–

za SN M. Hanahoem a R. Purcellem, solicitors, S. Guerinem a C. Donnelly, SC, jakož i M. Lynamem a S. Brittainem, barristers,

–

za SD C. Mulhollandem, solicitor, S. Guerinem a C. Donnelly, SC, M. Lynamem a S. Brittainem, barristers, jakož i E. Walker, BL,

–

za Irsko P. Gallagherem, A. Morrissey a C. McMahon, jako zmocněnci, ve spolupráci s M. Gray a R. Kennedym, SC, jakož i A. Carroll, L. Masterson a H. Godfrey, BL,

–

za Dánské království L. Teilgård, jako zmocněnkyní,

–

za Radu Evropské unie A. Ștefănucem, K. Pleśniakem, A. Antoniadisem a J. Ciantar, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi H. Leupoldem, L. Baumgartem a H. Krämerem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 50 SEU, článku 217 SFEU, Protokolu (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU [dále jen „protokol (č. 21)“], Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (Úř. věst. 2020, L 29, s. 7, dále jen „dohoda o vystoupení“) a Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na straně jedné a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé (Úř. věst. 2021, L 149, s. 10, dále jen „DOS“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci výkonu dvou evropských zatýkacích rozkazů v Irsku vydaných justičními orgány Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na SD za účelem výkonu trestu a na SN za účelem trestního stíhání.

3

Článek 50 SEU stanoví:

„1.   Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.

2.   Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218 odst. 3 [SFEU]. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3.   Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupení v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.

4.   Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.

Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) [SFEU].

5.   Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.“

4

Článek 82 SFEU, který se nachází v hlavě V, upravující „[p]rostor svobody, bezpečnosti a práva“ (dále jen „PSBP“), části třetí této smlouvy, v odstavci 1 stanoví:

„Justiční spolupráce v trestních věcech je v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnuje sbližování právních předpisů členských států v oblastech uvedených v odstavci 2 a v článku 83.

Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem opatření, která mají za cíl:

[…]

5

Článek 217 SFEU, který se nachází v hlavě V, upravující „[m]ezinárodní smlouvy“, části páté uvedené smlouvy, která se týká vnější činnosti Unie, zní následovně:

„Unie může uzavřít s jednou nebo více třetími zeměmi nebo mezinárodními organizacemi dohody o přidružení, které stanoví vzájemná práva a povinnosti, společné postupy a zvláštní řízení.“

6

Článek 1 protokolu (č. 21) stanoví:

„S výhradou článku 3 se Spojené království a Irsko nepodílejí na přijímání opatření Rady, která jsou navrhována podle části třetí hlavy V [SFEU]. K rozhodnutím Rady, která musí být přijata jednomyslně, je nutný souhlas všech členů Rady s výjimkou zástupců vlád Spojeného království a Irska.

Pro účely tohoto článku je kvalifikovaná většina vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 [SFEU].“

7

Článek 2 tohoto protokolu stanoví:

„Na základě článku 1 a s výhradou článků 3, 4 a 6 nejsou ustanovení části třetí hlavy V Smlouvy [o FEU], opatření vydaná podle uvedené hlavy, ustanovení mezinárodních smluv, které budou uzavřeny Unií podle zmíněné hlavy, a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, kterými jsou taková ustanovení nebo opatření vykládána, závazná nebo použitelná pro Spojené království nebo Irsko; tato ustanovení, opatření nebo rozhodnutí se nedotýkají pravomocí, práv a povinností těchto států; tato ustanovení, opatření nebo rozhodnutí se v žádném případě nedotýkají acquis Společenství nebo Unie, ani nejsou součástí práva Unie vztahujícího se na Spojené království a Irsko.“

8

Článek 3 odst. 1 první pododstavec uvedeného protokolu zní takto:

„Spojené království nebo Irsko mohou předsedovi Rady do tří měsíců po předložení návrhu nebo podnětu podle části třetí hlavy V Smlouvy [o FEU] písemně oznámit, že se chtějí účastnit přijímání a používání navrženého opatření, což je jim na základě tohoto oznámení povoleno.“

9

Článek 4a téhož protokolu stanoví:

„1.   Ustanovení tohoto protokolu se v případě Spojeného království a Irska vztahují rovněž na opatření navržená nebo přijatá podle části třetí hlavy V Smlouvy [o FEU], která mění stávající opatření, jímž jsou vázány.

2.   V případech, kdy Rada na návrh Komise rozhodne, že neúčast Spojeného království nebo Irska v pozměněné podobě stávajícího opatření způsobí neproveditelnost tohoto opatření pro další členské státy nebo Unii, může je Rada naléhavě vyzvat k učinění oznámení podle článku 3 nebo 4. Pro účely článku 3 začíná ode dne tohoto rozhodnutí Rady plynout další dvouměsíční doba.

[…]“

10

Článek 6 protokolu (č. 21) stanoví:

„V případech, kdy jsou Spojené království nebo Irsko podle tohoto protokolu vázány opatřením přijatým Radou podle části třetí hlavy V Smlouvy o [o FEU], platí ohledně tohoto opatření pro dotyčný stát příslušná ustanovení Smluv.“

11

Článek 62 dohody o vystoupení se nachází v její části třetí, která obsahuje „[u]stanovení o rozluce“, a je nadepsán „Probíhající řízení v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech“. Tento článek v odstavci 1 uvádí:

„Ve Spojeném království, jakož i v členských státech se v případech zahrnujících Spojené království použijí níže uvedené akty takto:

[…]

[…]“

12

Článek 126 této dohody, který se nachází v její části čtvrté, upravující „[p]řechodné období“, a je nadepsán „Přechodné období“, zní takto:

„Stanoví se přechodné období nebo období provádění, které začíná dnem vstupu této dohody v platnost a končí dnem 31. prosince 2020.“

13

Článek 127 uvedené dohody, který je nadepsán „Rozsah působnosti přechodného období“ a nachází se v části čtvrté této dohody, uvádí:

„1.   Není-li v této dohodě stanoveno jinak, v přechodném období se na Spojené království a ve Spojeném království použije právo Unie.

[…]

6.   Není-li v této dohodě stanoveno jinak, během přechodného období se má za to, že jakýkoli odkaz na členské státy obsažený v právu Unie použitelném podle odstavce 1, včetně práva Unie prováděného a používaného členskými státy, zahrnuje i Spojené království.

[…]“

14

Článek 185 téže dohody, který se nachází v její části šesté, obsahující [i]nstitucionální a závěrečná ustanovení“, a je nadepsán „Vstup v platnost a použitelnost“, ve čtvrtém pododstavci stanoví:

„Části druhá a třetí s výjimkou článku 19, čl. 34 odst. 1, článku 44 a čl. 96 odst. 1, jakož i hlava I části šesté a články 169 až 181 se použijí od konce přechodného období.“

15

Bod 23 odůvodnění DOS zní:

„Berouce v úvahu, že spolupráce mezi Spojeným královstvím a Unií v oblasti prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů a výkonu trestů, včetně ochrany před hrozbami pro veřejnou bezpečnost a jejich předcházení, umožní posílit bezpečnost Spojeného království a Unie.“

16

Článek 1 této dohody, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Tato dohoda vytváří základ širokých vztahů mezi stranami v prostoru prosperity a dobrého sousedství, které se vyznačuje úzkými a mírovými vztahy založenými na spolupráci a respektování autonomie a svrchovanosti stran.“

17

Článek 2 uvedené dohody, nadepsaný „Doplňující dohody“, stanoví:

„1.   Jestliže Unie a Spojené království mezi sebou uzavřou další dvoustranné dohody, představují uvedené dohody doplňující dohody k této dohodě, nestanoví-li uvedené dohody jinak. Takové doplňující dohody jsou nedílnou součástí celkových dvoustranných vztahů upravených touto dohodou a tvoří součást společného institucionálního rámce.

2.   Odstavec 1 se rovněž vztahuje na:

18

Článek 6 DOS, nadepsaný „Definice“, v odst. 1 písm. g) stanoví, že „přechodným obdobím“ se pro účely této dohody rozumí přechodné období stanovené v článku 126 dohody o vystoupení.

19

Část třetí DOS, nadepsaná „Spolupráce v oblasti prosazování práva a justiční spolupráce v trestních věcech“, obsahuje mimo jiné hlavu VII, nadepsanou „Předávání osob“, v níž se nacházejí články 596 až 632 této dohody.

20

Článek 596 uvedené dohody, nadepsaný „Cíl“, stanoví:

„Cílem této hlavy je zajistit, aby systém vydávání osob mezi členskými státy na jedné straně a Spojeným královstvím na straně druhé byl založen na mechanismu předávání osob na základě zatýkacího rozkazu v souladu s podmínkami této hlavy.“

21

Článek 632 téže dohody, nadepsaný „Použití na stávající evropské zatýkací rozkazy“, stanoví:

„Tato hlava se použije na evropské zatýkací rozkazy, které v souladu s rámcovým rozhodnutím [2002/584] vydal některý stát před koncem přechodného období, pokud vyžádaná osoba nebyla zatčena za účelem výkonu daného rozkazu před koncem přechodného období.“

22

European Arrest Warrant Act 2003 (zákon o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003) provedl do irského právního řádu rámcové rozhodnutí 2002/584. Článek 3 tohoto zákona umožňuje ministru zahraničních věcí určit vyhláškou pro účely uvedeného zákona příslušný členský stát, který na základě svého vnitrostátního práva uvedené rámcové rozhodnutí provedl. European Arrest Warrant Act, 2003 (Designated Member States) Order 2004 [vyhláška z roku 2004 o zákoně o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 (určené členské státy)] určila Spojené království pro účely článku 3 zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003.

23

Podle European Arrest Warrant (Application to Third Countries and Amendment) and Extradition (Amendment) Act 2012 [zákon o evropském zatýkacím rozkazu (změna, pokud jde o použití na třetí země) a o vydání (změna) z roku 2012] může ministr zahraničních věcí rozhodnout o použití zákona o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003 na třetí zemi, pokud, jak upřesňuje jeho čl. 2 odst. 3, existuje platná dohoda mezi uvedenou třetí zemí a Unií o předávání vyžádaných osob za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu.

24

Za účelem provedení, pokud jde o evropské zatýkací rozkazy vydané justičním orgánem Spojeného království, ustanovení dohody o vystoupení týkajících se zachování použitelnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 během přechodného období na jedné straně a ustanovení DOS, které stanoví použití mechanismu předávání osob zavedeného hlavou VII části třetí posledně uvedené dohody na některé evropské zatýkací rozkazy vydané před uplynutím tohoto přechodného období, na straně druhé přijalo Irsko postupně:

25

SD byl dne 9. září 2020 zatčen v Irsku na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného justičními orgány Spojeného království dne 20. března 2020 za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce osmi let. SN byl dne 25. února 2021 zatčen v Irsku na základě evropského zatýkacího rozkazu vydaného týmiž orgány dne 5. října 2020 za účelem zahájení trestního stíhání. Dotčené osoby byly v Irsku vzaty do vazby do doby, než bude vydáno rozhodnutí o jejich předání orgánům Spojeného království, a jsou v současné době ve vazbě.

26

SD dne 16. února 2021 a SN dne 5. března 2021 podali k High Court (Vrchní soud, Irsko) návrh na zahájení vyšetřování, v němž v podstatě zpochybnili legalitu jejich vzetí do vazby, přičemž tvrdili, že Irsko již nemůže uplatňovat režim evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke Spojenému království. Tento soud poté, co konstatoval, že dotčené osoby byly vzaty do vazby v souladu s právem, odmítl nařídit jejich propuštění. Dotčené osoby nato podaly dvě samostatná odvolání k předkládajícímu soudu.

27

Podle uvedeného soudu je zákon o evropském zatýkacím rozkazu z roku 2003, kterým bylo do irského práva provedeno rámcové rozhodnutí 2002/584, určen k použití vůči třetí zemi, pokud mezi uvedenou třetí zemí a Unií existuje platná dohoda o předávání vyžádaných osob za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu. Aby se však tyto právní předpisy použily, musí být dotčená dohoda pro Irsko závazná.

28

V případě, že by ustanovení dohody o vystoupení a DOS týkající se režimu evropského zatýkacího rozkazu nebyla pro Irsko závazná, byla by vnitrostátní opatření, která stanoví zachování uvedeného režimu ve vztahu ke Spojenému království, neplatná, a v důsledku toho by bylo ponechání dotčených osob ve vazbě nezákonné. Zákonnost jejich vazby tudíž podle předkládajícího soudu závisí na otázce, zda dohoda o vystoupení a DOS platně zavazují Irsko, čemuž tak nemusí být vzhledem k tomu, že obsahují opatření upravující PSBP, z jejichž uplatňování je Irsko vyňato na základě protokolu (č. 21).

29

SN a SD mají za to, že článek 50 SEU, který je právním základem dohody o vystoupení, ani článek 217 SFEU, který je právním základem DOS, nemohou být základem pro zahrnutí opatření spadajících pod PSBP do těchto dohod. SN a SD jsou toho názoru, že pro každou z těchto dohod je nezbytné použít rovněž čl. 82 odst. 1 druhý pododstavec písm. d) SFEU, přičemž doplnění posledně jmenovaného ustanovení do právního základu uvedených dohod vede k použití protokolu (č. 21).

30

Předkládající soud nicméně poukazuje na to, že Irsko podepsalo rámcové rozhodnutí 2002/584 v okamžiku, kdy bylo Spojené království nedílnou součástí režimu zavedeného tímto rámcovým rozhodnutím. Příslušná ustanovení dohody o vystoupení a DOS tedy neukládají Irsku nové povinnosti, ale spíše se na jejich základě nadále použijí stávající povinnosti. Kromě toho obě dohody zavazují Spojené království a Unii na úrovni mezinárodního práva.

31

Za těchto okolností se Supreme Court (Nejvyšší soud, Irsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Vzhledem k tomu, že si Irsko ponechalo svou svrchovanost v [PSBP] s výhradou práva podílet se na opatřeních přijatých Unií v této oblasti na základě hlavy V části třetí Smlouvy o FEU;

vzhledem k tomu, že uváděným hmotněprávním základem [dohody o vystoupení] (a rozhodnutí o jejím uzavření) je článek 50 SEU;

vzhledem k tomu, že uváděným hmotněprávním základem [DOS] (a rozhodnutí o jejím uzavření) je článek 217 SFEU, a

vzhledem k tomu, že na základě výše uvedeného nebylo shledáno, že je účast Irska požadována nebo povolena, takže této možnosti nebylo využito:

32

Předkládající soud požádal o projednání věci v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora a podpůrně o projednání věci ve zrychleném řízení podle článku 105 tohoto jednacího řádu. Na podporu své žádosti se dovolával zejména skutečnosti, že SN a SD jsou v současné době zbaveni osobní svobody až do vydání rozhodnutí o jejich předání orgánům Spojeného království.

33

Zaprvé je třeba uvést, že podstatou této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je, zda je Irsko povinno vykonat evropské zatýkací rozkazy vydané na základě rámcového rozhodnutí 2002/584, které spadá do oblastí uvedených v hlavě V části třetí Smlouvy o FEU, týkající se PSBP. Je tedy způsobilá k projednání v naléhavém řízení o předběžné otázce.

34

Zadruhé je podle judikatury Soudního dvora třeba zohlednit okolnost, že osoba, o niž jde v dotčené věci, je v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na vyřešení sporu v původním řízení [rozsudky ze dne 17. prosince 2020, Openbaar Ministerie (Nezávislost vystavujícího justičního orgánu), C‑354/20 PPU a C‑412/20 PPU, EU:C:2020:1033, bod 28 a citovaná judikatura, a ze dne 26. října 2021, Openbaar Ministerie (Právo být vyslechnut vykonávajícím justičním orgánem), C‑428/21 PPU a C‑429/21 PPU, EU:C:2021:876, bod 32].

35

Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že SN a SD jsou v současné době ve vazbě. Kromě toho ve světle vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem shrnutých v bodě 28 tohoto rozsudku závisí jejich ponechání ve vazbě v Irsku na rozhodnutí, které Soudní dvůr vydá v této věci, jelikož v závislosti na odpovědi poskytnuté Soudním dvorem budou moci být SN a SD propuštěni, nebo předáni orgánům Spojeného království.

36

Za těchto podmínek se první senát Soudního dvora dne 17. srpna 2021 na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generální advokátky rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu projednat tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

37

Kromě toho bylo rozhodnuto, že tato věc bude předána Soudnímu dvoru, aby ji přidělil velkému senátu.

38

Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda jsou pro Irsko závazná jednak ustanovení dohody o vystoupení, která stanoví zachování režimu evropského zatýkacího rozkazu ve vztahu ke Spojenému království během přechodného období, a jednak ustanovení DOS, které stanoví použití režimu předávání osob zavedeného hlavou VII části třetí posledně uvedené dohody na evropské zatýkací rozkazy vydané před uplynutím tohoto přechodného období na osoby, které při výkonu těchto rozkazů ještě nebyly před uplynutím uvedeného období zatčeny.

39

Úvodem je třeba poukázat na to, že předkládající soud neidentifikuje zvláštní ustanovení těchto dohod, na jejichž základě musí být evropské zatýkací rozkazy dotčené ve věci v původním řízení vykonány. Tato okolnost však nebrání tomu, aby mu Soudní dvůr poskytl veškeré prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený soud v položených otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. března 2017, X a X, C‑638/16 PPU, EU:C:2017:173, bod 39, a ze dne 17. června 2021, Simonsen & Weel, C‑23/20, EU:C:2021:490, bod 81).

40

V projednávané věci ze spisu, jejž má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že se položené otázky týkají jednak čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení, ve spojení s jejím čl. 185 čtvrtým pododstavcem, a jednak článku 632 DOS.

41

Článek 62 odst. 1 písm. b) a čl. 185 čtvrtý pododstavec dohody o vystoupení totiž stanoví zachování povinnosti vykonat po skončení přechodného období evropské zatýkací rozkazy vydané v souladu s rámcovým rozhodnutím 2002/584, pokud byla vyžádaná osoba zatčena před koncem tohoto období, jenž byl článkem 126 této dohody stanoven na 31. prosince 2020.

42

Pokud jde o článek 632 DOS, ten podrobuje výkon evropských zatýkacích rozkazů vydaných v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím před ukončením přechodného období režimu předávání osob upravenému v hlavě VII části třetí této dohody, pokud vyžádaná osoba nebyla zatčena za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu před koncem tohoto období.

43

Konkrétně je tedy třeba jednak ve vztahu k čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení, ve spojení s jejím čl. 185 čtvrtým pododstavcem, a jednak ve vztahu k článku 632 DOS ověřit, zda jejich zahrnutí do první a druhé z těchto dohod mělo vést k použitelnosti protokolu (č. 21), což by znamenalo, že se tato ustanovení na Irsko v zásadě nepoužijí, aniž je tím dotčena možnost, kterou uvedený protokol přiznává tomuto členskému státu, aby se účastnil přijímání opatření spadajících do části třetí hlavy V Smlouvy o FEU.

44

Za těchto podmínek a vzhledem k vysvětlením podaným předkládajícím soudem v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je třeba konstatovat, že uvedený soud svými otázkami žádá Soudní dvůr o určení, zda musí být článek 50 SEU, článek 217 SFEU a protokol (č. 21) vykládány v tom smyslu, že čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení, ve spojení s jejím čl. 185 čtvrtým pododstavcem, jakož i článek 632 DOS jsou pro Irsko závazné.

45

V této souvislosti je třeba připomenout, že protokol (č. 21) stanoví, že se Irsko nepodílí na přijímání opatření Rady, která jsou navrhována podle části třetí hlavy V SFEU, a že žádné opatření přijaté na základě této hlavy ani žádné ustanovení jakékoli mezinárodní dohody uzavřené Unií podle uvedené hlavy není pro Irsko závazné ani použitelné, ledaže se Irsko rozhodne podílet se na přijímání takových opatření nebo je přijmout.

46

Dohoda o vystoupení a DOS však nebyly uzavřeny na základě uvedené hlavy, nýbrž na základě čl. 50 odst. 2 SEU v případě dohody o vystoupení a na základě článku 217 SFEU v případě DOS. Je tedy třeba určit, zda tyto právní základy byly samy o sobě vhodným základem jednak pro to, aby byla do dohody o vystoupení začleněna ustanovení týkající se zachování použitelnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 na evropské zatýkací rozkazy vydané Spojeným královstvím, a jednak pro to, aby bylo do DOS začleněno ustanovení stanovící použitelnost režimu předávání osob zavedeného hlavou VII části třetí posledně uvedené dohody na evropské zatýkací rozkazy vydané před uplynutím přechodného období na osoby, které ještě nebyly zatčeny při výkonu těchto zatýkacích rozkazů před uplynutím tohoto období, nebo zda – jak tvrdí SD a SN – měl být jako hmotněprávní základ pro uzavření uvedených dohod uveden také čl. 82 odst. 1 druhý pododstavec písm. d) SFEU, což by mělo za následek použitelnost protokolu (č. 21).

47

Právě právní základ aktu – jehož vhodnost se posuzuje na základě objektivních skutečností, například cíle a obsahu tohoto aktu – totiž určuje, které protokoly jsou případně použitelné, a nikoli naopak (rozsudek ze dne 22. října 2013, Komise v. Rada, C‑137/12, EU:C:2013:675, bod 74).

48

Pokud jde na prvním místě o článek 50 SEU, který byl zvolen jako právní základ dohody o vystoupení, z jeho odstavců 2 a 3 vyplývá, že upravuje postup vystoupení, zahrnující zaprvé oznámení záměru vystoupení Evropské radě, zadruhé sjednání a uzavření dohody o podmínkách vystoupení s přihlédnutím k budoucím vztahům mezi dotyčným státem a Unií a zatřetí vystoupení z Unie v pravém slova smyslu ke dni vstupu této dohody v platnost, nebo nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení Evropské radě, pokud ta po dohodě s dotyčným členským státem jednomyslně nerozhodne o prodloužení této lhůty (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 51 a citovaná judikatura).

49

Z uvedeného plyne, že článkem 50 SEU je sledován dvojí cíl, a sice cíl zakotvit svrchované právo členského státu vystoupit z Unie a zároveň cíl zavést postup umožňující hladký průběh takového vystoupení (rozsudek ze dne 10. prosince 2018, Wightman a další, C‑621/18, EU:C:2018:999, bod 56).

50

Právě za účelem účinného dosažení posledně uvedeného cíle přiznává čl. 50 odst. 2 SEU Unii pravomoc, aby sama sjednala a uzavřela dohodu o podmínkách vystoupení, přičemž cílem této dohody je upravit ve všech oblastech spadajících do působnosti Smluv veškeré otázky týkající se rozluky Unie a státu, který z ní vystoupil.

51

Právě na základě této pravomoci mohla Unie sjednat a uzavřít dohodu o vystoupení, která mimo jiné ve vztazích se Spojeným královstvím stanoví, že se nadále použije významná část unijního acquis s cílem omezit nejistotu a v co největším možném rozsahu omezit narušení způsobená okolností, že ke dni vystoupení přestávají být Smlouvy použitelné na vystupující stát, jak vyplývá z bodu 4 pokynů přijatých Evropskou radou na mimořádném zasedání dne 29. dubna 2017 v návaznosti na oznámení Spojeného království učiněné na základě článku 50 SEU.

52

Konkrétně článek 127 dohody o vystoupení stanoví, že není-li v této dohodě stanoveno jinak, použije se v přechodném období na Spojené království a ve Spojeném království právo Unie, jehož součástí je rámcové rozhodnutí 2002/584. Kromě toho se podle čl. 185 čtvrtého pododstavce uvedené dohody toto rámcové rozhodnutí použije ve vztazích se Spojeným královstvím v situacích, na které se vztahuje čl. 62 odst. 1 písm. b) téže dohody.

53

Jak mimoto uvedla generální advokátka v bodech 52 a 53 svého stanoviska, může se postup uzavírání mezinárodních dohod stanovený v článku 218 SFEU ukázat jako neslučitelný s postupem upraveným v čl. 50 odst. 2 a 4 SEU, například proto, že podle článku 218 SFEU uzavírá Rada dohodu jednomyslně, a nikoli – jak je tomu v případě uzavření dohody o vystoupení – kvalifikovanou většinou, navíc bez účasti zástupce vystupujícího členského státu.

54

Přitom vzhledem k tomu, že smyslem dohody o vystoupení je upravit všechny oblasti a otázky uvedené v bodě 50 tohoto rozsudku, a jelikož nelze k čl. 50 odst. 2 SEU připojit právní základy upravující postupy, jež jsou neslučitelné s postupem upraveným v odstavcích 2 a 4 uvedeného článku [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Rada (Dohoda s Arménií), C‑180/20, EU:C:2021:658, bod 34 a citovaná judikatura], je třeba z toho vyvodit, že pouze článek 50 SEU, jakožto samostatný právní základ nezávislý na jakémkoli jiném právním základě stanoveném ve Smlouvách, může zaručit, že v dohodě o vystoupení bude zajištěno soudržné zacházení se všemi oblastmi spadajícími do uvedených smluv, které umožní zajistit hladký průběh vystoupení.

55

Je třeba ještě upřesnit, že se čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení týká opatření, která byla na území Irska závazná přede dnem vstupu této dohody v platnost. Připojení čl. 82 odst. 1 druhého pododstavce písm. d) SFEU k hmotněprávnímu základu pro založení dohody o vystoupení by přitom mohlo vést k nejistotě, neboť z důvodu použitelnosti protokolu (č. 21), která by z toho vyplývala, by na Irsko, které se rozhodlo být vázáno režimem evropského zatýkacího rozkazu, a to i ve vztahu ke Spojenému království, bylo nahlíženo tak, jako by se tohoto režimu nikdy neúčastnilo. Taková situace by byla stěží slučitelná s cílem omezit nejistotu a narušení za účelem hladkého průběhu vystoupení, uvedeným v bodě 51 tohoto rozsudku.

56

Vzhledem k tomu, že čl. 50 odst. 2 SEU je jediným náležitým právním základem pro uzavření dohody o vystoupení, nemohla být v tomto kontextu použitelná ustanovení protokolu (č. 21).

57

Pokud jde na druhém místě o článek 217 SFEU, který byl zvolen jako právní základ pro DOS, Soudní dvůr již upřesnil, že přiznává Unii pravomoc zajišťovat závazky vůči třetím státům ve všech oblastech, na které se vztahuje Smlouva o FEU (rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Spojené království v. Rada, C‑81/13, EU:C:2014:2449, bod 61 a citovaná judikatura).

58

Dohody uzavřené na základě tohoto ustanovení tedy mohou obsahovat pravidla týkající se všech oblastí spadajících do pravomoci Unie. Vzhledem k tomu, že Unie má na základě čl. 4 odst. 2 písm. j) SFEU v souvislosti s hlavou V části třetí Smlouvy o FEU sdílenou pravomoc, mohou být opatření spadající do této pravomoci zahrnuta do dohody o přidružení založené na článku 217 SFEU, jakou je i DOS.

59

Jelikož je nesporné, že mechanismus předávání osob, který byl zaveden hlavou VII části třetí DOS a použije se na evropské zatýkací rozkazy uvedené v článku 632 této dohody, skutečně spadá do této pravomoci, je třeba zkoumat, zda zahrnutí takového mechanismu do dohody o přidružení mimo jiné vyžaduje připojení takového zvláštního právního základu, jako je čl. 82 odst. 1 druhý pododstavec písm. d) SFEU.

60

Je sice pravda, že Soudní dvůr v této souvislosti rozhodl, že Rada může na základě článku 217 SFEU přijmout akt v rámci dohody o přidružení jen za podmínky, že se tento akt váže k oblasti zvláštní pravomoci Unie a spočívá rovněž na právním základě, který odpovídá této oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Spojené království v. Rada, C‑81/13, EU:C:2014:2449, bod 62).

61

Tento požadavek však byl formulován ve věci, v níž se nejednalo o uzavření dohody o přidružení, nýbrž o přijetí rozhodnutí o postoji, který má být zaujat jménem Unie v rámci orgánu zřízeného takovouto dohodou. Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 70 svého stanoviska, bylo připojení zvláštního právního základu vyžadováno v tomto zvláštním kontextu, a sice v kontextu rozhodnutí přijatého v souladu s čl. 218 odst. 8 a 9 SFEU kvalifikovanou většinou bez účasti Evropského parlamentu, aby bylo zaručeno, že nebudou obcházeny případné přísnější procesní požadavky specifické pro danou oblast.

62

Ovšem vzhledem k tomu, že se uzavření takové dohody, jako je DOS, netýká pouze jedné specifické oblasti činnosti, ale naopak široké škály oblastí pravomoci Unie s cílem realizovat přidružení mezi Unií a třetím státem, a vzhledem k tomu, že takové uzavření v každém případě v souladu s čl. 218 odst. 6 druhým pododstavcem písm. a) bodem i) a odst. 8 druhým pododstavcem první větou SFEU vyžaduje jednomyslné hlasování a schválení Evropským parlamentem, neexistuje v případě takovéhoto uzavření žádné riziko obcházení přísnějších procesních požadavků.

63

Je třeba dodat, že nutnost připojit zvláštní právní základ spadající pod hlavu V části třetí Smlouvy o FEU k právním základům pro ustanovení dohody o přidružení spadajícím do pravomoci Unie, na kterou se tato hlava vztahuje, nelze dovodit ani z judikatury Soudního dvora, podle níž musí být akty, které sledují několik cílů nebo mají několik složek, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž by jedna byla vůči druhé vedlejší, výjimečně založeny na různých odpovídajících právních základech [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Rada (Dohoda s Arménií), C‑180/20, EU:C:2021:658, bod 34 a citovaná judikatura].

64

V tomto ohledu Soudní dvůr v oblasti dohod o rozvojové spolupráci rozhodl, že požadavek, aby se taková dohoda pokaždé, když se dotýká specifické oblasti, zakládala i na jiném ustanovení než na jejím odvozeném právním základě, by v praxi mohl zbavit pravomoc a postup stanovené tímto právním základem podstaty [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. září 2021, Komise v. Rada (Dohoda s Arménií), C‑180/20, EU:C:2021:658, bod 51 a citovaná judikatura].

65

Tyto úvahy platí mutatis mutandis i pro dohody o přidružení, jejichž cíle jsou koncipovány široce v tom smyslu, že se opatření nezbytná k jejich sledování týkají široké škály oblastí pravomoci Unie.

66

Tak je tomu právě v případě DOS, neboť jak uvedla Rada ve svém vyjádření, aby byla mezi stranami dohody zajištěna spravedlivá rovnováha práv a povinností, jakož i jednota 27 členských států, musela mít DOS dostatečně široký rozsah působnosti.

67

S ohledem na široký rozsah působnosti DOS, na kontext jejího přijetí a na jednoznačná prohlášení všech zúčastněných orgánů a členských států v průběhu jednání o vystoupení Spojeného království z Unie je tudíž zahrnutí ustanovení spadajících do hlavy V části třetí Smlouvy o FEU do této dohody vedle pravidel a opatření, která spadají do mnoha různých oblastí unijního práva, součástí obecného cíle uvedené dohody, kterým je vytvořit základ širokých vztahů mezi stranami v prostoru prosperity a dobrého sousedství, které se vyznačuje úzkými a mírovými vztahy založenými na spolupráci a respektování autonomie a svrchovanosti stran.

68

Právě sledování tohoto cíle napomáhá mechanismus předávání osob zavedený DOS, neboť strany v bodě 23 odůvodnění této dohody uvedly, že jejich spolupráce zejména v oblasti odhalování trestných činů, vyšetřování a stíhání v dané oblasti, jakož i výkonu trestních sankcí umožňuje posílit bezpečnost Spojeného království a Unie. Na DOS tedy nelze nahlížet tak, že sleduje několik cílů nebo že má několik složek ve smyslu judikatury uvedené v bodě 63 tohoto rozsudku.

69

V důsledku toho mohla být pravidla týkající se předávání osob na základě zatýkacího rozkazu, která jsou obsažena v DOS, zejména v jejím článku 632 týkajícím se použití těchto pravidel na stávající evropské zatýkací rozkazy, zahrnuta do této dohody pouze na základě článku 217 SFEU a ustanovení protokolu (č. 21) se na ně nepoužijí.

70

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že článek 50 SEU, článek 217 SFEU a protokol (č. 21) musí být vykládány v tom smyslu, že čl. 62 odst. 1 písm. b) dohody o vystoupení, ve spojení s jejím čl. 185 čtvrtým pododstavcem, a článek 632 DOS jsou pro Irsko závazné.

71

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 50 SEU, článek 217 SFEU a Protokol (č. 21) o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojený ke Smlouvě o EU a Smlouvě o FEU, musí být vykládány v tom smyslu, že čl. 62 odst. 1 písm. b) Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii, ve spojení s jejím čl. 185 čtvrtým pododstavcem, a článek 632 Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na straně jedné a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé jsou pro Irsko závazné.