–

za X: E. O. R. Khawaja, advokat,

–

za dánskou vládu: V. Pasternak Jørgensen a M. Søndahl Wolff, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s: R. Holdgaard a A. K. Rasmussen, advokater,

–

za francouzskou vládu: A. Daniel, A.-L. Desjonquères a J. Illouz, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: L. Grønfeldt a E. Montaguti, jako zmocněnkyně,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 20 SFEU a článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi X a Udlændinge- og Integrationsministeriet (ministerstvo pro přistěhovalectví a integraci, Dánsko) (dále jen „ministerstvo“) ohledně toho, že X pozbyla dánské státní příslušnosti.

3

Článek 20 SFEU stanoví:

„1.   Zavádí se občanství [Evropské u]nie. Každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, je občanem Unie. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.

2.   Občané Unie mají práva a povinnosti stanovené Smlouvami. Mají mimo jiné:

[…]“

4

Podle článku 7 Listiny má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.

5

Prohlášení č. 2 o státní příslušnosti členského státu, jež bylo přiloženo členskými státy k závěrečnému aktu Smlouvy o Evropské unii (Úř. věst. 1992, C 191, s. 98, dále jen „prohlášení č. 2“), zní takto:

„Konference prohlašuje, že všude tam, kde se Smlouva o založení Evropského společenství zmiňuje o státních příslušnících členských států, řeší se otázka, kterého členského státu má jednotlivec státní příslušnost, výlučně odkazem na vnitrostátní právo příslušného členského státu. […]“

6

Oddíl A rozhodnutí hlav států a předsedů vlád, zasedajících v Evropské radě v Edinburghu 11. a 12. prosince 1992, o určitých Dánskem vznesených problémech týkajících se Smlouvy o Evropské unii (Úř. věst. 1992, C 348, s. 1, dále jen „rozhodnutí z Edinburghu“), zní:

„Ustanovení druhé části Smlouvy o založení Evropského společenství, týkající se občanství Unie, přiznávají státním příslušníkům členských států dodatečná práva a ochranu, tak jak jsou stanoveny v této části. V žádném ohledu nenahrazují občanství členského státu. O otázkách, zda má určitá osoba státní příslušnost členského státu, či nikoliv, bude rozhodováno pouze na základě vnitrostátního práva dotyčného členského státu.“

7

V ustanovení § 8 odst. 1 lov om dansk indfødsret (zákon o dánské státní příslušnosti), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o státní příslušnosti“), je uvedeno:

„Osoba narozená v zahraničí, která nikdy nežila na dánském území ani na něm nepobývala za okolností, které by svědčily o tom, že má na Dánsko úzkou vazbu, pozbývá dánské státní příslušnosti dosažením věku 22 let, ledaže by se tímto stala osobou bez státní příslušnosti. Ministr pro uprchlíky, migranty a integraci nebo osoba, kterou k tomu ministr pověří, však může na základě žádosti podané před tímto okamžikem povolit zachování státní příslušnosti.“

8

Podle cirkulæreskrivelse om naturalisation nr. 10873 (oběžník o udělení státního občanství č. 10873) ze dne 13. října 2015, ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „oběžník o udělení státního občanství“), platí, že bývalí dánští státní příslušníci, kteří pozbyli dánské státní příslušnosti podle § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti, v zásadě musí splňovat obecné podmínky pro nabytí dánské státní příslušnosti, které stanoví zákon pro účely opětovného nabytí této státní příslušnosti. Podle § 5 odst. 1 tohoto oběžníku musí žadatel v okamžiku podání žádosti o udělení státního občanství pobývat na dánském území. Podle § 7 uvedeného oběžníku se u žadatele vyžaduje nepřetržitý pobyt na území Dánského království po dobu devíti let.

9

Podle § 13 oběžníku o udělení státního občanství ve spojení s bodem 3 přílohy 1 téhož oběžníku mohou být obecné požadavky na pobyt zmírněny u osob, které měly dříve dánskou státní příslušnost nebo jsou dánského původu.

10

X se narodila dne 5. října 1992 ve Spojených státech amerických dánské matce a americkému otci. Od narození měla dánskou a americkou státní příslušnost. Má bratra a sestru, kteří žijí ve Spojených státech, přičemž jeden z nich má dánskou státní příslušnost. V Dánsku nežije žádný z jejích rodičů, její bratr ani její sestra.

11

Dne 17. listopadu 2014, tedy poté, co dosáhla věku 22 let, podala X u ministerstva žádost o zachování své dánské státní příslušnosti.

12

Na základě informací uvedených v této žádosti ministerstvo konstatovalo, že X pobývala v Dánsku před svými 22. narozeninami nanejvýš 44 týdnů. X rovněž prohlásila, že v Dánsku pobývala pět týdnů po svých 22. narozeninách a v roce 2015 byla členkou dánského ženského basketbalového týmu. X kromě toho uvedla, že v roce 2005 strávila přibližně tři až čtyři týdny ve Francii.

13

Rozhodnutím ze dne 31. ledna 2017 ministerstvo X informovalo, že podle § 8 odst. 1 první věty zákona o státní příslušnosti pozbyla dosažením věku 22 let dánskou státní příslušnost a výjimku stanovenou v § 8 odst. 1 druhé větě tohoto zákona nelze uplatnit, neboť její žádost o zachování dánské státní příslušnosti byla podána poté, co dosáhla věku 22 let.

14

Ve zmíněném rozhodnutí bylo uvedeno zejména to, že důvodem pozbytí státní příslušnosti je skutečnost, že X v Dánsku nikdy nežila ani v něm nepobývala za okolností, které by svědčily o tom, že má na tento členský stát úzkou vazbu ve smyslu § 8 odst. 1 první věty zákona o státní příslušnosti, jelikož na území tohoto státu pobývala před tím, než dosáhla věku 22 let, nanejvýš 44 týdnů.

15

Dne 9. února 2018 podala X u Københavns byret (městský soud v Kodani, Dánsko) žalobu na zrušení rozhodnutí ze dne 31. ledna 2017 uvedeného v bodě 13 tohoto rozsudku, kterou se domáhala „opětovného projednání věci“. Tato žaloba byla usnesením ze dne 3. dubna 2020 postoupena Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast, Dánsko), který je předkládajícím soudem.

16

X na podporu žaloby projednávané u zmíněného soudu tvrdí, že zachování skutečné vazby a ochrana jedinečného vztahu solidarity a loajálnosti k dotčenému členskému státu sice představují legitimní cíl, avšak automatické a bezvýjimečné pozbytí dánské státní příslušnosti podle § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti není s ohledem na takový cíl přiměřené, a odporuje tedy článku 20 SFEU, ve spojení s článkem 7 Listiny.

17

X je toho názoru, že pravidla týkající se pozbytí státní příslušnosti lze považovat za přiměřená pouze tehdy, pokud – jak vyplývá z rozsudku ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2019:189) – vnitrostátní právní úprava současně umožňuje výrazně zjednodušený přístup ke znovunabytí státní příslušnosti. S takovým přístupem ovšem dánská právní úprava nepočítá. Podle této právní úpravy kromě toho znovunabytí státní příslušnosti nemá účinky ex tunc.

18

Ministerstvo má za to, že posouzení legality a přiměřenosti § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti vůči osobám, které v okamžiku podání žádosti o zachování dánské státní příslušnosti dosáhly věku 22 let, musí vycházet z celkového posouzení dánské úpravy pozbytí a znovunabytí této státní příslušnosti. Dánský zákonodárce byl toho názoru, že osoby narozené v zahraničí, které na území Dánského království nežily nebo v tomto členském státě nepobývaly po dostatečně dlouhou dobu, postupně ztrácejí vazby loajality a solidarity a vztah k uvedenému členskému státu, a je tedy přiměřené rozlišovat jejich právní postavení před dosažením věku 22 let a po něm. Přiměřenost pozbytí dánské státní příslušnosti ze zákona u osob, které dosáhly věku 22 let, musí být posouzena i s ohledem na obzvláště mírná pravidla pro zachování státní příslušnosti do okamžiku dosažení tohoto věku.

19

Navíc je ministerstvo toho názoru, že o legalitě a přiměřenosti vnitrostátních norem týkajících se pozbývání dánské státní příslušnosti svědčí skutečnost, že může být rozhodnuto o zachování této státní příslušnosti, a to na základě individuálního posouzení provedeného na žádost o zachování uvedené státní příslušnosti, která se podává co nejblíže dni, kdy dotyčná osoba dosáhne věku 22 let, který je uveden v § 8 odst. 1 první větě zákona o státní příslušnosti.

20

Předkládající soud v těchto souvislostech nejprve popisuje správní praxi ministerstva při uplatňování § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti. Co se týče posouzení existence „úzké vazby na Dánsko“ ve smyslu první věty tohoto ustanovení, rozlišují se situace, kdy délka pobytu dotyčné osoby v Dánsku před dosažením věku 22 let byla kratší nebo delší než jeden rok. Pokud délka tohoto pobytu činila alespoň jeden rok, vnitrostátní orgány uznávají, že existuje dostatečně úzká vazba na Dánské království, která odůvodňuje zachování dánské státní příslušnosti. V opačném případě jsou požadavky týkající se této úzké vazby přísnější v tom smyslu, že dotyčná osoba musí prokázat, že kratší pobyty jsou přesto projevem „obzvlášť úzké vazby na Dánsko“.

21

Pokud jde dále o možnost povolit zachování dánské státní příslušnosti v souladu s § 8 odst. 1 druhou větou zákona o státní příslušnosti, důraz se klade dle předkládajícího soudu na řadu dalších okolností, jako je celková délka pobytu žadatele na území Dánského království, počet pobytů v tomto členském státě, skutečnost, že pobyty proběhly krátce před dosažením věku 22 let nebo k nim došlo před několika lety, jakož i skutečnost, že žadatel plynně hovoří dánsky a má kromě toho na uvedený členský stát vazbu, a to například na základě kontaktu s dánskými příbuznými nebo vztahů s dánskými či jinými organizacemi.

22

Předkládající soud dále uvádí, že výklad § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti byl objasněn v návaznosti na vyhlášení rozsudku ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2019:189). V současné době se má za to, že ministerstvo musí v případě žádosti o zachování dánské státní příslušnosti podané před dosažením věku 22 let zohlednit při tom, když z hlediska unijního práva individuálně posuzuje přiměřenost důsledků pozbytí této státní příslušnosti, a tudíž i občanství Unie, řadu dalších faktorů. V tomto ohledu musí ministerstvo posoudit, zda jsou důsledky ztráty občanství Unie z hlediska unijního práva přiměřené cíli pozbytí uvedené státní příslušnosti, kterým je zajistit existenci skutečné vazby na Dánské království.

23

Předkládající soud má za to, že s ohledem na rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2019:189), existují pochybnosti o tom, zda je pozbytí dánské státní příslušnosti a případně občanství Unie, ke kterému podle § 8 odst. 1 první věty zákona o státní příslušnosti dochází ze zákona a bez výjimky dosažením věku 22 let, slučitelné s článkem 20 SFEU ve spojení s článkem 7 Listiny, a to i s ohledem na obtížný přístup ke znovunabytí této státní příslušnosti prostřednictvím udělení státního občanství po dosažení tohoto věku. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že v případě pozbytí uvedené státní příslušnosti musí bývalí dánští státní příslušníci v zásadě splnit obecné podmínky pro udělení státního občanství, i když lze tyto podmínky do jisté míry zmírnit, a to pokud jde o délku pobytu v Dánsku.

24

Za těchto podmínek se Østre Landsret (odvolací soud pro východní oblast) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání článek 20 SFEU ve spojení s článkem 7 [Listiny] takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, podle níž platí, že osoby narozené mimo území tohoto členského státu, které v něm nikdy nežily ani v něm nepobývaly za okolností, které by svědčily o tom, že mají na uvedený členský stát úzkou vazbu, pozbývají ze zákona příslušnosti k tomuto státu při dosažení věku 22 let, což má za důsledek, že osoby, které nejsou státními příslušníky jiného členského státu, přicházejí o status občana Unie a o práva s tímto statusem spojená, s přihlédnutím k tomu, že z právní úpravy dotčené ve věci v původním řízení vyplývá, že

25

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být článek 20 SFEU ve světle článku 7 Listiny vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle které platí, že jeho státní příslušníci, kteří se narodili mimo území tohoto státu, nikdy v něm nežili ani nepobývali za okolností, které by svědčily o tom, že mají na tento členský stát úzkou vazbu, ze zákona pozbývají příslušnosti k tomuto státu ve věku 22 let, což má za důsledek, že osoby, které nejsou státními příslušníky i jiného členského státu, přicházejí o status občana Unie a o práva s tímto statusem spojená, ale která v případě, že takový státní příslušník podá v roce předcházejícím jeho 22. narozeninám žádost o zachování této státní příslušnosti, umožňuje příslušným orgánům posoudit přiměřenost důsledků pozbytí státní příslušnosti z hlediska unijního práva a případně rozhodnout o jejím zachování.

26

Předně je třeba uvést, že dánská vláda vyzvala Soudní dvůr, aby v rámci odpovědi na tuto otázku zohlednil rozhodnutí z Edinburghu, z něhož vyplývá, že Dánské království má při vymezování podmínek pro nabývání a pozbývání státní příslušnosti širokou posuzovací pravomoc a zaujímá stran občanství Unie zvláštní postoj. Jak uvedl generální advokát v bodě 50 svého stanoviska, relevantní části tohoto rozhodnutí týkající se občanství Unie jsou formulovány stejně jako ty, které jsou obsaženy v prohlášení č. 2.

27

Je pravda, že rozhodnutí z Edinburghu a prohlášení č. 2, která měla ujasnit otázku vymezení osobní působnosti ustanovení unijního práva odkazujících na pojem „státní příslušník“, musejí být zohledněna jako nástroje pro výklad Smlouvy o EU, konkrétněji pak pro určení její osobní působnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 40).

28

Podle ustálené judikatury nicméně platí, že i když vymezení podmínek pro nabývání a pozbývání státní příslušnosti spadá v souladu s mezinárodním právem do pravomoci členských států, skutečnost, že některá oblast spadá do pravomoci členských států, nebrání tomu, aby v situacích, na které se uplatní unijní právo, musela dotyčná vnitrostátní pravidla toto právo respektovat (rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 39 a 41, jakož i ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 30).

29

Článek 20 SFEU přitom přiznává každé osobě, která má státní příslušnost členského státu, status občana Unie, který je předurčen být základním statusem státních příslušníků členských států [rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství),C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 38 a citovaná judikatura].

30

Situace občanů Unie, kteří jsou stejně jako žalobkyně v původním řízení státními příslušníky pouze jednoho členského státu a jimž v důsledku pozbytí této státní příslušnosti hrozí ztráta statusu přiznaného článkem 20 SFEU, jakož i práv s ním spojených, spadá tudíž svou povahou a svými důsledky do oblasti působnosti unijního práva. Členské státy tak musí při výkonu svých pravomocí v oblasti státní příslušnosti dodržovat unijní právo a zejména zásadu proporcionality [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 42 a 45; ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 32, jakož i ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství),C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 51].

31

V těchto souvislostech již Soudní dvůr rozhodl, že je legitimní, že členský stát chce chránit jedinečný vztah solidarity a loajality mezi ním a svými státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností, které jsou základem vztahu založeného státní příslušností [rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, bod 51; ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 33, jakož i ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství),C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 52].

32

Členský stát je v rámci výkonu své pravomoci, která mu umožňuje vymezit podmínky pro nabývání a pozbývání státní příslušnosti, rovněž oprávněn vycházet z předpokladu, že státní příslušnost je odrazem skutečné vazby na tento členský stát, a tudíž spojit neexistenci nebo zánik takové skutečné vazby s pozbytím jeho státní příslušnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 35).

33

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že podle § 8 odst. 1 první věty zákona o státní příslušnosti platí, že dánští státní příslušníci narození v zahraničí, kteří v Dánsku nikdy nežili ani nepobývali za okolností, které by svědčily o tom, že mají na tento stát skutečnou vazbu, ze zákona pozbývají dánské státní příslušnosti ve věku 22 let, ledaže by se stali osobami bez státní příslušnosti.

34

Podle předkládajícího soudu z přípravných prací k zákonu o státní příslušnosti vyplývá, že § 8 tohoto zákona má zabránit přechodu dánské státní příslušnosti z generace na generaci na osoby usazené v zahraničí, které nemají o Dánském království žádné povědomí a nemají k této zemi žádnou vazbu.

35

V tomto ohledu je třeba uvést, že unijní právo nebrání tomu, aby členský stát stanovil, že posouzení existence, nebo neexistence skutečné vazby na tento stát je založeno na zohlednění takových kritérií, jako jsou kritéria uvedená v § 8 odst. 1 první větě zákona o státní příslušnosti, která vychází z místa narození a bydliště dotyčné osoby a z podmínek jejího pobytu v tuzemsku, ani tomu, aby tento členský stát zmíněné posouzení omezil na období do dne, kdy tato osoba dosáhne věku 22 let.

36

Pro potřeby projednávané věci není namístě zkoumat legitimitu takových kritérií, jelikož pro účely uvedeného posouzení se v rámci těchto kritérií nerozlišuje mezi narozením a bydlištěm nebo pobytem dotyčné osoby v členském státě a narozením a bydlištěm nebo pobytem této osoby ve třetí zemi. Jak totiž vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, X v projednávaném případě neuvedla žádnou skutečnost, která by mohla prokázat, že před svými 22. narozeninami – s výjimkou několika týdnů – žila nebo pobývala v některém z členských států.

37

Za těchto podmínek unijní právo v zásadě nebrání tomu, aby v takových situacích, jaké jsou uvedeny v § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti, členský stát z důvodů obecného zájmu stanovil pozbytí státní příslušnosti, a to i tehdy, ztrácí-li dotčená osoba v důsledku tohoto pozbytí status občana Unie.

38

Nicméně s ohledem na význam, který primární právo Unie přisuzuje statusu občana Unie, který – jak bylo připomenuto v bodě 29 tohoto rozsudku – představuje základní status státních příslušníků členských států, je věcí příslušných vnitrostátních orgánů a vnitrostátních soudů, aby ověřily, zda pozbytí státní příslušnosti k dotčenému členskému státu, pokud vede ke ztrátě statusu občana Unie a práv z něj vyplývajících, je z hlediska unijního práva v souladu se zásadou proporcionality, co se týče jeho důsledků pro situaci dotyčné osoby, a případně pro situaci jejích rodinných příslušníků (rozsudky ze dne 2. března 2010, Rottmann, C‑135/08, EU:C:2010:104, body 55 a 56, jakož i ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 40).

39

Pozbytí státní příslušnosti členského státu ze zákona je se zásadou proporcionality neslučitelné tehdy, pokud příslušná vnitrostátní právní úprava neumožňuje v žádné fázi provést individuální posouzení důsledků tohoto pozbytí pro dotyčné osoby z hlediska unijního práva (rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 41).

40

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy došlo k pozbytí státní příslušnosti členského státu ze zákona v určitém věku a toto pozbytí má za následek ztrátu statusu občana Unie, musí mít příslušné vnitrostátní orgány a vnitrostátní soudy možnost posoudit důsledky tohoto pozbytí státní příslušnosti a případně této osobě umožnit, aby si svoji státní příslušnost zachovala nebo aby ji s účinky ex tunc znovu nabyla (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 42).

41

Unijní právo v tomto ohledu nestanoví žádnou přesnou lhůtu pro podání žádosti o takové posouzení. Je tedy na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky, které zajistí ochranu práv, jež jednotlivcům plynou z unijního práva, v daném případě práv souvisejících s občanstvím Unie; tato pravidla přitom musí být v souladu zejména se zásadou efektivity v tom smyslu, že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 16. prosince 1976, Rewe-Zentralfinanz a Rewe-Zentral, 33/76, EU:C:1976:188, bod 5, jakož i ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, bod 46).

42

Soudní dvůr v této souvislosti uznal, že s unijním právem je slučitelné stanovení přiměřených propadných lhůt, a to v zájmu právní jistoty. Takové lhůty totiž v praxi neznemožňují ani nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právním řádem [rozsudky ze dne 12. února 2008, Kempter, C‑2/06, EU:C:2008:78, bod 58, a ze dne 9. září 2020, Generální komisař pro uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (Zamítnutí následné žádosti – Lhůta pro podání žaloby), C‑651/19, EU:C:2020:681, bod 53].

43

Z toho vyplývá, že členské státy mohou s ohledem na zásadu právní jistoty vyžadovat, aby žádost o zachování nebo znovunabytí státní příslušnosti byla u příslušných orgánů podána v přiměřené lhůtě.

44

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že § 8 odst. 1 druhá věta zákona o státní příslušnosti počítá s možností požádat o zachování dánské státní příslušnosti před tím, než dotyčná osoba dosáhne věku 22 let. Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v tomto ohledu vyplývá, že ministerstvo rozlišuje dva případy v závislosti na tom, zda je žadateli v okamžiku podání žádosti méně než 21 let nebo je ve věku 21 až 22 let.

45

V prvním případě ministerstvo žadateli pouze vydá osvědčení o občanství a o zachování dánské státní příslušnosti poté, co žadatel dosáhne věku 22 let, nerozhoduje. Předkládající soud uvádí, že takovou situaci lze vysvětlit tím, že správní orgány chtějí, aby se žádosti o zachování dánské státní příslušnosti posuzovaly co nejblíže k datu, kdy žadatel dosáhne věku 22 let.

46

Teprve ve druhém případě, kdy žadatel podá žádost o zachování dánské státní příslušnosti mezi svými 21. a 22. narozeninami, ministerstvo – jak vyplývá ze skutečností uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce – a to od okamžiku vydání rozsudku ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další (C‑221/17, EU:C:2019:189), individuálně posuzuje z hlediska unijního práva přiměřenost důsledků pozbytí dánské státní příslušnosti, a tudíž i statusu občana Unie. V tomto ohledu je ministerstvo povinno posoudit, zda jsou tyto důsledky přiměřené cíli § 8 zákona o státní příslušnosti, kterým je zajistit existenci skutečné vazby mezi dánskými státními příslušníky a Dánským královstvím.

47

Je však třeba zaprvé uvést, že z informací, které má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že tato lhůta jednoho roku mezi 21. a 22. narozeninami dotyčné osoby běží i v případě, že tato osoba nebyla příslušnými orgány náležitě informována o tom, že jí hrozí bezprostřední pozbytí dánské státní příslušnosti ze zákona a že má právo v uvedené lhůtě požádat o zachování této státní příslušnosti.

48

S ohledem na závažné důsledky pozbytí státní příslušnosti k členskému státu –vede-li ke ztrátě statusu občana Unie – pro účinný výkon práv, která má občan Unie na základě článku 20 SFEU, přitom nelze mít za to, že by vnitrostátní normy nebo praxe, které mohou osobě, jíž hrozí toto pozbytí státní příslušnosti, bránit v podání žádosti o posouzení přiměřenosti důsledků uvedeného pozbytí z hlediska unijního práva – a to kvůli uplynutí lhůty pro podání žádosti o toto posouzení – byly za situace, kdy tato osoba nebyla náležitě informována o právu požádat o takové posouzení, ani o lhůtě, v níž má být taková žádost podána, v souladu se zásadou efektivity.

49

Zadruhé jednoletá lhůta uvedená v bodě 47 tohoto rozsudku končí dnem 22. narozenin dotyčné osoby, tedy dnem, ke kterému musí být v souladu s dánskými právními předpisy splněny podmínky umožňující této osobě prokázat pro účely zachování její státní příslušnosti dostatečnou vazbu na Dánské království. Uvedená osoba musí mít tedy možnost se v rámci postupu, kdy příslušný orgán posuzuje přiměřenost důsledků pozbytí dánské státní příslušnosti z hlediska unijního práva, dovolávat všech relevantních skutečností, které mohly nastat do jejích 22. narozenin. Z toho nutně plyne, že musí být zajištěno, aby tatáž osoba mohla takové skutečnosti namítat i po svých 22. narozeninách.

50

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, kdy vnitrostátní právní úprava vede k tomu, že dotyčná osoba ze zákona pozbývá ke dni, kdy dosáhne věku 22 let, státní příslušnosti k dotyčnému členskému státu, a v důsledku toho i statusu občana Unie, musí mít tato osoba k dispozici přiměřenou lhůtu k tomu, aby mohla u příslušných orgánů podat žádost o posouzení přiměřenosti důsledků tohoto pozbytí a případně o zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti ex tunc. Tato lhůta musí po přiměřeně dlouhou dobu plynout i poté, kdy uvedená osoba dosáhne tohoto věku.

51

Má-li být umožněn účinný výkon práv, která má občan Unie na základě článku 20 SFEU, přiměřená lhůta pro podání takové žádosti může začít běžet pouze tehdy, pokud příslušné orgány dotyčnou osobu náležitě informovaly o pozbytí státní příslušnosti k dotčenému členskému státu nebo o tom, že jí takové pozbytí bezprostředně hrozí ze zákona, jakož i o právu této osoby v uvedené lhůtě požádat o zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti ex tunc.

52

V opačném případě z judikatury Soudního dvora připomenuté v bodě 40 tohoto rozsudku vyplývá, že příslušné vnitrostátní orgány a soudy musí mít možnost incidenčně posoudit přiměřenost důsledků pozbytí státní příslušnosti a případně zajistit, aby dotyčné osobě byla státní příslušnost navrácena ex tunc v případě, že požádá o vydání cestovního dokladu nebo jiného dokladu potvrzujícího její státní příslušnost, a to i když taková žádost byla podána po uplynutí přiměřené lhůty ve smyslu bodu 50 tohoto rozsudku.

53

V projednávané věci bude muset takové posouzení provést předkládající soud nebo případně bude muset zajistit, aby jej v reakci na žádost uvedenou v bodě 11 tohoto rozsudku provedly příslušné orgány.

54

V rámci tohoto posuzování musí být zkoumána individuální situace dotyčné osoby a jejích rodinných příslušníků, aby bylo možné určit, zda nemá pozbytí státní příslušnosti k dotyčnému členskému státu, pokud je spojeno se ztrátou statusu občana Unie, důsledky, které ve vztahu k cíli sledovanému vnitrostátním zákonodárcem nepřiměřeně ovlivňují běžný vývoj rodinného a profesního života této osoby ve světle unijního práva. Takové důsledky nemohou být hypotetické nebo potenciální (rozsudek ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 44).

55

V rámci tohoto posuzování přiměřenosti je zejména odpovědností příslušných vnitrostátních orgánů a případně vnitrostátních soudů se ujistit o tom, že takové pozbytí státní příslušnosti je v souladu se základními právy zaručenými Listinou, na jejichž dodržování dbá Soudní dvůr, a zejména s právem na respektování rodinného života, které je zakotveno v článku 7 Listiny. Tento článek je třeba vykládat případně ve spojení s povinností zohlednit nejvlastnější zájem dítěte uznaný v čl. 24 odst. 2 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. března 2019, Tjebbes a další, C‑221/17, EU:C:2019:189, bod 45, jakož i ze dne 18. ledna 2022, Wiener Landesregierung (Odvolání příslibu udělení státního občanství),C‑118/20, EU:C:2022:34, bod 61].

56

Pokud jde o relevantní datum, které musí příslušné orgány v projednávaném případě vzít do úvahy při provádění takového posuzování, toto datum musí odpovídat dni, kdy dotyčná osoba dosáhla věku 22 let, jelikož podle § 8 odst. 1 zákona o státní příslušnosti je uvedené datum nedílnou součástí legitimních kritérií, která stanovil tento členský stát a na nichž závisí zachování nebo pozbytí státní příslušnosti.

57

Pokud jde konečně o možnost, na kterou poukazuje předkládající soud a dánská vláda a díky níž mohou bývalí dánští státní příslušníci, kteří pozbyli dánské státní příslušnosti, a v důsledku toho i statusu občana Unie, tuto státní příslušnost znovu nabýt udělením, a to za určitých podmínek, mezi něž patří i podmínka nepřetržitého dlouhodobého pobytu v Dánsku, která však může být poněkud zmírněna, postačuje uvést, že stav, kdy ve vnitrostátním právu není za podmínek odpovídajících unijnímu právu, jak je vyloženo v bodech 40 a 43 tohoto rozsudku, umožněno dosáhnout u vnitrostátních orgánů a případně u vnitrostátních soudů posouzení přiměřenosti důsledků pozbytí státní příslušnosti k dotyčnému členskému státu z hlediska unijního práva, které by případně mohlo vést ke znovunabytí této státní příslušnosti ex tunc, nelze zhojit možností udělení státního občanství, a to nehledě na případně příznivé podmínky, za kterých lze tohoto udělení dosáhnout.

58

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 93 a 94 svého stanoviska, kdyby byl akceptován jiný závěr, bylo by připuštěno, že osoba může být, byť jen na omezenou dobu, zbavena možnosti požívat všech práv, která jí plynou ze statusu občana Unie, aniž je možné jí tato práva po uvedenou dobu navrátit.

59

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že článek 20 SFEU ve světle článku 7 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle které platí, že jeho státní příslušníci, kteří se narodili mimo území tohoto státu, nikdy v něm nežili ani nepobývali za okolností, které by svědčily o tom, že mají na tento členský stát úzkou vazbu, ze zákona pozbývají příslušnosti k tomuto státu ve věku 22 let, což má za důsledek, že osoby, které nejsou státními příslušníky i jiného členského státu, přicházejí o status občana Unie a o práva s tímto statusem spojená, pokud je dotčeným osobám umožněno podat v přiměřené lhůtě žádost o zachování nebo znovunabytí státní příslušnosti, jež příslušným orgánům umožňuje posoudit přiměřenost důsledků pozbytí této státní příslušnosti z hlediska unijního práva a případně rozhodnout o zachování uvedené státní příslušnosti nebo o jejím znovunabytí ex tunc. Tato lhůta musí po přiměřeně dlouhou dobu plynout i poté, kdy dotčená osoba dosáhne tohoto věku, a může začít běžet pouze tehdy, pokud orgány tuto osobu náležitě informovaly o pozbytí její státní příslušnosti nebo o tom, že jí takové pozbytí bezprostředně hrozí, jakož i o jejím právu požádat v této lhůtě o zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti. V opačném případě musí mít uvedené orgány možnost provést takové posouzení incidenčně v souvislosti se žádostí dotyčné osoby o vydání cestovního dokladu nebo jiného dokladu potvrzujícího její státní příslušnost.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 20 SFEU ve světle článku 7 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že

nebrání právní úpravě členského státu, podle které platí, že jeho státní příslušníci, kteří se narodili mimo území tohoto státu, nikdy v něm nežili ani nepobývali za okolností, které by svědčily o tom, že mají na tento členský stát úzkou vazbu, ze zákona pozbývají příslušnosti k tomuto státu ve věku 22 let, což má za důsledek, že osoby, které nejsou státními příslušníky i jiného členského státu, přicházejí o status občana Evropské unie a o práva s tímto statusem spojená, pokud je dotčeným osobám umožněno podat v přiměřené lhůtě žádost o zachování nebo znovunabytí státní příslušnosti, jež příslušným orgánům umožňuje posoudit přiměřenost důsledků pozbytí této státní příslušnosti z hlediska unijního práva a případně rozhodnout o zachování uvedené státní příslušnosti nebo o jejím znovunabytí ex tunc. Tato lhůta musí po přiměřeně dlouhou dobu plynout i poté, kdy dotčená osoba dosáhne tohoto věku, a může začít běžet pouze tehdy, pokud orgány tuto osobu náležitě informovaly o pozbytí její státní příslušnosti nebo o tom, že jí takové pozbytí bezprostředně hrozí, jakož i o jejím právu požádat v této lhůtě o zachování nebo znovunabytí této státní příslušnosti. V opačném případě musí mít uvedené orgány možnost provést takové posouzení incidenčně v souvislosti se žádostí dotyčné osoby o vydání cestovního dokladu nebo jiného dokladu potvrzujícího její státní příslušnost.