Věc T‑393/21

Max Heinr. Sutor OHG

Jednotný výbor pro řešení krizí (SRB)

Rozsudek Tribunálu (osmého rozšířeného senátu) ze dne 8. května 2024

„Hospodářská a měnová unie – Bankovní unie – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků (SRM) – Jednotný fond pro řešení krizí (SRF) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 – Povinnost uvést odůvodnění – Námitka protiprávnosti – Časové omezení účinků rozsudku“

Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) – Zohlednění fiduciárních závazků úvěrové instituce, která má povolení vykonávat investiční činnosti, při výpočtu uvedených příspěvků – Přípustnost

[Nařízení Komise 2015/63, čl. 5 odst. 1 písm. e); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59, čl. 2 odst. 2 bod 3]

(viz body 41, 45, 51, 147)
Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) – Zohlednění fiduciárních závazků úvěrové instituce, která má povolení vykonávat investiční činnosti, při výpočtu uvedených příspěvků – Expozice uvedených závazků rizikům shodným s riziky investičních podniků v případě řešení krize – Porušení zásady rovného zacházení – Neexistence

[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, bod 12 odůvodnění; nařízení Komise 2015/63, čl. 5 odst. 1 písm. e)]

(viz body 89–92, 95)
Hospodářská a měnová politika – Hospodářská politika – Jednotný mechanismus pro řešení krizí úvěrových institucí a některých investičních podniků – Příspěvky předem do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) – Zohlednění fiduciárních závazků úvěrové instituce, která má povolení vykonávat investiční činnosti, při výpočtu uvedených příspěvků – Zásada vykázání těchto závazků v účetní rozvaze dotyčné instituce – Možnost odchylné úpravy nabízená členským státům, která umožňuje institucím vykázat uvedené závazky v podrozvaze – Porušení zásady rovného zacházení vyplývající z rozdílů, které existují mezi různými vnitrostátními právními úpravami – Neexistence

[Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 806/2014, čl. 70 odst. 2 druhý pododstavec písm. b); směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59, čl. 103 odst. 2; směrnice Rady 86/635, čl. 10 odst. 1]

(viz body 98–100, 104, 106, 107)

Shrnutí

Tribunál, jemuž byla předložena žaloba na neplatnost, které vyhověl, zrušil rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí (SRB) o stanovení příspěvků předem na rok 2021 ( 1 ) do Jednotného fondu pro řešení krizí (SRF) z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění, pokud jde o určení roční cílové úrovně. Kromě toho Tribunál rozhodl o působnosti čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ( 2 ) a o námitce protiprávnosti vznesené proti tomuto nařízení. Nakonec rovněž zkoumal údajné porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení.

Společnost Max Heinr. Sutor OHG, žalobkyně, je úvěrovou institucí se sídlem v Německu. Dne 14. dubna 2021 přijal Jednotný výbor pro řešení krizí rozhodnutí, v němž stanovil ( 3 ) příspěvky předem úvěrových institucí a některých investičních podniků, včetně žalobkyně, do Jednotného fondu pro řešení krizí na rok 2021.

Závěry Tribunálu

V první řadě, pokud jde o působnost čl. 5 odst. 1 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, připomněl Tribunál, že podle judikatury musí být odchylka stanovená tímto ustanovením, která umožňuje vyloučit některé závazky z výpočtu příspěvků předem, vykládána restriktivně. Rovněž uvedl, že čl. 5 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení v přenesené pravomoci stanoví tři kumulativní podmínky pro vyloučení dotyčných závazků, a sice skutečnost, že tyto závazky musí být drženy investičním podnikem, musí vzniknout v důsledku držení aktiv nebo finančních prostředků klientů a tito klienti musí kromě toho být chráněni příslušným insolvenčním právem.

Pokud jde o první podmínku, poznamenal Tribunál, že podle nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 ( 4 ) a směrnice 2014/59 ( 5 )odchylka obsažená v čl. 5 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení v přenesené pravomoci se v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí nevztahovala na subjekty, které byly úvěrovou institucí a zároveň investičním podnikem, jako tomu bylo v případě žalobkyně. Tribunál má za to, že pokud by Komise chtěla uvést úvěrové instituce, které jsou rovněž investičními podniky, odkázala by v čl. 5 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení v přenesené pravomoci na „instituce“, a nikoli na „investiční podniky“ ( 6 ), zatímco za účelem omezení použití výjimky na určité subjekty by se uchýlila k přesnějším formulacím ( 7 ).

V tomto ohledu Tribunál připomněl, že definice „investičního podniku“ ve směrnici 2014/59 byla změněna směrnicí 2019/2034 ( 8 ), která v konečném důsledku odkazuje na pojem „investiční podnik“ obsažený ve směrnici 2014/65. Změna této definice byla však použitelná až od 26. června 2021 ( 9 ). Článek 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, ve znění použitelném v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí dne 14. dubna 2021, musí být tedy vykládán tak, že neumožňuje vyloučit závazky úvěrových institucí, jako je žalobkyně, z výpočtu závazků ke stanovení jejich příspěvku předem. Fiduciární závazky žalobkyně tak nesplňují první ze tří kumulativních podmínek stanovených v čl. 5 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení v přenesené pravomoci a Tribunál tento žalobní důvod v plném rozsahu zamítl.

V druhé řadě, pokud jde o porušení čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59, žalobkyně tvrdila, že její fiduciární závazky jsou bez rizika a nevyloučení těchto závazků z výpočtu příspěvku předem vede k porušení zásady rovného zacházení.

Zaprvé Tribunál uvedl úvodem, že Komise má při stanovení kritérií pro úpravu příspěvků předem v poměru k rizikovému profilu širokou posuzovací pravomoc a přezkum unijního soudu se musí omezit na přezkum toho, zda výkon takové pravomoci není stižen zjevným pochybením nebo zneužitím pravomoci nebo zda nebyly zjevně překročeny meze této posuzovací pravomoci. Nejprve připomněl, že čl. 103 odst. 7 směrnice 2014/59 stanoví osm skutečností, které musí Komise zohlednit při úpravě uvedených příspěvků v poměru k rizikovému profilu instituce. Dále nic v tomto ustanovení nenasvědčuje tomu, že by Komise byla povinna přiznat zásadní význam jedné nebo více z uvedených skutečností, jako je riziková expozice instituce, ani jak by měla tuto expozici Komise zohlednit. A konečně žalobkyně každopádně neprokázala, že fiduciární závazky jsou v případě řešení krize prosty jakéhokoli rizika. Německé právo totiž neposkytuje v případě platební neschopnosti zvláštní ochranu prostředkům klientů, dokud se nacházejí na společném účtu založeném žalobkyní a spravovaném jejím vlastním jménem ve prospěch klientů (dále jen „vstupní účet“), a dále k tomu, aby tyto fondy byly chráněny systémem pojištění vkladů, je nezbytné, aby dotyčné evropské úvěrové instituce (dále jen „instituce nabízející produkty“) měly sídlo v členském státě a klienti do takových institucí nevložili více než 100000 eur, takže uvedená ochrana je omezena jak z územního, tak z kvantitativního hlediska.

Zadruhé Tribunál upřesnil, pokud jde o předmět a cíl směrnice 2014/59, nařízení č. 806/2014 a nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, že tyto akty spadají do oblasti jednotného mechanismu pro řešení krizí, jehož zavedení má ( 10 ) zajistit zejména neutrální přístup při zacházení s institucemi v selhání. Pro účely posouzení, zda se takové úvěrové instituce, jako je žalobkyně, které mají rovněž povolení vykonávat investiční činnosti, nacházejí v situaci srovnatelné se situací investičních podniků ( 11 ), pokud jde o zohlednění fiduciárních závazků pro účely výpočtu příspěvků předem, uvedl Tribunál nejprve, že tyto příspěvky předem mají financovat opatření k řešení krize, jejichž přijetí podléhá podmínce, že je takové opatření nezbytné ve veřejném zájmu ( 12 ). Úvěrové instituce a investiční podniky přitom nepředstavují srovnatelné riziko, pokud jde o škodlivé dopady, které by jejich selhání mohlo mít na finanční stabilitu, neboť investiční podniky nemají velká portfolia retailových a podnikových úvěrů a nepřijímají vklady. To platí tím spíše, že klientela úvěrových institucí a investičních podniků je odlišná.

Za těchto podmínek je pravděpodobnost, že bude předmětem řešení krize, v případě takové úvěrové instituce, jako je žalobkyně, vyšší než v případě investičního podniku, takže tyto dvě kategorie institucí se nenacházejí ve srovnatelné situaci.

Stejně tak jejich situace není srovnatelná, pokud jde o zacházení s fiduciárními závazky. Podle německého práva jsou investiční podniky povinny okamžitě oddělit prostředky obdržené od klientů na svěřenských účtech založených u úvěrových institucí. Naproti tomu taková úvěrová instituce, jako je žalobkyně, není povinna okamžitě převést uvedené finanční prostředky ze vstupního účtu institucím nabízejícím produkty.

Žalobkyně tedy neprokázala, že fiduciární závazky investičních podniků jsou vystaveny míře rizika srovnatelné s mírou fiduciárních závazků úvěrových institucí, které mají rovněž povolení vykonávat takové investiční činnosti.

Pokud jde dále o nerovné zacházení vycházející v podstatě z toho, že Jednotný výbor použil stejný způsob výpočtu základního ročního příspěvku pro všechny instituce, aniž zohlednil skutečnost, že některé členské státy využily výjimky umožňující vykázat v podrozvaze závazky týkající se finančních prostředků spravovaných vlastním jménem ve prospěch třetí osoby ( 13 ), připomněl Tribunál, že pokud jde o stanovení závazků, které je třeba zohlednit pro účely příspěvku předem, nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 definuje „celkové závazky“ jako celkové závazky definované ve směrnici 86/635 nebo v souladu s mezinárodními standardy účetního výkaznictví uvedenými v nařízení č. 1606/2002 ( 14 ). Kromě toho, pokud musí být finanční prostředky, které instituce spravuje vlastním jménem ve prospěch třetí osoby, zpravidla vykázány v rozvaze této instituce, nabývá-li k daným aktivům práva, jako je tomu v Německu, některé členské státy si zvolily výjimku stanovenou ve směrnici 86/635, která umožňuje vykázat tyto závazky v podrozvaze. Tato situace přitom vyplývá z použití ustanovení nařízení č. 806/2014 a směrnice 2014/59 vykládaných ve světle směrnice 86/635, jejichž platnost žalobkyně z hlediska zásady rovného zacházení nezpochybnila.

Pokud jde o nezohlednění rozdílů mezi účetními pravidly různých členských států, co se týče zahrnutí fiduciárních závazků do rozvahy institucí, uvedl Tribunál, že zásada rovného zacházení nemůže Komisi opravňovat k tomu, aby při přijímání aktů v přenesené pravomoci jednala nad rámec zmocnění uděleného unijním normotvůrcem. V projednávané věci ani směrnice 2014/59, ani nařízení č. 806/2014 nezmocnily Komisi k harmonizaci příslušných vnitrostátních účetních pravidel. Nelze jí tedy vytýkat, že porušila zásadu rovného zacházení tím, že tyto rozdíly nenapravila. Zákaz diskriminace se navíc nevztahuje na rozdíly, které existují mezi právními předpisy jednotlivých členských států, pokud jsou těmito právními předpisy týmž způsobem dotčeny všechny osoby spadající do jejich působnosti. V projednávaném případě žalobkyně netvrdila, natož aby prokázala, že německými právními předpisy nebyly týmž způsobem dotčeny všechny osoby spadající do jejich působnosti. Kromě toho přijetí unijní právní úpravy v konkrétní oblasti činnosti může mít odlišné dopady na některé hospodářské subjekty s ohledem na jejich individuální situaci nebo na vnitrostátní pravidla, kterým jinak podléhají, přičemž takový důsledek nelze považovat za porušení zásady rovného zacházení, pokud je uvedená právní úprava založena na objektivních kritériích, která jsou přizpůsobena cílům sledovaným touto právní úpravou. Nebyla předložena žádná skutečnost, která by prokazovala, že čl. 3 bod 11 nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 není založen na objektivních kritériích, která jsou přizpůsobena cílům sledovaným nařízením v přenesené pravomoci 2015/63.

Nakonec, pokud jde o nerovné zacházení mezi žalobkyní a úvěrovými institucemi, které vypracovávají svou rozvahu podle mezinárodních účetních standardů, zatímco v německém právu je tato metoda povolena pouze mateřským společnostem, uvedl Tribunál, že je tato situace důsledkem použití pravidla německého práva, a nikoli nařízení v přenesené pravomoci 2015/63, a také že žalobkyně mohla sestavit účetní závěrku podle těchto účetních standardů, ale rozhodla se tak neučinit z administrativních a finančních důvodů. Žalobkyně tedy nemůže namítat nerovné zacházení z tohoto důvodu.

Ve třetí a poslední řadě, pokud jde o porušení čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 v rozsahu, v němž toto nařízení neumožňuje vyloučit fiduciární závazky žalobkyně z výpočtu jejího příspěvku předem, měl Tribunál zaprvé za to, že se Jednotný výbor nedopustil nesprávného právního posouzení, když částku těchto závazků z uvedeného výpočtu nevyloučil.

Zadruhé Tribunál připomněl, že Soudní dvůr již rozhodl, že čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63 nepřiznává příslušným orgánům diskreční pravomoc vyloučit některé závazky na základě úpravy podle rizikového profilu z příspěvků předem, ale naopak přesně uvádí podmínky, za kterých mohou být některé závazky takto vyloučeny. Jednotný výbor se tedy nedopustil nesprávného právního posouzení, když obdobně nepoužil čl. 5 odst. 1 písm. e) tohoto nařízení v přenesené pravomoci. Kromě toho, pokud jde o zohlednění zásady rovného zacházení, uvedené nařízení v přenesené pravomoci odlišilo situace vykazující významné zvláštnosti přímo spojené s riziky, která vykazují dotčené závazky. S ohledem na tyto úvahy není nepoužití per analogiam čl. 5 odst. 1 písm. e) uvedeného nařízení v přenesené pravomoci v rozporu se zásadou rovného zacházení. Totéž platí pro zásadu proporcionality, ohledně níž měl Tribunál za to, že se žalobkyně omezila na uvedení nepodložených tvrzení.

Zatřetí, pokud jde o výtku, podle které by zohlednění fiduciárních závazků žalobkyně při výpočtu jejího příspěvku předem vedlo k případnému dvojímu zohlednění těchto závazků v rámci uvedeného výpočtu, konstatoval Tribunál nejprve, že žalobkyně nevysvětluje, jaká konkrétní metoda výpočtu příspěvků předem by byla pro instituce méně omezující a současně vhodná k účinnému dosažení cílů sledovaných nařízením. Kromě toho nebyla každopádně uvedena žádná skutečnost, která by mohla zpochybnit tvrzení Jednotného výboru o podmínkách využívání ochrany systému pojištění vkladů. Nakonec nebyl předložen žádný argument, který by uváděl, že Komise měla v úmyslu zcela vyloučit jakoukoli formu dvojího započtení závazků.

Začtvrté, pokud jde o argument, podle něhož zohlednění fiduciárních závazků při výpočtu jejího příspěvku předem nesplňuje kritérium nezbytnosti, neboť v případě platební neschopnosti by klienti měli nárok na oddělení fiduciárních aktiv žalobkyně, což ukazuje, že existují dostatečné záruky ochrany těchto klientů, poukázal Tribunál na to, že žalobkyně neprokázala, že by se na aktiva a finanční prostředky jejích klientů vztahovaly v případě platební neschopnosti záruky srovnatelné se zárukami, které pokrývají aktiva a finanční prostředky klientů investičních podniků.

Zapáté Tribunál poznamenal, že mu nebyl předložen žádný konkrétní důkaz, že by zahrnutí fiduciárních závazků do výpočtu příspěvku předem vedlo k nevýhodám, které by byly zjevně nepřiměřené ve vztahu k cílům směrnice 2014/59.

( 1 ) – Rozhodnutí Jednotného výboru pro řešení krizí SRB/ES/2021/22 ze dne 14. dubna 2021 o výpočtu příspěvků předem na rok 2021 do Jednotného fondu pro řešení krizí (dále jen „napadené rozhodnutí“).

( 2 ) – Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/63 ze dne 21. října 2014, kterým se doplňuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU, pokud jde o příspěvky předem do mechanismů financování k řešení krizí (Úř. věst. 2015, L 11, s. 44).

( 3 ) – Podle čl. 70 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 806/2014 ze dne 15. července 2014, kterým se stanoví jednotná pravidla a jednotný postup pro řešení krize úvěrových institucí a některých investičních podniků v rámci jednotného mechanismu pro řešení krizí a Jednotného fondu pro řešení krizí a mění nařízení (EU) č. 1093/2010 (Úř. věst. 2014, L 225, s. 1).

( 4 ) – Podle jeho čl. 3 bodu 2.

( 5 ) – Ve smyslu čl. 2 odst. 2 bodu 3) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012 (Úř. věst. 2014, L 173, s. 190).

( 6 ) – Jak to činila v písmenech a), b) a f) tohoto ustanovení, když použila výraz „instituce“.

( 7 ) – Stejně jako v případě ústředních protistran, centrálních depozitářů cenných papírů a investičních firem [investičních podniků].

( 8 ) – Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2034 ze dne 27. listopadu 2019 o obezřetnostním dohledu nad investičními podniky a o změně směrnic 2002/87/ES, 2009/65/ES, 2011/61/ES, 2013/36/EU, 2014/59/EU a 2014/65/EU (Úř. věst. 2019, L 314, s. 64).

( 9 ) – V souladu s čl. 67 odst. 1 druhým pododstavcem směrnice 2019/2034 ve spojení s bodem 39 odůvodnění této směrnice.

( 10 ) – V souladu s bodem 12 odůvodnění nařízení č. 806/2014.

( 11 ) – Uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. e) nařízení v přenesené pravomoci 2015/63.

( 12 ) – Jak je uvedeno v čl. 14 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení č. 806/2014, tím, že se zabrání zejména významným nepříznivým dopadům likvidace instituce na finanční stabilitu, konkrétně zabráněním šíření krize, mimo jiné v rámci tržní infrastruktury, a udržením tržní disciplíny.

( 13 ) – Podle čl. 10 odst. 1 třetí věty směrnice Rady 86/635/EHS ze dne 8. prosince 1986 o ročních účetních závěrkách a konsolidovaných účetních závěrkách bank a ostatních finančních institucí (Úř. věst. 1986, L 372, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 157).

( 14 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1606/2002 ze dne 19. července 2002 o uplatňování mezinárodních účetních standardů (Úř. věst. 2002, L 243, s. 1; Zvl. vyd. 13/29, s. 609).