Věc C‑168/21

Procureur général près la cour d’appel d’Angers

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Cour de cassation (Kasační soud, Francie)]

Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 14. července 2022

„Řízení o předběžné otázce – Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV – Článek 2 odst. 4 – Podmínka oboustranné trestnosti činu – Článek 4 bod 1 – Důvod, pro který je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Ověření ze strany vykonávajícího justičního orgánu – Jednání částečně naplňující znaky trestného činu podle práva vykonávajícího členského státu – Článek 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie – Zásada přiměřenosti trestných činů a trestů“

Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Podmínka oboustranné trestnosti – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody – Trest odnětí svobody uložený za jednání, která jsou podle práva vystavujícího i vykonávajícího členského státu trestným činem – Kvalifikace trestného činu, která toliko ve vystavujícím členském státě předpokládá porušení chráněného právního zájmu – Splnění podmínky oboustranné trestnosti

(Rámcové rozhodnutí Rady2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 bod 1)

(viz body 44–47, 49–51 a výrok 1)
Justiční spolupráce v trestních věcech – Rámcové rozhodnutí o evropském zatýkacím rozkazu a o postupech předávání mezi členskými státy – Důvody, pro které je možné odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu – Podmínka oboustranné trestnosti – Zatýkací rozkaz vydaný za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody – Trest odnětí svobody uložený za spáchání jediného trestného činu sestávajícího z vícera jednání – Jednání, z nichž pouze část je trestným činem ve vykonávajícím členském státě – Splnění podmínky oboustranné trestnosti – Porušení zásady přiměřenosti trestů – Absence – Povinnost vykonat evropský zatýkací rozkaz

(Listina základních práv Evropské unie, čl. 49 odst. 3; rámcové rozhodnutí Rady 2002/584, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, čl. 2 odst. 4, čl. 4 bod 1 a článek 5)

(viz body 58, 60–64, 68, 69 a výrok 2)

Shrnutí

Evropský zatýkací rozkaz a podmínka oboustranné trestnosti činu: přesná shoda mezi znaky skutkové podstaty trestného činu ve vydávajícím a vykonávajícím členském státě není nutná

Vykonávající justiční orgán tedy nemůže odmítnout výkon evropského zatýkacího rozkazu z důvodu, že pouze část jednání, z nichž ve vystavujícím členském státě sestává trestný čin, je trestným činem i ve vykonávajícím členském státě

V červnu 2016 vydaly italské justiční orgány evropský zatýkací rozkaz (EZR) na KL za účelem výkonu trestu odnětí svobody v délce dvanácti let a šesti měsíců. Tento trest odpovídá úhrnnému trestu za čtyři trestné činy, mj. čin kvalifikovaný jako „ničení a rabování“. Cour d’appel d’Angers (odvolací soud v Angers, Francie) odmítl KL předat z důvodu, že dva z dílčích útoků zakládajících tento trestný čin nemohou představovat ve Francii trestný čin. V tomto ohledu předkládající soud, ke kterému byl podán kasační opravný prostředek proti tomuto odmítavému rozhodnutí, uvádí, že znaky skutkové podstaty trestného činu „ničení a rabování“ jsou v obou dotčených členských státech odlišné, jelikož v italském právu je, na rozdíl od práva francouzského, narušení veřejného pořádku podstatným znakem pro účely této kvalifikace.

Předkládající soud se tudíž zabývá tím, zda je v tomto případě splněna podmínka oboustranné trestnosti činu, jak je stanovena rámcovým rozhodnutím 2002/584 ( 1 ), které předání KL podléhá. Pro případ, že by tato podmínka předání KL nebránila, měl uvedený soud za to, že by vyvstala otázka, zda by za takových okolností měl být výkon EZR odmítnut s ohledem na zásadu přiměřenosti trestů zakotvenou v čl. 49 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie ( 2 ). Uvedený soud proto tyto otázky položil Soudnímu dvoru.

Soudní dvůr rozhodl, že podmínka oboustranné trestnosti činu stanovená v rámcovém rozhodnutí 2002/584 ( 3 ) je splněna v situaci, ve které je EZR vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody uloženého za jednání, která jsou ve vystavujícím členském státě jediným trestným činem, u něhož je nezbytné, aby tato jednání ohrožovala právní zájem chráněný v tomto státě, pokud taková jednání představují trestný čin i podle práva vykonávajícího členského státu, u něhož ale ohrožení takového chráněného právního zájmu není znakem jeho skutkové podstaty. Mimoto Soudní dvůr konstatoval, že z pohledu uvedené podmínky a zásady přiměřenosti trestů nemůže vykonávající justiční orgán odmítnout výkon EZR vydaného za účelem výkonu trestu odnětí svobody, jestliže byl tento trest ve vystavujícím členském státě vyžádané osobě uložen za spáchání jediného trestného činu sestávajícího z několika jednání, z nichž pouze část představuje trestný čin i ve vykonávajícím členském státě.

Závěry Soudního dvora

Zaprvé, co se týče dosahu podmínky oboustranné trestnosti činu, Soudní dvůr nejprve upřesňuje, že pro určení, zda je tato podmínka splněna, je nezbytné a dostačující, aby jednání, pro která byl EZR vydán, představovala trestný čin rovněž z pohledu práva vykonávajícího členského státu. Není tak požadováno, aby představovala v obou dotčených státech totožný trestný čin. Z toho plyne, že při posuzování uvedené podmínky za účelem určení, zda existuje důvod pro odmítnutí výkonu EZR ( 4 ), přísluší vykonávacímu justičnímu orgánu ověřit, zda by skutkové okolnosti trestného činu, pro který byl rozkaz vydán, v případě, že by nastaly na území vykonávajícího státu, byly jako takové trestným činem i na jeho území.

Soudní dvůr dále konstatuje, že důvod, pro který je možné výkon EZR odmítnout, představovaný podmínkou oboustranné trestnosti činu, musí být jakožto výjimka z pravidla, podle kterého musí být rozkaz vykonán, vykládán striktně, a tudíž ho nelze vykládat způsobem, který by neutralizoval cíl spočívající v usnadnění a zrychlení předávání mezi justičními orgány. Výklad uvedené podmínky, podle něhož by vyžadovala existenci úplné shody znaků skutkové podstaty trestného činu, jak je kvalifikován v právu vystavujícího členského státu, a znaků skutkové podstaty trestného činu, který je upraven v právu vykonávajícího členského státu, jakož i shodnost právního zájmu chráněného v právních řádech těchto dvou států, by přitom zasahoval do účinností předávání. S ohledem na minimální harmonizaci v oblasti trestního práva na unijní úrovni totiž nebude taková úplná shoda pravděpodobně dána u velkého množství trestných činů. Výklad nastíněný výše by proto do značné míry omezil situace, ve kterých by uvedená podmínka mohla být splněna, a tím by ohrozil naplnění cíle sledovaného rámcovým rozhodnutím 2002/584. Navíc by takový výklad byl v rozporu i s cílem spočívajícím v boji proti nepotrestání vyžádané osoby, která se nachází na jiném území, než na kterém spáchala trestný čin.

Zadruhé Soudní dvůr především uvádí, že okolnost, že pouze část jednání, z nichž podle práva vystavujícího členského státu sestává trestný čin, je trestným činem i podle práva vykonávajícího členského státu, neumožňuje vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby výkon EZR odmítl, jelikož v opačném případě by byl důvod pro odmítnutí výkonu rozkazu související s podmínkou oboustranné trestnosti vztažen i na tu část jednání, která je trestným činem i podle práva vykonávajícího členského státu, a na kterou se tudíž tento důvod nevztahuje. Rámcové rozhodnutí 2002/584 ( 5 ) nestanoví podmínku, že dotyčná osoba nebude nucena vykonat ve vystavujícím členském státě trest pro tu část jednání, která není ve vykonávajícím členském státě trestným činem. Výkon EZR přitom může být vázán pouze na některou z podmínek taxativně stanovených v tomto rozhodnutí.

Mimoto Soudní dvůr uvádí, že výklad podmínky oboustranné trestnosti činu v tom smyslu, že by bylo možné výkon EZR odmítnout z důvodu, že část jednání, která jsou trestná ve vystavujícím členském státě, není trestným činem ve vykonávajícím členském státě, by bránil účinnému předání dotyčné osoby a vedl k její beztrestnosti ve vztahu ke všem předmětným jednáním jako celku. Za takových okolností je tudíž uvedená podmínka splněna. A konečně Soudní dvůr upřesňuje, že vykonávajícímu justičnímu orgánu nepřísluší v rámci posouzení této podmínky hodnotit trest uložený ve vystavujícím členském státě z hlediska zásady přiměřenosti trestů.

( 1 ) – Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 34), ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 (Úř. věst. 2009, L 81, s. 24) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2002/584“). Podmínka oboustranné trestnosti je stanovena v jeho čl. 2 odst. 4.

( 2 ) – Podle ní nesmí být výše trestu nepřiměřená trestnému činu.

( 3 ) – Viz čl. 2 odst. 4 rámcového rozhodnutí, který stanovuje možnost podmínit předání této podmínce u jiných trestných činů, než které jsou uvedeny v odstavci 2 tohoto článku a v čl. 4 bodě 1, a podle kterého vykonávající justiční orgán může výkon EZR odmítnout, pokud v některém z případů uvedených v čl. 2 odst. 4 nepředstavuje jednání, pro které byl rozkaz vydán, trestný čin podle práva vykonávajícího členského státu.

( 4 ) – Viz čl. 4 bod 1 rámcového rozhodnutí 2002/584.

( 5 ) – Viz článek 5 rámcového rozhodnutí 2002/584, který stanoví okolnosti, jimiž může vykonávající členský stát výkon EZR podmínit.