–

za D. M.: R. Martina, L. Minisci, A. Sinagra a A. Veneziano, avvocati,

–

za Azienda Ospedale-Università di Padova: C. Cester, I. Gianesini, L. Miazzi, A. Rampazzo a C. Tomiola, avvocati,

–

za C. S.: P. Piva a F. Rossi Dal Pozzo, avvocati,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: G. De Bellis a F. Urbani Neri, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi: G. Gattinara a A. Sipos, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 nařízení Komise (ES) č. 507/2006 ze dne 29. března 2006 o podmínečné registraci pro humánní léčivé přípravky spadající do oblasti působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 726/2004 (Úř. věst. 2006, L 92, s. 6), nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/953 ze dne 14. června 2021 o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, o testu a o zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie covidu-19 (Úř. věst. 2021, L 211, s. 1), jakož i článků 3, 35 a 41 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi D. M. a Azienda Ospedale-Università di Padova (fakultní nemocnice v Padově, Itálie) (dále jen „fakultní nemocnice“) ve věci postavení D. M. mimo službu coby zdravotní sestry ve fakultní nemocnici bez nároku na odměnu po dobu postavení mimo službu z důvodu, že jmenovaná nedodržela vnitrostátní právní úpravu ukládající zdravotnickému personálu očkovací povinnost.

3

Článek 1 nařízení č. 507/2006 stanoví:

„Toto nařízení stanoví pravidla pro udělení registrace, na niž se vztahují specifické povinnosti v souladu s čl. 14 odst. 7 nařízení [Evropského parlamentu a Rady] (ES) č. 726/2004 [ze dne 31. března 2004, kterým se stanoví postupy Společenství pro registraci humánních a veterinárních léčivých přípravků a dozor nad nimi a kterým se zřizuje Evropská agentura pro léčivé přípravky (Úř. věst. 2004, L 136, s. 1; Zvl. vyd. 13/34, s. 229)], dále jen ‚podmínečná registrace‘.“

4

Článek 4 nařízení č. 507/2006 zní takto:

„1.   Podmínečnou registraci lze udělit, pokud výbor [pro humánní léčivé přípravky] shledá, že sice nebyly předloženy úplné klinické údaje k bezpečnosti a účinnosti daného léčivého přípravku, avšak byly splněny všechny tyto požadavky:

V naléhavých situacích uvedených v čl. 2 odst. 2 lze s výhradou požadavků stanovených v písmenech a) až d) tohoto odstavce udělit podmínečnou registraci, i pokud nebyly předloženy úplné předklinické nebo farmaceutické údaje.

2.   Pro účely odst. 1 písm. c) se ‚neuspokojenými léčebnými potřebami‘ rozumí stav, pro nějž dosud neexistuje uspokojivá metoda diagnózy, prevence či léčby, jež by byla ve Společenství povolena, nebo v případě, že taková metoda existuje, bude dotčený léčivý přípravek ve vztahu k této metodě představovat pro postižené osoby zásadní léčebnou výhodu.“

5

V bodech 6, 12 až 14 a 36 odůvodnění nařízení č. 2021/953 se uvádí:

[…]

[…]

6

Článek 1 nařízení 2021/953 zní takto:

„Toto nařízení stanoví rámec pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění výkonu práva jejich držitelů na volný pohyb během pandemie covidu-19. Toto nařízení přispěje rovněž k usnadnění postupného zrušení omezení volného pohybu, jež byla zavedena členskými státy v souladu s právem Unie za účelem koordinovaného omezení šíření SARS-CoV-2.

[…]“

7

Článek 3 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Rámec digitálního certifikátu EU COVID umožňuje vydávání a přeshraniční ověřování a uznávání těchto certifikátů:

[…]

[…]“

8

Článek 5 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Každý členský stát vydá automaticky nebo na žádost dotčených osob certifikát o očkování uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. a) osobám, kterým byla podána očkovací látka proti onemocnění COVID-19. Tyto osoby musí být o svém právu na vydání certifikátu o očkování informovány.

[…]“

9

Článek 7 téhož nařízení uvádí:

„1.   Každý členský stát vydá na žádost certifikát o zotavení uvedený v čl. 3 odst. 1 písm. c).

[…]“

10

Článek 4 decreto-legge n. 44 – Misure urgenti per il contenimento dell’epidemia da COVID-19, in materia di vaccinazioni anti SARS-CoV-2, di giustizia e di concorsi pubblici (nařízení vlády s mocí zákona č. 44 o naléhavých opatřeních k boji proti epidemii covidu-19, v oblasti očkování proti SARS-CoV-2, spravedlnosti a veřejných výběrových řízení) ze dne 1. dubna 2021 (GURI č. 79, ze dne 1. dubna 2021, s. 1), který byl přeměněn zákonem č. 76 ze dne 28. května 2021 (dále jen „nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021“), v odstavci 1 stanoví:

„S ohledem na mimořádnou epidemiologickou situaci v souvislosti s SARS-CoV-2 jsou za účelem ochrany veřejného zdraví a zachování vhodných podmínek bezpečnosti při poskytování péče a pomoci až do úplného provedení plánu uvedeného v čl. 1 odst. 457 zákona č. 178 ze dne 30. prosince 2020, avšak v každém případě nejpozději do 31. prosince 2021, zdravotničtí pracovníci a pracovníci v oblasti veřejného zdraví […], kteří vykonávají svou činnost ve veřejných a soukromých zdravotnických zařízeních, zařízeních poskytujících pomoc a sociální péči, lékárnách, prodejnách parafarmaceutického zboží a ordinacích, povinni se podrobit bezplatnému očkování proti nákaze virem SARS-CoV-2. Očkování je zásadní podmínkou pro výkon povolání a poskytování odborných služeb osobami, na které se vztahuje tato povinnost. […]“

11

Odstavec 2 tohoto článku 4 stanoví, že „očkování uvedené v odstavci 1 není povinné a lze od něj upustit nebo je odložit pouze v případě prokázaného ohrožení zdraví v souvislosti se specifickými onemocněními potvrzenými praktickým lékařem“.

12

Odstavec 6 uvedeného článku 4 zní takto:

„Po uplynutí lhůt pro potvrzení splnění povinnosti očkování […] konstatuje místně příslušný zdravotnický orgán, že povinnost očkování nebyla splněna, a poté, co obdrží případné další informace od příslušných orgánů, je neprodleně písemně sdělí dotyčné osobě, zaměstnavateli a profesní organizaci, k níž dotyčná osoba patří. Toto konstatování místním zdravotnickým orgánem vede k pozastavení práva vykonávat služby nebo úkoly, které zahrnují kontakt s jinými osobami nebo s sebou nesou v jakékoli jiné formě riziko šíření viru SARS-CoV-2.“

13

Odstavec 7 téhož článku 4 stanoví, že „pozastavení práva uvedené v odstavci 6 je dotyčné osobě neprodleně oznámeno profesním sdružením, jehož je členem“.

14

Článek 4 odst. 8 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 zní takto:

„Zaměstnavatel po obdržení sdělení uvedeného v odstavci 6 přidělí pracovníkovi, pokud je to možné, jiné úkoly než ty, které jsou uvedeny v odstavci 6, i když jde o méně odborné činnosti, s odměnou odpovídající vykonávaným povinnostem, které v každém případě nepředstavují riziko šíření viru. Není-li přidělení k plnění jiných úkolů možné, nevzniká po dobu postavení mimo službu nárok na žádnou odměnu ani jinou náhradu pod jakýmkoli označením.“

15

Odstavec 10 tohoto článku 4 stanoví, že „po dobu upuštění od očkování nebo jeho odložení uvedeného v odstavci 1, avšak v každém případě nejpozději do 31. prosince 2021, přidělí zaměstnavatel osoby uvedené v odstavci 2 k plnění úkolů, a to i jiných, bez snížení odměny, aby se zabránilo riziku šíření viru SARS-CoV-2“.

16

Odstavec 11 uvedeného článku 4 stanoví:

„Po stejné období, jako je období uvedené v odstavci 10, přijmou osoby uvedené v odstavci 2 za účelem omezení rizika nákazy při výkonu svobodného povolání preventivní zdravotní a hygienická opatření uvedená ve zvláštním bezpečnostním protokolu přijatém vyhláškou ministra zdravotnictví po dohodě s ministry spravedlnosti a práce a sociálních věcí do dvaceti dnů ode dne vstupu této vyhlášky v platnost.“

17

Od 1. ledna 2017 je D. M. zaměstnána ve fakultní nemocnici jako zdravotní sestra na neurochirurgickém oddělení.

18

Dne 16. září 2021 jí fakultní nemocnice oznámila, že byla s okamžitou platností a bez nároku na odměnu postavena mimo službu z důvodu, že porušila povinnost očkování stanovenou v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 a nebylo možné ji přidělit k plnění jiných úkolů, které s sebou nenesou riziko šíření viru. Postavení mimo službu mělo skončit ke dni splnění povinnosti očkování, nebo pokud by k tomu nedošlo, dokončením plánu očkování, ale v žádném případě nemohlo být ponecháno v platnosti po 31. prosinci 2021, ačkoli toto datum bylo několikrát odloženo.

19

Návrhem na vydání předběžného opatření podaným dne 14. října 2021 se D. M. obrátila na předkládající soud, aby byla znovu zařazena do služby ve fakultní nemocnici, přičemž zejména tvrdila, že článek 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 je v několika ohledech v rozporu s italskou ústavou a unijním právem, a dále že získala přirozenou imunitu tím, že se uzdravila z infekce SARS-CoV-2.

20

Předkládající soud poukazuje na to, že registrace očkovacích látek proti covidu-19 jsou podmínečné ve smyslu nařízení č. 507/2006. Podle tohoto soudu není s ohledem na dostupnost nové léčby a nový vývoj v oblasti dostupných léčivých přípravků nepřiměřené klást si otázku platnosti těchto registrací udělených Evropskou komisí po obdržení stanoviska Evropské agentury pro léčivé přípravky (EMA) s ohledem na článek 4 tohoto nařízení, a to zejména s ohledem na dotčená základní práva, a sice fyzickou integritu a zdraví, která jsou chráněna zejména články 3 a 35 Listiny.

21

Mimoto, i když se účastníci sporu v původním řízení nedovolávali nařízení 2021/953, má předkládající soud za to, že toto nařízení je přesto relevantní pro účely tohoto sporu. Tento soud zdůrazňuje, že toto nařízení zejména upřesňuje, že „[omezení volného pohybu osob] musí být uplatňována v souladu s obecnými zásadami práva Unie, zejména se zásadou proporcionality a zákazu diskriminace“. Zvláště problematická je v tomto ohledu skutečnost, že čl. 4 odst. 11 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 umožňuje pouze těm zdravotnickým pracovníkům, kteří jsou vyňati z povinnosti očkování, vykonávat nadále své povolání, aniž jsou očkováni, pod podmínkou, že dodržují bezpečnostní pravidla, zatímco zdravotnický personál, na nějž se toto ustanovení nevztahuje, nemůže nadále vykonávat své povolání, ať už jako zaměstnanec, nebo jako osoba samostatně výdělečně činná, přestože je ochoten dodržovat přesně stejná bezpečnostní pravidla.

22

Konečně s ohledem na judikaturu Soudního dvora vyplývající z rozsudku ze dne 14. listopadu 2018, Memoria a Dall’Antonia (C‑342/17, EU:C:2018:906), se předkládající soud táže, zda je opatření povinného očkování v případě, že jej hostitelský členský stát hodlá uložit rovněž zdravotnickému pracovníkovi z jiného členského státu Unie, který se z profesních důvodů nachází v prvně uvedeném členském státě, slučitelné se zásadou proporcionality výslovně připomenutou nařízením 2021/953.

23

Za těchto podmínek se Tribunale ordinario di Padova (obecný soud v Padově, Itálie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Předkládající soud dne 13. prosince 2021 požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána ve zrychleném řízení podle článku 105 jednacího řádu Soudního dvora. Na podporu této žádosti tento soud uvedl, že až do vydání rozhodnutí o předběžné otázce zůstává D. M. postavena mimo službu a přichází o svou odměnu, takže nemá žádné prostředky na obživu.

25

Článek 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora stanoví, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

26

Je třeba připomenout, že takové zrychlené řízení představuje procesní nástroj, který má reagovat na mimořádně naléhavé situace (rozsudek ze dne 16. června 2022, Port de Bruxelles a Région de Bruxelles-Capitale, C‑229/21, EU:C:2022:471, bod 40, jakož i citovaná judikatura).

27

V projednávané věci předseda Soudního dvora dne 1. února 2022 po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodl, že není namístě vyhovět žádosti o projednání věci ve zrychleném řízení zmíněné v bodě 24 tohoto rozsudku.

28

Předkládající soud totiž neposkytl všechny informace potřebné k posouzení rozsahu rizika, jež postavení D. M. mimo službu představuje pro její finanční zajištění, ani neuvedl důvody, proč by použití zrychleného řízení v projednávané věci umožnilo takovému riziku zabránit, zejména s ohledem na v zásadě omezenou dobu trvání tohoto postavení mimo službu. Tyto skutečnosti proto neumožňují konstatovat mimořádně naléhavou situaci, která by odůvodňovala projednání této věci ve zrychleném řízení.

29

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda jsou s ohledem na článek 4 nařízení č. 507/2006, vykládaný ve světle článků 3 a 35 Listiny, platné podmínečné registrace udělené pro očkovací látky určené k předcházení infekci a šíření onemocnění covid-19, jakož i závažnosti příznaků tohoto onemocnění, které byly k dispozici ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, z důvodu, že alternativní léčba, která je účinná proti covidu-19 a méně nebezpečná pro zdraví, již byla k tomuto dni schválena v několika členských státech.

30

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce Soudního dvora a vnitrostátních soudů potřeba dospět k výkladu nebo posouzení platnosti unijního práva, který je pro vnitrostátní soud užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud důsledně dodržoval požadavky kladené na obsah žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jež jsou výslovně uvedeny v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, který má předkládající soud znát. Tyto požadavky jsou kromě toho připomenuty v doporučení Soudního dvora pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2019, C 380, s. 1) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 68 a citovaná judikatura).

31

Je proto nezbytné, jak uvádí čl. 94 písm. c) jednacího řádu, aby samo předkládací rozhodnutí obsahovalo uvedení důvodů, na základě kterých má předkládající soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti určitých ustanovení unijního práva, jakož i vztah, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátními právními předpisy použitelnými ve sporu v původním řízení (rozsudek ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 69, jakož i citovaná judikatura).

32

V projednávané věci je podle předkládajícího soudu třeba ve sporu v původním řízení rozhodnout o opodstatněnosti rozhodnutí fakultní nemocnice postavit D. M. mimo službu bez nároku na odměnu, které bylo přijato z důvodu, že posledně uvedená odmítla podrobit se povinnému očkování proti covidu-19 stanovenému v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021.

33

Zaprvé, i kdyby „dostupnost nové léčby“ a „nový vývoj v oblasti dostupných léčivých přípravků“, na které odkazuje předkládající soud, mohly zpochybnit platnost podmínečných registrací očkovacích látek určených k předcházení infekci a šíření onemocnění covid-19, jakož i závažnosti příznaků tohoto onemocnění, je třeba podotknout, že tento soud tyto registrace konkrétně neidentifikoval ani se nezabýval jejich obsahem z hlediska požadavků na platnost vyplývajících z článku 4 nařízení č. 507/2006, případně vykládaného ve světle článků 3 a 35 Listiny.

34

Předkládající soud se totiž omezil na uvedení svého obecného posouzení, podle kterého s ohledem na vývoj zmíněný v předchozím bodě tohoto rozsudku není „nepřiměřené“ mít pochybnosti o platnosti uvedených registrací, aniž však jakkoli rozvedl konkrétní povahu těchto pochybností. Předkládací rozhodnutí tedy Soudnímu dvoru neumožňuje identifikovat dotčené registrace a jejich konkrétní údaje, které vyvolávají tyto pochybnosti, a v důsledku toho ani pochopit, v čem by tyto registrace podle tohoto soudu již nemusely být platné s ohledem na požadavky vyplývající z článku 4 nařízení č. 507/2006 nebo z článků 3 a 35 Listiny, přičemž ostatně uvedený soud ani v předkládacím rozhodnutí neuvedl případný dopad obou posledně uvedených ustanovení v tomto kontextu.

35

Zadruhé ani předkládací rozhodnutí, ani spis, který má Soudní dvůr k dispozici, neumožňují pochopit, jak by zpochybnění platnosti podmínečných registrací mohlo ovlivnit výsledek sporu v původním řízení, který podle všeho nezávisí na platnosti těchto registrací, nýbrž na legalitě – zpochybňované D. M. – povinnosti očkování stanovené v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 a sankcí, které toto ustanovení ukládá za její nedodržení.

36

V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že ačkoli je udělení takových registrací předběžnou podmínkou pro právo jejich držitelů uvádět dotyčné očkovací látky na trh v každém členském státě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2023, Komise a další v. Pharmaceutical Works Polpharma, C‑438/21 P až C‑440/21 P, EU:C:2023:213, bod 81), vydání těchto podmínečných registrací samo o sobě nezakládá žádnou povinnost potenciálních příjemců těchto očkovacích látek nechat si je aplikovat, a to tím spíše, že předkládající soud neupřesnil, zda osoby, na které se vztahuje povinnost očkování stanovená v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021, byly povinny nechat se očkovat pouze očkovacími látkami, které jsou předmětem uvedených podmínečných registrací.

37

Vzhledem k tomu, že předkládající soud neuvedl důvody, proč se zamýšlí nad otázkou platnosti podmínečných registrací, jakož i důvody případné souvislosti mezi platností těchto registrací na jedné straně a povinností očkování proti onemocnění covid-19 stanovenou v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 na straně druhé, je nutno konstatovat, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nesplňuje požadavky připomenuté v bodě 31 tohoto rozsudku, pokud jde o první otázku.

38

Z toho vyplývá, že první otázka je nepřípustná.

39

Podstatou druhé až páté otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je zaprvé, zda nařízení č. 507/2006 musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byly pro účely splnění povinnosti očkování proti onemocnění covid-19 uložené vnitrostátními právními předpisy zdravotnickým pracovníkům použity očkovací látky, které byly předmětem podmínečné registrace udělené podle článku 4 tohoto nařízení, a to i v situaci, kdy si tito zdravotničtí pracovníci vytvořili imunitu vůči viru způsobujícímu toto onemocnění a zdravotnický orgán konkrétně neprokázal, že neexistuje žádná kontraindikace tohoto očkování. Zadruhé se předkládající soud táže, zda sankce, která je uložena těmto zdravotnickým pracovníkům v případě nedodržení této povinnosti, může s ohledem na článek 41 Listiny případně spočívat v postavení mimo službu bez nároku na odměnu, a nikoli v odstupňovaných sankčních opatřeních přijatých v souladu se zásadou proporcionality a zásadou kontradiktornosti.

40

V tomto ohledu je třeba úvodem zdůraznit, že čl. 168 odst. 7 SFEU neukládá členským státům žádnou povinnost zavést povinné očkování určitých kategorií osob, jelikož unijní právo se podle tohoto čl. 168 odst. 7 nedotýká pravomoci členských států přijímat předpisy k vymezení jejich zdravotní politiky. Při výkonu této pravomoci však členské státy musí dodržovat unijní právo (obdobně viz rozsudek ze dne 28. dubna 2022, Gerencia Regional de Salud de Castilla y León, C‑86/21, EU:C:2022:310, bod 18 a citovaná judikatura, jakož i usnesení ze dne 17. července 2014, Široká, C‑459/13, EU:C:2014:2120, bod 19).

41

Druhá až pátá otázka přitom podle všeho vycházejí z předpokladu, že nařízení č. 507/2006 nebo podmínečné registrace udělené na základě tohoto nařízení jsou s to upravovat podmínky, jimiž se řídí uložení takové povinnosti očkování ve vnitrostátním právu, jako je povinnost stanovená v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021, pokud toto právo stanoví používání za tímto účelem očkovacích látek, které byly předmětem takové podmínečné registrace, a dále důsledky, jež mohou podle tohoto vnitrostátního práva vyplynout z nedodržení uvedené povinnosti, včetně postupu, který je třeba za tímto účelem dodržet.

42

Jak však bylo uvedeno v bodě 36 tohoto rozsudku, vydání takových registrací nemá za následek, že by potenciálním příjemcům dotyčných očkovacích látek byla uložena povinnost nechat si je aplikovat. Mimoto předkládající soud v předkládacím rozhodnutí neuvádí souvislost, kterou shledává mezi obsahem nebo účelem těchto registrací udělených v souladu s článkem 4 nařízení č. 507/2006 a úpravou podmínek a postupů ve vnitrostátním právu pro povinnost očkování uvedených v jeho druhé až páté otázce, tak jak jsou použitelné na spor v původním řízení.

43

Kromě toho, pokud jde o článek 41 Listiny, který zakotvuje právo na řádnou správu, na něž poukazuje předkládající soud v rámci své třetí a páté otázky, je třeba připomenout, že tento článek není určen členským státům, nýbrž výhradně orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, a není tedy relevantní pro účely vyřešení sporu v původním řízení. Naproti tomu uvedený článek odráží obecnou zásadu unijního práva, která se použije na členské státy při uplatňování tohoto práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. února 2022, Bezirkshauptmannschaft Hartberg-Fürstenfeld (Promlčecí lhůta),C‑219/20, EU:C:2022:89, body 36 a 37].

44

V projednávané věci předkládající soud nevysvětlil, jak obecná zásada unijního práva týkající se práva na řádnou správu souvisí s plněním povinnosti očkování stanovené v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021, neboť tento soud neprokázal, že posledně uvedené ustanovení představuje provedení unijního práva.

45

Z toho vyplývá, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nesplňuje, pokud jde o druhou až pátou otázku, požadavky stanovené v čl. 94 písm. c) jednacího řádu a připomenuté v bodě 31 tohoto rozsudku.

46

S ohledem na výše uvedené jsou druhá až pátá otázka nepřípustné.

47

Podstatou šesté a sedmé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda nařízení 2021/953 ve spojení se zásadami proporcionality a zákazu diskriminace musí být vykládáno v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, jež zdravotnickým pracovníkům ukládá povinnost očkování proti onemocnění covid-19, pokud zaprvé určité kategorii zdravotnických pracovníků, kteří jsou ze zdravotních důvodů z této povinnosti vyňati, umožňuje nadále vykonávat svou činnost s výhradou dodržení bezpečnostních opatření stanovených touto právní úpravou, aniž poskytují zdravotnickým pracovníkům, kteří se nechtějí nechat očkovat, stejnou možnost, a zadruhé se může použít i na státní příslušníky jiných členských států vykonávající výdělečnou činnost v Itálii.

48

Úvodem je třeba poznamenat, že předkládající soud ve znění svých otázek, ani obecněji v samotném předkládacím rozhodnutí neoznačuje ustanovení nařízení 2021/953, o jejichž výklad žádá. Odkazuje totiž pouze na zásady proporcionality a zákazu diskriminace, „které toto nařízení stanoví“, jakož i na bod 6 odůvodnění uvedeného nařízení, když upřesňuje, že „[omezení volného pohybu osob] musí být uplatňována v souladu s obecnými zásadami práva Unie, zejména se zásadou proporcionality a zákazu diskriminace“.

49

K tomu je třeba uvést, že ačkoli jsou body odůvodnění nedílnou součástí dotyčného nařízení a stanoví cíle, které sleduje, nejsou samy o sobě závazné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. února 2022, Glavna direkcia Pozharna bezopasnost i zaštita na naselenieto, C‑262/20, EU:C:2022:117, bod 34). Odkaz na bod 6 odůvodnění nařízení 2021/953 tedy nemůže sám o sobě postačovat k tomu, aby z něj vyplýval vztah mezi tímto nařízením a vnitrostátními právními předpisy použitelnými na spor v původním řízení.

50

Pokud jde dále o zásady proporcionality a zákazu diskriminace uváděné předkládajícím soudem, je třeba poukázat na to, že z bodů 12 až 14 odůvodnění nařízení 2021/953, jakož i z jeho článku 1 vyplývá, že i když má toto nařízení tyto zásady provést, je tomu tak za účelem usnadnění výkonu práva na volný pohyb nositelů tohoto práva tím, že stanoví rámec pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19.

51

Cílem uvedeného nařízení tedy na základě uvedených zásad není především vymezit kritéria umožňující posoudit opodstatněnost sanitárních opatření přijatých členskými státy k řešení pandemie covidu-19, pokud jsou tato opatření takové povahy, že omezují volný pohyb, jako je povinnost očkování stanovená v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 a dotčená v původním řízení, ani usnadnit či podpořit jejich přijetí, jelikož bod 36 odůvodnění téhož nařízení upřesňuje, že toto nařízení „nelze vykládat tak, že zakládá právo či povinnost nechat se očkovat“.

52

Proto ani upřesnění uvedená v předkládacím rozhodnutí, a ostatně ani ostatní skutečnosti obsažené ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, neumožňují přesně určit ustanovení nařízení 2021/953 ve spojení se zásadami proporcionality a zákazu diskriminace, jejichž výklad je požadován a jež jsou nezbytná pro vyřešení sporu v původním řízení.

53

Z toho vyplývá, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nesplňuje, pokud jde o šestou a sedmou otázku, požadavky stanovené v čl. 94 písm. c) jednacího řádu a připomenuté v bodě 31 tohoto rozsudku.

54

Je třeba dodat, že mezi sporem v původním řízení a ustanoveními unijního práva, jejichž výklad je požadován, musí v každém případě existovat takový vztah, aby byl tento výklad objektivně nezbytný pro rozhodnutí, které musí předkládající soud vydat (rozsudek ze dne 26. března 2020, Miasto Łowicz a Prokurator Generalny, C‑558/18 a C‑563/18, EU:C:2020:234, bod 48).

55

Předmětem sporu v původním řízení je přitom návrh D. M., založený na údajné protiprávní povaze povinnosti očkování stanovené v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021, aby byla znovu zařazena do služby na neurochirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici. Tento spor se tedy netýká použití ustanovení nařízení 2021/953, zejména jeho čl. 5 odst. 1, který přiznává očkovaným osobám právo na vydání certifikátu o očkování, nebo jeho čl. 7 odst. 1, který přiznává osobám, které se uzdravily z infekce SARS-CoV-2, právo na vydání certifikátu o zotavení.

56

Pokud jde o možnost uvedenou předkládajícím soudem, že se povinnost očkování stanovená v článku 4 nařízení vlády s mocí zákona č. 44/2021 může uplatňovat i na osoby, které využily svého práva na volný pohyb, je nutno zaprvé konstatovat, že předkládající soud neupřesnil, že se spor, který mu byl předložen, týká přeshraniční situace, přičemž fakultní nemocnice ostatně uvedla, že D. M. není státní příslušnicí jiného členského státu, jež přišla do Itálie za prací.

57

Zadruhé předkládající soud nevysvětlil, v čem by taková možnost měla být relevantní pro účely použití nařízení 2021/953 za okolností, kterými se vyznačuje spor v původním řízení.

58

Zatřetí, přestože tento soud hodlal odkazem na rozsudek ze dne 14. listopadu 2018, Memoria a Dall’Antonia (C‑342/17, EU:C:2018:906), uvést, že mu vnitrostátní právo ukládá, pokud jde o právo na svobodu usazování a právo na volný pohyb služeb stanovené v článcích 49 a 56 SFEU, aby přiznal D. M. stejná práva, jakých podle unijního práva požívají státní příslušníci jiných členských států nacházející se ve stejné situaci, je třeba připomenout, že šestá a sedmá otázka se týkají výkladu nařízení 2021/953, a nikoli, jak na jednání zdůraznila i italská vláda, výkladu těchto základních svobod.

59

Soudní dvůr ostatně nemůže v žádném případě konstatovat, pokud mu předkládající soud nesdělí kromě toho, že se dotčená vnitrostátní právní úprava uplatní bez rozdílu jak na státní příslušníky dotčeného členského státu, tak na státní příslušníky jiných členských států, i jiné informace, že výklad ustanovení Smlouvy o FEU týkajících se základních svobod je nezbytný k tomu, aby soud vyřešil spor, který mu byl předložen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Ullens de Schooten, C‑268/15, EU:C:2016:874, bod 54).

60

Za těchto podmínek z předkládacího rozhodnutí nevyplývá, že by mezi nařízením 2021/953 a sporem v původním řízení existoval vztah ve smyslu bodu 54 tohoto rozsudku.

61

S ohledem na výše uvedené jsou šestá a sedmá otázka nepřípustné.

62

Z výše uvedeného vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná předkládajícím soudem je nepřípustná.

63

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Tribunale ordinario di Padova (obecný soud v Padově, Itálie) ze dne 7. prosince 2021 je nepřípustná.