1

Kasačním opravným prostředkem se společnosti Public.Resource.Org Inc. a Right to Know CLG domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 14. července 2021, Public.Resource.Org a Right to Know v. Komise (T‑185/19, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2021:445), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na zrušení rozhodnutí Komise C(2019) 639 final ze dne 22. ledna 2019 (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým Evropská komise odmítla vyhovět jejich žádosti o přístup ke čtyřem harmonizovaným normám přijatým Evropským výborem pro normalizaci (CEN).

2

Článek 1 písm. a) a b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), nadepsaný „Účel“, zní takto:

„Účelem tohoto nařízení je

[…]“

3

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Oprávněné osoby a oblast působnosti“, v odstavcích 1 až 3 stanoví:

„1.   Všichni občané [Evropské] [u]nie a všechny fyzické a právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, mají právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení vymezených v tomto nařízení.

2.   Orgány mohou s výhradou stejných zásad, podmínek a omezení poskytnout přístup k dokumentům všem fyzickým nebo právnickým osobám, které nemají bydliště ani sídlo v členském státě.

3.   Toto nařízení se vztahuje na všechny dokumenty, které má orgán v držení, to znamená na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie.“

4

Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Výjimky“, v odstavcích 1, 2 a 4 stanoví:

„1.   Orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany:

a) veřejného zájmu, pokud jde o

2.   Neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění, odepřou orgány přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany

[…]

4.   U dokumentů třetích osob konzultuje orgán třetí osobu pro posouzení, zda má uplatnit výjimku uvedenou v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má nebo nemá být zpřístupněn.“

5

Článek 7 téhož nařízení, nadepsaný „Vyřizování původních žádostí“, v odstavci 2 stanoví:

„V případě úplného nebo částečného zamítnutí žádosti může žadatel do 15 [pracovních] dnů ode dne, kdy obdržel odpověď orgánu, podat potvrzující žádost, ve které orgán požádá, aby přezkoumal své stanovisko.“

6

Článek 12 nařízení č. 1049/2001, nadepsaný „Přímý přístup v elektronické formě nebo prostřednictvím rejstříku“, v odst. 2 stanoví:

„Zejména legislativní dokumenty, to znamená dokumenty vytvořené nebo obdržené v průběhu procesu přijímání aktů, které jsou v členských státech nebo pro členské státy právně závazné, by měly být s výhradou článků 4 a 9 přímo přístupné.“

7

Článek 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1367/2006 ze dne 6. září 2006 o použití ustanovení Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí na orgány a subjekty Společenství (Úř. věst. 2006, L 264, s. 13), nadepsaný „Definice“, v odst. 1 písm. d) bodě i) stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

8

Článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný „Uplatňování výjimek, pokud jde o žádosti o přístup k informacím o životním prostředí“, v odst. 1 první větě stanoví:

„Pokud jde o čl. 4 odst. 2 první a třetí odrážku nařízení [č. 1049/2001], s výjimkou šetření, zejména týkajících se možného porušení práva Společenství, má se za to, že převažující veřejný zájem na zpřístupnění existuje v případě, kdy se požadované informace týkají emisí do životního prostředí.“

9

Bod 27 tabulky uvedené v příloze XVII nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1907/2006 ze dne 18. prosince 2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (Úř. věst. 2006, L 396, s. 1; oprava Úř. věst. 2007, L 136, s. 3), ve znění nařízení Komise (ES) č. 552/2009 ze dne 22. června 2009 (dále jen „nařízení č. 1907/2006), stanoví, pokud jde o omezení týkající niklu:

10

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1025/2012 ze dne 25. října 2012 o evropské normalizaci, změně směrnic Rady 89/686/EHS a 93/15/EHS a směrnic Evropského parlamentu a Rady 94/9/ES, 94/25/ES, 95/16/ES, 97/23/ES, 98/34/ES, 2004/22/ES, 2007/23/ES, 2009/23/ES a 2009/105/ES, a kterým se ruší rozhodnutí Rady 87/95/EHS a rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1673/2006/ES (Úř. věst. 2012, L 316, s. 12), v bodě 5 odůvodnění uvádí:

„Evropské normy hrají velmi důležitou úlohu v rámci vnitřního trhu, například prostřednictvím využití harmonizovaných norem, pokud je zde předpoklad shody výrobků, jež mají být dodány na trh, se základními požadavky na tyto výrobky stanovenými v příslušných harmonizačních právních předpisech Unie. Tyto požadavky by měly být přesně vymezeny, aby nebyly evropskými normalizačními organizacemi mylně interpretovány.“

11

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, v bodě 1 písm. c) stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

12

Článek 10 uvedeného nařízení, nadepsaný „Žádosti o normalizaci adresované evropským normalizačním organizacím“, v odstavci 1 stanoví:

„Komise může v rámci kompetencí stanovených ve Smlouvách požádat jednu nebo více evropských normalizačních organizací, aby v dané lhůtě vypracovaly návrh evropské normy nebo produktu evropské normalizace. Evropské normy nebo produkty evropské normalizace musí vycházet z potřeb trhu, brát v úvahu veřejný zájem a rovněž politické cíle jasně uvedené v žádosti Komise a musí být založeny na konsenzu. Komise určí požadavky ohledně obsahu, které má požadovaný dokument splňovat, a lhůtu pro jeho schválení.“

13

Článek 11 téhož nařízení, nadepsaný „Formální námitky proti harmonizovaným normám“, v odstavci 1 stanoví:

„Pokud se členský stát nebo Evropský parlament domnívá, že harmonizovaná norma zcela nesplňuje požadavky, které má tato norma upravovat a které jsou stanoveny v příslušných harmonizačních právních předpisech Unie, informuje o tom Komisi s uvedením podrobného vysvětlení a Komise po konzultaci s výborem zřízeným příslušným harmonizačním právním předpisem Unie, pokud takový výbor existuje, nebo po konzultacích s odborníky v daném odvětví v jiné formě rozhodne

14

Případné poskytnutí finančních prostředků ze strany Unie evropským normalizačním organizacím na normalizační činnosti se řídí článkem 15 nařízení č. 1025/2012.

15

Článek 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/48/ES ze dne 18. června 2009 o bezpečnosti hraček (Úř. věst. 2009, L 170, s. 1), nadepsaný „Předpoklad shody“, zní následovně:

„Předpokládá se, že hračky, které jsou v souladu s harmonizovanými normami nebo jejich částmi, na něž byly odkazy zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie, jsou ve shodě s požadavky, jichž se týkají tyto normy nebo jejich části, stanovenými v článku 10 a v příloze II.“

16

Skutečnosti předcházející sporu, tak jak vyplývají z bodů 1 až 4 napadeného rozsudku, jsou následující.

17

Navrhovatelky jsou neziskové organizace, jejichž hlavní poslání spočívá ve zpřístupňování právních předpisů všem občanům. Dne 25. září 2018 podaly Generálnímu ředitelství Komise pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky na základě nařízení č. 1049/2001 a nařízení č. 1367/2006 žádost o přístup k dokumentům v držení Komise (dále jen „žádost o přístup“).

18

Žádost o přístup se týkala čtyř harmonizovaných norem přijatých CEN v souladu s nařízením č. 1025/2012, a sice normy EN 71-5:2015, nadepsané „Bezpečnost hraček – Část 5: Chemické hračky (soupravy) jiné než soupravy pro pokusy“, normy EN 71-4:2013, nadepsané „Bezpečnost hraček – Část 4: Soupravy pro chemické pokusy a podobné činnosti“, normy EN 71-12:2013, nadepsané „Bezpečnost hraček – Část 12: N-nitrosaminy a N-nitrosovatelné látky“, a normy EN 12472:2005 + A 1:2009, nadepsané „Metoda simulace abraze (otěru) a koroze pro zjištění uvolňování niklu z povlaku“ (dále jen „požadované harmonizované normy“).

19

Dopisem ze dne 15. listopadu 2018 Komise odmítla vyhovět žádosti o přístup na základě čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001.

20

Dne 30. listopadu 2018 podaly navrhovatelky Komisi potvrzující žádost podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. Sporným rozhodnutím Komise potvrdila odepření přístupu k požadovaným harmonizovaným normám.

21

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 28. března 2019 podaly navrhovatelky žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

22

Usnesením ze dne 20. listopadu 2019, Public.Resource.Org a Right to Know v. Komise (T‑185/19, EU:T:2019:828), bylo CEN a čtrnácti vnitrostátním normalizačním organizacím, a sice Asociación Española de Normalización (UNE), Asociația de Standardizare din România (ASRO), Association française de normalisation (AFNOR), Austrian Standards International (ASI), British Standards Institution (BSI), Bureau de normalisation/Bureau voor Normalisatie (NBN), Dansk Standard (DS), Deutsches Institut für Normung eV. (DIN), Koninklijk Nederlands Normalisatie Instituut (NEN), Schweizerische Normen-Vereinigung (SNV), le Standard Norge (SN), Suomen Standardisoimisliitto r.y. (SFS), Svenska institutet för standarder (SIS) a Institut za standardizaciju Srbije (ISS) (dále jen společně „vedlejší účastníci řízení v prvním stupni“), povoleno vedlejší účastenství ve věci T‑185/19 na podporu návrhových žádání Komise.

23

Navrhovatelky na podporu své žaloby uplatnily dva žalobní důvody. V rámci prvního žalobního důvodu navrhovatelky v podstatě tvrdily, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení a nesprávného posouzení skutkového stavu při uplatnění výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 z důvodu, že požadované harmonizované normy nepodléhají žádné autorskoprávní ochraně a nebyl prokázán žádný zásah do obchodních zájmů CEN a jeho vnitrostátních členů.

24

V rámci druhého žalobního důvodu navrhovatelky vytýkaly Komisi, že se dopustila nesprávného právního posouzení, pokud jde o neexistenci převažujícího veřejného zájmu ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 2 poslední části věty, a porušila povinnost uvést odůvodnění, jelikož měla za to, že žádný převažující veřejný zájem ve smyslu tohoto ustanovení neodůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem a dostatečně neodůvodnila své odmítnutí uznat existenci takového převažujícího veřejného zájmu.

25

V odpovědi na první žalobní důvod Tribunál poté, co v bodě 29 napadeného rozsudku připomněl, že nařízení č. 1049/2001 má za cíl poskytnout veřejnosti co nejširší právo na přístup k dokumentům unijních orgánů a že podle čl. 2 odst. 3 tohoto nařízení se toto právo vztahuje jak na dokumenty vypracované těmito orgány, tak na dokumenty obdržené od třetích osob, mezi něž patří i každá právnická osoba, v bodech 30 a 31 uvedeného rozsudku konstatoval, že uvedené právo podléhá určitým omezením založeným na důvodech veřejného či soukromého zájmu.

26

V prvé řadě, pokud jde o případné porušení ochrany obchodních zájmů k požadovaným harmonizovaným normám z hlediska autorského práva a o způsobilost těchto harmonizovaných norem být předmětem autorskoprávní ochrany, přestože jsou součástí unijního práva, Tribunál měl v bodech 40 až 43 napadeného rozsudku v podstatě za to, že orgánu, kterému byla předložena žádost o přístup k dokumentům pocházejícím od třetích osob, přísluší, zejména identifikovat objektivní a shodující se indicie, které mohou potvrdit existenci autorského práva tvrzeného dotčenou třetí osobou.

27

V tomto ohledu Tribunál v bodech 47 a 48 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise mohla konstatovat, aniž se dopustila pochybení, že práh originality pro to, aby se jednalo o „dílo“ ve smyslu judikatury, a tudíž aby se na něj vztahovala tato ochrana, byl pro dotčené harmonizované normy v projednávaném případě dosažen.

28

Kromě toho Tribunál v bodě 54 napadeného rozsudku uvedl, že navrhovatelky nesprávně tvrdily, že jelikož Soudní dvůr v rozsudku ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction (C‑613/14, EU:C:2016:821), rozhodl, že tyto normy jsou součástí „unijního práva“, měl by být přístup k uvedeným normám volný a bezplatný, takže se na ně nemůže vztahovat žádná výjimka z práva na přístup.

29

Ve druhé řadě, pokud jde o argument, podle něhož požadované harmonizované normy nejsou chráněny autorských právem z důvodu neexistence „osobního duševního výtvoru“ ve smyslu judikatury Soudního dvora, který je nezbytný pro poskytnutí takové ochrany, měl Tribunál v bodě 59 napadeného rozsudku v podstatě za to, že není dostatečně podložený.

30

Ve třetí řadě, pokud jde o existenci nesprávného posouzení otázky, zda byly poškozeny chráněné obchodní zájmy, Tribunál v bodech 65 a 66 napadeného rozsudku zdůraznil, že prodej norem je podstatnou složkou hospodářského modelu přijatého všemi normalizačními organizacemi. Vzhledem k tomu, že Komise oprávněně konstatovala, že požadované harmonizované normy byly předmětem autorskoprávní ochrany, na jejímž základě byly přístupné zainteresovaným osobám jen po zaplacení určitých poplatků, jejich bezplatné zpřístupnění na základě nařízení č. 1049/2001 mohlo konkrétně a skutečně ovlivnit obchodní zájmy CEN a jeho vnitrostátních členů. Tribunál v bodě 71 uvedeného rozsudku dodal, že skutečnost, že evropské normalizační organizace přispívají k plnění úkolů veřejného zájmu tím, že poskytují služby v oblasti certifikace týkající se slučitelnosti s platnými právními předpisy, nemění nic na jejich postavení jako soukromoprávních entit vykonávajících hospodářskou činnost.

31

Tribunál tudíž v bodě 74 napadeného rozsudku zamítl první žalobní důvod v plném rozsahu.

32

Druhý žalobní důvod navrhovatelek se dělil na tři části.

33

Pokud jde o třetí část tohoto žalobního důvodu, vycházející z nedostatečného odůvodnění odmítnutí Komise uznat existenci převažujícího veřejného zájmu, Tribunál nejprve v bodě 86 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise ve sporném rozhodnutí uvedla, že rozsudek ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction (C‑613/14, EU:C:2016:821), nevytváří povinnost proaktivního zveřejňování harmonizovaných norem v Úředním věstníku Evropské unie ani automaticky nestanoví převažující veřejný zájem odůvodňující jejich zpřístupnění. Dále Tribunál v bodech 87 a 88 napadeného rozsudku rovněž uvedl, že Komise vyvrátila tvrzení navrhovatelek týkající se povinností transparentnosti v oblasti životního prostředí, o nichž se má za to, že představují převažující veřejný zájem ve vztahu k zájmu vycházejícímu z ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, a že dodala, že nebyla schopna identifikovat žádný převažující veřejný zájem odůvodňující takové zpřístupnění. A konečně, v bodě 91 napadeného rozsudku Tribunál dodal, že i když je Komise povinna uvést důvody pro uplatnění jedné z výjimek z práva na přístup stanovených nařízením č. 1049/2001 na daný případ, není povinna poskytnout informace jdoucí nad rámec toho, co je nezbytné k tomu, aby žadatel o přístup pochopil důvody, které vedly k jejímu rozhodnutí, a aby Tribunál mohl provést přezkum legality tohoto rozhodnutí.

34

Pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu vyžadujícího volný přístup k právním předpisům, Tribunál zaprvé v bodech 99 až 101 napadeného rozsudku konstatoval, že v projednávaném případě se navrhovatelky snažily zcela vyjmout kategorii harmonizovaných norem z působnosti systému hmotněprávních výjimek zavedeného nařízením č. 1049/2001, avšak nedoložily konkrétní důvody pro zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem, ani nevysvětlily, v jakém rozsahu by zpřístupnění těchto norem mělo mít přednost před ochranou obchodních zájmů CEN nebo jeho vnitrostátních členů.

35

Zadruhé měl Tribunál za to, že veřejný zájem na zajištění řádného fungování evropského systému normalizace, jehož cílem je usnadnit volný pohyb zboží při současném zajištění rovnocenné minimální úrovně bezpečnosti ve všech evropských zemích, převažuje nad zajištěním volného a bezplatného přístupu k harmonizovaným normám.

36

Zatřetí nařízení č. 1025/2012 výslovně stanoví režim zveřejňování omezený pouze na odkazy na harmonizované normy a umožňuje přístup k těmto normám za úhradu pro osoby, které chtějí využít předpokladu shody, která je s nimi spojena.

37

Začtvrté měl Tribunál v bodech 104 a 105 napadeného rozsudku za to, že se Komise nedopustila pochybení, když měla ve sporném rozhodnutí za to, že žádný převažující veřejný zájem neodůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem na základě čl. 4 odst. 2 poslední části věty nařízení č. 1049/2001. Tribunál v bodě 107 uvedeného rozsudku dodal, že kromě skutečnosti, že navrhovatelky neuvedly přesný zdroj „ústavní zásady“, která by vyžadovala volný a bezplatný přístup k harmonizovaným normám, nijak neodůvodnily, proč by se na tyto normy měla vztahovat povinnost zveřejnění a přístupnosti spojená s „právními předpisy“ vzhledem k tomu, že použití těchto norem není povinné, normy vyvolávají právní účinky, které jsou s nimi spojeny pouze ve vztahu k zainteresovaným osobám, a mohou být bezplatně konzultovány v některých knihovnách členských států.

38

Pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu vyplývajícího z povinnosti transparentnosti v oblasti životního prostředí, Tribunál v bodě 119 napadeného rozsudku konstatoval, že jak úmluva o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, podepsaná v Aarhusu dne 25. června 1998 a schválená jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2005/370/ES ze dne 17. února 2005 (Úř. věst. 2005, L 124, s. 1), tak nařízení č. 1367/2006 upravují přístup veřejnosti k informacím o životním prostředí buď na základě žádosti, nebo v rámci aktivního šíření dotčenými orgány a institucemi. Nicméně vzhledem k tomu, že tyto orgány a instituce mohou odepřít žádost o přístup k informacím, pokud se na tyto informace vztahují některé výjimky, uvedené orgány a instituce nemají povinnost aktivně šířit tyto informace.

39

Tribunál z toho v bodě 129 uvedeného rozsudku vyvodil, že požadované harmonizované normy nespadají do oblasti informací týkajících se emisí do životního prostředí, a nemůže se na ně tedy vztahovat domněnka stanovená v čl. 6 odst. 1 první větě tohoto nařízení, podle níž se má za to, že na zpřístupnění takových norem existuje převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001.

40

V důsledku toho Tribunál v bodě 130 napadeného rozsudku zamítl druhý žalobní důvod v plném rozsahu, jakož i žalobu.

41

Navrhovatelé kasačním opravným prostředkem navrhují, aby Soudní dvůr:

42

Komise a vedlejší účastníci řízení v prvním stupni navrhují, aby Soudní dvůr:

43

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 17. srpna 2023 podali vedlejší účastníci řízení v prvním stupni návrh na znovuotevření ústní části řízení v souladu s článkem 83 jednacího řádu Soudního dvora.

44

Na podporu svého návrhu tvrdí, že stanovisko generální advokátky přednesené dne 22. června 2023 je založeno na mnoha předpokladech, které nejsou podloženy fakty, nebo jsou dokonce chybné a vyžadovaly by přinejmenším podrobnější diskusi. Navíc mají za to, že hlubší diskuse je o to nezbytnější, že generální advokátka vycházela z nepřesných předpokladů a postoj, který zaujala ve svém stanovisku, zejména závěr, podle něhož „unijní systém normalizace nevyžaduje placený přístup k harmonizovaným technickým normám“, představuje riziko pro fungování tohoto systému.

45

Podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

46

Tak tomu však v projednávaném případě není. Vedlejší účastníci řízení v prvním stupni a Komise se totiž na jednání vyjádřili ke skutkovému rámci sporu. Měli zejména příležitost vyjádřit se k vylíčení skutkového stavu v napadeném rozsudku a kasačním opravném prostředku, jakož i upřesnit důvody, proč podle nich evropský systém normalizace vyžaduje placený přístup k požadovaným harmonizovaným normám. Soudní dvůr má tedy po vyslechnutí generální advokátky za to, že má všechny nezbytné informace pro vydání rozhodnutí.

47

Pokud jde dále o tvrzení, že stanovisko generální advokátky obsahuje pokyny, které ohrožují fungování evropského systému normalizace, je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jeho jednací řád zúčastněným stranám nedávají možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (rozsudek ze dne 25. října 2017, Polbud – Wykonawstwo, C‑106/16, EU:C:2017:804, bod 23 a citovaná judikatura).

48

Podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU je totiž úlohou generálního advokáta předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr v tomto ohledu není vázán stanoviskem generálního advokáta ani důvody, na základě kterých k němu dospěl. Nesouhlas zúčastněné strany se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se generální advokát ve stanovisku zabýval (rozsudek ze dne 4. září 2014, Vnuk, C‑162/13, EU:C:2014:2146, bod 31 a citovaná judikatura).

49

S ohledem na výše uvedené má Soudní dvůr za to, že není důvodné nařídit znovuotevření ústní části řízení.

50

Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelky dva důvody. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, kterého se měl Tribunál dopustit tím, že rozhodl, že se na požadované harmonizované normy vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, jejímž cílem je ochrana obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení existence převažujícího veřejného zájmu ve smyslu tohoto čl. 4 odst. 2 poslední části věty, který odůvodňuje zpřístupnění těchto norem.

51

Nejprve je třeba posoudit druhý důvod kasačního opravného prostředku.

52

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že neexistuje převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 poslední části věty nařízení č. 1049/2001, který by odůvodňoval zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem.

53

V první řadě navrhovatelky Tribunálu v podstatě vytýkají, že v bodech 98 až 101 napadeného rozsudku rozhodl, že neuvedly konkrétní důvody své žádosti o přístup na podporu toho, že existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem.

54

V tomto ohledu nejprve tvrdí, že požadované harmonizované normy jsou součástí unijního práva, které musí být volně přístupné. Dále tvrdí, že se tyto normy týkají zásadních otázek pro spotřebitele, a sice bezpečnosti hraček. Konečně tvrdí, že takové normy jsou rovněž velmi důležité pro výrobce a všechny ostatní účastníky dodavatelského řetězce, neboť je založen předpoklad shody s unijní právní úpravou, která se vztahuje na dotčené výrobky, pokud jsou splněny požadavky stanovené uvedenými normami.

55

Ve druhé řadě navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že se v bodech 102 a 103 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že veřejný zájem na zajištění funkčnosti evropského systému normalizace převažuje nad zajištěním volného a bezplatného přístupu k harmonizovaným normám.

56

Mimoto podle navrhovatelek se na funkčnost evropského systému normalizace nevztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001, která se týká pouze ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví. Tribunál tím, že měl za to, že veřejný zájem na zajištění funkčnosti evropského systému normalizace spadá pod toto ustanovení, nesprávně vytvořil výjimku, kterou toto nařízení nestanoví.

57

Ve třetí řadě navrhovatelky Tribunálu vytýkají, že se v bodech 104 a 105 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil posouzení Komise, podle kterého rozsudek ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction (C‑613/14, EU:C:2016:821), nezakládá povinnost proaktivního zveřejňování harmonizovaných norem v Úředním věstníku Evropské unie ani automaticky nezakládá převažující veřejný zájem odůvodňující jejich zpřístupnění.

58

V tomto ohledu musí být požadované harmonizované normy považovány za legislativní dokumenty, neboť postup jejich přijetí představuje případ „řízené“ normativní delegace. Konkrétně odkazy na takové normy jsou zveřejňovány v Úředním věstníku Evropské unie a Komise ukládá členským státům přijmout každou harmonizovanou normu jako vnitrostátní normu beze změn ve lhůtě šesti měsíců. Kromě toho má podle navrhovatelek zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie za následek, že se na výrobky, na které se vztahují unijní právní předpisy a které splňují technické požadavky stanovené v harmonizovaných normách, vztahuje předpoklad shody s unijními právními předpisy.

59

Ve čtvrté řadě navrhovatelky poukazují na nesprávné právní posouzení, kterého se Tribunál podle nich dopustil v bodě 107 napadeného rozsudku, když uvedl, že harmonizované normy vyvolávají právní účinky, které jsou s nimi spojeny, pouze ve vztahu k zainteresovaným osobám. Tento závěr je podle nich v rozporu s judikaturou Soudního dvora, podle níž jsou harmonizované normy součástí unijního práva.

60

Komise, podporovaná vedlejšími účastníky řízení v prvním stupni, úvodem namítá, že argumentace navrhovatelek je natolik obecná, že by se mohla použít na jakoukoli žádost o zpřístupnění týkající se harmonizované normy.

61

Pokud jde o důvody konkrétně uplatněné navrhovatelkami, Komise zaprvé uvádí, že i když má za to, že požadované harmonizované normy jsou skutečně součástí unijního práva, neznamená to, že musí být volně přístupné. Zadruhé, pokud jde o skutečnost, že se tyto normy týkají otázek, které jsou pro spotřebitele zásadní, uvádí, že tato argumentace je příliš obecná na to, aby převážila nad důvody pro odepření přístupu k dotčeným dokumentům. Zatřetí zájem výrobců a dalších účastníků dodavatelského řetězce na harmonizovaných normách pro účely jejich přístupu na vnitřní trh nelze považovat za převažující veřejný zájem, který by odůvodňoval zpřístupnění těchto norem.

62

Kromě toho tvrdí, že volný a bezplatný přístup k harmonizovaným normám by měl systémové účinky na vedlejší účastníky řízení v prvním stupni, jejich práva duševního vlastnictví a jejich obchodní příjmy. V tomto ohledu nemůže evropský systém normalizace fungovat bez placeného přístupu k těmto normám, takže se uplatní výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. V každém případě neexistuje převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění uvedených norem.

63

Konečně Komise upřesňuje, že harmonizované normy nejsou vypracovávány v rámci legislativních postupů, ale na základě mandátu uděleného Komisí normalizačnímu orgánu po přijetí legislativního aktu. Navíc jakmile jsou harmonizované normy přijaty normalizačním orgánem, musí být do vnitrostátních právních řádů provedeny národními členy tohoto orgánu a v souladu s jeho vnitřními procesními pravidly. V každém případě se na přímý přístup stanovený v čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce tohoto nařízení.

64

V důsledku toho má Komise za to, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.

65

V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelky v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že žádný převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 poslední části věty nařízení č. 1049/2001 neodůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem. Podle nich existuje na základě zásady právního státu, která ukládá volný přístup k unijnímu právu, převažující veřejný zájem odůvodňující přístup k těmto normám pro všechny fyzické nebo právnické osoby, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, a to z důvodu, že uvedené normy jsou součástí unijního práva.

66

Úvodem je třeba připomenout, že právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie je bez ohledu na použitý nosič zaručeno všem občanům Unie a všem fyzickým osobám s bydlištěm a právnickým osobám se statutárním sídlem v členském státě článkem 15 odst. 3 SFEU, jakož i článkem 42 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Výkon tohoto práva je, pokud jde o přístup k dokumentům Parlamentu, Rady a Komise, upraven nařízením č. 1049/2001, jehož účelem je podle jeho článku 1 zejména „vymezit zásady, podmínky a omezení“ uvedeného práva „tak, aby se zajistil co nejširší přístup k dokumentům“, a „vytvořit pravidla zajišťující co nejsnadnější výkon tohoto práva“.

67

Článek 2 odst. 1 tohoto nařízení konkrétně stanoví právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Podle čl. 2 odst. 2 uvedeného nařízení mohou orgány s výhradou těchto zásad, podmínek a omezení poskytnout přístup k dokumentům všem fyzickým nebo právnickým osobám, které nemají bydliště ani sídlo v členském státě.

68

Podle čl. 4 odst. 2 první odrážky a poslední části věty nařízení č.1049/2001 platí, že neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění dokumentu, odepřou uvedené orgány přístup k tomuto dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví.

69

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že výjimka v něm stanovená se nepoužije, pokud existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění dotyčného dokumentu.

70

V tomto ohledu je třeba v prvé řadě připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že harmonizovaná norma, která byla přijata na základě směrnice a na kterou byly zveřejněny odkazy v Úředním věstníku Evropské unie, je součástí unijního práva z důvodu svých právních účinků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. října 2016, James Elliott Construction, C‑613/14, EU:C:2016:821, bod 40).

71

Konkrétně zaprvé Soudní dvůr již rozhodl, že harmonizované normy lze uplatňovat vůči jednotlivcům obecně pouze, pokud byly samy vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 48).

72

Zadruhé, pokud jde o postup vypracování harmonizovaných norem, je třeba uvést, že tento postup byl stanoven unijním normotvůrcem v nařízení č. 1025/2012 a v souladu s ustanoveními obsaženými v kapitole III tohoto nařízení hraje Komise v evropském systému normalizace Unie ústřední úlohu.

73

Je tedy třeba poznamenat, stejně jako to učinila generální advokátka v bodech 23 až 31 svého stanoviska, že i když je vypracování těchto norem svěřeno soukromoprávnímu subjektu, pouze Komise je oprávněna požadovat vypracování harmonizované normy za účelem provedení určité směrnice nebo nařízení. Podle čl. 10 odst. 1 poslední věty nařízení č. 1025/2012 Komise určí požadavky na obsah, které má požadovaná harmonizovaná norma splňovat, a lhůtu pro její schválení. Na toto vypracování dohlíží Komise, která rovněž poskytuje finanční prostředky v souladu s článkem 15 tohoto nařízení. Podle čl. 11 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení se Komise rozhodne zveřejnit, nezveřejnit nebo zveřejnit s omezením odkazy na příslušnou harmonizovanou normu v Úředním věstníku Evropské unie.

74

Zatřetí, i když nařízení č. 1025/2012 v čl. 2 bodě 1 stanoví, že dodržování harmonizovaných norem není povinné, pro výrobky, které splňují tyto normy, platí, jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění tohoto nařízení, předpoklad shody se základními požadavky, které se na ně vztahují, stanovenými v příslušných harmonizačních právních předpisech Unie. Tento právní účinek, přiznaný těmito právními předpisy, představuje jednu ze základních charakteristik uvedených norem a činí z nich pro hospodářské subjekty zásadní nástroj pro výkon práva na volný pohyb zboží nebo služeb na unijním trhu.

75

Konkrétně může být pro hospodářské subjekty obtížné, ne-li nemožné, použít jiný postup, než je postup shody s takovými normami, jako je například individuální znalecký posudek, vzhledem k administrativním obtížím a dodatečným nákladům, které z toho vyplývají (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. července 2012, Fra.bo, C‑171/11, EU:C:2012:453, body 29 a 30).

76

V důsledku toho, jak uvedla generální advokátka v bodě 43 svého stanoviska, pokud unijní právní předpisy stanoví, že dodržování harmonizované normy zakládá předpoklad shody se základními požadavky této právní úpravy, znamená to, že každá fyzická nebo právnická osoba, která chce účelně zpochybnit tento předpoklad pro daný výrobek nebo službu, musí prokázat, že tento výrobek nebo služba nesplňuje tuto normu nebo že uvedená norma je vadná.

77

V projednávané věci tři ze čtyř požadovaných harmonizovaných norem, a sice norma EN 71-5:2015, nadepsaná „Bezpečnost hraček – Část 5: Chemické hračky (soupravy) jiné než soupravy pro pokusy“, norma EN 71-4:2013, nadepsaná „Bezpečnost hraček – Část 4: Soupravy pro chemické pokusy a podobné činnosti“ a norma EN 71-12:2013, nadepsaná „Bezpečnost hraček – Část 12: N-nitrosaminy a N-nitrosovatelné látky“ odkazují na směrnici 2009/48. Jejich odkazy byly zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie dne 13. listopadu 2015 (Úř. věst. 2015, C 378, s. 1). Podle článku 13 této směrnice se na hračky, které byly vyrobeny v souladu s těmito normami, vztahuje předpoklad shody s požadavky, jichž se uvedené normy týkají.

78

Pokud jde o normu EN 12472:2005 + A 1:2009, nadepsanou „Metoda simulace abraze (otěru) a koroze pro zjištění uvolňování niklu z povlaku“, tato norma odkazuje na nařízení č. 1907/2006.

79

Ačkoli, jak vyplývá z bodu 74 tohoto rozsudku, dodržování harmonizovaných norem není obecně povinné, tato norma je v projednávaném případě zjevně závazná, jelikož nařízení č. 1907/2006 v bodě 27 odst. 3 tabulky uvedené v příloze XVII stanoví, že pokud jde o nikl, normy přijaté CEN se použijí jako zkušební metody k prokázání souladu dotyčných výrobků s odstavci 1 a 2 tohoto bodu 27.

80

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 70 tohoto rozsudku konstatovat, že požadované harmonizované normy jsou součástí unijního práva.

81

Ve druhé řadě, jak uvedla generální advokátka v bodě 52 svého stanoviska, článek 2 SEU stanoví, že Unie je založena na zásadě právního státu, která vyžaduje volný přístup k unijnímu právu pro všechny fyzické a právnické osoby v Unii, jakož i možnost jednotlivců jednoznačně znát svá práva a povinnosti (rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 41, jakož i citovaná judikatura). Tento volný přístup musí zejména umožnit každé osobě, kterou má právní předpis chránit, aby v mezích povolených právem ověřila, že adresáti pravidel, která uvedený předpis stanoví, se těmito pravidly skutečně řídí.

82

Harmonizovaná norma tedy může prostřednictvím účinků, které jí přiznávají unijní právní předpisy, specifikovat práva jednotlivců, jakož i jejich povinnosti a tyto specifikace pro ně mohou být nezbytné k ověření, zda daný výrobek nebo služba skutečně splňují požadavky takové právní úpravy.

83

Ve třetí řadě je třeba připomenout, že zásada transparentnosti je neoddělitelně spjata se zásadou otevřenosti, která je zakotvena v čl. 1 druhém pododstavci a v čl. 10 odst. 3 SEU, v čl. 15 odst. 1 a v čl. 298 odst. 1 SFEU, jakož i v článku 42 Listiny. Umožňuje zejména zajistit větší legitimitu, účinnost a odpovědnost správních orgánů ve vztahu k občanům v demokratickém systému (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 35, jakož i citovaná judikatura).

84

Za tímto účelem je na základě čl. 15 odst. 3 prvního pododstavce SFEU zaručeno právo na přístup k dokumentům, zakotvené v článku 42 Listiny, přičemž toto právo bylo provedeno zejména nařízením č. 1049/2001, jehož čl. 2 odst. 3 stanoví, že se vztahuje na všechny dokumenty, které má Parlament, Rada nebo Komise v držení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 36).

85

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že převažující veřejný zájem ve smyslu čl. 4 odst. 2 poslední části věty nařízení č. 1049/2001 odůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem.

86

Tribunál se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 104 a 105 napadeného rozsudku rozhodl, že žádný převažující veřejný zájem neodůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem na základě tohoto ustanovení.

87

V důsledku toho je třeba vyhovět druhému důvodu kasačního opravného prostředku a napadený rozsudek zrušit, aniž je nutné zkoumat první důvod kasačního opravného prostředku.

88

Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Soudní dvůr rozhodnutí Tribunálu. Pokud to soudní řízení dovoluje, může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci. Tak tomu je v projednávané věci.

89

Jak vyplývá z bodů 65 až 87 tohoto rozsudku, Komise měla ve sporném rozhodnutí uznat existenci převažujícího veřejného zájmu ve smyslu čl. 4 odst. 2 poslední části věty nařízení č. 1049/2001, který vyplývá ze zásad právního státu, transparentnosti, otevřenosti a řádné správy a odůvodňuje zpřístupnění požadovaných harmonizovaných norem, které jsou součástí unijního práva z důvodu svých právních účinků.

90

Za těchto podmínek je třeba sporné rozhodnutí zrušit.

91

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

92

Článek 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, stanoví, že účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, se uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval.

93

Vzhledem k tomu, že navrhovatelky v projednávané věci požadovaly náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení souvisejících jak s řízením před Tribunálem, tak s řízením o kasačním opravném prostředku.

94

Podle čl. 184 odst. 4 jednacího řádu platí, že nepodal-li kasační opravný prostředek sám vedlejší účastník řízení v prvním stupni, může mu být uložena náhrada nákladů řízení o kasačním opravném prostředku jen tehdy, účastnil-li se písemné nebo ústní části řízení před Soudním dvorem. Pokud se řízení účastní, může Soudní dvůr rozhodnout, že tento účastník řízení nese vlastní náklady řízení. Vzhledem k tomu, že se vedlejší účastníci řízení v prvním stupni účastnili písemné a ústní části řízení o kasačním opravném prostředku před Soudním dvorem, je důvodné rozhodnout, že ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: