhodnutí, zahrnují „[p]řij[etí] další[ch] opatření k předcházení a k boji proti korupci, zejména v rámci místní samosprávy.“

7.

Ustanovení čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí Rady 2003/568/SVV ze dne 22. července 2003 o boji proti korupci v soukromém sektoru ( 4 ), týkající se „aktivní a pasivní korupce v soukromém sektoru“, požaduje, aby členské státy přijaly opatření nezbytná k zajištění toho, aby určité formy úmyslného jednání představovaly trestný čin, dojde-li k němu při profesionální činnosti.

B. Mezinárodní právo

8.

Článek 4 odst. 1 a 2 protokolu č. 7, týkající se „práv[a] nebýt souzen nebo potrestán dvakrát“, stanoví:

„1.   Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.

2.   Ustanovení předchozího odstavce nejsou na překážku obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově zjištěné skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci.“

C. Vnitrostátní právní úprava

9.

Článek 6 Legea nr. Legea nr. 135 din 1 iulie 2010 privind Codul de procedură penală (zákon č. 135 ze dne 1. července 2010 o trestním řádu; dále jen „trestní řád“), nadepsaný „Ne bis in idem“, stanoví:

„Nikdo nesmí být stíhán nebo souzen za trestný čin, za který již byl pravomocně odsouzen, i když podle jiné právní kvalifikace.“

10.

Článek 335 trestního řádu, nadepsaný „Trestní stíhání v případě obnovení vyšetřování“, stanoví:

„(1)   Pokud se následně zjistí, že okolnost, na níž bylo zastavení trestního stíhání založeno, neexistuje, státní zástupce nadřízený státnímu zástupci, který rozhodnutí vydal, usnesení zruší a nařídí obnovení vyšetřování. […]

(2)   Vyjdou-li najevo nové skutečnosti nebo okolnosti, z nichž vyplývá, že okolnost, na jejímž základě bylo zastaveno trestní stíhání, zanikla, státní zástupce usnesení zruší a nařídí obnovení vyšetřování.“

III. Skutkový stav, původní řízení a předběžná otázka

11.

Dne 12. února 2014 rozhodla členská schůze družstva o odvolání NR (dále jen „obžalovaná“) z funkce předsedkyně družstva. Toto rozhodnutí bylo napadeno u soudu a zrušeno. Obžalovaná pak byla do funkce vrácena. V tomto sporu byla obžalovaná zastoupena advokátem, kterému se zavázala zaplatit „odměnu“ ve výši 4400 eur.

12.

Dne 30. dubna 2015 měla obžalovaná požadovat výše uvedenou částku od pěti zaměstnanců tohoto družstva; výměnou za to měla upustit od vydání rozhodnutí o ukončení jejich pracovních smluv. Vzhledem k tomu, že její ekonomické nároky nebyly uspokojeny, obžalovaná tato rozhodnutí vydala a podepsala. Dotčení zaměstnanci (dále jen „oznamovatelé“) podali dvě obsahově stejná trestní oznámení: jedno u příslušného policejního orgánu dne 8. června 2015 a druhé dne 26. června 2015 u Direcția Națională Anticorupție (Národní ředitelství pro boj proti korupci, Rumunsko; dále jen “NACD“).

13.

Tato dvě trestní oznámení vedla k zahájení dvou paralelně probíhajících trestních řízení, jejichž hlavní kroky popíšu níže. Pro přehlednost však nejprve rozeberu trestní řízení vyplývající z druhého trestního oznámení.

A. Trestní oznámení ze dne 26. června 2015 a následné řízení

14.

Jak bylo uvedeno, oznamovatelé (druhé) trestní oznámení podali dne 26. června 2015 k NACD. Vzhledem k tomu, že z tohoto trestního oznámení potenciálně vyplývá vydírání, postoupilo NACD věc Parchetul de pe lângă Judecătoria Slatina (státní zastupitelství při soudu prvního stupně ve Slatině, Rumunsko) (dále jen „státní zastupitelství v Slatině“), které je v této věci příslušné a založilo trestní spis.

15.

Dne 14. března 2016 nařídilo státní zastupitelství v Slatině zahájení trestního řízení in rem ( 5 ) pro trestný čin vydírání. Příslušné policejní orgány přistoupily k výslechu obžalované a oznamovatelů. Do vyšetřovacího spisu byly založeny dokumenty a CD obsahující prostorovou nahrávku, kterou oznamovatelé pořídili dne 30. dubna 2015. Po prozkoumání těchto důkazů dospěla policie k závěru, že ke spáchání trestného činu nedošlo, a vypracovala návrh na zastavení trestního stíhání. Na základě tohoto návrhu vydal dne 27. září 2016 státní zástupce, kterému byla věc přidělena, usnesení o zastavení trestního stíhání (dále jen „usnesení o zastavení trestního stíhání z 27. září 2016“). Proti tomuto usnesení nebylo ve lhůtě 20 dnů stanovené vnitrostátním právem podáno odvolání a nabylo tedy právní moci.

16.

Dne 21. října 2016 nařídil vedoucí státní zástupce státního zastupitelství v Slatině, který s usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání ze dne 27. září 2016 nesouhlasil, obnovu předmětného trestního řízení. Vedoucí státní zástupce zejména uvedl, že stejné skutkové okolnosti byly předmětem trestního řízení o trestném činu pasivního úplatkářství u Parchetul de pe lângă Tribunalul Olt [státní zastupitelství u soudu prvního stupně v Olt (Rumunsko) (dále „státní zastupitelství v Olt“)], u kterého bylo vyšetřování v pokročilé fázi. Dle jeho názoru totiž řádný výkon spravedlnosti vyžaduje, aby byla příslušnost k řízení o trestném činu vydírání odmítnuta ve prospěch řízení o trestném činu pasivního úplatkářství. Věc byla postoupena Judecătoria Slatina (soud prvního stupně ve Slatině, Rumunsko) za účelem potvrzení obnovy trestního řízení.

17.

Dne 21. listopadu 2016 tento soud tento návrh zamítl, neboť shledal, že pro obnovu trestního řízení neexistují žádné zákonné důvody. Podle něj skutečnost, že stejná osoba byla vyšetřována v jiné věci projednávané jiným justičním orgánem a toto vyšetřování bylo v pokročilé fázi, neumožňovalo zrušení rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.

B. Trestní oznámení ze dne 8. června 2015 a následné řízení

18.

Na základě (prvního) trestního oznámení ze dne 8. června 2015 zahájilo státní zastupitelství v Olt trestní řízení proti obžalované pro pasivní úplatkářství. Obžalovaná se v hlavním líčení před Tribunalul Olt (soud prvního stupně v Olt, Rumunsko) dovolávala zásady ne bis in idem s odůvodněním, že pro stejné skutky již byla vyšetřována v řízení týkajícím se trestného činu vydírání a již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání.

19.

Tribunalul Olt (soud prvního stupně v Olt) tuto obhajobu zamítl s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro uplatnění této zásady. Uvedený soud mimo jiné konstatoval odlišná data podání obou trestních oznámení a to, že trestný čin vydírání byl projednán ve věci samé na rozdíl od řízení týkajícího se trestného činu pasivní korupce. Kromě toho tento soud zjistil, že v řízení o trestném činu vydírání nebylo provedeno důkladné vyšetřování, neboť nebyly shromážděny dostatečné důkazy a vyšetřování vedl policista. Tento soud tak obžalovanou rozsudkem ze dne 19. listopadu 2018 odsoudil mimo jiné k trestu odnětí svobody v délce 1 roku a 4 měsíců za trestný čin pasivního úplatkářství.

20.

Obžalovaná a státní zastupitelství v Olt se proti tomuto rozsudku odvolaly. Rozsudkem ze dne 20. října 2020 Curtea de Apel Craiova (Odvolací soud v Craiova, Rumunsko) odvolání vyhověl, napadený rozsudek zrušil a rozhodl o zastavení trestního řízení zahájeného proti obžalované. Tento soud v podstatě konstatoval, že trestní oznámení podaná stěžovateli v obou řízeních byla obsahově totožná a následná řízení vedla ke shromáždění obdobných důkazů, což vedlo k uplatnění zásady ne bis in idem.

21.

Proti rozsudku byl podán kasační opravný prostředek k Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační a soudní dvůr, Rumunsko, dále jen „HCCJ“). Rozhodnutím ze dne 21. září 2021 HCCJ kasačnímu opravnému prostředku vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět Curtea de Apel Craiova (odvolací soud v Craiova). V odůvodnění tohoto rozhodnutí HCCJ s odkazem na judikaturu Soudního dvora a ESLP v této věci v podstatě uvedl, že ačkoli se zásada ne bis in idem může uplatnit v případě rozhodnutí vydaných státním zástupcem, jimiž je trestní stíhání pravomocně zastaveno, ne všechna rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání spadají pod pojem „konečný“ rozsudek. HCCJ usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 27. září 2016 přezkoumal a rozhodl, že toto usnesení nespadá do kategorie „konečných“ rozhodnutí, neboť neobsahuje žádné posouzení ve věci samé. Toto usnesení zejména není nijak odůvodněno státním zástupcem, který pouze nařídil zastavení trestního stíhání pro trestný čin vydírání.

22.

V návaznosti na rozhodnutí HCCJ byla věc předložena Curtea de Apel Craiova (odvolací soud v Craiova) k opětovnému projednání odvolání podaných obžalovanou a státním zastupitelstvím v Olt proti rozsudku Tribunalul Olt (soud prvního stupně v Olt) ze dne 19. listopadu 2018. Curtea de Apel Craiova (odvolací soud v Craiova), který měl pochybnosti ohledně správného výkladu článku 50 Listiny, se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Musí být zásada ne bis in idem, zaručená článkem 50 [Listiny], ve spojení s povinností Rumunska dosahovat referenčních cílů stanovených v rozhodnutí [rozhodnutí Evropské komise 2006/928] vykládána v tom smyslu, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vydané státním zastupitelstvím po shromáždění zásadních důkazů ve věci brání dalšímu trestnímu stíhání pro tentýž skutek, ačkoli s jinou právní kvalifikací, téže osoby z důvodu, že rozhodnutí je pravomocné, s výjimkou případů, kdy se zjistí, že okolnost, na níž se zakládá rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, neexistuje, nebo vyvstanou nové skutečnosti nebo okolnosti, z nichž vyplývá, že okolnost, na níž se zakládá rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, zanikla?“

23.

V projednávané věci předložily písemná vyjádření rumunská vláda a Komise. Tyto účastnice řízení rovněž přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 22. března 2023.

IV. Analýza

24.

V tomto stanovisku se budu nejprve zabývat pravomocí Soudního dvora k projednání tohoto případu (A) a poté přejdu k posouzení předběžné otázky, které provedu ve dvou krocích: zaprvé poskytnu výklad článku 50 Listiny s cílem vyřešit předkládajícím soudem vyjádřené hermeneutické pochybnosti (B); zadruhé tomuto soudu poskytnu určité vodítko, jak lze článek 50 Listiny použít za okolností, jako jsou okolnosti, o které se jedná v původním řízení (C). Nakonec uvedu několik závěrečných poznámek týkajících se povahy a rozsahu zásady ne bis in idem s cílem zasadit v tomto stanovisku navrhovaný výklad článku 50 Listiny do širšího kontextu (D).

A. Pravomoc Soudního dvora

25.

Rumunská vláda zpochybňuje pravomoc Soudního dvora ve věci rozhodnout. Tvrdí, že článek 50 Listiny není ve věci v původním řízení použitelný, neboť v tomto případě není uplatňováno unijní právo ve smyslu článku 51 Listiny. Vzhledem k tomu, že zprávy vypracované Komisí podle rozhodnutí 2006/928 nezjistily žádné nedostatky, pokud jde o zásadu ne bis in idem, je třeba konstatovat, že Rumunsku v tomto ohledu nebyla uložena žádná zvláštní povinnost.

26.

Komise zastává opačný názor. Komise zdůrazňuje, že hmotněprávní trestní ustanovení, která se ve věci projednávané před předkládajícím soudem podle státního zástupce na jednání obviněného použijí, představují provedení rámcového rozhodnutí 2003/568 ( 6 ). To podle ní vede k použitelnosti Listiny.

27.

V tomto ohledu musím říci, že mám pro některé argumenty předložené rumunskou vládou určité pochopení.

28.

Na úvod je nesporné, že věc projednávaná před předkládajícím soudem je – jednoduše řečeno – čistě vnitřní záležitostí Rumunska, což vyplývá i) z protichůdných názorů různých soudních orgánů v Rumunsku na použitelnost zásady ne bis in idem; ii) vyjádřených v kontextu dvou různých v něm vedených trestních řízení; (iii) pro čin údajné korupce, k němuž došlo v Rumunsku, a (iv) který postrádá jakýkoli přeshraniční prvek.

29.

Souhlasím s rumunskou vládou, že ustanovení rozhodnutí 2006/928 nelze vykládat způsobem, který by jeho dosah rozšiřoval tak, že jakékoli pravidlo rumunského trestního práva hmotného a procesního by spadalo do působnosti unijního práva. Podle mého názoru lze mít za to, že do působnosti tohoto rozhodnutí spadají pouze záležitosti, které jsou striktněpřímo spojeny se skutečnou schopností tohoto členského státu plnit referenční cíle stanovené v rozhodnutí 2006/928.

30.

Za tímto účelem musí být Soudní dvůr schopen posoudit, jak in concreto by otázky vznesené předkládajícím soudem mohly potenciálně bránit schopnosti členského státu dostát závazkům, které přijal při svém přistoupení k Evropské unii a které byly konkrétně vyjádřeny v rozhodnutí 2006/928.

31.

V tomto ohledu je třeba mít na paměti, že Soudní dvůr již konstatoval, že rozhodnutí 2006/928 ukládá Rumunsku zvláštní povinnost řídit se referenčními cíli v něm stanovenými, protože „jsou jasně a přesně formulovány a nejsou vázány na žádnou podmínku“. Rumunsko je tedy podle tohoto rozhodnutí povinno přijmout veškerá vhodná opatření ke splnění referenčních cílů co nejdříve a zdržet se provádění jakéhokoliv opatření, které by mohlo dosažení těchto cílů ohrozit ( 7 ).

32.

Jedním ze specifických referenčních cílů stanovených v rozhodnutí 2006/928 je „[p]řijmout další opatření k předcházení a k boji proti korupci“ ( 8 ). Zvláštní povinnost Rumunska účinně bojovat proti korupci vyplývá z těchto ustanovení, což vylučuje vnitrostátní pravidla, která by tento boj mohla jakkoli oslabit ( 9 ).

33.

Projednávaná věc se týká případu údajné korupce. Skutečnost, kterou zdůrazňuje rumunská vláda, tedy že zprávy Komise možné potíže s uplatňováním zásady ne bis in idem v Rumunsku neuvádějí, je podle mého názoru v této souvislosti irelevantní. Pro účely tohoto řízení je naopak relevantní, zda v daném případě použitelná vnitrostátní pravidla (hmotněprávní a procesní, která trestní stíhání umožňují a zamezují mu) mohou mít přímý dopad na schopnost Rumunska dosáhnout cílů stanovených v rozhodnutí 2006/928: in casu prevence a boj proti korupci.

34.

V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že právní otázky vznesené předkládajícím soudem se netýkají pouze konkrétního případu obžalované, například údajného nesprávného použití příslušných trestních ustanovení v projednávané věci. Otázky se týkají rozdílných názorů na podmínky, které musí být splněny pro uplatnění zásady ne bis in idem. Jde o zásadu ústavního významu, jejíž výklad má systémový význam jak pro systém trestního práva Evropské unie, tak pro vnitrostátní systémy. Odpověď na otázku položenou v projednávané věci bude jako taková pravděpodobně mít dopad na velký počet případů korupce v Rumunsku. Vzhledem k tomu, že zásada ne bis in idem brání dalšímu vyšetřování a stíhání údajných trestných činů, nelze vyloučit, že příliš široký výklad této zásady by mohl snížit účinnost rumunského boje proti korupci.

35.

V každém případě rumunská vláda na jednání potvrdila, jak tvrdila Komise, že některá z hmotněprávních trestních ustanovení, která jsou v projednávaném případě použitelná, představují provedení rámcového rozhodnutí 2003/568, a zejména jeho čl. 2 odst. 1 písm. b). V projednávané věci tedy nejsme konfrontováni pouze se situací, kdy unijní a vnitrostátní právo v dané oblasti koexistují – jako tomu bylo v případě Siragusa ( 10 ), na který se rumunská vláda odvolává. Některá příslušná ustanovení vnitrostátního práva skutečně unijní právo provádějí ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, což tento nástroj činí použitelným ( 11 ).

36.

S ohledem na výše uvedené docházím k závěru, že Soudní dvůr má k projednání této věci pravomoc.

B. Předběžná otázka (I): výklad článku 50 Listiny

37.

Podstatou otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda lze v důsledku toho, že státní zástupce přijal usnesení o zastavení trestního stíhání, jestliže toto usnesení neobsahuje odůvodnění a pouze odkazuje na důvody obsažené ve zprávě policie pověřené vyšetřováním, osobu považovat za osobu, která byla s konečnou platností osvobozena ve smyslu článku 50 Listiny.

38.

Tato otázka vyvolává, zejména ve světle informací poskytnutých předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, řadu výkladových otázek týkajících se podmínek, které musí být splněny, aby se zásada ne bis in idem na rozhodnutí přijaté státním zástupcem uplatnila.

39.

Než se budeme zabývat těmito otázkami, je třeba uvést dvě předběžné poznámky.

1.   Úvodní poznámky

40.

Zaprvé poznamenávám, že ve svých písemných i ústních vyjádřeních rumunská vláda a Komise vynaložily značné úsilí, aby vysvětlily význam různých v daném případě použitelných ustanovení vnitrostátního práva a přezkoumaly povahu a obsah různých procesních aktů vydaných ve dvou řízeních před rumunskými justičními orgány.

41.

Je jistě důležité, aby byl Soudní dvůr řádně informován o skutkovém a právním kontextu položených otázek, aby mohl dospět pro předkládající soud k užitečnému výkladu unijního práva ( 12 ). Zároveň je však třeba zdůraznit, že Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o výkladu příslušných ustanovení vnitrostátního práva, přezkoumávat akty přijímané ve vnitrostátním řízení a obecněji rozhodovat mezi protichůdnými zjištěními různých vnitrostátních justičních orgánů v konkrétním případě.

42.

Úlohou Soudního dvora v rámci řízení podle článku 267 SFEU je poskytnout předkládajícímu soudu všechny prvky výkladu unijního práva, které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věci, která mu byla předložena ( 13 ). To znamená, že v případě, jako je tento, musí Soudní dvůr objasnit podmínky, za kterých se uplatní zásada ne bis in idem zakotvená v článku 50 Listiny, a umožnit tak předkládajícímu soudu, aby sám posoudil, zda rozhodnutí státního zástupce uzavřít vyšetřování bez dalších opatření vedlo za tímto účelem ke konečnému rozhodnutí ( 14 ).

43.

Zadruhé při výkladu článku 50 Listiny rovněž odkážu na příslušnou judikaturu Soudního dvora k článku 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ( 15 ), jakož i na judikaturu ESLP týkající se článku 4 protokolu č. 7.

44.

Soudní dvůr totiž rozhodl, že článek 50 Listiny a článek 54 ÚPSD by měly být vykládány konzistentně, jelikož se oba týkají stejného předmětu ( 16 ). Soud navíc konstatoval, že článek 50 Listiny obsahuje právo, které odpovídá právu stanovenému v článku 4 protokolu č. 7, a v důsledku toho je pro účely výkladu článku 50 Listiny třeba zohlednit článek 4 protokolu č. 7 ( 17 ).

45.

Nyní přistoupím k posouzení v tomto řízení vznesených hmotněprávních otázek.

46.

Úvodem může být užitečné stručně připomenout, že zásada ne bis in idem zakazuje kumulaci jak stíhání, tak sankcí, které mají trestní povahu, za tytéž skutky a proti téže osobě ( 18 ). Klíčovými podmínkami pro uplatnění této zásady jsou tedy: (i) trestní povaha řízení, (ii) bis (kumulace řízení) a (iii) idem (řízení týkající se stejných skutečností a vedené proti stejné osobě).

47.

V původním řízení nebyly o „trestní povaze“ obou dotčených řízení vzneseny žádné pochybnosti. Avšak otázka, zda byly splněny podmínky bisidem, mezi vnitrostátními orgány zapojenými do řízení vyvolala určité neshody.

2.   K podmínce bis

48.

Článek 50 Listiny zakazuje kumulaci stíhání a sankcí, pokud osoba „již byl[a] v Unii osvobozen[a] nebo odsouzen[a] konečným trestním rozsudkem.“ V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že aby trestněprávní rozhodnutí mohlo být považováno za rozhodnutí, jímž bylo s konečnou platností rozhodnuto o skutcích, které jsou předmětem druhého řízení, je nezbytné „nejen, aby toto rozhodnutí nabylo právní moci, ale rovněž aby bylo vydáno po posouzení merita věci“ ( 19 ).

49.

Předmětné rozhodnutí má tedy dva aspekty, které je třeba prozkoumat, aby bylo možné určit, zda následné řízení nepředstavuje kumulaci řízení vyloučenou článkem 50 Listiny: první se týká povahy rozhodnutí (jeho „konečnosti“), druhý se týká jeho obsahu (zda bylo vydáno po posouzení „ve věci samé“).

a)   Konečnost rozhodnutí

50.

Pokud jde o požadavek konečnosti, existuje bohatá judikatura Soudního dvora ohledně článku 54 ÚPSD. Znění tohoto ustanovení se od znění článku 50 Listiny mírně liší, ale jeho podstata je stejná: stanoví použití zásady ne bis in idem na každou osobu, „která byla pravomocně odsouzena“. Tato podmínka podle ustálené judikatury vyžaduje, aby předmětné trestněprávní rozhodnutí ukončilo trestní stíhání a pravomocně ukončilo trestní řízení, tedy na vnitrostátní úrovni zajistilo ochranu poskytnutou zásadou ne bis in idem ( 20 ).

51.

Splnění tohoto požadavku musí být posouzeno na základě vnitrostátního práva členského státu, ve kterém bylo toto rozhodnutí přijato ( 21 ). Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že rozhodnutí, kterým podle práva dotčeného členského státu nebylo pravomocně ukončeno trestní řízení, totiž v zásadě nemůže být procesní překážkou k tomu, aby bylo v druhém členském státě případně zahájeno trestní stíhání této osoby pro tentýž čin nebo aby v něm bylo pokračováno ( 22 ).

52.

Právní moc rozhodnutí, a tedy uplatnění zásady ne bis in idem, není nicméně vyloučena skutečností, že v dotčeném vnitrostátním systému existují určité opravné prostředky, které za výjimečných okolností umožňují obnovu soudního řízení ( 23 ). Pravidlo v tomto smyslu je výslovně uvedeno v čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7, podle kterého zásada ne bis in idem nebrání „obnově řízení podle zákona a trestního řádu příslušného státu, jestliže nové nebo nově zjištěné skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci“.

53.

Na základě toho ESLP uvedl, že mimořádné opravné prostředky by pro účely zásady ne bis in idem neměly být pro účely posouzení, zda řízení dospělo k pravomocnému rozhodnutí, brány v úvahu. ESLP konstatoval, že třebaže tyto opravné prostředky „představují pokračování prvního řízení, nemůže pravomocný charakter rozhodnutí záviset na jejich výkonu“ ( 24 ). Tento výklad byl – podle tohoto soudu – potvrzen důvodovou zprávou k protokolu č. 7, která uvádí, že rozhodnutí je konečné, pokud „nabylo právní moci res judicata. Tak je tomu tehdy, jestliže proti němu nelze podat odvolání, tj. nejsou-li možné žádné další řádné opravné prostředky nebo pokud účastníci řízení tyto opravné prostředky vyčerpali, či marně uplynula lhůta k jejich podání“ ( 25 ).

54.

Soudní dvůr tento přístup ve svém rozsudku ve věci M výslovně podpořil. Soudní dvůr, který se inspiroval judikaturou ESLP, rozhodl, že trestněprávní rozhodnutí, které je překážkou nového trestního stíhání pro tentýž skutek proti osobě, v jejíž prospěch bylo uvedené rozhodnutí vydáno, pokud se proti této osobě nevyskytnou nové skutečnosti či důkazy, musí být považováno za rozhodnutí představující pravomocný rozsudek pro účely zásady ne bis in idem ( 26 ).

55.

Je pravda, že rozdíl mezi „řádnými opravnými prostředky“, jejichž existence použití zásady ne bis in idem vylučuje, a „mimořádnými opravnými prostředky“, jejich existence nikoliv, může být v některých případech obtížně uchopitelný. Touto otázkou se podrobně zabýval ESLP v nedávném rozsudku ve věci Mihalache.

56.

Velký senát ESLP v podstatě zjistil, že pro určení toho, zda je opravný prostředek „řádný“, je výchozím bodem analýzy příslušné vnitrostátní právo. Soud však upřesnil, že v tomto bodě provede s ohledem na všechny relevantní okolnosti konkrétního případu vlastní posouzení. Zváží přitom zejména „předvídatelnost“ opravného prostředku. V tomto ohledu mezi faktory, které je třeba vzít v úvahu, podle ESLP patří dostupnost opravného prostředku účastníkům řízení, volnost uvážení přiznaná oprávněným úředníkům při použití opravného prostředku zákonem, a – co je zvláště důležité – požadavek na uplatnění opravného prostředku v konkrétní lhůtě ( 27 ).

57.

Vhodnost použití kritéria „předvídatelnosti“ při posuzování řádné nebo mimořádné povahy opravného prostředku však byla ve společném souhlasném stanovisku k rozsudku Mihalache kritizována. Podle tohoto stanoviska může zavedení takového kritéria vyvolat nejasnosti. Podle soudců, kteří vypracovali stanovisko, je jediným funkčním kritériem to, zda lhůta, ve které musí být opravný prostředek uplatněn, existuje, či nikoli: skutečnost, že opravný prostředek lhůtu stanovenou nemá, znamená, že se jedná o opravný prostředek mimořádný ( 28 ).

58.

Bez ohledu na tento názorový rozpor se kloním k tomu souhlasit s tím, na čem patrně panuje shoda: existence jasné lhůty pro uplatnění opravného prostředku by měla být převládajícím kritériem pro určení jeho řádné nebo mimořádné povahy. V této souvislosti bych možná také zdůraznil, že jak vyplývá ze samotného pojmu „mimořádný“, žádný takový opravný prostředek nemůže spočívat v přezkumném řízení, které je součástí běžného procesu odvolacího řízení v rámci běžného výkonu soudnictví v trestních věcech, jenž obvykle zahrnuje rozhodování na více stupních za účelem minimalizace rizika soudních chyb.

b)   Posouzení ve věci samé

59.

Podle ustálené judikatury je pro účely určení, zda trestněprávní rozhodnutí představuje rozhodnutí pravomocně odsuzující osobu, nutno mimo jiné ujistit se, že toto rozhodnutí bylo vydáno po posouzení věci samé. To, jak uvedl Soudní dvůr, vyplývá ze samotného znění článku 50 Listiny, neboť pojmy „odsouzení“ a „osvobození“, které toto ustanovení používá, nutně znamenají, že trestní odpovědnost dotyčné osoby byla zkoumána a v této souvislosti bylo přijato rozhodnutí ( 29 ).

60.

Soudní dvůr měl rovněž možnost objasnit, že rozhodnutí soudních orgánů členského státu, kterým je obžalovaný pravomocně zproštěn obžaloby pro nedostatek důkazů, musí být v zásadě považováno za rozhodnutí vycházející z posouzení ve věci samé ( 30 ).

61.

Ve stejném duchu bych řekl, že posouzení ve věci samé zahrnuje i situaci, kdy je řízení ukončeno a obvinění zamítnuta, protože – navzdory zjištěným znakům skutkové podstaty – existovaly okolnosti vylučující protiprávnost činu předpokládaného pachatele (např. sebeobrana, krajní nouze nebo vyšší moc), nebo okolností zbavení trestní odpovědnosti (například nezletilá osoba nebo osoba trpící těžkou duševní poruchou) ( 31 ).

62.

Naproti tomu Soudní dvůr objasnil, že rozhodnutí, jimiž je osoba zproštěna obžaloby, obvinění jsou zamítnuta nebo řízení zastaveno z pouhých procesních důvodů nebo která nezahrnují žádné posouzení trestní odpovědnosti osoby, nelze pro účely zásady ne bis in idem považovat za „konečná“ ( 32 ). To je podle mého názoru typický případ řízení ukončených například z důvodu amnestie, imunity, abolitio criminis nebo z důvodu promlčení stíhání ( 33 ).

63.

V této souvislosti bych rád poukázal na to, že podle judikatury požadavek, aby rozhodnutí obsahovalo posouzení věci samé – z hlediska trestní odpovědnosti vyšetřované osoby – nelze ověřit ryze formálně.

64.

Je zřejmé, že pokud je rozhodnutí o zastavení trestního stíhání výslovně založeno na procesních důvodech, žádné dodatečné ověřování není třeba provádět: rozhodnutí ze své podstaty k uplatnění zásady ne bis in idem vést nemůže. Pokud je však rozhodnutí založené na chybějících či nedostatečných důkazech, je zapotřebí další krok. Jak Soudní dvůr uvedl rozsudek ve věci Kossowski, a jak ESLP ve věci Mihalache zopakoval, skutečné posouzení ve věci samé nutně vyžaduje důkladné vyšetřování ( 34 ).

65.

Tato zjištění – se kterými se zcela ztotožňuji – vyžadují určité vysvětlení.

1) Nutnost ověření existence důkladného vyšetřování

66.

Soudní dvůr i ESLP ve své judikatuře rozšířily rozsah ochrany podle zásady ne bis in idem mimo oblast soudních rozhodnutí stricto sensu. Oba soudy rozhodly, že rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, které se podílejí na výkonu trestního soudnictví na vnitrostátní úrovni a kterým vnitrostátní právo svěřuje pravomoci konstatovat a trestat protiprávní jednání, jako jsou státní zástupci, lze pro účely zásady ne bis in idem rovněž považovat za „konečná“. A to i přesto, že řízení probíhá bez zásahu soudu a předmětné rozhodnutí nemá formu soudního rozhodnutí ( 35 ).

67.

Toto rozšíření představuje významné posílení ochrany práv jednotlivců podle trestního práva hmotného a procesního. Nemusím však zdůrazňovat, že rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání ve fázi vyšetřování nelze ipso facto ztotožňovat s rozhodnutím soudu o zproštění jedince obžaloby vyneseném po řádném soudním řízení, kde důkazy předložené soudu jsou projednány účastníky řízení a následně posouzeny soudem.

68.

Je dobře známo, že trestní systémy členských států stanoví různé právní režimy na jedné straně upravující podmínky, za kterých státní zástupci mohou nebo musí vyšetřovat údajné trestné činy a případně proti podezřelým pachatelům zahájit trestní řízení, a na druhé straně důvody, pro které je trestní stíhání možné zastavit. V řadě členských států pro státní zástupce představují oprávněný důvod k ukončení vyšetřování například důvody související s nedostatkem veřejného zájmu, dostatečnou závažností trestného činu nebo žalobními důvody poškozeného, dřívější chování obviněného, nebo dokonce rozpočtovými omezeními ( 36 ).

69.

Kromě toho bez ohledu na to, zda je v trestním systému členského státu trestní stíhání v zásadě povinné nebo závisí na volném uvážení, je nevyhnutelné, aby zohlednění účelnosti, hospodárnosti nebo politiky soudů (jako je například současná pracovní zátěž, priority prosazování, finanční a mzdové náklady vyšetřování) mohlo ovlivnit rozhodnutí státních zástupců údajný trestný čin vyšetřovat více či méně proaktivně nebo naopak řízení zastavit. Bylo by jen zbožným přáním předpokládat, že každý státní zástupce v Evropské unii o osudu vyšetřování a řízení, která má na starosti, rozhoduje pouze na základě svého niterného přesvědčení o vině údajného pachatele a schopnosti prokázat to u soudu.

70.

Mám za to, že úvahy tohoto druhu mohou mít ještě větší váhu, když státní zástupci čelí nadnárodním trestným činům, které jsou ve dvou nebo více členských státech spáchány nebo se jich dotýkají, spáchané pachateli, kteří využívají svého unijního práva svobodně se pohybovat přes státní hranice. V těchto situacích je zjevné, že někteří státní zástupci mohou být v lepším postavení případ úspěšně vyšetřit a v případě potřeby proti možným pachatelům zahájit řízení než jiní. Stejně tak je zřejmé, že skutečná koordinace několika státních zástupců z různých členských států, z nichž každý pracuje ve svém vlastním jazyce, možná tisíce kilometrů od sebe, a potenciálně o existenci paralelních řízení neví, není něco, co lze považovat za samozřejmost – bez ohledu na existenci zvláštních nástrojů v této oblasti ( 37 ).

71.

Proto je podle mého názoru v systému založeném na vzájemné důvěře, který se uplatňuje na nadnárodní úrovni, zcela zásadní, aby se zásada ne bis in idem použila pouze tehdy, když rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání založeno na posouzení podstaty věci samé, jak vyplyne z důkladného vyšetřování na základě důkladného vyhodnocení dostatečně obsáhlého souboru důkazů.

72.

Byla-li totiž trestněprávní odpovědnost vyšetřované osoby vyloučena na základě nedostatečných a kusých důkazů, lze s jistotou předpokládat, že rozhodnutí státního zástupce bylo založeno především na důvodech účelnosti, hospodárnosti nebo politiky.

73.

Skutečnost, že státní zástupce provedl důkladné posouzení dostatečně obsáhlého souboru důkazů, samozřejmě neznamená, že při rozhodování o zastavení řízení musí nutně být všechny pochybnosti o trestní odpovědnosti vyšetřované osoby rozptýleny. Státní zástupce může bez ohledu na svůj osobní názor na vinu dotčené osoby vyvodit nezbytné důsledky ze skutečnosti, že důkladné vyšetřování nepřineslo soubor důkazů podporujících odsouzení.

74.

Bylo-li však vyšetřování přiměřeně vyčerpávající a pečlivé, lze rozhodnutí o zastavení řízení přirovnat ke zprošťujícímu rozsudku. Jak je uvedeno v bodě 60 výše, Soudní dvůr uznal, že rozhodnutí založená na nedostatku důkazů musí být v zásadě považována za rozhodnutí ve věci samé. Podle mého názoru jde mimo jiné o logický důsledek zásady presumpce neviny ( 38 ).

75.

Výše uvedené úvahy vyvolávají následující otázku: jak rozhodnout, zda je rozhodnutí, jako je sporné rozhodnutí v projednávané věci, založeno na důkladném vyšetřování?

2) Přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání

76.

Zda bylo rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání založeno na důkladném vyšetřování, by mělo být určeno zejména na základě odůvodnění obsaženého v samotném rozhodnutí ( 39 ) (v případě potřeby vykládaného ve spojení s dokumenty, na které odkazuje nebo které jsou k němu připojeny ( 40 )). Je to skutečně tento dokument, který vysvětluje důvody zastavení stíhání a důkazy, o které se za tímto účelem opírá.

77.

Jak například Soudní dvůr konstatoval v rozsudku věci Kossowski, skutečnost, že v konkrétním případě nebyl během vyšetřování vyslechnut poškozený ani potenciální svědek, lze považovat za známku toho, že důkladné vyšetřování nebylo provedeno ( 41 ). Naopak, jak ve věci Mihalache uvedl ESLP, jestliže poté, co bylo vzneseno obvinění proti dotčené osobě, bylo zahájeno trestní vyšetřování, byl vyslechnut poškozený, příslušným orgánem shromážděny a prozkoumány důkazy a na základě těchto důkazů vydáno odůvodněné rozhodnutí, takové aspekty pravděpodobně povedou ke zjištění, že bylo rozhodnuto ve věci samé ( 42 ).

78.

Je tedy třeba posuzovat případ od případu, zejména ve světle skutečného obsahu rozhodnutí ( 43 ). Pokud by v tomto rozhodnutí bylo cokoli nejasné, orgánům druhého členského státu nic nebrání využít nástroje spolupráce zavedené v unijním právním řádu ( 44 ) za účelem získání potřebných vysvětlení od orgánů prvního členského státu ( 45 ).

79.

Z důvodu právní jistoty a předvídatelnosti je však zásadní, aby hlavní prvky, které umožňují posoudit „konečnost“ rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, byly zahrnuty do hlavní části rozhodnutí (případně doplněné dokumenty, na které odkazuje nebo které jsou k němu připojeny). Údajný pachatel musí být skutečně schopen ověřit, zda s ohledem na relevantní vnitrostátní právo může dotčené rozhodnutí vést k uplatnění zásady ne bis in idem ( 46 ). Ex post výměna informací může být užitečná pro objasnění rozsahu a smyslu rozhodnutí nebo uvedení jeho odůvodnění, avšak nemůže zásadně měnit jeho obsah.

80.

V této fázi může být užitečné zdůraznit důležitý bod. Výše uvedené posouzení nelze vykládat tak, že orgánům činným ve druhém trestním řízení v podstatě umožňuje přezkoumat správnost rozhodnutí přijatých v řízení prvním. To by bylo v rozporu se zásadou vzájemné důvěry, která stojí v jádru unijních pravidel týkajících se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a zásada ne bis in idem by byla z velké části neúčinná ( 47 ).

81.

Orgány jednající ve druhém řízení jsou oprávněny prověřovat pouze (věcné nebo procesní) důvody, pro které první žalobce rozhodl o zastavení řízení. Za tímto účelem by těmto orgánům mělo být umožněno ověřit, že státní zástupce učinil po přezkoumání komplexního souboru důkazů, a přitom neopomenout shromáždit další důkazy – pokládané za technicky nemožné, příliš obtížné či jednoduše nedůležité – které by mohly být pro posouzení zvláště důležité.

82.

Pokud jde o zbytek, zjištění učiněná v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání přijatém prvním státním zástupcem (například důkazní hodnota posuzovaných důkazů) by měla být brána za daná. Je vyloučeno, aby orgány činné ve druhém řízení prováděly nové posouzení důkazů, které již zkoumal první státní zástupce ( 48 ). Vzájemná důvěra ve fungování trestních systémů členských států vyžaduje, aby vnitrostátní orgány činné v trestním řízení respektovaly zjištění učiněná jinými vnitrostátními orgány bez ohledu na jejich rozhodnutí ( 49 ).

83.

V této souvislosti může být užitečné další objasnění. Nutnost ověření, že rozhodnutí o zastavení řízení zahrnovalo posouzení podstaty věci samé na základě důkladného vyšetřování, je požadavkem, který se zcela jasně týká „jednoduchých“ rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Tedy těch rozhodnutí, kterými je řízení ukončeno a vyšetřovaná osoba – přeneseně řečeno – „odchází svobodná“.

84.

Podle práva všech členských států skutečně existuje řada mechanismů alternativního řešení sporů, které mohou vést k zastavení trestního stíhání výměnou za to, že předpokládaný pachatel přijme uložení mírného (mírnějšího) správního trestu nebo jiného alternativního postihu. Je samozřejmé, že tento typ rozhodnutí o zastavení trestního stíhání by pro účely zásady ne bis in idem měl obvykle být považován za rovnocenný odsouzení. Je tomu tak bez ohledu na to, zda zahrnují formální zjištění odpovědnosti domnělého pachatele. Vzhledem k tomu, že judikatura v tomto ohledu je poměrně jasná, není podle mého názoru nutné se tímto ohledem dále zabývat ( 50 ).

85.

Nyní se budu zabývat podmínkou idem.

3.   K podmínce idem

86.

Pokud jde o podmínku idem, Soudní dvůr rozhodl, že zásada ne bis in idem, zakotvená v článku 50 Listiny, zakazuje kumulaci stíhání a sankcí, které mají trestní povahu, „za tytéž skutky a proti téže osobě“ ( 51 ).

87.

Pro splnění této podmínky jsou tedy relevantní dva prvky: totožnost skutečností (idem factum) a totožnost osoby (idem persona). Pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem se patrně týkají obou těchto prvků, a proto se pokusím oba aspekty objasnit.

a)   Idem factum

88.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je kritériem relevantním pro posouzení toho, zda jde o totéž protiprávní jednání, kritérium totožnosti skutkových okolností chápané jako soubor konkrétních skutkových okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, které vedly ke zproštění obžaloby nebo ke konečnému odsouzení dotyčné osoby ( 52 ).

89.

V této souvislosti by pojem „totožnost“ neměl být chápán jako absolutní a úplná shoda skutečností, které jsou pro trestný čin nebo trestné činy, z nichž je osoba obviněna, relevantní. Soudní dvůr často odkazoval na skutky, které jsou „v podstatě stejné“ ( 53 ), což odráží výraz „podstatou stejné“ obecně používaný ESLP ( 54 ). Soudní dvůr však zároveň objasnil, že pouhá podobnost skutkového stavu nepostačuje: ačkoliv vedlejší znaky skutkové podstaty se mohou lišit ( 55 ), hlavní znaky skutkové podstaty jednání, které má představovat trestný čin, musí odpovídat ( 56 ). Například pouhá okolnost, že domnělý původce jednal s týmž protiprávním úmyslem v rámci více následných činů, nepostačuje k závěru, že tyto skutky tvoří součást stejného souboru vzájemně neoddělitelně spojených konkrétních okolností pro účely zásady ne bis in idem ( 57 ).

90.

Na jednu stranu není právní kvalifikace skutků podle vnitrostátního práva pro účely závěru o existenci téhož protiprávního jednání relevantní, jelikož rozsah ochrany, kterou přiznává článek 50 Listiny, se nemůže v jednotlivých členských státech lišit ( 58 ). Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ve věci Van Esbroeck, z důvodu neexistence harmonizace vnitrostátních trestněprávních předpisů by kritérium vycházející z právní kvalifikace činu mohlo vytvářet tolik překážek svobodě pohybu v Unii, kolik existuje trestněprávních systémů ve členských státech ( 59 ). V rozsudku ve věci Zolotoukhine ESLP rovněž poukázal na to, že formalistický a restriktivní přístup založený na právní definici obou trestných činů by příliš omezoval práva jednotlivců, a tudíž by představoval riziko narušení ochrany, kterou má zásada ne bis in idem poskytovat ( 60 ).

b)   Idem persona

91.

Dalším prvkem idem je totožnost pachatele, tedy osoby, která je za daný trestný čin (trestné činy) (nebo, která je údajně) odpovědná, v důsledku čehož může být více než jednou podrobena trestnímu řízení a trestu.

92.

Použití zásady ne bis in idem, zaručené článkem 50 Listiny, předpokládá, aby posuzované trestní stíhání nebo sankce byly namířeny vůči téže osobě. Jak rozhodl Soudní dvůr, tato zásada se uplatní pouze na osoby pravomocně odsouzené členským státem ( 61 ), a v důsledku toho k porušení této zásady dojít nemůže, jestliže za totéž protiprávní jednání nebyla více než jednou souzena nebo potrestána tatáž osoba ( 62 ).

93.

V rozsudku ve věci Mihalache ESLP zdůraznil, že rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání je založeno na posouzení věci samé, jestliže obsahuje posouzení jak znaků skutkové podstaty trestného činu, tak konkrétní situaci dotčené osoby. To znamená, že předmětné rozhodnutí by mělo prokázat, že státní zástupce vyhodnotil důkazy ve spisu a posoudil „zapojení údajného pachatele do jedné nebo všech událostí, které vedly k zásahu vyšetřovacích orgánů, za účelem zjištění, zda byla stanovena ‚trestní‘ odpovědnost“ ( 63 ). Podobně Soudní dvůr uvedl, že článek 50 Listiny vyžaduje, aby byl použitelný, aby „trestní odpovědnost dotyčné osoby byla zkoumána a v této souvislosti bylo přijato rozhodnutí“ ( 64 ).

94.

Rozumím tomu tak, že v předmětném trestněprávním rozhodnutí musí být trestní odpovědnost této osoby konkrétně přezkoumána a z věcných důvodů vyloučena: například osoba není pachatelem nebo v žádné míře není za čin odpovědná.

95.

V ideálním případě by to v příslušném rozhodnutí mělo být výslovně uvedeno. Nelze však vyloučit, že pokud státní zástupce dospěje k závěru, že tvrzené skutečnosti žádný trestný čin nezakládají, rozhodnutí o zastavení trestního stíhání osobu, která se ochrany ne bis in idem dovolává, formálně neoznačí pojmy jako „údajný pachatel“, „podezřelý“, „obviněný“ nebo „vyšetřovaná osoba“. Navíc i v tomto bodě by formalistický výklad článku 50 Listiny představoval riziko nadměrného omezení práv jednotlivců. Podle mého názoru by měl člověk mít právo dovolávat se ochrany zásady ne bis in idem, pokud z textu rozhodnutí jasně a nepochybně vyplývá, že jeho právní postavení jako pachatele nebo osoby odpovědné za jednání, které má představovat trestný čin, bylo důkladně posouzeno.

C. Předběžná otázka (II): použití článku 50 Listiny

96.

Jak jsem zdůraznil ve svých předběžných poznámkách, je v zásadě na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda ve věci, kterou projednává, jsou či nejsou splněny výše uvedené podmínky. Nicméně s cílem tomuto soudu co nejlépe pomoci bych nyní nabídl několik krátkých úvah ohledně možného použití zásady ne bis in idem v původním řízení.

97.

V projednávané věci je nesporné, že obě řízení probíhající před příslušnými rumunskými soudy jsou trestní povahy. Sporné je spíše splnění podmínek bisidem.

98.

Jeví se mi, že pokud jde o podmínku bis, byla otázka právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 27. září 2016 vyřešena v návaznosti na usnesení Judecătoria Slatina (soud prvního stupně ve Slatině) ze dne 21. listopadu 2016 ( 65 ). Pokud jsou zjištění tohoto soudu správná, znamenalo by to – pokud je moje chápání vnitrostátního práva správné – že proti výše uvedenému usnesení existují pouze mimořádné opravné prostředky. Z toho vyplývá, že toto usnesení je podle článku 50 Listiny „konečné“, a může tedy v zásadě aktivovat zásadu ne bis in idem.

99.

Na druhou stranu se jeví mnohem méně jasné, zda usnesení o zastavení trestního stíhání ze dne 27. září 2016 obsahuje posouzení podstaty věci samé založené na důkladném vyšetřování. Podle mého názoru je nepodstatné, zda jsou informace o tomto aspektu obsaženy v textu rozhodnutí státního zástupce nebo ve zprávě vypracované policií k němu připojené, za předpokladu, že státní zástupce jednoznačně přijme hodnocení policie za vlastní a vnitrostátní právo takový postup umožňuje.

100.

Co je skutečně důležité a co by předkládající soud měl v důsledku toho ověřit, jsou následující aspekty: bylo toto usnesení založeno především na hodnocení znaků skutkové podstaty údajného trestného činu (například existence tvrzených skutečností, jejich právní kvalifikace, trestní odpovědnost údajného pachatele atd.) nebo na procesních důvodech? Byla v prvním případě zjištění státního zástupce výsledkem přiměřeného vyšetřování a byla zjištěna důkladným vyhodnocením dostatečně komplexního souboru důkazů, nebo vyplývala rovněž z úvah o účelnosti, hospodárnosti nebo politiky soudu?

101.

Dále, pokud jde o podmínku idem, rozumím tomu tak, že – podle předkládajícího soudu – skutečnosti, které byly v obou řízeních přezkoumány, jsou v podstatě totožné. To znamená, že trestné činy tvrzené ve dvou různých řízeních, přestože formálně odlišné (vydírání a pasivní korupce), by měly být pro účely článku 50 Listiny považovány za rovnocenné.

102.

Účastníci řízení se však patrně neshodnou na prvku idem persona. Rozumím tomu tak, že zdroj neshody spočívá ve skutečnosti, že jedno řízení bylo zahájeno in rem, zatímco druhé řízení bylo zahájeno in personam.

103.

Jsem si samozřejmě vědom teoretického rozdílu mezi žalobami in remin personam ( 66 ). Méně zřejmé mi však je, co přesně to znamená v kontextu rumunského trestního řízení. Rozumím, že toto rozlišení vyplývá zejména z článku 305 trestního řádu, podle kterého mj. existence prvků nasvědčujících tomu, že určitá osoba mohla spáchat trestný čin, opravňuje k zahájení trestního vyšetřování, v jehož rámci musí státní zástupce nařídit, aby trestní vyšetřování pokračovalo ve vztahu k této osobě s tím, že tato osoba získá postavení podezřelého.

104.

Nejsem si však jist, zda by specifika vnitrostátního práva měla mít v kontextu posouzení, které bude předkládající soud při použití článku 50 Listiny v projednávané věci povinen provést, významnou váhu. Podle tohoto ustanovení, jak je vysvětleno v bodě 95 výše, nejde o otázku označení, ale o podstatu. Je tedy nepodstatné, zda údajnému pachateli bylo v prvním řízení formálně přiznáno postavení „podezřelého“ nebo něco podobného. Rozhodující je, zda je na základě textu rozhodnutí, kterým bylo toto řízení skončeno, přiměřeně zřejmé, že právní postavení této osoby jako možného pachatele, který potenciálně zakládá trestný čin, bylo řádně prozkoumáno.

D. Několik poznámek na závěr

105.

Poté, co jsem se zabýval různými právními otázkami vznesenými předkládajícím soudem, rád bych toto stanovisko uzavřel několika závěrečnými úvahami v naději, že mohou při výkladu a uplatňování článku 50 Listiny poskytnout určité vodítko.

106.

Počet rozsudků vydaných jak Soudním dvorem, tak ESLP v posledních několika letech naznačuje, že rozsah zásady ne bis in idem je trvalým zdrojem nejistoty. V mnoha případech se objevily různé problémy, které vedly tyto soudy k tomu, aby svou judikaturu v závislosti na okolnostech dolaďovaly, vyjasňovaly, ale občas i výrazně rozvíjely.

107.

Podle mého názoru je jistě třeba uvítat, že – pomineme-li některé drobné nuance – se Soudní dvůr a ESLP řídily podobnými úvahami a vytvořily poměrně homogenní soubor judikatury. Celkově se mi jeví, že tyto soudy usilovaly o spravedlivou rovnováhu mezi různými protichůdnými zájmy. Není to snadný úkol, pravda.

108.

Abych vysvětlil, proč tento názor zastávám, může být užitečné vrátit se zpět v čase. Zásada ne bis in idem je velmi starý právní institut, jehož stopy byly nalezeny mimo jiné v Chammurapiho zákoníku, Démosthenových spisech, Justiniánských Digestech a také v četných středověkých kanonických zákonech ( 67 ). V tom, co je (nyní) Evropská unie – ačkoliv žádné ustanovení v tomto smyslu neexistovalo – byla přijata již v polovině 60. let a byla považována za spojenou s myšlenkou ekvity ( 68 ).

109.

Zdá se, že zatímco přesný význam a rozsah zásady ne bis in idem se v průběhu staletí poněkud měnil, chápání jejího dvojího zdůvodnění zůstalo relativně konzistentní: spravedlnost a právní jistota ( 69 ).

110.

Na jedné straně je obecně považováno za nespravedlivé a svévolné, že se stát „se všemi svými zdroji a mocí opakovaně pokouší odsoudit jednotlivce za údajný trestný čin, čímž jej uvádí do rozpaků, [způsobuje mu] náklad[y] a [vystavuje ho] zkouš[ce] a nutí ho žít v trvalém stavu úzkosti a nejistoty“ ( 70 ). Zásada ne bis in idem má tedy v první řadě zabránit tomu, aby byla osoba „ohrožena“ více než jednou ( 71 ).

111.

Na druhé straně je se zásadou ne bis in idem neoddělitelně spojena také zásada res judicata: myšlenka, že v zájmu zajištění stability práva a právních vztahů a řádného výkonu spravedlnosti by soudní rozhodnutí, která nabyla právní moci, již neměla být zpochybňována ( 72 ).

112.

V unijním právním systému nachází ochrana zásady ne bis in idem třetí odůvodnění: zajištění volného pohybu osob v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Soudní dvůr s odkazem na článek 54 ÚPSD upřesnil, že osoba, která již byla pravomocně odsouzena, musí mít možnost volného pohybu, aniž se musí obávat nového trestního stíhání pro tentýž čin v jiném členském státě ( 73 ).

113.

Tyto cíle tedy hovoří proti příliš restriktivnímu výkladu zásady ne bis in idem. Zároveň by však příliš široké uplatnění této zásady bylo v rozporu s jinými veřejnými zájmy, které si zaslouží ochranu.

114.

Mám na mysli zejména obecný zájem společnosti účinně stíhat pachatele ( 74 ) a zvláštní zájem poškozených trestnými činy nejen získat od pachatelů odškodnění, ale rovněž dojem, že „spravedlnosti bylo učiněno zadost“ ( 75 ). Ostatně už samotný název „prostor svobody, bezpečnosti a práva“ naznačuje, že svoboda nemůže jít na úkor bezpečnosti a práva. Posledně jmenovaný koncept musí být samozřejmě zamýšlen jako spravedlnost pro všechny jednotlivce: údajné pachatele, ale také údajné poškozené. Proto musí být podle čl. 3 odst. 2 SEU volný pohyb osob zaručen ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se mimo jiné předcházení a potírání zločinnosti ( 76 ).

115.

V tomto ohledu nelze pominout, že povrchní přístup k použití zásady ne bis in idem by mohl vést k určitému zneužívání a manipulaci ze strany pachatelů, kteří mohou použít „forum shopping“, aby si zajistili beztrestnost. Pokud trestné činy vyšetřuje několik státních zástupců současně, existuje konkrétní riziko, že nejhůře postavené (nebo nejméně personálně obsazené či nejvíce přetížené) státní zastupitelství by mohlo de facto bránit provedení řádného vyšetřování tohoto trestného činu, protože rozhodnutí tohoto státního zastupitelství o zastavení trestního stíhání by mohlo bránit podání žaloby ze strany jakéhokoli jiného státního zastupitelství.

116.

Kromě toho i na této straně stupnice existuje unijní zájem, který si zaslouží řádné uvážení: vzájemná důvěra. Z ustálené judikatury vyplývá, že vzájemnou důvěru lze zachovat a posílit pouze tehdy, když se orgány členského státu mohou ujistit, že v jiném členském státě došlo k řádnému posouzení trestní odpovědnosti podezřelého pachatele ( 77 ).

117.

Je proto nanejvýš důležité, aby při výkladu článku 50 Listiny byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi těmito zájmy. Zejména by měla být uvedena do souladu účinná ochrana práv jednotlivce s oprávněným zájmem členských států vyhnout se beztrestnosti pachatelů trestné činnosti ( 78 ). To je základní myšlenka, která mě v tomto stanovisku vedla, když jsem se po přezkoumání judikatury a zamyšlení se nad ní pokusil Soudnímu dvoru navrhnout, co považuji za „vyvážený“ přístup k podmínkám bisidem.

118.

Zejména nechápu, jak by osoba, jejíž účast na údajném trestném činu nebyla během prvního řízení, které bylo uzavřeno ve fázi vyšetřování, konkrétně vyšetřena nebo byla vyšetřena pouze na základě nedostatečného a neúplného souboru důkazů, mohla platně tvrdit, že následné řízení, v němž je její účast na základě rozsáhlého a komplexního souboru důkazů konkrétně zkoumána, by tuto osobu podruhé „ohrozilo“ nebo by bylo v rozporu se zásadou res judicata.

V. Závěry

119.

Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Curtea de Apel Craiova (Odvolací soud v Craiova, Rumunsko), že osobu lze považovat za osvobozenou konečným trestním rozsudkem ve smyslu článku 50 Listiny základních práv Evropské unie v důsledku přijetí rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání v případě, že této osobě není uložen trest nebo jiný alternativní postih, pouze pokud mimo jiné: (i) je rozhodnutí založeno na posouzení ve věci samé, které je výsledkem důkladného vyšetřování na základě důkladného vyhodnocení dostatečně obsáhlého souboru důkazů, a ii) z textu rozhodnutí vyplývá, že konkrétní právní postavení této osoby jakožto původce jednání, které má představovat trestný čin, bylo důkladně posouzeno.


( 1 ) – Původní jazyk: angličtina.

( 2 ) – Viz například Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), rozsudek ze dne 8. července 2019, Mihalache v. Rumunsko (CE:ECHR:2019:0708JUD005401210, §47) („Mihalache“).

( 3 ) – Úř. věst. 2006, L 354, s. 56.

( 4 ) – Úř. věst. 2003, L 192, s. 54; Zvl. vyd. 19/06, s. 182.

( 5 ) – K pojmu „řízení in rem“ viz níže body 101 a 102 tohoto stanoviska.

( 6 ) – Komise odkazuje na články 289 a 308 Cod penal (rumunský trestní zákoník), které se mimo jiné týkají skutků pasivní korupce spáchaných osobami podobnými státním úředníkům, a na články 1, 5 a 6 zákona č. 78/2000 pro prevenci, odhalování a postihování korupce, které se mimo jiné týkají korupčních činů spáchaných zaměstnanci vykonávajícími funkce v rámci právnických osob.

( 7 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 18. května 2021, Asociația Forumul Judecătorilor din România a další (C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19EU:C:2021:393, body 172, 177249) (dále jen „AFJR“).

( 8 ) – Bod 4 přílohy rozhodnutí 2006/928. Viz rovněž body odůvodnění 3 a 6 tohoto rozhodnutí.

( 9 ) – Viz rozsudek AFJR, bod 214, a rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19EU:C:2021:1034, body 189191).

( 10 ) – Rozsudek ze dne 6. března 2014 (C‑206/13EU:C:2014:126).

( 11 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. června 2019, Moro (C‑646/17EU:C:2019:489, body 6667 a citovaná judikatura).

( 12 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2023, Bursa Română de Mărfuri (C‑394/21EU:C:2023:146, bod 60).

( 13 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2022, Volkswagen (C‑134/20EU:C:2022:571, bod 33).

( 14 ) – Viz rovněž stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01EU:C:2002:516, body 3637).

( 15 ) – Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, která byla podepsána dne 19. června 1990 a vstoupila v platnost dne 26. března 1995 (Úř. věst. 2000, L 239, s. 239; Zvl. vyd. 19/02, s. 9) (dále jen „ÚPSD“). Toto ustanovení zní následovně: „Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou […]“.

( 16 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 5. června 2014, M (C‑398/12EU:C:2014:1057, bod 35) (dále jen „rozsudek M“).

( 17 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 22. března 2022, bpost (C‑117/20EU:C:2022:202, bod 23).

( 18 ) – Tamtéž, bod 24 a citovaná judikatura.

( 19 ) – Viz například rozsudek ze dne 23. března 2023, Dual Prod (C‑412/21EU:C:2023:234, bod 55 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

( 20 ) – Rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Turanský (C‑491/07EU:C:2008:768, body 3435).

( 21 ) – Viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Kossowski (C‑486/14EU:C:2016:483, bod 35 a citovaná judikatura) (dále jen „rozsudek ve věci Kossowski“).

( 22 ) – Viz rozsudek ve věci M, bod 32.

( 23 ) – Používám zde výrazy použité ve věci Mihalache, §128.

( 24 ) – ESLP, rozsudek ze dne 10. února 2009, Zolotukhin v. Rusko (CE:ECHR:2009:0210JUD001493903, §108) (dále jen „Zolotukhin“).

( 25 ) – Řada evropských smluv č. 117. Nezávazný dokument vypracovaný Řídícím výborem pro lidská práva a předložený Výboru ministrů Rady Evropy dne 22. listopadu 1984. Viz bod 22 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

( 26 ) – Viz rozhodnutí ve věci M, body 39 a 41.

( 27 ) – Mihalache, body102 až 116.

( 28 ) – Společné souhlasné stanovisko soudců Raimondiho, Nussbergera, Sicilianose, Spana, Yudkivska, Motoce a Ravaraniho.

( 29 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. prosince 2021, AB a další (zrušení amnestie) (C‑203/20EU:C:2021:1016, body 5657 a citovaná judikatura) (dále jen „rozsudek ve věci AB a další“). Všimněte si, že také článek 4 protokolu č. 7 odkazuje na „osvobozen[í] nebo odsouzen[í] konečným rozsudkem“.

( 30 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ve věci M, body 28 a 29 a citovaná judikatura.

( 31 ) – Viz stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci van Straaten (C‑150/05EU:C:2006:381, bod 65).

( 32 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 15. října 2002, Limburgse Vinyl Maatschappij a další v. Komise (C‑238/99 P, C‑244/99 P, C‑245/99 P, C‑247/99 P, C‑250/99 P až C‑252/99 P a C‑254/99 PEU:C:2002:582, body 5469); ze dne 10. března 2005, Miraglia (C‑469/03EU:C:2005:156, body 3134); ze dne 22. prosince 2008, Turanský (C‑491/07EU:C:2008:768, body 4045), a rozsudek ve věci AB a další, bod 61. Viz také ESLP, rozhodnutí ze dne 15. března 2005, Horciag v. Rumunsko (CE:ECHR:2005:0315DEC007098201).

( 33 ) – Pokud jde o promlčená stíhání, musím připustit, že rozsudek ze dne 28. září 2006, Gasparini a další (C‑467/04EU:C:2006:610, body 2233) zřejmě dospěl k jinému závěru. Jsem však toho názoru, že v tomto bodě rozsudek ve věci Gasparini a další nelze uvést do souladu s následnou judikaturou Soudního dvora týkající se zproštění obžaloby z procesních důvodů, a v každém případě byl implicitně zrušen rozsudkem ze dne 8. září 2015, Taricco a další (C‑105/14EU:C:2015:555), ve kterém Soudní dvůr vnitrostátní pravidla o promlčení považoval za pravidla procesní povahy. Dodal bych, že takový postoj je v souladu s judikaturou ESLP: viz například rozhodnutí ze dne 5. prosince 2019, Smoković v. Chorvatsko (CE:ECHR:2019:1112DEC005784912, body 43 až 45).

( 34 ) – Viz rozsudek ve věci Kossowski, body 48, 53 a 54, a Mihalache, body 97 a 98.

( 35 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 12. května 2021, Bundesrepublik Deutschland (červené oznámení Interpolu) (C‑505/19EU:C:2021:376, bod 73 a citovaná judikatura), a ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01EU:C:2003:87, body 27, 2831). Podobně ESLP, Mihalache, body 94 a 95.

( 36 ) – Viz např. souhlasné stanovisko soudce Pinta de Albuquerque ve věci Mihalache, bod 10 a násl.

( 37 ) – Rámcové rozhodnutí Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení (Úř. věst. 2009, L 328, s. 42).

( 38 ) – Tato zásada je zakotvena mimo jiné v čl. 48 odst. 1 Listiny.

( 39 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ve věci Kossowski, bod 52.

( 40 ) – Viz podrobněji mé stanovisko ve věci GR a další (C‑726/21EU:C:2023:240, body 3553).

( 41 ) – Rozsudek ve věci Kossowski, bod 53.

( 42 ) – Rozsudek ve věci Mihalache, bod 98.

( 43 ) – Idem, bod 97.

( 44 ) – Například rámcové rozhodnutí 2009/948 (viz poznámka pod čarou 37 výše).

( 45 ) – Obdobně viz rozsudek ze dne 16. listopadu 2010, Mantello (C‑261/09EU:C:2010:683, bod 48).

( 46 ) – Viz stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci bpost (C‑117/20EU:C:2021:680, bod 119).

( 47 ) – Obdobně viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Kossowski (C‑486/14EU:C:2015:812, body 7576).

( 48 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ve věci M, bod 30.

( 49 ) – Viz mimo jiné rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem) (C‑435/22 PPUEU:C:2022:852, body 9293 a citovaná judikatura). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jarabo Colomera ve věci van Straaten (C‑150/05EU:C:2006:381, body 5263).

( 50 ) – Viz zejména rozsudek ze dne 11. února 2003, Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01EU:C:2003:87). Viz také stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jarabo Colomera ve věci Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01EU:C:2002:516, body 83, 88, 89, 97106), a souhlasné stanovisko soudce Bošnjaka, ke kterému se připojil soudce Serghides, ve věci Mihalache.

( 51 ) – Viz například rozsudek ze dne 23. března 2023, Dual Prod (C‑412/21EU:C:2023:234, bod 49 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska.

( 52 ) – Viz například rozsudek ze dne 22. března 2022, Nordzucker a další (C‑151/20EU:C:2022:203, bod 38 a citovaná judikatura). Tato judikatura odráží judikaturu ESLP, která odkazuje „na skutkový stav, tvořený veškerými konkrétními okolnostmi, které se týkají téhož pachatele a které jsou jak časově, tak místně vzájemně neoddělitelně spojeny, přičemž prokázání jejich existence je podmínkou pro odsouzení nebo zahájení trestního řízení“ (mimo jiné viz Zolotoukhine, § 83 a 84).

( 53 ) – Rozsudek ze dne 22. března 2022, bpost (C‑117/20EU:C:2022:202, bod 37).

( 54 ) – Viz například ESLP, 15. listopadu 2016, A a B v. Norsko (CE:ECHR:2016:1115JUD002413011, bod 108 a citovaná judikatura).

( 55 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. září 2006, van Straaten (C‑150/05EU:C:2006:614, bod 49), a stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci Kraaijenbrink (C‑367/05EU:C:2006:760, body 4952).

( 56 ) – Rozsudek ze dne 22. března 2022, bpost (C‑117/20EU:C:2022:202, bod 30). Viz rovněž stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci bpost (C‑117/20EU:C:2021:680, bod 135). Podobně ESLP, 14. ledna 2010, Tsonyo Tsonev v. Bulharsko (č. 2), CE:ECHR:2010:0114JUD000237603, bod 52.

( 57 ) – V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2007, Kraaijenbrink (C‑367/05EU:C:2007:444, bod 29).

( 58 ) – Rozsudek ze dne 22. března 2022, Nordzucker a další (C‑151/20EU:C:2022:203, bod 39 a citovaná judikatura).

( 59 ) – Rozsudek ze dne 9. března 2006 (C‑436/04EU:C:2006:165, bod 35).

( 60 ) – ESLP, Zolotoukhine, § 78 až 84.

( 61 ) – Rozsudek ze dne 28. září 2006, Gasparini a další (C‑467/04EU:C:2006:610, bod 37).

( 62 ) – Viz rozsudek ze dne 5. dubna 2017, Orsi a Baldetti (C‑217/15 a C‑350/15EU:C:2017:264, body 1719 a citovaná judikatura).

( 63 ) – Rozsudek ve věci Mihalache, body 97 a 98.

( 64 ) – Viz například rozsudek ve věci AB a další, bod 57 (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

( 65 ) – Viz body 15 až 17 tohoto stanoviska výše.

( 66 ) – Pokud to extrémně zjednoduším, žaloby in rem se týkají skutkového stavu, zatímco žaloby in personam jsou namířeny proti osobě.

( 67 ) – Coffey, G., „A History of the Common Law Double Jeopardy Principle: from Classical Antiquity to Modern Era“, Athens Journal of Law, svazek 8, číslo 3, červenec 2022, s. 253 až 278.

( 68 ) – Viz rozsudek ze dne 5. května 1966, Gutmann v. Komise (18/65 a 35/65EU:C:1966:24) a s dalšími odkazy na ranou judikaturu, stanovisko generálního advokáta Jääskinena ve věci Spasic (C‑129/14 PPUEU:C:2014:739, bod 43).

( 69 ) – Viz Coffey, G., citovaný v poznámce pod čarou 67 výše. Viz rovněž stanovisko generálního advokáta D. Ruiz-Jaraba Colomera ve věci Gözütok a Brügge (C‑187/01 a C‑385/01EU:C:2002:516, bod 49).

( 70 ) – Jak uvádí Nejvyšší soud Spojených států amerických ve věci Green v. Spojené státy americké (1957) 355 US 184, 187. Viz stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Kossowski (C‑486/14EU:C:2015:812, bod 36).

( 71 ) – Viz rovněž stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci M (C‑398/12EU:C:2014:65, bod 48).

( 72 ) – Pokud jde o pojem res judicata, mimo jiné viz rozsudek ze dne 30. září 2003, Köbler (C‑224/01EU:C:2003:513, bod 38). Ke vztahu mezi těmito dvěma pojmy viz rozsudek ze dne 22. března 2022, Nordzucker a další (C‑151/20EU:C:2022:203, bod 62 a citovaná judikatura).

( 73 ) – Viz rozsudek ze dne 12. května 2021, Bundesrepublik Deutschland (červené oznámení Interpolu) (C‑505/19EU:C:2021:376, bod 79 a citovaná judikatura).

( 74 ) – V tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. dubna 2021, X (evropský zatýkací rozkaz – ne bis in idem) (C‑665/20 PPUEU:C:2021:339, bod 97), a rozsudek ve věci AB a další, bod 58.

( 75 ) – Srov. stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci Kossowski (C‑486/14EU:C:2015:812, bod 80), a stanovisko generálního advokáta M. Bobka ve věci BV (C‑129/19EU:C:2020:375, bod 113).

( 76 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 10. března 2005, Miraglia (C‑469/03EU:C:2005:156, bod 34).

( 77 ) – Viz rozsudek ze dne 12. května 2021, Bundesrepublik Deutschland (červené oznámení Interpolu) (C‑505/19EU:C:2021:376, bod 81 a citovaná judikatura).

( 78 ) – Podobně stanoviska generálního advokáta M. Bobka ve věci Bundesrepublik Deutschland (červené oznámení Interpolu) (C‑505/19EU:C:2020:939, bod 93) a ve věci bpost (C‑117/20EU:C:2021:680, bod 121).