–

za „Ekofrukt“ EOOD D. Y. Kirilovou,

–

za Direktor na Direktsia „Obžalvane i danačno-osiguritelna praktika“ – Veliko Tarnovo B. Nikolovem,

–

za bulharskou vládu M. Georgievou a L. Zaharievou, jako zmocněnkyněmi,

–

za belgickou vládu M. Jacobs a M. Van Regemorter, jako zmocněnkyněmi,

–

za českou vládu J. Očkovou, M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi G. Braunem, D. Drambozovou a P.-J. Loewenthalem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 25 odst. 1, článku 26 a přílohy I nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (Úř. věst. 2014, L 257, s. 73).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností „Ekofrukt“ EOOD se sídlem v Bulharsku a Direktor na Direkcia „Obžalvane i danačno-osiguritelna praktika“ – Veliko Tarnovo (ředitel ředitelství „Opravné prostředky a praxe v oblasti daní a sociálního zabezpečení“ ve Veliko Tarnovo, Bulharsko) (dále jen „Ředitel“) ve věci dodatečného daňového výměru týkajícího se daně z přidané hodnoty (DPH), kterou dlužila společnost Ekofrukt za zdaňovací období od srpna do října 2014.

3

Body 21, 23, 33 a 49 odůvodnění nařízení č. 910/2014 zní takto:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 2 uvedeného nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 3 stanoví:

„Tímto nařízením není dotčeno vnitrostátní právo ani právo Unie týkající se uzavírání a platnosti smluv či jiných právních nebo procesních povinností týkajících se formy.“

5

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, zní:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]“

6

Článek 17 téhož nařízení, nadepsaný „Orgán dohledu“, v podstatě stanoví, že členské státy určí orgán dohledu pověřený zejména vykonáváním dohledu nad kvalifikovanými poskytovateli služeb vytvářejících důvěru, s cílem zajistit, aby tito kvalifikovaní poskytovatelé služeb vytvářejících důvěru a jimi poskytované kvalifikované služby vytvářející důvěru splňovali požadavky stanovené v nařízení č. 910/2014, udělováním statusu kvalifikovaným poskytovatelům služeb vytvářejících důvěru a službám, které poskytují, a odnímání tohoto statusu.

7

Článek 25 tohoto nařízení, nadepsaný „Právní účinky elektronických podpisů“, zní takto:

„1.   Elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy.

2.   Kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

[…]“

8

Článek 26 uvedeného nařízení, nadepsaný „Požadavky na zaručené elektronické podpisy“, uvádí:

„Zaručený elektronický podpis musí splňovat tyto požadavky:

9

Příloha I téhož nařízení, nadepsaná „Požadavky na kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy“, uvádí výčet jednotlivých údajů, které musí obsahovat kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy. Podle bodů b) až d) této přílohy tak musí tyto certifikáty obsahovat soubor dat jednoznačně identifikujících kvalifikovaného poskytovatele služeb vytvářejících důvěru, který vydává kvalifikované certifikáty, alespoň jméno podepisující osoby nebo pseudonym, přičemž použití pseudonymu musí být jasně vyznačeno, a data pro ověřování platnosti elektronických podpisů, která odpovídají datům pro vytváření elektronických podpisů.

10

Příloha II nařízení č. 910/2014, nadepsaná „Požadavky na kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů“, v bodě 1 mimo jiné stanoví, že kvalifikované prostředky pro vytváření elektronických podpisů vhodnými technickými prostředky a postupy přinejmenším zajistí, aby byla přiměřeně zajištěna důvěrnost dat pro vytváření elektronických podpisů, aby se tato data mohla prakticky vyskytnout pouze jednou, aby byl elektronický podpis spolehlivě chráněn proti padělání a aby uvedená data byla spolehlivě chráněna před jejich zneužitím třetí osobou. Kromě toho bod 3 této přílohy stanoví, že data pro vytváření elektronických podpisů může jménem podepisující osoby vytvářet nebo spravovat pouze kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru.

11

Podle článku 3 Zakona za elektronnia dokument i elektronnite udostoveritelni uslugi (zákon o elektronickém dokumentu a elektronických službách vytvářejících důvěru, DV č. 34, ze dne 6. dubna 2001), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o elektronickém dokumentu“) je „elektronickým dokumentem“ elektronický dokument ve smyslu čl. 3 bodu 35 nařízení č. 910/2014.

12

Článek 13 zákona o elektronickém dokumentu zní:

„(1)   Elektronickým podpisem je elektronický podpis ve smyslu čl. 3 bodu 10 [nařízení č. 910/2014].

(2)   Zaručeným elektronickým podpise je elektronický podpis ve smyslu čl. 3 bodu 11 [nařízení č. 910/2014].

(3)   Kvalifikovaným elektronickým podpisem je elektronický podpis ve smyslu čl. 3 bodu 12 [nařízení č. 910/2014].

(4)   Právní účinek elektronického podpisu a zaručeného elektronického podpisu odpovídá vlastnoručnímu podpisu, pokud to smluvní strany takto sjednaly.“

13

Žalobkyně v původním řízení, společnost Ekofrukt, je obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je velkoobchodní a maloobchodní prodej ovoce a zeleniny v několika prodejních místech. U této společnosti byla provedena daňová kontrola týkající se zdaňovacích období pro účely DPH za období od srpna do listopadu 2014.

14

Po provedení této kontroly daňové orgány vydaly dne 4. května 2017 dodatečný daňový výměr. Ředitel, k němuž podala žalobkyně v původním řízení odvolání, zrušil tento výměr rozhodnutím ze dne 4. srpna 2017 a nařídil provedení nové daňové kontroly.

15

V rámci této nové kontroly vydaly daňové orgány dne 8. února 2018 dodatečný daňový výměr na celkovou částku 30915,50 bulharských leva (BGN) (přibližně 15800 eur) pro účely DPH za zdaňovací období od srpna do října 2014, navýšenou o úroky z prodlení. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Ředitele ze dne 18. září 2018.

16

Všechny dokumenty vydané daňovou správou v rámci této daňové kontroly byly v podobě elektronických dokumentů podepsaných elektronickými podpisy.

17

Žalobkyně v původním řízení podala k Administrativen sad Veliko Tarnovo (správní soud Veliko Tarnovo, Bulharsko), předkládajícímu soudu, žalobu proti rozhodnutí Ředitele ze dne 18. září 2018.

18

V rámci této žaloby zpochybňuje žalobkyně platnost vydaných elektronických dokumentů, když tvrdí, že žádný důkaz nesvědčí o tom, že uvedené dokumenty jsou elektronickými dokumenty s elektronickými podpisy, a dále že chybí „kvalifikovaný elektronický podpis“.

19

U předkládajícího soudu byly předloženy výpisy z rejstříku elektronických podpisů, z nichž vyplývá, že poskytovatel služeb vytvářejících důvěru kvalifikoval podpisy daňových orgánů jako „profesionální elektronické podpisy“. Podle znaleckých posudků předložených předkládajícímu soudu nejsou elektronické podpisy na elektronických dokumentech napadených žalobkyní v původním řízení „kvalifikovanými elektronickými podpisy“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 nařízení č. 910/2014.

20

Předkládající soud však považuje za nezbytné tento pojem upřesnit. Kromě toho podotýká, že jsou potřebné dodatečné informace o rozsahu kontroly shody uvedených podpisů s informacemi, které musí kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy ze zákona obsahovat, aby mohl předkládající soud dospět k závěru o existenci, či neexistenci takového podpisu. V tomto ohledu si zejména klade otázku, jaká je hodnota „profesionálního elektronického podpisu“, jako je podpis použitý poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru, přestože tento pojem v bulharském právním řádu neexistuje.

21

Kromě toho je podle uvedeného soudu v zásadě připuštěno, že článek 25 nařízení č. 910/2014 zavádí zákaz zpochybňovat elektronické dokumenty, takže i kdyby se prokázalo, že na elektronickém dokumentu byl zapsán nekvalifikovaný elektronický podpis, byl by tento elektronický dokument považován za platný. Tento přístup by měl za následek vytvoření nerovnováhy mezi dokumentem v papírové podobě s vlastnoručním podpisem na jedné straně a elektronickým dokumentem s elektronickým podpisem na druhé straně. V případě stížnosti proti dokumentu vyhotovenému v papírové podobě, který vede ke zjištění, že podpis uvedený na tomto dokumentu není podpisem uvedeného autora, bude dotčený dokument prohlášen za neplatný z důvodu chybějícího podpisu. Naproti tomu v případě elektronického dokumentu, i kdyby bylo konstatováno, že elektronický podpis nepředstavuje „kvalifikovaný elektronický podpis“, nelze mít za to, že dokument není podepsán, a tento dokument tedy zůstává platný.

22

Za těchto okolností se Administrativen sad Veliko Tarnovo (správní soud Veliko Tarnovo) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Evropská komise má v podstatě za to, že druhá a čtvrtá otázka jsou nepřípustné z důvodu, že nejsou relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení, jelikož podle předkládacího rozhodnutí nepředstavují elektronické podpisy dotčené ve věci v původním řízení „kvalifikované elektronické podpisy“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 nařízení č. 910/2014.

24

Ředitel rovněž tvrdí, že položené otázky jsou hypotetické, jelikož úvahy předkládajícího soudu vycházejí z nesprávného skutkového předpokladu, podle kterého správní akt, jenž byl před ním napaden, byl podepsán jiným než „kvalifikovaným elektronickým podpisem“.

25

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je v rámci řízení upraveného v článku 267 SFEU, které je založeno na jasném rozdělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, pouze vnitrostátní soud příslušný ke zjištění a posouzení skutkových okolností sporu v původním řízení i k výkladu a uplatňování vnitrostátního práva. Stejně tak je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci nezbytnost a relevanci otázek, jež klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 26. května 2011, Stichting Natuur en Milieu a další, C‑165/09 až C‑167/09, , bod 47 a citovaná judikatura).

26

Vzhledem k tomu, že ke zjištění a posouzení skutkového stavu ve sporu, který mu byl předložen, je příslušný pouze předkládající soud, Soudní dvůr musí v zásadě omezit přezkum na skutečnosti, které se mu předkládající soud rozhodl předložit k posouzení, a musí tedy vycházet ze situace, již považuje tento soud za prokázanou, a nemůže být vázán hypotézami, které předložil některý z účastníků původního řízení (rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Coty Germany, C‑567/18, EU:C:2020:267, bod 22 a citovaná judikatura).

27

Soudní dvůr není povinen rozhodnout, zejména je-li zjevné, že žádaný výklad práva Unie nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo jestliže se jedná o hypotetický problém (rozsudek ze dne 26. května 2011, Stichting Natuur en Milieu a další, C‑165/09 až C‑167/09, EU:C:2011:348, bod 48 a citovaná judikatura).

28

Tak tomu však v projednávané věci není.

29

Ačkoli je odůvodnění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bezpochyby stručné, nic to nemění na tom, že předkládající soud nevyvodil žádné konečné závěry ohledně toho, zda elektronické podpisy dotčené ve věci v původním řízení mají být považovány za „kvalifikované elektronické podpisy“, či nikoli. Předkládající soud totiž výslovně uvádí, že „potřebuje nezbytné další informace o intenzitě přezkumu souladu konkrétních podpisů se zákonem stanoveným obsahem, aby bylo možné zjistit, zda se jedná o kvalifikovaný elektronický podpis, či nikoli.

30

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise a Ředitel, tedy není zjevné, že výklad unijního práva požadovaný předkládajícím soudem nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení nebo že předložený problém je hypotetický.

31

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy třeba shledat přípustnou.

32

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 25 odst. 1 nařízení č. 910/2014 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby správní akt vyhotovený ve formě elektronického dokumentu byl prohlášen za neplatný, pokud je podepsán elektronickým podpisem, který nesplňuje požadavky tohoto nařízení k tomu, aby byl považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 tohoto nařízení.

33

Podle ustálené judikatury je pro výklad ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění v souladu s jeho obvyklým významem v běžném jazyce, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 22. února 2022, Stichting Rookpreventie Jeugd a další, C‑160/20, EU:C:2022:101, bod 29 a citovaná judikatura).

34

Zaprvé je třeba uvést, že podle samotného znění čl. 25 odst. 1 nařízení č. 910/2014 nelze právní účinek a přípustnost elektronického podpisu jako důkazu před soudem odmítnout pouze z toho důvodu, že tento podpis má elektronickou podobu nebo nesplňuje požadavky kvalifikovaného elektronického podpisu.

35

Z toho vyplývá, že toto ustanovení nezakazuje vnitrostátním soudům zneplatnit elektronické podpisy, ale zavádí obecnou zásadu zakazující uvedeným soudům odmítnout právní účinek a důkazní sílu elektronických podpisů v soudních řízeních pouze z toho důvodu, že tyto podpisy mají elektronickou podobu nebo nesplňují požadavky stanovené nařízením č. 910/2014 k tomu, aby mohl být elektronický podpis považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“.

36

Zadruhé je třeba konstatovat, že tento výklad je podpořen článkem 2 odst. 3 nařízení č. 910/2014 vykládaným ve spojení s body 21 a 49 odůvodnění tohoto nařízení, z nichž vyplývá, že vnitrostátnímu právu přísluší vymezit právní účinky elektronických podpisů. Podle tohoto ustanovení totiž mohou členské státy svobodně rozhodnout, zda sdělení a stanoviska vydaná zejména daňovou správou ve vztahu k osobám povinným k dani mohou mít elektronickou formu, a případně určit, jaký druh elektronického podpisu je v závislosti na daných okolnostech vyžadován. Nařízení č. 910/2014 nestanoví, jaký konkrétní typ elektronického podpisu je třeba použít při vypracování daného právního aktu, zejména správního rozhodnutí přijatého ve formě elektronického dokumentu. Je tedy věcí členských států, aby určily, zda takové správní rozhodnutí vyžaduje výlučně kvalifikovaný elektronický podpis a jaké jsou případně důsledky nedodržení tohoto požadavku.

37

Jediná výjimka v tomto ohledu spočívá v požadavku stanoveném v čl. 25 odst. 2 nařízení č. 910/2014, podle něhož by měl mít kvalifikovaný elektronický podpis rovnocenný právní účinek jako podpis vlastnoruční. Cíl tohoto ustanovení, které zakotvuje pouze ve prospěch kvalifikovaného elektronického podpisu domněnku „postavení na roveň“ vlastnoručnímu podpisu, by byl ohrožen, pokud by elektronický podpis, který nesplňuje požadavky tohoto nařízení k tomu, aby mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“, měl srovnatelné, či dokonce vyšší účinky, jelikož by extenzivní výklad čl. 25 odst. 1 nařízení č. 910/2014 znamenal, že takovýto podpis nelze zpochybnit, nebo by přinejmenším jeho zpochybnění ztížil oproti vlastnoručnímu podpisu. Jak správně uvedl předkládající soud, takový přístup by měl za následek vytvoření nerovnováhy mezi dokumentem v papírové podobě s vlastnoručním podpisem a elektronickým dokumentem s elektronickým podpisem.

38

V projednávané věci z vnitrostátního právního rámce poskytnutého předkládajícím soudem vyplývá, že podle čl. 13 odst. 4 zákona o elektronickém dokumentu právní účinek elektronického podpisu a zaručeného elektronického podpisu odpovídá právnímu účinku vlastnoručního podpisu pouze tehdy, když to smluvní strany takto sjednaly.

39

Zatřetí je nutno zdůraznit, že cílem nařízení č. 910/2014 je zajistit – jak vyplývá z jeho čl. 2 odst. 3 ve spojení s bodem 49 jeho odůvodnění – aby elektronickému podpisu nebyl odepřen jeho právní účinek pouze z toho důvodu, že má takovou podobu, aniž by byla omezena volba členských států, pokud jde o formální požadavky. Naproti tomu nelze mít za to, že v rámci hierarchicky uspořádaného systému různých elektronických podpisů stanoveného nařízením č. 910/2014 je třeba přiznat elektronickému podpisu, který nesplňuje požadavky tohoto nařízení k tomu, aby mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“, vyšší právní účinek, než jaký má vlastnoruční podpis.

40

Je tudíž třeba dovodit, že čl. 25 odst. 1 nařízení č. 910/2014 nezakazuje vnitrostátním soudům zneplatnit elektronické podpisy, které nesplňují požadavky tohoto nařízení k tomu, aby mohly být považovány za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 tohoto nařízení, za podmínky, že neplatnost těchto podpisů není určena pouze z toho důvodu, že mají elektronickou podobu.

41

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 25 odst. 1 nařízení č. 910/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl správní akt vyhotovený ve formě elektronického dokumentu prohlášen za neplatný, pokud je podepsán elektronickým podpisem, který nesplňuje požadavky tohoto nařízení k tomu, aby byl považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 tohoto nařízení, za podmínky, že neplatnost tohoto aktu není určena pouze z toho důvodu, že podpis na něm má elektronickou podobu.

42

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba se zabývat před druhou otázkou, je, zda musí být čl. 3 bod 12 nařízení č. 910/2014 vykládán v tom smyslu, že při neexistenci „kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 15 tohoto nařízení postačuje kvalifikace elektronického podpisu kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru jako „profesionální elektronický podpis“ namísto „kvalifikovaného elektronického podpisu“ k tomu, aby dotčenému podpisu nebyla přiznána posledně zmíněná povaha.

43

Je třeba podotknout, že čl. 3 bod 12 nařízení č. 910/2014 uvádí tři kumulativní požadavky, aby elektronický podpis mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“. Zaprvé musí být podpis „zaručeným elektronickým podpisem“, který musí podle čl. 3 bodu 11 tohoto nařízení splňovat požadavky uvedené v jeho článku 26. Zadruhé musí být podpis vytvořen „kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů“, který musí podle čl. 3 bodu 23 uvedeného nařízení splňovat požadavky stanovené v příloze II téhož nařízení. Zatřetí musí být podpis založen na „kvalifikovaném certifikátu pro elektronické podpisy“ ve smyslu čl. 3 bodu 15 nařízení č. 910/2014. Podle tohoto ustanovení je k tomu třeba, aby byl předmětný certifikát vydán „kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru“ a splňoval požadavky stanovené v příloze I tohoto nařízení.

44

Bez ohledu na okolnost, že kvalifikovaný poskytovatel služeb vytvářejících důvěru kvalifikoval ve věci v původním řízení dotčený elektronický podpis jako „profesionální elektronický podpis“, což je pojem, který není upraven nařízením č. 910/2014, je třeba uvést, že existence „kvalifikovaného certifikátu pro elektronické podpisy“ ve smyslu čl. 3 bodu 15 tohoto nařízení, který byl vydán kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru a splňuje požadavky stanovené v příloze II uvedeného nařízení, představuje jeden ze tří kumulativních požadavků stanovených v čl. 3 bodě 12 tohoto nařízení, aby byl elektronický podpis považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“.

45

Skutečnost, že elektronický podpis tento požadavek nesplňuje, tudíž postačuje k tomu, aby tento podpis nemohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu nařízení č. 910/2014.

46

Jak ostatně bulharská vláda správně zdůraznila ve svém písemném vyjádření, okolnost, že ve věci v původním řízení dotčený poskytovatel služeb vytvářejících důvěru využil kvalifikace jako „profesionální elektronický podpis“, nevylučuje mimoto uznání téhož podpisu jako „kvalifikovaného elektronického podpisu“. Skutečnost, že je elektronický podpis kvalifikován jako „profesionální elektronický podpis“, nemá žádný vliv v rámci přezkumu spočívajícího v určení, zda tento elektronický podpis spadá pod pojem „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu nařízení č. 910/2014.

47

Na třetí otázku je proto třeba odpovědět tak, že čl. 3 bod 12 nařízení č. 910/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že neexistence „kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 15 tohoto nařízení postačuje k prokázání, že elektronický podpis nepředstavuje „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu tohoto čl. 3 bodu 12, přičemž případná kvalifikace tohoto podpisu jako „profesionální elektronický podpis“ je v tomto ohledu irelevantní.

48

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být nařízení č. 910/2014 vykládáno v tom smyslu, že zápis elektronického podpisu v certifikátu vydaném poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru postačuje k tomu, aby tento podpis splňoval požadavky stanovené tímto nařízením k tomu, aby mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 uvedeného nařízení, nebo zda je nezbytné, aby vnitrostátní soud ověřil, zda tento podpis splňuje požadavky stanovené v článku 26 a příloze I téhož nařízení.

49

Zaprvé je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 43 tohoto rozsudku, článek 3 bod 12 nařízení č. 910/2014 stanoví tři kumulativní podmínky k tomu, aby mohl být elektronický podpis považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“, přičemž existence „kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis“ je jednou z nich. K ostatním podmínkám patří mimo jiné skutečnost, že požadavky stanovené v článku 26 tohoto nařízení byly splněny v okamžiku podpisu a elektronický podpis byl vytvořen kvalifikovaným prostředkem pro vytváření elektronických podpisů.

50

Pro určení, zda elektronický podpis splňuje požadavky stanovené nařízením č. 910/2014 k tomu, aby mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“, tudíž nestačí pouhá skutečnost, že je podpis založen na kvalifikovaném certifikátu vydaném kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru.

51

Zadruhé je třeba zdůraznit, že i když – jak uvedly belgická vláda a Komise ve svých písemných vyjádřeních – všechny požadavky stanovené nařízením č. 910/2014 a použitelné na kvalifikované poskytovatele, jakož i na kvalifikovaný elektronický podpis a na kvalifikovaný certifikát již byly ověřeny akreditovaným subjektem posuzování shody, definovaným v čl. 3 bodě 18 uvedeného nařízení, v rámci auditu a orgánem dohledu určeným v souladu s článkem 17 téhož nařízení, nic to nemění na tom, že pokud účastník vnitrostátního řízení zpochybňuje to, že elektronický podpis skutečně představuje „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 nařízení č. 910/2014, musí vnitrostátní soud ověřit, zda jsou všechny tři podmínky stanovené v tomto ustanovení splněny.

52

Zatřetí tyto úvahy nemohou být zpochybněny vyjádřeními bulharské vlády a Ředitele, podle nichž bod 23 odůvodnění nařízení č. 910/2014 zakládá povinnost uznat službu vytvářející důvěru, která splňuje požadavky uvedeného nařízení, a režim dohledu a certifikace zavedený nařízením č. 910/2014 by byl zbaven smyslu, kdyby se přezkum vnitrostátním soudem neomezoval na ověření, zda byl dotčený elektronický podpis předmětem kvalifikovaného certifikátu pro elektronický podpis vydaného kvalifikovaným poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru zapsaným ve vnitrostátním rejstříku vytvářejícím důvěru.

53

Z uvedeného bodu odůvodnění přitom nelze vyvodit, že má za cíl vyloučit ze soudního přezkumu služby vytvářející důvěru, které byly podle nařízení č. 910/2014 prohlášeny za povinné, z důvodu, že tyto služby byly předmětem správní kontroly provedené ať již akreditovaným subjektem posuzování shody, jak je definován v čl. 3 bodě 18 tohoto nařízení, v rámci auditu nebo orgánem dohledu určeným v souladu s článkem 17 uvedeného nařízení.

54

Tento bod odůvodnění se totiž omezuje na uvedení, že subjekt povinný k uznání takové služby vytvářející důvěru může tuto službu odmítnout pouze v případě, že ji z technických důvodů, které jsou mimo jeho přímou kontrolu, není schopen přečíst nebo ověřit.

55

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že nařízení č. 910/2014 musí být vykládáno v tom smyslu, že zápis elektronického podpisu v certifikátu vydaném poskytovatelem služeb vytvářejících důvěru nepostačuje k tomu, aby tento podpis splňoval požadavky stanovené tímto nařízením, aby mohl být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 uvedeného nařízení. Pokud je taková kvalifikace zpochybněna v rámci soudního řízení, je vnitrostátní soud povinen ověřit, zda jsou splněny všechny kumulativní podmínky stanovené v uvedeném čl. 3 bodě 12, což vyžaduje, aby zejména ověřil, zda jsou splněny podmínky uvedené v článku 26 a příloze I téhož nařízení.

56

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 bod 12 a příloha I nařízení č. 910/2014 vykládány v tom smyslu, že při kontrole souladu kvalifikovaného elektronického podpisu s požadavky uvedené přílohy má okolnost, že jména podepsané osoby, která obvykle používá k jejich napsání cyrilici, byla transliterována do latinky, za následek, že tento podpis nemůže být považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu tohoto čl. 3 bodu 12.

57

Nejprve je třeba v tomto ohledu připomenout, že k tomu, aby představoval „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu čl. 3 bodu 12 nařízení č. 910/2014, musí být elektronický podpis založen na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis, který musí podle čl. 3 bodu 15 tohoto nařízení splňovat požadavky stanovené v příloze I tohoto nařízení. Podle písmena c) uvedené přílohy musí kvalifikované certifikáty pro elektronické podpisy mimo jiné obsahovat alespoň jméno podepisující osoby nebo pseudonym, přičemž použití pseudonymu musí být jasně vyznačeno. Pokud jde o ustanovení o používání takových pseudonymů, je v bodě 33 odůvodnění tohoto nařízení uvedeno, že by neměla členským státům bránit v tom, aby vyžadovaly identifikaci osob podle práva Unie nebo podle vnitrostátního práva.

58

Kromě toho jedním ze tří kumulativních požadavků stanovených v čl. 3 bodě 12 nařízení č. 910/2014 pro to, aby byla elektronickému podpisu přiznána povaha „kvalifikovaného elektronického podpisu“, je, že tento elektronický podpis je „zaručeným elektronickým podpisem“ ve smyslu bodu 11 téhož článku. Článek 26 písm. a) a b) nařízení č. 910/2014 přitom stanoví, že k tomu, aby mohl být elektronický podpis kvalifikován jako „zaručený elektronický podpis“, musí být jednoznačně spojen s podepisující osobou a musí umožnit její identifikaci.

59

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že čl. 3 bod 12 a příloha I nařízení č. 910/2014 musí být vykládány v tom smyslu, že při kontrole souladu kvalifikovaného elektronického podpisu s požadavky uvedené přílohy nebrání okolnost, že jména podepisující osoby, která obvykle používá k jejich napsání cyrilici, byla transliterována do latinky, tomu, aby byl elektronický podpis této osoby považován za „kvalifikovaný elektronický podpis“ ve smyslu tohoto čl. 3 bodu 12, pokud je tento podpis jednoznačně spojen s podepisující osobou a umožňuje její identifikaci, což musí ověřit vnitrostátní soud.

60

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: