—

Žalobkyně tvrdí, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když provedla výklad kritéria státní příslušnosti tím, že odkázala pouze na fyzické osoby, které jsou vlastníky žalující společnosti. Komise tedy nesprávně chápe pojem „vlastnictví“ tak, že znamená „konečné vlastnictví“. Znění neumožňuje dospět k závěru, že státní příslušnost „konečných akcionářů“, a nejen přímých akcionářů, je rozhodující pro kvalifikaci žalobkyně jako evropské společnosti. Tento úzký výklad Komise není jednak podložen nejen zněním, ale je i nekoherentní a v rozporu s běžným chápáním pojmů „státní příslušnost“, „společnost z EU“ a „evropské dílo“ tak, jak jsou stanoveny v unijním právu.

—

Rozhodnutí Komise je v rozporu s cíli použitelného unijního práva tím, že je založeno na tomto nesprávném výkladu, aniž dostatečně zohledňuje skutkové okolnosti projednávané věci.

—

Odvolání se na státní příslušnost konečných vlastníků žalující společnosti jako podmínky oprávněnosti pro financování nemá žádný základ v nařízení o Creative Europe, jelikož je v rozporu s pojmem koherentní provádění obecných a zvláštních cílů podprogramu Creative Europe MEDIA.

—

Výklad kritérií způsobilosti použitý Komisí nesplňuje zásady rovnosti zacházení a zákazu diskriminace, které musí Komise dodržovat ve svých rozhodnutích o financování v oblasti grantů.

—

Rozhodnutí Komise vede k rozdílnému zacházení podobných věcí na úkor některých subjektů, což není objektivně odůvodněno.

—

Volba výkladu, který je v rozporu s unijním právem i přes několik alternativních výkladů, které jsou v souladu s unijním právem, představuje zneužití posuzovací pravomoci ze strany Komise.

—

Žalobkyně tvrdí, že poskytnutí financování pod podmínkou, aby byl vyloučen odliv zisků do třetích zemí, by bylo stejně účinným, ale mírnějším opatřením.