Spojené věci C‑181/21 a C‑269/21

G.
v.
M. S.

a

BC
a
DC
v.
X

(žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které podaly Sąd Okręgowy w Katowicach a Sąd Okręgowy w Krakowie)

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 9. ledna 2024

„Řízení o předběžné otázce – Článek 267 SFEU – Možnost předkládajícího soudu zohlednit rozsudek Soudního dvora o předběžné otázce – Nezbytnost požadovaného výkladu k tomu, aby předkládající soud mohl vydat rozsudek – Nezávislost soudců – Podmínky pro jmenování soudců obecných soudů – Možnost zpochybnit usnesení, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na vydání předběžných opatření – Možnost vyloučit soudce soudního kolegia – Nepřípustnost žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce“

Předběžné otázky – Přípustnost – Omezení – Zjevně irelevantní otázky a hypotetické otázky položené v kontextu, který vylučuje užitečnou odpověď – Otázky, zda kolegium, ve kterém zasedá soudce jmenovaný za určitých zvláštních okolností, splňuje požadavky, které jsou vlastní nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem – Pravomoc vnitrostátních soudů posoudit legalitu tohoto soudního kolegia nebo zpochybnit jeho konečné rozhodnutí – Neexistence – Nepřípustnost

(Článek 267 SFEU)

(viz body 68–78)

Shrnutí

Velký senát Soudního dvora považuje za nepřípustné dvě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané polskými soudy, které mají pochybnosti o souladu složení soudního kolegia ve věcech v původních řízeních s požadavky, které jsou vlastní nezávislému a nestrannému soudu ve smyslu unijního práva.

V první věci (C‑181/21) bylo tříčlenné soudní kolegium v rámci Krajského soudu v Katovicích (Sąd Okręgowy w Katowicach, Polsko) určeno k projednání stížnosti proti usnesení, kterým byl zamítnut odpor spotřebitele proti platebnímu rozkazu. Soudce zpravodaj pověřený touto věcí vyjádřil pochybnosti o postavení tohoto soudního kolegia jako „soudu“ s ohledem na okolnosti, za kterých došlo ke jmenování soudkyně A. Z., která je rovněž členkou uvedeného kolegia, ke Krajskému soudu v Katovicích. Jeho obavy se týkaly zejména postavení a způsobu fungování Národní rady soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko, dále jen „KRS“ ( 1 )), která do takového jmenování zasahuje.

Pokud jde o věc C‑269/21, tříčlenné soudní kolegium Krajského soudu v Krakově (Sąd Okręgowy w Krakowie, Polsko) přezkoumalo stížnost banky proti usnesení, kterým samosoudce téhož soudu vyhověl návrhu spotřebitelů na vydání předběžných opatření. Toto tříčlenné soudní kolegium napadené usnesení změnilo, zamítlo tento návrh v plném rozsahu a vrátilo věc samosoudci. Tento samosoudce má pochybnosti o souladu složení soudního kolegia, které rozhodovalo o stížnosti banky, s unijním právem, a v důsledku toho o platnosti jeho rozhodnutí. V návaznosti na řízení zahrnující KRS totiž v tříčlenném soudním kolegiu zasedala soudkyně A. T. jmenovaná ke Krajskému soudu v Krakově v roce 2021.

V této souvislosti se soudce zpravodaj v první věci a samosoudce ve druhé věci rozhodli položit Soudnímu dvoru předběžné otázky, jejichž podstatou bylo zjistit, zda s ohledem na zvláštní okolnosti, za kterých došlo ke jmenování soudkyň A. Z. a A. T., splňují soudní kolegia, v nichž tyto soudkyně zasedají, požadavky vlastní nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem ve smyslu unijního práva a zda unijní právo ( 2 ) ukládá povinnost vyloučit takové soudce z úřední moci z rozhodování v dotčených věcech.

Závěry Soudního dvora

Soudní dvůr nejprve připomněl, že ze znění i systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce zejména předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce ( 3 ).

Soudní dvůr dále uvedl, že i každý soudní orgán má sice povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost, avšak nic to nemění na tom, že nezbytnost výkladu požadovaného v rámci řízení o předběžné otázce od Soudního dvora ve smyslu článku 267 SFEU znamená, že předkládající soud musí mít možnost sám vyvodit důsledky z tohoto výkladu tak, že s přihlédnutím k tomuto výkladu posoudí legalitu jmenování jiného soudce téhož soudního kolegia, a případně jej vyloučí.

V tomto ohledu tomu tak není v případě předkládajícího soudce ve věci C‑181/21, jelikož z předkládacího rozhodnutí ani ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by mohl podle norem vnitrostátního práva sám takto jednat. Výklad ustanovení unijního práva požadovaný ve věci C‑181/21 tedy neodpovídá objektivní potřebě související s rozhodnutím, které by mohl předkládající soudce sám přijmout ve věci v původním řízení.

Pokud jde o věc C‑269/21, Soudní dvůr uvádí, že sám předkládající soud zdůrazňuje, že proti usnesení vydanému tříčlenným soudním kolegiem, který změnil své vlastní rozhodnutí a zamítl návrh na vydání předběžných opatření podaný dotčenými spotřebiteli, již nelze podat opravný prostředek, a musí být tedy podle polského práva považováno za konečné. Předkládající soud sice poukazuje na právní nejistotu ohledně tohoto usnesení kvůli pochybnostem o bezvadnosti složení soudního kolegia, které jej vydalo, neuvádí však žádné ustanovení polského procesního práva, které by jej činilo příslušným, navíc v postavení samosoudce, k přezkumu souladu konečného usnesení, jež vydalo tříčlenné soudní kolegium na základě takového návrhu na vydání předběžných opatření, zejména s unijním právem. Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, kromě toho vyplývá, že usnesením vydaným tříčlenným soudním kolegiem je předkládající soud vázán a že předkládající soud není příslušný ani k „vyloučení“ soudce, který je členem soudního kolegia, které vydalo toto usnesení, ani k jeho zpochybnění.

Soudní dvůr konstatoval, že předkládající soud ve věci C‑269/21 není podle norem vnitrostátního práva příslušný posoudit legalitu, zejména s ohledem na unijní právo, tříčlenného soudního kolegia, které s konečnou platností rozhodlo o návrhu na vydání předběžných opatření, a zvláště legalitu podmínek pro jmenování soudkyně A. T., a případně zpochybnit toto usnesení.

Vzhledem k tomu, že návrh na vydání předběžných opatření žalobců v původním řízení byl zamítnut v plném rozsahu, bylo totiž posuzování tohoto návrhu definitivně ukončeno tříčlenným soudním kolegiem. Otázky položené ve věci C‑269/21 se tak ze své podstaty týkaly fáze řízení ve věci v původním řízení, která byla s konečnou platností ukončena a která se liší od sporu ve věci samé, který jako jediný zůstává předmětem řízení před předkládajícím soudem. Položené otázky tedy neodpovídají objektivní potřebě, která by byla imanentní vyřešení tohoto sporu, nýbrž směřují k tomu, aby Soudní dvůr provedl obecné posouzení postupu jmenování soudců obecných soudů v Polsku, které není nezbytné pro uvedený spor.

( 1 ) – Ve složení po roce 2018.

( 2 ) – Viz článek 2 a čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie

( 3 ) – Rozsudek ze dne 22. března 2022, Prokurator Generalny (Kárný senát Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑508/19, EU:C:2022:201, bod 62 a citovaná judikatura).