Kasační opravný prostředek podaný dne 8. prosince 2021 Jérômem Rivièrem a dalšími proti rozsudku Tribunálu (šestého senátu) vydanému dne 6. října 2021 ve věci T-88/20, Rivière a další v. Parlament

(Věc C-767/21 P)

(2022/C 109/23)

Jednací jazyk: francouzština

Účastníci řízení

Účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek: Jérôme Rivière, Dominique Bilde, Joëlle Mélin, Aurélia Beigneux, Thierry Mariani, Jordan Bardella, Jean-Paul Garraud, Jean-François Jalkh, Gilbert Collard, Gilles Lebreton, Nicolaus Fest, Gunnar Beck, Philippe Olivier (zástupce: F. Wagner, advokát)

Další účastník řízení: Evropský parlament

Návrhová žádání účastníků řízení podávajících kasační opravný prostředek

Účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek (dále jen „navrhovatelé“) navrhují, aby Soudní dvůr:

—	zrušil rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 6. října 2021 ve věci T-88/20, Rivière a další v. Parlament,

—	s ohledem na články 263 a 277 SFEU prohlásil, že žaloba je přípustná,

—	konstatoval, že ústní rozhodnutí předsedy Evropského parlamentu ze dne 13. ledna 2020 postrádá právní základ, a zrušil jej,

—	uložil Evropskému parlamentu náhradu všech nákladů řízení.

Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty

Navrhovatelé uplatňují na podporu kasačního opravného prostředku dva důvody.

První důvod vychází ze zkreslení skutkového stavu a nesprávného posouzení právní povahy skutkových okolností. Navrhovatelé zejména tvrdí, že zkreslení skutkového stavu představuje druhá věta bodu 38 napadeného rozsudku. Napadené opatření v praxi vedlo k tomu, že poslanci, kteří odmítli dát pryč své vlajky, byli připraveni o právo vystoupit v rozpravě. Tribunál v důsledku tohoto zkreslení skutkového stavu opomenul druhý následek rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020. Tribunál se tudíž dopustil nesprávného posouzení právní povahy skutkových okolností. Nevzal do úvahy, že poslancům byla odňata jedna ze základních součástí výkonu jejich mandátu, kterým je možnost účasti v rozpravě.

Druhý důvod vychází z porušení a právního a skutkového zkreslení článku 10 jednacího řádu Evropského parlamentu, jakož i ze zjevně nesprávného posouzení. Tribunál měl podle navrhovatelů ze skutkového hlediska zkoumat, zda byla malá vlajka používaná poslanci transparentem, dále zda přítomnost této vlajky ohrožovala řádný průběh jednání nebo představovala nevhodné jednání a ohrožovala hladký průběh činnosti Parlamentu, a na základě tohoto zkoumání měl vyvodit právní závěry. Při porovnání s jinými úředními jazyky Unie Tribunál nezohlednil článek 1 nařízení č. 1 ze dne 15. dubna 1958 o užívání jazyků v Evropském hospodářském společenství (1), v němž je uvedeno, že francouzština je úředním a pracovním jazykem orgánů Evropské unie, a tedy i Parlamentu. Ve vztahu k francouzským poslancům měl být článek 10 jednacího řádu vykládán v souladu se smyslem, který má ve francouzském jazyce.

Tribunál neprovedl analýzu slovního spojení: „Nesmějí vystavovat transparenty“, ani pododstavce 3 v kontextu článku 10, zejména jeho pododstavce 2. Důkaz o tom, že přítomnost vlajky nezpůsobuje žádné problémy, byl předložen v odpovědi na námitku nepřípustnosti – poslanci mohli vystavovat malé evropské vlajky a belgický poslanec Guy Verhofstadt mohl s takovou vlajkou před sebou pronést svůj projev.

Vzhledem k tomu, že Tribunál v bodech 43 až 49 napadeného rozsudku uvedl odůvodnění po vzoru Parlamentu, a to na zcela jiném právním základě, než je článek 10, přičemž rovnosti poslanců, pokud jde o řečnickou dobu, se dovolával na základě článku 171 jednacího řádu, nazvaného „Rozdělení řečnické doby a seznam řečníků“, přidal do článku 10 účel, který tento článek nemá. Došlo tak ke zkreslení ustanovení právního předpisu, v jehož důsledku přiznal Tribunál tomuto článku právní účinky, které však tento článek nemá. Rozhodnutí ze dne 13. ledna 2020 podle navrhovatelů vyvolalo právní účinky, které mohly ovlivnit podmínky výkonu jejich mandátu, jelikož podstatným způsobem pozměnilo jejich právní postavení. Předmětné opatření tedy je napadnutelným aktem a napadený rozsudek by měl být zrušen.

(1) Úř. věst. 1958, L 17, s. 385; Zvl. vyd. 01/01, s. 3.