1

Svým kasačním opravným prostředkem se Carles Puigdemont i Casamajó, Antoni Comín i Oliveres a Clara Ponsatí i Obiols domáhají zrušení usnesení místopředsedy Tribunálu Evropské unie ze dne 30. července 2021, Puigdemont i Casamajó a další v. Parlament (T‑272/21 R, nezveřejněné, dále jen „napadené usnesení“, EU:T:2021:497), kterým Tribunál zamítl jejich návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Evropského parlamentu P9_TA(2021)0059, P9_TA(2021)0060 a P9_TA(2021)0061 ze dne 9. března 2021 o návrzích na odnětí jejich imunity (dále společně jen „sporná rozhodnutí“).

2

Svým vedlejším kasačním opravným prostředkem se Španělské království domáhá zrušení odůvodnění v bodě 43 napadeného usnesení.

3

Bod 6 odůvodnění rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34) zní následovně:

„Evropský zatýkací rozkaz stanovený v tomto rámcovém rozhodnutí je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání, na kterou Evropská rada poukázala jako na ‚úhelný kámen‘ justiční spolupráce.“

4

Článek 1 odst. 1 a 2 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví následující:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojené[ho] s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.“

5

Články 3 a 4 uvedeného rámcového rozhodnutí upravují důvody pro povinné odmítnutí výkonu evropského zatýkacího rozkazu a důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu.

6

Článek 5 téhož rámcového rozhodnutí vymezuje záruky, které musí v určitých případech poskytnout vystavující členský stát.

7

Článek 11 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví:

„Je-li vyžádaná osoba zatčena, vykonávající justiční orgán ji v souladu se svým vnitrostátním právem informuje o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu, a rovněž o tom, že může souhlasit s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu.“

8

Článek 12 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„Při zatčení osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodne v souladu s právem vykonávajícího členského státu vykonávající justiční orgán o tom, zda by měla být vyžádaná osoba ponechána ve vazbě. Tuto osobu lze kdykoli předběžně propustit z vazby v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu za podmínky, že příslušný orgán daného členského státu učiní veškerá opatření nezbytná k tomu, aby tato osoba nemohla utéci.“

9

Článek 15 odst. 1 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:

„Vykonávající justiční orgán rozhodne o předání osoby ve lhůtách a za podmínek stanovených v tomto rámcovém rozhodnutí.“

10

Článek 17 odst. 1 až 5 téhož rámcového rozhodnutí zní následovně:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost.

2.   Souhlasí-li vyžádaná osoba se svým předáním, mělo by být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do deseti dnů od vyjádření tohoto souhlasu.

3.   V ostatních případech by mělo být pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu přijato do 60 dnů od zatčení vyžádané osoby.

4.   Nelze-li v konkrétních případech vykonat evropský zatýkací rozkaz ve lhůtách stanovených v odstavci 2 nebo 3, uvědomí o tom vykonávající justiční orgán neprodleně vystavující justiční orgán s uvedením důvodů prodlení. V tomto případě lze lhůty prodloužit o dalších 30 dnů.

5.   Dokud vykonávající justiční orgán nepřijme pravomocné rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu, zajistí, aby byly nadále splněny hmotné podmínky pro účinné předání osoby.“

11

Článek 24 odst. 1 rozhodnutí Rady 2007/533/SVV ze dne 12. června 2007 o zřízení, provozování a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (Úř. věst. 2007, L 205, s. 63), stanoví:

„Pokud má členský stát za to, že provedení záznamu pořízeného v souladu s články 26, 32 nebo 36 není slučitelné s jeho vnitrostátními právními předpisy, jeho mezinárodními závazky nebo základními vnitrostátními zájmy, může následně požadovat označení záznamu v tom smyslu, že opatření, které má být přijato na základě záznamu, nebude přijato na jeho území. Označení záznamu provede centrála SIRENE členského státu, který záznam vložil.“

12

Článek 25 tohoto rozhodnutí stanoví:

„1.   V případech, na které se vztahuje rámcové rozhodnutí [2002/584], se označení zamezující zatčení přiřadí k záznamu za účelem zatčení a předání, pouze pokud justiční orgán příslušný podle vnitrostátního práva k výkonu evropského zatýkacího rozkazu odmítl tento rozkaz vykonat na základě důvodu pro odmítnutí výkonu a pokud bylo označení záznamu požadováno.

2.   Dle rozhodnutí justičního orgánu příslušného podle vnitrostátního práva, buď na základě obecného pokynu, nebo pro konkrétní případ, je však možné požadovat označení záznamu za účelem zatčení a předání i tehdy, pokud je zřejmé, že výkon evropského zatýkacího rozkazu bude muset být odmítnut.“

13

Článek 26 odst. 1 rozhodnutí 2007/533 zní následovně:

„Údaje o osobách hledaných za účelem zatčení a předání na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo hledaných za účelem zatčení a vydání se vkládají na žádost justičního orgánu členského státu pořizujícího záznam.“

14

Článek 27 odst. 1 tohoto rozhodnutí stanoví:

„V případě osoby hledané za účelem zatčení a předání na základě evropského zatýkacího rozkazu vloží pořizující členský stát do SIS II kopii originálu evropského zatýkacího rozkazu.“

15

Článek 30 uvedeného rozhodnutí zní následovně:

„Není-li možné zatčení provést buď z důvodu zamítavého rozhodnutí dožádaného členského státu v souladu s postupy týkajícími se označování uvedenými v článcích 24 nebo 25 nebo z toho důvodu, že v případě záznamu za účelem zatčení a vydání nebylo vyšetřování ukončeno, musí dožádaný členský stát považovat záznam za záznam pro účely sdělení místa pobytu dotyčné osoby.“

16

Článek 31 odst. 1 téhož rozhodnutí stanoví:

„V případech, na které se vztahuje rámcové rozhodnutí [2002/584], je záznam vložený do SIS II podle článku 26 ve spojení s doplňujícími údaji podle článku 27 evropským zatýkacím rozkazem vystaveným v souladu s rámcovým rozhodnutím [2002/584] a má stejný účinek.“

17

Skutečnosti předcházející sporu jsou uvedeny v bodech 1 až 20 napadeného usnesení. Pro účely tohoto řízení o předběžném opatření je lze shrnout následovně.

18

Carles Puigdemont i Casamajó byl předsedou Generalitat de Cataluña (Katalánská samospráva, Španělsko) a Antoni Comín i Oliveres, jakož i Clara Ponsatí i Obiols byli členy Gobierno autonómico de Cataluña (Autonomní vláda Katalánska, Španělsko) v okamžiku přijetí Ley 19/2017 del Parlamento de Cataluña, reguladora del referéndum de autodeterminación (zákon Parlamentu Katalánska 19/2017 o referendu o sebeurčení) ze dne 6. září 2017 (DOGC č. 7449A, ze dne 6. září 2017, s. 1) a Ley 20/2017 del Parlamento de Cataluña, de transitoriedad jurídica y fundacional de la República (zákon Parlamentu Katalánska 20/2017 o přechodném právním a ústavním řádu Republiky) ze dne 8. září 2017 (DOGC č. 7451A, ze dne 8. září 2017, s. 1), a dne 1. října 2017, kdy se konalo referendum o sebeurčení podle prvního z těchto dvou zákonů, přičemž uplatňování ustanovení daného zákona bylo mezitím pozastaveno na základě rozhodnutí Tribunal Constitucional (Ústavní soud, Španělsko).

19

V návaznosti na přijetí uvedených zákonů a na konání zmíněného referenda iniciovali Ministerio fiscal (státní zastupitelství, Španělsko), Abogado del Estado (právní zástupce státu, Španělsko) a Partido político VOX (politická strana VOX) trestní řízení proti několika osobám, včetně navrhovatelů, jelikož měli za to, že se dopustily skutků kvalifikovaných zejména jako trestné činy „násilí proti orgánu veřejné moci“.

20

Navrhovatelé následně kandidovali ve volbách do Evropského parlamentu. Junta Electoral Central (Ústřední volební komise, Španělsko) dne 13. června 2019 přijala rozhodnutí, kterým vyhlásila kandidáty zvolené do Parlamentu ve volbách konaných dne 26. května 2019, mezi nimiž byli i Carles Puigdemont i Casamajó a Antoni Comín i Oliveres.

21

Dne 17. června 2019 odepřela Ústřední volební komise navrhovatelům možnost složit přísahu nebo slib, že budou dodržovat španělskou ústavu, jak vyžaduje španělské právo, a oznámila Parlamentu seznam kandidátů zvolených ve Španělsku, na kterém nebyli Carles Puigdemont i Casamajó a Antoni Comín i Oliveres uvedeni. Dne 27. června 2019 jim předseda Parlamentu oznámil, že s nimi nemůže jednat jako s budoucími členy Parlamentu.

22

Dne 14. října 2019 vydal vyšetřující soudce trestního senátu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko) evropské zatýkací rozkazy na Carlese Puigdemonta i Casamajóa a dne 4. listopadu 2019 na Antoniho Comína i Oliverese, jakož i Claru Ponsatí i Obiols.

23

Dne 10. ledna 2020 předal předseda druhého senátu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) Parlamentu žádost o zbavení parlamentní imunity Carlese Puigdemonta i Casamajóa a Antoniho Comína i Oliverese, která vyplývá z usnesení vyšetřujícího soudce trestního senátu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) z téhož dne.

24

Na plenárním zasedání konaném dne 13. ledna 2020 vzal Parlament v návaznosti na rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115), na vědomí zvolení Carlese Puigdemonta i Casamajóa a Antoniho Comína i Oliverese poslanci s účinností od 2. července 2019.

25

Dne 16. ledna 2020 informoval místopředseda Parlamentu plénum o žádostech o zbavení imunity Carlese Puigdemonta i Casamajóa a Antoniho Comína i Oliverese a postoupil je příslušnému výboru, a sice Výboru Parlamentu pro právní záležitosti (dále jen „výbor JURI“).

26

Dne 4. února 2020 předal předseda druhého senátu Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) Parlamentu žádost o zbavení imunity Clary Ponsatí i Obiols, která vyplývá z usnesení vyšetřujícího soudce trestního senátu tohoto soudu z téhož dne.

27

Dne 10. února 2020, v návaznosti na vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie ke dni 31. ledna 2020, vzal Parlament na vědomí zvolení Clary Ponsatí i Obiols poslankyní s účinností od 1. února 2020.

28

Dne 13. února 2020 informoval místopředseda Parlamentu na plenárním zasedání o žádosti o zbavení imunity Clary Ponsatí i Obiols a postoupil ji výboru JURI.

29

Poté, co navrhovatelé předložili Parlamentu své připomínky a byli vyslechnuti výborem JURI, přijal výbor dne 23. února 2021 zprávy A 9-0020/2021, A 9‑0021/2021 a A 9-0022/2021 týkající se žádostí o zbavení imunity navrhovatelů. Spornými rozhodnutími Parlament zbavil navrhovatele imunity na základě čl. 9 prvního pododstavce písm. b) Protokolu (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie (Úř. věst. 2012, C 326, s. 266, dále jen „Protokol o výsadách a imunitách Unie“).

30

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. května 2021 podali navrhovatelé žalobu znějící na zrušení sporných rozhodnutí.

31

Samostatným podáním došlým kanceláři Tribunálu dne 26. května 2021 podali navrhovatelé návrh na předběžné opatření, kterým se domáhali odkladu vykonatelnosti sporných rozhodnutí.

32

Usnesením ze dne 2. června 2021, Puigdemont i Casamajó a další v. Parlament (T‑272/21 R, nezveřejněné), přijatým na základě čl. 157 odst. 2 jednacího řádu Tribunálu, místopředseda Tribunálu nařídil odklad vykonatelnosti sporných rozhodnutí do vydání usnesení, kterým se končí řízení o předběžném opatření před Tribunálem.

33

Rozhodnutím ze dne 24. června 2021 povolil místopředseda Tribunálu vstup Španělského království do řízení jako vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání Parlamentu.

34

Napadeným usnesením místopředseda Tribunálu zamítl návrh na předběžné opatření podaný navrhovateli.

35

Za tímto účelem měl místopředseda Tribunálu v bodě 38 tohoto usnesení za to, že bylo třeba zkoumat, zda byla splněna podmínka naléhavosti.

36

V tomto ohledu zaprvé v bodě 42 napadeného usnesení rozhodl, že bylo třeba odkázat pouze na objektivní účinky sporných rozhodnutí, určené s ohledem na jejich obsah, a že údajná nejasnost těchto rozhodnutí nemohla postačovat k prokázání závažnosti a nenapravitelnosti újmy tvrzené navrhovateli.

37

Zadruhé místopředseda Tribunálu v bodě 43 tohoto usnesení rozhodl, že se navrhovatelé nemohli dovolávat údajného rizika zatčení během cesty na parlamentní zasedání ve Štrasburku (Francie) nebo při návratu z něj, jelikož na takovou cestu se vztahuje imunita stanovená v čl. 9 druhém pododstavci Protokolu o výsadách a imunitách Unie, kterou navrhovatelé stále požívali.

38

Zatřetí místopředseda Tribunál zkoumal, zda bylo možné podmínku naléhavosti považovat za splněnou z důvodu jednak tvrzené existence nebezpečí bezprostředního zatčení navrhovatelů, která vyplývala z kumulovaného účinku sporných rozhodnutí, a jednak evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům, jakož i záznamů v souvislosti s osobami vyžádanými za účelem zatčení a předání, jejichž předmětem jsou navrhovatelé (dále jen „záznamy v SIS II“).

39

V bodě 45 napadeného usnesení místopředseda Tribunálu zdůraznil, že justiční orgány vykonávajícího členského státu mají mimo jiné možnost za podmínek stanovených v článcích 3 a 4 rámcového rozhodnutí 2002/584 odmítnout vykonat evropský zatýkací rozkaz a že vyžádaná osoba nemusí souhlasit se svým předáním, takže je na vykonávajícím justičním orgánu, aby rozhodl, zda evropský zatýkací rozkaz vykoná. Z toho vyvodil, že vznik újmy, na kterou navrhovatelé poukazují, závisel na výskytu několika faktorů.

40

V bodě 46 napadeného usnesení místopředseda Tribunálu konstatoval, že navrhovatelé neprokázali, že jejich zatčení nebo a fortiori jejich předání španělským orgánům bylo možné předvídat s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

41

V tomto ohledu v bodě 47 tohoto usnesení konstatoval, že navrhovatelé nepředložili žádné důkazy, které by prokazovaly, že vykonávající justiční orgány, a zejména orgány členského státu jejich bydliště, tedy Belgického království, měly v úmyslu vykonat evropské zatýkací rozkazy, které na ně byly vydány, takovým způsobem, že by vznik tvrzené újmy mohl být dostatečně pravděpodobný.

42

Poté, co v bodech 48 až 50 napadeného usnesení místopředseda Tribunálu poukázal na to, že po přijetí sporných rozhodnutí nebyly přijaty žádné kroky ze strany vykonávajících justičních orgánů, a na opatření přijatá belgickými orgány, upřesnil v bodech 51 a 53 tohoto usnesení, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU, zapsanou do rejstříku pod číslem C‑158/21, která vedla k přerušení vnitrostátního řízení až do rozhodnutí Soudního dvora. V bodě 53 uvedeného usnesení z toho vyvodil, že výkon evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele byl přerušen.

43

Kromě toho místopředseda Tribunálu v bodě 55 napadeného usnesení konstatoval, že navrhovatelé nepředložili žádné důkazy, které by zpochybnily zjištění, že tento výkon byl přerušen, a že konkrétně okolnost, že Španělské království nevymazalo záznamy ze SIS II, neměla na toto zjištění žádný vliv.

44

S přihlédnutím ke všem těmto úvahám dospěl místopředseda Tribunálu v bodě 58 napadeného usnesení k závěru, že navrhovatelé neprokázali, že byla splněna podmínka naléhavosti, neboť za daného stavu nebylo zjevně možné jimi dovolávanou vážnou a nenapravitelnou újmu kvalifikovat jako jistou újmu nebo újmu prokázanou s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

45

Navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

46

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

47

Španělské království navrhuje, aby Soudní dvůr:

48

Svým vedlejším kasačním opravným prostředkem Španělské království navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil odůvodnění obsažené v bodě 43 napadeného usnesení.

49

Navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

50

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

51

Na podporu svého kasačního opravného prostředku předkládají navrhovatelé dva důvody vycházející z toho, že se místopředseda Tribunálu dopustil nesprávných právních posouzení jednak tím, že nevzal v potaz, že před přijetím konečného rozhodnutí o výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům mohla vzniknout vážná a nenapravitelná újma, a jednak tím, že dospěl k závěru, že údajná újma nebyla předvídatelná s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

52

Španělské království a Parlament kromě toho navrhují, aby Soudní dvůr nahradil odůvodnění.

53

Španělské království úvodem zpochybňuje přípustnost kasačního opravného prostředku.

54

V tomto ohledu zaprvé tvrdí, že se navrhovatelé dovolávají skutečností, které nastaly po vydání napadeného usnesení a kterých se nelze v rámci tohoto kasačního opravného prostředku platně dovolávat. Zadruhé tvrdí, že návrhy navrhovatelů přesahují předmět řízení o předběžném opatření v rozsahu, v němž se domáhají pozastavení evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům. Zatřetí některé argumenty navrhovatelů mají zpochybnit posouzení skutkového stavu provedená místopředsedou Tribunálu. Začtvrté, pokud by Soudní dvůr napadené usnesení zrušil, měl by věc vrátit Tribunálu, neboť Tribunál zkoumal pouze jednu ze tří podmínek pro vydání předběžných opatření.

55

Zaprvé je třeba uvést, že argumenty Španělského království týkající se uplatnění skutečností, které nastaly po vydání napadeného usnesení, a zpochybnění posouzení skutkového stavu provedených místopředsedou Tribunálu, se netýkají kasačního opravného prostředku jako celku, ale pouze některých argumentů předložených na jeho podporu.

56

Za těchto podmínek nemohou tyto argumenty Španělského království v každém případě odůvodnit nepřípustnost tohoto kasačního opravného prostředku jako celku.

57

Zadruhé, jelikož návrhová žádání kasačního opravného prostředku znějí pouze na zrušení napadeného usnesení a případně směřují k odkladu vykonatelnosti sporných rozhodnutí, nelze se domnívat, že by kasační opravný prostředek směřoval k tomu, aby Soudní dvůr pozastavil evropské zatýkací rozkazy vydané proti navrhovatelům.

58

Zatřetí, i kdyby řízení v probíhajícím sporu v případě zrušení napadeného usnesení nedovolovalo vydat konečné rozhodnutí ve věci, jak tvrdí Španělské království, tato okolnost by v souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie znamenala, že by věc měla být v takovém případě vrácena zpět Tribunálu. Uvedená okolnost naproti tomu nemůže způsobit nepřípustnost kasačního opravného prostředku podaného navrhovateli.

59

V důsledku toho není namístě odmítnout kasační opravný prostředek jako nepřípustný jako celek.

60

Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že se místopředseda Tribunálu dopustil nesprávného právního posouzení, když nevzal v potaz, že mohla vzniknout vážná a nenapravitelná újma před jakýmkoli konečným rozhodnutím o vykonatelnosti evropských zatýkacích rozkazů vydaným proti nim.

61

Navrhovatelé primárně tvrdí, že některé body napadeného usnesení vycházejí z předpokladu, že vážná a nenapravitelná újma by vznikla pouze předáním navrhovatelů Španělsku.

62

Místopředseda Tribunálu tedy v bodě 45 napadeného usnesení zohlednil pouze újmu, která by mohla vzniknout předáním navrhovatelů španělským orgánům. Vážná a nenapravitelná újma by však vznikla již v případě, že by navrhovatelé byli zatčeni a byla na ně uvalena vazba, byť jen po omezenou dobu, a to tím spíše že by takové riziko existovalo při každém jejich přesunu na území členského státu. K zatčení navrhovatelů by mohlo dojít za účelem výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti nim nebo na základě záznamů v SIS II. Kromě toho by mohl vykonávající justiční orgán následně nařídit jejich držení ve vazbě na základě článku 12 rámcového rozhodnutí 2002/584. Zatčení a vazba Carlese Puigdemonta i Casamajóa na Sardinii (Itálie) dne 23. září 2021 prokazuje opodstatněnost argumentace navrhovatelů.

63

Body 47 až 49, 56 a 57 napadeného usnesení vycházejí podle tvrzení navrhovatelů rovněž z předpokladu, že jejich zatčením nemůže vzniknout vážná a nenapravitelná újma. Stejně tak v bodě 60 tohoto usnesení je takové zatčení popsáno jako příklad situace, kdy by údajná újma mohla vzniknout, a nikoli jako situace, kdy taková újma již vznikla.

64

Podpůrně navrhovatelé tvrdí, že zjištění týkající se rámcového rozhodnutí 2002/584 učiněná v bodě 45 napadeného usnesení nemohou prokazovat, že újma vyplývající z případného zatčení navrhovatelů závisela na několika faktorech.

65

Parlament a Španělské království navrhují první důvod kasačního opravného prostředku zamítnout.

66

Parlament úvodem tvrdí, že tento důvod je částečně založen na argumentech, které je třeba odmítnout jako nepřípustné, jelikož se zakládají na skutečnostech, které nastaly po vydání napadeného usnesení, nebo proto, že mají zpochybnit posouzení skutkového stavu provedená místopředsedou Tribunálu. Španělské království rovněž tvrdí, že zpochybněná posouzení místopředsedy Tribunálu se vztahují k hodnocení důkazů.

67

První důvod kasačního opravného prostředku je mimoto založen na nesprávném výkladu napadeného usnesení, neboť místopředseda Tribunálu nezaujal stanovisko k tomu, zda zatčení navrhovatelů nebo jejich předání španělským orgánům musí být kvalifikováno jako „vážná a nenapravitelná újma“. Místopředseda Tribunálu ostatně správně rozhodl, že vznik újmy tvrzené navrhovateli závisí na několika faktorech. Sporná rozhodnutí totiž nebyla rozhodující příčinou této újmy.

68

Španělské království navrhuje, aby byl bod 45 napadeného usnesení vykládán v tom smyslu, že sporná rozhodnutí nejsou rozhodující příčinou újmy tvrzené navrhovateli. Tato újma totiž vyplývá z jejich rozhodnutí uprchnout ze Španělska a z vnitrostátních opatření přijatých v důsledku tohoto rozhodnutí.

69

Úvodem je třeba přezkoumat argumenty Parlamentu a Španělského království, jejichž cílem je zpochybnit přípustnost prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

70

Jednak je třeba připomenout, že z čl. 256 odst. 1 druhého pododstavce SFEU a čl. 58 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že kasační opravný prostředek je omezený na právní otázky. Jedině Tribunál je tak příslušný zjistit a posoudit skutkový stav, jakož i důkazy, které jsou mu předloženy. Posouzení tohoto skutkového stavu a těchto důkazů, s výhradou případu jejich zkreslení, nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku [obdobně viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 30. listopadu 2021, Land Rheinland-Pfalz v. Deutsche Lufthansa, C‑466/21 P-R, nezveřejněné, EU:C:2021:972, bod 43 a citovaná judikatura].

71

V projednávané věci je cílem hlavní argumentace navrhovatelů na podporu jejich prvního důvodu kasačního opravného prostředku prokázat, že napadené usnesení je stiženo nesprávnou právní kvalifikací skutkového stavu v tom smyslu, že místopředseda Tribunálu měl za to, že jejich případné zatčení nepředstavuje vážnou a nenapravitelnou újmu. Podpůrně navrhovatelé tvrdí, že místopředseda Tribunálu dospěl z důvodu nesprávného výkladu rámcového rozhodnutí 2002/584 k chybnému závěru ohledně účinků, které toto rámcové rozhodnutí přiznává takovému evropskému zatýkacímu rozkazu, jako byly evropské zatýkací rozkazy vydané proti nim.

72

Z toho vyplývá, že je třeba odmítnout argument, že první důvod kasačního opravného prostředku musí být považován za nepřípustný, jelikož je jeho cílem zpochybnit posouzení skutkového stavu provedená místopředsedou Tribunálu.

73

Dále podle ustálené judikatury Soudního dvora vzhledem k tomu, že v rámci kasačního opravného prostředku se přezkum Soudního dvora omezuje na posouzení právního řešení žalobních důvodů a argumentů projednávaných v prvním stupni, nemůže účastník řízení před Soudním dvorem poprvé uplatnit důvody nebo argumenty, které nepředložil před Tribunálem [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 17. prosince 2020, Anglo Austrian AAB a Belegging-Maatschappij Far-East v. ECB, C‑207/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:1057, bod 72, jakož i citovaná judikatura].

74

Navrhovatelé se proto nemohou před Soudním dvorem platně dovolávat argumentů založených na skutečnostech, které nastaly po vydání napadeného usnesení. Z toho vyplývá, že argument, že zatčení a vazba Carlese Puigdemonta a Casamajóa, ke kterým došlo na Sardinii, prokazují reálnost rizika, kterému jsou navrhovatelé vystaveni, musí být odmítnut jako nepřípustný.

75

Pokud jde o přezkum merita prvního důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba připomenout, jak zdůraznil místopředseda Tribunálu v bodech 39 a 40 napadeného usnesení, že účelem řízení o předběžném opatření je zaručit plnou účinnost budoucího konečného rozhodnutí, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Pro dosažení tohoto cíle je nutno naléhavost posuzovat ve vztahu k nezbytnosti předběžně rozhodnout, aby bylo zabráněno tomu, že účastníkovi řízení, který požaduje předběžnou ochranu, bude způsobena vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníkovi řízení přísluší, aby předložil důkaz o tom, že nemůže čekat na výsledek řízení ve věci samé, jelikož jinak utrpí újmu takovéto povahy. Je sice pravda, že k prokázání existence této újmy není nezbytné, aby vznik a bezprostřednost újmy byly doloženy s absolutní jistotou, a že postačuje, aby byla s dostatečným stupněm pravděpodobnosti předvídatelná, avšak nic to nemění na tom, že účastník řízení, který navrhuje nařízení předběžného opatření, je povinen prokázat skutečnosti, které mají odůvodňovat očekávání takové újmy [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 16. července 2021, Symrise v. ECHA, C‑282/21 P(R), nezveřejněné, EU:C:2021:631, bod 40 a citovaná judikatura].

76

Za účelem posouzení splnění podmínky naléhavosti místopředseda Tribunálu v bodě 45 napadeného usnesení uvedl, že vznik „újmy, tvrzené navrhovateli“, závisel na výskytu několika faktorů.

77

Z bodu 41 tohoto usnesení výslovně vyplývá, že újma, na kterou navrhovatelé poukazují v řízení před Tribunálem, podle nich vyplývala z rizika, že budou zatčeni a předáni španělským orgánům. Kromě toho bod 44 uvedeného usnesení uvádí, že argumentace navrhovatelů týkající se této újmy se zakládá na skutečnosti, že nebylo možné vyloučit, že by mohli být bezprostředně zatčeni.

78

V tomto kontextu musí být bod 45 téhož usnesení chápán tak, že uvádí, že zatčení a předání navrhovatelů španělským orgánům záviselo na splnění několika faktorů.

79

Při tomto konstatování tedy místopředseda Tribunálu nijak nevyloučil, že by jejich případné zatčení mohlo navrhovatelům způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.

80

Z toho vyplývá, že hlavní argumentace předložená na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku je v rozsahu, v němž se týká bodu 45 napadeného usnesení, založena na nesprávném výkladu tohoto usnesení, a musí být z tohoto důvodu odmítnuta.

81

Totéž platí v rozsahu, v němž se tato argumentace týká bodů 47 až 49, 56 a 57 uvedeného usnesení, neboť z bodu 46 tohoto usnesení vyplývá, že tyto body mají mimo jiné prokázat, že navrhovatelé neprokázali, že jejich zatčení bylo předvídatelné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

82

Naproti tomu je bod 60 napadeného usnesení zřejmě v rozporu s úvahami uvedenými v bodech 44 až 58 tohoto usnesení, když uvádí případné zatčení navrhovatelů jako skutečnost, která nenasvědčuje tomu, že údajná újma vznikla, ale pouze tomu, že vznik této újmy je dostatečně pravděpodobný.

83

Takové pochybení místopředsedy Tribunálu je však třeba považovat za neúčinné. Bod 60 napadeného usnesení je totiž uveden jen pro úplnost, neboť jeho účelem není odůvodnit rozhodnutí o zamítnutí návrhu na předběžné opatření uvedené v bodě 59 tohoto usnesení, ale pouze připomenout navrhovatelům, že tímto rozhodnutím není dotčeno jejich možnost podat nový návrh na předběžné opatření založený na nových skutečnostech.

84

V důsledku toho musí být hlavní argumentace předložená na podporu prvního důvodu odmítnuta jako zčásti neopodstatněná a zčásti jako neúčinná.

85

Pokud jde o podpůrnou argumentaci na podporu tohoto důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba uvést, že za účelem konstatování v bodě 45 napadeného usnesení, že vznik újmy, na kterou poukazují navrhovatelé, závisel na výskytu několika faktorů, místopředseda Tribunálu vycházel jednak z pravomoci justičních orgánů vykonávajícího členského státu odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu a jednak ze skutečnosti, že předání vyžádané osoby podléhá rozhodnutí těchto orgánů v případě, že tato osoba s předáním nesouhlasí.

86

V rozsahu, v němž bod 45 napadeného usnesení tak odkazuje výlučně na určité mechanismy stanovené v rámcovém rozhodnutí 2002/584, jej nelze na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament a Španělské království, chápat tak, že konstatuje, že rozhodující příčinou újmy tvrzené navrhovateli jsou vnitrostátní opatření přijatá tímto členským státem, a nikoli sporná rozhodnutí.

87

Naopak z bodu 78 tohoto usnesení vyplývá, že bod 45 napadeného usnesení musí být vykládán v tom smyslu, že mechanismy stanovené rámcovým rozhodnutím 2002/584, na které tento bod odkazuje, mimo jiné znamenají, že zatčení navrhovatelů závisí na jiných faktorech než na zrušení jejich poslanecké imunity v důsledku sporných rozhodnutí.

88

Z článku 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí přitom vyplývá, že evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát „proto, aby jiný členský stát zatkl a předal“ vyžádanou osobu.

89

Mimoto z čl. 11 odst. 1 a z čl. 17 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí vyplývá, že řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu obvykle navazuje na zatčení osoby vyžádané orgány vykonávajícího členského státu.

90

Tento výklad je potvrzen pravidlem stanoveným v článku 12 téhož rámcového rozhodnutí, podle něhož při zatčení osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodne vykonávající justiční orgán o tom, zda by měla být „vyžádaná osoba ponechána ve vazbě“.

91

Z článku 12 a z čl. 17 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 navíc vyplývá, že pokud vykonávající justiční orgán rozhodne o ukončení vazby vyžádané osoby, musí učinit spolu s předběžným propuštěním této osoby veškerá opatření nezbytná k tomu, aby tato osoba nemohla uprchnout, a zajistit, aby materiální podmínky pro její účinné předání zůstaly splněny, dokud nebude přijato pravomocné rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu (rozsudek ze dne 16. července 2015, Lanigan,C‑237/15 PPU, EU:C:2015:474, bod 63).

92

K rozhodnutí o předání, na které odkazuje bod 45 napadeného usnesení, dochází v souladu s články 15 a 17 rámcového rozhodnutí 2002/584 na konci řízení o výkonu tohoto zatýkacího rozkazu, tedy po zatčení vyžádané osoby a po přijetí rozhodnutí o jejím ponechání ve vazbě nebo o předběžném propuštění.

93

Místopředseda Tribunálu se tedy dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že pravomoci vykonávajících justičních orgánů uvedené v bodě 45 umožňovaly stanovit, že zatčení navrhovatelů záviselo na výskytu několika faktorů.

94

Prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku je tedy třeba vyhovět v rozsahu, v němž se týká bodu 45 napadeného usnesení.

95

Nicméně jelikož důvody uvedené v bodech 46 až 57 napadeného usnesení mohou rovněž odůvodnit výrok tohoto usnesení, nemá konstatování nesprávného právního posouzení, kterým je stižen bod 45 tohoto usnesení, samo o sobě za následek zrušení uvedeného usnesení. Z toho vyplývá, že je třeba zkoumat druhý důvod kasačního opravného prostředku.

96

Druhý důvod kasačního opravného prostředku se dělí na pět částí. Nejprve je třeba posoudit první tři části tohoto důvodu.

97

V první části uvedeného důvodu navrhovatelé tvrdí, že existence záznamů v SIS II postačovala k přijetí závěru, že jim hrozí reálné nebezpečí zatčení, a tím vznik vážné a nenapravitelné újmy. Podle jejich názoru policejní služby členských států, které do předmětných záznamů v SIS II nepřidaly označení v souladu s čl. 25 odst. 2 rozhodnutí 2007/533, totiž takové zatčení skutečně provedou. Místopředseda Tribunálu se proto dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 55 napadeného usnesení odmítl relevanci záznamů v SIS II.

98

V druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že místopředseda Tribunálu uložil příliš vysoké důkazní požadavky, když po nich požadoval, aby předložili důkazy o úmyslu členských států je zatknout, ačkoli bylo prokázáno, že byli předmětem záznamů v SIS II. Jediným „krokem“, který členské státy mohly učinit k provedení těchto záznamů, bylo totiž právě zatčení navrhovatelů.

99

Ve třetí části druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé tvrdí, že okolnost, že výkon evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti nim byl pozastaven, nezpochybňuje pravděpodobnou povahu rizika vzniku tvrzené újmy. Místopředseda Tribunálu vycházel z toho, co měly španělské orgány udělat, zatímco měl vycházet z toho, co skutečně udělaly. I kdyby přitom měly španělské orgány pozastavit záznamy v SIS II, skutečnost, že tyto záznamy jsou stále aktivní, stačí k prokázání pravděpodobnosti vzniku tvrzené újmy. Sdělení vyšetřujícího soudce Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) francouzským a italským orgánům tuto analýzu potvrzují.

100

Parlament a Španělské království navrhují první tři části druhého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.

101

Podle Parlamentu musí být první tři části tohoto důvodu prohlášeny za nepřípustné, přinejmenším zčásti, jelikož nejprve směřují k pouhému novému přezkumu žaloby podané u Tribunálu, dále zpochybňují posouzení skutkového stavu provedená místopředsedou Tribunálu a nakonec se opírají o skutkové okolnosti, které nebyly uvedeny v prvním stupni. První a třetí část tohoto důvodu navíc neodkazují na body napadeného usnesení, kterých se týkají.

102

Španělské království tvrdí, že navrhovatelé v návrhu na předběžné opatření nevycházeli ze záznamů v SIS II ani z nutnosti zohlednit riziko, že by mohli být zatčeni v jiném členském státě než v Belgickém království, Španělském království nebo Francouzské republice. Domnívá se proto, že argumenty založené na těchto záznamech nebo na tomto riziku musí být odmítnuty jako nepřípustné. Stejné řešení by mělo být přijato, pokud jde o argumenty založené na sděleních vyšetřujícího soudce Tribunal Supremo (Nejvyššího soudu), kterých se navrhovatelé dovolávají.

103

Španělské království kromě toho tvrdí, že pravidla, na která se odvolávají navrhovatelé, nemohou vyvrátit konstatování místopředsedy Tribunálu, že pozastavení, belgickými orgány, výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům umožňuje vyloučit riziko jejich předání španělským orgánům.

104

Parlament a Španělské království se rovněž domnívají, že místopředseda Tribunálu nepoužil příliš vysoký důkazní standard, a naopak pouze použil ustálenou judikaturu Soudního dvora, podle níž musí být údajná újma předvídatelná s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

105

V každém případě Parlament tvrdí, že první a druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku jsou neúčinné, jelikož navrhovatelé nezpochybňují úvahy místopředsedy Tribunálu týkající se přerušení trestního řízení ve Španělsku, ačkoli tyto úvahy postačují k odůvodnění zamítnutí návrhu na předběžné opatření.

106

Pokud jde o argumenty Parlamentu a Španělského království, které směřují ke zpochybnění přípustnosti prvních tří částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba na prvním místě připomenout, že v souladu s čl. 256 odst. 1 SFEU, čl. 58 prvním pododstavcem Statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu Soudního dvora musí být v kasačním opravném prostředku přesně označeny napadené části rozsudku nebo usnesení, jehož zrušení je navrhováno, jakož i právní argumenty, které tento návrh konkrétně podporují. Tento požadavek nesplňuje kasační opravný prostředek, který pouze opakuje žalobní důvody a argumenty, které již byly předloženy Tribunálu, aniž obsahuje argumentaci specificky směřující k označení vady spočívající v nesprávném právním posouzení, jíž je stižen napadený rozsudek nebo napadené usnesení. Takový kasační opravný prostředek je totiž ve skutečnosti návrhem na pouhý nový přezkum žaloby podané u Tribunálu, což nespadá do pravomoci Soudního dvora [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 10. ledna 2018, Komise v. RW, C‑442/17 P(R), nezveřejněné, EU:C:2018:6, bod 66 a citovaná judikatura].

107

V projednávané věci se zdá, že navrhovatelé v prvních třech částech druhého důvodu kasačního opravného prostředku uvádějí několik pochybení, kterými je údajně stiženo napadené usnesení, a předkládají řadu právních argumentů směřující k prokázání existence těchto pochybení. Z toho vyplývá, že tyto první tři části nelze považovat za pouhý návrh na nový přezkum návrhu na předběžné opatření podaného u Tribunálu.

108

Rovněž je třeba odmítnout argument Parlamentu, že první a třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být prohlášeny za nepřípustné z důvodu, že neoznačují konkrétní body napadeného usnesení.

109

Zaprvé z kasačního opravného prostředku jednoznačně vyplývá, že první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku zpochybňuje posouzení místopředsedy Tribunálu vyjádřené v bodech 46 až 57 napadeného usnesení, podle něhož újma tvrzená navrhovateli nebyla předvídatelná s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, i když byli předmětem záznamu v SIS II.

110

Zadruhé z kasačního opravného prostředku jasně vyplývá, že třetí část druhého důvodu kasačního opravného prostředku se týká bodů 52 až 56 napadeného usnesení, v nichž místopředseda Tribunálu uvedl účinky, které je třeba přičíst pozastavení trestního řízení zahájeného ve Španělsku.

111

Na druhém místě, ačkoli Soudní dvůr nemůže, jak bylo připomenuto v bodě 70 tohoto usnesení, zpochybnit při přezkumu kasačního opravného prostředku posouzení skutkového stavu a důkazů provedené Tribunálem, nelze první tři části druhého důvodu kasačního opravného prostředku považovat za zpochybnění takového posouzení.

112

V první a třetí části tohoto důvodu navrhovatelé vytýkají místopředsedovi Tribunálu, že uplatnil požadavek, že tvrzená újma musí být dostatečně pravděpodobná pro prokázání naléhavosti. Takovou argumentaci, která nezpochybňuje skutečnosti zjištěné v napadeném usnesení, je třeba považovat za argumentaci, která se týká právní kvalifikace těchto skutečností s ohledem na kritéria upravující použití pojmu naléhavosti v rámci řízení o předběžném opatření [obdobně viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 29. března 2012, Golnisch v. Parlament, C‑569/11 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:199, bod 27].

113

Dále druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku směřuje ke zpochybnění důkazního standardu uloženého navrhovatelům při prokazování dostatečně pravděpodobné povahy jimi dovolávané újmy. Z ustálené judikatury Soudního dvora přitom vyplývá, že údajné nedodržení pravidel použitelných v oblasti dokazování představuje právní otázku, která je přípustná ve fázi kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 44, jakož i citovaná judikatura).

114

Na třetím místě z judikatury uvedené v bodě 73 tohoto usnesení vyplývá, že účastník řízení nemůže před Soudním dvorem poprvé uplatnit důvody nebo argumenty, které nepředložil u Tribunálu.

115

Argumenty účastníků řízení založené na zatčení a vazbě Carlese Puigdemonta i Casamajóa na Sardinii a na sděleních vyšetřujícího soudce Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) uvedených v bodě 99 tohoto usnesení je proto třeba odmítnout jako nepřípustné, jelikož tyto argumenty nebyly předloženy v prvním stupni.

116

Naproti tomu nelze mít za to, že argumenty vycházející z existence záznamů v SIS II a z nutnosti zohlednit riziko, že by navrhovatelé byli zatčeni v jiném členském státě než v Belgickém království, Španělském království nebo Francouzské republice, byly předloženy poprvé před Soudním dvorem. Ve svém návrhu na předběžné opatření totiž navrhovatelé několikrát poukazovali na předvídatelné účinky záznamů v SIS II a dvakrát zmínili riziko, že budou zatčeni orgány kteréhokoli členského státu Unie. Existence tohoto rizika byla navíc podrobněji popsána ve vyjádřeních navrhovatelů předložených v prvním stupni ke spisu Španělského království jako vedlejšího účastníka.

117

Je tedy třeba posoudit opodstatněnost prvních tří částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

118

Z bodů 46 až 57 napadeného usnesení vyplývá, že místopředseda Tribunálu měl za to, že existence evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům a záznamů v SIS II nepostačovaly k prokázání, že jejich zatčení bylo předvídatelné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

119

Místopředseda Tribunálu konkrétně poté, co přezkoumal opatření přijatá belgickými orgány v návaznosti na evropské zatýkací rozkazy vydané proti navrhovatelům, a poté, co měl za to, že výkon těchto evropských zatýkacích rozkazů byl pozastaven, v bodě 55 napadeného usnesení rozhodl, že okolnost uváděná navrhovateli, že Španělské království nevymazalo záznamy ze SIS II, nemohla prokázat, že dotčené trestní řízení nebylo pozastaveno.

120

Zejména na základě těchto posouzení místopředseda Tribunálu v bodě 58 uvedeného usnesení rozhodl, že újmu, na kterou navrhovatelé poukazují, nelze kvalifikovat jako dostatečně jistou nebo prokázanou s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, a proto se navrhovatelům nepodařilo prokázat, že byla splněna podmínka týkající se naléhavosti.

121

Jak však tvrdí navrhovatelé, existence záznamů v SIS II o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání v zásadě znamená sama o sobě povinnost zatknout osoby, na které se tyto záznamy vztahují.

122

Z článku 31 odst. 1 rozhodnutí 2007/533 týkajícího se výkonu opatření na základě takového záznamu, ve spojení s článkem 27 tohoto rozhodnutí, totiž vyplývá, že záznam takové povahy, společně s kopií evropského zatýkacího rozkazu, ze kterého vychází, představuje a má stejné účinky jako evropský zatýkací rozkaz vystavený v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584 v případech, na které se toto rozhodnutí vztahuje.

123

Mimoto čl. 24 odst. 1 rozhodnutí 2007/533 stanoví, že pokud má členský stát za to, že provedení záznamu týkajícího se osob vyžádaných za účelem zatčení a předání není slučitelné s jeho vnitrostátními právními předpisy, jeho mezinárodními závazky nebo základními vnitrostátními zájmy, může následně požadovat označení záznamu v tom smyslu, že opatření, které má být přijato na základě záznamu, nebude přijato na jeho území.

124

V případech, na které se vztahuje rámcové rozhodnutí 2002/584, se takové označení v souladu s článkem 25 rozhodnutí 2007/533 přiřadí k záznamu v SIS II, pouze pokud vykonávající justiční orgán odmítl vykonat evropský zatýkací rozkaz, ke kterému se vztahuje tento záznam, nebo pokud příslušný justiční orgán požadoval toto označení záznamu, buď na základě obecného pokynu, nebo pokud je v konkrétním případě zřejmé, že výkon evropského zatýkacího rozkazu bude muset být odmítnut.

125

Kromě toho z článku 30 rozhodnutí 2007/533 vyplývá, že v případě, že byl záznam týkající se osob vyžádaných za účelem zatčení a předání proveden na základě evropského zatýkacího rozkazu, unijní normotvůrce předpokládal, že zatčení není možné provést pouze tehdy, pokud je záznam označen v souladu s postupy uvedenými v článcích 24 a 25 tohoto rozhodnutí.

126

Z toho vyplývá, že pokud není prokázán systematický nedostatek účinnosti uvedeného rozhodnutí nebo označen záznam každým z členských států, do kterého dotyčná osoba může vycestovat, což jsou okolnosti, které nebyly v napadeném usnesení konstatovány, znamená existence záznamu v SIS II o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání sama o sobě vysokou pravděpodobnost zatčení této osoby.

127

Vzhledem k tomu, že v řízení o předběžném opatření může být splněna podmínka naléhavosti, aniž jsou vznik a bezprostřednost tvrzené újmy prokázány s naprostou jistotou, musí být vznik tvrzené újmy vyplývající ze zatčení osob uvedených v záznamu o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání považován v takové situaci v zásadě za předvídatelný s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, jak bylo připomenuto v bodě 75 tohoto usnesení.

128

V této situaci proto soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních nemůže oprávněně požadovat, aby osoby uvedené v tomto záznamu předložily další důkazy za účelem prokázání předvídatelnosti jejich zatčení.

129

Konkrétně, na rozdíl od toho, co rozhodl místopředseda Tribunálu v bodě 47 napadeného usnesení, nelze od těchto osob očekávat, že prokážou, že vykonávající vnitrostátní orgány hodlají splnit své povinnosti vyplývající z unijního práva.

130

Ani okolnost, že justiční orgán členského státu po určitou dobu nejednal na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného proti uvedeným osobám, jak konstatoval místopředseda Tribunálu ve vztahu k navrhovatelům v bodech 48 až 50 napadeného usnesení, nemůže způsobovat nedostatečnou pravděpodobnost, že tyto osoby budou zatčeny.

131

Vzhledem k neexistenci konečného rozhodnutí totiž tato okolnost nijak neprokazuje, že tento justiční orgán nakonec nesplní své povinnosti vyplývající z unijního práva. Kromě toho tato okolnost nijak nenaznačuje, jaký postoj zaujmou orgány jiných členských států, do nichž mohou dotčené osoby vycestovat.

132

Pokud jde o pozastavení výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných proti navrhovatelům, na které odkazují body 51 až 56 napadeného usnesení, je třeba konstatovat, že nemá žádný vliv na předvídatelnost zatčení navrhovatelů na základě záznamů v SIS II, jelikož tyto záznamy nebyly španělskými orgány vymazány.

133

Kromě toho, i kdyby mělo být posouzení relevance záznamů v SIS II provedené místopředsedou Tribunálu v bodě 55 napadeného usnesení vykládáno v tom smyslu, že znamená, že Španělské království bylo povinno vymazat tyto záznamy po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑158/21, je třeba zdůraznit, že stupeň pravděpodobnosti vzniku újmy nelze s ohledem na předmět řízení o předběžném opatření posuzovat na základě předpokladu, že rozhodnutí členského státu, která jsou v současné době použitelná, budou tímto státem brzy zrušena.

134

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že se místopředseda Tribunálu dopustil pochybení ohledně právní kvalifikace skutkového stavu, když v bodě 46 napadeného usnesení rozhodl, že navrhovatelé neprokázali, že jejich zatčení bylo předvídatelné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

135

V důsledku toho je třeba vyhovět prvním třem částem druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

136

Pokud jde o důsledky pochybení, kterými jsou stiženy body 45 a 46 napadeného usnesení, je třeba připomenout, že z bodu 41 tohoto usnesení vyplývá, že navrhovatelé poukazovali na újmu v důsledku zbavení svobody, které by vyplývalo jak z jejich zatčení, tak i z jejich předání španělským orgánům.

137

Z toho vyplývá, že posouzení místopředsedy Tribunálu v bodě 58 tohoto usnesení, podle něhož se navrhovatelům nepodařilo prokázat, že byla splněna podmínka naléhavosti, musí být nutně založeno na odmítnutí tvrzení navrhovatelů, že jsou vystaveni předvídatelnému riziku zatčení, které jim může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.

138

Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, se tedy toto posouzení nemůže právně dostačujícím způsobem zakládat na konstatování místopředsedy Tribunálu, že riziko předání navrhovatelů španělským orgánům není prokázáno s dostatečnou mírou pravděpodobnosti.

139

Vzhledem k tomu, že se důvody uvedené v bodech 42 a 43 napadeného usnesení netýkají rizika zatčení navrhovatelů v jiném členském státě než ve Francouzské republice, je třeba za těchto podmínek konstatovat, že pochybení, kterými jsou stiženy body 45 a 46 tohoto usnesení, zbavují posouzení místopředsedy Tribunálu v bodě 58 tohoto usnesení dostatečného základu.

140

V důsledku toho je třeba určit, zda se výrok napadeného usnesení může zakládat na nahrazení odůvodnění navržených Parlamentem a Španělským královstvím.

141

Parlament, podporovaný Španělským královstvím, navrhuje, aby Soudní dvůr v případě, že vyhoví důvodům kasačního opravného prostředku navrhovatelů, nahradil odůvodnění a rozhodl, že újma spojená s rizikem zatčení, na kterou navrhovatelé poukazují, nepředstavuje vážnou a nenapravitelnou újmu.

142

V tomto ohledu tvrdí, že přístup navrhovaný navrhovateli nezohledňuje výjimečnou povahu předběžných opatření tím, že umožňuje systematicky stanovit, že podmínka naléhavosti je splněna v případě zbavení imunity člena Parlamentu, který odmítá spolupracovat s vnitrostátními orgány.

143

Kromě toho, jelikož účelem parlamentní imunity je zabránit jakémukoli zásahu do řádného fungování Parlamentu, byli navrhovatelé povinni prokázat, že sporná rozhodnutí mohla bránit výkonu jejich funkcí a řádné fungování Parlamentu bránilo jakémukoli zásahu do výkonu jejich mandátu. Navrhovatelé přitom neprokázali, že by donucovací opatření, která může členský stát přijmout vůči členu Parlamentu, narušovala nezávislost a řádné fungování tohoto orgánu.

144

Navrhovatelé navrhují návrh na nahrazení odůvodnění předložený Parlamentem zamítnout.

145

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je předpokladem přípustnosti návrhu na nahrazení odůvodnění existence právního zájmu na jeho podání v tom smyslu, že tento návrh musí být způsobilý přinést v důsledku prospěch účastníku řízení, který jej podal. Tak tomu může být, pokud návrh na nahrazení odůvodnění představuje obranu proti důvodu vznesenému žalobcem (rozsudek ze dne 24. února 2022, Bernis a další v. SRB, C‑364/20 P, nezveřejněný, EU:C:2022:115, bod 37, jakož i citovaná judikatura).

146

Jak bylo připomenuto v bodě 75 tohoto usnesení, je na účastníkovi řízení, který navrhuje předběžné opatření, aby prokázal, že nemůže vyčkat výsledku řízení ve věci samé, aniž mu vznikne vážná a nenapravitelná újma.

147

Ačkoli měl tedy místopředseda Tribunálu nesprávně za to, že zatčení navrhovatelů nebylo předvídatelné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, je třeba posouzení, že podmínka naléhavosti nebyla splněna, přesto potvrdit, pokud toto zatčení nemohlo navrhovatelům způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.

148

Návrh na nahrazení odůvodnění předložený Parlamentem musí být tedy považován za přípustný.

149

Jak tento orgán správně uvedl, imunita členů Parlamentu je přiznána výlučně v zájmu Unie. Účelem této imunity je konkrétně zabránit jakémukoli narušení řádného fungování tohoto orgánu, a tím i jeho pravomocí. V důsledku toho se člen Parlamentu, který čelí rozhodnutí o zbavení imunity, může jako vážné a nenapravitelné újmy, která je mu způsobena přímo tímto rozhodnutím, účelně dovolávat pouze skutečnosti, že toto rozhodnutí porušilo nejen jeho právo svobodně vykonávat mandát, ale také narušilo řádné fungování Parlamentu [v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 29. března 2012, Golnisch v. Parlament, C‑569/11 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:199, bod 29].

150

Riziko vzniku vážné a nenapravitelné újmy tak mohlo být vyloučeno v situaci, kdy ke zbavení imunity člena Parlamentu došlo v počáteční fázi trestního řízení proti němu, aniž bylo prokázáno, že skutečný nebo očekávaný průběh tohoto řízení by mohl v praxi bránit výkonu funkce tohoto člena Parlamentu, jako je jeho účast na zasedáních, parlamentních cestách nebo vypracovávání zpráv, a že zájmy na řádném fungování Parlamentu vylučovaly jakýkoli zásah do výkonu jeho mandátu [v tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 29. března 2012, Golnisch v. Parlament, C‑569/11 P(R), nezveřejněné, EU:C:2012:199, bod 30].

151

Toto řešení nelze použít v situaci, kdy trestní řízení, které odůvodnilo zbavení poslanecké imunity, již vedlo ve vztahu k dotčeným členům Parlamentu k vydání evropských zatýkacích rozkazů a záznamů o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání.

152

Takto přijatá opatření totiž mohou v případě zbavení parlamentní imunity vést na základě rámcového rozhodnutí 2002/584 a rozhodnutí 2007/533 k zatčení dotčených členů Parlamentu a jejich ponechání ve vazbě, případně po dobu několika týdnů, až do přijetí rozhodnutí o jejich předání.

153

Takové zbavení svobody, ke kterému může navíc dojít opakovaně a v několika členských státech, může dotyčným členům Parlamentu znemožnit vykonávat činnosti spojené s výkonem jejich mandátu, jako je účast na parlamentních cestách nebo cesty nezbytné pro vypracování zpráv, a narušit tak řádné fungování Parlamentu. Vzhledem k povaze činnosti evropského poslance a ke skutečnosti, že je povinen vykonávat tyto činnosti v celé Unii, musí být existence takové překážky výkonu mandátu člena Parlamentu konstatována, aniž je osoba, která na ni poukazuje, povinna předložit přesné skutečnosti o konkrétních činnostech, které by mohla být nucena vykonávat v jiných členských státech, než ve kterých se konají parlamentní zasedání.

154

Je třeba dodat, že vzhledem k tomu, že by dotyční členové Parlamentu nemohli až do konce svého funkčního období plně vykonávat své funkce evropského poslance, pokud by v takovém případě nebyla odložena vykonatelnost rozhodnutí o zbavení imunity, byla by takto vzniklá újma nenapravitelná (obdobně viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 31. července 2003, Le Pen v. Parlament,C‑208/03 P-R, EU:C:2003:424, bod 102).

155

Proto je třeba mít za to, že zatčení člena Parlamentu a jeho ponechání ve vazbě, případně po dobu několika týdnů, až do přijetí rozhodnutí o jeho předání, mu může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu.

156

S ohledem na výše uvedené je třeba zamítnout návrh na nahrazení odůvodnění předložený Parlamentem.

157

Španělské království tvrdí, že bod 43 napadeného usnesení je stižen vadou nesprávného právního posouzení, pokud jde o dosah sporných rozhodnutí, a proto navrhuje, aby Soudní dvůr nahradil odůvodnění tak, že zruší tento bod 43.

158

Primárně vytýká místopředsedovi Tribunálu, že překročil svou funkci soudce příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních tím, že podal výklad sporných rozhodnutí, který v podstatě znamená, že rozhodl o jednom z žalobních důvodů uplatněných navrhovateli v jejich žalobě na neplatnost.

159

Podpůrně Španělské království tvrdí, že sporná rozhodnutí zbavila navrhovatele imunity v plném rozsahu a že nelze mít za to, že se mohou nadále dovolávat údajné „imunity během cesty“, která není nijak stanovena v Protokolu o výsadách a imunitách Unie.

160

Španělské království se kromě toho domnívá, že je nezbytné změnit první větu bodu 52 napadeného usnesení, jelikož tato věta obsahuje nesprávné pochopení jeho spisu vedlejšího účastníka předloženého v prvním stupni.

161

Navrhovatelé navrhují, aby byl návrh Španělského království na nahrazení odůvodnění zamítnut.

162

Jak bylo připomenuto v bodě 145 tohoto usnesení, návrh na nahrazení odůvodnění je přípustný pouze tehdy, pokud může svým výsledkem přinést prospěch účastníkovi řízení, který jej podal.

163

V projednávané věci je cílem návrhu Španělského království na nahrazení odůvodnění zrušení bodu 43 napadeného usnesení a změna první věty bodu 52 tohoto usnesení.

164

Zaprvé v bodě 43 tohoto usnesení místopředseda Tribunálu v podstatě rozhodl, že sporná rozhodnutí nezbavila navrhovatele imunity přiznané čl. 9 druhým pododstavcem Protokolu o výsadách a imunitách Unie. Z toho vyvodil, že se navrhovatelé nemohli dovolávat údajného rizika zatčení při cestě na parlamentní zasedání ve Štrasburku a zpět.

165

Případné nahrazení odůvodnění takto uvedeného místopředsedou Tribunálu nemůže přinést prospěch Španělskému království v tomto řízení.

166

Domnívat se, jak naznačuje Španělské království, že sporná rozhodnutí zbavila navrhovatele parlamentní imunity v plném rozsahu, nebo alespoň nevyloučit, že měla takový účinek, by totiž vedlo ke konstatování, že zatčení navrhovatelů bylo pravděpodobné na území Francouzské republiky a že újma, na kterou mohou poukazovat, byla ještě zvýšena tím, že sporná rozhodnutí mohla představovat překážku jejich účasti na parlamentních zasedáních.

167

Naproti tomu nahrazení odůvodnění navržené Španělským královstvím nemůže napravit pochybení, kterých se dopustil Tribunál v bodech 44 a 45 napadeného usnesení.

168

Zadruhé, pokud jde o změnu odůvodnění uvedeného v první větě bodu 52 napadeného usnesení, je třeba konstatovat, že ani tato změna by nemohla přinést prospěch Španělskému království.

169

Tato změna by totiž pouze umožnila napravit pochybení, kterého se dopustil místopředseda Tribunálu při výkladu písemností Španělského království, ale neměla by žádný vliv na zjištění skutkového stavu v napadeném usnesení ani na jeho kvalifikaci.

170

Z toho vyplývá, že návrh Španělského království na nahrazení odůvodnění je třeba odmítnout jako nepřípustný, a v důsledku toho zrušit napadené usnesení v plném rozsahu, aniž je nutné zkoumat čtvrtou a pátou část druhého důvodu kasačního opravného prostředku.

171

Vzhledem k tomu, že je napadené usnesení zrušeno v plném rozsahu, stal se vedlejší kasační opravný prostředek bezpředmětným, a není tedy třeba o něm rozhodnout (obdobně viz rozsudek ze dne 25. ledna 2022, Komise v. European Food a další, C‑638/19 P, EU:C:2022:50, bod 148, jakož i citovaná judikatura).

172

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že pokud Soudní dvůr zruší rozhodnutí Tribunálu, může vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Tribunálu k rozhodnutí. Toto ustanovení se použije rovněž na kasační opravné prostředky podané v souladu s čl. 57 druhým pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 10. září 2020, Rada v. Sharpston, C‑424/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:705, bod 31 a citovaná judikatura].

173

V projednávané věci má Soudní dvůr k dispozici informace nezbytné k vydání konečného rozhodnutí o návrhu navrhovatelů na předběžné opatření.

174

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení mohli v průběhu řízení v prvním stupni zaujmout úplné stanovisko ke třem podmínkám pro vydání předběžných opatření, nemůže totiž okolnost, že místopředseda Tribunálu zkoumal pouze jednu z těchto podmínek, bránit Soudnímu dvoru, aby vydal konečné rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření.

175

Za tímto účelem je třeba připomenout, že čl. 156 odst. 4 jednacího řádu Tribunálu stanoví, že v návrzích na předběžná opatření musí být označeny předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové a právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaných předběžných opatření. Podle ustálené judikatury Soudního dvora tak platí, že soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních může nařídit odklad vykonatelnosti a jiná předběžná opatření, pokud je prokázáno, že jejich nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni juris) a jsou naléhavá v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby byly nařízeny a nabyly účinnosti před rozhodnutím o žalobě ve věci samé. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrhy na předběžná opatření musí být zamítnuty, pokud jedna z těchto podmínek není splněna. Soud příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních rovněž provede – tam, kde je to vhodné – zvážení dotčených zájmů [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 16. července 2021, Symrise v. ECHA, C‑282/21 P(R), nezveřejněné, EU:C:2021:631, bod 26].

176

Parlament vyjadřuje „vážné pochybnosti“ o přípustnosti žaloby v hlavním řízení. Každý ze tří navrhovatelů je podle tvrzení Parlamentu oprávněn domáhat se zrušení pouze rozhodnutí, které se ho dotýká, a nikoliv zrušení rozhodnutí, která se týkají ostatních navrhovatelů. Kromě toho navrhovatelé neupřesňují, v jakém rozsahu se každý z jimi uváděných žalobních důvodů vztahuje na každé ze sporných rozhodnutí.

177

Je třeba připomenout, že přípustnost žaloby v hlavním řízení nesmí být v zásadě zkoumána v rámci řízení o předběžném opatření, aby nedošlo k předjímání věci samé. Pokud je však namítána zjevná nepřípustnost žaloby, je na soudu příslušném pro rozhodování o předběžných opatřeních, aby prokázal, že žaloba prima facie vykazuje poznatky, které umožňují s určitou pravděpodobností dospět k závěru, že je přípustná (v tomto smyslu viz usnesení předsedy Soudního dvora ze dne 26. června 2003, Belgie a Forum 187 v. Komise, C‑182/03 R a C‑217/03 R, EU:C:2003:385, bod 98).

178

V projednávané věci Parlament pouze vznáší „vážné pochybnosti“ o přípustnosti žaloby v hlavním řízení, které se v podstatě týkají skutečnosti, že každý z navrhovatelů nemá aktivní legitimaci k podání žaloby proti rozhodnutím týkajícím se ostatních navrhovatelů, a předložení některých žalobních důvodů v žalobě na neplatnost.

179

Zdá se tedy, že Parlament netvrdil, že je žaloba v hlavním řízení zjevně nepřípustná, ani nepředložil žádné poznatky, které by v rámci stručného přezkumu přípustnosti této žaloby, který je úkolem soudu příslušného pro rozhodování o předběžných opatřeních, umožnily se domnívat, že uvedená žaloba je pravděpodobně nepřípustná v plném rozsahu.

180

Z toho vyplývá, že návrh na předběžné opatření nelze odmítnout z důvodu nepřípustnosti žaloby v hlavním řízení.

181

Za účelem prokázání fumus boni juris předkládají navrhovatelé na podporu žaloby v hlavním řízení osm žalobních důvodů.

182

Ve své argumentaci týkající se třetího z těchto žalobních důvodů, který je třeba přezkoumat úvodem, navrhovatelé zejména tvrdí, že postup použitý při přijetí sporných rozhodnutí porušil zásadu nestrannosti vyplývající z čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie, ve spojení s jejím čl. 39 odst. 2.

183

Bod 8 sdělení členům výboru Parlamentu pro právní záležitosti ze dne 19. listopadu 2019, kterým se stanoví zásady použitelné na žádosti o zbavení imunity, stanoví, že funkce zpravodaje se střídá rovnoměrně mezi politickými skupinami, ale vylučuje možnost, aby zpravodaj patřil do stejné politické skupiny nebo byl zvolen ve stejném členském státě jako poslanec, o jehož imunitu se jedná.

184

Zpravodaj sporných rozhodnutí byl přitom členem stejné politické skupiny jako politická strana VOX, která podala actio popularis v trestním řízení proti navrhovatelům. Předsedal také schůzi této politické strany, na níž podpořil slogan „Puigdemont do vězení“.

185

Kromě toho předseda výboru JURI a politická strana, do níž patří, projevovali vůči navrhovatelům silnou nenávist a prováděli strategii s cílem zabránit jim po jejich zvolení zasedat v Parlamentu.

186

Parlament tvrdí, že postup týkající se zbavení imunity člena tohoto orgánu má politickou povahu, a nemůže se tudíž řídit stejnými pravidly jako disciplinární nebo soudní řízení. Proto skutečnost, že zpravodaj a předseda výboru JURI patří do jiné politické skupiny než dotyčný poslanec, sama o sobě nepředstavuje porušení zásady nestrannosti.

187

Ze stejných důvodů je irelevantní okolnost, že zpravodaj a předseda výboru JURI údajně učinili politická prohlášení, která se lišila od politického programu zastávaného navrhovateli. Tvrzení navrhovatelů v tomto ohledu nejsou mimoto podložena žádnými hmatatelnými důkazy.

188

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že podmínka fumus boni juris je splněna, pokud se alespoň jeden ze žalobních důvodů uplatněných na podporu žaloby ve věci samé navrhovatelem předběžného opatření jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněný. Tak tomu je zejména tehdy, když jeden z důvodů poukazuje na existenci složitých právních problémů, jejichž řešení není jednoznačné, a vyžaduje tedy důkladný přezkum, který nemůže provést soudce příslušný k rozhodování o návrhu na předběžné opatření, nýbrž musí být předmětem řízení ve věci samé, nebo pokud diskuze vedená mezi účastníky řízení odhalí existenci významného právního sporu, jehož řešení není zjevné od počátku (usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko, C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 30 a citovaná judikatura).

189

Mezi účastníky řízení je zaprvé sporné, zda se samotná zásada nestrannosti vztahuje na zpravodaje a předsedu výboru JURI v rámci postupu týkajícího se žádosti o zbavení imunity člena Parlamentu.

190

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že o této právní otázce Soudní dvůr dosud nerozhodl.

191

Mimoto uplatnění všech procesních požadavků, jimiž se řídí správní řízení obecně, na takový postup nelze považovat za prima facie zjevné vzhledem ke zjevně politické povaze parlamentních postupů.

192

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o zbavení imunity člena Parlamentu jej zbavuje zásadního prvku statusu evropského poslance, který členové tohoto orgánu obecně požívají po celou dobu zasedání normotvůrného sboru (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, bod 78), musí postup, který může vést k přijetí takového rozhodnutí, nutně zajišťovat dotčenému evropskému poslanci dostatečné individuální záruky.

193

Mimoto čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv stanoví, že každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány, institucemi a jinými subjekty Unie řešeny nestranně, aniž je činěn rozdíl mezi dotčenými orgány nebo v závislosti na řízení, v němž jsou tyto záležitosti řešeny.

194

Použití tohoto ustanovení na postup týkající se uvolnění mandátu v Parlamentu v důsledku zbavení mandátu člena tohoto orgánu bylo sice zamítnuto, toto řešení však nebylo založeno na politické povaze tohoto postupu, ale na absenci jakéhokoli prostoru pro uvážení Parlamentu v této souvislosti [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 8. října 2020, Junqueras i Vies v. Parlament, C‑201/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:818, body 93 a 94].

195

Vzhledem k tomu, že ani Protokol o výsadách a imunitách Unie ani jednací řád Parlamentu přesně nestanoví, v jakých případech má být člen tohoto orgánu zbaven imunity, má Parlament při rozhodování o žádosti o zbavení imunity některého ze svých členů a priori široký prostor pro uvážení.

196

Zásada uvedená v bodě 8 sdělení členům výboru Parlamentu pro právní záležitosti uvedeného v bodě 183 tohoto usnesení, podle níž zpravodaj nesmí patřit do stejné politické skupiny nebo být zvolen ve stejném členském státě jako poslanec, o jehož imunitu se jedná, ostatně potvrzuje, že postupy Parlamentu mají za cíl právě zaručit zpravodaji alespoň určitou míru nestrannosti.

197

S přihlédnutím k těmto skutečnostem je třeba mít za to, že použitelnost zásady nestrannosti na zpravodaje a předsedu výboru JURI v rámci postupu týkajícího se žádosti o zbavení imunity člena Parlamentu představuje otázku, o níž existuje významný právní spor, jehož řešení není zjevné.

198

Zadruhé, pokud by tato použitelnost byla prokázána, přezkum třetího žalobního důvodu v hlavním řízení by znamenal určit, zda důkazy předložené navrhovateli postačují k prokázání porušení zásady nestrannosti.

199

V souladu s touto zásadou těmto orgánům, institucím a subjektům Unie přísluší naplňovat požadavek na nestrannost, a to obě jeho složky, a sice subjektivní nestrannost, tzn. že žádný člen dotyčného orgánu nesmí být podjatý nebo osobně zaujatý, a objektivní nestrannost, tzn. že tento orgán musí poskytnout dostatečné záruky pro vyloučení veškerých legitimních pochybností o případné zaujatosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. února 2021, Dalli v. Komise, C‑615/19 P, EU:C:2021:133, bod 112 a citovaná judikatura).

200

V projednávané věci mohou jednání zpravodaje a předsedy výboru JURI, která uvádí navrhovatelé, prima facie ukazovat na jejich podjatost nebo osobní zaujatost vůči nim.

201

Nicméně bude na soudu rozhodujícím ve věci samé, aby posoudil, zda byla prokázána existence těchto jednání, jelikož Parlament tvrdí, že písemnosti předložené navrhovateli tuto existenci neprokazují, aniž však popírá, že tato jednání existovala.

202

Kromě toho není sporné, že politická strana VOX je ve velmi zvláštním postavení, neboť hraje přímo roli v trestním řízení proti navrhovatelům a jako taková se přímo účastní řízení o předběžné otázce ve věci C‑158/21.

203

Stejně tak, jak je uvedeno v přílohách návrhu na předběžné opatření, z usnesení ze dne 19. listopadu 2020, Buxadé Villalba a další v. Parlament (T‑32/20, nezveřejněné, EU:T:2020:552), vyplývá, že členové Parlamentu, kteří patří do této strany, podali u Tribunálu žalobu znějící na zrušení vzetí na vědomí zvolení dvou z navrhovatelů za poslance Evropského parlamentu ze strany Parlamentu.

204

Za těchto podmínek nelze po stručném přezkumu, který přísluší soudci příslušnému pro rozhodování o předběžném opatření, vyloučit, že skutečnost, že zpravodaj patří do politické skupiny, v níž zasedají poslanci politické strany VOX, může vyvolat oprávněnou pochybnost o možné zaujatosti vůči navrhovatelům.

205

V důsledku toho, aniž je v této fázi rozhodnuto o opodstatněnosti třetího žalobního důvodu, což je z úřední povinnosti pouze věcí soudu, který rozhoduje ve věci samé, nelze tento žalobní důvod zřejmě považovat za důvod, jenž postrádá závažnost.

206

Vzhledem k tomu, že tento žalobní důvod může v případě, že mu soud ve věci samé vyhoví, vést ke zrušení sporných rozhodnutí, je třeba mít za to, že podmínka týkající se fumus boni juris je splněna.

207

Za účelem prokázání splnění podmínky naléhavosti navrhovatelé tvrdí, že jejich pravděpodobné zatčení, po němž by případně následovalo jejich předání španělským orgánům, by jim způsobilo vážnou a nenapravitelnou újmu spočívající v porušení jejich práva vykonávat funkci poslance Evropského parlamentu.

208

Kombinace sporných rozhodnutí na jedné straně a evropských zatýkacích rozkazů a záznamů v SIS II vydaných proti navrhovatelům na straně druhé je vystavuje vysokému riziku zatčení a předání španělským orgánům z důvodu povinností, které tyto evropské zatýkací rozkazy a záznamy ukládají orgánům všech členských států. Toto riziko by mohlo být realizováno při cestách do Štrasburku na parlamentní zasedání, ale také při mnoha činnostech, k jejichž výkonu jsou navrhovatelé povoláni v celé Unii jako poslanci Evropského parlamentu.

209

Carles Puigdemont i Casamajó sice mohl v minulosti vycestovat do několika členských států, aniž byl zatčen, tato situace je ovšem vysvětlena skutečností, že na něj v období od října 2017 do jeho zvolení do Evropského parlamentu nebyl vydán evropský zatýkací rozkaz. V době, kdy se na něj vztahoval evropský zatýkací rozkaz, nevycestoval až do března 2018 do jiného členského státu než do Belgického království, což vysvětluje, proč byl poté zatčen německými orgány.

210

Mimoto je třeba odmítnout argument Španělského království, že výkon evropských zatýkacích rozkazů je pozastaven, protože Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Takové pozastavení totiž nevyplývá z judikatury Soudního dvora a španělské orgány se rozhodly ponechat záznamy v SIS II, čímž prokázaly, že stále hodlají dosáhnout výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele.

211

Navrhovatelé se konečně domnívají, že k případnému zrušení sporných rozhodnutí by došlo příliš pozdě na to, aby je ochránilo před rizikem, na které poukazují, a tudíž by nebylo dostatečné k tomu, aby jim umožnilo vykonávat jejich mandát poslance Evropského parlamentu.

212

Parlament zaprvé tvrdí, že sporná rozhodnutí nejsou rozhodující příčinou újmy tvrzené navrhovateli. Tato újma vyplývá z rozhodnutí přijatých španělskými orgány, neboť sporná rozhodnutí se omezovala na odstranění jedné z procesních překážek vykonatelnosti těchto rozhodnutí.

213

Zadruhé Parlament tvrdí, že situace v Belgii má zvláštní význam, neboť se jednak zdá, že přinejmenším dva z navrhovatelů mají v Belgii bydliště, a jednak zde evropští poslanci částečně pracují. Belgické justiční orgány přitom důsledně odmítaly konečný výkon evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele, a to i předtím než jim byla přiznána parlamentní imunita, a na další osoby vyžádané pro související skutky. Změna postoje těchto justičních orgánů je do rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑158/21 velmi nepravděpodobná.

214

Zatřetí, ačkoli sporná rozhodnutí nemají ve Španělsku žádné účinky, navrhovatelé neprokázali, že jim skutečně hrozí zatčení a předání španělským orgánům jinými členskými státy než Belgickým královstvím, přestože pravidelně cestují v rámci Unie. Souvislost mezi případnými cestami do jiných členských států než do Belgického království a jejich funkcí evropského poslance nebyla rovněž prokázána. Zejména, jelikož nebyli zbaveni imunity podle čl. 9 druhého pododstavce Protokolu o výsadách a imunitách Unie, mohli volně cestovat do Štrasburku a účastnit se parlamentních zasedání.

215

Začtvrté řádný průběh soudního řízení v členském státě nemůže v žádném případě představovat formu vážné a nenapravitelné újmy.

216

Španělské království tvrdí, že sporná rozhodnutí nejsou rozhodující příčinou újmy tvrzené navrhovateli. Kromě toho, jelikož navrhovatelé mají bydliště v Belgii a za účelem výkonu svého mandátu musí cestovat do Bruselu (Belgie) a Štrasburku, nezdá se, že by výkon jejich mandátu evropského poslance mohl být ztížen jejich případným zadržením ve Španělsku.

217

Kromě toho se zdá, že žádný členský stát nezahájil řízení o výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele. Je velmi nepravděpodobné, že by některý členský stát přistoupil k výkonu těchto evropských zatýkacích rozkazů, dokud probíhá řízení o předběžné otázce ve věci C‑158/21. Podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU totiž vede k přerušení vnitrostátního řízení, včetně řízení, v němž se má rozhodnout o uvedených evropských zatýkacích rozkazech.

218

Jak bylo připomenuto v bodě 75 tohoto usnesení, naléhavost musí být posuzována ve vztahu k nezbytnosti předběžně rozhodnout, aby bylo zabráněno tomu, že účastníkovi řízení, který požaduje předběžnou ochranu, bude způsobena vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníkovi řízení přísluší, aby předložil důkaz o tom, že nemůže čekat na výsledek řízení ve věci samé, jinak utrpí újmu takovéto povahy. Je sice pravda, že k prokázání existence této újmy není nezbytné, aby její vznik a bezprostřednost byly doloženy s absolutní jistotou, a že postačuje, aby byla s dostatečnou mírou pravděpodobnosti předvídatelná, to však nemění nic na tom, že účastník řízení, který navrhuje nařízení předběžného opatření, je povinen prokázat skutečnosti, které mají odůvodňovat očekávání takové újmy.

219

V projednávané věci není sporné, že na každého z navrhovatelů byl španělskými justičními orgány vydán evropský zatýkací rozkaz a že jsou předmětem záznamů o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání.

220

Z bodů 88 až 92 tohoto usnesení vyplývá, že vydání evropského zatýkacího rozkazu justičním orgánem členského státu zavazuje mimo jiné ostatní členské státy k zatčení vyžádané osoby a k rozhodnutí o jejím ponechání ve vazbě až do rozhodnutí o předání.

221

Podobně z bodů 121 až 125 tohoto usnesení vyplývá, že existence záznamu v SIS II o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání v zásadě sama o sobě znamená povinnost zatknout osoby, na které se tyto záznamy vztahují, ledaže jsou záznamy označeny.

222

Evropský zatýkací rozkaz s sebou mimoto nese nejen povinnost zatknout vyžádanou osobu, ale také povinnost předat tuto osobu vystavujícímu justičnímu orgánu.

223

Z ustálené judikatury Soudního dvora tak vyplývá, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedením zjednodušeného a efektivnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení usiluje o usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 37 a citovaná judikatura].

224

V oblasti působnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 je zásada vzájemného uznávání, která představuje „úhelný kámen“ justiční spolupráce v trestních věcech, jak vyplývá konkrétně z bodu 6 odůvodnění tohoto rámcového rozhodnutí, vyjádřena v čl. 1 odst. 2 tohoto rámcového rozhodnutí, který zakotvuje pravidlo, podle něhož jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními uvedeného rámcového rozhodnutí [rozsudek ze dne 29. dubna 2021, X (Evropský zatýkací rozkaz – Ne bis in idem), C‑665/20 PPU, EU:C:2021:339, bod 38 a citovaná judikatura].

225

Z toho vyplývá, že vykonávající justiční orgány mohou odmítnout výkon takového rozkazu v podstatě pouze v taxativně vyjmenovaných případech stanovených v rámcovém rozhodnutí 2002/584 a výkon evropského zatýkacího rozkazu může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v článku 5 tohoto rámcového rozhodnutí. Zatímco výkon evropského zatýkacího rozkazu tedy představuje pravidlo, odmítnutí jeho výkonu je pojato jako výjimka, která musí být vykládána restriktivně [rozsudek ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C‑354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 37, jakož i citovaná judikatura].

226

Ani Parlament ani Španělské království netvrdí, že by výkon sporných evropských zatýkacích rozkazů měl být odmítnut z důvodů nevykonatelnosti uvedených v rámcovém rozhodnutí 2002/584 nebo že by záznamy v SIS II byly označeny.

227

Rovněž není tvrzeno, a tím spíše ani prokázáno, že by členské státy obecně neuplatňovaly rámcové rozhodnutí 2002/584 a rozhodnutí 2007/533.

228

Pokud nicméně Parlament tvrdí, že členské státy se zjevně zdráhají jednat na základě evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele a opírá se o skutečnost, že Carles Puigdemont i Casamajó cestoval do několika členských států, aniž byl zatčen, ačkoli nepožíval parlamentní imunity, je třeba konstatovat, že toto tvrzení není podloženo žádnými důkazy a navrhovatelé jej formálně zpochybňují.

229

Stejně tak nelze na základě skutečnosti, že belgické orgány nepředaly navrhovatele španělským orgánům, vyloučit vysokou pravděpodobnost jejich zatčení z důvodů uvedených v bodě 131 tohoto usnesení.

230

Rovněž je třeba odmítnout argument Španělského království, podle něhož újma tvrzená navrhovateli nemůže vzniknout z důvodu odkladu výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele, který vyplývá z podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑158/21.

231

Z článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie vyplývá, že vnitrostátní soud, který podá Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, přeruší původní řízení.

232

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C‑158/21 nicméně vyplývá, že jejím účelem je určit, zda mají být evropské zatýkací rozkazy vydané Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) na několik vyžádaných osob, včetně navrhovatelů, zachovány nebo zrušeny, a konkrétně ve vztahu k navrhovatelům určit dodatečné informace, které mají být předány vykonávajícím justičním orgánům za účelem usnadnění jejich předání.

233

Z toho vyplývá, že rozhodnutí o přerušení původního řízení ve věci C‑158/21 znamená, že Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) nezamýšlí před odpovědí Soudního dvora na položené předběžné otázky rozhodnout o zachování nebo zrušení evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele.

234

Naproti tomu při neexistenci formálního rozhodnutí Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) v tomto ohledu nelze mít za to, že Tribunal Supremo zamýšlel zpochybnit již vydané evropské zatýkací rozkazy nebo pozastavit jejich výkon. Takové pozastavení, které ostatně není v rámcovém rozhodnutí 2002/584 stanoveno, nemůže přímo vyplývat z článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie, který nijak nestanoví, že by výkon opatření přijatých předkládajícím soudem v původním řízení před vydáním rozhodnutí o předběžné otázce byl nutně pozastaven do vydání tohoto rozhodnutí.

235

Je tedy třeba konstatovat, že navrhovatelé právně dostačujícím způsobem prokázali, že jejich zatčení a předání španělským orgánům je předvídatelné s dostatečnou mírou pravděpodobnosti, pokud nebude odložena vykonatelnost sporných rozhodnutí.

236

Z úvah uvedených v bodech 149 až 155 tohoto usnesení přitom vyplývá, že případné zatčení navrhovatelů na základě evropského zatýkacího rozkazu nebo záznamu o osobách vyžádaných za účelem zatčení a předání by jim mohlo způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu. Totéž a fortiori platí pro předání navrhovatelů španělským orgánům, které by mohlo vést k trvalému zbavení svobody.

237

Dále je třeba dodat, že je třeba odmítnout argument Parlamentu a Španělského království, podle něhož není splněna podmínka naléhavosti z toho důvodu, že sporná rozhodnutí nejsou rozhodující příčinou újmy, která by mohla navrhovatelům vzniknout.

238

Je pravda, že v případě návrhu na odklad vykonatelnosti aktu je vydání požadovaného předběžného opatření odůvodněné pouze tehdy, pokud je daný akt rozhodující příčinou tvrzené vážné a nenapravitelné újmy [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 17. prosince 2020, Anglo Austrian AAB a Belegging-Maatschappij Far-East v. ECB, C‑114/20 P(R), nezveřejněné, EU:C:2020:1059, bod 54, jakož i citovaná judikatura].

239

Z této judikatury vyplývá, že odklad vykonatelnosti aktu nelze přiznat, pokud je tvrzená újma v podstatě způsobena faktory nezávislými na tomto aktu a pokud není prokázán rozhodující podíl tohoto aktu na vzniku této újmy. V takovém případě nelze tento odklad vykonatelnosti rozhodnutí považovat za způsobilý k tomu, aby bylo zabráněno vzniku vážné a nenapravitelné újmy účastníku řízení, který jej navrhuje.

240

V projednávané věci představovala parlamentní imunita, jíž navrhovatelé požívali před přijetím sporných rozhodnutí, rozhodující překážku jejich zatčení a předání na základě evropských zatýkacích rozkazů vydaných na jejich osoby a záznamů v SIS II. Z toho vyplývá, že sporná rozhodnutí představují nezbytnou podmínku pro vznik újmy, na kterou navrhovatelé poukazují, a že v případě odkladu vykonatelnosti těchto rozhodnutí lze tomuto vzniku zabránit.

241

Je tedy třeba konstatovat, že navrhovatelé prokázali, že je podmínka naléhavosti splněna.

242

Navrhovatelé tvrdí, že je v obecném zájmu jednak, aby složení Parlamentu odráželo svobodný projev volby občanů Unie, pokud jde o osoby, kterými si přejí být zastoupeny, a jednak, aby jeho členové mohli vykonávat své funkce po celé funkční období. Z toho vyplývá, že obecný zájem a zájem navrhovatelů, zejména na jejich osobní svobodě a jejich svobodě pohybu, se shodují.

243

Kromě toho zrušení sporných rozhodnutí by neumožnilo zvrátit situaci vyplývající z jejich použití, neboť v případě předání navrhovatelů španělským orgánům by již nebyli chráněni imunitou stanovenou v čl. 9 prvním pododstavci písm. b) Protokolu o výsadách a imunitách Unie.

244

Mimoto jediným účinkem nařízení požadovaného předběžného opatření by bylo další odložení výkonu evropských zatýkacích rozkazů vydaných na navrhovatele, který byl již dvakrát odložen v důsledku zrušení dříve vydaných evropských zatýkacích rozkazů a dlouhé doby, která uplynula před vydáním nových evropských zatýkacích rozkazů.

245

Parlament tvrdí, že účelem parlamentních imunit není zdržovat vnitrostátní soudní řízení nebo nabízet evropským poslancům prostředek, jak se vyhnout spravedlnosti, ale zaručit nezávislost Parlamentu.

246

V souladu s čl. 4 odst. 2 a 3 SEU je třeba zohlednit ústavní zájmy Španělského království. Vzhledem k tomu, že se Parlament jednoznačně vyslovil pro zbavení navrhovatelů imunity, trestní řízení zahájené v tomto členském státě nezasahuje do institucionálních práv Parlamentu.

247

Španělské království tvrdí, že nařízení požadovaného předběžného opatření by zpochybnilo poměření zájmů provedené v rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies (C‑502/19, EU:C:2019:1115). Z bodů 91 až 94 tohoto rozsudku totiž vyplývá, že příslušný vnitrostátní soud může rozhodnout o zachování již přijatých opatření o uvalení vazby a požádat o zbavení dotčených evropských poslanců imunity. V tomto kontextu by odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jakmile by Parlament rozhodl o zbavení této imunity, znamenal přílišné obětování zájmů spravedlnosti a dodržování zásad právního státu pro skutky, které zjevně předcházely zvolení navrhovatelů do Parlamentu a nesouvisejí s touto volbou.

248

Je patrné, že ve většině řízení o předběžných opatřeních může jak nařízení navrhovaného odkladu provádění, tak odmítnutí jej nařídit do jisté míry vyvolávat určité konečné účinky, a je na soudu příslušném pro rozhodování o předběžných opatřeních, jemuž byl návrh na odklad provádění předložen, aby poměřil rizika spojená s každým z možných řešení. Konkrétně to znamená zejména zkoumat, zda zájem účastníka řízení, který navrhuje předběžná opatření, na dosažení odkladu provádění napadeného aktu, převažuje nad zájmem na jeho okamžitém použití. Při tomto zkoumání je třeba určit, zda by případné zrušení tohoto aktu soudem rozhodujícím ve věci samé umožnilo převrácení situace, která by nastala jeho okamžitým prováděním, a naopak, v jakém rozsahu by odklad mohl bránit cílům sledovaným napadeným aktem v případě, že by žaloba ve věci samé byla zamítnuta [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 10. ledna 2018, Komise v. RW, C‑442/17 P(R), nezveřejněné, EU:C:2018:6, bod 60, a usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko, C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 104, jakož i citovaná judikatura].

249

Pokud jde zaprvé o zájem na vydání požadovaných předběžných opatření, z posouzení podmínky naléhavosti vyplývá, že pokud by nebyla odložena vykonatelnost sporných rozhodnutí, navrhovatelé by již nebyli schopni účinně vykonávat svou funkci evropského poslance.

250

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 10 odst. 1 SEU je fungování Unie založeno na zásadě zastupitelské demokracie, která konkretizuje hodnotu demokracie zmíněnou v článku 2 SEU. Tuto zásadu provádí čl. 14 odst. 3 SEU, který stanoví, že členové Parlamentu jsou voleni na dobu pěti let ve všeobecných a přímých volbách svobodným a tajným hlasováním (rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, body 63 a 64).

251

V této souvislosti musí imunity poskytnuté ve stejné míře členům Parlamentu po celou dobu zasedání v rámci volebního období těmto členům zejména umožnit, aby mohli plnit svá poslání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, body 76 a 78).

252

Tyto imunity mají rovněž za cíl v souladu se zásadou zastupitelské demokracie zajistit, aby složení Parlamentu přesně a úplně odráželo svobodné vyjádření rozhodnutí občanů Unie, a to prostřednictvím všeobecné a přímé volby osob, kterými chtějí být zastupováni v průběhu volebního období (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Junqueras Vies, C‑502/19, EU:C:2019:1115, body 82 a 83).

253

Z toho vyplývá, že zbavení člena Parlamentu imunity, pokud by k němu došlo protiprávním způsobem a vedlo by k jeho zatčení nebo vazbě, by mohlo narušit řádné fungování zastupitelské demokracie v Unii.

254

Okolnost, že Parlament ve sporných rozhodnutích dospěl k závěru, že navrhovatele lze zbavit imunity, nemůže prokázat, že okamžité použití těchto rozhodnutí nebrání řádnému fungování tohoto orgánu vzhledem k tomu, že jednak cílem žaloby v hlavním řízení je posoudit legalitu těchto rozhodnutí a jednak je tato žaloba založena přinejmenším na jednom žalobním důvodu, který není prima facie neopodstatněný.

255

Naproti tomu není třeba při poměření relevantních zájmů zohlednit zájem spojený se zachováním osobní svobody a svobody pohybu navrhovatelů, neboť, jak bylo připomenuto v bodě 149 tohoto usnesení, člen Parlamentu, který čelí rozhodnutí o zbavení imunity, se může užitečně dovolávat pouze skutečnosti, že by toto rozhodnutí poškodilo nejen jeho právo svobodně vykonávat svůj mandát, ale také řádné fungování Parlamentu.

256

Zadruhé, pokud jde o zájem na okamžitém použití sporných rozhodnutí, je třeba zdůraznit, že odklad vykonatelnosti těchto rozhodnutí může narušit vedení soudních řízení vedených španělskými orgány proti navrhovatelům, neboť brání jejich předání těmto orgánům.

257

Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament, však toto okamžité použití není vyžadováno k zajištění souladu s čl. 4 odst. 2 SEU, neboť parlamentní imunita nijak nezpochybňuje možnost členských států zahájit trestní stíhání v rámci vymezeném jejich právním řádem, ale pouze zajišťuje rovnováhu mezi touto možností a zásadou zastupitelské demokracie stanovenou v čl. 10 odst. 1 SEU.

258

Pokud jde zatřetí o situaci, která vyplyne z přezkumu žaloby v hlavním řízení, je třeba uvést, že případné zrušení sporných rozhodnutí by nemohlo zvrátit situaci, která by nastala jejich okamžitým provedením, neboť by k tomuto zrušení došlo příliš pozdě na to, aby zabránilo tomu, že dotyční poslanci nemohli po podstatnou část svého funkčního období plně vykonávat své funkce.

259

Kromě toho, pokud by byli navrhovatelé předáni španělským orgánům, následné obnovení jejich imunity podle čl. 9 prvního pododstavce písm. b) Protokolu o výsadách a imunitách Unie by postrádalo jakýkoli konkrétní účinek, neboť tuto imunitu navrhovatelé nepožívají na španělském území.

260

Naopak v případě, že by žaloba v hlavním řízení byla nakonec zamítnuta, ze spisu nevyplývá, že by průtahy ve vedení trestního řízení proti navrhovatelům v důsledku odložení vykonatelnosti sporných rozhodnutí mohly bránit dokončení tohoto řízení.

261

Je třeba rovněž zdůraznit, že toto řízení probíhá od roku 2017 a že Španělské království nezpochybnilo tvrzení navrhovatelů, že délka tohoto řízení je částečně způsobena tím, že evropské zatýkací rozkazy, které na ně byly dříve vydány, byly dvakrát zrušeny, a že uplynula dlouhá doba, než byly vydány nové evropské zatýkací rozkazy.

262

Dále vzhledem k tomu, že nařízení navrhovaných předběžných opatření znamená pouze dočasně obnovit parlamentní imunitu navrhovatelů, nařízení navrhovaných předběžných opatření tak pouze po omezené období zachová status quo existující již několik let (obdobně viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 2. března 2016, Evonik Degussa v. Komise, C‑162/15 P-R, EU:C:2016:142, bod 114).

263

S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem svědčí poměření zájmů ve prospěch nařízení předběžných opatření navrhovaných navrhovateli.

264

Za těchto podmínek je třeba odložit vykonatelnost sporných rozhodnutí.

265

V souladu s čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora je-li opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

266

Pokud jde o náklady řízení o kasačním opravném prostředku, je třeba připomenout, že na základě čl. 138 odst. 1 tohoto řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. I když Parlament a Španělské království neměly ve věci úspěch, navrhovatelé však nepožadovali, aby jim byla uložena náhrada nákladů řízení. Každý účastník řízení ponese tedy vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku.

267

Pokud jde o náklady řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku podaném Španělským královstvím, platí podle článku 142 jednacího řádu Soudního dvora, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 184 tohoto řádu, že není-li vydáno rozhodnutí ve věci samé, rozhodne o nákladech řízení Soudní dvůr dle volného uvážení. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci nevydání rozhodnutí ve věci samé o vedlejším kasačním opravném prostředku vychází ze zrušení napadeného usnesení v návaznosti na kasační opravný prostředek podaný navrhovateli, je třeba rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení o vedlejším kasačním opravném prostředku.

268

Pokud jde o náklady řízení v prvním stupni, je třeba v souladu s článkem 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu použije na řízení o kasačním opravném prostředku, rozhodnout, že o nákladech řízení Parlamentu a navrhovatelů bude rozhodnuto později.

269

Kromě toho na základě čl. 140 odst. 1 téhož jednacího řádu, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Španělské království jako vedlejší účastník v prvním stupni proto ponese vlastní náklady řízení v prvním stupni.

Z těchto důvodů místopředseda Soudního dvora rozhodl takto: