–

za společnost Starkinvest SRL: V. Lamberts a A. Palmisano, avocats,

–

za belgickou vládu: M. Jacobs, C. Pochet a M. Van Regemorter, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu: M. K. Bulterman a J. Langer, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a W. Wils, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 4 a čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2014, L 189, s. 59), jakož i článku 55 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného na návrh společnosti Starkinvest SRL, která se domáhá toho, aby bylo prostřednictvím evropského příkazu k obstavení účtů (dále jen „příkaz k obstavení“) vykonáno soudní rozhodnutí, kterým se ukládá povinnost zaplatit v případě porušení příkazu zdržet se určitého jednání penále, jenž byl vydán vůči společnostem Soft Paris EURL a Soft Paris Parties LTD.

3

Článek 39 nařízení č. 1215/2012 zní:

„Rozhodnutí vydané v některém členském státě, které je v tomto členském státě vykonatelné, je vykonatelné v jiném členském státě, aniž je vyžadováno prohlášení vykonatelnosti.“

4

Článek 55 tohoto nařízení stanoví:

„Rozhodnutí o zaplacení penále vydaná v některém členském státě jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudem původu.“

5

V bodech 12 a 14 odůvodnění nařízení č. 655/2014 je uvedeno:

[…]

6

Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, v bodech 5, 8 a 11 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení [se]:

[…]

[…]

[…]

7

Článek 5 uvedeného nařízení, nadepsaný „Dostupnost“, zní následovně:

„Příkaz k obstavení je věřiteli k dispozici v těchto případech:

8

Článek 6 odst. 3 téhož nařízení stanoví:

„Pokud již věřitel získal rozhodnutí nebo soudní smír, jsou k vydání příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v rozhodnutí nebo soudním smíru příslušné soudy členského státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno nebo v němž byl soudní smír schválen nebo uzavřen.“

9

Článek 7 nařízení č. 655/2014, nadepsaný „Podmínky pro vydání příkazu k obstavení“, stanoví:

„1.   Soud vydá příkaz k obstavení, pokud věřitel předložil dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření ve formě příkazu k obstavení, protože existuje skutečné riziko, že bez takového opatření bude následné vymáhání pohledávky věřitele vůči dlužníkovi zmařeno nebo podstatně ztíženo.

2.   Pokud věřitel v některém členském státě dosud nezískal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, na jejichž základě má dlužník uhradit pohledávku věřitele, předloží věřitel rovněž dostatečné důkazy, které soud přesvědčí, že věřitel pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.“

10

Článek 8 odst. 2 písm. g) bod ii) tohoto nařízení zní:

„Návrh [na vydání příkazu k obstavení] obsahuje tyto informace:

[…]

11

Článek 17 odst. 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Soud, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, přezkoumá, zda jsou podmínky a požadavky stanovené v tomto nařízení splněny.“

12

Podle čl. 48 písm. b) téhož nařízení platí, že tímto nařízením není dotčeno nařízení č. 1215/2012.

13

Zákonem ze dne 31. ledna 1980 (Moniteur belge ze dne 20. února 1980, s. 2181) belgický zákonodárce schválil Úmluvu Beneluxu o jednotném právu upravujícím penále a přílohu (jednotný zákon o penále), které byly podepsány v Haagu dne 26. listopadu 1973. Penále je od té doby upraveno v článcích 1385a až 1385h code judiciaire (soudní řád).

14

Článek 1385a tohoto řádu zní:

„Soud může na návrh účastníka řízení stanovit, že je druhý účastník v případě nesplnění hlavní povinnosti, která mu byla uložena […], povinen zaplatit peněžitou částku, tzv. penále; tím není dotčen případný nárok na náhradu škody. […]“

15

Článek 1385b uvedeného řádu stanoví:

„Soud může stanovit penále buď jako jednorázovou částku, nebo jako částku za časovou jednotku či za porušení povinnosti. V těchto případech může soud také určit částku, po jejímž dosažení zaniká povinnost platit penále.“

16

Článek 1385c téhož řádu stanoví:

„Uložené penále náleží v plném rozsahu účastníkovi řízení, který docílil vydání rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost. Tento účastník řízení může penále vymáhat přímo na základě titulu, kterým bylo penále stanoveno.“

17

Článek 1498 soudního řádu stanoví:

„V případě obtíží s výkonem se může každá dotčená osoba obrátit na soudce rozhodujícího v exekučních věcech; podání takového návrhu ovšem nemá odkladný účinek. Soudce rozhodující v exekučních věcech rozhodne v případě potřeby o zrušení obstavení.“

18

Rozsudkem tribunal de commerce de Liège (obchodní soud v Lutychu, Belgie) ze dne 3. září 2013, který byl potvrzen rozsudkem cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu, Belgie) ze dne 6. ledna 2015, bylo společnostem Soft Paris a Soft Paris Parties – pod hrozbou uložení penále ve výši 2500 eur za každé porušení povinnosti – nařízeno mimo jiné i to, aby přestaly na území Beneluxu uvádět na trh své výrobky a služby označené slovní ochrannou známkou SOFT PARIS.

19

Dne 27. dubna 2021 podala společnost Starkinvest návrh na vydání platebního rozkazu k úhradě částky 86694,22 eura, z toho 85000 eur jako penále za období od 24. března do 27. dubna 2021.

20

Návrhem došlým kanceláři tribunal de première instance de Liège (soud prvního stupně v Lutychu, Belgie) dne 3. května 2021 požádala společnost Starkinvest o povolení k evropskému obstavení účtu do výše 85000 eur ve vztahu ke všem částkám, které se potenciálně nacházejí na francouzských bankovních účtech společnosti Soft Paris Parties, která sídlí v Irsku.

21

V rámci analýzy podmínek pro vydání příkazu k obstavení těchto účtů soudce tribunal de première instance de Liège (soud prvního stupně v Lutychu) rozhodující v exekučních věcech, který je předkládajícím soudem, uvádí, že v článku 7 nařízení č. 655/2014 je zaveden režim, který odlišuje dva předpoklady – první spočívá v tom, že věřitel již disponuje exekučním titulem, a nemusí tedy zdůvodňovat opodstatněnost své pohledávky, a druhý v tom, že věřitel takovým titulem nedisponuje, takže musí předložit důkaz, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

22

Z toho podle předkládajícího soudu vyplývá, že posouzení, které musí provést v projednávané věci, závisí na tom, zda se společnost Starkinvest může dovolávat rozsudku cour d’appel de Liège (odvolací soud v Lutychu) ze dne 6. ledna 2015 coby exekučního titulu, tj. rozhodnutí, „na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku věřitele“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014.

23

Předkládající soud v tomto ohledu zdůrazňuje, že ve zmíněném rozsudku, kterým byla uložena povinnost zaplatit společnosti Starkinvest v případě nesplnění příkazu ke zdržení se jednání penále, není uvedena přesná výše penále, která z povahy věci ještě nebyla ke dni vydání tohoto rozhodnutí známa. Podle belgického práva ovšem není nutné výši penále stanovit před obstavením, jelikož rozhodnutí, kterým se ukládá povinnost zaplatit penále, je vykonatelné a bylo doručeno. Příslušný soud o této otázce rozhoduje až v rámci řízení o odporu proti provedenému obstavení.

24

Vzhledem k tomu, že „pohledávka“ je definována v článku 4 nařízení č. 655/2014 jako „pohledávka na zaplacení konkrétní peněžní částky, která se stala splatnou, nebo pohledávka na zaplacení stanovitelné peněžní částky vyplývající z již uskutečněné transakce nebo události, pokud tato pohledávka může být předmětem žaloby podané u soudu“, předkládající soud se zabývá tím, zda lze za pohledávku ve smyslu tohoto ustanovení považovat penále, jehož podstata a základní výše jsou stanoveny v soudním rozhodnutí, ale jehož splatná výše se liší v závislosti na případných budoucích protiprávních jednáních dlužníka.

25

Předkládající soud v podstatě uvádí, že v případě kladné odpovědi by rozhodnutí o uložení penále mohlo být považováno za rozhodnutí, „na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014, v důsledku čehož by byl soud členského státu původu, u kterého byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, připraven o veškerou pravomoc ke kontrole náležitostí uplatňované pohledávky. Taková kontrola by však dotčenému soudu umožnila ověřit, že penále, v souvislosti s nímž je podán návrh na vydání příkazu k obstavení, je skutečně splatné, že nedošlo k promlčení a že byla dodržena všechna procesní pravidla, a to včetně těch, která se týkají informativní povahy doručení rozhodnutí o penále.

26

Předkládající soud si kromě toho klade otázku, zda je třeba při výkladu, který je nutno provést, zohlednit článek 55 nařízení č. 1215/2012, který stanoví, že rozhodnutí o zaplacení penále vydaná v některém členském státě jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je soudem původu s konečnou platností stanovena výše penále.

27

Předkládající soud si nadto klade otázku, zda je nutno vyžadovat, aby byla výše penále stanovena předem, je-li přípustné kvalifikovat soudní rozhodnutí, kterým se ukládá penále, za rozhodnutí, „na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku“, ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014, přičemž v důsledku existence takového exekučního titulu je soud příslušný k vydání povolení k evropskému obstavení účtu připraven o posuzovací pravomoc stran náležitostí pohledávky.

28

Za těchto podmínek se soudce tribunal de première instance de Liège (soud prvního stupně v Lutychu) rozhodující v exekučních věcech rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

29

Předkládající soud požádal Soudní dvůr o projednání této věci ve zrychleném řízení podle čl. 105 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora.

30

Na podporu této žádosti se dovolával povahy návrhu na vydání příkazu k obstavení, který u něj byl podán, a skutečnosti, že řízení bylo přerušeno do doby, než Soudní dvůr provede požadovaný výklad.

31

Z článku 105 odst. 1 jednacího řádu vyplývá, že k žádosti předkládajícího soudu, nebo výjimečně i bez návrhu může předseda Soudního dvora po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodnout o projednání předběžné otázky ve zrychleném řízení odchylně od ustanovení tohoto jednacího řádu, pokud povaha věci vyžaduje, aby byla projednána bez zbytečného odkladu.

32

V daném případě předseda Soudního dvora dne 14. června 2021 po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodl, že se žádost o projednání věci ve zrychleném řízení zamítá, jelikož důvody uvedené předkládajícím soudem nemohou prokázat, že jsou v posuzované věci splněny podmínky stanovené v čl. 105 odst. 1 jednacího řádu.

33

Zrychlené řízení totiž představuje procesní nástroj, který má reagovat na mimořádně naléhavé situace (rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Randstad Italia, C‑497/20, EU:C:2021:1037, bod 37 a citovaná judikatura). Pouhý – zajisté oprávněný – zájem jednotlivců na co nejrychlejším určení rozsahu práv, která pro ně vyplývají z unijního práva, nebo pouhé hospodářské zájmy – jakkoli významné a legitimní – nemohou samy o sobě odůvodnit projednání věci ve zrychleném řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. listopadu 2021, Energieversorgungscenter Dresden-Wilschdorf, C‑938/19, EU:C:2021:908, body 43 a 45, jakož i citovaná judikatura).

34

Podstatou dvou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba posoudit společně, je, zda musí být čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014 vykládán v tom smyslu, že soudní rozhodnutí, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit v případě budoucího porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání penále, a které tedy s konečnou platností nestanoví výši tohoto penále, představuje rozhodnutí, na jehož základě má uvedený dlužník uhradit pohledávku ve smyslu tohoto ustanovení, takže věřitel, který navrhuje vydání příkazu k obstavení, je zproštěn povinnosti předložit důkazy dostatečné k tomu, aby tento soud přesvědčil, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

35

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 17 odst. 1 nařízení č. 655/2014 platí, že soud, u něhož byl podán návrh na vydání příkazu k obstavení, přezkoumá, zda jsou splněny podmínky a požadavky stanovené v tomto nařízení.

36

Podmínky pro vydání příkazu k obstavení jsou uvedeny v článku 7 nařízení č. 655/2014. První odstavec tohoto článku, vykládaný ve světle jeho druhého odstavce, v podstatě stanoví, že soud vydá příkaz k obstavení, jestliže věřitel, který získal rozhodnutí, soudní smír nebo veřejnou listinu, na jejichž základě má dlužník uhradit pohledávku věřitele, předloží dostatečné důkazy o tom, že existuje naléhavá potřeba zajišťovacího opatření. Pokud věřitel takové rozhodnutí, smír nebo listinu dosud nezískal, musí podle druhého pododstavce uvedeného článku předložit dostatečné důkazy nejen o tom, že existuje naléhavá potřeba navrhovaného opatření, ale také o tom, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

37

Kromě toho je třeba uvést, že výraz „rozhodnutí“ použitý v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014 je definován v bodě 8 článku 4 tohoto nařízení a výraz „pohledávka“ použitý v čl. 7 odst. 2 téhož nařízení je definován v bodě 5 článku 4 tohoto nařízení.

38

Výraz „pohledávka“ je v čl. 4 bodě 5 nařízení č. 655/2014 definován jako „pohledávka na zaplacení konkrétní peněžní částky, která se stala splatnou, nebo pohledávka na zaplacení stanovitelné peněžní částky vyplývající z již uskutečněné transakce nebo události, pokud tato pohledávka může být předmětem žaloby podané u soudu“.

39

Pokud je tedy možné využít příkazu k obstavení za účelem zajištění pohledávek, které se již staly splatnými, musí tomu tak být i v případě pohledávek, které se dosud splatnými nestaly, pokud tyto pohledávky vyplývají z již uskutečněné transakce nebo události a v okamžiku jejich předložení soudu za účelem vydání uvedeného příkazu lze stanovit jejich výši.

40

Mezi dosud nesplatné pohledávky uvedené v čl. 4 bodu 5 nařízení č. 655/2014 patří – jak je uvedeno v bodě 12 odůvodnění tohoto nařízení – pohledávky týkající se protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, a občanskoprávních nároků na náhradu škody či uvedení do původního stavu, které jsou založeny na jednání, jež vedlo k trestnímu řízení, což jsou ale případy, které nezahrnují pohledávku, v souvislosti s níž bylo přijato soudní rozhodnutí o uložení penále, o které se jedná ve věci v původním řízení.

41

Jak totiž uvedl generální advokát v bodech 65 a 66 svého stanoviska, transakce nebo událost, ze které vyplývá dosud nesplatná pohledávka, uvedená v čl. 4 bodě 5 nařízení č. 655/2014, musí předcházet přijetí rozhodnutí, na jehož základě má dlužník uhradit pohledávku, zmíněného v čl. 7 odst. 2 tohoto nařízení, což zjevně není případ projednávané věci, neboť k nesplnění příkazu ke zdržení se určitého jednání, které může vést k zaplacení penále, může dojít až po vydání soudního rozhodnutí o uložení penále.

42

Výraz „rozhodnutí“, který je definován v čl. 4 bodu 8 nařízení č. 655/2014 jakožto „každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno“, musí být vykládán v tom smyslu, že toto rozhodnutí musí být vykonatelné [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, K.H. K. (Obstavení účtů), C‑555/18, EU:C:2019:937, bod 44].

43

S ohledem na výše uvedené musí být výraz „rozhodnutí, na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku“, který je použit v článku 7 nařízení č. 655/2014, chápán jako vykonatelné rozhodnutí, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit částku, která je v okamžiku přijetí tohoto rozhodnutí konkrétně stanovena nebo je stanovitelná.

44

Jak přitom v podstatě uvedl generální advokát v bodech 62, 63 a 73 svého stanoviska, i když soudní rozhodnutí, v němž je stanovena základní výše penále za případné porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání – je-li toto rozhodnutí vykonatelné – obsahuje příkaz k úhradě teoreticky stanovitelné částky, v tomto rozhodnutí nemůže být uvedena přesná výše pohledávky, která má být vymáhána, jelikož tato výše závisí na budoucích událostech, a ke dni přijetí soudního rozhodnutí o uložení tohoto penále tedy není známa.

45

Výraz „rozhodnutí, na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku věřitele“, který je použit v čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014, totiž musí být vykládán v kontextu s přihlédnutím k ustanovením, která tomuto čl. 7 odst. 2 předcházejí, i k ustanovením, která po něm následují.

46

Článek 6 nařízení č. 655/2014 v této souvislosti v odstavci 3 výslovně stanoví, že pokud již věřitel získal rozhodnutí, jsou „k vydání příkazu k obstavení pro pohledávku uvedenou v rozhodnutí“ příslušné soudy členského státu, v němž bylo rozhodnutí vydáno.

47

Stejně tak podle čl. 8 odst. 2 písm. g) bodu ii) nařízení č. 655/2014 platí, že věřitel může požádat o vydání příkazu k obstavení ve „výši hlavní pohledávky, která je uvedena v rozhodnutí[…] nebo její části“.

48

Vzhledem k tomu, že v soudním rozhodnutí, kterým se účastníku řízení ukládá, aby zaplatil penále v případě budoucího porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání, není uvedena přesná výše pohledávky, která má být vymáhána, takové rozhodnutí nemůže představovat „rozhodnutí, na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014, v jehož důsledku je věřitel osvobozen od povinnosti předložit dostatečné důkazy, které soud, u něhož je podán návrh na vydání takového příkazu, přesvědčí, že věřitel pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

49

Tento výklad potvrzují i cíle nařízení č. 655/2014, které jakožto alternativu k zajišťovacím opatřením podle vnitrostátního práva zavádí řízení na úrovni Evropské unie, jež prostřednictvím závazných a přímo použitelných ustanovení umožňuje účinně a rychle obstavit peněžní prostředky uložené na bankovních účtech [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, K.H. K. (Obstavení účtů), C‑555/18, EU:C:2019:937, body 31 a 32].

50

Cílem článku 7 nařízení č. 655/2014, ve spojení s bodem 14 odůvodnění tohoto nařízení, je totiž nastolit odpovídající rovnováhu mezi zájmy věřitele a dlužníka tím, že stanoví rozdílné podmínky pro vydání příkazu k obstavení podle toho, zda věřitel již získal v členském státě titul, na jehož základě má dlužník uhradit pohledávku. Pokud ano, musí věřitel prokázat pouze naléhavost opatření z důvodu existence bezprostředního nebezpečí, zatímco pokud ne, musí rovněž soud přesvědčit o fumus boni iuris [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, K. H. K. (Obstavení účtů), C‑555/18, EU:C:2019:937, bod 40].

51

Jak zdůraznil generální advokát v bodech 75 a následujících svého stanoviska, výklad čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014, podle něhož by rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit teoreticky stanovitelnou částku, jejíž přesná výše je ale i nadále nejistá, představovalo „rozhodnutí, na je[hož] základě má dlužník uhradit pohledávku“ ve smyslu uvedeného ustanovení, by mohl narušit rovnováhu uvedenou v bodě 50 tohoto rozsudku, která – jak plyne z bodu 14 odůvodnění tohoto nařízení – spočívá ve vyvažování zájmů věřitele, který usiluje o vydání příkazu k obstavení, a zájmů dlužníka na tom, aby se zabránilo zneužití takového příkazu.

52

Požadavek, aby byla stanovena přesná výše pohledávky, která má být vymáhána, a aby tedy byla výše penále stanovena před doručením příkazu k obstavení, je tudíž odůvodněn potřebou dodržovat odpovídající rovnováhu mezi zájmy věřitele a zájmy dlužníka.

53

V tomto ohledu je třeba připomenout, že belgické právo se tím, že v oblasti penále uplatňuje ustanovení přijatá po schválení Úmluvy Beneluxu o jednotném právu upravujícím penále, která byla podepsána v Haagu dne 26. listopadu 1973, liší od pravidel platných v ostatních členských státech.

54

K nápravě obtíží, které by mohly vyplynout z rozdílů mezi právními předpisy členských států v této otázce, bylo do článku 43 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32) vloženo zvláštní ustanovení, a sice pravidlo, podle něhož jsou „cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu“. Toto pravidlo bylo převzato ve stejném znění do článku 49 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) a v současné době se v podstatě nachází v článku 55 nařízení č. 1215/2012 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2015, Bohez, C‑4/14, EU:C:2015:563, bod 56).

55

I když nařízení č. 655/2014 rovnocenné pravidlo týkající se penále neobsahuje, nelze z toho vyvodit, že úmyslem unijního normotvůrce bylo vyloučit penále z působnosti tohoto nařízení. Článek 48 písm. b) uvedeného nařízení totiž stanoví, že tímto nařízením není dotčeno nařízení č. 1215/2012. Kromě toho je třeba podotknout, že požadavek, aby byla stanovena přesná výše pohledávky, která má být vymáhána, a aby byla předem stanovena výše penále, je nejen v souladu s cílem efektivity, který sleduje nařízení č. 655/2014, ale odpovídá i vyvažování zájmů prováděnému tímto nařízením (obdobně viz rozsudek ze dne 9. září 2015, Bohez, C‑4/14, EU:C:2015:563, body 46 a 57).

56

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 7 odst. 2 nařízení č. 655/2014 musí být vykládán v tom smyslu, že soudní rozhodnutí, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit v případě budoucího porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání penále, a které tedy s konečnou platností nestanoví výši tohoto penále, nepředstavuje rozhodnutí, na jehož základě má uvedený dlužník uhradit pohledávku ve smyslu tohoto ustanovení, takže věřitel, který navrhuje vydání příkazu k obstavení, není zproštěn povinnosti předložit důkazy dostatečné k tomu, aby soud, u kterého je podán návrh na vydání tohoto příkazu, přesvědčil, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.

57

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 655/2014 ze dne 15. května 2014, kterým se zavádí řízení o evropském příkazu k obstavení účtů k usnadnění vymáhání přeshraničních pohledávek v občanských a obchodních věcech,

musí být vykládán v tom smyslu, že

soudní rozhodnutí, kterým se dlužníkovi ukládá povinnost zaplatit v případě budoucího porušení příkazu ke zdržení se určitého jednání penále, a které tedy s konečnou platností nestanoví výši tohoto penále, nepředstavuje rozhodnutí, na jehož základě má uvedený dlužník uhradit pohledávku ve smyslu tohoto ustanovení, takže věřitel, který navrhuje vydání evropského příkazu k obstavení účtů, není zproštěn povinnosti předložit důkazy dostatečné k tomu, aby soud, u kterého je podán návrh na vydání tohoto příkazu, přesvědčil, že pravděpodobně uspěje ve věci své pohledávky vůči dlužníkovi.