–

za BRD Groupe Société Générale SA: M. Avram, avocată,

–

za španělskou vládu: M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyně,

–

za italskou vládu: G. Palmieri, jako zmocněnkyně, ve spolupráci s G. Grecem, avvocato dello Stato,

–

za Evropskou komisi: M. Carpus Carcea a N. Ruiz García, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi TU a SU na straně jedné a BRD Groupe Société Générale SA (dále jen „BRD“) a Next Capital Solutions Ltd (dále jen „NCS“) na straně druhé ve věci námitky proti nucenému výkonu povinnosti splatit úvěr ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi TU a SU na jedné straně a BRD na straně druhé, přičemž pohledávka posledně uvedené společnosti byla následně postoupena společnosti NCS.

3

Dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí, že „soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli“.

4

Článek 6 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

5

Článek 7 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

6

Článek 638 odst. 1 bod 4 Legea nr. 134/2010 privind Codul de procedură civilă (zákon č. 134/2010, občanský soudní řád), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „občanský soudní řád“), stanoví:

„Exekučními tituly jsou a předmětem nuceného výkonu rozhodnutí mohou být rovněž:

4. pohledávky nebo jiné dokumenty, které jsou podle zákona vykonatelné.“

7

Článek 638 odst. 2 občanského soudního řádu stanoví:

„O odklad výkonu exekučních titulů uvedených v odst. 1 bodech 2 a 4 lze požádat rovněž v rámci žaloby ve věci samé, jejímž předmětem je jejich zrušení. Ustanovení článku 719 se použijí obdobně.“

8

Článek 713 odst. 2 občanského soudního řád stanoví:

„Je-li nucený výkon rozhodnutí proveden na základě jiného exekučního titulu, než je rozhodnutí soudu, mohou být skutkové nebo právní důvody týkající se opodstatněnosti nároku exekučního titulu uplatněny na podporu námitky pouze v případě, že zákon nestanoví […] žádný konkrétní procesní opravný prostředek na zrušení tohoto exekučního titulu.“

9

Článek 715 odst. 1 bod 3 občanského soudního řádu stanoví:

„Nestanoví-li zákon jinak, může být námitka proti nucenému výkonu rozhodnutí podána ve lhůtě patnácti dnů, která počíná běžet ode dne, kdy:

[…]

[…]“

10

V říjnu 2007 TU a SU uzavřeli smlouvu o půjčce s BRD (dále jen „dotčená smlouva o půjčce“). V červnu 2009 postoupila posledně uvedená společnost pohledávku vyplývající z této smlouvy společnosti IFN Next Capital Finance SA, která v srpnu téhož roku postoupila tuto pohledávku společnosti NCS.

11

Společnost NCS se dne 23. února 2015 obrátila na soudního exekutora za účelem vymáhání uvedené pohledávky vůči TU na základě dotčené smlouvy o půjčce, která je podle rumunského práva exekučním titulem. Tento soudní exekutor v této souvislosti vydal vůči TU platební rozkaz s výzvou k zaplacení zbývajících částek dlužných na základě dotčené smlouvy o půjčce, jakož i nákladů na nucený výkon rozhodnutí. Téhož dne nařídil soudní exekutor zajištění finančních aktiv na účtech TU u několika bankovních institucí. Tyto jednotlivé úkony výkonu rozhodnutí byly dotyčné osobě oznámeny dne 2. března 2015.

12

Příkazem ze dne 6. března 2015 soudní exekutor nařídil srážky ze mzdy od zaměstnavatele TU. I toto opatření bylo této posledně uvedené osobě oznámeno dne 13. března 2015.

13

Dne 17. března 2015 TU zpochybnil u soudního exekutora vymáhané částky a následně dne 5. srpna 2015 požádal o souhlas se splácením ve splátkách rozložených do šesti měsíců. Poté exekutor dne 25. května 2016 opět nařídil srážky ze mzdy TU.

14

Dne 6. prosince 2018 vydal soudní exekutor nový platební rozkaz na zbývající částky dlužné společnosti NCS, navýšené o náklady na výkon rozhodnutí, a to pod hrozbou exekuce spoluvlastnického podílu TU na budově nacházející se v Bukurešti (Rumunsko).

15

Dne 28. prosince 2018 podal TU proti nucenému výkonu rozhodnutí námitku k Judecătoria sectorului 1 București (soud prvního stupně pro 1. obvod Bukurešť, Rumunsko), přičemž se dovolával promlčení práva podat návrh na výkon rozhodnutí. Pravomocným rozsudkem vydaným dne 18. dubna 2019 tento soud rozhodl, že námitka proti výkonu rozhodnutí byla podána opožděně.

16

Dne 17. února 2020 podali TU a SU u uvedeného soudu novou námitku proti nucenému výkonu rozhodnutí, přičemž tvrdili, že dvě ujednání dotčené smlouvy o půjčce, která se týkají výběru poplatku za otevření spisu a měsíčního poplatku za zpracování a správu půjčky, jsou zneužívající. Svou žalobou se TU a SU domáhali rovněž zrušení úkonů nuceného výkonu a vrácení částek neoprávněně vybraných NCS z důvodu zneužívající povahy těchto ujednání.

17

Na podporu této nové námitky se TU a SU dovolávali usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala Bucureşti a Secapital (C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950), v němž Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému pravidlu vnitrostátního práva, jako je článek 713 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož po uplynutí lhůty patnácti dnů od oznámení prvních úkonů tohoto řízení zaniká právo spotřebitele, na nějž se vztahuje nucený výkon, na uplatnění existence zneužívajících ujednání ve smlouvě, na jejímž základě se nucený výkon provádí, a to i v případě, že tento spotřebitel může podle vnitrostátního práva podat žalobu na určení existence zneužívajících ujednání, jejíž podání nepodléhá žádné lhůtě, ale jejíž řešení nemá vliv na výsledek řízení o nuceném výkonu, které může být pro spotřebitele závazné před rozhodnutím o žalobě na určení existence zneužívajících ujednání.

18

Rozsudkem ze dne 3. července 2020 Judecătoria sectorului 1 București (soud prvního stupně pro 1. obvod, Bukurešť) vyhověl námitce vznesené společnostmi BRD a NCS, vycházející z opožděného podání námitky povinných osob. Předkládající soud má za to, že i když v usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala BucureΛti a Secapital (C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950), Soudní dvůr rozhodl, že spotřebitel musí mít možnost uplatnit zneužívající povahu smluvních ujednání v rámci námitky proti nucenému výkonu na základě dotyčné smlouvy, nic to nemění na tom, že toto právo nelze účinně uplatnit v kterémkoli okamžiku, aniž by se na něj vztahovaly zákonem stanovené lhůty.

19

TU a SU podali proti tomuto rozsudku odvolání k předkládajícímu soudu, Tribunalul Bucure’ti (vyšší soud Bukurešť, Rumunsko), aby změnil rozhodnutí v prvním stupni tak, že vyhoví námitce vycházející z opožděnosti uvedené námitky, jelikož odůvodnění přijaté Judecătoria sectorului 1 București (tribunál prvního stupně pro 1. obvod, Bukurešť) údajně vycházelo z nesprávného právního posouzení.

20

Předkládající soud uvádí, že věc, která mu byla předložena, a věc, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala Bucureşti a Secapita (C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950), jsou podobné. Zabývá se však otázkou, zda okolnost, že soud, k němuž spotřebitel případně podá žalobu podle obecného práva, má možnost přerušit řízení o nuceném výkonu vztahujícím se na smlouvu až do doby rozhodnutí o této žalobě, jak vyplývá z čl. 638 odst. 2 občanského soudního řádu, může mít vliv na závěry vyplývající z tohoto usnesení.

21

Kromě toho v případě, že by tomu tak nebylo a nebylo by možné vykládat pravidla vnitrostátního práva týkající se nuceného výkonu v souladu s unijním právem tak, že se spotřebiteli umožní podat námitku proti nucenému výkonu vztahujícímu se na smlouvu po uplynutí lhůty patnácti dnů z důvodu zneužívající povahy ujednání dotčené smlouvy, předkládající soud se táže na důsledky, jaké by z toho měl vyvodit.

22

Za těchto podmínek se Tribunalul București (vyšší soud Bukurešť) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Brání směrnice 93/13 takovému pravidlu vnitrostátního práva, jako je pravidlo vyplývající z článku 712 a násl. […] občanského soudního řádu, které stanoví patnáctidenní lhůtu, ve které může dlužník prostřednictvím námitky proti nucenému výkonu uplatnit zneužívající povahu smluvního ujednání [smlouvy, která je] exekučním titulem, jestliže žaloba na určení existence zneužívajících ujednání obsažených ve [smlouvě, která je] exekučním titulem, nepodléhá žádné lhůtě a v rámci této žaloby je dlužníkovi umožněno požádat o přerušení nuceného výkonu […] v souladu s čl. 638 odst. 2 občanského soudního řádu?“

23

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je po uplynutí lhůty patnácti dnů stanovené v tomto ustanovení podána námitka proti nucenému výkonu vztahujícímu se na smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, aby i bez návrhu nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání této smlouvy, i když tento spotřebitel kromě toho může podat žalobu ve věci samé, která mu umožňuje navrhnout soudu, jemuž byla tato žaloba předložena, aby takový přezkum provedl a nařídil přerušení nuceného výkonu až do vyhlášení rozhodnutí o uvedené žalobě v souladu s jiným ustanovením tohoto vnitrostátního práva.

24

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli, co se týče vyjednávací síly i úrovně informovanosti (viz zejména rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 40 a citovaná judikatura).

25

Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o závazné ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, skutečnou rovnováhou, která má nastolit rovnost mezi smluvními stranami (viz zejména rozsudky ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, body 53 a 55, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 41).

26

V tomto kontextu již Soudní dvůr několikrát uvedl, že vnitrostátní soud má povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu, a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu (rozsudky ze dne 14. března 2013, Aziz, C‑415/11, EU:C:2013:164, bod 46 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15, EU:C:2016:980, bod 58, jakož i ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14, EU:C:2017:60, bod 43).

27

Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli (rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, bod 44 a citovaná judikatura).

28

Ačkoli Soudní dvůr již několikrát a s přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 vymezil způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, nic to nemění na tom, že unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a tato řízení tedy spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než řízení upravující podobné situace podléhající vnitrostátnímu právu (zásada rovnocennosti) a neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity) (viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2019, Addiko Bank, C‑407/18, EU:C:2019:537, body 45 a 46, jakož i citovaná judikatura).

29

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že povinnost členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, s sebou nese, zejména pokud jde o práva vyplývající ze směrnice 93/13, požadavek účinné soudní ochrany, potvrzený v čl. 7 odst. 1 této směrnice a zakotvený rovněž v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, který se použije mimo jiné na definici procesních podmínek týkajících se soudních řízení založených na takových právech (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. června 2021, BNP Paribas Personal Finance, C‑776/19 až C‑782/19, EU:C:2021:470, bod 29 a citovaná judikatura).

30

V tomto ohledu již měl Soudní dvůr za to, že v případě, že je řízení o nuceném výkonu ukončeno před vydáním rozhodnutí soudu rozhodujícího ve věci samé, jímž se konstatuje zneužívající povaha smluvního ujednání, na jehož základě byl tento nucený výkon nařízen, a proto neplatnost tohoto řízení, by toto rozhodnutí umožňovalo zaručit uvedenému spotřebiteli pouze ochranu a posteriori spočívající v náhradě škody, která by se ukázala jako neúplná a nedostatečná a nepředstavovala by přiměřený ani účinný prostředek k upuštění od použití tohoto ujednání, a to na rozdíl od toho, co stanoví čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 (usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala București a Secapital, C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950, bod 32, jakož i citovaná judikatura).

31

Soudní dvůr tak v bodě 34 usnesení ze dne 6. listopadu 2019, BNP Paribas Personal Finance SA Paris Sucursala BucureΛti a Secapital (C‑75/19, nezveřejněné, EU:C:2019:950), na které odkazuje předkládající soud, rozhodl, že směrnice 93/13/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že brání takovému pravidlu vnitrostátního práva, podle něhož došlo k prekluzi nároku spotřebitele, který uzavřel smlouvu o půjčce s úvěrovou institucí a proti němuž tento prodávající nebo poskytovatel podal návrh na nucený výkon rozhodnutí, na dovolání se existence zneužívajících ujednání, aby se bránil uvedenému výkonu rozhodnutí, po uplynutí lhůty patnácti dnů od oznámení prvních aktů tohoto řízení, i když tento spotřebitel může podle vnitrostátního práva podat žalobu na určení existence zneužívajících ujednání, jehož zahájení nepodléhá žádné lhůtě, ale jehož výsledek nemá žádný vliv na výsledek řízení o nuceném výkonu rozhodnutí, které může být pro spotřebitele závazné před ukončením řízení o žalobě na určení zneužívajících ujednání.

32

Předkládající soud si nicméně klade otázku, zda je tento výklad platný i v případě, že soud rozhodující o žalobě ve věci samé má pravomoc odložit nucený výkon rozhodnutí.

33

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že možnost spotřebitele podat k soudu rozhodujícímu ve věci samé žalobu podle obecného práva směřující k přezkumu případně zneužívající povahy ujednání smlouvy, ve vztahu k níž se žádá o nucený výkon, v rámci které se může domáhat, aby tento soud tento výkon odložil, v zásadě umožňuje čelit riziku, že řízení o nuceném výkonu rozhodnutí bude ukončeno před rozhodnutím o žalobě na určení existence zneužívajících usnesení.

34

Nicméně je nutno podotknout, že po podání projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vydal Soudní dvůr rozsudek ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România (C‑725/19, EU:C:2022:396). V bodě 60 tohoto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je podána námitka proti tomuto výkonu, aby bez návrhu nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, pokud soud rozhodující ve věci samé, k němuž může být podána samostatná žaloba podle obecného práva za účelem přezkumu případně zneužívající povahy ujednání takové smlouvy, může přerušit řízení o nuceném výkonu, dokud nerozhodne ve věci samé, pouze je-li složena jistota, jejíž výše může odradit spotřebitele, aby podal takovou žalobu a setrval na ní.

35

Předkládající soud, který byl dotázán, zda s ohledem na uvedený rozsudek trvá na projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, uvedl, že tento rozsudek obsahuje odpověď na podobnou otázku týkající se totožného právního problému.

36

Je pravda, že ve sporu v původním řízení, ve kterém byl vydán rozsudek ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România (C‑725/19, EU:C:2022:396), neměl soud, jemuž byla předložena námitka proti nucenému výkonu, možnost přezkoumat případně zneužívající povahu ujednání smlouvy, která slouží jako základ tohoto výkonu, zatímco za okolností věci, v níž byla podána projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, tento soud tuto možnost má, avšak za předpokladu, že mu byla tato otázka předložena ve lhůtě patnácti dnů, po jejímž uplynutí dochází k prekluzi tohoto práva spotřebitele. Nicméně v obou případech je zásadní otázkou, zda možnost spotřebitele podat žalobu ve věci samé, v jejímž rámci může žádat o přerušení nuceného výkonu, je s ohledem na podmínky takového přerušení schopna zajistit účinnost ochrany zamýšlené směrnicí 93/13.

37

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že na takové přerušení se vztahují ustanovení článku 719 občanského soudního řádu. Procesní kontext je podle všeho v tomto ohledu totožný s kontextem uvedeným v bodě 57 rozsudku ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România (C‑725/19, EU:C:2022:396), ve kterém Soudní dvůr uvedl, že v případě samostatné žaloby podané k soudu rozhodujícímu ve věci samé je spotřebitel, jenž navrhuje přerušení řízení o nuceném výkonu, povinen složit jistotu vypočtenou na základě hodnoty předmětu žaloby. Znění článku 719 občanského soudního řádu, jak je převzato ve vyjádření předloženém Evropskou komisí v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, může toto zjištění potvrdit.

38

Je tedy třeba uvést, že v bodě 58 rozsudku ze dne 17. května 2022, Impuls Leasing România (C‑725/19, EU:C:2022:396), Soudní dvůr připomněl judikaturu, podle níž náklady, které by soudní řízení způsobilo ve vztahu k výši sporného dluhu, nesmí odradit spotřebitele od podání žaloby k soudu za účelem přezkumu případně zneužívající povahy smluvních ujednání. V bodě 59 tohoto rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že je pravděpodobné, že dlužník v prodlení s platbou nedisponuje finančními prostředky nezbytnými k složení požadované jistoty.

39

Je tudíž třeba mít za to, že možnost spotřebitele podat žalobu ve věci samé, aniž by byl vázán lhůtou, v jejímž rámci může navrhnout přerušení řízení o nuceném výkonu prostřednictvím složení jistoty, nemůže zajistit účinnost ochrany zamýšlené směrnicí 93/13, pokud výše částky požadované pro složení této jistoty může tohoto spotřebitele odradit, aby podal takovou žalobu a setrval na ní, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

40

Ve zbývající části předkládající soud uvedl, že část jeho žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, uvedená v bodech 23 a 24 této žádosti, týkající se postoje, který má vnitrostátní soud zaujmout v případě, že nemůže podat výklad vnitrostátního práva v souladu s unijním právem, má i nadále význam.

41

V tomto ohledu je třeba připomenout, že aby mohly soudy vyložit a aplikovat vnitrostátní právní předpisy v souladu s požadavky směrnice 93/13, musí i bez návrhu zkoumat, zda mají ujednání sjednaná mezi stranami zneužívající povahu, a případně upustit od použití všech vnitrostátních předpisů či judikatury, které takovému přezkumu brání (rozsudek ze dne 7. listopadu 2019, Profi Credit Polska, C‑419/18 a C‑483/18, EU:C:2019:930, bod 76, jakož i citovaná judikatura).

42

Z toho vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání ustanovení vnitrostátního práva, které neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je po uplynutí lhůty patnácti dnů stanovené v tomto ustanovení podána námitka proti nucenému výkonu vztahujícímu se na smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, aby bez návrhu nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání této smlouvy, i když tento spotřebitel kromě toho může podat žalobu ve věci samé, která mu umožňuje navrhnout soudu, jemuž byla tato žaloba předložena, aby takový přezkum provedl a nařídil přerušení nuceného výkonu až do rozhodnutí o uvedené žalobě v souladu s jiným ustanovením tohoto vnitrostátního práva, je-li toto přerušení možné pouze složením jistoty, jejíž výše může odradit spotřebitele, aby podal takovou žalobu a setrval na ní, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. V případě, že vnitrostátní soud, kterému byla předložena námitka proti nucenému výkonu rozhodnutí na základě takové smlouvy, nemůže vykládat a používat vnitrostátní právní předpisy v souladu s požadavky této směrnice, má povinnost i bez návrhu zkoumat, zda mají ujednání této smlouvy zneužívající povahu, a v případě potřeby upustit od použití všech vnitrostátních ustanovení, která takovému přezkumu brání.

43

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (devátý senát) rozhodl takto:

Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách

je třeba vykládat v tom smyslu, že

brání ustanovení vnitrostátního práva, které neumožňuje soudu rozhodujícímu o nuceném výkonu, k němuž je po uplynutí lhůty patnácti dnů stanovené v tomto ustanovení podána námitka proti nucenému výkonu vztahujícímu se na smlouvu uzavřenou mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, která je exekučním titulem, aby bez návrhu nebo na návrh spotřebitele posoudil zneužívající povahu ujednání této smlouvy, i když tento spotřebitel kromě toho může podat žalobu ve věci samé, která mu umožňuje navrhnout soudu, jemuž byla tato žaloba předložena, aby takový přezkum provedl a nařídil přerušení nuceného výkonu až do rozhodnutí o uvedené žalobě v souladu s jiným ustanovením tohoto vnitrostátního práva, je-li toto přerušení možné pouze složením jistoty, jejíž výše může odradit spotřebitele, aby podal takovou žalobu a setrval na ní, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. V případě, že vnitrostátní soud, kterému byla předložena námitka proti nucenému výkonu rozhodnutí na základě takové smlouvy, nemůže vykládat a používat vnitrostátní právní předpisy v souladu s požadavky této směrnice, má povinnost i bez návrhu zkoumat, zda mají ujednání této smlouvy zneužívající povahu, a v případě potřeby upustit od použití všech vnitrostátních ustanovení, která takovému přezkumu brání.