–

MJ

–

za Rzecznik Praw Obywatelskich: J. Roszkiewicz a M. Taborowski, jako zmocněnci,

–

za Prokurator Prokuratury Okręgowej w Poznaniu: M. Smętkowski,

–

za polskou vládu: B. Majczyna, B. Grabowska-Moroz a M. Rzotkiewicz, jako zmocněnci,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs, C. Pochet, L. Van den Broeck a M. Van Regemorter, jako zmocněnci,

–

za dánskou vládu: V. Pasternak Jørgensen a M. Søndahl Wolff, jako zmocněnkyně,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a J. Langer, jako zmocněnci,

–

za finskou vládu: H. Leppo, jako zmocněnkyně,

–

za švédskou vládu: A. Runeskjöld a H. Shev, jako zmocněnkyně,

–

za Evropskou komisi: K. Herrmann a P. J. O. Van Nuffel, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2, čl. 6 odst. 1 až 3 a čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi MJ a AA, dvěma podnikateli, ve věci pohledávky vyplývající ze smlouvy o poskytování služeb.

3

Článek 179 Ústavy Polské republiky (Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej, dále jen „Ústava“) stanoví:

„Soudce jmenuje prezident republiky na návrh Národní rady soudnictví [(Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko) (dále jen ‚KRS‘)] bez časového omezení.“

4

Článek 186 odst. 1 Ústavy stanoví:

„[KRS] dohlíží na nezávislost soudů a soudců.“

5

Článek 187 Ústavy stanoví:

„1.   [KRS] se skládá z:

[…]

3.   Funkční období volených členů [KRS] trvá čtyři roky.

4.   Organizaci, oblast činnosti, způsob práce [KRS] a provádění volby jejích členů stanoví zákon.“

6

Článek 9a zákona o Národní radě soudnictví (ustawa o Krajowej Radzie Sądownictwa) ze dne 12. května 2011 (Dz. U. z roku 126, č. 714), ve znění zákona, kterým se mění zákon o Národní radě soudnictví a některé další zákony (ustawa o zmianie ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa oraz niektórych innych ustaw) ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2018, č. 3) (dále jen „zákon o KRS“), stanoví:

„1.   Sněmovna volí z řad soudců Nejvyššího soudu [Sąd Najwyższy], obecných soudů, správních soudů a vojenských soudů patnáct členů [KRS] na společné čtyřleté funkční období.

2.   Při volbě podle odstavce 1 Sněmovna, pokud možno, přihlíží k potřebě, aby v [KRS] byli zastoupeni soudci jednotlivých odvětví soudnictví a jednotlivých stupňů soudů.

3.   Společné funkční období nových členů [KRS] volených z řad soudců začíná plynout dnem následujícím po dni jejich zvolení. Členové [KRS] zvolení na předchozí funkční období setrvají ve svých funkcích do dne, kterým začíná plynout společné funkční období nových členů [KRS].“

7

Článek 44 zákona o KRS stanoví:

„1.   Účastník [výběrového] řízení může podat odvolání k Nejvyššímu soudu [Sąd Najwyższy] z důvodu protiprávnosti usnesení [KRS], nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak. […]

1a.   V individuálních věcech týkajících se jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu [Sąd Najwyższy] lze podat odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu [Naczelny Sąd Administracyjny]. V těchto případech není možné se odvolat k Nejvyššímu soudu [Sąd Najwyższy]. Odvolání k Nejvyššímu správnímu soudu [Naczelny Sąd Administracyjny] nesmí být založeno na tvrzení o nesprávném posouzení otázky, zda uchazeči splnili kritéria, která jsou zohledňována při rozhodování o předložení návrhu na jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu [Sąd Najwyższy].

1b.   Pokud usnesení uvedené v čl. 37 odst. 1 nenapadli v jednotlivých případech týkajících se jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu [Sąd Najwyższy] všichni účastníci [výběrového] řízení, nabývá právní moci ta část usnesení, která obsahuje rozhodnutí předložit návrh na jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu [Sąd Najwyższy], a pro účastníky řízení, kteří nepodali odvolání, ta část, která obsahuje rozhodnutí nepředložit návrh na jmenování do funkce soudce téhož soudu.

2.   Odvolání se podává prostřednictvím předsedy [Przewodniczący] [KRS] ve lhůtě dvou týdnů od doručení odůvodněného usnesení. […]“

8

Zákonem o Nejvyšším soudu (ustawa o Sądzie Najwyższym) ze dne 8. prosince 2017 (Dz. U. z roku 2018, č. 5) bylo v rámci Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) mimo jiné zřízeno kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné (Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych, Polsko).

9

Článek 26 zákona o Nejvyšším soudu ve znění zákona, kterým se mění zákon o organizaci obecných soudů, zákon o Nejvyšším soudu a některé další zákony (ustawa o zmianie ustawy – Prawo o ustroju sądów powszechnych, ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw) ze dne 20. prosince 2019 (Dz. U. z roku 2020, č. 190), v odstavcích 2 a 3 stanoví:

„2.   Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je příslušné k rozhodování o návrzích nebo prohlášeních týkajících se vyloučení soudce nebo určení soudu, u něhož má být vedeno řízení, včetně námitek vycházejících z nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce. Soud, jemuž je věc předložena, zašle bez zbytečného odkladu návrh předsedovi [kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné], aby byla tato věc projednána podle pravidel stanovených ve zvláštních ustanoveních. Zaslání návrhu předsedovi [kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné] nemá za následek přerušení probíhajícího řízení.

3.   Návrh podle odstavce 2 se neprojedná, týká-li se určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce.“

10

Článek 47 občanského soudního řádu (ustawa – Kodeks postępowania cywilnego) ze dne 17. listopadu 1964 (Dz. U. z roku 1964, částka 43, č. 296), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), stanoví:

„1.   Soud v prvním stupni rozhoduje v řízení jako samosoudce, nestanoví-li zvláštní ustanovení jinak.

[…]

3.   Usnesení přijatá bez jednání vydává samosoudce.

[…]“

11

Článek 48 občanského soudního řádu stanoví:

„1.   Soudce je ze zákona vyloučen:

[…]

[…]“

12

Článek 49 tohoto řádu stanoví:

„Bez ohledu na důvody uvedené v článku 48 soud na návrh soudce nebo účastníka řízení vyloučí soudce, existuje-li okolnost, která může vyvolat legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti v dané věci.“

13

Článek 50 uvedeného řádu stanoví:

„1.   Vyloučení soudce navrhnou účastníci řízení písemně nebo ústním prohlášením učiněným u soudu, u něhož je dotčená věc projednávána, a svůj návrh odůvodní.

2.   Kromě toho účastník řízení, který se zúčastnil jednání, musí věrohodně prokázat, že okolnost odůvodňující vyloučení nastala nebo se o ní dozvěděl až následně.

3.   Do doby, než je rozhodnuto o návrhu na vyloučení soudce:

14

Spor v původním řízení probíhá mezi dvěma podnikateli ohledně pohledávky ze smlouvy o poskytování služeb.

15

Tato smlouva představuje obchodní transakci ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. 2011, L 48, s. 1). Žalobce v původním řízení se v rámci žaloby mimo jiné domáhá, aby bylo žalovanému v původním řízení uloženo zaplatit mu náhradu vynaložených nákladů spojených s vymáháním, jak stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice a čl. 10 odst. 1 zákona o předcházení nadměrným prodlením v obchodních transakcích (ustawa o przeciwdziałaniu nadmiernym opóźnieniom w transakcjach handlowych) ze dne 8. března 2013 (Dz. U. z roku 2013, č. 403), který provádí uvedenou směrnici.

16

Dopisem ze dne 21. května 2021 žalovaný v původním řízení požádal o vyloučení soudkyně S. C. rozhodující ve věci v původním řízení. Tvrdí, že tato soudkyně nebyla platně jmenována do funkce soudce. Usnesení o jejím jmenování totiž přijala KRS v novém složení, jehož soulad s Ústavou zpochybnil Naczelny Sąd Administracyjny (Nejvyšší správní soud).

17

Soudkyně S. C. uvedla, že neexistuje žádná okolnost, která by mohla vyvolat pochybnosti o její nestrannosti, a není tedy důvod ji vyloučit z projednávání uvedené věci.

18

Návrh na vyloučení této soudkyně byl předložen Okresnímu soudu Poznaň – Staré Město (Sąd Rejonowy Poznań-Stare Miasto w Poznaniu, Polsko), předkládajícímu soudu, který rozhoduje o tomto návrhu jako samosoudce.

19

Předkládající soud si v této souvislosti klade otázku ohledně některých aspektů jmenování uvedené soudkyně. Tento soud konkrétně uvádí, že daná soudkyně byla jmenována prezidentem Polské republiky do funkce soudce Okresního soudu Poznaň – Staré Město (Sąd Rejonowy Poznań-Stare Miasto w Poznaniu) na návrh KRS v novém složení.

20

Předkládající soud v tomto ohledu upřesňuje, že na danou pozici soudce kandidovali tři uchazeči, včetně S. C., která byla od roku 2016 hlavní asistentkou soudce Krajského soudu v Poznani (Sąd Okręgowy w Poznaniu, Polsko). Dále uvádí, že kolegium Krajského soudu v Poznani (Sąd Okręgowy w Poznaniu) a shromáždění zástupců soudců v obvodu Krajského soudu v Poznani (Sąd Okręgowy w Poznaniu) vydaly dne 21. a 24. září 2018 ke kandidatuře S. C. kladné stanovisko.

21

Ze tří podaných kandidatur vybrala KRS usnesením č. 611/2018 ze dne 4. prosince 2018 kandidaturu S. C. a navrhla prezidentovi Polské republiky její jmenování na toto místo soudce. Ostatní dva uchazeči nepodali proti tomuto usnesení odvolání podle čl. 44 odst. 1 zákona o KRS. Dne 14. března 2019 prezident Polské republiky rozhodl o jmenování S. C. na uvedené místo soudce.

22

V této souvislosti má předkládající soud pochybnosti o slučitelnosti procesu jmenování soudkyně S. C. s unijním právem, zejména s ohledem na složení a úlohu KRS v tomto procesu a na neexistenci účinného opravného prostředku účastníků uvedeného procesu proti tomuto jmenování. Jeho pochybnosti v tomto ohledu dále vyplývají z judikatury Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny, Polsko), podle níž je návrh na vyloučení soudce z důvodu nesrovnalostí při jeho jmenování nepřípustný, a z ustanovení vnitrostátního práva, podle nichž přezkum zákonnosti jmenování soudce spadá do výlučné pravomoci kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné. V rámci toho odkazuje rovněž na judikaturu Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny) vycházející z jeho nálezu ze dne 14. července 2021 ve věci P 7/20, v níž tento soud rozhodl, že čl. 4 odst. 3 druhá věta SEU ve spojení s článkem 279 SFEU je neslučitelný s polským právním řádem v rozsahu, v němž tato ustanovení umožňují Soudnímu dvoru uložit Polské republice „povinnosti ultra vires“ prostřednictvím předběžných opatření týkajících se organizace a pravomoci polských soudů, jakož i řízení před těmito soudy.

23

V tomto ohledu předkládající soud zaprvé uvádí, že KRS je podle Ústavy orgánem zásadním pro autonomii soudní moci, jehož úkolem je zaručit nezávislost soudců a soudů. Složení a fungování tohoto orgánu tedy musí splňovat požadavky stanovené Ústavou, aby bylo zajištěno, že návrhy na jmenování do funkce soudce, které uvedený orgán předkládá prezidentovi republiky, pocházejí od nezávislého orgánu reprezentujícího soudcovský stav. Tento soud však upřesňuje, že KRS v novém složení vyplývajícím ze zákona o KRS byla vytvořena v rozporu se základními ústavními zásadami polského práva, jakož i s hodnotami právního státu zakotvenými v unijním právu. Konkrétně volba patnácti členů KRS z řad soudců Sněmovnou, a nikoli samotnými soudci, vedla ke ztrátě autonomie soudní moci a ke zjevné závislosti tohoto orgánu na zákonodárné a výkonné moci. Předkládající soud zdůrazňuje, že tyto závěry výslovně potvrdil Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny), Evropský soud pro lidská práva i samotný Soudní dvůr, které všechny konstatovaly, že KRS v novém složení neskýtá záruky nezávislosti a nestrannosti požadované zejména unijním právem.

24

Zadruhé předkládající soud uvádí, že přezkum opravných prostředků proti usnesením KRS týkajícím se návrhů na jmenování do funkce soudce je svěřen kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, které je složeno výlučně z osob jmenovaných v návaznosti na proces jmenování vedený KRS v novém složení. Za těchto podmínek nelze mít za to, že toto kolegium skýtá záruky nezávislosti požadované od „soudu předem zřízeného zákonem“. Při neexistenci jakékoli jiné skutečné možnosti zpochybnit řádnost tohoto procesu přitom může neexistence účinného opravného prostředku systematicky vyvolávat legitimní pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti soudců vzešlých z uvedeného procesu.

25

Za těchto okolností se Okresní soud Poznaň – Staré Město (Sąd Rejonowy Poznań-Stare Miasto w Poznaniu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 23. března 2022 bylo řízení přerušeno do vydání rozhodnutí, jímž bude ukončeno řízení ve spojených věcech C‑181/21 a C‑269/21, a rozhodnutím předsedy ze dne 11. ledna 2024 bylo v řízení pokračováno.

27

Prokuratura Okręgowa w Poznaniu (Krajské státní zastupitelství v Poznani, Polsko) tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodnout, a to v podstatě z toho důvodu, že položené otázky se týkají organizace soudnictví, což je oblast, která nespadá do pravomoci Unie.

28

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že i když organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a že tomu tak může být zejména v případě vnitrostátních pravidel týkajících se přijímání rozhodnutí o jmenování soudců, a případně pravidel týkajících se soudního přezkumu použitelného v kontextu takových jmenovacích řízení [rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování) (C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 75 a citovaná judikatura); ze dne 22 března 2022, Prokurator Generalny (Kárné kolegium Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑508/19, EU:C:2022:201, bod 56, a ze dne 6. března 2025, D. K. (Odnětí věci soudci), C‑647/21 a C‑648/21, EU:C:2025:143, bod 42].

29

Mimoto námitka vznesená státním zastupitelstvím v Poznani se vztahuje k samotnému dosahu ustanovení unijního práva uvedených v položených otázkách, a tedy k výkladu těchto ustanovení. Takový výklad přitom zjevně spadá do pravomoci Soudního dvora na základě článku 267 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium Nejvyššího soudu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné – Jmenování) (C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 76 a citovaná judikatura).

30

Soudní dvůr má tedy pravomoc rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

31

Krajské státní zastupitelství v Poznani zaprvé tvrdí, že položené otázky jsou hypotetické, jelikož předkládající soud neuvádí žádnou konkrétní okolnost, která by nasvědčovala tomu, že soudkyně S. C. neskýtá záruku nezávislosti nebo že byla jmenována vadným způsobem.

32

V tomto ohledu je třeba uvést, že cílem těchto otázek je umožnit předkládajícímu soudu posoudit slučitelnost vnitrostátní právní úpravy, která upravuje jmenování soudců, konkrétně jmenování této soudkyně, zejména s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny. Uvedené otázky dále usilují o určení, zda tato ustanovení brání právní úpravě členského státu a judikatuře jeho Ústavního soudu přiznávající výlučnou pravomoc k přezkumu zákonnosti jmenování soudce v rámci řízení o vyloučení z důvodu podmínek, za nichž byl tento soudce jmenován, orgánu, který, jako kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, nesplňuje požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

33

Je přitom nutno konstatovat, že argumenty předložené krajským státním zastupitelstvím v Poznani ohledně záruk nezávislosti poskytovaných soudkyní S. C. v podstatě souvisejí s dosahem, a tudíž výkladem ustanovení unijního práva, kterých se týkají předběžné otázky, jakož i účinků, které mohou z těchto ustanovení vyplývat. Tyto argumenty, které se dotýkají merita položených otázek, nemohou tedy z podstaty věci vést k jejich nepřípustnosti [rozsudek ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 90 a citovaná judikatura).

34

Uvedené otázky tedy nelze považovat za hypotetické.

35

Zadruhé krajské státní zastupitelství v Poznani tvrdí, že předkládající soud nesplnil povinnost stanovenou v čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora, pokud jde o popis důvodů, na základě kterých má pochybnosti o výkladu dotčených ustanovení unijního práva, jakož i o popis vztahu, který spatřuje mezi těmito ustanoveními a vnitrostátní právní úpravou dotčenou v původním řízení.

36

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahuje veškeré informace požadované tímto čl. 94 písm. c), zejména znění vnitrostátních předpisů dotčených v původním řízení, důvody, na základě kterých se předkládající soud táže Soudního dvoru na výklad ustanovení unijního práva uvedených v položených otázkách, jakož i vztah, který tento soud spatřuje mezi těmito ustanoveními unijního práva a těmito vnitrostátními předpisy, takže Soudní dvůr má k dispozici všechny poznatky nezbytné k rozhodnutí o těchto otázkách.

37

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná.

38

Z odůvodnění předkládacího rozhodnutí vyplývá zaprvé, že položené otázky se v podstatě týkají výkladu zásady nezávislosti a nestrannosti soudů, která vyplývá z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, a zadruhé, jak je uvedeno v bodě 15 tohoto rozsudku, že věc, v níž byl podán návrh na vyloučení pro podjatost dotčený v původním řízení, se týká mimo jiné polské právní úpravy provádějící směrnici 2011/7. Spor v původním řízení tedy spadá nejen do působnosti čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, ale i do působnosti článku 47 Listiny.

39

Za těchto podmínek je třeba položené otázky posoudit pouze z hlediska čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny a není nutné vykládat rovněž čl. 6 odst. 1 a 3 SEU, jelikož předkládající soud neuvedl důvody, proč se Soudního dvora táže na výklad posledně uvedeného ustanovení.

40

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit jako první, je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu a judikatuře jeho Ústavního soudu, podle nichž v rámci řízení o vyloučení z důvodu podmínek jmenování soudce, kterého se toto řízení týká, spadá posouzení návrhu na vyloučení do výlučné pravomoci takového orgánu, jako je kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, a je vyloučen jakýkoli přezkum zákonnosti jmenování tohoto soudce tímto orgánem, a v případě kladné odpovědi, zda je vnitrostátní soud, kterému byl předložen tento návrh na vyloučení, povinen za účelem zachování užitečného účinku těchto ustanovení použít obdobně vnitrostátní předpisy týkající se vyloučení soudce, který není způsobilý rozhodovat, ze zákona.

41

Úvodem je třeba zdůraznit, jak bylo v podstatě připomenuto v bodě 28 tohoto rozsudku, že i když organizace soudnictví v členských státech, zejména zřízení, složení, pravomoci a fungování vnitrostátních soudů, včetně podmínek přezkumu zákonnosti jmenování soudců, spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

42

Zásada účinné právní ochrany, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny [rozsudky ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 219 a citovaná judikatura; rozsudek ze dne 11. května 2023, Inspecţia Judiciară,C‑817/21, EU:C:2023:391, bod 40, a rozsudek ze dne 8. května 2024, AsociaţiaForumul Judecătorilor din România (Sdružení soudců a státních zástupců), C‑53/23, EU:C:2024:388, bod 35].

43

Dále vzhledem k tomu, že Listina zakotvuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, má čl. 52 odst. 3 Listiny zajistit nezbytný soulad mezi právy zakotvenými v Listině a odpovídajícími právy zaručenými EÚLP, aniž je narušena autonomie unijního práva. Soudní dvůr tudíž musí usilovat o to, aby jeho výklad v dané věci zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena v čl. 6 odst. 1 EÚLP, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 46 a citovaná judikatura; ze dne 1. srpna 2025, Dimnev,C‑404/24, EU:C:2025:595, bod 44, a ze dne 4. září 2025, AW T,C‑225/22, EU:C:2025:649, bod 46).

44

Po tomto upřesnění je třeba připomenout, že každý členský stát musí na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU zajistit, aby orgány, které jsou jakožto „soudy“ ve smyslu vymezeném unijním právem povolány rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování nebo výkladu unijního práva a jsou součástí systému procesních prostředků v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu, včetně požadavku nezávislosti [rozsudky ze dne 11. července 2024, Hann-Invest a další, C‑554/21, C‑622/21 a C‑727/21, EU:C:2024:594, bod 47 a citovaná judikatura; ze dne 4. září 2025, AW T,C‑225/22, EU:C:2025:649, bod 47, a ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 107].

45

V projednávané věci má předkládající soud posoudit návrh na vyloučení soudce z důvodu, že nebyl platně jmenován. Ustanovení polského práva, jak jsou vykládána Ústavním soudem (Trybunał Konstytucyjny), však stanoví, že přezkum zákonnosti jmenování dotyčné osoby do funkce soudce spadá do výlučné pravomoci kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, takže podle tohoto práva a judikatury tohoto polského ústavního soudu nepřísluší předkládajícímu soudu, aby provedl takový přezkum sám, a musí toto posouzení postoupit tomuto kolegiu. Tato výlučná pravomoc je kromě toho omezená, jelikož v souladu s čl. 26 odst. 3 zákona o Nejvyšším soudu uvedené kolegium neposuzuje návrh podaný na základě odstavce 2 tohoto článku 26, pokud se týká určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce.

46

Po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudní dvůr v bodech 201 a 386 rozsudku ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21, EU:C:2023:442), v tomto ohledu v podstatě rozhodl, že Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti vnitrostátní pravidla, která pod hrozbou kárných sankcí zakazují vnitrostátním soudům ověřovat, zda ony samy či soudci, kteří je tvoří, nebo jiní soudci či jiné soudy splňují požadavky vyplývající z unijního práva, které se týkají nezávislosti a nestrannosti dotčených soudů a soudců a jejich předchozího zřízení zákonem, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i ze zásady přednosti unijního práva.

47

Ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, totiž Soudní dvůr vyhověl prvnímu a druhému žalobnímu důvodu předloženému Evropskou komisí, které se týkaly zejména slučitelnosti čl. 42a § 1 a § 2 zákona o obecných soudech (ustawa – Prawo o ustroju sądów powszechnych) ze dne 27. července 2001 (Dz. U. částka 98, č. 1070), které zakazují všem vnitrostátním soudům ověřovat dodržování požadavků vyplývajících z unijního práva týkajících se záruky „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“, jakož i čl. 107 § 1 bodů 2 a 3 tohoto zákona, které umožňují kvalifikovat přezkum dodržení těchto požadavků jako kárné provinění, s ustanoveními čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, AW T,C‑225/22, EU:T:2025:649, bod 60).

48

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr dospěl k tomuto závěru poté, co zejména zdůraznil, že čl. 26 odst. 3 zákona o Nejvyšším soudu vylučuje, aby kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné mohlo poté, co mu jiný soud postoupil návrh na vyloučení soudce, tento návrh projednat, týká-li se určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce [rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 198].

49

Tento závěr byl zčásti odůvodněn také okolností, že vnitrostátní pravidla uvedená v bodě 46 tohoto rozsudku v podstatě mohou z důvodu zákazů a kárných provinění, jež stanoví vůči soudcům Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) a všech obecných a správních soudů, bránit těmto soudcům v určování či posuzování určitých skutečností, což jim přitom za určitých okolností podle unijního práva přísluší s ohledem na požadavky vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny týkající se záruky „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“ [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 285].

50

Z článku 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU totiž vyplývá, že členské státy jsou povinny zaručit existenci účinného soudního přezkumu umožňujícího případně ověřit zákonnost postupu jmenování soudců. Tato povinnost vyplývá ze samotného požadavku na „soud předem zřízený zákonem“, který předpokládá, že postup jmenování soudců podléhá zárukám, které mohou zabránit jakémukoli zásahu do jejich nezávislosti a nestrannosti. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU tak vyžaduje, aby vnitrostátní soud mohl za určitých okolností ověřit, zda pochybení v postupu jmenování soudce mohlo vést k porušení základního práva na účinnou právní ochranu před nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem ve smyslu tohoto ustanovení a článku 47 Listiny [rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 130 a 131, 152 až 154 a 159, jakož i ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 131].

51

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU kromě toho ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, která není vázána na žádnou podmínku ohledně nezávislosti, kterou se musí vyznačovat soudy, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo. Z toho vyplývá, že vnitrostátní soudy, které jsou v rámci svých pravomocí pověřeny aplikací unijního práva, jsou povinny zaručit plný účinek požadavků tohoto práva, a tedy článku 19 odst. 1 druhého pododstavce, tím, že podle potřeby upustí od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení, které je s tímto právem v rozporu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 146, a ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další, C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 253 a citovaná judikatura].

52

Podle ustálené judikatury totiž každému vnitrostátnímu soudu přísluší, aby jakožto orgán členského státu v rámci svých pravomocí upustil v rámci sporu, který mu byl předložen, od použití jakéhokoliv vnitrostátního ustanovení odporujícího ustanovení unijního práva, které má přímý účinek [rozsudky ze dne 24. června 2019, Popławski,C‑573/17, EU:C:2019:530, bod 61, jakož i ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 158 a citovaná judikatura].

53

V případě zjištění porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU tak zásada přednosti unijního práva vyžaduje, aby vnitrostátní soudy, které jsou v rámci svých pravomocí pověřeny aplikací unijního práva, na základě vlastní pravomoci upustily od použití ustanovení vnitrostátního práva, která porušují požadavky vyplývající z tohoto čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce, bez ohledu na to, zda jsou legislativní nebo ústavní povahy, aniž musí žádat o předchozí odstranění těchto ustanovení legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 18. května 2021, AsociaţiaForumul Judecătorilor din România a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, body 247 a 251, jakož i ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 53 a citovaná judikatura].

54

Z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní soud, který využil možnosti, kterou mu přiznává čl. 267 druhý pododstavec SFEU, tedy případně musí odmítnout posouzení soudu vyššího stupně, a to i když jde o ústavní soud, pokud má s ohledem na výklad podaný Soudním dvorem za to, že tato posouzení nejsou v souladu s unijním právem, a v případě potřeby upustit od použití vnitrostátního pravidla, které mu ukládá povinnost řídit se rozhodnutími tohoto vyššího soudu. Toto řešení se použije i v případě, kdy je obecný soud na základě vnitrostátní procesní normy vázán rozhodnutím vnitrostátního ústavního soudu, o kterém má za to, že je v rozporu s unijním právem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, body 75 a 76].

55

V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 196, rozhodl, že Polská republika s ohledem na výklad polské Ústavy podaný Ústavním soudem (Trybunał Konstytucyjny, Polsko) v nálezu ze dne 14. července 2021, uvedeném v bodě 22 tohoto rozsudku, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají ze zásad autonomie, přednosti, efektivity a jednotného uplatňování unijního práva.

56

Z toho vyplývá, že polský soud je povinen nepoužít závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny) ze dne 14. července 2021 v rozsahu, v němž potvrzuje zákaz pro jakýkoli vnitrostátní soud přezkoumávat, zda jiný orgán splňuje požadavky vyplývající z unijního práva, pokud jde o záruku nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem.

57

V projednávané věci, s ohledem na úvahy uvedené v bodech 41 až 56 tohoto rozsudku, je předkládající soud v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy je mu předložen návrh na vyloučení soudce z důvodu podmínek jeho jmenování, povinen nepoužít polskou právní úpravu, jak ji vykládá zejména Trybunał Konstytucyjny (Ústavní soud), která mu zakazuje přezkoumat zákonnost tohoto jmenování a ukládá mu povinnost postoupit tento přezkum kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, a přísluší mu provést uvedený přezkum sám, a vyvodit z něj případně důsledky tím, že soudce vyloučí.

58

Je však třeba poznamenat, že ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a zejména z vyjádření učiněných na jednání vyplývá, že protiprávní jmenování soudců má v Polsku systémovou povahu. Více než 3000 soudců, tedy přibližně 30 % soudců tohoto členského státu, bylo totiž jmenováno na návrh KRS v novém složení, aniž uchazeči vyloučení z procesu jmenování měli k dispozici účinný opravný prostředek proti návrhům KRS. Kromě toho v několika rozsudcích Evropského soudu pro lidská práva a samotného Soudního dvora již bylo konstatováno, že řada aspektů této reformy nesplňuje požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 EÚLP či z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

59

V tomto ohledu, jak bylo v podstatě uvedeno v bodě 44 tohoto rozsudku, čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá každému členskému státu povinnost zavést a udržovat soudní systém, který zajistí, aby orgány, které jsou součástí tohoto systému a mají pravomoc rozhodovat o procesních prostředcích v oblastech pokrytých unijním právem, splňovaly požadavky na účinnou právní ochranu, včetně požadavku nezávislosti.

60

Vzhledem k systémovému charakteru protiprávních jmenování přitom nemůže posouzení dodržení požadavku na „soud předem zřízený zákonem“ v každém jednotlivém případě, v rámci řízení o vyloučení z důvodu podmínek jmenování dotčených soudců, v zásadě postačovat k zajištění plného dodržení požadavku vyplývajícího z čl. 19 odst. 1 druhé pododstavce SEU, aby věci spadající do působnosti unijního práva byly projednávány nezávislými soudy.

61

To platí tím spíše, že existence systémových nebo celoplošných zásahů do nezávislosti vnitrostátní soudní moci vyplývající z takových protiprávních jmenování může rovněž ohrozit řádné fungování řízení o předběžné otázce, jež je podstatnou součástí systému zavedeného Smlouvami, který má vnitrostátním soudům umožnit zajistit účinnou právní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva (rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Royal Football Club Seraing,C‑600/23, EU:C:2025:617, bod 77 a citovaná judikatura), jelikož takové zásahy vážně ohrožují jednotnost, soudržnost a plný účinek tohoto práva.

62

Kromě toho je třeba rovněž poznamenat, že Evropský soud pro lidská práva, který rozhodoval postupem pilotního rozsudku v rozsudku ze dne 23. listopadu 2023, Wałęsa v. Polsko (CE:ECHR:2023:1123JUD005084921), v podstatě rozhodl, že zjištěné systémové problémy vyžadují, aby polský stát přijal legislativní a jiná vhodná opatření k nápravě problémů nezávislosti soudnictví souvisejících s reformami v tomto státě.

63

V zájmu jednak obnovení důvěry veřejnosti v soudní systém a zajištění dodržování zásady dělby moci a jednak zaručení kontinuity a účinnosti fungování soudnictví, včetně účinnosti mechanismu řízení o předběžné otázce stanoveného v článku 267 SFEU, je tedy na vnitrostátním právním řádu, aby na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU stanovil normativní rámec, který s ohledem na povahu a závažnost nesrovnalostí, k nimž došlo při jmenování soudců, umožní posoudit možnosti osob neoprávněně jmenovaných na místa soudců pokračovat ve výkonu funkce.

64

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU však neukládá členským státům jednotný model k zajištění účinné právní ochrany ani k obnovení důvěry v soudní systém, kterou veřejnost ztratila z důvodu systémových nesrovnalostí ve jmenování soudců.

65

Členské státy tak mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o konkrétní obsah normativního rámce vytvořeného za tímto účelem, avšak za předpokladu, že tento rámec prostřednictvím objektivních kritérií zajistí, aby ve výkonu funkce mohly pokračovat pouze ty neoprávněně jmenované osoby, které poskytují dostatečné záruky nezávislosti a nestrannosti.

66

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, článek 47 Listiny a zásada přednosti unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu a judikatuře jeho Ústavního soudu vykládající tuto právní úpravu, které přiznávají určitému orgánu výlučnou pravomoc rozhodnout o návrhu na vyloučení soudce z důvodu podmínek jeho jmenování a zároveň tento orgán zbavují možnosti takový návrh posoudit, pokud zpochybňuje zákonnost postupu jmenování tohoto soudce. Je na vnitrostátním soudu, kterému byl takový návrh na vyloučení předložen, aby tuto právní úpravu, jak ji vykládá tato judikatura, nepoužil a sám posoudil zákonnost jmenování uvedeného soudce, zejména tak, že ověří, zda tento soudce splňuje požadavek být „soudem předem zřízeným zákonem“, a případně rozhodne o vyloučení tohoto soudce, pokud případné vady, kterými je toto jmenování stiženo, znamenají nedodržení tohoto požadavku.

67

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo jako „nezávislý a nestranný soud“ kvalifikováno soudní kolegium, v němž zasedá samosoudce, který byl jmenován do funkce na základě procesu jmenování vyznačujícího se tím, že zaprvé jeho kandidaturu doporučil orgán, který není nezávislý, a zadruhé ostatní účastníci tohoto procesu jmenování neměli právo na účinný prostředek nápravy před soudem za účelem zpochybnění zákonnosti jmenování tohoto soudce.

68

Jak bylo připomenuto v bodě 42 tohoto rozsudku, zásada účinné soudní ochrany, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v čl. 6 odst. 1 ESLP a je nyní potvrzena v čl. 47 druhém pododstavci Listiny.

69

Záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces. Ověření, zda je orgán z hlediska svého složení takovým soudem, jestliže o této skutečnosti vyvstane závažná pochybnost, je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 58 a citovaná judikatura; ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 113, a ze dne 8. května 2024, AsociaţiaForumul Judecătorilor din România (Sdružení soudců a státních zástupců), C‑53/23, EU:C:2024:388, bod 55].

70

Podle ustálené judikatury vyžadují záruky nezávislosti a nestrannosti na základě unijního práva existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci [rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 109, jakož i ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 93 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 263].

71

V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkce musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly usměrňovat rozhodnutí dotyčných soudců, a aby tak nechybělo zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, což by jinak mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat [rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 110; ze dne 5. června 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců), C‑204/21, EU:C:2023:442, bod 94 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 264].

72

V této souvislosti Soudní dvůr s odkazem na judikaturu ESLP rozhodl, že i když právo na „soud předem zřízený zákonem“ představuje autonomní právo, má i přesto velmi úzkou souvislost se zárukami „nezávislosti“ a „nestrannosti“. V souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být zejména zaručena nezávislost soudů na zákonodárné a výkonné moci [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 124 a 127 a citovaná judikatura; ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank,C‑132/20, EU:C:2022:235, body 117 a 118, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci),C‑718/21, EU:C:2023:1015, bod 47].

73

Kromě toho požadavek týkající se „soudu zřízeného předem zákonem“ má za cíl zabránit tomu, aby bylo uspořádání soudního systému ponecháno na volném uvážení moci výkonné, a zajistit, aby se tato oblast řídila zákonem přijatým zákonodárnou mocí způsobem, který je v souladu s pravidly upravujícími výkon její pravomoci. Tento výraz odráží zejména zásadu právního státu a týká se nejen právního základu pro samotnou existenci soudu, ale také složení soudního kolegia v každé věci, jakož i všech ostatních ustanovení vnitrostátního práva, jejichž nedodržení způsobuje, že účast jednoho nebo více soudců na projednávání věci je protiprávní, což zahrnuje zejména ustanovení týkající se nezávislosti a nestrannosti členů předmětného soudu [rozsudky ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 73 a citovaná judikatura; ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 129, a ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 265].

74

Je tedy nezbytné, aby hmotněprávní a procesní podmínky, na jejichž základě jsou rozhodnutí o jmenování soudců přijímána, byly takového rázu, že nemohou u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a jejich neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům, jakmile jsou dotčení jmenováni. Za tímto účelem je zejména důležité, aby byly tyto podmínky a postupy nastaveny tak, že budou splněny požadavky připomenuté v předchozím bodě tohoto rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 97 a citovaná judikatura).

75

Co se konkrétně týče procesu jmenování soudců, Soudní dvůr s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva rovněž rozhodl, že s ohledem na zásadní důsledky, které má tento proces pro řádné fungování a legitimitu soudní moci v demokratickém státě řídícím se zásadou právního státu, je takový proces nutně nedílnou součástí pojmu „soud předem zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny. Míra nezávislosti soudu ve smyslu tohoto ustanovení tak závisí zejména na způsobu, jakým byli jmenováni jeho členové [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 57 a citovaná judikatura; ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank,C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 120 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci), C‑718/21, EU:C:2023:1015, bod 60].

76

Ne všechna pochybení, k nimž může dojít v průběhu jmenování soudce, však mohou vyvolat pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti tohoto soudce, a tudíž o postavení soudního kolegia, ve kterém zasedá, jakožto „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“ ve smyslu unijního práva [rozsudky ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank,C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 123, a ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 267].

77

Z ustálené judikatury vyplývá, že nesrovnalost, k níž došlo při jmenování soudce či soudců v rámci dotyčného soudního systému, vede k porušení požadavku být „soudem předem zřízeným zákonem“, pokud je tato nesrovnalost takové povahy a závažnosti, že vytváří reálné riziko, že ostatní složky moci, zejména moc výkonná, mohou vykonávat neoprávněnou diskreční pravomoc ohrožující integritu výsledku jmenovacího procesu a vyvolávající u jednotlivců oprávněnou pochybnost o nezávislosti a nestrannosti dotyčného soudce nebo soudců. Tak tomu je, když jde o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí zřízení a fungování tohoto soudního systému [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 130, jakož i ze dne 29. července 2024, Valančius, C‑119/23, EU:C:2024:653, bod 52 a citovaná judikatura].

78

Rozhodnutí o existenci porušení požadavku, aby byl soud předem zřízen zákonem, a o důsledcích takového porušení je třeba učinit na základě celkového posouzení řady okolností, které jako celek přispívají k vyvolání legitimních pochybností jednotlivců o nezávislosti a nestrannosti soudců [viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 74 a citovaná judikatura, a ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva), C‑448/23, EU:C:2025:975, bod 269].

79

V projednávané věci bude s ohledem na závěry uvedené v bodě 57 tohoto rozsudku tedy v konečném důsledku na předkládajícím soudu, aby ve světle všech zásad, které jsou připomenuty v bodech 68 až 75 tohoto rozsudku, a po provedení nezbytných posouzení, rozhodl o tom, zda celkové podmínky, za nichž došlo ke jmenování soudkyně S. C., a zejména případné nesrovnalosti, ke kterým došlo v rámci procesu jejího jmenování, mohou vést k závěru, že tuto soudkyni nelze považovat za „nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem“ ve smyslu unijního práva.

80

Článek 267 SFEU totiž neopravňuje Soudní dvůr k tomu, aby aplikoval pravidla unijního práva na určitý případ, nýbrž pouze k tomu, aby se vyjádřil k výkladu Smluv a aktů přijatých unijními orgány. Podle ustálené judikatury však Soudní dvůr může v rámci soudní spolupráce zavedené článkem 267 SFEU na základě skutečností uvedených ve spise, který má k dispozici, poskytnout předkládajícímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků toho či onoho ustanovení uvedeného práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 132 a 133, jakož i citovaná judikatura].

81

Pokud jde o okolnosti věci v původním řízení, a konkrétně zaprvé o skutečnost, že kandidaturu soudkyně S. C. doporučila KRS v novém složení, je třeba uvést, že KRS je podle Ústavy orgánem zásadním pro autonomii soudní moci, jehož úkolem je zaručit nezávislost soudců a soudů, jak vyplývá z bodu 23 tohoto rozsudku.

82

Ohledně KRS v novém složení Soudní dvůr rozhodl, že skutečnost, že došlo ke zkrácení stávajícího funkčního období některých dosavadních členů KRS, které trvá dle čl. 187 odst. 3 Ústavy čtyři roky, a skutečnost, že v důsledku novelizace zákona o Národní radě soudnictví, která vedla k zákonu o KRS, bylo patnáct členů KRS z řad soudců, dříve volených jinými soudci, zvoleno částí polské zákonodárné moci, takže ve výsledku bylo 23 z 25 členů KRS v tomto novém složení jmenováno polskou výkonnou a zákonodárnou mocí nebo k těmto složkám moci přísluší, mohly vyvolat legitimní pochybnosti o nezávislosti a úloze KRS v procesu jmenování, který má vést ke jmenování do funkce soudce Sądu Najwyższego (Nejvyšší soud) [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců),C‑791/19, EU:C:2021:596, body 104, 105 a 108, a ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 146 a 150).

83

Z judikatury Soudního dvora však rovněž vyplývá, že skutečnost, že KRS v novém složení neskýtá záruky nezávislosti dostačující k rozptýlení veškerých legitimních pochybností o řádnosti procesu jmenování soudců, do kterého je zapojena, nestačí sama o sobě k závěru, že byly porušeny požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, Openbaar Ministerie (Soud zřízený zákonem ve vystavujícím členském státě), C‑562/21 PPU a C‑563/21 PPU, EU:C:2022:100, bod 75 a citovaná judikatura].

84

Zadruhé, pokud jde o neexistenci práva na účinnou soudní ochranu účastníků dotčeného procesu jmenování, jelikož opravný prostředek je možné podat pouze ke kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, které je samo složeno ze soudců jmenovaných na návrh KRS v novém složení, je třeba připomenout, že v bodě 77 rozsudku ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, EU:C:2023:1015), Soudní dvůr v rámci posouzení postavení kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné jako „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU rozhodl, že systémové prvky a okolnosti, které charakterizovaly původní jmenování soudců do tohoto kolegia, jsou-li posuzovány společně, mají za následek, že toto kolegium nemá postavení „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. září 2025, AW T,C‑225/22, EU:C:2025:649, body 49 a 50).

85

V návaznosti na tento rozsudek Soudní dvůr navíc v několika usneseních na základě stejných důvodů konstatoval nepřípustnost žádostí o rozhodnutí předběžné otázky, které podalo kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné složené zcela nebo zčásti z členů jmenovaných za stejných podmínek jako členové, o které šlo ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek [usnesení ze dne 9. dubna 2024, T. (Audiovizuální pořady pro děti), C‑22/22, EU:C:2024:313; ze dne 15. května 2024, Rzecznik Finansowy, C‑390/23, EU:C:2024:419; ze dne 29. května 2024, Prokurator Generalny (Polský mimořádný opravný prostředek II), C‑43/22, EU:C:2024:459; ze dne 29. května 2024, Rzecznik Praw Obywatelskich (Polský mimořádný opravný prostředek), C‑720/21, EU:C:2024:489, a ze dne 21. června 2024, Kancelaria B.C‑810/23, EU:C:2024:543].

86

Jak vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, v době jmenování soudkyně S. C., kdy bylo možné podat opravný prostředek ke kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, byli všichni soudci zasedající v tomto kolegiu jmenováni za okolností, které Soudní dvůr posuzoval v rozsudku ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, EU:C:2023:1015) a které vedly k závěru připomenutému v bodě 84 tohoto rozsudku, že uvedené kolegium nemá postavení „nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem“.

87

S výhradou posouzení, která bude muset provést předkládající soud, tedy nelze opravný prostředek, který je možné podat ke kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, považovat za účinný, jelikož by byl podán k soudu, jehož členové nesplňují požadavek na „soud předem zřízeného zákonem“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny.

88

Pokud jde o otázku, zda skutečnost, že účastníci předmětného procesu jmenování nemají právo na účinnou soudní ochranu, sama o sobě postačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotčený soudce není soud „předem zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny, je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že případná neexistence možnosti podat prostředek nápravy k soudu v souvislosti s procesem jmenování do funkcí soudců vnitrostátního nejvyššího soudu se nemusí v určitých případech jevit jako problematická z hlediska požadavků vyplývajících z unijního práva, zejména z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Jinak je tomu však za okolností, kdy veškeré relevantní skutečnosti charakterizující takový proces v daném vnitrostátním právním a skutkovém kontextu, a zejména podmínky, za nichž dojde k náhlému zrušení dosavadních možností podání prostředku soudní nápravy, mohou u jednotlivců vyvolat pochybnosti systémové povahy o nezávislosti a nestrannosti soudců jmenovaných na základě tohoto procesu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 129].

89

V projednávané věci tedy nelze mít za to, neexistence takového opravného prostředku proti jmenování S. C. do funkce soudce stačí sama o sobě k rozhodnutí o jejím vyloučení.

90

Za těchto podmínek je třeba posoudit, zda obě okolnosti, které jsou předmětem první otázky, posuzované společně, umožňují dospět k závěru, že uvedená soudkyně nesplňuje požadavek na „soud předem zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny.

91

V tomto ohledu, jak uvedl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska a jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, při posuzování, zda soudci splňují požadavky nezávislosti a nestrannosti a představují „soud předem zřízený zákonem“ ve smyslu těchto ustanovení, je třeba zkoumat nejen skutečnosti související s procesem jejich jmenování, ale zohlednit i další relevantní prvky kontextu, přičemž je třeba celkově posoudit všechny skutečnosti související s jejich jmenováním [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 132].

92

Jak přitom vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, zaprvé soudkyně S. C. vykonávala funkci hlavní asistentky soudce Krajského soudu v Poznani (Sąd Okręgowy w Poznaniu). Zadruhé kolegium tohoto krajského soudu a shromáždění zástupců soudců okresních soudů v obvodu uvedeného krajského soudu vydaly k její kandidatuře kladné stanovisko. Zatřetí ostatní uchazeči účastnící se procesu jmenování této soudkyně nezpochybnili. Začtvrté předkládající soud neuvedl žádnou další relevantní indicii týkající se okolností, které provázely toto jmenování, která by pro účely posouzení uvedeného v bodě 91 tohoto rozsudku mohla přispět k vyvolání oprávněných pochybností jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedené soudkyně ve vztahu k vnějším skutečnostem.

93

S výhradou ověření, která bude muset provést předkládající soud, tedy podle všeho nelze v projednávaném případě konstatovat jinou skutkovou a právní okolnost, která by mohla zpochybnit nezávislost nebo nestrannost této soudkyně.

94

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo jako „nezávislý a nestranný soud“ kvalifikováno soudní kolegium, v němž zasedá samosoudce, který byl jmenován do funkce na základě procesu jmenování vyznačujícího se tím, že zaprvé kandidaturu tohoto soudce doporučil orgán, který neskýtá dostatečné záruky nezávislosti k rozptýlení veškerých legitimních pochybností jednotlivců o řádnosti procesu jmenování soudců, do kterého je tento orgán zapojen, a zadruhé účastníci tohoto procesu jmenování neměli právo na účinný prostředek nápravy před soudem, neexistují-li jiné relevantní prvky kontextu uvedeného procesu, které by byly takové povahy a závažnosti, že jako celek by mohly zpochybnit nezávislost nebo nestrannost uvedeného soudce.

95

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: