1

Svými kasačními opravnými prostředky se Evropská komise (věc C‑778/21 P) a Rada Evropské unie (věc C‑798/21 P) domáhají částečného zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑344/19 a T‑356/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:640), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí Rady (EU) 2019/441 ze dne 4. března 2019 o uzavření Dohody mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o partnerství v oblasti udržitelného rybolovu, prováděcího protokolu k ní a výměny dopisů připojené k této dohodě (Úř. věst. 2019, L 77, s. 4) (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Ve věci C‑798/21 P Rada rovněž podpůrně navrhuje, aby byly zachovány účinky sporného rozhodnutí po dobu dvanácti měsíců od data vyhlášení rozsudku v této věci.

3

Článek 1 Charty Spojených národů, která byla podepsána dne 26. června 1945 v San Francisku (dále jen „Charta OSN“), uvádí:

„Cíle Spojených národů jsou tyto:

[…]

[…]“

4

Kapitola XI Charty OSN, nadepsaná „Prohlášení o nesamosprávných územích“, obsahuje článek 73, který stanoví:

„Členové Spojených národů, kteří mají nebo přejímají odpovědnost za správu území, jejichž lid ještě nedosáhl v plné míře samosprávy, uznávají zásadu, že zájmy obyvatel těchto území jsou na prvém místě, a přijímají za svou svatou povinnost závazek, že budou v rámci soustavy mezinárodního míru a bezpečnosti zřízené touto chartou co nejvíce podporovati jejich blahobyt […].

[…]“

5

Podle posledního pododstavce preambule Vídeňské úmluvy o smluvním právu, která byla dne 23. května 1969 uzavřena ve Vídni (Recueil des traités des Nations unies, sv. 1155, s. 331, dále jen „Vídeňská úmluva“), státy, které jsou stranami této úmluvy, „potvrzují […], že pravidla mezinárodního práva obyčejového budou i nadále upravovat otázky, které nejsou upraveny ustanoveními [uvedené] úmluvy“.

6

Článek 3 této úmluvy, nadepsaný „Mezinárodní dohody, na něž se úmluva nevztahuje“, uvádí:

„Skutečnost, že se tato úmluva nevztahuje na mezinárodní dohody sjednané mezi státy a jinými subjekty mezinárodního práva nebo mezi těmito jinými subjekty mezinárodního práva, ani na mezinárodní dohody, které nebyly sjednány písemnou formou, nepůsobí:

[…]

[…]“

7

Článek 29 Vídeňské úmluvy, nadepsaný „Územní rozsah smluv“, uvádí:

„Pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje smlouva každou smluvní stranu pro celé její území.“

8

Článek 34 uvedené úmluvy, nadepsaný „Obecné pravidlo týkající se třetích států“, uvádí:

„Ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu.“

9

Článek 35 uvedené úmluvy, nadepsaný „Smlouvy stanovící závazky třetím státům“, zní:

„Třetímu státu vznikne závazek z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením vytvořit závazek a jestliže třetí stát tento závazek výslovně přijme písemnou formou.“

10

Článek 36 téže úmluvy, nadepsaný „Smlouvy stanovící práva třetím státům“, zní:

„1.   Třetímu státu vznikne právo z ustanovení smlouvy, jestliže strany této smlouvy mají v úmyslu tímto ustanovením poskytnout toto právo buď třetímu státu či skupině států, k níž náleží, nebo všem státům a jestliže s tím třetí stát souhlasí. Jeho souhlas se předpokládá, pokud není důkaz o opaku, ledaže by smlouva stanovila jinak.

2.   Při výkonu práva podle odstavce 1 musí stát zachovávat podmínky stanovené ve smlouvě nebo vzniklé v souladu s ní.“

11

V rezoluci III k závěrečnému aktu třetí konference Organizace spojených národů (OSN) o mořském právu ze dne 30. dubna 1982 se uvádí, že „v případě území, jehož lid dosud nedosáhl plné nezávislosti nebo jiného samosprávného statusu uznávaného Organizací spojených národů, nebo území pod koloniální nadvládou se ustanovení [Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu, uzavřené v Montego Bay dne 10. prosince 1982 (dále jen „Úmluva Organizace spojených národů o mořském právu“)] týkající se práv a zájmů uplatňují ve prospěch lidu daného území s cílem podporovat jeho blahobyt a rozvoj“.

12

Dne 1. března 2000 vstoupila v platnost Evropsko-středomořská dohoda zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé, podepsaná v Bruselu dne 26. února 1996 (Úř. věst. 2000, L 70, s. 2; Zvl. vyd. 11/33, s. 175, dále jen „dohoda o přidružení“).

13

Článek 1 odst. 1 dohody o přidružení uvádí:

„Tímto se zakládá přidružení mezi [Evropským společenstvím a Evropským společenstvím uhlí a oceli] a jeho členskými státy na jedné straně a Marokem na straně druhé.“

14

Článek 94 této dohody stanoví:

„Tato dohoda se vztahuje na území, na které se vztahují Smlouvy o založení Evropského společenství a Evropského společenství uhlí a oceli na jedné straně, a za podmínek stanovených v uvedených smlouvách a na území Marockého království na straně druhé.“

15

Dne 22. května 2006 přijala Rada nařízení (ES) č. 764/2006 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Marockým královstvím o partnerství v odvětví rybolovu (Úř. věst. 2006, L 141, s. 1). Článek 1 tohoto nařízení stanoví:

„Dohoda mezi Evropským společenstvím a Marockým království o partnerství v odvětví rybolovu se schvaluje jménem Společenství.“

16

Jak vyplývá z bodů odůvodnění a článků 1 a 3 Dohody mezi Evropským společenstvím a Marockým královstvím o partnerství v odvětví rybolovu (Úř. věst. 2006, L 141, s. 4, dále jen „dohoda o rybolovu z roku 2006“), klade si za cíl posílit spolupráci mezi Evropským společenstvím a Marockým královstvím, a to zejména v rámci dohody o přidružení, vytvořením partnerství v odvětví rybolovu, které má podporovat zodpovědný rybolov v marockých rybolovných oblastech a účinně provádět marockou politiku v odvětví rybolovu.

17

Článek 11 dohody o rybolovu z roku 2006 stanoví, že tato dohoda se vztahuje, co se týče Marockého království, „na území Maroka a vody spadající pod marockou jurisdikci“.

18

Článek 2 písm. a) této dohody definuje pojem „marocká rybolovná oblast“ pro účely této dohody, jejího protokolu a přílohy k tomuto protokolu jako „vody spadající pod svrchovanost nebo jurisdikci Marockého království“.

19

Pro potřeby tohoto řízení lze shrnout skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny zejména v bodech 1 až 72 napadeného rozsudku, následovně.

20

Západní Sahara je území nacházející se v severozápadní Africe, které bylo na konci XIX. století kolonizováno Španělským královstvím a následně se stalo španělskou provincií. V roce 1963 ji OSN zapsala na „předběžný seznam území, na která se vztahuje Prohlášení o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům [rezoluce č. 1514 (XV) Valného shromáždění OSN]“ jakožto nesamosprávné území spravované Španělským královstvím ve smyslu článku 73 Charty OSN. Ještě k dnešnímu dni je uvedena na seznamu nesamosprávných území vypracovaném generálním tajemníkem OSN na základě údajů sdělených podle čl. 73 písm. e) této charty.

21

Dne 20. prosince 1966 přijalo Valné shromáždění OSN na 1500. plenárním zasedání rezoluci č. 2229 (XXI) k otázce Ifni a Španělské Sahary, kterou opětovně „potvrdilo nezcizitelné právo lidu […] Španělské Sahary na sebeurčení v souladu s rezolucí č. 1514 (XV) Valného shromáždění [OSN]“ a vyzvalo Španělské království jakožto mocnost spravující toto území, „aby co nejdříve stanovilo […] podmínky pro konání referenda, které proběhne pod záštitou Organizace spojených národů s cílem umožnit svobodný výkon práva původních obyvatel území na sebeurčení“.

22

Dne 24. října 1970 přijalo Valné shromáždění OSN na 1883. plenárním zasedání rezoluci č. 2625 (XXV), kterou schválilo „Prohlášení o zásadách mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou Organizace spojených národů“, jehož znění je uvedeno v příloze této rezoluce. Toto prohlášení „slavnostně vyhlašuje“, zejména „zásadu rovnoprávnosti národů a jejich právo na sebeurčení“.

23

Lidová fronta osvobození Sakíja al Hamra a Ria de Oro (Fronta Polisario) je organizací založenou dne 10. května 1973 v Západní Sahaře. Podle článku 1 jejích stanov jde o „národně osvobozenecké hnutí“, jehož členové „bojují za úplnou nezávislost a znovuzískání svrchovanosti Saharawinců (lidu Západní Sahary) na celém území Saharské arabské demokratické republiky“.

24

Dne 20. srpna 1974 zaslalo Španělské království generálnímu tajemníkovi OSN dopis, ve kterém oznámilo, že má v úmyslu uspořádat pod záštitou OSN referendum s cílem umožnit lidu Západní Sahary výkon práva na sebeurčení.

25

Mezinárodní soudní dvůr (MSD) jakožto hlavní soudní orgán OSN vydal dne 16. října 1975, v návaznosti na návrh, který předložilo Valné shromáždění OSN v rámci prací týkajících se dekolonizace Západní Sahary, posudek „Západní Sahara“ (CIJ Recueil 1975, s. 12, dále jen „posudek k Západní Sahaře“). V bodě 162 tohoto stanoviska měl MSD za to, že:

„Ze skutečností a informací, které byly poskytnuty [MSD], vyplývá, že v době španělské kolonizace existovaly právní vztahy vazalství mezi některými kmeny žijícími na území Západní Sahary a marockým sultánem. Rovněž z nich vyplývá existence práv, včetně některých práv týkajících se půdy, která představovala právní vazby mezi mauritánským celkem, jak jej chápe [MSD], a územím Západní Sahary. [MSD] naproti tomu konstatuje, že skutečnosti a informace, které mu byly poskytnuty, neprokazují existenci žádného vztahu územní svrchovanosti mezi územím Západní Sahary na jedné straně a Marockým královstvím nebo mauritánským celkem na straně druhé. [MSD] tedy nezjistil existenci právních vztahů způsobilých ovlivnit použití rezoluce [Valného shromáždění OSN] č. 1514 (XV), pokud jde o dekolonizaci Západní Sahary a zejména uplatňování zásady sebeurčení na základě svobodného a autentického vyjádření vůle obyvatel tohoto území. […]“

26

V bodě 163 posudku k Západní Sahaře MSD zejména uvedl:

„[MSD je toho názoru], [p]okud jde o otázku I, […], že Západní Sahara (Rio de Oro a Sakiet El Hamra) nebyla v okamžiku kolonizace Španělskem územím bez pána (terra nullius); […] pokud jde o otázku II, […], že území mělo s Marockým královstvím právní vazby, jejichž rysy jsou uvedeny v bodě 162 tohoto posudku [a] že území mělo na mauritánský celek právní vazby mající znaky uvedené v bodě 162 tohoto posudku.“

27

Marocký král v projevu, který přednesl v den zveřejnění posudku k Západní Sahaře, prohlásil, že „celý svět uznal, že [Západní] Sahara náleží“ Marockému království a že mu „přísluší pokojným způsobem získat toto území“, a za tímto účelem vyzval k uspořádání pochodu.

28

Dne 6. listopadu 1975 přijala Rada bezpečnosti OSN na svém 1854. zasedání rezoluci č. 380 (1975) k Západní Sahaře, ve které „[v]yjádř[ila] politování nad konáním [tohoto] pochodu“ a „[vyzvala] Marocké [království], aby okamžitě stáhlo z území Západní Sahary všechny účastníky [uvedeného] pochodu“.

29

Dne 26. února 1976 informovalo Španělské království generálního tajemníka OSN o tom, že od tohoto data ukončuje svou přítomnost na území Západní Sahary a má za to, že nadále nenese jakoukoliv mezinárodní odpovědnost týkající se správy tohoto území.

30

V mezidobí vypukl v této oblasti ozbrojený konflikt mezi Marockým královstvím, Mauritánskou islámskou republikou a Frontou Polisario. Za těchto okolností část obyvatelstva Západní Sahary, převážně Saharawinců, z tohoto území uprchla a nalezla útočiště v táborech nacházejících se na alžírském území poblíž hranice se Západní Saharou.

31

Den po odchodu Španělského království ze Západní Sahary vyhlásila Fronta Polisario vznik Saharské arabské demokratické republiky (dále jen „SADR“). Evropská unie ani žádný z jejích členských států k dnešnímu dni SADR neuznaly.

32

Dne 14. dubna 1976 podepsalo Marocké království s Mauritánskou islámskou republikou smlouvu o rozdělení území Západní Sahary a anektovalo tu část území, jež mu byla touto smlouvou přidělena. Dne 10. srpna 1979 uzavřela Mauritánská islámská republika s Frontou Polisario mírovou dohodu, na jejímž základě se vzdala všech územních nároků v Západní Sahaře. Po uzavření této dohody převzalo Marocké království kontrolu nad územím evakuovaným mauritánskými silami.

33

Dne 21. listopadu 1979 přijalo Valné shromáždění OSN na 75. plenárním zasedání rezoluci č. 34/37 k otázce Západní Sahary, ve které „[z]novu potvr[dilo] nezcizitelné právo lidu Západní Sahary na sebeurčení a nezávislost, v souladu s [Chartou OSN] […] a s cíli [jeho] rezoluce č. 1514 (XV)“, „[vyjádřilo] hluboké politování nad zhoršením situace, které je způsobeno pokračující okupací Západní Sahary Marokem“, „naléhavě [vyzvalo] Maroko, aby se také zapojilo do mírového procesu a ukončilo okupaci území Západní Sahary“, a „[z]a tímto účelem doporuč[ilo], aby se [Fronta Polisario], zástupkyně lidu Západní Sahary, v plném rozsahu zapojila do jakéhokoli hledání spravedlivého, trvalého a konečného politického řešení otázky Západní Sahary, v souladu s rezolucemi a prohlášeními [OSN]“. Po této rezoluci následovala rezoluce č. 35/19 přijatá Valným shromážděním OSN na 56. plenárním zasedání, které se konalo dne 11. listopadu 1980. V bodě 10 této rezoluce Valné shromáždění „naléhavě [vyzvalo] […] Maroko a [Frontu Polisario], zástupkyni lidu Západní Sahary, aby zahájily přímá jednání s cílem dospět ke konečnému vyřešení otázky Západní Sahary“.

34

Konflikt mezi Marockým královstvím a Frontou Polisario pokračoval až do 30. srpna 1988, kdy strany v zásadě přijaly návrhy na urovnání konfliktu, které předložil zejména generální tajemník OSN a které stanovily především vyhlášení příměří a uspořádání referenda o sebeurčení pod dohledem OSN. Avšak vzhledem k tomu, že nebylo nalezeno žádné politické řešení, konflikt se znovu rozhořel v roce 2020.

35

Za účelem zejména dohledu nad příměřím a pomoci při organizaci referenda zřídila Rada bezpečnosti OSN v dubnu 1991 misi pro uspořádání referenda v Západní Sahaře (MINURSO), jejíž mandát je každoročně prodlužován a která existuje dodnes. V rezolucích Rady bezpečnosti OSN bylo pravidelně opakovaně uváděno, že jakékoli politické řešení musí zajistit „sebeurčení lidu Západní Sahary v rámci uspořádání, která budou v souladu se zásadami a cíli uvedenými v Chartě OSN [naposledy viz rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2703 (2023) ze dne 30. října 2023, bod 4].

36

Valné shromáždění OSN přijalo na 82. plenárním zasedání konaném dne 6. prosince 1995 rezoluci 50/33, nazvanou „Činnosti zahraničních, hospodářských a jiných hráčů, které brání naplňování Prohlášení o poskytnutí nezávislosti koloniálním zemím a národům na územích nacházejících se pod koloniální nadvládou“, ve které zejména „opakovaně [z]důraz[nilo] nezcizitelné právo národů koloniálních nebo nesamosprávných území na sebeurčení, nezávislost a využívání přírodních zdrojů pocházejících z jejich území, jakož i jejich právo disponovat těmito zdroji v jejich nejlepším zájmu“, „[p]otvr[dilo] hodnotu zahraničních hospodářských investic uskutečněných ve spolupráci s národy nesamosprávných území a dle jejich přání, a to s cílem významně přispět k socioekonomickému rozvoji území“, „opětovně [p]rohl[ásilo], že škodlivý způsob využívání a drancování mořských a jiných přírodních zdrojů koloniálních či nesamosprávných území cizími ekonomickými hráči, v rozporu s relevantními rezolucemi OSN, narušují celistvost a prosperitu těchto území“ a „vyz[valo] všechny vlády a agentury Organizace spojených národů, aby zajistily plné dodržování a ochranu trvalé svrchovanosti obyvatel koloniálních či nesamosprávných území ve vztahu k jejich přírodním zdrojům“.

37

Takové referendum se dosud nekonalo a Marocké království kontroluje většinu území Západní Sahary, kterou pískový val, jejž postavila a hlídá marocká armáda, odděluje od zbývající části tohoto území, kterou kontroluje Fronta Polisario.

38

V rámci dohody o přidružení byla podepsána dne 13. prosince 2010 v Bruselu (Belgie) dohoda ve formě výměny dopisů mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o vzájemných liberalizačních opatřeních pro zemědělské produkty, zpracované zemědělské produkty, ryby a produkty rybolovu, o nahrazení protokolů č. 1, 2 a 3 a příloh k nim a o změnách Evropsko-středomořské dohody zakládající přidružení mezi Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na jedné straně a Marockým královstvím na straně druhé (Úř. věst. 2012, L 241, s. 4, dále jen „dohoda o liberalizaci“). Tato dohoda byla schválena jménem Unie rozhodnutím Rady 2012/497/EU ze dne 8. března 2012 (Úř. věst. 2012, L 241, s. 2).

39

V oblasti rybolovu se Evropské hospodářské společenství v roce 1985 zavázalo převzít odpovědnost za stávající dohody o rybolovu uzavřené Španělským královstvím a Portugalskou republikou s Marockým královstvím po přistoupení těchto dvou členských států k tehdejšímu Evropskému hospodářskému společenství [viz rozhodnutí Rady 87/442/EHS ze dne 13. srpna 1987 o uzavření dohody ve formě výměny dopisů o režimu rybolovu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Marockým královstvím, předběžně použitelné od 1. srpna do 31. prosince 1987 (Úř. věst. 1987, L 232, s. 18), a dohoda ve formě výměny dopisů o režimu rybolovu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Marockým královstvím, předběžně použitelná od 1. srpna do 31. prosince 1987 (Úř. věst. 1987, L 232, s. 19)].

40

V letech 1988, 1992 a 2006 uzavřelo Evropské hospodářské společenství s Marockým královstvím vlastní dohody v odvětví rybolovu, a sice Dohodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Marockým královstvím o vztazích v odvětví mořského rybolovu (Úř. věst. 1988, L 99, s. 49; dále jen „dohoda z roku 1988“), Dohodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Marockým královstvím o vztazích v odvětví mořského rybolovu (Úř. věst. 1992, L 407, s. 3; dále jen „dohoda z roku 1992“) a dohodu o rybolovu z roku 2006.

41

Oblast působnosti těchto dohod zahrnovala „území Maroka a vody spadající pod marockou jurisdikci“, aniž byla přesně stanovena hranice dotčených námořních oblastí (v tomto smyslu viz článek 1 dohody z roku 1988, článek 1 dohody z roku 1992 a článek 11 dohody o rybolovu z roku 2006).

42

Klíčovou součástí všech těchto dohod bylo vyplácení finančních příspěvků Marockému království, částečně výměnou za to, že marocké orgány vydávaly licence rybářským plavidlům Unie (v tomto smyslu viz čl. 2 odst. 2 a článek 6 dohody z roku 1988, čl. 2 odst. 2 a článek 7 dohody z roku 1992 a články 6 a 7 dohody o rybolovu z roku 2006).

43

Samostatné protokoly platné po dobu čtyř let, které jsou nedílnou součástí těchto dohod, mimo jiné stanovily rybolovná práva udělená rybářským plavidlům Unie, dobu jejich platnosti a podmínky jejich využívání [články 5 a 7 dohody z roku 1988 a protokol č. 1, kterým se stanoví rybolovná práva udělená Marokem a vyrovnání přiznané Společenstvím na období od 1. března 1988 do 29. února 1992 (Úř. věst. 1988, L 99, s. 61); články 7 a 9 dohody z roku 1992 a protokol, kterým se stanoví rybolovná práva a finanční vyrovnání a finanční příspěvek přiznané ze strany Společenství (Úř. věst. 1992, L 407, s. 15), a články 5 až 7 dohody o rybolovu z roku 2006 a protokol, kterým se stanoví rybolovná práva a finanční příspěvek podle Dohody mezi Evropským společenstvím a Marockým královstvím o partnerství v odvětví rybolovu (Úř. věst. 2006, L 141, s. 9)].

44

Platnost protokolu, kterým se stanoví rybolovná práva a finanční příspěvek, tedy protokolu mezi Evropskou unií a Marockým královstvím, kterým se stanoví rybolovná práva a finanční příspěvek podle Dohody mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o partnerství v odvětví rybolovu (Úř. věst. 2013, L 328, s. 2) (dále jen „protokol z roku 2013“), který byl připojen k dohodě o rybolovu z roku 2006, skončila dle bodu 2 odůvodnění sporného rozhodnutí dne 14. července 2018.

45

Dne 19. listopadu 2012 podala Fronta Polisario k Tribunálu žalobu na zrušení rozhodnutí 2012/497, přičemž zejména tvrdila, že Rada porušila některé své povinnosti dle mezinárodního práva tím, že uvedeným rozhodnutím schválila použití dohody o liberalizaci na území Západní Sahary. Rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, Fronta Polisario v. Rada (T‑512/12, EU:T:2015:953), Tribunál zrušil rozhodnutí 2012/497 v rozsahu, v němž schválilo použití dohody o liberalizaci na Západní Saharu, a to z důvodu, že Rada nedostála své povinnosti posoudit před přijetím tohoto rozhodnutí všechny okolnosti projednávané věci, jelikož neověřila, zda využívání produktů pocházejících z tohoto území vyvážených do Unie neprobíhá na úkor obyvatelstva uvedeného území a nevede k porušování základních práv dotčených osob.

46

Na základě kasačního opravného prostředku podaného Radou dne 19. února 2016 Soudní dvůr, rozsudkem ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), zrušil rozsudek ze dne 10. prosince 2015, Fronta Polisario v. Rada (T‑512/12, EU:T:2015:953), a žalobu Fronty Polisario podanou k Tribunálu odmítl jako nepřípustnou. V tomto ohledu Soudní dvůr vyhověl druhému důvodu kasačního opravného prostředku vycházejícímu z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál dopustil při analýze aktivní legitimace žalobkyně, a konkrétně výtce, že Tribunál neprávem konstatoval, že se dohoda o liberalizaci vztahuje na Západní Saharu. Soudní dvůr zejména shledal, že v souladu se zásadou sebeurčení, použitelnou na vztahy mezi Unií a Marockým královstvím, a v souladu s právem na sebeurčení, které z toho vyplývá lidu Západní Sahary, které je nesamosprávným územím ve smyslu článku 73 Charty OSN, má toto území status oddělený a odlišný od statusu jakéhokoli státu, včetně statusu Marockého království. Soudní dvůr na základě toho dospěl k závěru, že výraz „území Marockého království“ uvedený v článku 94 dohody o přidružení nelze vykládat v tom smyslu, že Západní Sahara spadá do územní působnosti této dohody.

47

K tomuto závěru dospěl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), rovněž na základě toho, že lid Západní Sahary musí být považován za „třetí stranu“ ve smyslu zásady relativního účinku smluv. Souhlas této třetí strany byl totiž nutný k tomu, aby mohla být dotčena prováděním dohody o přidružení v případě zahrnutí území Západní Sahary do působnosti uvedené dohody, a to aniž by bylo nutné určit, zda jí z takového provádění mohou vznikat povinnosti, či naopak práva. Soudní dvůr přitom uvedl, že z rozsudku ze dne 10. prosince 2015, Fronta Polisario v. Rada (T‑512/12, EU:T:2015:953), nevyplývá, že lid Západní Sahary takový souhlas stran dohody o přidružení vyjádřil.

48

V rozsudku ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118), Soudní dvůr zejména zaprvé uvedl, že dohoda o rybolovu z roku 2006 je součástí smluvního celku, jehož rámec tvoří dohoda o přidružení. Vzhledem k existenci tohoto smluvního celku měl Soudní dvůr za to, že je třeba pojem „území Maroka“ uvedený v článku 11 dohody o rybolovu z roku 2006 chápat stejně jako pojem „území Marockého království“ uvedený v článku 94 dohody o přidružení a na základě toho učinil závěr, že území Západní Sahary nespadá pod pojem „území Maroka“ ve smyslu článku 11 dohody o rybolovu z roku 2006.

49

Zadruhé Soudní dvůr pro účely výkladu výrazu „vody spadající pod svrchovanost nebo jurisdikci Marockého království“ uvedl, že z čl. 2 odst. 1 a článků 55 a 56 Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu vyplývá, že vody, ve kterých je pobřežní stát oprávněn vykonávat svrchovanost nebo jurisdikci, se omezují pouze na vody přiléhající k jeho území a představující jeho teritoriální moře nebo výlučnou ekonomickou zónu (VEZ). V důsledku toho a s ohledem na skutečnost, že území Západní Sahary není součástí území Marockého království, dospěl Soudní dvůr k závěru, že vody přiléhající k území Západní Sahary nepatří do marocké rybolovné oblasti uvedené v čl. 2 písm. a) dohody o rybolovu z roku 2006.

50

Zatřetí Soudní dvůr upřesnil, že by bylo v rozporu se zásadou sebeurčení a se zásadou relativního účinku smluv, pokud by vody přímo přiléhající k pobřeží území Západní Sahary byly zahrnuty do oblasti působnosti dohody o rybolovu z roku 2006 jakožto „vody spadající pod svrchovanost […] Marockého království“ uvedené v čl. 2 písm. a) této dohody.

51

Začtvrté, pokud jde o výraz „vody spadající pod […] jurisdikci Marockého království“ uvedený v čl. 2 písm. a) dohody o rybolovu z roku 2006, Soudní dvůr uvedl, že Rada a Komise zvážily mimo jiné též to, že by na Marocké království mohlo být pohlíženo jako na „faktickou spravující moc“ nebo okupační mocnost na území Západní Sahary a že by se taková kvalifikace mohla jevit relevantní pro určení působnosti této dohody. Soudní dvůr však poznamenal, že – i bez nutnosti zkoumat, zda by případný společný úmysl stran uvedené dohody přiznat tomuto výrazu zvláštní smysl pro zohlednění takových okolností byl v souladu s pravidly mezinárodního práva zavazujícími Unii – takový společný úmysl každopádně nemohl být v daném případě konstatován, neboť Marocké království kategoricky vyloučilo, že by bylo na území Západní Sahary okupační mocností nebo spravující mocí.

52

Zapáté, pokud jde o územní působnost protokolu z roku 2013, Soudní dvůr konstatoval, že výraz „marocká rybolovná oblast“ je použit v dohodě o rybolovu z roku 2006 i v tomto protokolu, jehož územní působnost tato dohoda vymezuje. Soudní dvůr konstatoval, že tímto výrazem se rozumí vody spadající pod svrchovanost nebo jurisdikci Marockého království, a v důsledku toho tento výraz nezahrnuje vody přiléhající k území Západní Sahary.

53

Zašesté Soudní dvůr konstatoval, že ke sdělení zeměpisných souřadnic základních linií a rybolovné oblasti Marockého království, na které se vztahují ustanovení protokolu z roku 2013, došlo až 16. července 2014. Vzhledem k tomu, že protokol z roku 2013 vstoupil v platnost dne 15. července 2014, Soudní dvůr z toho vyvodil, že tyto zeměpisné souřadnice nejsou součástí znění tohoto protokolu, tak jak bylo dohodnuto stranami. Každopádně i kdyby byly tyto zeměpisné souřadnice sděleny před vstupem uvedeného protokolu v platnost, nemohly by podle Soudního dvora nijak zpochybnit výklad výrazu „marocká rybolovná oblast“ podaný v bodě 79 rozsudku ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118), ani rozšířit působnost téhož protokolu na vody přiléhající k území Západní Sahary.

54

Za těchto podmínek Soudní dvůr rozhodl, že jelikož se dohoda o rybolovu z roku 2006 ani protokol z roku 2013 nevztahují na vody přiléhající k území Západní Sahary, přezkum této otázky neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost aktů o uzavření těchto dohod z hlediska čl. 3 odst. 5 SEU.

55

Rada v návaznosti na rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118), rozhodnutím ze dne 16. dubna 2018 zmocnila Komisi, aby zahájila jménem Unie jednání s Marockým královstvím za účelem změny dohody o rybolovu z roku 2006, a zejména za účelem zahrnutí vod přiléhajících k území Západní Sahary do oblasti působnosti této dohody. Dne 24. července 2018 byla po skončení těchto jednání parafována nová dohoda o partnerství v oblasti udržitelného rybolovu mezi Unií a Marockým královstvím, nový prováděcí protokol k této dohodě včetně přílohy a dodatků uvedeného protokolu, jakož i výměna dopisů připojená k uvedené dohodě.

56

Dne 14. ledna 2019 podepsaly Unie a Marocké království v Bruselu Dohodu mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o partnerství v odvětví udržitelného rybolovu (Úř. věst. 2019, L 77, s. 8, dále jen „dohoda o rybolovu“), prováděcí protokol k ní (Úř. věst. 2019, L 77, s. 18, dále jen „prováděcí protokol“) a výměnu dopisů připojenou k této dohodě (Úř. věst. 2019, L 77, s. 53, dále jen „výměna dopisů“) (společně dále jen „sporná dohoda“).

57

Podle čl. 1 písm. h) dohody o rybolovu se pro účely této dohody „rybolovnou oblastí“ rozumí „vody středovýchodního Atlantiku mezi rovnoběžkami 35°47′18″ severní šířky a 20°46′13″ severní šířky, včetně přilehlých vod Západní Sahary, pokrývající všechny oblasti řízení rybolovu“. Uvádí se v něm rovněž, že „touto definicí nebudou dotčena případná jednání o vymezení námořních oblastí pobřežních států sousedících s rybolovnou oblastí ani práva třetích států obecně“.

58

Článek 5 odst. 1 a 2 dohody o rybolovu stanoví:

„1.   Plavidla Unie mohou provozovat rybolovné činnosti v rybolovné oblasti dotčené touto dohodou, pouze pokud jsou držiteli oprávnění k rybolovu vydaného podle této dohody. Veškeré rybolovné činnosti provozované v rybolovné oblasti mimo rámec této dohody jsou zakázány.

2.   Orgány Marockého království udělí plavidlům Unie oprávnění k rybolovu výhradně na základě této dohody. Vydávání jakýchkoli oprávnění k rybolovu plavidlům Unie mimo rámec této dohody, zejména v podobě přímého oprávnění k rybolovu, je zakázáno.“

59

Článek 6 odst. 1 dohody o rybolovu stanoví:

„Pro zajištění předpisového rámce pro udržitelný rybolov se plavidla Unie působící v rybolovné oblasti řídí marockými právními a správními předpisy upravujícími rybolovné aktivity v této oblasti, není-li v této dohodě stanoveno jinak […]“

60

Článek 12 odst. 1 až 4 dohody o rybolovu stanoví:

„1.   Finanční příspěvek je definován v protokolu.

2.   Do finančního příspěvku podle článku 1 patří:

3.   Finanční příspěvek poskytovaný Unií je v souladu s [prováděcím] protokolem vyplácen jednou ročně.

4.   Strany posuzují, zda jsou ze zeměpisného a společenského hlediska spravedlivě rozděleny sociální a ekonomické výhody plynoucí z této dohody, zejména pokud jde o infrastrukturu, základní sociální služby, zakládání podniků, odborné vzdělávání a rozvojové a modernizační projekty v odvětví rybolovu, s cílem zajistit, aby z nich mělo dotčené obyvatelstvo prospěch v míře odpovídající rybolovným činnostem.“

61

Článek 13 odst. 1 dohody o rybolovu stanoví:

„Zřizuje se smíšený výbor složený ze zástupců stran. Tento výbor odpovídá za sledování provádění této dohody a může přijímat změny protokolu.“

62

Článek 14 dohody o rybolovu:

„Tato dohoda se vztahuje na území, na které se na jedné straně vztahuje Smlouva [EU] a Smlouva [FEU] a na straně druhé právní a správní předpisy uvedené v čl. 6 odst. 1 této dohody.“

63

Článek 16 dohody o rybolovu zní:

„[Prováděcí p]rotokol a [výměna dopisů] připojená k dohodě jsou nedílnou součástí této dohody […]“

64

Článek 6 odst. 1 a 2 prováděcího protokolu stanoví:

„1.   Finanční příspěvek podle čl. 12 odst. 2 písm. a) dohody o rybolovu a poplatky podle č. 12 odst. 2 písm. b) dohody o rybolovu jsou spravedlivě rozděleny podle zeměpisných a sociálních kritérií tak, aby se zajistilo, že související sociální a ekonomické výhody budou v souladu s čl. 12 odst. 4 dohody o rybolovu přínosem pro dotčené obyvatelstvo.

2.   Nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy začne být používán tento protokol, představí orgány Marockého království metodu zeměpisného a sociálního rozdělení podle odstavce 1 a klíč pro přerozdělení přidělených částek, jež musí být posouzeny v rámci smíšeného výboru.“

65

V druhém pododstavci výměny dopisů se uvádí:

„V návaznosti na jednání se Evropská unie a Marocké království dohodly takto:

66

Dne 4. března 2019 přijala Rada sporné rozhodnutí. Článek 1 první pododstavec tohoto rozhodnutí stanoví:

„Dohoda [o rybolovu], [prováděcí] protokol k ní a výměna dopisů […] se schvalují jménem Unie.“

67

V bodech 3 až 5 a 7 až 12 odůvodnění sporného rozhodnutí se uvádí:

[…]

68

Podle článku 17 dohody o rybolovu tato dohoda, prováděcí protokol a výměna dopisů vstoupily v platnost dne 18. července 2019 (Úř. věst. 2019, L 195, s. 1).

69

Platnost prováděcího protokolu, který upravuje podmínky přístupu do rybolovných oblastí přiléhajících k území Západní Sahary, skončila čtyři roky po jeho vstupu v platnost, tedy dne 17. července 2023.

70

Návrhy došlými kanceláři Tribunálu dne 10. a 12. června 2019 podala Fronta Polisario dvě žaloby, kterými se domáhala ve věci T‑344/19 zrušení sporného rozhodnutí a ve věci T‑356/19, pro případ, že by Tribunál dospěl k závěru, že nařízení Rady (EU) 2019/440 ze dne 29. listopadu 2018 o přidělení rybolovných práv podle Dohody mezi Evropskou unií a Marockým královstvím o partnerství v oblasti udržitelného rybolovu a prováděcího protokolu k této dohodě (Úř. věst. 2019, L 77, s. 1) představuje mezitímní opatření bránící tomu, aby mohlo být na Frontu Polisario nahlíženo jako na bezprostředně dotčenou sporným rozhodnutím, zrušení tohoto nařízení.

71

Napadeným rozsudkem Tribunál zejména zrušil sporné rozhodnutí a rozhodl, že účinky tohoto rozhodnutí budou zachovány po dobu, která nemůže přesáhnout lhůtu stanovenou v čl. 56 prvním pododstavci statutu Soudního dvora Evropské unie, nebo pokud bude v této lhůtě podán kasační opravný prostředek, do vyhlášení rozsudku, kterým Soudní dvůr rozhodne o tomto kasačním opravném prostředku.

72

Zaprvé Tribunál zkoumal dvě námitky nepřípustnosti, které vznesla proti žalobě směřující ke zrušení sporného rozhodnutí Rada, podporovaná Španělským královstvím, Francouzskou republikou, Komisí, jakož i Chambre des pêches maritimes de l’Atlantique Nord (Komora pro mořský rybolov v Severním Atlantiku), Chambre des pêches maritimes de l’Atlantique Centre (Komora pro mořský rybolov ve Středním Atlantiku) a Chambre des pêches maritimes de l’Atlantique Sud (Komora pro mořský rybolov v Jižním Atlantiku) (společně dále jen „CPMM“), z nichž první vycházela z nedostatku způsobilosti Fronty Polisario vystupovat před unijními soudy a druhá z nedostatku aktivní legitimace k podání žaloby proti spornému rozhodnutí, a tyto námitky zamítl, první z nich v bodech 132 až 159 a druhou v bodech 171 až 268 napadeného rozsudku.

73

Zadruhé Tribunál nejprve zamítl první žalobní důvod, uplatněný Frontou Polisario na podporu jejích návrhových žádání, vycházející z nedostatku pravomoci Rady k přijetí sporného rozhodnutí, a následně zkoumal v bodech 276 až 364 napadeného rozsudku třetí žalobní důvod znějící na zrušení, vycházející v podstatě z toho, že Rada porušila svou povinnost dodržet požadavky vyvozené Soudním dvorem ze zásady sebeurčení a zásady relativního účinku smluv, jak byly upřesněny v rozsudcích ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), a ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118). V bodě 364 napadeného rozsudku Tribunál dospěl k závěru, že Rada přijetím sporného rozhodnutí dostatečně nezohlednila všechny relevantní skutečnosti týkající se situace Západní Sahary a měla neprávem za to, že má prostor pro uvážení při rozhodování, zda je třeba vyhovět požadavku, podle něhož lid tohoto území musí vyjádřit svůj souhlas s použitím sporné dohody na toto území, jakožto třetí strana ve vztahu k uvedené dohodě, v souladu s výkladem zásady relativního účinku smluv ve spojení se zásadou sebeurčení podaným Soudním dvorem.

74

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 15. února 2022 byly věci C‑778/21 P a C‑798/21 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

75

Rozhodnutími předsedy Soudního dvora ze dne 27. května 2022 bylo povoleno vedlejší účastenství Maďarska, Portugalské republiky a Slovenské republiky na podporu návrhových žádání Rady ve věci C‑798/21 P.

76

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 16. června 2022 bylo povoleno rovněž vedlejší účastenství Belgického království na podporu návrhových žádání Rady ve věci C‑798/21 P. Tento členský stát se nicméně později nezúčastnil písemné části řízení.

77

Komise v rámci kasačního opravného prostředku (věc C‑778/21 P) navrhuje, aby Soudní dvůr:

78

Rada v rámci kasačního opravného prostředku (věc C‑798/21 P) navrhuje, aby Soudní dvůr:

79

Fronta Polisario navrhuje, aby Soudní dvůr:

80

Francouzská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

81

CPMM navrhují, aby Soudní dvůr:

82

Španělské království navrhuje, aby Soudní dvůr vyhověl kasačnímu opravnému prostředku Komise ve věci C‑778/21 P, jakož i kasačnímu opravnému prostředku Rady ve věci C‑798/21 P. Belgické království, Maďarsko, Portugalská republika a Slovenská republika navrhují, aby Soudní dvůr vyhověl kasačnímu opravnému prostředku Rady.

83

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uvádí Komise, navrhovatelka ve věci C‑778/21 P, pět důvodů, a Rada, navrhovatelka ve věci C‑798/21 P, čtyři důvody. První tři důvody kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a první dva důvody kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P vycházejí z nesprávného právního posouzení Tribunálu stran přípustnosti žaloby, kterou k němu podala Fronta Polisario, zatímco čtvrtý a pátý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P, jakož i třetí a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P vycházejí z nesprávných právních posouzení, kterých se měl dopustit Tribunál v rámci přezkumu opodstatněnosti této žaloby.

84

V rámci prvních důvodů kasačního opravného prostředku Rada a Komise vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení tím, že v bodech 142 až 158 napadeného rozsudku uznal procesní způsobilost Fronty Polisario v řízení před unijním soudem.

85

Tyto dva orgány, jakož i Francouzská republika a CPMM v podstatě zejména tvrdí, že Fronta Polisario nemá právní osobnost podle mezinárodního ani unijního práva. Tyto orgány ani nesouhlasí s tím, že by bylo možné dovolávat se zásady účinné soudní ochrany za účelem uznání způsobilosti Fronty Polisario podat žalobu k Tribunálu směřující k obraně práva lidu Západní Sahary na sebeurčení, jelikož by to znamenalo přípustnost jakékoliv žaloby předložené unijnímu soudu jakožto „internímu“ soudu, a to i v případě, že by se žaloba týkala mezinárodního sporu, na který se vztahuje mezinárodní právo a který byl předložen subjektem mezinárodního práva, nezpůsobilého k tomu, aby byl předložen mezinárodnímu soudu. Podle Rady z práva na účinnou soudní ochranu nevyplývá neomezený přístup k unijnímu soudu bez ohledu na podmínky přípustnosti uvedené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU.

86

Podle Komise, i když je sice Fronta Polisario zapojena do „politického řešení“ v otázce konečného statusu území Západní Sahary, jak se uvádí v bodech 143 a 144 napadeného rozsudku, avšak rezoluci Valného shromáždění OSN 34/37, zmíněnou v bodě 33 tohoto rozsudku, je třeba vnímat v souvislostech. Je pravda, že tato rezoluce doporučuje, aby Fronta Polisario jako „zástupkyně“ lidu Západní Sahary byla zapojena do politického řešení konfliktu týkajícího se tohoto území. Uvedená rezoluce, která nemá závaznou povahu, nicméně předcházela vzniku určitého místního zastoupení obyvatelstva Západní Sahary na základě všeobecných a přímých voleb. Unie nikdy neuznala Frontu Polisario jinak než jako jednu ze „stran“ mírového procesu vedeného na úrovni OSN a přesná část lidu Západní Sahary, která se pokládá být zastoupena Frontou Polisario, zůstává poněkud nejistá.

87

Rada má za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když použil extenzivní výklad pojmu „právnická osoba“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, který nezohledňuje meze úlohy a způsobilosti Fronty Polisario k zastupování dle mezinárodního práva, a když odmítl, v bodě 155 napadeného rozsudku a v bodě 103 rozsudku ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑279/19, EU:T:2021:639), argumenty Rady v tomto ohledu. Tribunál podle Rady neprávem rozhodl, že způsobilost Fronty Polisario k zastupování v rámci procesu politického řešení sporu na úrovni OSN odůvodňuje přiznání postavení „právnické osoby“ Frontě Polisario, aby mohla napadnout platnost rozhodnutí týkajícího se uzavření dohody, která podle Rady nemá dopad na řešení tohoto sporu. Rada se domnívá, že úloha Fronty Polisario je na mezinárodní úrovni omezena na její způsobilost účastnit se, jako zástupce lidu Západní Sahary, jednání vedených pod záštitou OSN ve věci konečného statusu Západní Sahary v souladu s rezolucí Valného shromáždění OSN 34/37, uvedenou v bodě 33 tohoto rozsudku. Skutečnost, že orgány Unie uznávají existenci sporu, který je předmětem jednání v rámci OSN, podle Rady nijak neznamená, že Unie nebo její orgány uznávají Frontu Polisario jako svůj protějšek, jelikož Unie se těchto jednání neúčastní.

88

Fronta Polisario s touto argumentací nesouhlasí.

89

Jak v podstatě připomněl Tribunál v bodech 135 a 136 napadeného rozsudku, i když podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci tohoto článku podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření, Soudní dvůr již přiznal procesní způsobilost před unijními soudy entitám nezávisle na otázce jejich založení jakožto právnických osob podle vnitrostátního práva.

90

Jak uvedl Tribunál v bodě 137 napadeného rozsudku, tak tomu bylo zejména v případě, kdy dotčená entita měla dostatečnou způsobilost zastupovat osoby, jejichž práva vyplývající z unijního práva dle svého tvrzení hájila, jakož i autonomii a odpovědnost nezbytné k tomu, aby jednala v rámci právních vztahů určených tímto právem, a kdy ji orgány uznaly jako partnera pro jednání týkající se těchto práv (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 8. října 1974, Union syndicale – Service public européen a další v. Rada, 175/73, EU:C:1974:95, body 9 až 17, jakož i ze dne 8. října 1974, Syndicat général du personnel des organismes européens v. Komise,18/74, EU:C:1974:96, body 5 až 13).

91

Jak uvedl Tribunál v bodě 138 napadeného rozsudku, bylo tomu tak rovněž v případě, kdy unijní orgány přistupovaly k této entitě jako k samostatnému subjektu nadanému vlastními právy a povinnostmi. Soudržnost a spravedlnost totiž vyžadují, aby byla uznána procesní způsobilost takové entity za účelem napadení opatření omezujících její práva nebo nepříznivých rozhodnutí, která vůči ní orgány přijaly (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. října 1982, Groupement des Agences de voyages v. Komise,135/81, EU:C:1982:371, body 9 až 11; ze dne 18. ledna 2007, PKK a KNK v. Rada, C‑229/05 P, EU:C:2007:32, body 107 až 112, jakož i ze dne 15. června 2017, Al-Faqih a další v. Komise, C‑19/16 P, EU:C:2017:466, bod 40).

92

Tribunál ostatně v bodě 139 napadeného rozsudku správně připomněl, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pojem „právnická osoba“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU nelze vykládat restriktivně [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, Venezuela v. Rada (Dotčení třetího státu),C‑872/19 P, EU:C:2021:507, bod 44].

93

V projednávané věci je třeba konstatovat, jak to učinila generální advokátka v bodě 82 svého stanoviska ve spojených věcech Komise v. Fronta Polisario a Rada v. Fronta Polisario (C‑779/21 P a C‑799/21 P, EU:C:2024:260), že Fronta Polisario je samozvané osvobozenecké hnutí, které vzniklo s cílem bojovat za určitý typ budoucího modelu správy nesamosprávného území Západní Sahary, a sice za nezávislost tohoto území na, aktuálně, Marockém království a za vytvoření svrchovaného saharawinského státu. Toto hnutí tedy usiluje o vytvoření, v rámci výkonu práva lidu nesamosprávného území Západní Sahary na sebeurčení, nezávislého státu.

94

Vzhledem k tomu, že uvedené hnutí usiluje na základě práva lidu Západní Sahary na sebeurčení právě o vytvoření státoprávního uspořádání pro toto území, nelze pro účely přiznání Frontě Polisario procesní způsobilosti před unijními soudy požadovat, aby byla konstituována jako právnická osoba v souladu určitým vnitrostátním právním řádem.

95

Fronta Polisario je kromě toho jedním z legitimních partnerů pro jednání v rámci procesu zmíněného v bodě 35 tohoto rozsudku směřujícího k rozhodnutí o budoucnosti Západní Sahary, který probíhá pod záštitou Rady bezpečnosti OSN, jejíž rozhodnutí zavazují všechny členské státy a orgány Unie, a to navzdory tomu, že Frontě Polisario nebylo ze strany OSN nebo Unie či jejích členských států nikdy přiznáno postavení „národně osvobozeneckého hnutí“.

96

Z toho vyplývá, že Fronta Polisario, která se rovněž účastní nejrůznějších mezinárodních, zejména afrických fór, a udržuje bilaterální právní vztahy na mezinárodní úrovni, má dostatečnou právní existenci k tomu, aby mohla vystupovat v řízení před unijními soudy.

97

Pokud jde o otázku, zda tato entita může legitimně zastupovat zájmy lidu Západní Sahary, ta se týká toho, zda je tato entita aktivně legitimována v rámci žaloby na neplatnost směřující proti spornému rozhodnutí, a nikoliv toho, zda je, či není způsobilá jednat v řízení před unijními soudy.

98

Konečně argumentace, podle níž nebyla právní osobnost Fronty Polisario uznána v právních řádech členských států, respektive podle které neuznal její procesní způsobilost žádný soud členského státu, nemůže obstát. Jak uvedl Tribunál v bodě 136 napadeného rozsudku, pojem „právnická osoba“ uvedený v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU se nemusí nutně shodovat s pojmy, které jsou vlastní jednotlivým právním řádům členských států, ačkoli v zásadě předpokládá existenci právní osobnosti, jež musí být ověřena z hlediska vnitrostátního práva, podle kterého byla dotčená právnická osoba založena. V tomto ohledu je dále třeba uvést, že Soudní dvůr uznal, že třetí stát jakožto stát s mezinárodní právní subjektivitou musí být považován za „právnickou osobu“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. června 2021, Venezuela v. Rada (Dotčení třetího státu), C‑872/19 P, EU:C:2021:507, bod 53].

99

S ohledem na výše uvedené úvahy Tribunál tudíž mohl, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, učinit závěr, že Fronta Polisario má procesní způsobilost před unijními soudy ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

100

První důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a první důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P je tudíž třeba zamítnout jako neopodstatněné.

101

Komise v rámci druhého a třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a Rada v rámci první a druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P tvrdí, že Tribunál v bodě 259 napadeného rozsudku neprávem dospěl k závěru, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a v bodě 268 napadeného rozsudku, že se jí toto rozhodnutí dotýká osobně ve smyslu tohoto ustanovení.

102

Rada a Komise tvrdí, že Tribunál v bodě 259 napadeného rozsudku neprávem dospěl k závěru, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena.

103

Komise zejména tvrdí, že Tribunál porušil unijní právo, když rozhodl, že některé účinky sporného rozhodnutí a sporné dohody splňují podmínky, na jejichž základě lze konstatovat, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena, ačkoliv sporná dohoda, jejíž schválení jménem Unie bylo předmětem tohoto rozhodnutí, umožnovala pouze přístup k vodám přiléhajícím k Západní Sahaře výměnou za finanční příspěvek zahrnující finanční příspěvek v souvislosti s přístupem plavidel, poplatky placené majiteli plavidel a odvětvovou podporu, a současně dbala na to, aby uznala oddělený status tohoto území, a ponechala zcela otevřenou otázku výsledku procesu vedeného OSN ve věci uvedeného nesamosprávného území.

104

Úvahy, na jejichž základě Tribunál v bodech 197 až 235 napadeného rozsudku argumentaci orgánů odmítl, podle Komise ve skutečnosti směřovaly nikoliv k závěru, že Fronta Polisario je bezprostředně dotčena sporným rozhodnutím, nýbrž k závěru, že se sporná dohoda použije na území Západní Sahary, jakož i na vody k ní přiléhající, a že lid Západní Sahary tudíž může být touto dohodou dotčen. Tribunál se podle Komise dopustil nesprávného právního posouzení v bodech 201 až 216 napadeného rozsudku, jakož i v jeho bodech 255 až 258, jelikož k tomu, aby došlo k využívání zdrojů nebo k použití finančního příspěvku, byla nezbytná určitá opatření. Bez nich by z využívání zdrojů a finančního příspěvku neplynul Západní Sahaře žádný prospěch. Samotný fakt, že opatření k provedení sporné dohody spadají do rámce této dohody, podle Komise neznamená, že je bezprostředně měněno právní postavení lidu Západní Sahary. Podle Komise je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení také bod 217 napadeného rozsudku, poněvadž hospodářské subjekty nebyly spornou dohodou, bez přijetí celé řady opatření příslušnými orgány, bezprostředně dotčeny.

105

Rada zejména dodává, že závěr obsažený v bodě 196 napadeného rozsudku, podle kterého s ohledem na povahu rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody a jeho vlastní právní účinky nelze bez dalšího vyloučit, že sporné rozhodnutí má vzhledem k obsahu sporné dohody přímé účinky na právní postavení Fronty Polisario, je založen na důvodech, které jsou stiženy nesprávným právním posouzením.

106

Podle Rady v bodech 184 a 192 napadeného rozsudku Tribunál neprávem rozhodl, že rozhodnutí týkající se uzavření mezinárodní dohody je konstitutivním prvkem této dohody a vyvolává právní účinky vůči ostatním stranám, „jelikož formalizuje akceptaci závazků, které vůči nim Unie přijala“. Sporné rozhodnutí podle Rady nevyvolává právní účinky vně interního právního řádu Unie. Na rozdíl od toho, co konstatoval Tribunál v bodě 192 napadeného rozsudku, sporným rozhodnutím Unie vyjadřuje souhlas v interním právním řádu Unie.

107

Podle Rady měla Fronta Polisario napadnout před Tribunálem oznámení učiněné Unií, které je výslovně zmíněno jak v článku 17 dohody o rybolovu a v článku 15 prováděcího protokolu, tak v článku 2 sporného rozhodnutí, a to za podmínky, že by byly splněny všechny podmínky přípustnosti. Rada ostatně nesouhlasí s tím, že by tyto podmínky byly v projednávané věci splněny.

108

Rada dále zpochybňuje závěr Tribunálu uvedený v bodě 250 napadeného rozsudku, podle kterého vzhledem k tomu, že se uzavření sporné dohody dotýká lidu Západní Sahary a vyžaduje získání jeho souhlasu, má sporné rozhodnutí bezprostřední účinky na právní postavení Fronty Polisario jakožto zástupkyně tohoto lidu.

109

Podle Francouzské republiky se Tribunál dopustil první skupiny nesprávných právních posouzení, která se týkají právních účinků rozhodnutí Rady o uzavření mezinárodní dohody. Shodně s Radou zdůrazňuje, že i když závěr uvedený v bodě 184 napadeného rozsudku, podle kterého rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody materializuje souhlas Unie s tím, že bude touto dohodou vázána, je správný v právním řádu Unie, z mezinárodního hlediska vyjadřuje souhlas být touto smlouvou vázán až oznámení dotyčné straně o tom, že byly ukončeny interní postupy. Druhé skupiny nesprávných právních posouzení se pak měl Tribunál dopustit, když měl za to, že k bezprostřední změně právního postavení Fronty Polisario došlo na základě sporné dohody jako takové.

110

Rovněž CPMM, zaprvé, podporují argumenty Rady, co se týče nesprávných právních posouzení, kterých se měl Tribunál dopustit v bodech 185 až 190 napadeného rozsudku, a to jelikož rozhodnutí o uzavření smlouvy podle CPMM neznamená vstup této smlouvy v platnost. Zásada účinné soudní ochrany kromě toho není podle CPMM určena k tomu, aby rozšiřovala žalobní tituly neevropského žalobce za účelem obrany kolektivních práv vycházejících z mezinárodního práva. Zadruhé Tribunál zaměnil podle CPMM Frontu Polisario s lidem Západní Sahary, když učinil závěr, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím „bezprostředně“ dotčena.

111

Fronta Polisario tuto argumentaci rozporuje.

112

Jak bylo připomenuto v bodě 89 tohoto rozsudku, podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může každá fyzická nebo právnická osoba za podmínek uvedených v prvním a druhém pododstavci podat žalobu proti aktům, které jsou jí určeny nebo které se jí bezprostředně a osobně dotýkají, jakož i proti právním aktům s obecnou působností [nařizovacím aktům], které se jí bezprostředně dotýkají a nevyžadují přijetí prováděcích opatření.

113

Jak připomenul Tribunál v bodě 179 napadeného rozsudku, podle ustálené judikatury podmínka, že fyzická nebo právnická osoba musí být bezprostředně dotčena opatřením, které je předmětem žaloby, vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek, a sice napadené opatření musí zaprvé vyvolávat bezprostřední účinky na právní postavení této osoby a zadruhé adresátům pověřeným jeho provedením nesmí ponechávat žádnou posuzovací pravomoc, neboť toto provedení je čistě automatické povahy a vyplývá výlučně z unijní úpravy, aniž je třeba použít další zprostředkující předpisy (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. listopadu 2018, Scuola Elementare Maria Montessori v. Komise, Komise v. Scuola Elementare Maria Montessori a Komise v. Ferracci, C‑622/16 P až C‑624/16 P, EU:C:2018:873, bod 42 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. července 2022, Nord Stream 2 v. Parlament a Rada, C‑348/20 P, EU:C:2022:548, bod 43, jakož i citovaná judikatura).

114

V projednávané věci Fronta Polisario usiluje svou žalobou na neplatnost o obhajobu práva lidu Západní Sahary na sebeurčení, které již bylo Soudním dvorem uznáno v bodech 88, 91 a 105 rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973). To, zda je Fronta Polisario bezprostředně dotčena sporným rozhodnutím ve smyslu judikatury připomenuté v předchozím bodě tohoto rozsudku, je přitom třeba posoudit ve světle účinků sporného rozhodnutí, a tudíž účinků sporné dohody na právní postavení lidu Západní Sahary zastoupeného v projednávaných věcech Frontou Polisario.

115

I když Fronta Polisario nebyla oficiálně uznána jako výlučná zástupkyně lidu Západní Sahary, je podle rezolucí nejvyšších orgánů OSN, a to včetně rezolucí Rady bezpečnosti OSN uvedených v bodě 35 tohoto rozsudku, výsadním partnerem pro jednání v rámci procesu, vedeného pod záštitou OSN a směřujícího k rozhodnutí o budoucím statusu Západní Sahary. Fronta Polisario se rovněž účastní dalších mezinárodních jednání s cílem hájit právo lidu Západní Sahary na sebeurčení.

116

S ohledem na tyto zvláštní okolnosti lze mít za to, že Fronta Polisario je oprávněna zpochybnit před unijním soudem legalitu aktu Unie, který má bezprostřední účinky na právní postavení lidu Západní Sahary jakožto nositele práva na sebeurčení, pokud se tento akt osobně dotýká lidu Západní Sahary, nebo v případě aktu s obecnou působností [nařizovacího aktu], nevyžaduje přijetí prováděcích opatření.

117

Za takových okolností je třeba podmínku stanovenou v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU, podle které musí být fyzická nebo právnická osoba bezprostředně dotčena rozhodnutím, které je předmětem její žaloby, posoudit, s ohledem na článek 73 Charty OSN a zásadu účinné soudní ochrany, ve vztahu k právnímu postavení lidu Západní Sahary, zastoupenému pro účely projednávaných věci Frontou Polisario.

118

V projednávané věci sporné rozhodnutí, a tedy i sporná dohoda, splňují podmínky připomenuté v bodě 113 tohoto rozsudku, jelikož dopadají na právo lidu Západní Sahary na sebeurčení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario, C‑104/16 P, EU:C:2016:973, bod 106).

119

Zaprvé předmětem tohoto rozhodnutí je uzavření mezinárodní dohody, která se použije na vody přiléhající k území, vůči kterému má lid Západní Sahary právo na sebeurčení. Toto rozhodnutí má tedy nutně vliv na práva, kterými lid Západní Sahary vůči tomuto území disponuje, včetně práva využívat jeho přírodní bohatství vyplývajícího z článku 73 Charty OSN a ze zásady mezinárodní obyčejového práva týkající se trvalé svrchovanosti nad přírodními zdroji [v tomto smyslu viz MSD, věc Ozbrojené aktivity na území Konga (Demokratická republika Kongo v. Uganda), rozsudek ze dne 19. prosince 2005, Recueil 2005, s. 168, bod 244].

120

Konkrétně, i když Unie spornou dohodou neuznává nároky Marockého království, co se týče svrchovanosti nad územím Západní Sahary, tato dohoda přiznává právní účinky, v unijním právu, aktům učiněným na tomto nesamosprávném území příslušnými orgány Marockého království v souvislosti s „rybolovnou oblastí“ ve smyslu uvedené dohody, která je definována v čl. 1 písm. h) této dohody jako oblast zahrnující jak vody spadající pod svrchovanost nebo jurisdikci Marockého království, tak vody přiléhající k Západní Sahaře, jak uvedl Tribunál v bodě 111 napadeného rozsudku. Kromě toho zavedení smluvního režimu zakládajícího bezpodmínečné právo na finanční příspěvek v souvislosti s přístupem plavidel Unie do rybolovné oblasti zahrnující vody přiléhající k Západní Sahaře, jehož příjemcem je subjekt mezinárodního práva odlišný od lidu předmětného nesamosprávného území, a nikoliv jeho jménem a v jeho prospěch, se bezprostředně dotýká toho lidu, jelikož zasahuje do jeho suverenity nad přírodními zdroji uvedeného území.

121

Vzhledem k tomu, že Západní Sahara je nesamosprávným územím, vztahuje se na využívání jejího přírodního bohatství článek 73 Charty OSN a zásada trvalé svrchovanosti nad přírodními zdroji. V tomto ohledu se v rezoluci III k závěrečnému aktu třetí konference Organizace spojených národů o mořském právu, uvedené v bodě 11 tohoto rozsudku, uvádí, že „v případě území, jehož lid dosud nedosáhl plné nezávislosti nebo jiného samosprávného statusu uznávaného Organizací spojených národů, nebo území pod koloniální nadvládou se ustanovení [Úmluvy OSN o mořském právu] týkající se práv a zájmů uplatňují ve prospěch lidu daného území s cílem podporovat jeho blahobyt a rozvoj“. Za těchto okolností musí mít prospěch z využívání přírodních zdrojů nesamosprávného území, včetně rybolovného využívání vod k němu přiléhajících, lid tohoto území.

122

Skutečností tvrzenou CPMM, že by sporná dohoda nezavazovala Západní Saharu, pokud by získala nezávislost, respektive že se této dohody v každém případě nelze dovolávat vůči Západní Sahaře nebo Frontě Polisario, není zpochybněn závěr, podle kterého je lid Západní Sahary bezprostředně dotčen sporným rozhodnutím, a tedy i spornou dohodou, neboť práva lidu těchto nesamosprávných území podle Charty OSN, Úmluvy OSN o mořském právu a mezinárodního obyčejového práva existují i před vykonáním práva na sebeurčení.

123

Zadruhé po vstupu sporné dohody v platnost je Unie povinna uznat platnost rozhodnutí týkajících se oprávnění k rybolovu, která byla marockými orgány udělena ve vztahu k vodám přiléhajícím k Západní Sahaře. V tomto ohledu podle článku 5 dohody o rybolovu mohou plavidla Unie provozovat rybolovné činnosti v rybolovné oblasti dotčené touto dohodou, pouze pokud jsou držiteli oprávnění k rybolovu vydaného podle této dohody, a orgány Marockého království udělí plavidlům Unie oprávnění k rybolovu výhradně na základě uvedené dohody.

124

V rámci sporné dohody je postup pro získání oprávnění k rybolovu pro plavidlo Unie uveden v prováděcím protokolu, podle kterého orgány Unie předloží odboru pro námořní rybolov ministerstva pro zemědělství, námořní rybolov, rozvoj venkova a lesní a vodní hospodářství Marockého království seznamy plavidel Unie, která žádají o provozování rybolovných činností v rybolovné oblasti zahrnující vody přiléhající k Západní Sahaře.

125

Tento režim je pro Unii závazný, aniž je třeba přijmout ke spornému rozhodnutí jakýkoliv dodatečný akt, se kterým by byla spojena posuzovací pravomoc orgánů pověřených prováděním této dohody, které má tudíž v tomto ohledu čistě automatickou povahu.

126

Za těchto okolností je třeba odmítnout argumentaci Rady a Francouzské republiky, směřující proti bodům 184 a 192 napadeného rozsudku, podle které měla žaloba Fronty Polisario podaná Tribunálu směřovat nikoliv proti rozhodnutí o uzavření sporné dohody, nýbrž proti aktu, kterým Unie oznámila schválení této dohody Marockému království.

127

Rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody je konečným aktem v interním právním řádu Unie vyjadřujícím vůli Unie být vázána touto dohodou [v tomto smyslu viz posudek 2/00 (Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti), ze dne 6. prosince 2001, EU:C:2001:664, bod 5]. Toto rozhodnutí představuje podle ustálené judikatury napadnutelný akt, jelikož Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o zrušení mezinárodní dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK,C‑266/16, EU:C:2018:118, body 45 až 51). Akt, kterým je druhé smluvní straně oznámeno schválení takové dohody, je naproti tomu prováděcím opatřením, které musí být v zásadě považováno za akt, který není napadnutelný.

128

Se zřetelem k výše uvedeným úvahám Tribunál v bodě 259 napadeného rozsudku právem rozhodl, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena.

129

Druhý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P musí být proto zamítnuty jako neopodstatněné.

130

Rada a Komise, jakož i Francouzská republika a CPMM mají za to, že Tribunál v bodě 268 napadeného rozsudku neprávem rozhodl, že Fronta Polisario je sporným rozhodnutím osobně dotčena.

131

Komise zejména uvádí, že Tribunál v bodě 265 napadeného rozsudku pouze odkazuje na úvahy ohledně podmínky týkající se otázky, zda je Fronta Polisario sporným rozhodnutím bezprostředně dotčena, kteréžto úvahy jsou podle jejího názoru, jak tvrdí v rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑779/21 P, stiženy vadou nesprávného právního posouzení. Rada taktéž tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, kterým zatížil vadou i závěr, podle kterého je Fronta Polisario sporným rozhodnutím osobně dotčena.

132

Jak Rada, tak Komise shodně zpochybňují to, že Tribunál v bodě 266 napadeného rozsudku odmítl relevanci rozsudku ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nederlandse Antillen (C‑142/00 P, EU:C:2003:217), ve kterém měl Soudní dvůr konstatovat, že obecný zájem, který zámořská země či území (ZZÚ) jakožto entita příslušná pro hospodářské a sociální otázky na svém území může mít na dosažení příznivého výsledku pro hospodářskou prosperitu tohoto území, nemůže sám o sobě postačovat k tomu, aby bylo považováno za osobně dotčené ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU.

133

Komise v tomto ohledu zdůrazňuje, že rozdíl, který Tribunál činí mezi situací dotčenou v uvedeném rozsudku a situací dotčenou v projednávané věci, je umělý a z právního hlediska chybný, jelikož opatření napadené v uvedeném rozsudku se týkalo pouze ZZÚ, z nichž některá jsou nebo byla nesamosprávná. Nelze připustit, že by vláda Nizozemských Antil nemohla napadnout unijní akt, který se ekonomicky dotýká jejího území, zatímco Fronta Polisario by tak učinit mohla, ledaže se mělo mít za to, že hnutím usilujícím o nezávislost území či hnutím, která jsou s určitým státem v konfliktu, svědčí více záruk než regionálním vládám.

134

Rada se pak domnívá, že Tribunálem použité odůvodnění nedává odpověď na její argument vycházející z rozsudku ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nederlandse Antillen (C‑142/00 P, EU:C:2003:217), přičemž připomíná, že duplice před Tribunálem tvrdila, že z tohoto rozsudku vyplývá, že i za předpokladu, že by Fronta Polisario byla entitou příslušnou pro hospodářské otázky týkající se Západní Sahary, quod non, toto postavení by nepostačovalo k tomu, aby mohla být považována za osobně dotčenou spornou dohodou.

135

Fronta Polisario s touto argumentací nesouhlasí.

136

Z ustálené judikatury vyplývá, že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou osobně dotčeny ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, pouze tehdy, když je rozhodnutí, jehož zrušení je požadováno, zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát rozhodnutí (rozsudek ze dne 18. října 2018, Internacional de Productos Metálicos v. Komise,C‑145/17 P, EU:C:2018:839, bod 34 a citovaná judikatura).

137

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 114 až 118 tohoto rozsudku je třeba konstatovat, že lid Západní Sahary zastoupený v projednávaných věcech Frontou Polisario je osobně dotčený sporným rozhodnutím, neboť výslovné zahrnutí území Západní Sahary do působnosti sporné dohody, zavazující Unii prostřednictvím sporného rozhodnutí, mění právní postavení lidu Západní Sahary z důvodu jeho postavení jakožto nositele práva na sebeurčení ve vztahu k tomuto území. Toto postavení vymezuje lid Západní Sahary vzhledem ke všem ostatním osobám či entitám, a to i ve vztahu ke všem ostatním subjektům mezinárodního práva.

138

Argumentaci Komise a Rady týkající se rozsudku ze dne 10. dubna 2003, Komise v. Nederlandse Antillen (C‑142/00 P, EU:C:2003:217), ve kterém měl Soudní dvůr za to, že obecný zájem, který ZZÚ jakožto entita příslušná pro hospodářské a sociální otázky na svém území může mít na dosažení příznivého výsledku pro hospodářskou prosperitu tohoto území, nemůže sám o sobě postačovat k tomu, aby toto území bylo považováno za osobně dotčené ve smyslu čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy ES (nyní čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU), je třeba odmítnout. Tribunál založil závěr, podle kterého je Fronta Polisario osobně dotčena sporným rozhodnutím, a tedy i spornou dohodou, nikoliv na hospodářských účincích této dohody, nýbrž na okolnosti, že tato organizace zastupuje lid Západní Sahary jako nositele práva na sebeurčení ve vztahu k tomuto území.

139

Třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P je proto třeba zamítnout jako neopodstatněný. Rovněž musí být zamítnuta druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P jako neopodstatněná, a tedy v plném rozsahu i tento důvod kasačního opravného prostředku.

140

V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Rada a Komise vytýkají Tribunálu, že se dopustil několika nesprávných právních posouzení týkajících se nesprávného výkladu a nesprávného uplatnění mezinárodního práva, rozsahu prostoru pro uvážení, kterým Rada disponuje v oblasti vnějších vztahů, a to zejména stran požadavku souhlasu lidu Západní Sahary v projednávané věci, porušení zásady presumpce správnosti aktů, zkreslení argumentace Rady a porušení článku 36 ve spojení s čl. 53 prvním pododstavcem statutu Soudního dvora Evropské unie.

141

Komise tvrdí, že v bodech 304 až 365 napadeného rozsudku Tribunál v rozporu s unijním právem přiznal absolutní a krajní účinek zásadě relativního účinku smluv ve spojení s právem na sebeurčení, když nesprávně vyložil rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), a pominul judikaturu týkající se prostoru pro uvážení, kterým Rada disponuje v oblasti vnějších vztahů, a to zejména co se týče mezinárodního obyčejového práva.

142

Podle Komise tato nesprávná posouzení souvisejí se čtyřmi hlavními výtkami, a sice zaprvé s nesprávnými právními posouzeními stran rozsahu soudního přezkumu, prostoru orgánů pro uvážení a nutnosti prokázat ke konstatování neplatnosti sporného rozhodnutí z důvodu jeho údajné neslučitelnosti s pravidly mezinárodního práva zjevně nesprávné posouzení, zadruhé, s nesprávnými právními posouzeními vycházejícími z absence požadavku na souhlas lidu Západní Sahary ve specifickém kontextu věci, zatřetí, i za předpokladu, že takový souhlas lidu Západní Sahary je nutný pro potvrzení platnosti sporného rozhodnutí, s nesprávnými právními posouzeními v rozsahu, v němž je pojem „souhlas“ použitý Tribunálem příliš striktní, a začtvrté s nesprávnými právními posouzeními vycházejícími z identifikace Fronty Polisario jakožto entity, které by mělo příslušet takový souhlas vyjádřit, a to s ohledem na její omezený status a omezenou způsobilost k zastupování. Komise v rámci těchto čtyř výtek tvrdí, že Tribunál neurčil správně mezinárodní obyčejové právo, ačkoliv k tomu byl v projednávané věci povinen.

143

Komise uvádí, že každé rozhodnutí o uzavření dohody s třetí zemí vyžaduje posouzení, při dodržení zásad a cílů vnější činnosti uvedených v článku 21 SEU, zájmů Unie v rámci vztahů s dotyčnou třetí zemí a volbu mezi protichůdnými zájmy týkajícími se těchto vztahů. Rada má podle Komise široký prostor pro uvážení při vyvažování cíle spočívajícího v podpoře univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv s dalšími cíli, na kterých spočívá činnost Unie na mezinárodní scéně, a s dalšími zájmy Unie. Soudní přezkum v tomto ohledu se musí podle Komise nutně omezit na otázku, zda se orgány Unie přijetím dotčeného aktu dopustily zjevně nesprávného posouzení, co se týče podmínek uplatnění těchto zásad.

144

Tribunál přitom podle Komise zcela popřel prostor pro uvážení svědčící Radě, a to tím, že přisoudil absolutní hodnotu podmínce výslovného souhlasu Fronty Polisario, jehož základ v mezinárodním právu veřejném není podle Komise ustálen. Tribunál nezohlednil šíři a diverzitu cílů, které musí vzít Rada v úvahu v rámci článku 21 SEU, přičemž na tento článek nijak neodkázal. Tribunál tím podle Komise překročil rozsah soudního přezkumu, ke kterému je příslušný.

145

Komise má za to, že Tribunál v tomto ohledu chybně vyložil důsledky, které je nutné vyvodit z rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973). Z práva Západní Sahary na sebeurčení, tímto rozsudkem potvrzeného, nelze podle ní dovozovat, že k tomu, aby se mezinárodní dohoda, kterou Unie uzavřela se státem, který jedná na tomto území jakožto spravující moc a má pravomoc tak učinit, mohla vztahovat na takové území, je třeba výslovný souhlas lidu tohoto území vyjádřený výlučně prostřednictvím Fronty Polisario.

146

Výrazy „lid“ a „souhlas“ musí být podle Komise vnímány v projednávané věci s ohledem na právní a skutkový kontext, v němž bylo přijato sporné rozhodnutí a uzavřena sporná dohoda, přičemž z tohoto kontextu podle ní vyplývá, že řešení, které bylo nakonec zvoleno, je v souladu se všemi použitelnými pravidly mezinárodního práva, zejména s článkem 73 Charty OSN, jehož cílem je podpora prosperity obyvatel nesamosprávných území, jakož i s čl. 21 odst. 2 písm. d) a e) SEU. I když bod 310 napadeného rozsudku, který odkazuje na body 311 a 312 rozsudku ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑279/19, EU:T:2021:639), potvrzuje, že právo použitelné na nesamosprávná území je dodnes v určitých ohledech neurčeno, Komise uvádí, že počínaje tímto bodem napadeného rozsudku se Tribunál následně dopustil řady nesprávných posouzení, která jsou shrnuta v bodech 141, 142, 144 a 145 tohoto rozsudku.

147

Rada tvrdí, že na rozdíl od toho, co konstatoval Tribunál v bodě 364 napadeného rozsudku, konzultace vedené marockými orgány na straně jedné a Komisí a ESVČ na straně druhé umožnily získat souhlas lidu Západní Sahary. Rada má za to, že tento bod napadeného rozsudku, jakož i jeho body 307 až 363, které podporují závěr uvedený v bodě 364, jsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, jelikož Tribunál pochybil ohledně významu pojmu „souhlas“ lidu nesamosprávného území, ba dokonce stran nutnosti získat tento souhlas, a kromě toho porušil presumpci správnosti písemných podání Rady či zkreslil jí předloženou argumentaci. Tribunál rovněž podle Rady porušil povinnost uvést odůvodnění.

148

Fronta Polisario navrhuje zamítnutí těchto důvodů kasačních opravných prostředků.

149

Jak vyplývá z bodu 276 napadeného rozsudku, Fronta Polisario v rámci třetího žalobního důvodu své žaloby před Tribunálem tvrdila, že Rada tím, že uzavřela s Marockým královstvím mezinárodní dohodu výslovně použitelnou na území Západní Sahary a vody k ní přiléhající bez jejího souhlasu, porušila povinnost vyhovět rozsudkům Soudního dvora, která vyplývá z článku 266 SFEU. Soudní dvůr měl totiž podle Fronty Polisario za to, že implicitní zahrnutí tohoto území do působnosti dohod uzavřených mezi Unií a Marockým královstvím je, a to s ohledem na zásadu sebeurčení a zásadu relativního účinku smluv, právně vyloučeno. Z toho dle Fronty Polisario vyplývá, že bylo tím spíše vyloučeno explicitní použití takových dohod na uvedené území. Fronta Polisario zejména tvrdila, že uzavření sporné dohody je v rozporu s judikaturou, jelikož nerespektuje oddělený a odlišný status Západní Sahary, ani požadavek souhlasu lidu tohoto území.

150

Jak Tribunál uvedl v bodě 295 napadeného rozsudku, tento žalobní důvod obsahoval v podstatě tři části, z nichž první vycházela z toho, že Unie a Marocké království nemohou uzavřít dohodu použitelnou na Západní Saharu, druhá z nerespektování odděleného a odlišného statusu tohoto území, a to v rozporu se zásadou sebeurčení, a třetí z porušení požadavku souhlasu lidu uvedeného území jakožto třetí strany ve vztahu ke sporné dohodě ve smyslu zásady relativního účinku smluv.

151

Tribunál zamítl první část třetího žalobního důvodu, avšak vyhověl třetí části tohoto žalobního důvodu. Tribunál tak měl za to, že sporné rozhodnutí musí být zrušeno, aniž by bylo nutné zkoumat druhou část uvedeného žalobního důvodu a ostatní žalobní důvody.

152

Tribunál své úvahy stran třetí části třetího žalobního důvodu Fronty Polisario v bodě 364 napadeného rozsudku shrnul následovně:

„[…]Rada přijetím [sporného] rozhodnutí dostatečně nezohlednila všechny relevantní skutečnosti týkající se situace Západní Sahary a měla nesprávně za to, že má prostor pro uvážení při rozhodování, zda je třeba vyhovět požadavku, že lid tohoto území musí vyjádřit svůj souhlas s použitím sporné dohody na tomto území, jakožto třetí strana ve vztahu k uvedené dohodě, v souladu s výkladem zásady relativního účinku smluv ve spojení se zásadou sebeurčení, jaký zastává Soudní dvůr. Konkrétně měla Rada zaprvé nesprávně za to, že aktuální situace [uvedeného] území neumožňovala ujistit se o existenci souhlasu uvedeného lidu, a to zvláště prostřednictvím [Fronty Polisario]. Zadruhé se Rada tím, že měla za to, že konzultace vedené Komisí a ESVČ umožnily naplnit zásadu relativního účinku smluv, jak je vykládána Soudním dvorem, zejména v bodě 106 rozsudku [ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973)], zmýlila ohledně jak dosahu těchto konzultací, tak dosahu požadavku uvedeného v tomto bodě. Zatřetí měla Rada nesprávně za to, že může nahradit tento požadavek kritérii údajně uvedenými v dopise ze dne 29. ledna 2002 [právního poradce, který je zástupcem generálního tajemníka pro právní záležitosti OSN (dále jen ‚dopis právního poradce OSN ze dne 29. ledna 2002‘)].“

153

V prvé řadě je třeba zkoumat výtky navrhovatelek týkající se souhlasu lidu Západní Sahary prostřednictvím konzultací se zástupci obyvatel Západní Sahary, jakož i rozsahu soudního přezkumu sporného rozhodnutí, a tedy i sporné dohody v souvislosti s tímto souhlasem, a to včetně argumentace navrhovatelek týkající se relevance dopisu právního poradce OSN ze dne 29. ledna 2002. V druhé řadě je třeba zkoumat výtky navrhovatelek ohledně nezbytnosti takového souhlasu a identifikace Fronty Polisario jakožto entity, které by mělo příslušet tento souhlas vyjádřit.

154

Je nutné připomenout, že v bodě 106 rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), Soudní dvůr v kontextu výkladu výrazu „území Marockého království“ uvedeného v článku 94 dohody o přidružení konstatoval, že lid Západní Sahary musí být považován za „třetí stranu“ ve smyslu zásady relativního účinku smluv a že tato třetí strana může být jako taková dotčena prováděním dohody o přidružení v případě zahrnutí území Západní Sahary do působnosti uvedené dohody, aniž je nutné určit, zda jí z takového provádění mohou vznikat povinnosti, či naopak práva. Soudní dvůr měl totiž za to, že v obou případech musí s uvedeným prováděním taková třetí strana souhlasit. Z rozsudku napadeného ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), přitom nevyplývalo, že lid Západní Sahary takový souhlas vyjádřil.

155

V projednávané věci je třeba poukázat na to, že v bodech 11 a 12 odůvodnění sporného rozhodnutí se uvádí:

156

V tomto ohledu je zaprvé třeba připomenout, že když v sedmdesátých letech vypukl ozbrojený konflikt mezi zejména Marockým královstvím a Frontou Polisario, velká část obyvatelstva Západní Sahary před tímto konfliktem uprchla a nalezla útočiště na alžírském území, jak bylo uvedeno v bodě 30 tohoto rozsudku. Zástupce Fronty Polisario na jednání před Soudním dvorem v tomto ohledu uvedl, aniž to bylo rozporováno, že z celkového počtu přibližně 500000 Saharawinců žije k dnešnímu dni okolo 250000 v uprchlických táborech v Alžírsku, čtvrtina v oblasti Západní Sahary pod marockou kontrolou a zbývající přibližně čtvrtina jinde ve světě.

157

Z toho vyplývá, že většina stávajících obyvatel Západní Sahary není součástí lidu, který je nositelem práva na sebeurčení, tedy lidu Západní Sahary. Přitom pouze lid Západní Sahary, z velké části vysídlený, je nositelem práva na sebeurčení ve vztahu k území Západní Sahary. Právo na sebeurčení totiž náleží dotyčnému lidu, a nikoliv obecně obyvatelstvu tohoto území, z něhož dle odhadů poskytnutých Komisí na jednání před Soudním dvorem je pouze 25 % saharawinského původu.

158

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 15. ledna 2025] Jak bylo uvedeno v bodě 129 rozsudku z dnešního dne, Komise a Rada v. Fronta Polisario (C‑779/21 P a C‑799/21 P), existuje v tomto ohledu rozdíl mezi výrazem „obyvatelstvo“ nesamosprávného území a výrazem „lid“ tohoto území. Posledně uvedený výraz odkazuje na politickou jednotku, která je nositelem práva na sebeurčení, kdežto výraz „obyvatelstvo“ míří na obyvatele daného území.

159

V projednávané věci Komise a ESVČ vedly konzultace s „dotčeným obyvatelstvem“, které zahrnuje hlavně obyvatelstvo, které se v současnosti nachází na území Západní Sahary, bez ohledu na jeho příslušnost k lidu tohoto území, jak Tribunál konstatoval v bodě 329 napadeného rozsudku. Jak Tribunál právem rozhodl v bodě 354 napadeného rozsudku, tyto konzultace nelze postavit na roveň získání souhlasu „lidu“ nesamosprávného území Západní Sahary.

160

Zadruhé je třeba připomenout, že k relevantním pravidlům, kterých se lze dovolat ve vztazích mezi stranami dohody mezi Unií a třetí zemí, patří zásada relativního účinku smluv, která je zásadou obecného mezinárodního práva a podle níž ze smluv nevznikají ani závazky ani práva třetí straně bez jejího souhlasu (pacta tertiis nec nocent nec prosunt). Tato zásada obecného mezinárodního práva je konkrétně vyjádřena v článku 34 Vídeňské úmluvy, podle něhož ze smlouvy nevznikají ani závazky ani práva třetímu státu bez jeho souhlasu (rozsudek ze dne 25. února 2010, Brita,C‑386/08, EU:C:2010:91, bod 44).

161

Uvedená zásada, která je rovněž zmíněna v bodě 106 rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), má přitom širší dosah, než jaký má prosté pravidlo pro výklad mezinárodních dohod. Jak navrhovatelky správně tvrdí, nelze sice dohodu dle mezinárodního smluvního práva, jíž jsou dotčena práva a povinnosti třetí strany, vůči této třetí straně uplatnit, pokud s ní nevyslovila souhlas, avšak tato třetí strana může být prováděním této dohody dotčena v případě, že je do působnosti této dohody zahrnuto území, vůči němuž je tato třetí strana nositelem svrchovanosti nebo práva na sebeurčení. Takové provádění v případě státu je v tomto ohledu způsobilé porušit svrchovanost nad jeho územím a v případě lidu jeho právo na sebeurčení na území, k němuž se toto právo váže. Proto jak uvedl Soudní dvůr ve zmíněném bodě 106, s prováděním mezinárodní dohody mezi Unií a Marockým královstvím na území Západní Sahary musí lid Západní Sahary souhlasit.

162

Z toho vyplývá, že absence souhlasu lidu Západní Sahary s takovou dohodou, jejíž provádění zahrnuje uvedené území nebo vody k němu přiléhající, je způsobilá ovlivnit platnost takového unijního aktu, jakým je sporné rozhodnutí o uzavření této dohody. V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 3 odst. 5 a čl. 21 odst. 1 SEU činnost Unie na mezinárodní scéně přispívá zejména k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty OSN.

163

Tímto závěrem není dotčen prostor pro uvážení, kterým Rada disponuje. Jak totiž uvedl Tribunál v bodě 349 rozsudku ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑279/19, EU:T:2021:639), který je rozsudkem napadeným ve spojených věcech C‑779/21 P a C‑799/21 P a na který odkazuje bod 335 napadeného rozsudku, tento prostor pro uvážení je právně omezen jednak povinností, dovozenou z práva na sebeurčení, respektovat v rámci vztahů mezi Unií a Marockým královstvím oddělený a odlišný status Západní Sahary a jednak požadavkem, vycházejícím ze zásady relativního účinku smluv, podle něhož lid tohoto území měl s dohodou uzavřenou mezi Unií a Marockým královstvím, která bude na uvedeném území prováděna, souhlasit.

164

Tribunál tedy právem ve zmíněném bodě 335 rozhodl, že Radě zajisté příslušelo posoudit, zda aktuální situace téhož území odůvodňovala úpravu způsobu, jakým měl být tento souhlas vyjádřen, a zda byly splněny podmínky pro to, aby bylo možné mít za to, že lid Západní Sahary tento souhlas vyjádřil, tento orgán nicméně nemohl sám o sobě rozhodnout, zda bylo možné od uvedeného souhlasu upustit, aniž by porušil požadavek, podle kterého lid tohoto území měl s takovou dohodou souhlasit.

165

Tribunálu tudíž nelze vytýkat, že, co se týče posouzení podmínky týkající se nezbytnosti souhlasu lidu Západní Sahary, překročil ve světle mezinárodního obyčejového práva meze soudního přezkumu unijních aktů z oblasti vnější činnosti Unie, jak jsou vymezeny v judikatuře Soudního dvora.

166

Zatřetí, co se týče argumentace vycházející z relevance dopisu právního poradce OSN ze dne 29. ledna 2002 v souvislosti s požadavkem souhlasu lidu Západní Sahary, je třeba tuto argumentaci odmítnout jako neopodstatněnou.

167

Tribunál totiž správně v bodě 362 napadeného rozsudku v podstatě konstatoval, že tento dopis nepředstavuje pramen unijního práva, kterého by bylo možné se dovolávat před unijním soudem, jelikož ho jako takový není možné považovat za pravidlo mezinárodního smluvního práva zavazující Unii, ani za pravidlo mezinárodního obyčejového práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2020, Komise v. Maďarsko (Vysokoškolské vzdělávání), C‑66/18, EU:C:2020:792, bod 87 a citovaná judikatura].

168

Kromě toho je třeba odmítnout jako irelevantní argumentaci Komise stran příměru, použitého Tribunálem v bodě 330 napadeného rozsudku, mezi dotčenými konzultacemi vedenými Komisí a ESVČ, na straně jedné, a rozsáhlými konzultacemi s dotčenými stranami podle čl. 11 odst. 3 SEU a článku 2 protokolu č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU, na straně druhé. V tomto ohledu postačí konstatovat, že v každém případě, jak v podstatě uvedl Tribunál, takové konzultace, které musí předcházet zejména předložení legislativních návrhů Komisí, se podstatně odlišují svou povahou a svým předmětem od požadavku vyplývajícího z mezinárodního obyčejového práva, aby lid, který je nositelem práva na sebeurčení, souhlasil s tím, aby se na území, ke kterému se uvedené právo vztahuje, použila mezinárodní dohoda, vůči níž má postavení třetí strany.

169

Tribunál mohl tedy právem učinit v bodě 364 napadeného rozsudku závěr, zaprvé že se Rada tím, že měla za to, že konzultace vedené Komisí a ESVČ umožnily naplnit zásadu relativního účinku smluv, jak byla vyložena Soudním dvorem v bodě 106 rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), zmýlila ohledně jak dosahu těchto konzultací, tak dosahu požadavku uvedeného v tomto bodě 106, a zadruhé že Rada měla neprávem za to, že může nahradit tento požadavek kritérii údajně uvedenými v dopise právního poradce OSN ze dne 29. ledna 2002.

170

Jak bylo připomenuto v bodě 152 tohoto rozsudku, Tribunál v bodě 364 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že Rada přijetím sporného rozhodnutí dostatečně nezohlednila všechny relevantní skutečnosti týkající se situace Západní Sahary a měla neprávem za to, že má prostor pro uvážení při rozhodování, zda je třeba vyhovět požadavku, že lid tohoto území musí vyjádřit svůj souhlas s použitím sporné dohody na uvedeném území, jakožto třetí strana ve vztahu k uvedené dohodě, v souladu s výkladem zásady relativního účinku smluv ve spojení se zásadou sebeurčení, jaký zastává Soudní dvůr. Konkrétně Tribunál konstatoval, že se Rada a Komise neprávem domnívaly, že aktuální situace území Západní Sahary neumožňovala ujistit se o existenci tohoto souhlasu.

171

Konkrétně Tribunál v bodě 317 napadeného rozsudku uvedl, že co se týče území Západní Sahary a k němu přiléhajících vod, Marocké království neplní povinnosti a nevykonává pravomoci, které pro něj vyplývají ze sporné dohody, tak aby uplatňovalo práva lidu tohoto území v jeho prospěch. Tribunál měl naopak za to, že Marocké království tomuto lidu nezamýšlí přiznat práva, „pokud jde o využívání rybolovných zdrojů v těchto vodách a rozdělení výhod, které z něj vyplývají“, a že mimoto práva, která může tato dohoda případně založit hospodářským subjektům usazeným na uvedeném území, se týkají jednotlivců, a nikoli subjektu, který je její „třetí stranou“ a musí s touto dohodou souhlasit. Pokud jde o přínosy pro obyvatelstvo téhož území, které z toho mohou vyplývat, jedná se podle Tribunálu o „čistě sociálně-ekonomické účinky, které jsou navíc nepřímé a nelze je stavět na roveň právům“. V bodě 318 napadeného rozsudku na to navázal následovně:

„Naproti tomu sporná dohoda tím, že přiznává jedné ze stran pravomoc na území třetího subjektu, kterou tento nemůže sám vykonávat nebo případně delegovat její výkon, ukládá dotčenému třetímu subjektu povinnost, jak zdůrazňuje žalobkyně, bez ohledu na okolnost, na niž poukazuje Rada, že v této fázi není schopna vykonávat tyto pravomoci sama nebo prostřednictvím svého zástupce. Její souhlas se spornou dohodou tedy musí být výslovný.“

172

Úvahy Tribunálu uvedené v bodě 318 napadeného rozsudku jsou nicméně stiženy nesprávným právním posouzením.

173

V tomto ohledu, jak bylo uvedeno v bodech 161 až 164 a 169 tohoto rozsudku, je zajisté pravda, že Tribunál správně v podstatě konstatoval, že na základě zásady práva na sebeurčení a zásady relativního účinku smluv, tak jak je vykládá Soudní dvůr, je souhlas lidu Západní Sahary s prováděním sporné dohody na tomto území podmínkou platnosti sporného rozhodnutí a že konzultace uskutečněné Komisí a ESVČ nejsou způsobilé takový souhlas lidu Západní Sahary založit.

174

Tribunál naproti tomu chybně vyložil spornou dohodu, když v podstatě v bodě 318 napadeného rozsudku konstatoval, že tato dohoda ve svém důsledku ukládá lidu Západní Sahary povinnost tím, že přiznává orgánům Marockého království určité pravomoci, které mají být vykonávány na území Západní Sahary.

175

I když provádění sporné dohody má ten důsledek, že akty marockých orgánů uskutečněné na území Západní Sahary mají právní účinky jako ty, které byly popsány v bodech 119 až 125 tohoto rozsudku, měnící právní postavení lidu tohoto území, nelze na základě okolnosti, že tato dohoda přiznává těmto orgánům určité správní pravomoci vykonávané na uvedeném území, usuzovat, že uvedená dohoda zakládá právní povinnosti k tíži tohoto lidu jako subjektu mezinárodního práva.

176

V tomto ohledu, jak je zdůrazněno ve výměně dopisů, sporná dohoda nemá za následek uznání údajné svrchovanosti Marockého království nad Západní Saharou ze strany Unie. Lid Západní Sahary mimoto není adresátem oprávnění k rybolovu či jiných správních aktů vydávaných marockými orgány v rámci provádění této dohody, které by měl povinnost uznat, ani není adresátem opatření přijatých unijními orgány a členskými státy ve vztahu k nim.

177

Z toho vyplývá, že Tribunál v bodě 318 napadeného rozsudku konstatoval, že souhlas lidu Západní Sahary se spornou dohodou musí být výslovný, na základě nesprávného předpokladu.

178

Je však třeba připomenout, že pokud se ukáže, že v odůvodnění rozhodnutí Tribunálu došlo k porušení unijního práva, avšak je patrné, že jeho výrok je opodstatněný z jiných právních důvodů, nemůže takové porušení vést ke zrušení tohoto rozhodnutí a je třeba odůvodnění nahradit (rozsudek ze dne 17. ledna 2023, Španělsko v. Komise,C‑632/20 P, EU:C:2023:28, bod 48 a citovaná judikatura).

179

Je proto třeba ověřit, zda je výrok napadeného rozsudku v rozsahu, v němž zrušil sporné rozhodnutí, opodstatněný z jiných právních důvodů, než jsou právní důvody stižené nesprávným posouzením, které bylo konstatováno v bodech 174 až 177 tohoto rozsudku.

180

V tomto ohledu je třeba uvést, že mezinárodní obyčejové právo nestanoví žádnou zvláštní formu pro vyslovení souhlasu třetího subjektu s dohodou, která tomuto subjektu přiznává právo (v tomto smyslu viz rozsudek Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti ze dne 7. června 1932, věc „Svobodná celní pásma Horního Savojska a Pays de Gex“, Recueil CPJI 1927, série A/B, č. 46, s. 148). Z toho vyplývá, že to samé právo nevylučuje, že takový souhlas může být za určitých okolností udělen implicitně. Ve specifické situaci lidu nesamosprávného území lze tak předpokládat souhlas tohoto lidu s mezinárodní dohodou, ve vztahu k níž má postavení třetí strany a která má být použita na území, ke kterému se vztahuje jeho právo na sebeurčení, jsou-li splněny dvě podmínky.

181

Zaprvé dotčená dohoda nesmí vytvářet závazek k tíži uvedeného lidu. Zadruhé uvedená dohoda musí stanovit, že daný lid jako takový, který nemusí být vždy adekvátně zastoupen obyvateli území, ke kterému se vztahuje právo tohoto lidu na sebeurčení, čerpá jasnou, konkrétní, podstatnou a skutečnou výhodu plynoucí z využívání přírodních zdrojů tohoto území, která je přiměřená významu tohoto využívání. Tato výhoda musí být doplněna o záruky ohledně toho, že k tomuto využívání bude docházet za podmínek, které jsou v souladu se zásadou udržitelného rozvoje s cílem zajistit, aby neobnovitelné přírodní zdroje zůstaly v hojné míře dostupné a obnovitelné přírodní zdroje, jako jsou rybolovné zásoby, se neustále obnovovaly. Konečně dotčená dohoda musí rovněž stanovit mechanismus pravidelné kontroly umožňující ověřit skutečnou existenci přiznané výhody při jejím uplatňování na daný lid.

182

Dodržení těchto podmínek je nezbytné za účelem zajištění slučitelnosti takové dohody se zásadou prvořadosti zájmů obyvatel nesamosprávných území, vyplývající z článku 73 Charty OSN a zakotvené v mezinárodním obyčejovém právu. Dodržení těchto podmínek tak přispívá k tomu, aby činnost Unie na mezinárodní scéně spočívala, jak stanoví čl. 21 odst. 1 SEU, na zásadách Charty OSN a mezinárodního práva.

183

Pokud jsou obě podmínky uvedené v bodě 181 tohoto rozsudku splněny, musí být souhlas daného lidu považován za udělený. Okolnost, že hnutí, které se prezentuje jako legitimní zástupce tohoto lidu, s touto dohodou nesouhlasí, nemůže sama o sobě postačovat k tomu, aby byla zpochybněna existence takového předpokládaného souhlasu.

184

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 15. ledna 2025] Tento předpoklad souhlasu lze nicméně vyvrátit, pokud legitimní zástupci uvedeného lidu prokáží, že režim výhody přiznané témuž lidu dotčenou dohodou či případně mechanismus pravidelné kontroly, kterému má takový režim podléhat, nesplňuje podmínky uvedené v bodě 181 tohoto rozsudku. Je případně na unijním soudci, aby o této otázce rozhodl, a to zejména za účelem posouzení, zda uvedená dohoda adekvátně chrání právo daného lidu na sebeurčení a trvalou svrchovanost nad přírodními zdroji, která vyplývá jak z tohoto práva, tak z článku 73 Charty OSN. Komise, Rada, Evropský parlament a každý členský stát může rovněž před podpisem nebo uzavřením dohody mezi Unií a Marockým královstvím, která takový režim stanoví, požádat o stanovisko Soudního dvora ke slučitelnosti zamýšlené dohody s ustanoveními Smluv, zejména s čl. 21 odst. 1 SEU.

185

V projednávané věci, co se týče první ze dvou podmínek uvedených v bodě 181 tohoto rozsudku, je třeba považovat ji za splněnou. Z důvodů uvedených v bodech 174 a 175 téhož rozsudku sporná dohoda, jakkoli mění právní postavení lidu Západní Sahary v unijním právu z hlediska práva na sebeurčení, které má na tomto území, nezakládá právní povinnosti k tíži lidu Západní Sahary jako subjektu mezinárodního práva.

186

Co se týče druhé podmínky, je třeba konstatovat, že výhoda ve prospěch lidu Západní Sahary odpovídající charakteristikám uvedeným v bodě 181 tohoto rozsudku ve sporné dohodě zjevně není obsažena.

187

Jak Tribunál správně uvedl v bodech 312 až 314 napadeného rozsudku, zejména sporná dohoda nepřiznává lidu Západní Sahary, jakožto třetí straně ve vztahu k dohodě, žádné právo. Rybolovná práva přiznaná na základě dohody o rybolovu ve vodách přiléhajících k Západní Sahaře jsou přiznána Unii a členským státům. Kromě toho řízení rybolovných činností v těchto vodách, zejména v rámci vymezení oblastí řízení rybolovu, do kterých spadají tyto vody, je podle čl. 6 odst. 1 uvedené dohody prováděno marockými orgány v rámci jejich vnitrostátních právních a správních předpisů. Jednotlivé složky finančního příspěvku jsou navíc vypláceny marockým orgánům, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 a čl. 8 odst. 3 prováděcího protokolu, jakož i z bodu E kapitoly I přílohy tohoto protokolu.

188

Jak uvedla generální advokátka v bodech 145 a 147 svého stanoviska, v tomto ohledu je oblast působnosti sporné dohody vymezena odkazem na jedinou „rybolovnou oblast“, která je definována tak, že v podstatě zahrnuje všechny vody přiléhající k Marockému království a vody přiléhající k území Západní Sahary. Definice této „rybolovné oblasti“ nicméně nerozlišuje mezi vodami přilehlými k území Marockého království a vodami přilehlými k území Západní Sahary.

189

Sporná dohoda tudíž nevymezuje, která část rybolovných práv Unie se týká vod přiléhajících k Marockému království a která se týká vod přiléhajících k území Západní Sahary.

190

Jak uvedla generální advokátka v bodech 161 a 162 svého stanoviska, je pravda, že tato dohoda stanoví požadavek „spravedlivého rozdělení [socioekonomických výhod plynoucích z finančního příspěvku, který Unie vyplácí Marockému království] podle zeměpisných a sociálních kritérií“.

191

Jak však Tribunál v podstatě konstatoval v bodě 316 napadeného rozsudku, aniž byl tento závěr věcně zpochybněn, ustanovení sporné dohody neuvádí, jak je zásada spravedlivého zeměpisného a sociálního rozdělení finančního příspěvku prováděna s rozlišením na území Západní Sahary a na území Marockého království. Uvedená dohoda v každém případě nepřiznává žádný finanční příspěvek konkrétně ve prospěch lidu Západní Sahary.

192

Z toho vyplývá, že nelze předpokládat, že lid Západní Sahary udělil souhlas s použitím sporné dohody na vody přiléhající k tomuto území.

193

Je třeba upřesnit, že možnost předpokládaného souhlasu podle bodů 180 až 183 tohoto rozsudku nemůže být zpochybněna tím, že článek 73 Charty OSN, týkající se nesamosprávných území, odkazuje na „lid“ [anglicky „peoples“, francouzsky „populations“] a „obyvatele“ [anglicky „inhabitants“, francouzsky „habitants“] těchto území a formuluje jako „svatou povinnost“ závazek podporovat co nejvíce jejich blahobyt, což v případě Západní Sahary zahrnuje část „obyvatelstva“ tohoto území, která není obsažena v „lidu [anglicky „people“, francouzsky „peuple]“ Západní Sahary. V tomto ohledu je v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 2703 (2023), uvedené v bodě 35 tohoto rozsudku, považováno za zásadní, aby jednání dále pokračovala, a zlepšila se tak kvalita života obyvatel Západní Sahary ve všech oblastech. I kdyby měl v souladu s požadavky uvedenými v bodě 181 tohoto rozsudku z dohody v budoucnu těžit lid Západní Sahary, nebylo by to, že z této dohody mají prospěch obyvatelé tohoto území obecně, způsobilé bránit konstatování předpokládaného souhlasu tohoto lidu.

194

[Ve znění oprav provedených usnesením ze dne 15. ledna 2025] S ohledem na závěr učiněný v bodě 173 tohoto rozsudku, podle něhož konzultace uskutečněné Komisí a ESVČ nejsou způsobilé takový souhlas lidu Západní Sahary založit, je třeba považovat za opodstatněný závěr Tribunálu uvedený v bodě 364 napadeného rozsudku, podle kterého přijetím sporného rozhodnutí Rada zaprvé dostatečně nezohlednila všechny relevantní skutečnosti týkající se situace Západní Sahary a Rada a Komise se zadruhé neprávem domnívaly, že aktuální status tohoto území neumožňoval ujistit se o existenci souhlasu lidu Západní Sahary se spornou dohodou.

195

Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P musí být proto zamítnuty jako neopodstatněné.

196

Komise v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku a Rada v rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají Tribunálu, že se dopustil nesprávného právního posouzení, co se týče možnosti dovolávat se norem mezinárodního práva v rámci žaloby týkající se platnosti rozhodnutí o uzavření mezinárodní dohody Unií. Tyto důvody se týkají napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál v bodě 294 tohoto rozsudku rozhodl, že Fronta Polisario se může dovolávat zásady sebeurčení, jakož i zásady relativního účinku smluv, a že třetí žalobní důvod před ním uplatněný tedy není irelevantní.

197

Tyto orgány připomínají zejména judikaturu, podle které se jednotlivec může dovolávat zásad mezinárodního obyčejového práva za tím účelem, aby Soudní dvůr přezkoumal platnost určitého unijního aktu, pouze tehdy, mohou-li tyto zásady zpochybnit pravomoc Unie k přijetí aktu a může-li se daný akt dotknout práv, jež jednotlivec vyvozuje z unijního práva, nebo může-li mu ukládat povinnosti podle tohoto práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další, C‑366/10, EU:C:2011:864, bod 107).

198

Rada dále zdůrazňuje, že pokud se pravidel mezinárodního práva lze dovolávat, přezkum Soudního dvora je v každém případě omezen na existenci zjevně nesprávného posouzení, kterého se orgány případně dopustily ohledně podmínek použití těchto pravidel v souladu s rozsudkem ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další (C‑366/10, EU:C:2011:864, bod 107). V projednávané věci podle Rady zásada sebeurčení a zásada relativního účinku smluv nejsou způsobilé zpochybnit pravomoc Unie, jelikož Soudní dvůr již implicitně uvedl, že mezinárodní právo nevylučuje, aby odchylně od obecného pravidla byl stát vázán smlouvou ve vztahu k jinému území, což měl Tribunál výslovně potvrdit tím, že zamítl žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci Rady k uzavření sporné dohody. Zásada relativního účinku smluv se podle Rady v každém případě týká nikoliv platnosti dohody, ale možnosti se jí dovolávat.

199

Francouzská republika v tomto ohledu uvádí, že i kdyby bylo možné dovolávat se zásady relativního účinku smluv a v projednávané věci došlo k jejímu porušení, takové porušení nemá podle ní za následek neplatnost sporného rozhodnutí, a to jelikož podle uvedené zásady není souhlas třetí strany podmínkou platnosti dané smlouvy.

200

Fronta Polisario s touto argumentací nesouhlasí.

201

Tribunál v bodě 290 napadeného rozsudku s odvoláním na body 282 až 291 rozsudku ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑279/19, EU:T:2021:639), shledal, že za účelem ochrany práv, která pro lid Západní Sahary vyplývají ze zásady sebeurčení a zásady relativního účinku smluv, musí mít Fronta Polisario možnost dovolávat se porušení těchto jasných, přesných a bezpodmínečných povinností, které je nutno dodržovat v rámci vztahů Unie a Marockého království a které Soudní dvůr vyvodil v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, Rada v. Fronta Polisario (C‑104/16 P, EU:C:2016:973), z výkladu dohody o přidružení, ve světle zásady sebeurčení a zásady relativního účinku smluv, vůči rozhodnutí, které bylo napadeno ve věci, v níž byl vydán prvně uvedený rozsudek, jelikož takové tvrzené porušení může mít dopad na uvedený lid jakožto třetí stranu ve vztahu k dohodě uzavřené mezi Unií a Marockým královstvím.

202

Tribunál dále připomněl, že v uvedeném rozsudku konstatoval, že judikatura týkající se možnosti dovolávat se zásad mezinárodního obyčejového práva uvedená v bodech 107 až 109 rozsudku ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další (C‑366/10, EU:C:2011:864), tomuto závěru nebrání. Podle Tribunálu úvahy uvedené v těchto bodech vycházely z posouzení zvláštních okolností projednávané věci týkajících se povahy uplatňovaných zásad mezinárodního práva a napadeného aktu, jakož i právní situace žalobkyň ve věci v původním řízení, které nebyly srovnatelné s okolnostmi věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 29. září 2021, Fronta Polisario v. Rada (T‑279/19, EU:T:2021:639).

203

Tribunál měl zejména za to, že tyto úvahy se použijí na možnost dovolávat se zásady sebeurčení a zásady relativního účinku smluv vůči spornému rozhodnutí s ohledem na použitelnost uvedených zásad v rámci dohody o rybolovu uzavřené mezi Unií a Marockým královstvím, kterou Soudní dvůr uznal v bodech 63 až 72 rozsudku ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK (C‑266/16, EU:C:2018:118).

204

Tyto úvahy nejsou stiženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení.

205

Unie je totiž v souladu s ustálenou judikaturou povinna vykonávat své pravomoci v souladu s mezinárodním právem jako celkem, kam patří nejen pravidla a zásady obecného a obyčejového mezinárodního práva, ale také ustanovení mezinárodních úmluv, které ji zavazují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK,C‑266/16, EU:C:2018:118, bod 47 a citovaná judikatura).

206

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr má v rámci žaloby na neplatnost pravomoc posuzovat, zda je mezinárodní dohoda uzavřená Unií slučitelná s pravidly mezinárodního práva, která v souladu se Smlouvami Unii zavazují. Přezkum platnosti, který Soudní dvůr ve vztahu k aktu, jímž Unie takovou mezinárodní dohodu uzavřela, může provést, se může týkat legality tohoto aktu z hlediska samotného obsahu předmětné mezinárodní dohody (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK,C‑266/16, EU:C:2018:118, body 48 až 51 a citovaná judikatura).

207

Tribunál tudíž mohl mít právem za to, že se v rámci přezkumu platnosti sporného rozhodnutí lze dovolávat zásady sebeurčení a zásady relativního účinku smluv.

208

Argument Komise a Rady, podle něhož by mělo být z rozsudku ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další (C‑366/10, EU:C:2011:864), dovozeno, že se v rámci přezkumu platnosti sporného rozhodnutí nelze těchto zásad dovolávat, tudíž nemůže obstát.

209

Co se týče výtky Rady, podle které by se měl přezkum unijního soudu týkající se slučitelnosti unijního aktu s takovými pravidly mezinárodního práva omezit na zjevně nesprávné posouzení, tato výtka se v podstatě překrývá s výtkou uplatněnou v rámci čtvrtých důvodů kasačních opravných prostředků, vycházející z toho, že Tribunál nezohlednil prostor pro uvážení, kterým Rada disponuje v oblasti vnějších vztahů. Tato výtka musí být tudíž zamítnuta ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 162 tohoto rozsudku.

210

Pátý důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑778/21 P a třetí důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑798/21 P musí být proto zamítnuty jako neopodstatněné.

211

Vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno žádnému z důvodů vznesených Komisí a Radou na podporu kasačních opravných prostředků ve věcech C‑778/21 P a C‑798/21 P, tyto kasační opravné prostředky je třeba zamítnout v plném rozsahu.

212

Rada, která zdůrazňuje nebezpečí, v případě zrušení sporného rozhodnutí, závažných negativních důsledků pro vnější činnost Unie a ohrožení právní jistoty mezinárodních závazků, s nimiž Unie souhlasila a kterými jsou vázány orgány a členské státy, podpůrně považuje za nezbytné, pro případ, že by Soudní dvůr kasační opravný prostředek směřující proti napadenému rozsudku zamítl, aby Soudní dvůr nařídil zachovat účinky tohoto rozhodnutí po dobu dvanácti měsíců.

213

Komise má za to, že by bylo vhodné zachovat účinky sporného rozhodnutí po dobu roku a půl, a to pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl, že zrušení tohoto rozhodnutí je odůvodněno jinými důvody, než jsou důvody uvedené v napadeném rozsudku, a ze závěrů Soudního dvora by bylo možné dovodit jako realistickou možnost, že by přece jen bylo možné uzavřít s Marockým královstvím dohodu zahrnující Západní Saharu, aby tak byla umožněna jednání nezbytná pro přijetí rozhodnutí Rady o podpisu a uzavření takové dohody.

214

Fronta Polisario s těmito návrhy nesouhlasí.

215

Podle článku 264 druhého podstavce SFEU Soudní dvůr může, považuje-li to za nezbytné, uvést ty účinky aktu prohlášeného za neplatný, které jsou nadále považovány za zachované.

216

V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že s ohledem na důvody související s právní jistotou lze účinky takového aktu zachovat zejména tehdy, kdy by okamžité účinky jeho zrušení měly závažné negativní důsledky pro dotyčné strany [rozsudek ze dne 1. března 2022, Komise v. Rada (Dohoda s Korejskou republikou), C‑275/20, EU:C:2022:142, bod 54 a citovaná judikatura].

217

V projednávané věci podle bodu 369 napadeného rozsudku, který nebyl napaden vedlejším kasačním opravným prostředkem, byly účinky sporného rozhodnutí zachovány do vyhlášení tohoto rozsudku. Jak však vyplývá z bodu 69 tohoto rozsudku, platnost prováděcího protokolu skončila dne 17. července 2023. Bez platného protokolu dohoda o rybolovu neopravňuje plavidla Unie k přístupu do „rybolovné oblasti“ ve smyslu této dohody.

218

Je proto nutné konstatovat, že s ohledem na uplynutí doby platnosti prováděcího protokolu se podpůrné návrhy Komise a Rady staly bezpředmětnými.

219

O těchto podpůrných návrzích tudíž není třeba rozhodnout.

220

Článek 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení.

221

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

222

V projednávané věci, vzhledem k tomu, že Fronta Polisario požadovala náhradu nákladů řízení a Rada a Komise neměly ve věci úspěch, je důvodné rozhodnout, že posledně uvedené ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Frontou Polisario v rámci projednávaných kasačních opravných prostředků.

223

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku rovněž použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení.

224

V projednávané věci Belgické království, Maďarsko, Portugalská republika a Slovenská republika, vedlejší účastníci v řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑798/21 P, jakož i Španělské království a Francouzská republika, které byly vedlejšími účastníky v prvním stupni, ponesou vlastní náklady řízení.

225

Konečně čl. 140 odst. 3 jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku rovněž použije na základě jeho čl. 184 odst. 1, zejména stanoví, že Soudní dvůr může rozhodnout, že vlastní náklady řízení nesou i jiní vedlejší účastníci než členský stát nebo orgán.

226

V projednávané věci je namístě rozhodnout, že CPMM ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: