1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 1 a 2 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (Úř. věst. 1995, L 312, s. 1; Zvl. vyd. 01/01, s. 340).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Instituto de Financiamento da Agricultura e Pescas IP (IFAP) [Institut pro financování zemědělství a rybolovu IP (IFAP), Portugalsko] na jedné straně a AB, CD a EF, jednateli společnosti Biocentro – Produção de Energia Lda (dále jen „Biocentro“), ohledně nuceného vymáhání, prostřednictvím daňové exekuce, podpory poskytnuté této společnosti v rámci projektu na podporu lesnictví.

3

Článek 94 jednacího řádu Soudního dvora stanoví:

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje kromě znění předběžných otázek položených Soudnímu dvoru:

4

Bod 3 a 4 odůvodnění nařízení č. 2988/95 uvádí:

„[…] je […] důležité bojovat ve všech oblastech proti jednáním, která poškozují finanční zájmy Společenství;

[…] má-li být boj proti podvodům poškozujícím finanční zájmy Společenství účinný, musí být stanoven společný právní rámec pro všechny oblasti politik Společenství“.

5

Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Pro účely ochrany finančních zájmů Evropských společenství se přijímají obecná pravidla týkající se stejnorodých kontrol a správních opatření a sankcí postihujících nesrovnalosti s ohledem na právo Společenství.

2.   ‚Nesrovnalostí‘ se rozumí jakékoli porušení právního předpisu Společenství vyplývající z jednání nebo opomenutí hospodářského subjektu, v důsledku kterého je nebo by mohl být poškozen souhrnný rozpočet Společenství nebo rozpočty Společenstvím spravované, a to buď snížením nebo ztrátou příjmů z vlastních zdrojů vybíraných přímo ve prospěch Společenství, nebo formou neoprávněného výdaje.“

6

Článek 3 uvedeného nařízení, který je součástí hlavy I tohoto nařízení, upravující „[o]becné zásady“, zní takto:

„1.   Promlčecí doba pro zahájení stíhání činí čtyři roky od okamžiku, kdy došlo k nesrovnalosti uvedené v čl. 1 odst. 1. Odvětvové předpisy mohou stanovit i kratší lhůtu, která však nesmí být kratší než tři roky.

V případě pokračujících nebo opakovaných nesrovnalostí běží promlčecí doba ode dne, ke kterému nesrovnalost skončila. V případě víceletých programů běží promlčecí doba v každém případě až do definitivního ukončení programu.

Promlčecí doba pro stíhání se přerušuje každým úkonem příslušného orgánu oznámeným dané osobě, který se týká vyšetřování nebo řízení o nesrovnalosti. Promlčecí doba začíná znovu běžet od provedení každého úkonu způsobujícího přerušení.

Promlčení však nastane nejpozději ke dni, v němž uplynula lhůta rovnající se dvojnásobku promlčecí doby, aniž příslušný orgán uložil sankci, s výjimkou případů, kdy bylo řízení podle čl. 6 odst. 1 pozastaveno.

2.   Lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena správní sankce, činí tři roky. Tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí nabude právní moci.

Přerušení a pozastavení [stavění] se řídí odpovídajícími pravidly vnitrostátního práva.

3.   Členské státy si ponechávají možnost uplatňovat delší lhůtu, než která je uvedena v odstavci 1 nebo odstavci 2.“

7

Hlava II tohoto nařízení obsahuje pravidla vztahující se na „[s]právní opatření a sankce“, mimo jiné v článku 4, který stanoví:

„1.   Každá nesrovnalost vede zpravidla k odnětí neoprávněně získané výhody

[…]

2.   Použití opatření uvedených v odstavci 1 se omezuje na odnětí získané výhody s připočtením (je-li to stanoveno) úroků, které mohou být určeny paušálně.

[…]

4.   Opatření uvedená v tomto článku nejsou považována za sankce.“

8

Dne 11. února 2005 a dne 4. března 2005 vyplatil IFAP společnosti Biocentro na základě smlouvy o poskytnutí podpory uzavřené dne 3. listopadu 2004 částky ve výši 31930,78 eur a 21537,95 eur. Podle předkládajícího soudu spadá tato podpora do rámce opatření společné zemědělské politiky a vztahuje se na ni nařízení č. 2988/95.

9

Dne 13. ledna 2010 vyzval IFAP společnost Biocentro, aby se vyjádřila k ukončení této smlouvy.

10

Dne 1. července 2010 předal IFAP této společnosti konečné rozhodnutí o jednostranném ukončení uvedené smlouvy. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí nebylo napadeno soudně ve stanovené lhůtě, ukončil IFAP správní řízení podle Código de Procedimento Administrativo (správní řád) a stal se věřitelem společnosti Biocentro.

11

Dne 3. září 2012 vydal IFAP uvedené společnosti „osvědčení o dluhu“ a dne 27. září 2012 vůči ní daňová správa zahájila daňové exekuční řízení za účelem vymožení pohledávek.

12

Zahájení daňového exekučního řízení bylo společnosti Biocentro oznámeno dne 9. října 2012.

13

Návrh na rozšíření odpovědnosti za dluhy na povinné v původním řízení, tedy na AB, CD a EF, kteří jsou jednateli společnosti Biocentro, jim byl doručen dne 20. září 2016. Tento návrh byl schválen daňovou správou několika rozhodnutími, která byla povinným v původním řízení oznámena dne 12. prosince 2016.

14

Tito povinní podali proti daňovému exekučnímu řízení námitku, které bylo vyhověno rozsudkem Tribunal Administrativo e Fiscal de Leiria (správní a daňový soud v Leiria, Portugalsko) ze dne 31. března 2020.

15

Uvedený soud měl za to, že dluh, který je předmětem daňového exekučního řízení, je promlčen, a toto řízení tedy musí být zastaveno. Z jeho rozsudku vyplývá, že promlčecí lhůta pro zahájení stíhání, která činí podle čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 čtyři roky, začala běžet ke dni poslední platby zemědělské podpory, tedy dne 4. března 2005, a tato lhůta tedy v roce 2010 již uplynula.

16

IFAP před předkládajícím soudem mimo jiné uvedl, že v době zahájení daňového exekučního řízení bylo správní řízení, které vedlo k ukončení smlouvy uvedené v bodě 8 tohoto usnesení, již skončeno, a tedy již nelze zpochybňovat legalitu tohoto rozhodnutí.

17

Uvedený soud potvrzuje, že podle jeho ustálené judikatury již nelze ve fázi námitky podané proti daňovému exekučnímu řízení přezkoumat legalitu dluhu. Klade si však otázku, zda je tento přístup v souladu s unijním právem.

18

V případě kladné odpovědi se předkládající soud táže, zda je s tímto právem v souladu to, aby byla lhůta pro promlčení dluhu přerušena oznámením o rozšíření daňového exekučního řízení na osoby nesoucí subsidiární odpovědnost, a to, aby tato lhůta mohla být pozastavena do vydání konečného rozhodnutí nebo do vyhlášení rozsudku rozhodujícího o námitce podané těmito osobami nesoucími subsidiární odpovědnost.

19

Za těchto podmínek se Supremo Tribunal Administrativo (Nejvyšší správní soud, Portugalsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20

Podle článku 99 svého jednacího řádu může Soudní dvůr kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním, zejména pokud lze odpověď na tuto otázku jasně vyvodit z judikatury. Mimoto, podle čl. 53 odst. 2 tohoto jednacího řádu, je-li žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

21

Tato ustanovení je třeba použít v projednávané věci.

22

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je adresát rozhodnutí o vymáhání neoprávněně vyplacených částek, které bylo přijato po uplynutí promlčecí lhůty pro zahájení stíhání uvedené v tomto ustanovení, povinen pro účely jeho napadení uplatnit vadu tohoto rozhodnutí v určité prekluzivní lhůtě před příslušným správním soudem, a již se nemůže bránit výkonu uvedeného rozhodnutí tím, že namítne stejnou vadu v rámci soudního řízení o nuceném vymáhání pohledávky, které proti němu bylo zahájeno.

23

Je třeba uvést, že Soudní dvůr na tuto otázku již odpověděl v rozsudku ze dne 7. dubna 2022, IFAP (C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265).

24

Z bodu 52 uvedeného rozsudku vyplývá, že nařízení č. 2988/95 neurčuje dostupné opravné prostředky k napadení rozhodnutí ukládajících správní opatření a sankce, ani soudy příslušné o nich rozhodnout, a nestanoví ani prekluzivní nebo promlčecí lhůtu, po jejímž uplynutí tato rozhodnutí, nebyla-li napadena u příslušného soudu, nabývají právní moci.

25

Při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, za předpokladu, že tyto podmínky nejsou na jedné straně méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení vnitrostátní povahy (zásada rovnocennosti), a že na druhé straně v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných právním řádem Unie (zásada efektivity) (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 53).

26

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, z rozsudku ze dne 7. dubna 2022, IFAP (C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 54), vyplývá, že – s výhradou ověření, které přísluší předkládajícímu soudu, jenž předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve věcech, které vedly k vydání uvedeného rozsudku – takové ustanovení vnitrostátního práva, jako je čl. 58 odst. 1 Código do Processo nos Tribunais Administrativos (soudní řád správní), které stanoví tříměsíční lhůtu k napadení takového správního rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vymáhání pohledávky incidenčně napadené ve věci v původním řízení, není v rozporu s touto zásadou.

27

Pokud jde o zásadu efektivity, Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání opravného prostředku v zásadě vyhovuje požadavku efektivity, jelikož představuje uplatnění základní zásady právní jistoty. Povaha těchto lhůt totiž není taková, aby prakticky znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných unijním právním řádem, i když uplynutí těchto lhůt již z podstaty věci vede k úplnému nebo částečnému odmítnutí podané žaloby (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 55).

28

Členským státům nicméně přísluší určit u vnitrostátních právních předpisů, které spadají do rozsahu působnosti unijního práva, lhůty odpovídající zejména významu rozhodnutí, která mají být přijata, pro zúčastněné osoby, složitosti řízení a právním předpisům, které mají být použity, počtu osob, které mohou být dotčeny, a dalším veřejným nebo soukromým zájmům, které je třeba zohlednit. S touto výhradou mohou členské státy volně stanovovat více či méně dlouhé lhůty (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 56).

29

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že nic nenasvědčuje tomu, že by taková vnitrostátní ustanovení, jako je čl. 58 odst. 1 a čl. 59 odst. 2 soudního řádu správního, která stanoví, že adresát takového správního rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vymáhání pohledávky, které bylo incidenčně napadeno ve věci v původním řízení, má tříměsíční prekluzivní lhůtu od oznámení uvedeného rozhodnutí, aby toto rozhodnutí napadl, byla v rozporu se zásadou efektivity (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 57).

30

Taková lhůta je totiž přiměřená, jelikož umožňuje dotyčné osobě posoudit, zda existují důvody pro zpochybnění rozhodnutí, které se jí týká, a případně připravit opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Počátek běhu lhůty od oznámení aktu navíc zajišťuje, že se dotčená osoba nedostane do situace, kdy tato lhůta uplynula, aniž by se o jeho přijetí dozvěděla (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 58).

31

Kromě toho, pokud jde o opravné prostředky umožňující napadnout taková správní rozhodnutí, jako je rozhodnutí o vymáhání pohledávky incidenčně napadené ve věci v původním řízení, Soudní dvůr konstatoval, že povinnost obrátit se na příslušný správní soud, jak je stanovena v čl. 163 odst. 3 soudního řádu správního, není v rozporu se zásadami rovnocennosti a efektivity, ale představuje legitimní výkon procesní autonomie členských států. Taková povinnost zejména nemůže sama o sobě prakticky znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 59).

32

Nic to však nemění na tom, že logickým důsledkem zásady právní jistoty je zásada ochrany legitimního očekávání, a že zásada právní jistoty vyžaduje, aby právní pravidla byla jasná a přesná a aby jejich použití bylo pro právní subjekty předvídatelné (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 60).

33

V tomto ohledu z rozsudku ze dne 7. dubna 2022, IFAP (C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 61), vyplývá, že – s výhradou ověření, které přísluší předkládajícímu soudu, jenž předložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku ve věcech, které vedly k vydání uvedeného rozsudku – nic nenasvědčuje zejména tomu, že by ustanovení portugalského práva uvedená z bodech 26, 29 a 31 tohoto usnesení neumožňovala právním subjektům, kterým je určeno správní rozhodnutí, přesně určit soud, který je příslušný k rozhodování o opravných prostředcích proti takovému rozhodnutí.

34

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které je adresát rozhodnutí o vymáhání neoprávněně vyplacených částek, které bylo přijato po uplynutí promlčecí lhůty pro zahájení stíhání podle tohoto ustanovení, povinen pro účely jeho napadení uplatnit vadu tohoto rozhodnutí v určité prekluzivní lhůtě před příslušným správním soudem a již se nemůže bránit výkonu uvedeného rozhodnutí tím, že namítne stejnou vadu v rámci soudního řízení o nuceném vymáhání pohledávky, které proti němu bylo zahájeno.

35

Podstatou první části druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že uplynutí lhůty, kterou stanoví, má za následek promlčení dluhu, který je předmětem rozhodnutí o vymáhání pohledávky.

36

Úvodem je třeba připomenout, že podle znění čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95 činí lhůta pro výkon rozhodnutí, na základě kterého byla uložena „správní sankce“, tři roky.

37

Nicméně jak Soudní dvůr rozhodl, čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2988/95 se vztahuje jak na správní sankce ve smyslu čl. 5 odst. 1 tohoto nařízení, tak na správní opatření ve smyslu čl. 4 odst. 1 uvedeného nařízení, která mohou být přijata za účelem ochrany finančních zájmů Evropské unie (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 83).

38

Článek 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 se tudíž použije na výkon takového vnitrostátního rozhodnutí, jako je rozhodnutí napadené incidenčně ve věci v původním řízení, které neukládá sankci, nýbrž správní opatření, a sice navrácení neoprávněně získaných podpor.

39

Pokud jde o první část druhé otázky, je třeba uvést, že předkládající soud se Soudního dvora táže na povahu lhůty stanovené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2988/95. Snaží se zjistit, zda se povinní v původním řízení ve svém postavení osob nesoucích subsidiární odpovědnost ve vztahu k dlužníkovi, společnosti Biocentro, mohou bránit proti nucenému výkonu rozhodnutí o vymáhání pohledávky, které je určeno této společnosti.

40

Po tomto upřesnění je třeba připomenout, jak vyplývá ze zkoumání působnosti čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95, že toto ustanovení stanoví, že lhůta pro výkon rozhodnutí ukládajících správní opatření nebo sankci činí tři roky. Z toho vyplývá, že – aniž je dotčena možnost ponechaná členským státům na základě čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení – po uplynutí lhůty stanovené v odst. 2 prvním pododstavci tohoto článku nemohou být taková rozhodnutí již vykonána (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 85).

41

Pokud jde konkrétně o rozhodnutí, které obsahuje správní opatření ukládající osobě, jíž je určeno, povinnost vrátit neoprávněně získanou částku, uplynutí uvedené lhůty má za následek, že dotyčná částka již nemůže být vymáhána prostřednictvím výkonu rozhodnutí. Adresát tohoto rozhodnutí tedy případně může podat námitku proti exekučnímu řízení (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 86).

42

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že případná neexistence důvodu pro podání námitky podle práva členského státu v takovém případě nemůže bránit osobě, jíž je určeno rozhodnutí o vymáhání neoprávněně obdržených částek, aby namítla uplynutí lhůty pro výkon rozhodnutí stanovené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95, nebo případně lhůty prodloužené podle čl. 3 odst. 3 tohoto nařízení, aby zabránila nucenému vymáhání těchto částek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, body 87 a 91).

43

Stejné úvahy platí rovněž pro osoby nesoucí subsidiární odpovědnost ve vztahu k dlužníkovi, na které bylo rozšířeno daňové exekuční řízení zahájené proti tomuto dlužníkovi.

44

Za těchto okolností není za účelem užitečné odpovědi předkládajícímu soudu ohledně toho, zda se po uplynutí lhůty stanovené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci nařízení č. 2988/95 mohou tyto osoby nesoucí subsidiární odpovědnost bránit nucenému výkonu rozhodnutí o vymáhání neoprávněně obdržených částek, které je určeno dlužícímu subjektu, nutné určit, zda uplynutí této lhůty vede rovněž k promlčení dluhu, který je předmětem tohoto rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 92).

45

S ohledem na výše uvedené je třeba na první část druhé otázky odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že osoby, které nesou ve vztahu k dlužníkovi, jemuž je určeno rozhodnutí o vymáhání neoprávněně obdržených částek, subsidiární odpovědnost a na které bylo rozšířeno daňové exekuční řízení, musí mít možnost namítat uplynutí lhůty pro výkon rozhodnutí stanovené v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci tohoto nařízení nebo případně lhůty prodloužené podle čl. 3 odst. 3 uvedeného nařízení, aby zabránily nucenému vymáhání těchto částek.

46

Podstatou druhé části druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě výkonu rozhodnutí ukládajícího vrácení neoprávněně vybraných částek začíná lhůta pro výkon rozhodnutí, kterou stanoví, běžet od přijetí tohoto rozhodnutí.

47

Pokud jde o počátek běhu lhůty stanovené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2988/95, z přezkumu působnosti prvního pododstavce tohoto ustanovení, jakož i jeho znění vyplývá, že tato lhůta běží ode dne, kdy rozhodnutí ukládající správní opatření nebo sankci nabude právní moci (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 95).

48

Toto ustanovení neponechává členským státům žádný prostor k posouzení a brání tedy vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že lhůta pro výkon rozhodnutí začíná běžet od samotného přijetí rozhodnutí o vrácení neoprávněně obdržených částek před tím, než nabude právní moci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 98).

49

Kromě toho čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 neobsahuje žádný odkaz na právo členských států. S ohledem na požadavky jak jednotného používání unijního práva, tak zásady rovnosti musí být tudíž toto ustanovení vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, body 101 a 102).

50

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že přestože znění čl. 3 odst. 2 prvního pododstavce nařízení č. 2988/95 není jednoznačné, odkaz v tomto ustanovení na rozhodnutí, které nabude právní moci, hovoří ve prospěch výkladu, podle kterého se toto ustanovení vztahuje na poslední rozhodnutí přijaté v rámci správního řízení, v důsledku kterého jsou povinnost vrátit neoprávněně získané částky nebo uložení správní sankce konečné, a tudíž nenapadnutelné (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 103).

51

Je tedy třeba učinit závěr, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 se týká rozhodnutí, které se stalo konečným buď uplynutím přiměřených lhůt pro podání opravného prostředku stanovených vnitrostátním právem, nebo vyčerpáním opravných prostředků (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 104).

52

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou část druhé otázky odpovědět tak, že čl. 3 odst. 2 první pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě výkonu rozhodnutí ukládajícího vrácení neoprávněně vybraných částek začíná lhůta pro výkon rozhodnutí, kterou stanoví, běžet ode dne, kdy se toto rozhodnutí stane konečným, to znamená ode dne uplynutí lhůt pro podání opravných prostředků nebo dne vyčerpání opravných prostředků.

53

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se lhůta pro promlčení dluhu přeruší, pokud je osobám nesoucím subsidiární odpovědnost ve vztahu ke společnosti-dlužníkovi oznámeno rozšíření daňového exekučního řízení, a toto přerušení trvá až do vydání konečného rozhodnutí nebo rozsudku rozhodujícího o námitce vznesené těmito osobami.

54

Je třeba připomenout, že čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2988/95 stanoví, že členským státům přísluší, aby ve vnitrostátním právu stanovily případy, v nichž se lhůta pro výkon rozhodnutí stanovená v prvním pododstavci tohoto odstavce přerušuje nebo se staví.

55

Předkládací rozhodnutí přitom neuvádí ustanovení vnitrostátního práva upravující případy přerušení a pozastavení řízení o výkonu rozhodnutí, jaké bylo zahájeno v rámci věci v původním řízení.

56

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr nemůže rozhodnout o předběžné otázce, jestliže nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (usnesení ze dne 1. října 2020, Inter Consulting,C‑89/20, EU:C:2020:771, bod 23 a citovaná judikatura).

57

Podle ustálené judikatury dále v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy platí, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud důsledně dodržel požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu (rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Dublin City Council,C‑214/20, EU:C:2021:909, bod 28).

58

Konkrétně podle čl. 94 písm. b) tohoto jednacího řádu musí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahovat znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu.

59

Je pravda, že se Soudní dvůr již vyslovil k otázce, zda čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že brání ustanovení portugalského práva, podle kterého se lhůta pro výkon rozhodnutí stanovená v prvním pododstavci tohoto odstavce přerušuje oznámením o zahájení řízení o nuceném vymáhání dluhu, který je předmětem rozhodnutí o vymáhání pohledávky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 110).

60

Rozhodl v tomto ohledu, že členské státy si ponechávají širokou posuzovací pravomoc, pokud jde o určení případů přerušení a stavění lhůty pro výkon rozhodnutí uvedené v čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2988/95, musí však dodržovat zásadu proporcionality a zásadu právní jistoty (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, body 113 až 115).

61

Právě s ohledem na tyto zásady Soudní dvůr konstatoval – s výhradou ověření, které příslušelo předkládajícímu soudu ve věcech, které vedly k vydání rozsudku ze dne 7. dubna 2022, IFAP (C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265) – že čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2988/95 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které se lhůta pro výkon rozhodnutí stanovená v prvním pododstavci tohoto odstavce přerušuje oznámením o zahájení řízení o nuceném vymáhání dluhu, který je předmětem rozhodnutí o vymáhání pohledávky (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, IFAP,C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, body 117 až 120).

62

V projednávaném případě se však položená otázka týká nikoli přerušení lhůty pro výkon rozhodnutí vůči subjektu, kterému bylo určeno rozhodnutí o vymáhání pohledávky, nýbrž odlišného případu, a sice přerušení této lhůty vůči osobám nesoucím subsidiární odpovědnost ve vztahu k dlužníkovi, na které bylo daňové exekuční řízení rozšířeno.

63

Vzhledem k neexistenci jakýchkoliv informací o použitelných ustanoveních vnitrostátního práva, a zejména o podmínkách rozšíření exekučních řízení a přerušení lhůt v tomto případě, přitom nemůže Soudní dvůr předkládajícímu soudu poskytnout užitečnou odpověď.

64

Totéž platí o otázkách předkládajícího soudu ohledně stavění lhůty pro výkon rozhodnutí.

65

Předkládající soud neposkytl žádné informace o použitelné vnitrostátní právní úpravě, takže Soudní dvůr nemůže odpovědět na otázku, zda unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že této právní úpravě brání.

66

Z rozsudku ze dne 7. dubna 2022, IFAP (C‑447/20 a C‑448/20, EU:C:2022:265, bod 108), nadto vyplývá, že soud, jenž se obrátil na Soudní dvůr s předběžnou otázkou ve věcech, které vedly k vydání uvedeného rozsudku, uvedl, když byl dotázán na podmínky stavění lhůty pro výkon rozhodnutí stanovené portugalským právem na základě čl. 3 odst. 2 druhého pododstavce nařízení č. 2988/95, že „z občanského práva, které je použitelné v projednávané věci, vyplývá, že neexistují důvody pro stavění této […] lhůty“.

67

Kromě toho žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neumožňuje určit, zda byla v projednávaném případě lhůta k výkonu rozhodnutí případně stanovená vnitrostátním právem skutečně pozastavena. Soudní dvůr tudíž nemůže ověřit, zda má tato část položené otázky vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, nebo zda má čistě hypotetický charakter.

68

Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora nemůže být důvodem pro žádost o rozhodnutí o předběžné otázce snaha o získání konzultativního stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, nýbrž její nezbytnost pro efektivní vyřešení sporu týkajícího se unijního práva (rozsudek ze dne 7. dubna 2022, Autonome Provinz Bozen,C‑102/21 a C‑103/21, EU:C:2022:272, bod 57).

69

Na základě čl. 53 odst. 2 jednacího řádu je tedy třeba třetí otázku považovat za zjevně nepřípustnou.

70

Je však třeba připomenout, že předkládající soud má nadále možnost podat novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce s tím, že Soudnímu dvoru poskytne veškeré informace, které mu umožní rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Călin,C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 41 a citovaná judikatura).

71

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto: