STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY

přednesené dne 23. března 2023 ( 1 )

Věc C‑21/22

OP

za účasti:

Justyny Gawlica, notářky

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Sądem Okręgowym w Opolu (krajský soud v Opoli, Polsko)]

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, rozhodné právo, uznávání a výkon rozhodnutí a přijímání a výkon veřejných listin v dědických věcech – Nařízení (EU) č. 650/2012 – Oblast působnosti – Volba práva – Dvoustranná úmluva mezi členským státem a třetí zemí“

1.

V této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr již podruhé v souvislosti se stejnými skutečnostmi ( 2 ) požádán o výklad nařízení (EU) č. 650/2012 ( 3 ).

2.

Soudní dvůr bude muset zejména rozhodnout, mimo jiné podle článků 22 a 75 uvedeného nařízení:

–

Zda je osoba, která není občanem Evropské unie, oprávněna zvolit si vnitrostátní právo, kterým se bude řídit celé její dědictví (první předběžná otázka).

–

Zda vzhledem k existenci dvoustranné úmluvy mezi Polskem a Ukrajinou, která výslovně nestanoví možnost volby práva rozhodného pro dědění, tuto možnost poskytuje nařízení č. 650/2012 (druhá předběžná otázka).

3.

Na pokyn Soudního dvora se omezím na druhou otázku, která zahrnuje analýzu dopadu článku 75 nařízení č. 650/2012 na spor ( 4 ).

I. Právní rámec

A. Unijní právo

1.   SFEU

4.

Článek 351 odst. 1 a 2 stanoví:

„Práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny.

Pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj.“

2.   Nařízení č. 650/2012

5.

Bod 37 odůvodnění uvádí:

„Aby občané mohli za úplné právní jistoty využívat výhod vnitřního trhu, mělo by jim toto nařízení umožnit, aby předem věděli, jaké právo se na jejich dědictví použije. V zájmu zamezení protichůdným výsledkům by měly být zavedeny harmonizované kolizní normy. Hlavní pravidlo by mělo zajistit, že se dědictví bude řídit předvídatelným právem, s nímž má úzkou vazbu. Z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit štěpení dědictví by se uvedeným právem mělo řídit dědictví jako celek, tedy veškerý majetek, který je součástí pozůstalosti, bez ohledu na jeho povahu a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě.“

6.

Bod 38 odůvodnění uvádí:

„Toto nařízení by mělo občanům umožnit předem uspořádat jejich dědictví pomocí volby práva rozhodného pro jejich dědictví. Tato volba by měla být omezena na právo státu, jehož jsou státními příslušníky, neboť je třeba zajistit vazbu mezi zůstavitelem a zvoleným právem a zamezit úmyslné volbě takového práva, jež zmaří legitimní očekávání osob s právem na povinný podíl.“

7.

Bod 73 odůvodnění uvádí:

„Dodržování mezinárodních závazků přijatých členskými státy znamená, že by tímto nařízením nemělo být dotčeno použití mezinárodních úmluv, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států v době přijetí tohoto nařízení. […] Soulad s obecnými cíli tohoto nařízení nicméně vyžaduje, aby toto nařízení mělo ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými výlučně mezi dvěma nebo více členskými státy, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají oblastí upravených tímto nařízením.“

8.

Článek 12 („Omezení řízení“) odst. 1 stanoví:

„Pokud pozůstalost zahrnuje majetek nacházející se v třetím státě, může soud, u kterého bylo zahájeno řízení o dědictví, na žádost jedné ze stran rozhodnout, že o jedné nebo více částech tohoto majetku nebude rozhodovat, pokud lze očekávat, že jeho rozhodnutí ohledně daného majetku nebude uznáno a případně prohlášeno vykonatelným v tomto třetím státě“.

9.

Článek 22 („Volba práva“) odst. 1 stanoví:

„Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.“

10.

Článek 75 („Vztah ke stávajícím mezinárodním úmluvám“) stanoví:

„1.   Tímto nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami je v okamžiku přijetí tohoto nařízení jeden nebo více členských států a které se týkají oblastí upravených tímto nařízením.

[…]

2.   Aniž je dotčen odstavec 1, má toto nařízení ve vzájemných vztazích členských států přednost před úmluvami uzavřenými výlučně mezi dvěma nebo více z nich, a to v rozsahu, ve kterém se tyto úmluvy týkají oblastí upravených tímto nařízením.

[…]“

B. Polské právo

11.

Úmluva mezi Polskou republikou a Ukrajinou o právní pomoci a právních vztazích v občanských a trestních věcech ze dne 24. května 1993 (dále jen „úmluva“ nebo „dvoustranná úmluva“) v článku 37 stanoví:

„Právní vztahy ve věcech dědictví movitého majetku se řídí právem smluvní strany, jejímž státním příslušníkem byl zůstavitel v době své smrti.

Právní vztahy ve věcech dědictví nemovitého majetku se řídí právem smluvní strany, na jejímž území se majetek nachází.

Kvalifikace majetku tvořícího součást pozůstalosti jako movitého nebo nemovitého majetku se řídí právem smluvní strany, na jejímž území se majetek nachází.“

II. Skutkový stav, spor a předběžné otázky

12.

OP, ukrajinská státní příslušnice s trvalým pobytem v Polsku, je spoluvlastníkem bytové jednotky nacházející se v Polsku. V Polsku požádala polského notáře o sepsání notářské závěti, která by obsahovala mimo jiné ustanovení o volbě ukrajinského práva pro její dědictví.

13.

Notář měl za to, že volba práva v závěti by byla v rozporu se zákonem ( 5 ), a odmítl závěť sepsat. Pro své odmítnutí uvedl následující důvody:

–

Podle usnesení Sądu Okręgowego w Opolu (krajský soud v Opoli, Polsko) ze dne 28. února 2020, vydaného v podobné situaci, přiznává článek 22 nařízení č. 650/2012 možnost volby práva výhradně státním příslušníkům členských států Evropské unie.

–

Bez ohledu na tento výklad článku 22 nařízení č. 650/2012 by volba práva byla v rozporu s dvoustrannou úmluvou, která má podle jeho názoru přednost před pravidly tohoto nařízení. Úmluva nestanoví možnost volby práva v dědických věcech, kterým je podle článku 37 v případě movitého majetku právo státu, jehož je zůstavitel státním příslušníkem, a v případě nemovitého majetku právo státu, kde se nemovitost nachází.

14.

OP napadla odmítnutí notáře u předkládajícího soudu s odůvodněním, že bylo založeno na nesprávném výkladu článků 22 a 75 nařízení č. 650/2012. Zejména uvedla, že:

–

Článek 22 umožňuje „každé osobě“ zvolit si jako právo rozhodné pro dědění právo své země. Nařízení č. 650/2012 má univerzální povahu, jak vyplývá z jeho článku 20.

–

Článek 75 odst. 1 nařízení č. 650/2012 slouží k zajištění souladu tohoto nařízení se závazky vyplývajícími z dohod zavazujících členské státy se třetími zeměmi. Vzhledem k tomu, že dvoustranná úmluva neupravuje volbu dědického práva, není s ní použití článku 22 nařízení č. 650/2012 neslučitelné.

–

OP si mohla zvolit právo v souladu s článkem 22 nařízení č. 650/2012 tím, že by učinila pořízení pro případ smrti v jiném členském státě, kde je toto nařízení použitelné a který není vázán dvoustrannou dohodou s Ukrajinou.

–

Výklad notáře je neslučitelný se zásadou jednoty dědictví, neboť by vedl ke štěpení dědictví.

15.

Notář v odpovědi zdůraznil, že dvoustranná úmluva vytváří vlastní režim pro určení rozhodného práva v dědických věcech. Tento režim má přednost před režimem stanoveným nařízením č. 650/2012, včetně jeho článku 22.

16.

Za těchto okolností Sąd Okręgowy w Opolu (krajský soud v Opoli), který má spor rozhodnout, předkládá Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Musí být článek 22 [nařízení č. 650/2012] vykládán v tom smyslu, že osoba, která není občanem Evropské unie, je oprávněna zvolit si jako právo, jímž se řídí dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem?

2)

Musí být článek 75 ve spojení s článkem 22 uvedeného nařízení č. 650/2012 vykládán v tom smyslu, že za situace, kdy dvoustranná úmluva, která váže členský stát a třetí stát, neupravuje v oblasti dědictví volbu práva, nýbrž určuje rozhodné právo, může státní příslušník takovéhoto třetího státu, který má bydliště na území členského státu vázaného touto úmluvou, provést volbu práva?

III. Řízení před Soudním dvorem

17.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku Soudního dvora dne 7. ledna 2022.

18.

Písemná vyjádření předložili notář, španělská, maďarská a polská vláda a Evropská komise.

19.

Konání jednání nebylo považováno za nutné.

IV. Analýza

20.

V situaci, která vedla ke sporu, by se v zásadě mohlo použít jak nařízení č. 650/2012, tak dvoustranná úmluva mezi Polskem a Ukrajinou ( 6 ).

21.

Kvůli souběhu pravidel je nutné rozhodnout, které z nich má přednost. Účinky této volby byly uvedeny prostřednictvím přepisu příslušných ustanovení:

–

Podle nařízení č. 650/2012 by mohla OP ve své závěti zvolit právo své státní příslušnosti (ukrajinské) jako právo, kterým se řídí dědictví jako celek.

–

OP by naopak tuto možnost neměla, pokud by mlčení dvoustranné úmluvy o volbě práva znamenalo, že tato varianta není možná ( 7 ).

22.

V této souvislosti předkládající soud žádá o výklad článku 75 nařízení č. 650/2012 ve spojení s jeho článkem 22.

23.

Obecně se vyjádření předložená Soudnímu dvoru zaměřují na čl. 75 odst. 1 (zejména na jeho první větu) ( 8 ). Domnívám se však, že správné pochopení odstavce 1 vyžaduje, aby byl zohledněn také odstavec 2.

24.

Oba odstavce společně zakládají ujednání o slučitelnosti nebo koordinační ujednání:

–

zajišťující dodržování mezinárodněprávních závazků, které členské státy ( 9 ) přijaly před přijetím nařízení č. 650/2012 (odstavec 1);

–

které zároveň zachovává cíle nařízení č. 650/2012, a proto má toto nařízení bez dalšího přednost před úmluvami, jejichž stranami jsou pouze dva nebo více členských států (odstavec 2).

25.

V případě dvoustranné úmluvy uzavřené mezi členským státem a třetím státem ( 10 ) před přijetím nařízení č. 650/2012 by přesný význam článku 75 tohoto nařízení mohl být takový, jaký vyplývá bez dalšího z jeho doslovného výkladu.

26.

Kombinace odstavců 1 a 2 článku 75 totiž na první pohled podporuje názor, že taková úmluva má automaticky přednost před nařízením č. 650/2012, pokud mezi nimi dojde k rozporu ( 11 ). Podle odstavce 1 tohoto ustanovení „nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvními stranami je v okamžiku přijetí tohoto nařízení jeden nebo více členských států a které se týkají oblastí upravených tímto nařízením“.

27.

Tento závěr by však mohl být považován za předčasný, pokud, jak tvrdí další vyjádření předložená Soudnímu dvoru ( 12 ), by se analogicky použila judikatura k článku 57 Bruselské úmluvy ( 13 ) a článku 71 nařízení č. 44/2001 ( 14 ).

28.

Tuto rozdílnost přístupů prozkoumám dříve, než se budu zabývat samotnou předběžnou otázkou.

A. Slučitelnost nařízení č. 650/2012 s dřívějšími mezinárodními úmluvami

29.

Článek 75 nařízení č. 650/2012 není ojedinělým ustanovením unijních nástrojů v oblasti soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech.

30.

Podobná ustanovení obsahují i další úmluvy a nařízení o vztazích mezi jednotlivci v evropském prostoru svobody, bezpečnosti a práva. To je případ článku 57 Bruselské úmluvy ( 15 ); článku 71 nařízení č. 44/2001 ( 16 ) a stejného ustanovení nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 17 ); článku 69 nařízení (EU) č. 4/2009 ( 18 ) nebo článku 62 nařízení (EU) č. 2016/1103 ( 19 ).

31.

Pokud jde o tato ustanovení, lze konstatovat, že jsou v podstatě totožná ( 20 ) v tom smyslu, že:

–

Deklarují záměr nedotýkat se uplatňování mezinárodních úmluv, jejichž smluvní stranou je jeden nebo více členských států a upravují stejné oblasti.

–

Zavádějí však odchylky, pokud k takovému uplatňování dochází mezi členskými státy.

32.

Při posuzování Bruselské úmluvy a nařízení č. 44/2001 Soudní dvůr rozhodl, že koordinační ustanovení obsažené v článcích 57 a 71:

–

se vztahuje na dohody uzavřené mezi všemi členskými státy nebo jen mezi některými z nich, aniž by bylo podmínkou jejich přednosti před evropským nástrojem to, že se jedná o dohody, jejichž stranami jsou i třetí státy ( 21 );

–

pokud zvláštní úmluva v dané oblasti neobsahuje konkrétní řešení daného problému a takové řešení existuje v unijním právu, použijí členské státy unijní právo ( 22 );

–

pokud se pravidla úmluvy a unijního nástroje překrývají, mají přednost pravidla úmluvy, a to nejen ve vztazích se třetími zeměmi, ale i mezi členskými státy ( 23 );

–

uplatňování pravidel stanovených těmito úmluvami členskými státy v oblastech upravených zvláštními úmluvami však nesmí narušit zásady, na nichž je založena soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech v Evropské unii ( 24 ). Koordinační ustanovení „nemůže být vykládán[o] tak, aby byl[o] v rozporu se zásadami, na nichž je založen právní předpis, jehož je součástí“ ( 25 ).

33.

Již jsem uvedl, že některá z vyjádření zúčastněných v tomto řízení se vyslovují pro přenesení této judikatury (přesněji řečeno jejího modu operandi) na výklad článku 75 nařízení č. 650/2012.

34.

Mám o tom určité pochybnosti.

35.

Nevidím zásadní problém v tom, že se koordinační ustanovení v Bruselské úmluvě a na ni navazujících nařízeních vztahuje na vztah mezi nimi a úmluvami specifickými z hlediska oblasti, zatímco ustanovení v nařízení č. 650/2012 se vztahuje na jakoukoli úmluvu týkající se oblastí, které toto nařízení rovněž upravuje.

36.

Nedomnívám se, že tato odlišnost podmiňuje vztah mezi mezinárodními úmluvami a nařízením č. 650/2012 natolik, aby vedla k odlišným výsledkům, než jaké byly stanoveny v rámci Bruselské úmluvy a následných nařízení.

37.

Podle mého názoru:

–

Obecná úmluva o vzájemné právní pomoci (jako je úmluva dotčená v projednávané věci) je jednou z těch, na které se vztahuje článek 75 nařízení č. 650/2012, pokud se některé ustanovení této úmluvy týká aspektů, které jsou rovněž upraveny tímto nařízením.

–

V takových případech se však povinnost dodržovat úmluvu vyplývající z článku 75 nařízení č. 650/2012 nevztahuje na celý její obsah: je omezena na pravidla úmluvy, jejichž oblast působnosti se shoduje s jinými pravidly evropského nástroje.

–

V dědických věcech, které úmluva neupravuje, ale nařízení č. 650/2012 ano, použijí členské státy, které jsou stranami úmluvy, nařízení č. 650/2012 ( 26 ).

38.

Promítnutí dalších aspektů citované judikatury mi činí větší potíže.

39.

Zaprvé přednost mezinárodních úmluv před nařízením č. 650/2012 byla v případě konkurence pravidel obou předpisů vyloučena prostřednictvím čl. 75 odst. 2 nařízení č. 650/2012 pro úmluvy, jejichž smluvní stranou jsou pouze členské státy ( 27 ). V tomto bodě se nařízení č. 650/2012 odchyluje od některých závěrů Soudního dvora, které jsem již zmínil ( 28 ).

40.

Zadruhé si nejsem jist, zda a jak by bylo možné přenést judikaturu Soudního dvora, která při výkladu článku 57 Bruselské úmluvy a čl. 71 odst. 1 nařízení č. 44/2001 podmiňuje uplatňování mezinárodních úmluv členskými státy tím, že nenaruší „zásady, které jsou základem soudní spolupráce ve věcech občanských a obchodních v rámci Unie“ ( 29 ).

41.

Mé pochybnosti jsou částečně způsobeny tím, že působnost této judikatury není zcela jasná ( 30 ). V rozsudku TNT Express Nederland ji Soudní dvůr omezil na „vztahy mezi členskými státy“ ( 31 ); ve stejném rozsudku, stejně jako v rozsudku Nipponkoa Insurance, odkazuje na uplatňování úmluv „v rámci Unie“ ( 32 ), což je výraz ještě méně přesný než ten předchozí. Konečně, žádná podobná zmínka není uvedena v rozsudku Nickel & Goeldner Spedition ( 33 ).

42.

Dodávám, že tyto rozsudky nestanoví žádnou odchylku pro případ, kdy by členský stát, který podepsal mezinárodní úmluvu, měl ignorovat závazky vyplývající z této úmluvy, aby nenarušil zásady, na nichž je založena soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech v rámci Evropské unie.

43.

Jen stěží si však dovedu představit, že by za těchto okolností mělo unijní právo automaticky přednost do té míry, že by to zpochybnilo fungování mezinárodní úmluvy ve vztahu ke třetím státům. Spíše se přikláním k názoru, že Soudní dvůr prostě dosud neměl příležitost rozhodnout o této otázce v oblasti soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech ( 34 ).

44.

Učinil tak však v jiných souvislostech, kde:

–

Výslovně prohlásil, že „při plnění závazků přijatých na základě mezinárodních dohod bez ohledu na to, zda se jedná o dohodu mezi členskými státy, nebo o dohodu mezi členským státem a jedním nebo více třetími státy, musí členské státy, s výhradou ustanovení článku 307 ES, splnit povinnosti, které jim ukládá právo Společenství“ ( 35 ).

–

Dále uvedl, že od tohoto pravidla se lze odchýlit, pokud je třeba respektovat vyváženost a vzájemnost, na nichž jsou založeny úmluvy uzavřené mezi členským státem a třetí zemí, pokud si tato země zachovává toto postavení ( 36 ).

45.

Domnívám se, že tyto úvahy lze přenést i na oblast přeshraniční justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech.

46.

Uzavření úmluvy v této oblasti je výsledkem jednání v kontextu, v němž jsou práva a povinnosti smluvních států vymezeny na základě zásady vzájemnosti.

47.

To se mi zdá obzvláště zřejmé v rozsáhlých úmluvách, jako je dvoustranná úmluva mezi Polskem a Ukrajinou z roku 1993, které ve velmi specifické historické situaci směřují k zavedení struktury vzájemné justiční pomoci v občanských a trestních věcech a k poskytnutí výsad svým státním příslušníkům na základě vzájemnosti.

48.

I kdyby za daných okolností mělo být uplatňování dvoustranné úmluvy v Polsku chápáno jako uplatňování „v rámci Unie“, domnívám se, že před upřednostněním unijních pravidel je třeba určit, zda jejich dodržováním tento členský stát neohrožuje vyváženost povinností a práv vyplývajících z úmluvy pro obě strany ( 37 ).

49.

Pokud existuje rozpor mezi zásadami nebo pravidly ( 38 ) unijního nástroje (nařízení č. 650/2012) platného v členském státě (Polsko) a zásadami nebo pravidly dvoustranné úmluvy, která tento stát zavazují od doby před jeho přistoupením k Unii ( 39 ) vůči třetímu státu (Ukrajina), bezpodmínečné podřízení členského státu zásadám a pravidlům unijního práva nemusí být v každém případě správnou odpovědí ( 40 ).

50.

Domnívám se však, že pokud jde o projednávanou věc, není mezi nařízením č. 650/2012 a dvoustrannou úmluvou skutečný rozpor. Níže vysvětlím proč.

B. Neexistence rozporu

1.   Řešení ve dvoustranné úmluvě

51.

Jak jsem již vysvětlil, dvoustranná úmluva byla uzavřena před přistoupením Polska k Unii a také před tím, než si Unie nárokovala výlučnou pravomoc v této oblasti ( 41 ).

52.

Pokud jde o dědictví, dvoustranná úmluva přijala dualistický nebo rozdělený model: v případě movitého majetku se použije právo státní příslušnosti zůstavitele v okamžiku smrti a v případě nemovitého majetku se použije právo místa, kde se majetek nachází.

53.

Tyto kolizní normy jsou sladěny s ostatními normami výlučné pravomoci, takže orgán každého státu uplatňuje své vlastní právo na pozůstalost, ve vztahu k níž je příslušný ( 42 ).

54.

V následující argumentaci budu vycházet z předpokladu (nebo spíše z pracovní hypotézy), že mlčení dvoustranné úmluvy o volbě práva v dědických věcech znamená, že taková volba je vyloučena v případě pozůstalosti, na kterou se vztahuje samotná úmluva ( 43 ).

2.   Řešení v nařízení č. 650/2012

55.

Nařízení č. 650/2012 bylo přijato s cílem usnadnit jednotlivcům uplatňování jejich práv v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady.

56.

Unijní normotvůrce totiž stanovil pravidla pro příslušnost a rozhodné právo v souvislosti s dědictvím, jež má přeshraniční dopady, jakož i pravidla pro uznávání (nebo přijímání) a výkon rozhodnutí a veřejných listin vydaných v jednom členském státě v jiném členském státě.

57.

Nařízení č. 650/2012 odráží určité legislativní volby, z nichž některé lze označit za „zásady“ systému ( 44 ). V projednávané věci vyvstává otázka, zda jimi jsou autonomie vůle a jednota dědictví.

a)   Svoboda volby práva

58.

Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby určil, „zda svoboda volby rozhodného práva tvoří součást zásad týkajících se fungování nařízení č. 650/2012“. Pokud ano, táže se, zda úmluva, která takovou svobodu vylučuje, „je v rozporu se zásadami, na nichž je založena soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech v Unii“.

59.

Podle mého názoru je třeba odpovědět záporně.

60.

V případě dědictví, jež má přeshraniční dopady, hraje autonomie vůle (pojmově) podle unijního práva omezenou roli.

61.

Pro určení rozhodného práva stanoví nařízení č. 650/2012 objektivní hraniční určovatel: obvyklý pobyt zůstavitele v době smrti. Možnost volby jiného práva podle článku 22 je omezena co do svého předmětu (lze zvolit pouze právo státní příslušnosti zůstavitele) a navíc podléhá formálním požadavkům platným pro pořízení pro případ smrti.

62.

Za těchto okolností se nedomnívám, že lze autonomii volby rozhodného práva přisoudit status hlavní zásady nařízení č. 650/2012.

63.

Podle mého názoru tedy neexistuje žádná zásada unijního práva, která by bránila tomu, aby dvoustranná úmluva upírala zůstaviteli svobodu volby práva rozhodného pro dědění. A fortiori, unijní právo nevyžaduje nevyhnutelně vykládat tuto dvoustrannou úmluvu, pokud mlčí o volbě práva, v tom smyslu, že ji ve skutečnosti povoluje.

b)   Jednota dědictví

1) Jako strukturální zásada

64.

Jednota dědictví (přesněji řečeno jednota právní úpravy dědictví) je na rozdíl od svobody volby práva jednou ze zásad, na nichž je založeno nařízení č. 650/2012. Mezi jejími četnými projevy vynikají následující:

–

stanovení jedné a téže okolnosti jako kritéria příslušnosti a hraničního určovatele kolizní normy ( 45 );

–

podřízení dědictví jako celku jediné soudní příslušnosti ( 46 );

–

podřízení dědictví jako souboru majetku a práv jednomu rozhodnému právu ( 47 );

–

podřízení dědictví jako procesu převodu a nabytí majetku a práv jednomu rozhodnému právu ( 48 ).

65.

V Evropské unii, která nemá dědické právo hmotné, není volba unitárního nebo monistického modelu výsledkem rozšíření koncepcí platných v této oblasti na mezinárodní kontext. Za současného stavu je jednota dědictví ve výše uvedených formách technickým řešením, které nejlépe vyhovuje integračním cílům Unie:

–

Vzhledem k tomu, že znamená uplatnění jediného práva pro převedení celého majetku, usnadňuje občanům ( 49 ) organizaci dědictví ( 50 ).

–

Pro orgán, který vyřizuje dědictví, je použití jediného práva, nejlépe vlastního, zjednodušením správy dědictví s mezinárodním prvkem ( 51 ).

–

To spolu se soustředěním příslušnosti do jedné jurisdikce usnadňuje volný pohyb rozhodnutí v rámci Unie, neboť minimalizuje riziko neslučitelných usnesení nebo rozhodnutí o stejném dědictví.

66.

Jednotný režim dědictví nebyl jediným řešením platným v členských státech v době projednávání nařízení č. 650/2012. Unijní normotvůrce si toho byl plně vědom ( 52 ).

67.

Tato relativní novost řešení nijak neoslabuje páteřní povahu systému. Soudní dvůr ve svých dosavadních rozsudcích týkajících se nařízení č. 650/2012 potvrdil jeho status „zásady“ ( 53 ).

68.

Z tohoto uznání vyplývá:

–

Že obvyklý pobyt zůstavitele jako kritérium mezinárodní příslušnosti nebo hraniční určovatel v kolizní normě může být pouze jeden ( 54 ).

–

Velkorysé vymezení věcné působnosti nařízení č. 650/2012 ( 55 ) (v širším slova smyslu lex successionis).

2) Nikoli absolutní zásada

69.

Je však třeba zdůraznit, že jednota dědictví zdaleka není rigidní zásadou v žádné z oblastí, v nichž působí. Podle Soudního dvora je zamezení štěpení něčím, o co nařízení č. 650/2012 usiluje ( 56 ), ale není to absolutní imperativ ( 57 ).

70.

Nařízení č. 650/2012 je plné případů porušení jednotné úpravy dědictví. I když jejich výčet není vyčerpávající, potvrzují to takto:

–

Rozhodnutí o určitém majetku z pozůstalosti, jakož i o konkrétních aspektech dědického řízení, může přijmout jiný soud než soud, který je v souladu s nařízením č. 650/2012 příslušný rozhodovat o dědictví jako celku ( 58 ).

–

Soud, který je příslušný podle obecného pravidla, je za určitých podmínek oprávněn nerozhodovat o majetku z pozůstalosti nacházejícím se ve třetím státě ( 59 ).

–

Vztah forum/ius se ztrácí v několika případech: mimo jiné v důsledku volby práva zůstavitelem ( 60 ), kdykoli je státním příslušníkem třetího státu ( 61 ) (s výjimkou nápravných opatření, jako je zpětný a další odkaz podle článku 34 nařízení 650/2012). Rovněž v případě, že volba určuje právo členského státu, pokud nefungují mechanismy zajišťující, že orgán, který dědictví projednává, použije své vlastní právo ( 62 ).

–

Nařízení č. 650/2012 počítá se štěpením dědictví, přičemž umožňuje, aby různé právní předpisy upravovaly konkrétní aspekty dědictví ( 63 ). Také to, že na dědění určitého majetku se za určitých podmínek vztahuje lex rei sitae ( 64 ).

3) Dopad čl. 12 odst. 1 nařízení č. 650/2012

71.

Ze všech odchylek od zásady jednoty dědictví obsažených v nařízení č. 650/2012 chci zdůraznit odchylku obsaženou v čl. 12 odst. 1, a to z důvodu její relevance pro tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Toto ustanovení je podle mého názoru (nutným) ústupkem unijního normotvůrce pluralitě paradigmat při projednávání dědictví s mezinárodním prvkem ( 65 ).

72.

V praxi je zřejmé, že přijetí jednotného modelu regulace bez nuancí je řešením odsouzeným k neúspěchu vždy, když se dědictví týká nemovitého majetku nacházejícího se ve státech, které se rozhodly pro opačný model (dualistický nebo rozdělený).

73.

V těchto zemích:

–

Použití lex rei sitae je obvykle povinné pro nemovitý majetek na jejich vlastním území.

–

Mezinárodní příslušnost ve věcech týkajících se dědictví tohoto majetku je koncipována jako výlučná.

–

Z toho vyplývá, že je důvodné neuznat cizí rozhodnutí týkající se takového majetku ( 66 ).

74.

V rámci Unie členské státy vázané nařízením č. 650/2012 přijaly jednotný model a nemohou vznášet námitky proti tomu, aby se na dědictví nemovitého majetku na jejich území vztahovalo cizí právo ( 67 ) nebo aby orgány jiných členských států přijímaly rozhodnutí týkající se tohoto majetku.

75.

Nařízení č. 650/2012 naopak připouští významné změny, když prostřednictvím čl. 12 odst. 1 umožňuje, aby příslušný soud při uplatňování svých pravidel nerozhodoval o majetku nacházejícím se ve třetích státech z obavy, že rozhodnutí nebude v těchto státech uznáno a případně prohlášeno vykonatelným.

76.

Článek 12 odst. 1 nařízení č. 650/2012 je koncipován především s ohledem na třetí státy, které si nárokují výlučnou příslušnost k rozhodování o dědictví nemovitého majetku na svém území. Předpoklad, že rozhodnutí nebude mít účinek ve třetím státě, se však může zakládat na jakémkoli jiném důvodu stanoveném právem tohoto státu: například na tom, že nebylo použito právo místa, kde se majetek nachází ( 68 ).

77.

Potenciálním důsledkem čl. 12 odst. 1 nařízení č. 650/2012 je rozpad jednotného projednání dědictví:

–

Pokud jde o mezinárodní příslušnost, jestliže příslušný soud podle nařízení č. 650/2012 vyloučí ze svého rozhodnutí určitý majetek z pozůstalosti v obavě, že takové rozhodnutí nebude účinné ve třetím státě, kde se majetek nachází, je rozumné, aby dotčené strany uplatnily své nároky u soudů tohoto třetího státu.

–

Pokud jde o lex successionis, vzhledem k tomu, že jej tyto soudy určují podle svých kolizních norem, lze rozdělení předvídat, pokud se určené právo neshoduje s právem, které se podle nařízení č. 650/2012 použije na zbytek dědictví.

78.

Rozpad jednotného projednání znamená připustit, že existuje více možností právní úpravy dědictví než jednotný model. Článkem 12 odst. 1 nařízení č. 650/2012 dal unijní normotvůrce najevo, že si je vědom toho, že třetí země zvolily model rozdělení dědictví, a že je připraven jej z praktických důvodů respektovat, a to navzdory důsledkům, které z toho vyplývají a které jsem popsal.

79.

Podle mého názoru není respekt, který vyjadřuje článek 12 nařízení č. 650/2012 (jednostranné pravidlo), menší, ale větší, pokud je dualistické řešení začleněno do dvoustranné úmluvy mezi členským státem a třetím státem, jako je dotčená úmluva, která byla uzavřena před přijetím uvedeného nařízení. Kromě toho samotné nařízení č. 650/2012 prohlašuje, že jeho záměrem není dotknout se uplatňování těchto mezinárodních úmluv.

C. Podpůrně: pokud existuje rozpor

80.

Pro případ, že by Soudní dvůr shledal rozpor mezi zásadami nařízení č. 650/2012 a dvoustrannou úmluvou, navrhuji vykládat článek 75 nařízení č. 650/2012 ve světle článku 351 SFEU.

81.

Článek 351 SFEU upravuje souběh unijního práva a některých úmluv, jejichž stranami jsou členské státy a třetí státy. Podle Soudního dvora „je pravidlem, které může, jsou-li splněny podmínky pro jeho použití, umožnit odchýlit se od použití unijního práva, včetně primárního práva“ ( 69 ).

82.

Jedním z těchto důvodů pro výjimku může být nesoulad mezi úmluvou uzavřenou před přistoupením členského státu a pravidlem unijního práva ( 70 ).

83.

Před vyvozením takových důsledků mají však podle čl. 351 odst. 2 SFEU členské státy povinnost použít všechny vhodné prostředky k odstranění neslučitelností existujících mezi unijním právem a příslušnou mezinárodní úmluvou ( 71 ).

84.

Z tohoto předpokladu vyplývá:

–

Zaprvé, že členský stát se musí vyhnout rozporu tím, že uplatní výklad této úmluvy, který bude v co největším možném rozsahu v souladu s unijním právem, a to při dodržení mezinárodního práva ( 72 ).

–

Zadruhé, pokud to není možné, musí členský stát přijmout nezbytná opatření za účelem odstranění neslučitelnosti mezi touto úmluvou a unijním právem, případně tím, že tuto úmluvu vypoví. Do doby, než bude tato neslučitelnost odstraněna, jej čl. 351 odst. 1 SFEU opravňuje tuto úmluvu nadále používat ( 73 ).

85.

Pokud se výše uvedené přenese na projednávanou věc, znamená to, že Polsko by se mělo pokusit přizpůsobit výklad dvoustranné úmluvy nařízení č. 650/2012 a zároveň respektovat mezinárodní právo ( 74 ).

86.

Pokud tento pokus selže, mělo by navrhnout změnu úmluvy nebo její vypovězení. Do té doby jej unijní právo opravňuje k jejímu použití za účelem splnění přijatého mezinárodního závazku.

V. Závěry

87.

Na základě výše uvedeného navrhuji odpovědět Sądu Okręgowemu w Opolu (krajský soud v Opoli, Polsko) takto:

„Článek 75 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ve spojení s jeho článkem 22

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání tomu, že státní příslušník třetího státu, který má bydliště v členském státě vázaném dvoustrannou úmluvou, nemá na základě dvoustranné úmluvy uzavřené mezi členským státem před jeho přistoupením k Evropské unii a třetím státem možnost zvolit si rozhodné právo pro své dědictví.“

( 1 ) – Původní jazyk: španělština.

( 2 ) – Předchozí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána přímo notářem. Soudní dvůr mu nepřiznal postavení „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU, a proto prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za nepřípustnou. Viz usnesení ze dne 1. září 2021, OKR (Předběžná otázka podaná zástupcem notáře) (C‑387/20, EU:C:2021:751).

( 3 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107).

( 4 ) – Pokud jde o první otázku, zda nešťastné znění preambule nařízení č. 650/2012 odůvodňuje pochybnost vnitrostátního orgánu, odpověď se nezdá být sporná. V několika bodech odůvodnění tohoto nařízení se hovoří o „občanech“ (v některých zněních i o „evropských občanech“) jako o adresátech textu, jehož cílem je usnadnit uspořádání dědictví, jež má přeshraniční dopady, a přístup k výhodám vnitřního trhu. Chápat tento odkaz tak, že vylučuje státní příslušníky třetích zemí, na jejichž dědictví se má z toho či onoho důvodu vztahovat nařízení č. 650/2012, by bylo nejen v rozporu s doslovným zněním článku 22, ale také s dalšími ustanoveními, jako je článek 20, která deklarují jeho univerzální povahu.

( 5 ) – Konkrétně s článkem 81 notářského řádu ze dne 14. února 1991 (Dz. U. 1991 částka 22, č. 91), podle něhož musí notář odmítnout sepsání nezákonných listin.

( 6 ) – Říkám „v zásadě“, protože se vedou spory o to, zda dvoustranná úmluva skutečně vylučuje volbu lex successionis, nebo zda v tomto ohledu vůbec nevyjadřuje: viz poznámka pod čarou č. 7. Rozhodnutí o tomto aspektu přísluší pouze předkládajícímu soudu, a nikoli Soudnímu dvoru, který nemá pravomoc vykládat tuto úmluvu.

( 7 ) – Takové je chápání dvoustranné úmluvy, které podporují notář, Komise a maďarská vláda. Stejně jako OP v původním řízení, polská vláda v bodech 27 až 30 svého vyjádření tvrdí, že úmluva pouze reprodukuje status quo v oblasti práva rozhodného pro dědění v době jejího uzavření; absence jakéhokoli odkazu na volbu práva pouze naznačuje, že tuto otázku neupravuje. Předkládající soud není v tomto ohledu jednoznačný. Pokud by však absence jakéhokoli odkazu na možnost volby (jak pro její poskytnutí nebo odmítnutí) byla chápána jako lhostejnost signatářských států dvoustranné úmluvy, nebylo by možné hovořit o neslučitelnosti s nařízením č. 650/2012.

( 8 ) – S výjimkou vyjádření předloženého Španělským královstvím, které odkazuje rovněž na odstavec 2 v bodech 27 a násl. svého vyjádření.

( 9 ) – Nařízení č. 650/2012 se nevztahuje na Irsko a Dánsko. V následujícím textu je třeba pojem „členský stát“ chápat jako odkaz na ostatní členské státy.

( 10 ) – Není sporu o tom, že se na tyto nástroje vztahuje čl. 75 odst. 1 nařízení č. 650/2012.

( 11 ) – To ve svých písemných vyjádřeních tvrdí španělská vláda (body 28 a 30) a maďarská vláda (body 10 až 16).

( 12 ) – Vyjádření Komise, body 34 a násl. a vyjádření notáře, bod 23 a násl.

( 13 ) – Bruselská úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32).

( 14 ) – Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42). Ustanovení se do značné míry shodují: rozdíly nemají vliv na projednávanou věc.

( 15 ) – Ve spojení s články 55 a 56.

( 16 ) – Ve spojení s články 69 a 70.

( 17 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst 2012, L 351, s. 1). Stejně jako v nařízení č. 44/2001 je třeba článek 71 vykládat ve spojení s články 69 a 70.

( 18 ) – Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (Úř. věst. 2009, L 7, s. 1).

( 19 ) – Nařízení Rady (EU) 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (Úř. věst. 2016, L 183, s. 1).

( 20 ) – Existují mezi nimi však určité rozdíly. Některé z nich jsou podle mého názoru irelevantní. Tak je tomu v případě, kdy v článku 75 nařízení o dědictví chybí výraz „aniž jsou dotčeny povinnosti členských států podle článku [307] 351 SFEU“, který je výslovně obsažen v jiných nařízeních. Tento odkaz se objevil v návrhu Komise (COM(2009) 154 final, článek 45, ale při projednávání v Parlamentu byl odstraněn. Nemám za to, že by odkaz na SFEU v těchto aktech měl jiný cíl než pouze připomenutí: jinými slovy, jeho absence nezbavuje členské státy povinností stanovených ve SFEU v oblasti dědictví, na které se vztahuje nařízení (v tomto smyslu viz body 80 a násl. tohoto stanoviska). Naopak jak vysvětluji níže, rozdílné vymezení situací, kdy má unijní nařízení přednost před mezinárodní úmluvou (viz níže poznámka pod čarou č. 21 pro Bruselskou úmluvu a nařízení, která na ni navazují, a poznámka pod čarou č. 27 pro ostatní), by mohlo mít důsledky při přenesení výkladu některých koordinačních ustanovení na jiná.

( 21 ) – Rozsudek ze dne 14. července 2016, Brite Strike Technologies (C‑230/15, EU:C:2016:560), body 49 a 50. Úmluvy uzavřené výhradně mezi členskými státy mezi nimi již do značné míry nemají účinek ve věcné působnosti Bruselské úmluvy nebo nařízení č. 44/2001 a č. 1215/2012: viz články 55 a 56 Bruselské úmluvy a články 69 a 70 nařízení č. 44/2001 a č. 1215/2012.

( 22 ) – Rozsudek ze dne 6. prosince 1994, Tatry (C‑406/92, EU:C:1994:400), bod 25.

( 23 ) – Rozsudek ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland (C‑533/08, EU:C:2010:243; dále jen „rozsudek TNT Express Nederland“), body 45 až 48.

( 24 ) – Rozsudky TNT Express Nederland, body 49 a násl.; ze dne 19. prosince 2013, Nipponkoa Insurance (C‑452/12, EU:C:2013:858), bod 36; ze dne 4. září 2014, Nickel & Goeldner Spedition (C‑157/13, EU:C:2014:2145), bod 38. O nejistotě ohledně zeměpisné působnosti (takříkajíc) této judikatury pojednávám později: viz níže bod 41. V každém případě z toho vyplývá, že pravidlo „nedotčenosti“ neznamená, jak by se mohlo na první pohled zdát, automatické nahrazení unijního nástroje pokaždé, když se překrývá s mezinárodní úmluvou.

( 25 ) – Rozsudek TNT Express Nederland, bod 51; ze dne 19. prosince 2013, Nipponkoa Insurance (C‑452/12, EU:C:2013:858), bod 37. Praktický překlad je vyjádřen v bodě 55 prvního rozsudku: úmluva může být „použit[a] v rámci Unie pouze tehdy, pokud umožňuje dosáhnout cílů volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie za podmínek přinejmenším stejně příznivých jako jsou podmínky vyplývající z použití nařízení č. 44/2001“. Viz také bod 38 druhého rozsudku a závěrečná formulace v bodě 39: článek 71 nařízení 44/2001 „musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby se mezinárodní smlouva vykládala způsobem, který nezaručuje dodržení cílů a zásad, na nichž toto nařízení spočívá, za podmínek přinejmenším stejně příznivých, jako jsou podmínky stanovené v tomto nařízení“.

( 26 ) – Pokud jsou ustanovení o příslušnosti, rozhodném právu a podobně týkající se dědictví obsažena v úmluvě s obecnou působností, která obsahuje obecná pravidla například o překážce litispendence, souvisejících řízeních, uznávání a výkonu rozhodnutí, bude nutné určit, zda jsou tato obecná pravidla určena také pro dědictví, na něž se úmluva vztahuje, a teprve poté použít pravidla uvedená v nařízení č. 650/2012.

( 27 ) – Nařízení č. 650/2012 se na rozdíl od nařízení č. 4/2009 nezmiňuje o tom, co se děje s dohodami, jejichž stranami jsou členské státy a třetí státy ve vzájemných vztazích, jak by bylo možné chápat návrh Komise, COM(2009) 154 final, článek 45.

( 28 ) – Výše bod 32 první odrážka.

( 29 ) – Výše bod 32 poslední odrážka.

( 30 ) – Mám na mysli zeměpisnou působnost. Z hlediska zásad jsou v těchto rozsudcích uvedeny zásady, „které jsou základem soudní spolupráce ve věcech občanských a obchodních v rámci Unie“, a zásady, jimiž se řídí konkrétní nařízení, o jehož ustanovení o slučitelnosti se jedná.

( 31 ) – Bod 52.

( 32 ) – Rozsudek TNT Express Nederland, body 53 a 54; a ze dne 19. prosince 2013 (C‑452/12, EU:C:2013:858), bod 38.

( 33 ) – Rozsudek ze dne 4. září 2014 (C‑157/13, EU:C:2014:2145).

( 34 ) – V rozsudcích TNT Express Nederland a ze dne 19. prosince 2013, Nipponkoa Insurance (C‑452/12, EU:C:2013:858) se jednalo o pravidla litispendence, uznávání a výkonu Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, sjednané v Ženevě dne 19. května 1956, ve znění protokolu uzavřeného v Ženevě dne 5. července 1978 (CMR), pokud jde o jejich použití na řízení (nebo rozhodnutí) dvou členských států. Skutkové okolnosti rozsudku ze dne 4. září 2014, Nickel & Goeldner Spedition (C‑157/13, EU:C:2014:2145), se týkaly jediného státu: otázka zněla, zda je třeba použít pravidlo mezinárodní příslušnosti CMR nebo pravidlo nařízení č. 44/2001.

( 35 ) – Rozsudek ze dne 21. ledna 2010, Komise v. Německo (C‑546/07, EU:C:2010:25), bod 42 a citované rozsudky.

( 36 ) – Tamtéž, body 43 a 44.

( 37 ) – Právní úprava dvoustranné úmluvy o dědictví se od nařízení č. 650/2012 výrazně liší: nařízení č. 650/2012 volí jednotný model řešení dědictví, zatímco úmluva volí opačný model se všemi jeho důsledky (tedy pokud jde o rozhodné právo, mezinárodní příslušnost a uznávání a výkon cizích rozhodnutí). Nutit polské orgány, aby prosazovaly zásadu jednoty dědictví, protože se jedná o zásadu, z níž vychází nařízení č. 650/2012, by znamenalo, že dvoustranná úmluva nebude účinná za okolností, za nichž by mohla být nejrelevantnější: například vždy, když se dědictví polského státního příslušníka týká nemovitostí na Ukrajině. Vzhledem k tomu, že dvoustranná úmluva stanoví nejen použití vnitrostátního práva zůstavitele pro movitý majetek a lex rei sitae pro nemovitý majetek (článek 37), ale rovněž podmiňuje vzájemné uznávání rozhodnutí dodržením těchto pravidel (článek 49 a čl. 50 odst. 6), polské rozhodnutí by nebylo na Ukrajině uznáno. Na druhou stranu by Polsko bylo i nadále povinno uznávat ukrajinská rozhodnutí týkající se nemovitého majetku nacházejícího se na polském území.

( 38 ) – Nebo výsledkem jejich použití.

( 39 ) – Pro účely článku 75 nařízení č. 650/2012 je rozhodným datem datum přijetí nařízení. V každém případě byly Polsko a Ukrajina v době uzavření dvoustranné úmluvy třetími státy, protože Polsko ještě nepřistoupilo k Unii. Perspektiva, že tak Ukrajina v budoucnu učiní, byla zmíněna předkládajícím soudem a některými zúčastněnými před Soudním dvorem, stejně jako přání užších vazeb vyjádřené v Dohodě o přidružení mezi Evropskou unií a jejími členskými státy na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé (Úř. věst. 2014, L 161, s. 3), jako argument pro přiblížení výkladu dvoustranné úmluvy nařízení č. 650/2012. Zda, kdy a jak se tyto projevy záměru uskuteční, je však nejisté, a proto pro současné chápání textu úmluvy nepoužitelné.

( 40 ) – Níže body 80 a násl.

( 41 ) – Této přechodné skutečnosti mohl být kdysi přikládán určitý význam v souvislosti s výkladem článku 351 SFEU. Z rozsudku ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem) (C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852), bodu 126, vyplývá, že tomu tak není. Připomínám, že v souvislosti s článkem 75 nařízení č. 650/2012 je relevantním datem datum přijetí samotného nařízení.

( 42 ) – Článek 41 dvoustranné úmluvy. Pokud se veškerý movitý majetek z pozůstalosti nachází v některém smluvním státě, dědictví se výjimečně projedná jako celek před orgány tohoto státu, pokud se dědicové dohodnou a jeden z nich o to požádá. Pokud se nemýlím, kolizní norma zůstává nezměněna.

( 43 ) – Jak jsem již uvedl, výklad tohoto aspektu dvoustranné úmluvy pro smluvní státy přísluší předkládajícímu soudu.

( 44 ) – Není neobvyklé, že technická řešení nařízení č. 650/2012 jsou prezentována odkazem na zásady, které je inspirují: P. Lagarde, „Les principes de base du nouveau règlement européen sur les successions“, Revue Critique de Droit International Privé, 2012, s. 691 až 732. Tato metoda má svá rizika, jak je vidět v projednávané věci: skutečnost, že nařízení povoluje volbu práva nebo soudu, nutně neznamená, že svoboda volby je strukturální zásadou nástroje.

( 45 ) – Body 23 a 27 odůvodnění. V normativní části mimo jiné v článku 4 a čl. 21 odst. 1.

( 46 ) – Článek 4, článek 10.

( 47 ) – Bod 37 odůvodnění in fine a článek 21.

( 48 ) – Bod 42 odůvodnění a článek 23.

( 49 ) – Používám výraz, který používá samotné nařízení č. 650/2012 v různých bodech odůvodnění.

( 50 ) – Rozdílná povaha majetku nebo jeho umístění v různých státech pro ně nebude představovat další obtíž.

( 51 ) – Sjednocení všech nebo alespoň velkého počtu aspektů dědictví, jež má přeshraniční dopady, pod jeden právní systém snižuje počet a složitost problémů typických pro rekonstrukci právního režimu dědictví.

( 52 ) – Viz pracovní dokument útvarů Komise připojený k návrhu nařízení Evropského Parlamentu a Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a úředních listin ve věcech dědictví a vytvoření evropského dědického osvědčení, SEC (2009) 410, s. 12. Je legitimní konstatovat, že čl. 75 odst. 1 [čl. 45 odst. 1 v návrhu Komise, COM(2009) 154 final] byl přijat i s vědomím, že odmítnutí monistického řešení v několika členských státech bylo (je) řešením i v mezinárodních dohodách uzavřených se třetími státy.

( 53 ) – Rozsudky ze dne 12. října 2017, Kubicka (C‑218/16, EU:C:2017:755), bod 43; ze dne 21. června 2018, Oberle (C‑20/17, EU:C:2018:485), body 54 až 56; ze dne 7. dubna 2022, V A a Z A (Podpůrná příslušnost v dědických věcech) (C‑645/20, EU:C:2022:267), bod 38; ze dne 9. září 2021, UM (Smlouva o převodu vlastnického práva pro případ smrti) (C‑277/20, EU:C:2021:708), bod 33.

( 54 ) – Rozsudek ze dne 16. července 2020, E. E. (Soudní příslušnost a právo rozhodné pro dědění) (C‑80/19, EU:C:2020:569), bod 41.

( 55 ) – Rozsudky ze dne 12. října 2017, Kubicka (C‑218/16, EU:C:2017:755); ze dne 21. června 2018, Oberle (C‑20/17, EU:C:2018:485); ze dne 9. září 2021, UM (Smlouva o převodu vlastnického práva pro případ smrti) (C‑277/20, EU:C:2021:708). V těchto věcech by alternativou k nařízení byl vnitrostátní zákon, nikoli další unijní nástroj.

( 56 ) – Rozsudek ze dne 7. dubna 2022, V A a Z A (Podpůrná příslušnost v dědických věcech) (C‑645/20, EU:C:2022:267), bod 37.

( 57 ) – Rozsudky ze dne 16. července 2020, E. E. (Soudní příslušnost a právo rozhodné pro dědění) (C‑80/19, EU:C:2020:569), bod 69; ze dne 7. dubna 2022, V A a Z A (Podpůrná příslušnost v dědických věcech) (C‑645/20, EU:C:2022:267), body 44 a 45.

( 58 ) – Bod 28 odůvodnění in fine a bod 32 odůvodnění; článek 13.

( 59 ) – Článek 12 odst. 1.

( 60 ) – Rovněž ve vzácných případech, kdy běžně použitelné právo musí ustoupit jinému právu na základě ustanovení o výjimce v čl. 21 odst. 2.

( 61 ) – Tak je tomu v projednávané věci: pokud bude volba práva požadovaná OP přijata, polský notář a případně soud budou muset použít cizí právo.

( 62 ) – Články 5 až 7.

( 63 ) – Například jmenování a pravomoci správců pozůstalosti v určitých situacích: bod 44 odůvodnění a článek 29 nařízení č. 650/2012.

( 64 ) – Bod 54 odůvodnění a článek 30 nařízení č. 650/2012.

( 65 ) – Znění tohoto ustanovení nebylo zahrnuto do návrhu nařízení Komise (COM(2009) 154 final). Jeho následné zařazení není vysvětleno ve zprávě výboru Evropského parlamentu pro právní záležitosti ze dne 6. března 2013, dokument A7-0045/2012.

( 66 ) – Viz velmi názorně A. Bonomi, „Successions internationales: conflits de lois et de juridictions“, Kurzy Haagské akademie mezinárodního práva, sv. 350, s. 71 až 418, zejména s. 107 až 108: „La prétention d’un Etat étranger à soumettre, selon l’approche unitaire, les immeubles à la loi nationale ou à la loi du dernier domicile (ou de la dernière résidence habituelle) du de cujus, est […] entièrement irréaliste“.

( 67 ) – Ústupky ve prospěch vlastního práva, jakožto lex rei sitae a z důvodu, že jím je, jsou omezené. To ilustruje článek 31 nařízení č. 650/2012: pokud věcné právo uplatňované podle práva rozhodného pro dědění neexistuje v právu členského státu, v němž je uplatňováno (což bude obvykle stát, v němž se nachází majetek, na který se právo vztahuje), lex rei sitae nenahrazuje lex successionis; je povinností členských států zajistit trvání právně neznámého věcného práva jeho přizpůsobením nejbližšímu věcnému právu v jejich vlastním právním řádu.

( 68 ) – Oba důvody pro neuznání jsou obsaženy v článku 50 dvoustranné úmluvy mezi Polskem a Ukrajinou ze dne 24. května 1993.

( 69 ) – Rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem) (C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852), body 119 a 121.

( 70 ) – Viz například rozsudek ze dne 22. října 2020, Ferrari (C‑720/18 a C‑721/18, EU:C:2020:854), týkající se vztahu mezi čl. 12 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/95/ES ze dne 22. října 2008, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 2008, L 299, s. 25), a Úmluvou mezi Švýcarskem a Německem o vzájemné ochraně patentů, průmyslových vzorů, modelů a známek, která byla podepsána v Berlíně dne 13. dubna 1892, ve znění změn a doplňků.

( 71 ) – Mimo jiné rozsudky ze dne 22. října 2020, Ferrari (C‑720/18 a C‑721/18, EU:C:2020:854), bod 67; ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydání a ne bis in idem), (C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852), bod 122.

( 72 ) – Rozsudek ze dne 22. října 2020, Ferrari (C‑720/18 a C‑721/18, EU:C:2020:854), bod 68.

( 73 ) – Tamtéž, body 69 a 72.

( 74 ) – V této souvislosti by dvoustranná úmluva mohla být vykládána (za předpokladu, opakuji, že takový výklad je v souladu s mezinárodním právem) v tom smyslu, že absence jakékoli zmínky o volbě práva ze strany zůstavitele se v tomto ohledu rovná lhostejnosti, přičemž každý smluvní stát úmluvy může tento bod upravit podle svého uvážení.