Věc C‑731/21

Caisse nationale d’assurance pension

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation du Grand-Duché de Luxembourg (Lucembursko)]

Rozsudek Soudního dvora (osmého senátu) ze dne 8. prosince 2022

„Řízení o předběžné otázce – Volný pohyb osob – Článek 45 SFEU – Pracovníci – Nařízení (EU) č. 492/2011 – Článek 7 odst. 1 a 2 – Rovné zacházení – Sociální výhody – Pozůstalostní důchod – Registrovaní partneři – Vnitrostátní právní úprava podmiňující přiznání nároku na pozůstalostní důchod zápisem partnerství platně uzavřeného a registrovaného v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku“

Volný pohyb osob – Pracovníci – Rovné zacházení – Sociální výhody – Pozůstalostní důchod – Registrovaní partneři – Vnitrostátní právní úprava podmiňující přiznání nároku na pozůstalostní důchod zápisem partnerství platně uzavřeného a registrovaného v jiném členském státě do vnitrostátního rejstříku – Nepřímá diskriminace na základě státní příslušnosti – Odůvodnění – Přiměřenost – Neexistence – Nepřípustnost

(Článek 45 SFEU; nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 492/2011, článek 7)

(viz body 31-34, 36, 37, 40-43 a výrok)

Shrnutí

V prosinci roku 2015 žalobkyně v původním řízení a její partner, oba francouzské státní příslušnosti s bydlištěm ve Francii a zaměstnanci v Lucembursku, řádně zaregistrovali u tribunal d’instance de Metz [soud prvního stupně v Metách (Francie)] společné prohlášení o občanském paktu solidarity (PACS). Vzhledem k tomu, že partner žalobkyně v původním řízení zemřel v roce 2016 následkem pracovního úrazu, podala žalobkyně v původním řízení žádost o přiznání nároku na pozůstalostní důchod u caisse nationale d’assurance pension (Lucembursko). Tato žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že PACS registrovaný ve Francii nebyl zapsán do lucemburské matriky za života obou partnerů, kteří partnerství uzavřeli, a tudíž se jej nelze dovolávat vůči třetím osobám. Toto zamítavé rozhodnutí bylo potvrzeno v rámci žaloby podané žalobkyní k příslušným soudům pro záležitosti sociálního zabezpečení.

Cour de cassation (Kasační soud, Lucembursko), k němuž byl podán kasační opravný prostředek, se dotázal Soudního dvora na existenci případné nepřímé diskriminace ( 1 ), jelikož povinnost uložená lucemburským právem ( 2 ) partnerům, kteří již zaregistrovali své partnerství v jiném členském státě, nechat jej zapsat též do lucemburské matriky, aby tak měli nárok na pozůstalostní důchod, se dotýká především příhraničních pracovníků.

Soudní dvůr rozhodl, že článek 45 SFEU a článek 7 nařízení č. 492/2011, jejichž cílem je zaručit rovné zacházení s pracovníky, brání právní úpravě hostitelského členského státu, která stanoví, že přiznání nároku pozůstalému partnerovi z platně uzavřeného a registrovaného partnerství v jiném členském státě na pozůstalostní důchod náležející z důvodu výkonu profesní činnosti zesnulým partnerem v prvním členském státě podléhá podmínce předchozího zápisu partnerství do rejstříku vedeného uvedeným státem.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr v první řadě uvedl, že lucemburské právní předpisy stanoví pro partnerství uzavřené a registrované v jiném členském státě podle příslušných předpisů tohoto státu podmínku, která se nevztahuje na partnerství uzavřené v Lucembursku.

Zatímco partnerství uzavřené a prohlášené v Lucembursku je zapsáno do lucemburské matriky automaticky z podnětu matrikáře, před kterým bylo partnerství prohlášeno, pro partnerství již registrované v jiném členském státě tento zápis vyžaduje, aby partneři podali v tomto směru žádost u lucemburské generální prokuratury. Lucemburské právní předpisy tudíž zavádějí nerovné zacházení nepřímo založené na státní příslušnosti.

Soudní dvůr poté, co v druhé řadě ověřil, zda toto nerovné zacházení je objektivně odůvodněné a přiměřené, dospěl k závěru, že tomu tak není. V tomto ohledu uvedl, že zápis partnerství uzavřených v jiných členských státech do lucemburské matriky není povinností, ale pouze možností. Není-li takový zápis povinný, nelze jej soudržně považovat za nezbytnou formální podmínku pro ověření, že partnerství registrované v jiném členském státě splňuje hmotněprávní podmínky vyžadované zákonem ze dne 9. července 2004, a pro zajištění možnosti dovolávat se takového partnerství vůči třetím osobám.

V každém případě odmítnutí přiznat nárok na pozůstalostní důchod z důvodu, že partnerství, o které se opírá žádost o důchod, nebylo zapsáno v Lucembursku, překračuje meze toho, co je nezbytné k dosažení sledovaného cíle, a porušuje tak zásadu proporcionality.

Na jedné straně se totiž předložení úředního dokladu vydaného příslušným orgánem členského státu, ve kterém bylo partnerství uzavřeno, jeví jako dostatečné k zajištění možnosti dovolávat se tohoto partnerství vůči orgánům jiného členského státu pověřeným vyplácením pozůstalostní dávky, ledaže by některé indicie mohly vést k pochybnostem o správnosti tohoto dokladu. V takovém případě by jakákoli případná pochybnost orgánů posledně zmíněného členského státu mohla být rozptýlena prostřednictvím žádosti o informace adresované orgánům, které uvedené partnerství zaregistrovaly, za účelem ujištění se o jeho pravosti.

Na druhé straně vzhledem k tomu, že v použitelných právních předpisech chybí podmínka týkající se lhůty pro zápis dotčeného partnerství, nic nebrání tomu, aby tento zápis byl uskutečněn ke dni, kdy je požádáno o přiznání nároku na pozůstalostní důchod, což by rovněž umožnilo dosáhnout cíle sledovaného těmito právními předpisy. Z předkládacího rozhodnutí však nevyplývá, že tato možnost byla ve věci v původním řízení využita.

( 1 ) – Předkládající soud se opírá o články 18, 45 a 48 SFEU, jakož i o čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 492/2011 ze dne 5. dubna 2011 o volném pohybu pracovníků uvnitř Unie (Úř. věst. 2011, L 141, s. 1), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/589 ze dne 13. dubna 2016 (Úř. věst. 2016, L 107, s. 1) (dále jen „nařízení č. 492/2011“).

( 2 ) – Jedná se o článek 4-1 zákona ze dne 9. července 2004 o právních účincích některých partnerství (Mémorial A 2004, s. 2020), ve znění zákona ze dne 3. srpna 2010 (Mémorial A 2010, s. 2190) (dále jen „zákon ze dne 9. července 2004“).