USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (devátého senátu)

2. května 2022(*)

„Řízení o předběžné otázce – Článek 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora – Železniční doprava – Směrnice 2012/34/EU – Rozhodnutí regulačního subjektu – Článek 56 odst. 10 – Soudní přezkum – Vnitrostátní právo stanovící příslušnost občanskoprávních soudů – Podmínky žádosti o přezkum – Slučitelnost se směrnicí 2012/34 – Zjevná nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“

Ve spojených věcech C‑221/21 a C‑222/21,

jejichž předmětem jsou žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podané rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 (Česká republika) ze dne 22. září 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 26. března 2021, a rozhodnutím téhož soudu ze dne 1. října 2020, došlým Soudnímu dvoru dne 22. března 2021, v řízeních

Správa železnic, státní organizace

proti

Českým dráhám, a.s.,

PKP CARGO INTERNATIONAL a.s.,

PDV RAILWAY a.s.,

KŽC Doprava, s.r.o. (C‑221/21),

a

České dráhy, a.s.

proti

Univerzitě Pardubice a dalším (C‑222/21)

SOUDNÍ DVŮR (devátý senát),

ve složení S. Rodin, předseda senátu, J.-C. Bonichot (zpravodaj) a O. Spineanu-Matei, soudci,

generální advokát: M. Campos Sánchez-Bordona,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za Správu železnic, státní organizaci, J. Svobodou,

–        za České dráhy, a.s., D. Heppnerem,

–        za Evropskou komisi G. Wilmsem, J. Hradilem, P. Messinou a C. Vrignon, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout usnesením s odůvodněním podle čl. 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora,

vydává toto

Usnesení

1        Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se týkají výkladu článků 55 až 57 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru (Úř. věst. 2012, L 343, s. 32).

2        Tyto žádosti byly předloženy v rámci sporů mezi – ve věci C‑221/21 – Správou železnic, státní organizací na jedné straně a společnostmi České dráhy, a.s., PKP CARGO INTERNATIONAL a.s., PDV RAILWAY a.s. a KŽC Doprava, s.r.o. na straně druhé a – ve věci C‑222/21 – Českými dráhami, a.s. na jedné straně a Univerzitou Pardubice a 103 dalšími účastníky na straně druhé, týkajících se rozhodnutí přijatých Úřadem pro přístup k dopravní infrastruktuře (Česká republika, dále jen „Úřad“) a následně potvrzených předsedou Úřadu (Česká republika) ohledně souladu zpráv o síti zveřejněných v prvně uvedené věci Správou železnic a ve druhé věci Českými dráhami jakožto provozovateli železniční infrastruktury v České republice.

 Právní rámec

3        Článek 94 jednacího řádu Soudního dvora stanoví:

„Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje kromě znění předběžných otázek položených Soudnímu dvoru:

a)      stručné vylíčení předmětu sporu, jakož i rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, nebo alespoň vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou otázky založeny;

b)      znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu;

c)      uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení práva Unie, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení.“

4        Článek 56 odst. 10 směrnice 2012/34 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby rozhodnutí přijatá regulačním subjektem podléhala soudnímu přezkumu. Žádost o přezkum může mít vůči rozhodnutí regulačního subjektu odkladný účinek, pouze pokud okamžitý účinek rozhodnutí regulačního subjektu může u strany žádající o přezkum rozhodnutí vést k nenapravitelným nebo zjevně nepřiměřeným škodám. Tímto ustanovením nejsou v příslušných případech dotčeny pravomoci soudu projednávajícího žádost o přezkum rozhodnutí stanovené ústavním právem.“

 Spory v původních řízeních, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

5        Správa železnic a České dráhy jsou provozovateli železniční infrastruktury v České republice. Z tohoto titulu zveřejnily zprávy o síti obsahující mimo jiné informace o systémech zpoplatnění a přidělování železniční kapacity.

6        Zprávu o síti, kterou zveřejnila Správa železnic, napadlo několik podniků u českého regulačního subjektu, tj. u Úřadu. Úřad dále z moci úřední posuzoval zprávu o síti zveřejněnou Českými dráhami, a to z hlediska systému zpoplatnění a stanovení poplatků za infrastrukturu. Proti rozhodnutím vydaným po přezkumu souladu těchto zpráv o síti s právní úpravou platnou v oblasti železnic, provedeném na základě § 34e zákona o drahách, podala Správa železnic i společnost České dráhy rozklad k předsedovi Úřadu; ten oba rozklady zamítl.

7        Proti rozhodnutí předsedy Úřadu podala Správa železnic dne 14. prosince 2018 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (Česká republika), který je předkládajícím soudem; České dráhy tak učinily dne 21. října 2019. Obvodní soud pro Prahu 1 je občanskoprávním soudem, který je podle českého práva příslušný mimo jiné k přezkumu poplatků stanovených ve zprávách o síti. Svými žalobami se tyto dva podniky domáhají, aby předkládající soud jednak rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil a jednak rozhodl ve věci samé a rozhodnutí přijatá Úřadem nahradil svými rozhodnutími, a to v souladu s § 250j zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn (dále jen „občanský soudní řád“).

8        Úřad, který dle informací obsažených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce není účastníkem původních řízení, doručil dne 22. června 2020 ve věci C‑221/21 a dne 13. srpna 2020 ve věci C‑222/21 předkládajícímu soudu dokument, kterým mu navrhl podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru. V těchto dokumentech, které byly založeny do spisů, jež má Soudní dvůr k dispozici, Úřad jednak uvádí důvody, proč má za to, že systém soudního přezkumu stanovený českým právem je v rozporu se směrnicí 2012/34, a jednak v tomto ohledu navrhuje znění předběžných otázek.

9        Prostřednictvím e-mailů z 2. a 3. března 2021, z nichž první se týkal věci C‑222/21 a druhý věci C‑221/21, předkládající soud nejprve zaslal Soudnímu dvoru samotné znění otázek navržených Úřadem. Dne 4. března 2021 zaslala soudní kancelář Soudního dvora v obou těchto věcech předkládajícímu soudu odpověď s tím, že Soudnímu dvoru nelze podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce e-mailem a že otázky položené Soudnímu dvoru vnitrostátním soudem musí být odůvodněny. Předkládající soud poté tyto otázky opětovně zaslal Soudnímu dvoru dopisem ze dne 26. března 2021 ve věci C‑221/21 a ze dne 22. března 2021 ve věci C‑222/21. Dne 6. dubna 2021 nakonec předkládající soud doručil Soudnímu dvoru pro každou z těchto spojených věcí dokument, který měl představovat odůvodnění těchto otázek, ale ve kterém jen bez dalšího reprodukuje argumentaci předestřenou Úřadem.

10      Z této argumentace Úřadu v podstatě vyplývá, že systém soudního přezkumu upravený českým právem, zejména úloha občanskoprávních soudů, je v rozporu s cílem jednotnosti kontroly prováděné železničním regulačním subjektem v souladu s čl. 55 odst. 1 směrnice 2012/34.

11      Úřad tvrdí, že v České republice je v zásadě 86 soudů věcně příslušných k projednávání žalob proti jeho rozhodnutím. Jejich místní příslušnost se určuje dle místa sídla účastníků řízení.

12      Úřad uvádí, že v některých případech jsou k projednávání jeho rozhodnutí příslušné správní soudy, zejména když konstatuje, že provozovatel infrastruktury spáchal přestupek proti pravidlům, jimiž se řídí železniční poplatky. Občanskoprávní soudy však podle Úřadu zůstávají příslušné ke zkoumání souladu předmětných poplatků s těmito pravidly. Řízení před těmito dvěma typy soudů podle něj nejsou koordinovaná.

13      Zaprvé je tedy podle Úřadu dáno riziko vzájemné neslučitelnosti rozhodnutí vydávaných různými příslušnými vnitrostátními soudy a roztříštěnosti regulatorní praxe v železničním odvětví.

14      Zadruhé má Úřad za to, že na rozdíl od požadavků vyplývajících z čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34 neprobíhá před vnitrostátními občanskoprávními soudy soudní přezkum jeho rozhodnutí.

15      Platná vnitrostátní pravidla občanského soudního řízení totiž stanoví, že tyto soudy nově projednají věc, v níž Úřad vydal rozhodnutí, a to bez ohledu na takové rozhodnutí. Podle těchto pravidel navíc po zrušení rozhodnutí Úřadu mu tyto soudy nemohou vrátit věc k novému rozhodnutí. S výjimkou případu zamítnutí žaloby tedy občanskoprávní soudy přijímají rozhodnutí, jimiž nahrazují rozhodnutí Úřadu. Rozhodují tak namísto Úřadu, a jednají tudíž v pozici rozhodujícího orgánu, což bylo Nejvyšším správním soudem (Česká republika) potvrzeno v jeho rozsudku ze dne 21. června 2007.

16      Zatřetí se Úřad domnívá, že platná vnitrostátní pravidla občanského soudního řízení jsou neslučitelná s obligatorní a závaznou povahou přezkumu, který musí být prováděn regulačním subjektem v souladu s článkem 56 směrnice 2012/34.

17      Úřad totiž podle svých slov nemá postavení účastníka občanskoprávního řízení a podle § 158 občanského soudního řádu jsou rozhodnutí občanskoprávních soudů doručována jen účastníkům řízení, což omezuje jeho možnost obhájit svá vlastní rozhodnutí.

18      Úřad dále uvádí, že vnitrostátní pravidla občanského soudního řízení umožňují železničnímu podniku a provozovateli železniční infastruktury dohodnout se na výsledku sporu buď v důsledku neúčasti žalovaných v řízení, nebo uzavřením smíru, přičemž dohoda účastníků řízení musí být v souladu s § 99 občanského soudního řádu schválena soudem. Účastníci sporu by tak podle Úřadu mohli pozměnit zákonné podmínky, za nichž probíhá regulace v železničním odvětví, a změnit smysl rozhodnutí Úřadu, či dokonce tato rozhodnutí obejít, přestože jsou závazná. To je podle něj v rozporu nejen se zásadou ochrany slabší smluvní strany, ale také s čl. 56 odst. 6 směrnice 2012/34, z něhož plyne, že vyjednávání o výši poplatků za infrastrukturu jsou přípustná pouze tehdy, pokud se uskutečňují pod dohledem regulačního subjektu.

19      Konečně začtvrté Úřad uvádí, že směrnice 2012/34 brání tomu, aby občanskoprávní soudy svými rozhodnutími nahrazovaly rozhodnutí Úřadu, a to zejména proto, že jim scházejí určité pravomoci a výsady, které jsou nezbytné pro rozhodování regulačního subjektu.

20      Podle Úřadu například občanskoprávní soudy na rozdíl od požadavků vyplývajících z čl. 56 odst. 2 a 12 této směrnice nemají pravomoc sledovat situaci v oblasti hospodářské soutěže na trzích železniční dopravy ani provádět či iniciovat audity u aktérů daného odvětví. Dále na rozdíl od toho, co stanoví odstavec 6 téhož článku, neumožňují vnitrostátní pravidla občanského soudního řízení zajistit, aby se vyjednávání o výši poplatků za infrastrukturu uskutečnila pod dohledem regulačního subjektu. Občanskoprávní soudy konečně nemohou – na rozdíl od toho, co stanoví čl. 57 odst. 2 směrnice 2012/34 – spolupracovat s regulačními subjekty ostatních členských států za účelem vzájemné podpory při vyřizování stížností.

21      Úřad má rovněž za to, že řešení vyplývající z rozsudku ze dne 9. listopadu 2017, CTL Logistics (C‑489/15, EU:C:2017:834), je plně použitelné i v projednávaných spojených věcech.

22      Úřad konečně uvádí, že české správní soudy zcela splňují požadavky kladené na soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu dle čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34. K rozhodování o žalobách proti rozhodnutím Úřadu by totiž byl příslušný vždy jen jeden správní soud. Soudní řád správní navíc podle něj upravuje řízení kasačního charakteru, které umožňuje rozhodnutí Úřadu pro nezákonnost nebo pro vady řízení zrušit. Úřad je pak při opětovném rozhodování ve věci vázán odůvodněním, na jehož základě ke zrušení rozhodnutí došlo.

23      Předkládající soud uvádí, že ohledně dalších informací je třeba odkázat na spisy, které předal Soudnímu dvoru.

24      Za těchto okolností se Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru ve věci C‑221/21 následující předběžné otázky:

„1)      Splňuje vnitrostátní úprava dle části páté [občanského soudního řádu] požadavky na soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu dle čl. 56 odst. 10 směrnice [2012/34]?

2)      Pokud je odpověď na první otázku kladná, je možné vykládat čl. 56 odst. 10 směrnice 2012/34 tak, že soudní přezkum rozhodnutí regulačního subjektu lze uzavřít soudním smírem dle § 99 [občanského soudního řádu]?

3)      Pokud je odpověď na první otázku kladná, připouští požadavky na zřízení jediného vnitrostátního regulačního subjektu pro železniční odvětví dle čl. 55 odst. 1 [směrnice 2012/34], na funkce regulačního subjektu podle čl. 56 odst. 2, 6, 11 a 12 [této směrnice] a na spolupráci regulačních subjektů podle čl. 57 odst. 2 [této směrnice] možnost, aby rozhodnutí regulačního subjektu byla ve věci samé nahrazována rozsudky jednotlivých obecných soudů, které nejsou vázány skutkovým stavem, jak byl zjištěn regulačním subjektem?“

25      První a třetí otázka ve věci C‑221/21 jsou stejné jako ve věci C‑222/21. Druhá otázka ve věci C‑222/21 zní:

„Pokud je odpověď na první otázku kladná, je slučitelné s čl. 56 odst. 6 směrnice 2012/34, aby rozhodnutí regulačního subjektu byla nahrazována rozsudky jednotlivých obecných soudů ve věci samé o výši poplatků za využití infrastruktury v řízeních za účasti žadatelů [o kapacitu] a provozovatele infrastruktury při vyloučení účasti regulačního subjektu?“

26      Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 18. května 2021 byly věci C‑221/21 a C‑222/21 spojeny pro účely písemné a ústní části řízení a pro účely rozsudku.

 K přípustnosti žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce

27      Článek 53 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že je-li žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zjevně nepřípustná, může Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta kdykoli rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

28      V projednávaných spojených věcech je třeba toto ustanovení použít.

29      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad unijního práva, který je pro ně nezbytný k vyřešení sporu, jejž tyto soudy mají rozhodnout. V rámci této spolupráce je věcí vnitrostátního soudu, kterému byl spor v původním řízení předložen a který jako jediný má přesnou znalost skutkových okolností věci a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Proto týkají-li se položené otázky výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 16 a citovaná judikatura).

30      Soudní dvůr však nemůže o předběžné otázce rozhodnout, pokud nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 17).

31      Podle ustálené judikatury dále v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy platí, že potřeba dospět k výkladu unijního práva, který bude pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud důsledně dodržel požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu (usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 18 a citovaná judikatura).

32      V souladu s čl. 94 písm. b) jednacího řádu musí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahovat znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu.

33      Tyto požadavky se rovněž odrážejí v doporučeních Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2018, C 257, s. 1). V bodě 15 těchto doporučení je zejména uvedeno, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí obsahovat „znění vnitrostátních předpisů, jejichž použití přichází v projednávané věci v úvahu, a případně příslušnou vnitrostátní judikaturu“. Dále je v bodě 16 těchto doporučení uvedeno, že „musí předkládající soud uvést konkrétní odkazy na vnitrostátní ustanovení použitelná na skutkový stav věci v původním řízení“ (usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 20).

34      Informace obsažené v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce mimoto nemají pouze Soudnímu dvoru umožnit, aby podal užitečné odpovědi předkládajícímu soudu, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i dalším zúčastněným, možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Soudnímu dvoru přísluší zajistit, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí (usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 21).

35      V projednávaném případě se předkládající soud táže Soudního dvora na to, zda je s unijním právem slučitelné vnitrostátní právo, které umožňuje určit, zda je pro rozhodování o žalobě proti rozhodnutí českého železničního regulačního subjektu příslušný správní, nebo občanskoprávní soud, a které upravuje procesní pravidla vztahující se na občanskoprávní soudy.

36      Nelze sice vyloučit, že předběžné otázky mají význam pro vyřešení sporů v původních řízeních, avšak předkládající soud neposkytl údaje nezbytné k pochopení celé relevantní vnitrostátní právní úpravy, jejíž použití přichází v těchto sporech v úvahu. Konkrétně je třeba uvést, že na rozdíl od toho, co požaduje čl. 94 písm. b) jednacího řádu a co je uvedeno v bodech 15 a 16 doporučení Soudního dvora Evropské unie pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce, předkládající soud neuvedl konkrétní odkazy na použitelná vnitrostátní ustanovení, natož aby vysvětlil jejich přesný obsah (obdobně viz usnesení ze dne 10. ledna 2022, ZI a TQ, C‑437/20, nezveřejněné, EU:C:2022:53, bod 25, a ze dne 21. února 2022, Leonardo, C‑550/21, nezveřejněné, EU:C:2022:139, bod 17).

37      V obou spojených věcech totiž předkládající soud pouze zkopíroval a Soudnímu dvoru předal stručné a mezerovité shrnutí použitelného vnitrostátního práva, které mu navíc poskytl subjekt neúčastnící se řízení před ním, konkrétně Úřad. V tomto shrnutí je sice obecně řeč o části páté občanského soudního řádu, avšak až na tři výjimky v něm nejsou obsaženy odkazy na ustanovení tohoto řádu. Mimo tato tři výslovně uvedená ustanovení odkazují žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce pouze na § 33 a § 34e zákona o drahách a obecně na soudní řád správní. Předběžné otázky přitom tato ustanovení zákona o drahách ani ustanovení posledně uvedeného řádu neuvádějí. Žádné z ustanovení zmíněných v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce mimoto nebylo předkládajícím soudem citováno.

38      Dostatečně přesný popis použitelného vnitrostátního práva je navíc o to nezbytnější v situaci, o jakou jde ve sporech v původních řízeních, kdy unijní právo, na něž předběžné otázky míří, a sice články 55, 56 a 57 směrnice 2012/34, ponechává uspořádání systému žádostí o přezkum, a zejména rozdělení pravomocí vnitrostátních soudů a procesní pravidla použitelná před těmito soudy, na členských státech, s výhradou ustanovení čl. 56 odst. 10 této směrnice. Posledně uvedené ustanovení přitom pouze stanoví, že členské státy zajistí, aby rozhodnutí přijatá regulačním subjektem podléhala soudnímu přezkumu, a že žádost o přezkum upravená za tím účelem v zásadě nemůže mít vůči rozhodnutí tohoto subjektu odkladný účinek (obdobně viz usnesení ze dne 28. října 2020, Repsol Comercial de Productos Petrolíferos, C‑716/19, nezveřejněné, EU:C:2020:870, bod 24).

39      Za těchto podmínek není možné z údajů poskytnutých předkládajícím soudem v jeho žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce určit, zda jsou položené otázky nezbytné pro vyřešení sporu v původním řízení ani zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že použitelné vnitrostátní úpravě brání.

40      V souladu s čl. 53 odst. 2 jednacího řádu proto musí být projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce prohlášeny za zjevně nepřípustné.

41      Je však třeba připomenout, že předkládající soud má nadále možnost podat novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, v níž Soudnímu dvoru poskytne veškeré informace, které mu umožní rozhodnout (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Călin, C‑676/17, EU:C:2019:700, bod 41 a citovaná judikatura).

 K nákladům řízení

42      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původních řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 1 (Česká republika) ze dne 22. září 2020 a 1. října 2020 jsou zjevně nepřípustné.

V Lucemburku dne 2. května 2022.

*      Jednací jazyk: čeština.